Asijská vánoční triáda - díl 3.: Phu Quoc

Vietnamský ostrov Phu Quoc jsme vytipovali jako naši finální a především plážově-odpočinkovou destinaci poté, co předtím rychle proletíme dvě asijské metropole. Na ostrově tak chceme strávit 7 nocí a pro pobyt si vybíráme rodinný rezort Nhat Lan s bungalovy přímo u moře. S ročním odstupem od tohoto rozhodnutí možná nehodnotíme nápad navštívit tuto destinaci jako úplně to nejlepší, ale o tom až níže.

S Air Asia absolvujeme něco přes hodinu a půl dlouhý let z Kuala Lumpur na Phu Quoc, cena jednosměrné letenky včetně příplatku za vyšší on-board limit pro zavazadla, tzn. 14 kg celkem, je 145 USD, zhruba 3.000 Kč. Už při přistání vidíme, že okolí letiště je jedno velké jednolité staveniště, které říká jediné – letiště se bude výrazně zvětšovat. A jak následně zjistíme, tak naprosto zásadně.

Současné letiště má roční kapacitu 4,5 milionu cestujících a při naší vánoční návštěvě je na první pohled jasné, že momentálně pracuje těžce za hranou své kapacity, jen na vstupu čekáme na imigračním zhruba hodinu na to, abychom dostali klasicky razítko do pasu, a to tu fungují všechny přepážky (zlaté automatizované systémy v Singapuru i Malajsii). Od jara 2027 tu má být v provozu nové letiště s kapacitou navýšenou až na 18 milionů s tím, že cílový stav okolo roku 2050 má být až 50 milionů cestujících ročně.

Před opuštěním letiště si ještě vystojíme další frontu na sken zavazadel, ale to už je jen pár minut navíc. Před letištěm se na nás vrhnou desítky místních a nabízí nám odvoz taxíkem. My ale napřed hledáme nějaký bankomat, ze kterého bychom vytáhli nějakou hotovost, protože je nám jasné, že zde ji občas potřebovat budeme. V příletové hale jsme žádný nenašli, tak zkoušíme i odletovou, kde opět vidíme šílený chaos a počet lidí, který jasně přesahuje kapacitu daných prostor, takže si bereme ponaučení pro náš odlet za týden.

Za pomoci místních nakonec bankomat nalézáme, dva jsou schované pod schodištěm/u výtahu, které venku spojují příletové a odletové patro. Pozor, při výběru ze zdejších bankovních automatů (ty čistě zlodějské ATM jsme zde neviděli) si místní banky účtují poplatek za výběr ve výši 4-5%, s minimem (tuším) 40.000 VND (32 Kč). Aktuální kurz vietnamského dongu byl za našeho pobytu zhruba 1.280 VND za 1 Kč, takže přepočet místních cen na koruny byl na první pohled komplikovaný, ale přitom jednoduchý. Stačilo škrtnout tři nuly na konci a vynásobit koeficientem 0,8.

Po výběru hotovosti  akceptujeme nabídku jednoho z místních oficiálních i neoficiálních taxikářů a za 100.000 VND (80 Kč) se necháváme odvézt na zhruba 10 kilometrů vzdálené ubytování. Když zastavíme, okamžitě přibíhá místní mladík, bere nám bágly a vede nás na recepci. Tam dostáváme na přivítanou ledový čaj a děvče za přepážkou začíná být po chvíli těžce nervózní, protože nemůže naši rezervaci najít. Po pár minutách zmatečného hledání nás požádá o naše papíry a s obrovskou úlevou zjišťuje, že její kolega byl jen příliš horlivý, neboť my bydlíme o 10 metrů vedle v přímo sousedícím rezortu.

Tam už check-in proběhne v pořádku a i zde, jako v Kuala Lumpur, při platbě kartou platíme o 4% víc, což jak následně si následně ověříme, je zde při platbě kartou naprostý standard. Fasujeme menší bungalow přímo u pláže, s naprosto základním, ale plně dostatečným vybavením, které pro náš týdenní pobyt potřebujeme – klimatizaci a ledničku.

Jen se krátce zabydlíme a hned valíme na pláž přímo před vchodem, moře je tu klidné a krásně vyhřáté (okolo 28 stupňů). V místní plážové restauraci si dáváme vychlazené místní pivo (třetinka v plechu za 25.000 VND / 20 Kč) a užíváme si plážové pohody až do večera. To už místní chystají přímo na pláži stoly pro večeři a ani my nikam jinam nemíříme, první večeři ve Vietnamu si dáváme tady. Ceny jsou opět v porovnání s našimi směšné, nejdražší běžné jídlo – hovězí steak s hranolky tu vychází na 180.000 VND (144 Kč). Po večeři se jdeme projít na zhruba 400 metrů vzdálenou hlavní ulici a zde zažíváme šok. Z extrémně pohodového a klidného rezortu vcházíme na totálně dopravně přecpanou rušnou ulici plnou restaurací, barů, masérských salonů a obchodů, všude proudí davy lidí. Takže jen vyhledáme nejbližší obchod pro drobný nákup pití (ceny opět směšné), kdy si zase řeknou o 4% navíc za platbu kartou, a raději jdeme z toho chaosu zpátky dolů k moři.

Náš týdenní pobyt na ostrově jsme nijak hlouběji neplánovali, chtěli jsme jej pojmout naprosto odpočinkově s tím, že až na místě uvidíme, co se tu dá podniknout. Jediným plánovaným výletem byla jízda dlouhou lanovkou na jihu ostrova, který nás jen utvrdil v tom, že podnikat nějaké výlety po takto turisty zaplněném ostrově po tom, co jsme už po světě viděli, nemá moc smysl. Takže většinu pobytu jsme trávili koupáním, sluněním a chytáním lelků v našem klidném rezortu a obden chodili na večeři do rušného centra.

Za zmínku stojí Silvestr, kdy rezort nabídl ubytovaným i návštěvníkům zvenčí několik variant večerního menu, kdy to nejdražší (ryba a grilované maso pro dva, včetně 2 nápojů), stálo 690.000 VND (550 Kč). My po večeři korzujeme po pláži, kde je na pouhých 200 metrech několik sousedících rezortů. A z většiny z nich se line hlasitá hudba, lidé se parádně baví, tancují, prostě pohoda, která vrcholí půlnočními ohňostroji. BTW, jaký to rozdíl proti nudnému a sterilnímu Ománu před měsícem …

Výlet nejdelší lanovkou světa

Naší největší akcí na ostrově tak byl výlet lanovkou Hon Thom, která na jihu ostrova Phu Quoc spojuje tento přes 2 další menší ostrůvky s ostrovem Hon Thom. Jedná se s délkou 7,9 kilometru o nejdelší trojlanovou lanovku na světě, což jsme si jako nadšený lyžař a fanoušek lanovek nemohl nechat ujít. Jednoho dopoledne tak balíme dostatek pití a vyrážíme. Kousek od ubytování si bereme taxíka, který nás ta 300.000 VND (240 Kč) doveze během půlhoďky k asi 25 kilometrů vzdálené lanovce. Cesta od kruháče u letiště na jih probíhá po moderní čtyřproudovce, ze které odbočují k rozsáhlým rezortům u pobřeží další cesty, mnohé zase čtyřproudé. My jen pozorujeme čilý stavební ruch při budování dalších a dalších rezortů, stejně jako betonové kostry některých těch nedokončených, které tu ční jako důrazné memento.

Nevím, co se zde děje, ale rozšíření původní silnice na „dálnici“ si vybralo krutou daň na místní zástavbě a my tak sledujeme také kilometry plotů, ověšené plakáty megalomanských budoucích plánů, a také stovky hromad hlíny, které se táhnou kilometry a kilometry podél cesty. I tento řidič taxíku se snaží zjistit, odkud jsme. Bohužel komunikace s místními je problematická, většina z nich neumí anglicky ani zbla, takže i když si krátce přes mobil „pokecáme“ s jeho o něco málo lépe vybaveným synem, stejně jim za celou cestu nejsme schopni vysvětlit, že jsme z Česka.

Na začátku moderní aglomerace, kde je výchozí stanice lanovky, řidič zastavuje a my z lámané angličtiny nějaké děvčice pochopíme, že si u ní máme koupit lístek na lanovku. OK, není problém. Sice se dožaduje hotovosti nebo i valut, ale my tolik peněz v hotovosti fakt nemáme. Ve finále tedy nerada přináší terminál a zde výjimečně bez poplatku si kupujeme ten nejzákladnější zpáteční lístek na lanovku, který aktuálně stojí 850.000 VND (680 Kč). V nabídce jsou i různé jiné a dražší varianty, mj. s jídlem na ostrově. Pak už projíždíme jakýmsi moderním městem k lanovce, bohužel to město, jak máme nasledováno z YouTube, je úplným městem duchů. Pouze v okolí lanovky jsou v husté zástavbě, i s několika mrakodrapy, která má zřejmě evokovat Středomoří, aspoň v přízemí umístěny restaurace a obchůdky.

Když vylezeme z taxíku, zjistíme, že na lanovku je v tuto dobu (11 hodin dopoledne) solidní fronta a my ani pořádně nevidíme, kam až dovnitř budovy se táhne. Zařazujeme se na konec a ve finále strávíme ve frontě téměř hodinu, než se klikatým hadem přes celou budovu nástupní stanice a turnikety dostaneme na nástupiště moderních velkokapacitních kabinek. A zde také zjistíme, že ta dlouhá fronta jde zčásti na vrub místního personálu, který nedokáže proud lidí dostatečně rychle směřovat do kabinek lanovky. Ty totiž mají kapacitu 30 lidí, ale třeba nás vevnitř jede jen 18.No co, to nejhorší už máme za sebou a teď se už jen můžeme kochat z velké výšky výhledy na jih Phu Qouc, rybářskou vesnici se stovkami barevných lodiček, perlové farmy na moři i dva menší ostrůvky, přes které lanovka přejíždí. Jízda trvá asi 15 minut a v nejvyšším bodě jsme 170 metrů vysoko. Výstupní stanice lanovky je na ostrově Hon Thom a my už z dálky vidíme, že jeho dominantou je velký akvapark a tak i jako jinde na Phu Quoc se zde zběsile staví.

Vietnamský turistický Disneyland

Po výstupu z lanovky si jdeme prohlédnout maketu ostrova, na které jsou vyobrazeny (opět megalomanské) plány rozvoje tohoto malého ostrůvku. A poté jdeme kolem několika velkých restaurací někam, kde tušíme moře a kde by mohla být nějaká pláž. V jedné z restaurací zjišťujeme, že v ceně lístku na lanovku je i půllitr místního piva (dle německé licence, černé je vynikající), takže si děláme krátkou přestávku. Jdeme pak dál a vidíme, že koupě lístku s občerstvením v místních velkovýkrmnách by byla špatná volba, neboť ty jsou přeplněné stovkami lidí, což dává zapomenout na jakoukoliv kulturu stolování.

Naslepo bloudíme po ostrově a prakticky všude jsme zastaveni řetězy přes cestu, kužely nebo ploty tak, jak se kolem centra tohoto ostrůvku staví další obrovské ubytovací kapacity. Takže naše pátrání po pláži (která tu vážně někde má být) vzdáváme. Ještě se krátce zajdeme podívat do akvaparku, který je zdarma a vstup je zahrnut v základní jízdence na lanovku. Opět mraky lidí, které nás ani na chvíli nelákají se zde kdekoliv ve vodě osvěžit. Míříme tedy zpět k lanovce, kde vidíme, že i z této druhé strany je přístup k ní dimenzován na kvanta návštěvníků, neboť chodby a zastřešené chodníčky k nástupišti mají délku tak 250 metrů. Ale protože my odjíždíme před hlavním podvečerním náporem, bez problémů procházíme až k lanovce a s pouhými pár dalšími lidmi v kabince jedeme zpět. A vidíme, že na ostrov v tuto dobu přijíždí naprostý zlomek lidí než před 3 hodinami, kdy jsme si vystáli frontu, některé protijedoucí kabiny jsou úplně prázdné.

Když z lanovky vystoupíme, povinně musíme projít obchody se suvenýry a v hale stanice ještě zkoukneme plány na výstavbu na této jižní straně Phu Quoc na dalším modýlku, ze kterých je jasné, že současná výstavba a rozloha této aglomerace se má ještě zněkolikanásobit. Opravdu mi to nedává smysl, protože když se po výstupu z lanovky jdeme projít, tak už teď jde o téměř mrtvou a prázdnou lokalitu. Z cesty si fotíme i všudemožně propagovaný Kiss Bridge – není na něm ani noha. Když opustíme tuto zcela umělou čtvrť okolo lanovky, oslovujeme zcela náhodně jednoho maníka u auta a samozřejmě, „taxi“ není problém, na naši adresu za standardní taxu 300. 000 VND (240 Kč). Po návratu z tohoto výletu se s potěšením vrhneme do vln v našem pohodovém rezortu.

Při našem pobytu na Phu Quoc jsme si 2x zašli do korejské restaurace na jejich jedinečné BBQ, které funguje tak, že uprostřed stolu máte kotlík se žhavým uhlím a vy si pak maso, houby a zeleninu grilujete na masivním železném roštu, nad kterým je umístěno odsávání, aby se místnost nezakouřila. A ještě před tím, než vám vůbec donesou hlavní chod - maso ke grilování, máte stůl zaskládaný snad 20 mističkami s kimči, omáčkami, karafou z čajem a nevím čím vším.

Podávali zde i místní pivo (1 litr v hliníkové láhvi, za 120.000 VND / 96 Kč), které jsme pak v litrovém skle objevili i v místních obchodech (27.000 VND / 22 Kč). Co je ale to hlavní, snědli a ochutnali jsme po světě kdeco, ale zde jsme zažili chutě naprosto odlišné, zcela jedinečné a doposud nepoznané. A cena za tyto večeře, kdy jsme se skutečně nešetřili a jen ta hlavní jídla si dali dohromady 3, se vším pitím a spropitným vyšla na 700 – 950 Kč pro dva. A jednou jsme tam zažili takový frmol, že i Zdeněk Pohlreich by koukal jak puk z Ratiboře s otevřenou hubou, jak může hospoda po střechu plná lidí šlapat, kdy obsluha, snad 12 lidí, skutečně po lokále běhala, aby zvládla krátkou, možná ani ne hodinu dlouhou večerní špičku.

Návrat

Odlet z Phu Quoc do Singapuru jsme měli stejně jako hlavní návratový let se Scootem (2.400 Kč za jednosměrný let na osobu). Bohužel, když zkouším udělat online check-in, systém mi hlásí, že toto není možné a je nutný standardní check-in na letišti. Což dle toho, co jsme viděli na příletu, znamená vyrazit hodně dopředu. Pro jistotu si také děláme znova vstupní papíry do Singapuru, protože stejný problém je i u tohoto letu, což znamená, že můžeme zapomenout na pouhý tranzit.

Před ubytováním se tak ptáme u prvního stojícího auta a zase, za standardních 100.000 VND (80 Kč) máme odvoz na letiště. A tam už je to jedna frontová linie za druhou. Check-in – 45 minut. Paní u přepážky se ptáme, zda nám může dát rovnou i letenky na let ze Singapuru. Ne, prý to nejde. Imigrační – hodina. Kontrola zavazadel – 15 minut. Takže i když na letiště přijíždíme s velkou rezervou, ke gate se dostáváme pouhých 30 minut před odletem a je jasné, že spousta lidí, co přišli na check-in po nás, nemá šanci to stihnout. Naštěstí letadlo je už na příletu skoro hodinu opožděno, což nám nevadí, aspoň se nám zkrátí čekání na přestupu v Singapuru. A když tak bloumáme překvapivě poloprázdným odletovým prostorem, chci utratit poslední dongy, Ale bohužel, nemám ani na třetinku piva, neboť to, které stálo v obchodě od 10.000 VND (8 Kč) tu čepované stojí 160.000 VND (130 Kč). Let do Singapuru probíhá už za tmy menším letadlem - Embraerem 190.

Vstup do Singapuru na pas opět otázkou pár sekund. Stejně tak je pak jednoduché odbavení u Scoot u futuristických „vajíček“. Blíží se půlnoc a my tušíme, že v letadle dostaneme první jídlo nejdřív v 5 (ráno), uups, jak jsme byli optimističtí. Takže si jdeme na večeři do Burgerkingu, kde za 2 burgery se vším, hranolkami a velkou kolou platíme 26 SGD (420 Kč) … v jednom z nejdražších měst na světě a navíc na letišti …

Let zpět do Vídně, s odletem ve 3 v noci, dle letového řádu s délkou přes 12 hodin, probíhá prakticky celý v noci, neboť v Rakousku přistáváme v 9 hodin ráno. A ještě že jsme se najedli před odletem na letišti, protože první jídlo ze dvou jsme dle Singapurského času dostali až asi tak v 10 dopoledne. Vyzvednutí z Orange Parking funguje skvěle a my už půl hodiny po přistání sedáme do auta a valíme domů po prázdných rakouských dálnicích, protože je 6. ledna, kdy mají naši sousedé státní svátek. Čímž končí naše vánoční putování po 3 asijských destinacích.

Naše zkušenosti

Na závěr ještě pár zkušeností z ostrova Phu Quoc. Jak jsem zmínil, návštěvu jsme nijak podrobněji neplánovali a nic jsme od ní ani vlastně nečekali. A to bylo dobře, protože v opačném případě bychom asi byli velmi zklamaní. Takto jsme si jen užili pohodu a koupání v malém rodinném rezortu, asi víc než kdy jindy, protože po zjištění na místě, jak to na ostrově funguje, jsme zavrhli jakékoliv další výlety mimo ten s lanovkou, který byl ovšem také „zážitek“ po všech stránkách.

Phu Quoc je momentálně destinace velmi populární i u nás a její obecná popularita v určitých zemích roste naprosto dramaticky. Dle údajů na netu byl růst počtu turistů mezi 4. kvartálem loňského a předloňského roku významných 50%, což můžeme mj. potvrdit osobní zkušeností na letišti, které takový nápor naprosto nezvládá. Stejně tak už teď nestíhá dopravní infrastruktura okolo „hlavního města“ ostrova, kdy poté, co jsme na této hlavní obchodní třídě viděli, jsme neměli nejmenší chuť jít nebo jet ani (na jako turistickou past vyhlášené) noční trhy.

Měli jsme možnost vidět sice jen jižní polovinu ostrova, kdy ta je především u letiště, ale i jinde, včetně ostrova Hon Thom, prakticky jedno velké staveniště. A pokud se postaví alespoň polovina toho, co zde evidentně mají v plánu, stane se ostrov jedním velkým Disneylandem, místem bez duše a krásnou další ukázkou overturismu. Potkali jsme zde pár českých důchodců, kteří zde už jezdí několik desítek let (a letos zde tráví přes zimu 3 měsíce) a ti nám řekli, že už teď je tu několik velkých rezortů, postavených v minulých letech a desetiletích, nikdy nezprovozněných a v některých případech už se rozpadajících. Krásným příkladem je město duchů u lanovky, které se má dle plánů rozrůst na několikanásobek.

My jsme měli štěstí, že jsme bydleli ve skutečně malém rodinném rezortu s atmosférou, kterých na ostrově ubývá. Ale dokážu si představit, že za pár let zde bude obrovský hotel se stovkami pokojů. V případě ostrova Hon Thom je v dalších letech v plánu stavba další, paralelní lanovky. S nepředstavitelnou kapacitou 7.000 lidí (v jednom směru!) za hodinu, což je dvojnásobek kapacity lanovky současné. Prostě plány jsou na ostrově šílené a megalomanské (viz. rozšíření letiště z kapacity 4,5M potenciálně na až 50M lidí!!!). Takže pokud chce někdo ostrov navštívit, měl by tak učinit velmi rychle, než bude těmito plány zahlcen a zdevastován. Ale já osobně bych návštěvu nikomu nedoporučoval, neboť je spousta klidnějších, prázdnějších destinací, byť možná o něco komplikovaněji dostupnějších nebo o něco dražších.

Aktuálně je Phu Quoc velmi populární u ruské klientely, která má možnosti cestování po světě omezené, takže ze zahraničních návštěvníků tu teď zřejmě vedou. A projevuje se to všude. Nápisy, jídelní lístky nebo i hlášení na lanovce jsou standardně ve dvou jazycích – anglicky a rusky. V obchodě, když obsluha vidí, že jste „bílí“, na vás začnou automaticky mluvit rusky, stejně tak jako na ulici, kdy vám nabízí zájezdy nebo masáže.

Ceny

Ceny na Phu Quoc jsou pro nás obecně velmi příznivé, ať už se jedná o jídlo nebo pití na ulici nebo v restauracích, stejně tak u ubytování, které začíná na pár stovkách Kč za noc u toho nejlevnějšího.

My jsme se po celý pobyt večer stravovali v našem malém rezortu nebo v restauracích zhruba střední cenové úrovně. A i s pitím pro 2 se v nich dostanete na ceny někde od 350 Kč výše. V obchodě jsme nakupovali minimálně, ale z toho co jsme pochytili tak:

Třetinka piva v plechu – od 10.000 VND (8 Kč)

Místní pivo 1l – 26.000 VND (21 Kč)

Cola 1,5 litru – 22.000 VND (18 Kč)

Místní rum 0,7l – 90.000 VND (72 Kč)

Víno 0,7l – od 100.000 VND (80 Kč)

Reálné ceny pro turisty jsou o něco vyšší, protože máte jen 3 možnosti. Můžete si vyměnit valuty za dongy, tzn. zaplatit 2x směnárenský poplatek/odchylku od středu. Nebo si můžete vytáhnout hotovost z bankomatu, které si běžně řeknou o poplatek 4-5% z vybírané částky, s minimem poplatku několik desítek tisíc dongů. A nebo můžete platit kartou, kdy vám běžně napočítají obdobná 4% navíc. Když jsem chtěl jednou platit kartou dvě piva v baru, řekli si dokonce o 10% navíc. Za celý pobyt si jen 2x při platbě kartou neřekli o procenta navíc.

Doprava po ostrově

Pro cesty po ostrově je doporučeno používat aplikaci Grab a i my jsme ji měli v mobilu. Ale protože jsme moc necestovali, resp. jsme cestovali po frekventovaných trasách, tak jsme si vystačili s tím, že jsme oslovili nějaké postávající lidi u auta a pokaždé na první dobrou jsme jeli. Cena za kilometr vycházela zhruba na 8 – 10 Kč. Po ostrově na páteřní trase jezdí i 2 linky zelených autobusů, které už (novinka!) nejsou zdarma, ale ty jsme nevyužili . Od 1.1.2026 je jízdné 20.000 VND (16 Kč) za část trasy, 50.000 VND (40 Kč) za celou trasu. Ale co jsme viděli, tak (aspoň přes den) jezdí poloprázdné.

Odkaz na první dvě části naší cesty:

http://www.cestujlevne.com/cesto...gapur-5343

http://www.cestujlevne.com/cesto...umpur-5346

A už teď můžu slíbit čtenářům další obsáhlý cestopis (a pro danou lokalitu zde na CL úplně první) z další exotické země - z naší nedávné cesty po malém karibském ostrovním státečku Svatá Lucie.