Apulie a Matera 2020

Začátkem roku 2020 jsme měli stejně jako mnoho ostatních velmi odvážné cestovatelské cíle. Mluvili jsme dokonce o další cestě do Afriky. Tentokrát do země, která by byla z námi navštívených států prozatím tou nejnebezpečnější, a to nejen z politického hlediska, ale především kvůli vysokému riziku malárie. Naše plány nakonec nezhatil covid ani strach z malárie, ale obavy z islámských radikálů, kteří tento rok v Mosambiku začali provádět zvěrstva ve velkém a hrdě se hlásí k Islámskému státu.Nakonec jsme se ale přeci jen vypravili na dvě krásné cesty. První jsme podnikli hned v červenci. Vzali jsme s Tomášem moji mamku a bráchu do Apulie a Basilicaty, které jsme si rok před tím projeli s přáteli. Naše cesta nebyla stejná jako ta loňská. Rozhodli jsme se vynechat krásný kopcovitý poloostrov Gargano a vydali jsme se objevovat historická města na jihu.Naší první zastávkou bylo krásné městečko Alberobello známé svými domky trulli. Alberobello je od roku 1996 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a v době bez turistů budily trullí domečky vážně pohádkový dojem. Naše další kroky směřovaly na jih, na krásné apulijské pláže. V Apulii si můžete být téměř jisti tím, že ať se vydáte na jakoukoli pláž, uchvátí vás. Je jedno, jestli se dostanete na pláž plnou velkých ohlazených kamenů, jejíž scenérie je dokreslována divokými skalisky a mořské vlny zde naráží na břeh takovou silou, že vám sotva dovolí stát, nebo zda se ocitnete na jedné z těch nekonečně dlouhých písečných pláží, o které v Apulii také není nouze, pobřeží tohoto italského kraje člověka ve všech případech dostane. Stejně tak jako pláže uchvátí každého milovníka nespoutané jižní Itálie i apulijská města. Města to jsou na první pohled špinavá a neudržovaná, ale když proniknete do jejich historického centra, zůstanete užasle zírat. Jedním z měst, které stojí za návštěvu je město Lecce a jeho nazlátlé vápencové stavby. Rozhodně nesmíte minout ani nejvýchodnější město Itálie, Otranto, kterému se přezdívá „Brána Orientu“. Tento strategický přístav byl předmětem bojů mnohých válek. Poloha města na pomezí křesťanského a islámského světa, z jehož břehů dohlédnete za jasné oblohy až do Albánie, činí z Otranta jedinečnou směs kultur.   Hlavním cílem naší cesty byla ale Matera. Město v kraji Basilicata, které bylo po dlouhou dobu ostudou celé Itálie, je dnes jedním z nejvyhlášenějších turistických cílů jižní Itálie. Nekonečné uličky lemované starými zdmi, výhledy na kamenné, nehostinné město, jehož obyvatelé ještě před několika desítkami let žili v jeskyních místních skalnatých svahů, malé obchůdky a útulné restaurace, ve kterých teče primitivo proudem, usměvaví Italové a zákoutí připomínající spíš Jeruzalém než italský jih. Kvůli epidemii covidu jsme očekávali prázdné ulice, ale to jsme se neskutečně spletli. Matera byla narvaná k prasknutí. Všude byli jen Italové. Prostě nádhera.

Naše poslední kroky vedly do Bari. Tohle město miluju. Ale výraz mojí mamky, když prvně viděla špinavé uličky, do kterých jsme mířili, ve mně vzbuzoval pochybnosti, jestli je Bari nadchne stejně jako mě. Ubytování jsme vybrali v nádherné historické budově nedaleko nádraží. Vypadalo to jako nějaký palác. Místnosti se zdobenými stropy, téměř zámeckým nábytkem a výtahem, který vyvolával klaustrofobii i u lidí, kteří normálně strachem z malých uzavřených prostor netrpí. Před ubytováním nás přivítal jeden místní bezdomovec, ze kterého se vyklubal Čech, který kromě italštiny perfektně ovládal hlášky z filmu Dědictví aneb kurvahošigutentag. Bolek Polívka byl pro něj bůh a zjištění, že je naším prezidentem Zeman, překvapením desetiletí. Ačkoli nás s Tomášem rozhovor s tímhle chlapíkem, který zůstal věrný pivu a nenechal se zlákat italským vínem, velmi bavil, majitel našeho ubytování z něj už takovou radost neměl. Historický dům vlastnit takový starý, obtloustlý Ital, který anglicky neuměl ani slovo, ale zato měl stále k ruce několik místních chlapíků, na které stačilo mávnout, a o problémy se postarali. Nikdo mi nevymluví, že to byl nějaký místní mafián nebo alespoň mafiánek. Kromě nádherné historické budovy mu patřila taky malá kavárna/bar o pár kroků dál. Bari rozhodně nepatří k nejbezpečnějším italským městům, ale je nádherné. Když se konečně dostanete ze špinavých ulic a usadíte se na zdejší pláži nebo jen tak chodíte kolem moře a popíjíte pivo, od místních důchodců, kteří mají na kole snad bezedné mrazáky a zásobují všechny teplem zničené, začnete tohle město milovat. Svoboda, kterou v Apulii a celé jižní Itálii vždy cítím, se nedá ani popsat slovy. Připomíná mi to Afriku. Jsem tu jiný člověk. Daleko v Čechách nechávám svoje věčně ustarané já a nasávám život plnými doušky. A jsem neskutečně ráda, že jih Itálie nadchl i naše spolucestovatele, a to i přes spoustu špíny a mnoho hodin strávených v autě.