Barcelona a Andorra za víkend

Vzorec se nemění

Sobota dvě ráno. Zase. Vzorec je už tak zajetý, že by se podle něj daly řídit jízdní řády — volný víkend, stereotyp začne svrbět, a najednou sedím v nočním autobuse MHD směr Malinovské náměstí. Impuls byl tentokrát jednoduchý: v Barceloně startuje Tour de France. Grand Départ. A když už budu v Barceloně, co v neděli? Mapa říká, že Andorra je za rohem. Tak tedy Andorra.

Na Maliňáku mě vítá pět policejních aut s majáky. Chvíli zpozorním, ale všude klid — zjevně jen dohra něčeho, co jsem prošvihl. Noční Brno si žije svým životem i beze mě.

Autobus do Krakova nabírá deset minut zpoždění a pak si ještě odskočí k benzínce, jako by testoval moje nervy. Na letišti jsem v sedm místo v půl sedmé. Nevadí, rezerva je. Spal jsem slušně — tedy do východu slunce. Letní cestování má proti březnovému jednu nevýhodu: svítá nechutně brzo a spát v autobuse zalitém sluncem prostě nejde.

U bezpečnostní kontroly mám všechno poslušně vyndané v přepravce už předem — a stejně pípám. Proč, to neví nikdo, já nejmíň. Tak aspoň stěr na výbušniny. Negativní, kdo by to čekal. Procházím s neoficiálním certifikátem neškodného turisty.

Let standard. Jen při přistání to s letadlem kolíbe ze strany na stranu, vítr od moře si s námi pohrává. Barcelona vítá houpačkou — dramatický nástup, beru.

Vítězí Burger King

Letiště narvané k prasknutí, letní klasika. Oběd řeším postaru — fast food, tradice od Osla pokračuje. Jenže tentokrát nerozhodla cena: McDonald's levnější, ale narvaný k prasknutí, Burger King dražší a skoro prázdný. Budgetový cestovatel umí počítat i s časem. Vítěz: Burger King. Bonus k menu: USB konektor přímo u stolu, takže dobíjím mobil i sebe zároveň.

Cestuji nalehko jako nikdy — jen sportovní vak: nabíječka, powerbanka, oblečení na druhý den. A pas. Andorra si na Evropskou unii nehraje. S každým výletem se zavazadlo zmenšuje; při tomhle tempu příště pojedu jen s powerbankou v kapse.

Metro překvapivě prázdné. Kam se poděly ty davy z letiště? Záhada, kterou neřeším. Mířím na stanici Foc, doma vyhlídnutou jako nejlepší zadní přístup k olympijskému stadionu na Montjuïcu. Tam dnes končí první etapa — týmová časovka.

Selfie na trati Tour de France

Cestou nahoru lemují chodníky hromádky bariér — nachystané na zítřejší druhou etapu, ta povede jinudy. Město se převléká do žluté s předstihem. Na křižovatce první náznak, že se něco děje: zábrana a policajti, nahoru pouští jen auta s povolením. Pěšák projde.

Půl druhé, do závodu čtyři hodiny. Trať nachystaná, bariéry stojí — a diváků zatím pár. Místní si nesou vlastní židličky, jako by šli k rybníku na kapry. Fotím si selfie přímo na trati Tour de France. Kdy se tohle poštěstí — stát na trati nejslavnějšího závodu světa a mít ji skoro sám pro sebe.

Sto metrů před cílovou čárou stopka — dál jen pro nějaký klub či co. VIP svět, do kterého sportovní vak z Brna vstupenku nemá. Obcházím cíl podél plotu ke stadionu, fotím přípravy televizních štábů.

Hurá, jsem závodník

Televizní studio

I kamera potřebuje slunečník

Dál jen pro VIP

Z druhé strany stadionu nacházím trojkombinaci snů: stín, pítko a výhled na trať vedoucí z kopce dolů. Lidé proudí nahoru k cíli, já držím pozici. Vím, že před závodem jede karavana. Co to přesně je, jsem nepátral — vím jen, že existuje. 

Domino

Moc nefouká. Ale bariéry jsou polepené reklamními plachtami a lidi je rozpojují, protože oficiální přechod je v nedohlednu a druhá strana láká. A v jednu chvíli to jede jako domino — k zemi jde odhadem tři sta metrů bariér najednou.

Domino efekt

Marná snaha

Jako by jel prezident

Přiběhnou dva pracovníci. Proti třem stům metrům ležícího plotu nemají šanci, fyzika vyhrává. Pak dorazí třetí a vymyslí systém: dva sundavají plachty, třetí po jedné bariéry rozpojuje na zemi a zapojuje zpátky do řady. Pásová výroba. Stihnou to na poslední chvíli — těsně předtím, než se na trati objeví první závodníci.

Olympijský stadion

Astana

UAE

To ještě není závod — týmy si trať projíždějí na obhlídku, pamatují si zatáčky a sjezdy. Bez startovních čísel nemám šanci poznat, kdo je kdo. Ale vlastně jsem viděl závodníky Tour dřív než diváci u cíle. Pak konečně karavana. Očekávání jsem neměl žádná, takže nemohla zklamat. Vyzdobená auta sponsorů, občas mezi diváky hodí nějakou reklamní blbost. Pár vozítek fakt stojí za to. Většina je o ničem. Fotím ta, co za to stojí, a přesouvám se nahoru k cíli.

Karavana začíná

Puntíky do postele

U cíle atmosféra houstne, jenže z druhé řady vidím akorát záda první řady. Tak pomalu od cíle, až najdu místo s výhledem. Končím u brány 1 km — kde není nikdo. Cestou mi někdo strčí do ruky puntíkované tričko, co rozdávají mezi diváky. Dres vrchařského krále! O jeho dalším využití zatím nemám tušení.

Před cílem narváno

Projet závod bez ruky a nohy si zaslouží hlubokou poklonu

Kilometr před cílem žádná tlačenice u bariér

U kilometrovníku vydržím až do konce. Fandím Mathiasi Vackovi, který tam veze svého favorita — česká stopa na Tour, to se musí ocenit nahlas. Natáčím videa, fotím. Po závodě zjišťuji, že mám své tričko ušpiněné od bariéry — suvenýr, který nikdo neplánoval. Rychle na metro, dokud se nenahrnou davy, a jedu se ubytovat.

Nejstarší v šestilůžáku

Vlezu do hostelu a před recepcí snad tisíc kufrů. Prokličkuju se jak minovým polem. Na recepci šok: městská daň 6,60 € za noc na osobu — s tím kalkulačka budgetového cestovatele nepočítala. Všude rušno, plno, a já mám neodbytný pocit, že jsem tu nejstarší. Nikdo to neřekl nahlas. Nemusel.

Šestilůžák splnil všechno, co šestilůžák slibuje. Chrápání jako podkres. Puntíkované tričko povýšeno na pyžamo — vrchařský král jde spát. Ve 3:30 finální budíček v podobě vracejícího se spolubydlícího. Ironie: doma vstávám ve dvě ráno dobrovolně, v Barceloně mě ve 3:30 budí cizí lidi.

Ve 4:30 vstávám doopravdy. Autobus do Andorry jede v 6:15 a autobusák chci prozkoumat s předstihem — hledat nástupiště na poslední chvíli, to není můj sport.

Magnetka v daňovém ráji

Pas nachystaný, hranice dvě — kontroly cestou tam: nula. Člověk kvůli Andoře tahá pas přes půl Evropy a pak projede jak do Bratislavy. Ale Pyreneje se předvedly, cesta kolem přehrady stojí za to i z autobusového okna.

Přehradní hráz z okna autobusu

Přehrada za špinavým oknem

Andorra la Vella. Procházím celé město, pak "horskou trasu" nad městem s vyhlídkami. Fotek plný telefon. Oběd ve fastfoodu Vienna — a světe div se, skvělé těstoviny s houbovou omáčkou, kafe a zákusek. Fast foodová tradice pokračuje, ale kvalitativně povýšila.

Štěpáne, co to neseš ve džbáně?

Fotím měsíc a něco se mi tam připletlo :-D

Sluníčko mne vede

Místní zemědělec

Moderní kostel? Asi ne.

Historická socha

Budova, kterou celou dobu považuji za moderní kostel, se vyklube jako wellness lázně. Architektura daňového ráje umí zmást.

A pak tabák. Fronta. Přede mnou samí profíci: kartony cigaret, velké flašky alkoholu, kasa jede jak o závod. Přijdu na řadu já: "Jednu magnetku, prosím." Tři eura. Nejmenší nákup v dějinách andorrského obchodu.

V 15:15 autobus zpět. A na španělské hranici najednou kontrola: všichni bez EU pasu ven z autobusu, focení do nového systému pro cizince. Půlka autobusu venku pózuje, já sedím. A při čekání mi dojde ta ironie: do Andorry se dá dostat jedině po silnici — ze Španělska, nebo z Francie. Letiště nemá. Takže EU si tady pečlivě fotí cizince, kteří do Andorry nutně museli přijet... z EU. Systém hlídá lidi, které už jednou pustil dovnitř. Leda by do Andorry seskočili padákem.

Dvanáct minut

Barcelona naposledy — a tady se stane, co se nestalo nikdy: ztratím orientaci v metru. Stanice hluboká jak důl, snad pět jezdících schodů za sebou dolů. Na nástupišti zjištění: vlak jede opačným směrem. Klasika — patro výš, hledat přechod na druhou stranu. Nic. Ještě patro. Nic. Zpátky dolů a až na druhý pokus mi to dojde: jedna kolej pro oba směry. S tím jsem se nesetkal nikde, leda na konečné. Nezradila mě orientace. Zradila mě logika.

Let ve 22:05 — do Bratislavy, protože člověk letí tam, kam to zrovna letí. Dvacet minut zpoždění. Z letiště Uberem na Nivy a na autobus  dorážím dvanáct minut před odjezdem. Dvanáct minut mezi vlastní postelí a nedobrovolným nocováním v Bratislavě. Timing, který funguje od Osla, zafungoval i tentokrát. Ale o fous.

Ve 4:30 doma v posteli. Odpoledne práce, jako by se nic nedělo. Jen puntíkované tričko v pračce ví svoje.

Tour de France jsem viděl, Andorru odškrtl, v metru zabloudil. Svět je velkej — ale autobusy z Brna jedou furt.