Balkánský roadtrip

Jsem na mateřské. Ale i když mám dovolenou, potřebuju dovolenou. Zpočátku se můj nápad doma moc nelíbí, ale nakonec přece jen dostanu povolenku. Že jsem se zbláznila slyším ze všech stran, že si to malá stejně nebude pamatovat taky. Na první cestu chci něco nenáročného s krátkým doletem, kde jsem ještě nebyla a kde, v nejhorším, zůstaneme na jednom místě a nějak to přečkáme. A kde je zdravotnictví alespoň trochu na úrovni, protože lepší být připraven... Černá hora tyto požadavky splňuje perfektně, a tak hledám letenky. Dítě do dvou let cestuje jako infant a má dvě možnosti přepravy - na klíně s příplatkem pár euro se (většinou) dvěma kusy dětského vybavení nebo na vlastním sedadle za plnou cenu, ale musí být ve vlastní autosedačce, která musí mít letecký atest. Jako by to při pádu letadla nebylo jedno. Sedačku budeme potřebovat, a tak ji kromě postýlky a kočáru potáhneme taky. Mohli bychom si ji půjčit přímo v půjčovně  nebo si za cenu pronájmu koupit novou. Kvůli bezpečnosti ale bereme naši. Ta samozřejmě na palubu nemůže, a tak musí být odbavena. Kočár jsme pro snadnou a častou manipulaci vybrali Zopa IQ, který dokonce rozměrově splňuje požadavky příručního zavazadla. Na spaní máme cestovní postýlku Derylan, což je takový pop-up stan se samonafukovací matračkou, který se dá úplně zazipovat, takže je bezpečný a navíc se pohodlně vleze do běžného kufru, což se o klasické cestovní postýlce říct nedá. A tak cestujeme klasicky se dvěma kufry (jeden je jen na postýlku a čtrnáctidenní zásobu plínek), dvěma příručáky (z nichž jeden je kočár) a dítětem na klíně s jedním zavazadlem (autosedačkou) z Brna přímo černohorskými aerolinkami. I když je kočár jako příruční zavazadlo, je nutné na něj při odbavení dostat nálepku. Lze s ním dojet přes bezpečnostní kontrolu, kde bez problému prošlo i půllitrové pití a asi 200 ml výživa, až k letadlu. Pokud kočár nesplňuje rozměry, posádka ho odebere do zavazadlového prostoru a po přistání ho u letadla zase vyloží ke snadnému pohybu po letišti.

Let jsme zvládli bez problémů - ti nejmenší si ani nevšimli, že se děje něco neobvyklého. A tak míříme do půjčovny pro káru. Když vidím na hromadě naházené ty staré, rozpadlé sedačky, fakt jsem ráda, že máme s sebou tu naši. Nejvíc času zabere vysvětlování možností pojištění. Když týpka přeruším, že pojištění už máme, a tak to není třeba vysvětlovat, stejně pokračuje, protože je to prý jeho povinnost. Hmm, nějaký uvědomělý a poctivý, říkám si. Po papírovačkách a hlavně cálovačkách jdeme k autu, kde si všímáme podhuštěné pravé přední. Vracím se tedy za tím poctivcem, který jen od stolu hodí oko s tím, že je to v pohodě. Aha. Chvilku se ho bezúspěšně snažím dotlačit alespoň k přeměření, protože přímo vedle kanceláře, ze které se mu nechce vylézat, je jeho autoservis. Když se nám to nezdá, tak si to máme u pumpy změřit sami, auto je cajk. No jo, z pojištění by asi něco měl, že se tak vehementně snažil. Za rohem je benzinka, tak bereme klíče a sedáme do auta. Low key battery. A tak se zase vracím. A zase je to v pohodě. “Těch 14 dní to vydrží, to garantuju.” “ A co když ne?” ptám se. Fakt bych byla klidnější. Tak napíšeme a on pošle někoho na výměnu. Ano, klidně i na jih Albánie, kam máme v plánu dojet. 

A tak rezignovaně sedáme do Toyoty Yaris a po pár škobrnutích, které již tradičně předchází přeorientování se na automat, míříme k benzince. Vzduch mimo provoz. Tak nic, jedeme dál. Náš dnešní cíl je Budva. Uvízneme v podvečerní zácpě, ale asi po 40 minutách jízdy zaparkujeme, ubytujeme se a jdeme na  procházku do historického centra města, které je fakt kousíček. Úzké, se soumrakem již nasvícené kamenné uličky, i pláž lemovaná rozličnými bary a restauračkami s linoucí se vůní černohorské kuchyně, mají své kouzlo. A protože to dítě zase spí, tak si na pláži v klidu vychutnáváme sumnění vln i šumnění jednoho točeného.

Ráno zvedáme kotvy a podél pobřeží míříme na jih se zastávkou na pláži Sveti Stefan. Lidí dost, ale zázemí žádné. Navíc samotný ostrůvek je přístupný pouze návštěvníkům přepychového resortu, který na něm leží, a tak po krátkém slunění pokračujeme dál.

Točíme to na východ kolem největšího balkánského jezera, kterým prochází státní hranice, a které je známé svou bohatou biodiverzitou, hlavně co se ptáků týče a nabíráme směr Albánie. Cestou se kocháme loďkami brázdícími hladinu Skadarského jezera pokrytou lekníny, ale taky hledáme pumpu. Potkáme dvě, ale jedna má vzduch zase mimo provoz, druhá ho nemá pro změnu vůbec. Navíc se idylická krajina začíná měnit v pustinu, kterou nás strýček Google snad v dobré víře vede. V okolí k vidění není vůbec nic, jen vyprahlá země bez života. Kvalita silnic upadá, a tak se při kličkování mezi dírami a jízdou po šotolině pomalu začínají projevovat zhoršené vlastnosti podhuštěného kola. A já začínám pochybovat, jestli to celé byl s miminem, které zatím v klidu oddechuje vzadu v sedačce, dobrý nápad. V době nejčernějších myšlenek se na horizontu objeví benzinka. Velká, moderní a dokonce se vzduchem! Akorát je úplně nová a ještě ji nestihli otevřít. Tak aspoň dáme přestávku, roztáhneme deku a nakrmíme Emku, která s vypnutím motoru vždycky spustí rockový koncert. Ale aspoň se zde napojuje asfaltka, kterou bychom v Česku považovali za dálnici, a která nás vede až na hranice. Když brzdíme u celní budky s partou úředníků v uniformách, jaké si pamatuju z dětství při cestě do Chorvatska, projde mnou vlna nostalgie. Doklady, hlavně ty od auta, jsou pro stále aktivní pašování přes hranice podrobeny důkladné kontrole. Tak prý naše auto kradené není a můžeme pokračovat v cestě. Kousek za hranicemi opět pumpa, ale vzduch, zase, mimo provoz. O pár kilometrů dál ale míjíme u silnice chlápka v kombinéze s prsty od kolomazu v garáži, která působí jako servis, tak auto otáčíme a snažíme se mu pantomimou nastínit náš problém. Tlak je na polovině, což za pár sekund k naší radosti vyřeší, a my konečně v klidu můžeme pokračovat dál. A ten euráč, kterému se nejdřív bránil, mu evidentně zlepšil den. 

Krajina se už se zvedá do výšky a my se vydáváme do albánských hor na agroturistickou farmu Beresha kousek od města Koplik. Posledních několik kilometrů po uzoučké, stoupající a klikatící se cestičce lemované trsy vinné révy trochu pochybujeme o schopnostech strýčka G, ale nakonec přece jen parkujeme u krásné, nové, prosklené budovy. Dole je restauračka, kterou hned využíváme a objednáváme grilovanou kozu a jehněčí, které ještě nedávno běhali kolem. K tomu místní tmavé pivko a jsme spoko. Na závěr si dopřejeme albánské Macchiato - kávu s mističkou studeného mléka, které si asi máme do kávy vylít, a vyrážíme prozkoumat okolí, aby nám trochu slehlo. Cestou potkáváme plně naložené oslíky vracející se ze šichty a krademe několik snopců slaďoučkého vína, když směrem k nám mává postarší pán s ne příliš přívětivým výrazem ve tváři. Buď nás viděl krást nebo jsme na jeho pozemku. Omlouváme se, ale pořád volá Alfréda a nechce nás nechat odejít. Za chvíli se objevuje syn Alfréd, který pracoval v Kanadě, a tak umí anglicky, a který nám vysvětluje, že nás táta zve na kafe, jak je tady zvykem. Jak milé! Vzhledem k pokročilé hodině a už trochu neklidnému dítěti s díky odmítáme a jen prohodíme pár vět o okolí a životě v albánských horách a vracíme zpět, kam nás Alfréd kousek cesty doprovází.

Ráno si u snídaně taktéž z domácí produkce ještě chvíli vychutnáváme ticho a klid hor než se přesouváme zase dál. Čeká nás cesta do horské vesnice Theth v albánských horách známých jako Prokletije. Cesta převážně tak na dvě úzká auta, ale pokrytá novým asfaltem, s provozem jak na Václaváku v obou směrech. Auta překvapivě hlavně široká SUV či nové mercedesy, takže v horských serpentinách byla cesta místy pořádné prokletí. Po asi dvou hodinách jsme v cíli. Ubytujeme se a procházkou jdeme k ikoně tohoto místa - kamennému kostelíku, který je typickým příkladem albánské venkovské architektury. K autentičnost přispívá i balkánský švihák, který prosí o pár drobných. V okolí je možné navštívit vodopád Grunas, krasový pramen Blue Eye (Sýrie i Kaltër) či historickou věž Kulla e Ngujimit, zhoupnout se na zipline nad údolím nebo se vydat na trek do Valbony či po národním parku. My vzhledem k omezení v podobě našeho nejmenšího člena treky v terénu vynecháváme a usedáme v místní hospůdce na pstruha, který ještě před chvíli vesele plaval ve strouze před ní.

Ráno si přivstaneme a jen tak se touláme po ještě tichém a chladném okolí, než se vydáme zase o kus dál. Jako výchozí bod k trekům je vesnice disponující veškerým zázemím ideální, ale množství turistů ji ubírá na půvabu. 
Před polednem nabíráme směr do města Shkodër. Tam se po poledni ubytujeme, v supermarketu doplníme zásoby a vyrážíme po okolí. Cestou k Ura e Mesit - kamennému mostu z období Osmanské říše z 18. století překlenující řeku Kir krátce zastavujeme u i Rusty Bridge, kde se osvěžím stříkající vodou z jeho kontrukce. Proč je ale na seznamu turistických atrakcí nechápu.

Pak už se ze severovýchodu vydáváme na jihozápad do vesničky Shiroke na jižním břehu Shkodërského jezera (Liqeni i Shkodrës). Cestou míjíme na vrcholu se tyčící hrad Rozafa (Kalandra e Roazfës), který je spojen s legendou o obětované ženě Rozafě zazděné do základů hradu, aby zůstal stát a kocháme se deltovými ostrůvky řeky Buna, která vytéká z jezera a vlévá se do Jaderského moře. V Shiroke vychutnáváme poklidnou atmosféru, ale malinká pláž, pro kterou jsme sem vlastně jeli, nás k vykoupání nepřesvědčila. Ale mít víc času, půjčovnu paddleboardu nebo výjížďku na loďce bych si ujít nenechala.

Ani torzo nedostavěného hotelu, kterých je po Balkánu nespočet, a které mělo být perlou shkodërského břehu (a kde se překvapivě platí vstupné), nás k návštěvě nezlákalo, a tak se vracíme zpět. Den už je pro naši holčičku dlouhý, což nám dává nejevo pořádným kraválem, který nám ubírá na pozornosti, a tak kousek před cílem slepě věříme strýčku G a vjíždíme do dvouproudového protisměru. Po pár metrech se nám díky shovívavosti místních daří vrátit zpět do směru a dokonce i mimo dohled místní hlídky. Policajtů je v okolí Shkodëru opravdu dost. Prý je to strategickou pozicí v blízkosti hranic s Černou horou k prevenci pašování a nelegální migrace, historií organizovaného zločinu a v neposlední řadě díky gjakmarrja - tradiční krevní mstě, která je stále aktuální. No jedna taková hlídka nás vzápětí staví, protože jsme asi nedali dostatečnou přednost chodci. Příslušník už vytahuje bloček, když se podívá dozadu na ta uplakaná očička, soucitně se na nás podívá, popřeje hodně štěstí a bloček zase schová. A pak už za tmy v klidu dojedeme do postele.

Ráno zase balíme kufry a míříme směrem k Vlore. Jen ještě nevíme přesně kam. Cesta daleká, tak uvidíme, kolik kilometrů nám dneska miminko dovolí. První zastávka je tak za půlhodinky na pláži ve Velipoje. Pláž je asi 4 kilometry dlouhá, na šedavém písku obsypána lehátky, která jsou kupodivu zdarma, ale z doby, jejíž největší sláva dávno pominula. Tisíce lidí, hlavně Kosovci, pro které je to nejbližší pláž, se zde ale ztratí. A tak tady strávíme celé dopoledne. Osvěžení v moři je velmi příjemné zpestření parných dní. V žáru poledního slunce balíme a nacházíme útočiště v klimatizovaném autě. Cestou projíždíme mýtnou bránou, zastavíme u úředníka, ale ten jen otevře závoru a pouští nás dál. Po pár kilometrech krásné nové dálnice se na benzince radši ptám, jestli se za využití silnice platí. Prý ne. Sice nechápu tu funkci vrátného, ale věřím mu. Cesta pěkně ubíhá, a tak dojedeme až na pláž do Dürres. Pláž má sice asi deset kilometrů, ale je to jen takový úzký proužek, kde kombinace koncentrace lehátek, hlav, vysoké teploty a hlasité hudby působí tak klaustrofobicky, že jen nakrmíme dítě a rychle vybíráme klidnější místo. Najdeme ubytko v blízkosti centra, tak využíváme polohy a chceme se jít najíst do nějaké tradiční hospůdky. To by ale nesměl být víkend. Všude mrtvo, a tak k mé nevoli končíme v anglické na burgeru a kuřecích křidélkách. No aspoň ten Guinness.

Ráno po nejluxusnější snídani, kterou tady ochutnáváme, nakládáme věci do auta. Ale protože se tady praktikuje styl Tetris parking, dvě vozidla nám brání ve výjezdu. V budově se nachází také školka, a tak doufáme, že to bude jen záležitost chvilky. Ale ani po značné chvíli se k vozidlům nikdo nemá a z okolních podniků majitele nikdo nezná, a tak jsme se jdeme projít. Nakonec celé dopoledne strávíme procházkou kolem rozbouřeného moře pod zataženou oblohou, ale do půl těla odhalení snědí balkánci krátící si chvilku nad partičkou Backgammonu nebo dívka cvičící jógu do rytmu vln dodávají tomuto místu neuvěřitelně pohodovou atmosféru. Kolem poledne se vracíme zpátky k autu v naději, že cesta bude volná. Je. Ale jen pár metrů dál stojí obrovské SUVčko tak debilně, že nám nechává průjezd tak na půlku našeho miniauta. Během rozhořčeného lamentování se borec, který přeparkovával vůz podobných rozměrů jako ten náš, škvírou protahuje s neuvěřitelnou sebejistotu a přesností. Když to zvládnul on, tak my taky! A tak pomalu manévrujeme a bojujeme o každý centimetr, protože je to fakt naknap. Borec naši snahu oceňuje dobře míněnými radami, ale ani s jeho instrukcemi se nám moc nedaří, a tak navrhuju, jestli by se volantu neujal on. Přece jen svou šikovnost před chvíli předvedl. Couvá se stejnou sebejistotou jako předtím, že ani nestíhá reagovat na náš křik těsně předtím, než nám urazil zrcátko. Každopádně kritické místo překonáno, tak můžeme pokračovat dál. Původně to mělo být dále na jih na ty údajně nejkrásnější pláže, ale vzhledem k bouři Boris, která v naší domovině způsobila záplavy a sem na Balkán přinesla silný déšť, měníme plány a stačíme to do vnitrozemí.

Asi po dvou hodinách v mírném deštíku, přijíždíme do města tisíců oken, Beratu. A i tady to parkování stojí za to, ale tak nějak jinak - úzké, příkré, a teď i kluzké uličky, kde se pod kola motají turisti, nám dávají zabrat. Už jsme z těch neustálých přesunů unavení, tak bookujeme ubytování rovnou na dvě noci. Vybíráme soukromý penzionek ve staré části s výhledem do údolí řeky Osumi a chvíli čekáme, než ustane déšť. Když se počasí umoudří, jdeme obhlídnout historickou část. Vydáme se kolem Královské mešity a čtvrtí Mangalem přes poklidnou promenádu a most Gorica do stejnojmenné čtvrti.

Počasí je ale nevyzpytatelné, a tak další bouřku přečkáváme ve výklenku domu kdesi v kopci, kde si čas krátíme uzobáváním zrníček granátového jablka právě utrženého ze stromu. Je kyselé jak šťovík. Za chvíli ale není po hromech a blescích ani památky, a tak se vydáváme na večeři. Vybíráme tradiční knajpu, kde si objednávám Tavë kosi - směs pečeného jogurtu a rýže s jehněčím. Laďa se bojí experimentů, tak končí s hranolkami a pivem. My si s Emmičkou ale moc pochutnáme. 

Ráno nikam nespěcháme, a tak si na terase v klidu vychutnáváme snídani od našeho pana domácího. Dnes je počasí o něco lepší, a tak jdeme prozkoumat novou zástavbu, na které ale není vůbec nic zajímavého. Odpoledne trávíme jen tak v poklidu na balkóně s výhledem na toto magické místo. Kochat se výhledy na bílá okénka usazená pod kopci obsypanými olivovými háji místy zahalenými v doznívající mlze a přitom usrkávat dvojku bílého z hroznů rostoucích přímo pod námi, je vyloženě pohlazení po duši. Je nám tady v té melancholické náladě tak hezky, že se nám už nikam nechce, a tak večeříme špagety s kečupem v rychlovarné konvici a pouštíme film.

Ráno nesu první várku zavazadel do auta. Ověšená jak vánoční stromeček funím u dveří, které nejdou otevřít. The key battery isn’t low anymore. The key battery is already dead. Proklínám borca a věci táhnu zase zpátky do toho kopca. Chci přemýšlet, jak to vyřešíme, ale nejde to, všechna krev je v plicích. Laďa mi nevěří, a tak se jde přesvědčit. Nakonec horkotěžko objevíme manuální klíč, tak místo čekání na technika nebo koho můžeme pokračovat dál. Že ale musíme zmáčknout startovací tlačítko přímo klíčem, to nám muselo poradit až AI-čko.Vynecháním pláží na jihu jsme ušetřili nějaké dny, a tak z Beratu míříme k Ohridskému jezeru. Po asi 3 hodinách parkujeme ve středu již sluncem zalité rybářské vesničky Lin, kde se zastavil čas. Typické domky s červenými střechami spolu se zdejšími obyvateli nabízejícími na ulici své produkty jako ručně tkané koberce nebo zavařenou zeleninu dodávají Linu autentickou atmosféru. Jedním z historických pokladů je paleokřesťanská bazilika ze 6. století, z těch gastronomických je to vzácný endemických druh pstruha, který je ale pro vysokou poptávku na pokraji vyhynutí. To my nechceme mít na svědomí, a tak krmíme jen naše mimino stylově na rybářské kocábce, kterou jde sám její majitel zrovna vypustit na vodu, a pak míříme kolem jezera na druhou stranu. Papírově je to sice jen půlhodinka, ale zhruba stejně dlouho trvá kontrola na hranicích. Nejde ani tak o počet aut jako o důkladné celní kontroly včetně zavazadlových prostor. Zkrátka dnes takový retro den. U okýnka předáme doklady albánskému úředníkovi, ten je posune tomu makendonskému, který nám je vrátí a mává, ať jedeme dál. Po pár metrech ale vidím ve zpětném zrcátku divoce gestikulující zelenou uniformu, tak pomalu nacouváme zpět. Dost rozčileně se nás ptá, jestli jako neznáme celní kontrolu. Ne, my už ji pár let fakt nemáme. A tak chce ještě naštvaněji otevřít kufr. Když si ale všimne vzadu v sedačce vykukující hlavičky, úplně roztaje, udělá pár cukrbliků a my můžeme pokračovat. 

V brzkém odpoledni dorazíme k jezeru do města Ohrid. Obhlídneme lokalitu, vybereme nocleh a vydáváme se do centra. Klidně se pohupující loďky na hladině jezera stŕídá bulvár plný lidí, jehož ruch se snaží zklidnit svými podmanivými tóny místní kapela. Po kulturní vložce jen tak bloumáme historickou částí a končíme v sympatické hospůdce s terasou nad jezerem. Tradiční Muchkalica (takový vepřový eintopf) s local beer a Ohridskou perlou jako zákusek je parádním zakončením dne.

Ráno nás budí obloha bez mráčku, tak si pobyt ještě o jednu noc prodlužujeme a míříme k přístavu. Den trávíme v rychločlunu na hladině jezera se zastávkami v Bay of bones - dnes už muzea odkazujícího na původní obydlí usazené na kůlech nad hladinou, vesničce Trpejca a taky máme dost času na odpočinek na sympatické plážičce u pravoslavného kláštera St. Naum. Po návratu na břeh to moc nekomplikujeme a večeříme u stejného stolu jako včera, i s číšníkem, který se na nás už u vstupu usmívá.

Tentokrát se budíme do deště a mlhy, a taky se dost citelně ochladilo. Je na čase jet jinam. V serpentýnách kolem jezera nevidíme na krok, za hranicemi se zase nekonečně dlouho táhneme za kamionem. Když po asi padesáti kilometrech využijeme první možnost k předjetí, rychle nás zastavuje červená plácačka. Hra že nerozumíme nám moc nevychází a policajt už vypisuje pokutu. Otvírám dveře, abych podala doklady, když opět následuje dlouhý pohled na zadní sedadlo, hluboký povzdech a mávnutí rukou. Jak to ta holka jenom dělá... 

Po několika dalších kilometrech se zase mýtnou branou, která se stále otevírá bez placení, dostáváme na estrádu. Tak prý ji v létě s velkou slávou otevřeli, ale u bran se vytvořily několikakilometrové fronty, tak vláda dala příkaz o volném průjezdu, dokud se placení nějak rozumně nevyřeší. A ti úředníci tam teď sedí jako počítadlo, aby vládě ukázali, o kolik peněz tímto rozhodnutím přišla. No cesta je to pěkná, akorát o ní ještě neví ani strýček Google a nedá se z ní sjet, tak si dost zajíždíme. Navíc se do toho spustila průtrž tak silná, že radši stojíme na benzince než zase přejde. Pak už ale druhým (první jsme samozřejmě minuli) sjezdem odbočujeme na dle map normální cestu. Polňačka s dírami jak po granátu důvěru moc nebudí, ale strejda na koňské bryčce nám směr Krüje potvrzuje. Po pár stech metrech šutry zase střídá asfalt, aby po několika kilometrech přebrala vedení zase šotolina. Vyrovnaný povrch šířky pro tři kamiony působí jako hlavní tah ve výstavbě, tak v klidu pokračujeme. Dojíždíme náklaďák, kterým se míra klidu zvyšuje. Ale chce se mi čůrat. Nikde nikdo, tak dřepnu u předního kola a všímám si opět podhuštěné pneumatiky. No měnit kolo v tomto terénu bude sranda. Ještě jí ale dáváme šanci a pokračujeme. Za chvíli míjíme tři menší osobáky v protisměru - uff, tak cesta je průjezdná. Poslední auto u nás přibrzdí a řidič stahuje okýnko. Na Krüje, Vávro, na Krüje?  “Tak tady ne, taky nás tudy Google navedl, ale tam se nedostanete. Je tam jen kamenolom. “ A tak se otáčíme a stejnou hrbolatou cestou se s nejistou pneumatikou vracíme. Vzadu začíná být celkem rušno a k tomu nás obestoupí stádo asi 30ti ovcí, které nám blokuje cestu. To už napětí zase trochu stoupá. U fabriky uprostřed ničeho, kterou míjíme poté, co už skot přestaneme zajímat a pouští nás dál, zrovna končí ranní směna, a tak se ptám na cestu řidiče několika pracantek, pro které přijel. Prý má stejný směr a máme ho následovat. S díky, že nás z té divočiny vyvedl se loučíme a zbytek trasy už zvládáme sami. Teda až na malé škobrtnutí v cíli, kde nemůžeme najít náš hotel. Milý klučina, kterého se ptám, nejen že zavolá majiteli, kde máme zaparkovat, ale naskočí k nám do auta a naviguje nás až na recepci.

Na terase s výhledy na středoalbánské planiny, náš kamenolom i Jadran na horizontu si dáváme zasloužený burek - křupavé listové těsto plněné špenátem a sýrem. Posilněni se vydáváme do nedalekého centra, které je maličké a prakticky veškerý ruch se soustředí kolem starého bazaru a areálu hradu o kousek dál. I přes nevelkou rozlohu si nás svou polohou pod stolovou horou toto historické městečko získalo.

Ráno zase balíme a míříme zpět do Černé hory. Městečko Ulcinj vybíráme jen abychom najednou nemuseli jet takový kus cesty, ale historické centrum Kruche, které se tyčí na vrcholu útesu, nás velmi příjemně překvapuje. A ten steak z tuňáka, který si spolu s grilovanou zeleninou vychutnávám s výhledy na tříštící se vlny, si moje chuťové pohárky budou ještě hodně dlouho pamatovat.

Dnes nás čeká poslední přesun kolem pobřeží zpět na sever, kde stravime poslední tři noci. Ještě cestou zvládneme pár pohledů shora na Sveteho Stefana, než před polednem sjíždíme k městečku Kotor, kde v zátoce připomínající spíše norský fjord, kotví obrovská výletní loď, která svou velikostí v poměru k relativně malému zálivu působí vskutku impozantně. Provoz je v centru opravdu hustý a není kde zaparkovat, tak nacházíme útočiště o pár set metrů dál. Doléhá na nás cestovatelská únava, navíc sem tam mrholí, a tak se po krátkém odpočinku na ubytku jen jdeme projít kolem klidného pobřeží na jídlo. Už po sezóně, celkem chladno, poslední loď už taky odplula, a tak restauračky zejí prazdnotou. Ani na místní miniplázičce není zrovna narváno.

Ráno nás vítá jasná obloha, tak máme v merku národní park Lovćen. Původně jsme chtěli z téměř 0 na 1350 m.n.m. za 11 minut lanovkou, ale když máme to auto, bereme to naokolo serpentínami. Čím výš stoupáme, tím je silnice užší a vyhnout se vozům v protisměru těžší. Cestou děláme pár fotozastávek, na kterých se kocháme výhledy na celou Boku Kotorskou a užíváme horského vánku. Počasí nám přeje, a tak kolem poledne dosahujeme slunečními paprsky zalitého vrcholu. Trochu se po parku projdeme než se trochu promrzlí vracíme stejnou cestou zpět. Ta je ale o dost delší, protože nahoru míří doslova kolony turistických busů, které v zatáčkách tvoří špunt. Klobouk dolů před řidiči, kteří jsou schopni se na velmi omezeném prostoru vyhnout, a přitom zachovat všechna zrcátka. Odpoledne ještě stíháme romantickou procházku kolem nablýskaných jachet multimilionářů, pro které je uzpůsobené celé okolí přístavu v Tivatu, a ke kterým nikdy patřit nebudeme, než se k večeru vracíme domů. Konečně si dávám chobotničku, na kterou se těším už dva týdny. Je ale jak žvýkačka, což uzná i obsluha, která se snaží zmírnit mé zklamání krempitou - tradičním dezertem z listového těsta prokládaný vanilkovým krémem. A nutno podotknout, že se jí to daří.

Máme před sebou poslední den. Dopoledne se vydáváme asi 20 minut autem dál kolem zátoky do vesničky Perast. Vjezd je zaterasen závorou, a tak auto musíme nechat na začátku buď na několika vyhrazených místech k parkování za ne zrovna pár drobných, odkud ubytované sváží golfové vozíky, nebo na té samé cestě o kousek dál grátis jako většina. Holt business je business. Vesnička je malinká, ale opravdu malebná. Vlastně taková ulička pod úpatím hor se dvěma ostrůvky - větším Gospa od Škrpěla a menším Sveti Djordje, na které lze využít vodní taxi nebo něco jako MHDéčko. Obhlídku i zmrzlinu zvládáme rychle, a tak si roztahujeme deku na betonovém valu, který slouží jako pláž v naději, že dítko usne a my dáme partičku karet. No ani náhodou, a tak se zase balíme a jedeme na oběd.

Odpoledne nás čeká poslední štace - samotná byzantská pevnost v Kotoru. V zálivu opět kotví výletní loď, a tak je v historické části poněkud těsno. Je-li možnost, je lepší se do středověkých uliček vydat v době, kdy je záliv prázdný a ty tisíce lidí na palubě někde ve vlnách. Nám to zase tolik nevadí, protože ač je centrum nádherné, i v tomto směru už se projevuje cestovatelská únava, a tak se uvnitř moc nezdržujeme a jdeme domů balit. 

Vstáváme totiž už o půl čtvrté. Naložíme kufry i sebe a na letišti jsme za 20 minut. Za příplatek za předčasné odevzdání vozu ho necháváme na parkovišti s klíči dle instrukcí jen tak položenými na střeše. Tak snad to klapne a depozit se nám vrátí. Něco po páté je ale letištní hala ještě zavřená. Čekáme u zamčeného vchodu, než nás pan vrátný pustí dovnitř a za chvíli už po čtrnácti dnech slyšíme první češtinu, která postupně rezonuje celou halou. Část letu zase někteří prospí a po dosednutí jsme přes zavazadla, jízdu Boltem, vyzvednutí auta ze servisu i nákupem asi za hodinu a půl doma. Ty odlety z Brna mají něco do sebe.

Všechny tři tyto trochu zapomenuté země mě velmi mile překvapily svou rozmanitostí - své si najdou jak příznivci hor, tak plážoví povaleči. I když my jsme na ty opravdu pěkné pláže měli trochu smůlu, na druhou stranu jsme je cíleně nehledali. Dále tyto země mohou nabídnout množství krásných historických center, mimo nejprofláklejší místa minimum turistů a skvělý poměr cena/výkon. Ale úplně největší přednosti jsou jejich upřímně a nezjištně milí a ochotní obyvatelé. 

A na kolik to celé vyšlo?

• Letenky vč. 23 kg zavazadla                                                                                                                    8 100 Kč/os
• Ubytování                                                                                                                                                          8 500 Kč/os
• Doprava (půjčení auta, benzín)                                                                                                             7 500 Kč/os
• Jídlo                                                                                                                                                                       3 500 Kč/os
• Výlety (loď, vstup do parku Lovcén)                                                                                                      680 Kč/os
• Zbytek (data, pojištění včera 100% storno)                                                                                    1 750 Kč/os
• Celkem                                                                                                                                                             30 030 Kč/os