Bělorusko srpen 2026

Cestopis Bělorusko srpen 2026

Úvod a náročné přípravy na cestu

Tento cestopis začínám psát nezvykle ještě před zahájením cesty. Naše cesta je totiž velmi specifická. Jaké je její původní pozadí? Na našich cestách se snažíme mířit do oblastí, které nejsou vyloženě turisticky profláknuté. Neláká nás se prodírat davy turistů, stát několikahodinové fronty před památkami a atrakcemi a utrácet za předražené služby. Z toho důvodu cíle našich cest již nejsou na západě, ale spíše na jihovýchodě. Zvláštní vztah máme k zemím bývalého SSSR, které jsou zajímavou přehlídkou společenského dění, ekonomických paradoxů a vstřícných lidí, kteří ještě tolik nepropadli západnímu konzumu. Pozn: S tímto výrokem po absolvování cesty nemohu souhlasit. Konzum v Bělorusku nepochybně je, sice ne ten západní, ale ten spíše čínský, který není vůbec lepší.

Zemí bývalého SSSR jsme navštívili několik. V roce 2003 jsem byl tehdy ještě bez rodiny a navštívil jsem pobaltskou Litvu a Lotyšsko, kam jsem jel s kamarádem, se kterým jsem se cíleně seznámil přes Internet. Z Pobaltí jsem byl nadšený. A proto jsme se následně v roce 2019 s celou rodinou vypravili na Ukrajinu- našimi hlavními cíli byly Lvov a Kyjev. Pak v létě 2024 jsme se syny vyrazili do Moldávie. Tato údajně nejchudší země Evropy, kam navíc prakticky žádní turisté nejezdí, byla plná ekonomických paradoxů. No a vloni v létě 2025 jsme s celou rodinou podnikli zatím nejrozsáhlejší cestu za hranice všedních dnů a Evropy- a to do Gruzie. Tam již byla krajina, architektura, vegetace i gastronomie pro nás exotické. Zemí, která nebyla exotická, a byla relativně blízko, bylo právě ono cílené Bělorusko. Věděli jsme, že tam není nikterak úžasná divoká příroda, ani jedinečná architektura a gastronomie bude podobná jako v Polsku a na Ukrajině. Ale dlouhou dobu nás lákalo poznat tamější mentalitu a osobně se přesvědčit, jak je to vlastně s místní propagandou, samozřejmě vidět jen to, co turistovi neunikne během týdenního pobytu. Situace ohledně víz a vstupu se nyní zdála být poměrně jednoduchá. Bělorusko potřebuje valuty od západních turistů, ale zároveň si je hlídá, aby nenarušili místní režim. Jak se následně ukázalo, cesta do Běloruska bude logisticky a organizačně pro nás velmi komplikovaná. To jsme ale předem očekávali. Ale dostat se do Běloruska by mělo být snazší než cestovat do Ruska, které navíc nechci podporovat kvůli válce na Ukrajině.

Vízum pro naše turistické účely opravdu není potřeba. Je ale potřeba jakési speciální pojištění, které údajně nabízí i několik českých pojišťoven. Začal jsem tedy řešit s partnery od pojišťoven, ale nikdo do toho nechtěl jít. Byla by to pro ně nevděčná práce a doporučovali uzavřít si předem místní běloruské pojištění. Pátral jsem na běloruském Webu a byla to hotová byrokracie. Zadat osobní údaje, číslo pasu, důvod cesty, přesné období a navíc byl Web velmi non-user friendly. Po online kalkulaci ceny se ukázalo, že částka je směšně nízká- v řádu několika set korun na týden pobytu a na osobu. Hmm, tak to do toho půjdeme. Pak nastává problém s ubytováním. Naneštěstí na mém pracovním notebooku jsou všechny běloruské Weby zablokovány bez ohledu na jejich účel (nefungují stránky hotelů, muzeí ani běloruských železnic). Takže vše řeším přes synův soukromý počítač. V Bělorusku nefunguje portál Booking.com a údajně tam nefungují ani naše platební karty – ani VISA ani Mastercard (nicméně oficiální vyjádření k tomuto mi nikdo z banky dát nechce). A údajně tam není tak jednoduché připojit se na místní veřejné Wifi (v nákupních centrech, u bank, muzeí či v hromadné dopravě), kde je vyžadovaná povinná registrace dle telefonního čísla. V hotelích je prý Wifi v pohodě. Budeme tedy muset se vybavit EURy v hotovosti a směnit je v běloruských směnárnách za Běloruské rubly (BYN). Nesmí nám však žádné pak zůstat, jelikož by nám pak byly k ničemu (podobně jako Podněsterské rubly), jedině jako sběratelský artefakt.

Je potřeba si ubytování v Brestu a Minsku zarezervovat a zároveň si udělat rámcový plán cesty. S papírovým potvrzením rezervace v hotelech budeme na státní hranici Běloruska vypadat daleko věrohodněji. Mamka s námi nepojede, pojedu jen s klukama. Budeme tedy tři. Vyrazíme z ČR ještě v pátek 31.7. pozdě v noci a do polského města Terespol poblíž polských hranic bychom dorazili v brzkém odpoledni. A pak rezervace ubytování v pohraničním městě Brest. Odtud jezdí údajně mikrobusy přes státní hranici do běloruského města Brest. Jízdní řád autobusů a jízdní doba je neznámá. Na hranici můžeme tedy čekat hodinu, ale klidně i 6 hodin.

Nyní tedy je potřeba zarezervovat ubytování v Brestu a to na 3 noci. Není to jednoduché. Hledám přes Google mapy a Yandex Maps (což je vlastně postsovětský Google), kde jsou i recenze a odkazy na Webovky hotelů. Jenže má to kameny úrazu. Jednak spousta ubytování je již obsazených a to jakékoliv pokoje. A jednak v hotelích převažují dvoulůžkové pokoje, takže jako skupina o třech lidech nemáme moc velký výběr. Nakonec si zarezervuji ubytování ve vyhlášeném tříhvězdičkovém hotelu Bug. Je celkem drahý, na naše poměry příliš luxusní, ale nemáme jinou možnost. Alespoň je blízko vlakového a autobusového nádraží, cílených památek a jezdí tam spousta zahraničních hostů. Rezervace je překvapivě snadná- postačí zadat jméno a příjmení, e-mail a telefon. A to je vše. Žádné číslo platební karty, žádné číslo pasu či jeho fotokopie. Klik, rezervace je provedena, za chvíli dorazilo automatické potvrzení na e-mail.

Následně za pár dnů si obdobným způsobem rezervuji hotel v hlavním městě Minsk, kde chceme pobýt 4 noci. Nabídka ubytování je tam vyšší, ale tím, že jsme dlouho váhali, je již většina ubytování v naší cílové kategorii plná. Dříve nalezený hotel Sputnik je bohužel plný. Rezervuji tedy luxusnější hotel Orbita. Probíhá to stejným způsobem, stačí jméno, telefon a e-mail. Potvrzení rezervace dorazí a ukládám si jej, a následně se pokouším hotel e-mailově kontaktovat, že chceme pokoj s okny do klidného dvora, nikoliv na rušnou hlavní ulici. Můj odchozí e-mail z domény Seznam.cz se ale vrací jako nedoručitelný. Po analýze chybového hlášení jej běloruský poštovní server považuje za spam. Pokouším se tedy text e-mailu očesat, ale výsledek je stejný- neprochází. Pokouším se poslat text z jiného e-mailu z domény .com (Gmail) a co se stane? Do dvou minut přichází z recepce hotelu odpověď, že pro nás zadali pokoj s okny do klidného dvora. Ještě dodám, že prakticky většina běloruských Webů je nepřehledných, pouze asi třetina z nich má verzi v anglickém jazyce. Daleko více jich má na výběr mezi jazykovými mutacemi běloruština, ruština a čínština. Zřejmě nás tedy čeká podobný pohled na čínskou „invazi“ jako v Srbsku.

Toť jsou tedy jedny z nástrah, které nás na cestě čekají a že jich ještě bude hodně následovat. Výhodou je, že krom mého času jsem zatím dva a půl měsíce před cestou nevynaložil žádné finanční náklady. Zároveň řešíme záložní plán B, pokud nás před běloruskou hranici nepustí a nebo z jiného důvodu do Běloruska vůbec nezamíříme. Tím plánem B je Pobaltí (Litva, Lotyšsko, případně i bychom mohli stihnout zatím nenavštívené, ale krásné Estonsko, nebo pak východ Polska).

Čas plyne dál a zjistil jsem, že je jednodušší řešení, než se dostat přes státní hranici malým autobusem s nejistým jízdním řádem z Terespolu. Do Běloruska totiž jezdí z Polska standardní „velcí“ autobusoví dopravci s „velkými“ autobusy. Objevil jsem firmu Ecolines, který působí především v Polsku a okolních zemích. Provozují několik linek, jízdenky lze koupit předem přes Internet a mohli bychom tedy jet pohodlným autobusem z Varšavy do Brestu. I naše cesta v Minsku zpět domů by byla snazší. Ecolines je něco jako Flixbus nebo Regiojet. Doba jízdy přes běloruskou hranici je překvapivě dobrá a předpokládám, že je dle jeho dlouhodobých zkušeností s provozem. Navíc řidiči autobusů musí vědět, jaké doklady musí mít cestující připravené a znají se s pohraničníky na přechodu. Jízdenky sice vycházejí relativně drahé, ale zase by to byla jistota. Nakonec však místo u Ecolines kupujeme jízdenky u běloruského velkého polostátního dopravce Intercars. Jízdenky vycházejí asi o 40% levněji a recenze na tohoto dopravce jsou dobré. Je to taková běloruský polostátní Flixbus. Tím, že je to běloruský dopravce, pravděpodobně bude hladší překročení hranice.

2 týdny přes cestou kupuji povinné cestovní pojištění a to na Webu běloruské státní pojišťovny, na kterou odkazuje i české Ministerstvo zahraničních věcí. Vyplnění potřebných údajů je náročné (jsou potřeba i čísla pasů), ale cena za pojištění je nízká.

A zajímavost- přichází mi automatický reklamní e-mail od autobusového dopravce Intercars, od kterého máme jízdenky, že zahajuje provoz linky do ČR- do Prahy přes Ostravu. To zní zajímavě, ale představa, že bychom tak dlouhou cestu měli absolvovat v jednom autobusu, je děsná. Hledal jsem informace o online sledování jízdy autobusů Intercars, abychom si udělali představu, co nás čeká na státní hranici. To sice dopravce nemá, ale existuje kanál na Telegramu, kde se uvádějí informace o aktuálních spojích do zahraničí, což je praktické.

Zároveň jsem se vybavil EUR hotovostí a také 120 amerických dolarů. Krásnou téměř nepoužité sto a dvaceti dolarovky jsem držel poprvé v životě.

A také s klukama „čistíme“ naše mobilní telefony, aby neobsahovaly nežádoucí obsah, který by mohl být překážkou našeho vpuštění do Běloruska. A píši další e-mail do hotelu Bug v Brestu, že opravdu přijedeme, ale že na hranici se můžeme dlouho zdržet. Odpověď nedostávám.

Balíme věci a vyrážíme do Polska

Oproti jiným cestám vyrážíme nikoliv z domova z Čelákovic, ale od mých rodičů z Ostravy, kam jsme se den předem přesunuli. Je pátek 31.července a večer po 17. hodině odjíždíme přímým dálkovým vlakem z nádraží Ostrava- Svinov do Varšavy. Tam máme dorazit po 22. hodině. Osud se s námi nemazlí, je horký letní den, teploty dosahují až 38°C. Přijíždí vlaková souprava z Vídně a vozy mají mít klimatizaci. Boční vyklápěcí okénka jsou ale otevřená a tak víme, že je problém. Klimatizace samozřejmě selhává a v našem voze je příšerné vedro. V ostatních vozech je situace stejná. Když je vlak v pohybu, tak to jde, je alespoň průvan. Naštěstí máme dost vody na pití. A s pokročilejším večerem se bude ochlazovat.undefined

Cesta do Běloruska a překročení hranice

Je sobota 1. srpna. Vstáváme po 7. hodině, bereme kufry na kolečkách a jdeme na nedaleký autobusák. Cestou se stavujeme v Žabce, kde kupujeme snídani a bagety na dlouhou cestu autobusem. Ten vyjíždí v 8:45. Terminál Zachodnia je rozsáhlý a již ráno ve zde čilý provoz. Odjíždějí odtud autobusy do všech možných států v Evropě. Jak na východ do Běloruska, na Ukrajinu nebo do Pobaltských států, tak na západ do Německa, Dánska či Rakouska. Je zde hodně lidí, WC, možnost občerstvení, vše je zde přehledné.

Náš autobus dopravce Intercars přijíždí včas a dle našeho očekávání je opravdu luxusní. Je od čínského výrobce Yutong a má, jak jinak, běloruskou SPZ. Oba řidiči hovoří východoslovanským jazykem a opět, jako jinde v bývalém SSSR, je nezajímají ani tak naše jízdenky, jako naše pasy. Ve svých seznamech si pak odškrtávají naše jména. Z cestujících jsme tady jediní Češi, zbytek jsou východoslovanské národy. Autobus je pohodlný, má klimatizaci, Wifi i USB zásuvky na dobíjení elektroniky. Vyjíždíme z Varšavy, cesta je klidná a rychlá, provoz v sobotu ráno je slabý. Po moderních silnicích jsme se dostali na dálnici a jízda probíhá klidně. Řidič podává informace rusky do mikrofonu. Přejíždíme po dlouhém mostě řeku Wislu a je na ni patrné dlouhotrvající sucho. Na první pohled vypadá, že by Wisla v širokém korytě šla doslova přebrodit. Jediná nevýhoda tohoto autobusu se zdá, že nemá WC. Na druhou stranu ale zastavuje na dálničním odpočivadle. Po hodině a půl jízdy se tedy na 10 minut můžeme protáhnout, dojít si na WC, ale po 10 minutách už zase frčíme dál.

Krajina na východě Polska je rovinatá a monotónní. Je to velmi podobné tomu, co jsme viděli na Ukrajině cestou z polského Przemyslu do Lvova a pak do Kyjeva. Nekonečné lesy (listnaté- především břízy i jehličnaté- hlavně borovice), nebo lány obilí či bažiny. Větších měst je tady málo. Asi 30 kilometrů před polským pohraničním městem Terespol dálnice končí a jedeme po normální silnici. Jízda je ale plynulá. Zastavili jsme před hraničním přechodem. Řidič hlásí, že si můžeme vystoupit, projít se a posouvat se v řadě s autobusem. Dodávám, že přechod pro kamiony je jinde, ten je samostatný a zcela oddělený od tohoto pro osoby.

Je 11:30 polského času a od teď se počítá čekání. Před námi je asi 8 autobusů. Všechno to jsou linkové. Vesměs z Polska, ale i přímo z Německa. Jsou zde i dva autobusy linky Terespol- Brest. Aha, tak to jsou ty linky, které pendlují podle nedefinovaných jízdních řádů mezi pohraničními městy a většinu trasy stráví čekáním na hranici. Paradoxem je, že všechny autobusy mají nastartovaný motor. Aby jim fungovala klimatizace, Wifi a USB zásuvky. Později pochopíme proč. Venku se mezitím otepluje, dnes má být zde až 36 stupňů, proto fungující klimatizace uvnitř autobusu přijde vhod. Někteří cestující ihned po příjezdu do řady autobus po dohodě s řidiči na trvalo opouštějí, berou svá zavazadla a snaží se dostat do osobních aut stojících v řadě před přechodem. Ty by měly být odbavovány rychleji. Je to pochopitelně za úplatu. Vidíme hodně lidí, kteří k přechodu přijeli taxíkem (pravděpodobně od vlakového a autobusového terminálu v Terespolu), vyložili kufry a také se snaží dostat do osobních aut. Jistě mají osvědčenou strategii, zda je rychlejší jet s běloruským autem či některým z EU. Mezitím se procházíme kolem řady, jsou zde WC, stánky s občerstvením a motorest s teplými jídly. Je zde jízdní pruh pro autobusy a pak samostatný pro osobní auta a motorky. Příslušníci z hraničního přechodu pak vyzývají jednotlivá vozidla k cestě přes závoru dál dovnitř do areálu přechodu. Mimochodem vidíme v dáli před námi ve frontě i žlutý autobus dopravce Ecolines, se kterým jsme chtěli jet původně.

Náš autobus

Atmosféra ve frontě před vjezdem na přechod

Ve frontě mezi velkými autobusy čekají také dodávky / maršrutky s přívěsnými vozíky s plachtou, zřejmě na zavazadla cestujících.

Moje původní optimistická představa byla, že dorazíme do běloruského Brestu podle jízdního řádu v 16:30 místního času. Směníme si EURa za běloruské rubly, zajdeme se ubytovat na hotel a ještě si dáme večerní procházku po Brestu a dám si běloruské pivo na zahrádce na pěší zóně. Jak čas pomalu plyne, uvědomuji si, že tato představa byla utopická. Paradoxem je, že náš hotel v Brestu je odtud vzdálen jen 6 kilometrů. Kdybychom lezli po čtyřech, jsme tam rychleji.

Je cca 14:30 a po třech hodinách čekání konečně přes závoru a hřeby na silnici náš autobus vjíždí do uzavřeného areálu polského hraničního přechodu. Odtud již není úniku. Jsme pod dohledem. Nicméně je zde WC zdarma s pitnou vodou a nějaké automaty na občerstvení. V „dáli“ několik desítek až stovek metrů vidíme ty autobusy, které stály původně před námi, když jsme přijeli před třemi hodinami do řady. Tak to bude na dlouho… Člověk si uvědomí relativnost času tady na východě. Nikdo nikam nespěchá, cestující i řidiči čekání berou naprosto v pohodě. Alespoň si prohlížíme, jak polští pohraničníci kontrolují osobní auta a motorky. Jejich kontroly jsou velice zběžné, ale řady vozidel se pohybují velice pomalu.

Je cca 17 hodin a náš autobus se dostává k hale polské celní a pasové kontroly. Všichni musíme vystoupit, přejít dovnitř do haly a u přepážek za okénky ukazujeme naše pasy polské pohraniční policii. Odbavení východních národů probíhá pomalu. Fotí si je a snímají otisky prstů, údaje z pasů si úředníci ručně zadávají do počítače. Naše odbavení je však rychlé, projíždějí si naše pasy čtečkou a žádné focení ani snímání otisků neprobíhá. Nicméně čekáme ve stejné frontě. Tímto jsme formálně opustili území EU. Ale nemáme vyhráno.

Po dalších x hodinách dalšího čekání při pomalém popojíždění autobusu opouštíme polský areál přechodu a míříme přes most do Běloruska. Posouváme se velice pomalu, je zde několik kontrolních stanovišť, kde vždycky nějaký uniformovaný ozbrojený příslušník nastoupí do autobusu, přepočítá cestující, pak se zvedne závora a popojedeme dál. Přejíždíme most přes hraniční řeku Bug (takto se jmenuje i náš hotel). Okolo jsou kamery a pásmo neobydlené krajiny. Vedle jsou zbytky pilířů starého betonového mostu a dál je rozpadající se lanová lávka. Dodávám, že státní hranici nelze překročit pěšky ani na kole, jen ve vozidle.

Pomalu nastupuje večer a teprve vjíždíme do areálu běloruského přechodu. V některých okamžicích ani nemůžeme vystoupit ven. Po několika hodinách můžeme a vydáváme se na WC. Procházíme se okolo fronty čekajících autobusů a aut a lituji, že jsem se rozhodl se vůbec na tuto cestu vydat. Ve frontě jsme již nějakých 7 hodin bez reálného výsledku. Bylo by daleko efektivnější trávit dovolenou jinak a zajímavěji. Vidím první osobní auto s českou SPZ. Octavii první série s libereckou značkou! Jdu k tomu autu, usmívám se na pána za volantem a on to opětuje. Vystupuje, podáváme si ruce a dáváme se do řeči. Je starší než já a jede s manželkou. Vypráví, že jede do Běloruska už poněkolikáté, jelikož tam má předky. Říkám mu o dlouhých frontách, že toto jsme nečekali, ale on namítá, že toto je ještě dobré a že jindy mohou být i fronty na 30 hodin. Pán je překvapen, že cestujeme do Běloruska autobusem. Během rozhovoru si vypravujeme své životní příběhy a je pro mě velice příjemné se potkat s česky mluvícím krajanem. Říkám mu, že prozatím lituji našeho rozhodnutí do Běloruska cestovat a mám obavy, zda pobyt tam bude stát za komplikace a čas na hranicích. Pán na to říká, že určitě se nám bude Bělorusko líbit, budeme nadšení a převýší to naše útrapy. Kéž by měl pravdu. Pak je jeho auto voláno k delší proceduře kontrol a tak se loučíme.

Na běloruském přechodu jsou budky, kde lze zakoupit povinné cestovní pojištění i pojištění pro vozidlo. Platba je možná i v cizí měně. My toto máme již z domova přes Internet.

Od západu z Polska se blíží bouřka. Čas plyne, je kolem 19:30 a stále jsme ve frontě. Je otázkou, zda nám bude hotel držet pokoj. Navíc v areálu přechodu nefunguje Wifi a nemáme běloruskou SIM kartu, abychom poslali do hotelu SMS. Navíc nelze psát v azbuce. Směnárna zavírá, Adam má obavy, zda nás bez zaplacení vůbec ubytují. Říkám na to, že prostě řekneme, že zaplatíme z tohoto důvodu další den, taková je praxe ve většině hotelů. Moje původní optimistická představa, že touto dobou si budu dávat pivo na pěší zóně v Brestu, byly nereálná. Dobrá zpráva je, že naše platební karty zde fungují, na běloruské straně přechodu jsme platili za WC, jelikož jsme ještě neměli běloruské rubly.

Je po 20. hodině běloruského času (hodinky jsme si posunuli o hodinu dopředu), u telefonů se samo zaktualizovalo. Konečně se náš autobus dostal na pasovou a celní kontrolu do haly běloruského přechodu. Tady nastává rozhodující okamžik naší cesty. Řidič hlásí pokyny, co si máme připravit. Všichni cestující pak vystupují i se svými velkými zavazadly a jdou dovnitř do haly. Tady je dokonce WC zdarma. V autobusu nesmí zůstat nic, ani odpadky.

Nejprve probíhá pasová kontrola. Bělorusové jsou odbavování rychleji, ale i jim jsou snímány otisky prstů a jsou foceni. Paní příslušnici policie v budce za okénkem podáváme pasy a mám připravené všechny dokumenty k naší cestě. Následuje palba otázek- kam jedeme, proč tam jedeme, adresa pobytu, telefonní kontakt, délka pobytu. Ukazuji vytištěná potvrzení rezervací z hotelů. Jízdenka na autobus zpět ani doklad o povinném pojištění ji nezajímá. Po dlouhém listování v našich pasech, ťukání údajů do počítače dostáváme vstupní běloruské razítko, ale nemáme vyhráno. Štěpán, jelikož mu není ještě 18 let, může jít dál do tranzitního prostoru k celní kontrole obsahu jeho bagáže, kdežto pasy ode mě a Adama zůstávají u příslušnice v budce a budeme z haly voláni k osobním pohovorům. Postup je takový, že pohovory musí absolvovat všichni, co mají ne-běloruské pasy. Je tady taky 7 Ukrajinců. Pozn: veškeré pozemní přechody mezi Ukrajinou a Běloruskem jsou od války 2022 uzavřeny. Vracíme se tedy a Adamem zpět před budky a spolu s dalšími cestujícími čekáme. Po několika minutách přichází uniformovaný příslušník- nějaký důstojník s velkou čepicí- brigadýrkou, jako kdyby měl v ní velkou gramodesku. Bere si štos našich pasů a vyzývá nás, ať jdeme do vyššího patra. Tam si usedáme na chodbu do hlubokých kožených křesel. Máme čekat a budeme postupně voláni do kanceláře.

Takže čekáme další desítky minut. Venku se setmělo. Hlavou mi běží myšlenky, co se stane, když nám dál nepustí a budeme se vracet do Polska. S touto variantou jsem počítal- alternativní cesta na jihovýchod Polska, kde strávíme týden místním poznáváním. Bylo by to nakonec jednodušší než tato anabáze do Běloruska. Tak nějak je mi čím dál více jedno, jak to vlastně dopadne. Stejně tak přemýšlím o tom, pokud bude náš hotel Bug už zamčený a na recepci se už nedozvoníme. Je to ale velký hotel a měl by mít otevřeno non-stop. Pak je záložní plán s přenocováním na lavičkách v parku v Brestu. V noci ale má přijít bouřka.

Dostáváme se na řadu a nejprve mám jít sám do kanceláře k důstojníkovi. Usedám ke stolu a mám vysvětlit naši cestu. Vytahuji jednotlivé papíry z desek a rusky vysvětluji plán naší cesty. Důstojník si ani detailně papíry neprohlíží. Listuje si v mém pase a chce se podívat do telefonu. S touto variantou jsem samozřejmě počítal. Ptá se, zda jsem byl na Ukrajině od začátku války v únoru 2022, zda udržuji pravidelné kontakty Ukrajinci, Bělorusy a Rusy a říkám, že nyní nikoliv. Ukrajinské razítko v roce 2019 z naší rodinné dovolené není problém, to bylo před válkou. Ptá se na moji práci, na další cestování- vidí v pase hodně razítek, ale z nekonfliktních zemí (Gruzie, Bosna, Moldávie, Srbsko…). Fotí si něco svým telefonem na mém telefonu. Překvapí ho fotka robotického psa z loňského strojírenského veletrhu z Brna. Ptá se, co to má znamenat, z jakého veletrhu to pochází, zda to není z bývalého SSSR. Myslí si, že pracuji ve firmě, která může dodávat bojové drony. Pak vysvětluji, že do Běloruska jedeme na poznávací dovolenou se syny, když to bezvízový režim pro turistické účely umožňuje. Důstojník se radí s kolegou, oba krčí rameny a pak si volají Adama. Ten nemluví rusky tak dobře, stráví tam ani ne minutu. Prý se ho ptali na znalost ruštiny, co dělá a chtěli vidět jako telefon. Řekl, že je student.

Po pár minutách přichází důstojník s pasy nás všech ne-Bělorusů, dává nám je s pouští nás se zavazadly hromadně do další zóny k celní kontrole. Tam v dáli vidíme našeho Štěpána, který již prohlídku zavazadla absolvoval. Opět dlouho čekáme, Bělorusové vybalují obsah svých kufrů, vytahují zboží nakoupené v Polsku. Celkem nás překvapuje, že dovážejí zboží jako láhve s čistícími prostředky, žehlící prkno či sušák na prádlo. Přitom běloruské obchody by měly být plné zboží. My jsme odbaveni celkem snadno, jdeme na druhou stranu haly s kufry je nechat projet rentgenem a nemusíme nic vybalovat ani řešit. Po celou dobu mezi jednotlivými zónami kontrol pobíhá náš řidič. Všude je puštěn, zamává jakousi kartičkou na krku. Odškrtává si ve svých papírech v seznamu jednotlivé cestující. Pak řidič sedí na lavici v poslední zóně a dává cestujícím z jeho busu instrukce, že mohou vyjít ven a nastoupit. Setkáváme se se Štěpánem a líčíme mu naše zážitky. Jdeme naposledy na WC a před budovou stojí náš autobus. Ukládáme tam naše kufry. Nečeká se však výhradně na nás, ještě po nás zbývají další cestující, kteří se zdrželi při celní kontrole svých zavazadel. Vidíme obdobnou proceduru vedle u osobních aut, kdy lidí vybalují venku u závor své tašky. Mají zde i skener na osobní auta, které najede na speciální rampu.

Podle mě na běloruském hraničním přechodu je několik typů ozbrojených sil. Minimálně celníci, pohraniční policie a pravděpodobně i armáda. V každé jsou obsaženy i ženy.

Je před 23. hodinou, nastupuje poslední cestující. Řidiči zavírají zavazadlový prostor a můžeme jet dál vzhůru do Běloruska. Ale nemáme vyhráno. Ještě další závora a kontrola, kde řidiči ukazují nějaké papíry k autobusu. Popojíždíme pak dál a na druhé straně vidíme dlouhou kolonu autobusů a plné parkoviště osobních aut čekajících na odbavení z Běloruska ven. Ještě však následuje další závora a to průjezd povinnou desinfekcí, kdy na autobus je aplikován nějaký postřik. Je 23:10 běloruského času a konečně jsme ve veřejném prostoru Běloruska. K našemu hotelu je to necelé 3 kilometry. Ulice Brestu jsou už skoro prázdné a ve tmě toho z města není moc vidět.

Širokými ulicemi přijíždíme na autobusový terminál, kde je již taky pusto. Vystupuje nás asi osm, loučíme se s řidiči a bereme si naše tašky na kolečkách. Instinktivně míříme směrem, kde má být náš hotel Bug. Má to být jen nějakých 200 metrů. Ano, je tam. Vypadá impozantně jako na fotkách na Internetu. Hledáme vchodové dveře a svítí se tam. Je odemčeno. Vcházíme dovnitř. Kluci měli obavu, aby na recepci nebyl typ klasické postsovětské ženšiny- věk 55 plus, naštvaná, mračící se, nepříjemná, arogantní, povýšeně se chovající k zákazníkům. Ale nic takového. Přicházejí dvě mladé slečny a přátelsky nás vítají. Komunikuji v ruštině a podávám jim naše pasy. Vědí o nás. Zaznamenávají si naše údaje z pasů a vysvětluji jim, že jsme přijeli pozdě přes státní hranici, směnárny jsou již zavřené a že zaplatíme zítra. Vůbec to není problém, klidně můžeme zaplatit kdykoliv během pobytu. Dokonce jim prý funguje i platební terminál na evropské karty, takže mohu zaplatit kartou. Raději bych dle zaplatil hotovostí, což by mělo být výhodnější. Dostáváme kartu na vstup na pokoj a „stravenky“ na snídaně. Ty se podávají až do 10 hodin, takže není zítra se vstáváním kam spěchat. Také dostáváme přístupy na hotelovou Wifi, která funguje. Kluci píšou domů, že jsme dorazili nakonec v pořádku na hotel.

Přicházíme na náš pokoj a chodby hotelu opravdu připomínají galerii výtvarného umění. Na stěnách visí velké obrazy. Však si vše v dalších dnech v klidu prohlédneme. Náš pokoj má malý obývák s rozkládacím gaučem a ložnici pro dvě osoby a koupelnu. Je zde krásně vyklimatizováno. Cíl je jasný, rychle se osprchovat a zalézt pod deky a jít spát. Před půlnocí s klidnými hlavami a úlevou uleháme po intenzivních zážitcích z tohoto dne.

Poznávání města Brest

Probouzíme se do dalšího dne- je neděle 2. srpna. V noci opravdu přišla bouřka a popršelo a ochladilo se. Se vstáváním nespěcháme. Jsme v prvním patře, před námi je celkem rušná hlavní silnice, ale plastová okna dokonale izolují hluk. Klimatizace funguje. Při pohledu ven ale nastává nemilé překvapení. Pokud jsem se v minulosti někdy s vyčerpáním přesouval do jiných krajů a bylo to dlouhé a úmorné, vždy čekala nějaká odměna- ve formě jiného- exotického prostředí. Tady v Brestu ale žádné palmy ani kaktusy ani totálně jiná krajina není. Venku to vypadá podobně jako v jiných středoevropských městech. I lidé na ulici vypadají podobně.

Malé muzeum Vladimira Vysockého

Nutno dodat, že se nám spalo dobře. Byli jsme všichni unavení. Na snídani jdeme až po půl deváté. Podává se v hotelové restauraci s je tam docela dost hostů. Nabídka jídel je sice rozsáhlá, ale od mnohého- toho nejatraktivnějšího jsou už jen zbytky. Personál sice nějaká jídla doplňuje (např. kaši), ale ne zrovna to, oč bychom stáli. Je to vlastně západoevropská kontinentální snídaně (párečky, míchaná vajíčka, šunka, sýry) v kombinaci s tou postsovětskou (ovesná kaše, bliny (což jsou lívance a připomínají naše palačinky), tady je ale dělají i s masem a sýrem). Mají zde ale skvělé kanadské borůvky. V každém případě se nakonec velmi dobře najíme. Cestou na pokoj si prohlížím onu galerii výtvarného umění na chodbách, většinou to jsou obrazy ze sovětské doby. Ale žádná budovatelská socialistická agitace. Nutno zmínit, že v hotelu Bug byl často ubytován sovětský oponentní zpěvák Vladimir Vysockyj. Jeho bývalé apartmá si mohou zarezervovat i běžní hosté. Dvě místnosti vedle něj představují jeho muzeum. Je zrovna odemčené a tak si s dalšími hosty prohlížím na stěnách jeho fotografie, rodokmen. V místnostech jsou vystaveny i dobové gramofony, kotoučové magnetofony a můžete si pustit jeho písně. O Vysockého jsem se v minulosti nezajímal, jenom jsem o něm slyšel. Přirovnání k našemu Karlu Krylovi nebo Nohavicovi či Dobešovi je však velmi vzdálené. U schodiště hotelu je i přehlídka fotografií osobností, které byly v historii zde ubytovány. Např. kubánský vůdce Fidel Castro, sovětští kosmonauti a samozřejmě i pan Lukašenko.

Město Brest- co je vlastně zač? Má 350 tisíc obyvatel, je jedním z největších běloruských měst a leží na hlavním železničním a dálničním tahu mezi Varšavou a Minskem, který pokračuje pak dál až do Moskvy. Brest je jedním z nejstarších měst Běloruska a okolo města se nachází rozsáhlý pevnostní systém.

Scénář na dnešní den je jasný. Směnit si ve směnárně EURa za místní běloruské rubly, koupit jízdenky na vlak za dva dny na přesun do Minsku a podívat se po místních památkách a zajímavostech. Co je fajn, oproti včerejšku se citelně ochladilo a fouká příjemný větřík. Oproti včerejším 36 stupňům by dnes mělo být nejvýše 25. Směnárna je hned kousek na autobusáku. Měním 500 EUR, kupodivu paní za okénkem po mě nechce pas. Ale bankovky důkladně zkoumá. V jedné pražské směnárně jsem za luxusní kurz dostal stoeurovky, ty byly téměř nepoužité. Paní mi i dává vybrat, v jakých chci vyplatit místních bankovkách. Vyfasuji tak 1617 běloruských rublů v různých bankovkách, mají zajímavou grafickou podobu. Zdejší rubl je cca 7,5 Kč.

Místní bankovky

Lidé se k nim zde chovají ohleduplně

Hned vedle autobusáku je vlakové nádraží. Tam se jde po lávce či nadchodu nad kolejištěm a kluci jsou nadšení. Vidíme sovětské velké dálkové osobní vozy přezdívané stodoly. Máme štěstí, zrovna přijíždí dálkový vlak z Moskvy a veze jej československá dvoudílná elektrické lokomotiva ČS-8. Po nádraží se můžeme pohybovat volně. Kluci si vlak prohlížejí. Poprvé z venku vidím typické postsovětské vozy s oddíly typu plackartnaja. Jsou to vlastně velkoprostorové vozy s průchozí uličkou, ale místo sedadel jsou tam postele. Na Ukrajině v roce 2019 jsme tam tyto typy vozů neviděli, ale Rusku a Bělorusku jsou běžně ve vlacích. Člověk v nich sice nemá žádné soukromí, ale jízdenka je nejlevnější a člověk je v přímé integraci s místními obyvateli. Kluci si také fotí několik dalších československých lokomotiv- dieselové „Čmeláky“ ČME-3, kterých se do SSSR vyvezlo několik tisíc kusů a používají se v posunovací službě. Budovy nádraží jsou architektonický skvost. Všude je čisto a vnitřní prostory vyklimatizované. Vše je přehledně označeno. Na nádraží je i typický hodinový hotel jako pozůstatek z doby SSSR. Cestující jedoucí na dlouhé vzdálenosti často několika časovými pásmy v hotelu mohli dospat, a nebo se v něm ubytovat, pokud vlak odjížděl v nevhodnou dobu. Tyto hotely byly ve většině velkých měst, odkud jezdily dálkové vlaky a mnohé stále fungují.

U pokladny se pak domlouvám s paní za okénkem ohledně jízdenek do Brestu. Na hotelu jsme se dívali na Web a na telefonu ukazuji paní uvedené vlaky. Vlastně z Brestu do Minsku jezdí vlaků několik, ale v ne zrovna vhodné časy. Některé jsou dálkové, ty jsou s povinnou rezervací. Nejvhodnější vlak dopoledne by však měl být vyprodán, což paní potvrzuje. Pak je možnost jet příměstským elektrickým vlakem s přestupem v Baranoviči. To je velmi levné, ale zdlouhavé. Paní pokladní nám nabízí přímý dálkový vlak odpoledne o půl třetí a jsou v něm volná místa, dokonce vedle sebe. Tak tyto jízdenky kupujeme. Cena je v přepočtu 700 korun a naše pasy ani jména nejsou potřeba. Kluci jsou pak zvědaví, co bude vlak za soupravu. Procházíme se ještě kolem nádraží, ptám se lidí na zastávce městských autobusů, kde se kupují jízdenky. Žádný automat zde nenacházím. Prý v trafice nebo u řidiče. Zrovna je vedle trafika a paní mi ochotně prodává aršík šesti jízdenek, které se trhají jako z bločku. Jízdenka stojí pouhých 1,05 rublů. Což je v přepočtu 8 korun!! Je to na jednu jízdu jedním vozidlem. U řidiče pak stojí 1,1 rublů. Odpoledne místní hromadnou dopravu vyzkoušíme, mají zde autobusy a trolejbusy. Nebo pak maršrutky- dodávky či minibusy, v nich se platí přímo řidiči 2 ruble za jednu jízdu. Zdejší maršrutky jsou ale oproti těm v Moldávii či na Ukrajině moderní, mají i klimatizaci.

A další budovy nádraží

Brestské nádraží. V popředí příměstský elektrický vlak z vagónky Riga

Náš hotel Bug

Vracíme se na hotel, na recepci platím bankovkami za ubytování a pak vyrážíme dál na poznávání okolí. Zároveň si všímáme, že hotel vypadá luxusně z venku a na chodbách, ale co se týče funkčnosti vybavení pokojů, tak nic moc. Malá koupelna, je zde málo místa na odložení hygienických potřeb, pokoje sice mají krásnou malbu na stěnách, ale jsou malé. A v koupelně je horké potrubí na sušení ručníků, které však nelze vypnout. O to je pak klimatizace méně účinná. Je sice pěkné, že máte kde usušit ručníky a oblečení, ale je zbytečné, aby to vytápělo v létě. Potrubí tedy alespoň zakrýváme ručníky. Pro náš účel je však hotel plně dostačující.

Zastávka autobusů je přímo před našim hotelem (také další strategická výhoda). Jedeme autobusem dvě zastávky na opačný konec centra. Jízdenky se vkládají do mechanických děrovacích označovačů, jako u nás kdysi za socialismu. Míříme k železničnímu muzeu. Jdeme okolo parku s monumenty a památníkem válečných hrdinů. Je zde také jezero.

Železniční muzeum je velmi rozsáhlé. Kluci dostanou studentskou slevu a vstup pro nás tři činí pouhých cca 150 korun! Je tady venkovní expozice- parní i dieselové lokomotivy, vagóny. Do většiny z nich si lze vlézt. Co mě zaujme, je pohled přes plexisklo a řez strojů uvnitř parní a dieselové lokomotivy. Neznalý člověk tak pochopí, jak fungují. V budově je pak expozice modelů vlaků, zabezpečovacího zařízení, mapy. Mají tady vše přehledné, nicméně většina popisek je jen v běloruštině a ruštině. Jedině expozice zahraničních světových železnic (v USA, Číně) je v těchto jazycích. Kluci jsou nadšení, mimo jiné z lokomotiv vyrobených u nás. Vůbec jsem netušil, že parní lokomotivy typu Štokr byly kdysi exportovány do SSSR. Úchvatné jsou obrovské sovětské parní lokomotivy. Na své si tady přijdou i malé děti, které mají k dispozici hřiště s atrakcemi. Na čistém WC doplňujeme pitnou vodu.

Po železničním muzeu se přesouváme na nedalekou další must-see atrakci, což je památník 2. světové války v areálu bývalé pevnosti. Brest měla rozsáhlý pevnostní systém prakticky podél celého města. Když nacistická vojska v roce 1941 napadla Sovětský Svaz, vojáci se urputně bránili přes jeden měsíc a odmítali se vzdát. I boje v okolí byly velmi intenzivní. Toto místo je velmi dojemné. Je zde několik obrovských betonových monumentů. Pokud znáte památník v Hrabyni u Ostravy, je to něco podobného. Také nám to připomíná monument v Kyjevě, kde bylo také spousta betonu. Je zvláštní, že tady v Bělorusku se běžně používají symboly bývalého SSSR. Jako srp a kladivo, pěticípá hvězda či sovětská vlajka. Na Ukrajině v roce 2019 toto již bylo zakázáno s výjimkou architektonických historických monumentů např. na pahorku v Kyjevě. Obávám se, že nyní to tam již zakázali úplně. Kdežto tady v Bělorusku se k odkazu Sovětského Svazu běžně hlásí. Na konci cestopisu provedu vysvětlení a analýzu, proč tomu tak je.

Areál památníku v bývalých pevnostech je velmi rozsáhlý. Jsou zde betonové sochy, vysoký památný sloup, do toho stavby pevnosti v různém stádiu zachovalosti. Samozřejmě válečná bojová technika (především tanky T-34), na které si můžete vylézt. Podobně jako tehdy v ukrajinském Kyjevě. Je tady věčný oheň a květiny a věnce. Jdeme se podívat do pravoslavného chrámu, který sem jaksi nezapadá, ale je velmi udržovaný. Došli jsme až k jednomu z ramen řeky Bug. Zdá se, že na druhé straně je Polsko, bez jakýchkoliv ostnatých drátů či bariér, ale není tomu tak. Je to jen další výspa Běloruska, kde je vojenská kasárna.

Vracíme se do města a v malé sámošce kupujeme balené zmrzliny a čerstvé plněné pečivo. Mají tu příjemně vyklimatizováno. Jídlo jako svačinu se pak sníme ve vnitrobloku mezi obytnými domy pod stromy na lavičkách na dětském hřišti. Vnitrobloky mají oproti Moldávii zachovalé. Auta neparkují na hlíně či štěrku jako v Moldávii, ale na normálním asfaltu. A je tady pořádek.

Jdeme před park, v neděli odpoledne je tady hodně lidí, restaurace různých cenových skupin, kolotoče, hudba. Jsou tu vodní plochy a hlavně hodně stínu. Pak se procházíme ulice centra, které je sice velké ale nijak historické. V podstatě je to jedna ulice, kde jsou stolečky venku a obchůdky s luxusním zbožím. A řetězce rychlého občerstvení. Ty nás ale moc nenadchly a tak si večeři koupíme v jednom ze supermarketů- firma SANTA (takový náš větší ALBERT), který je v suterénu rozsáhlejší budovy. Ale sortiment zboží je rozsáhlý, vše přehledně uspořádané a mají zde i pulty teplých jídel. Takže si necháváme zabalit zdejší jídla (masové koule, rybí filé, plněné pirožky). Za pokladní zónou je pak mikrovlnka, kde si lze jídlo svépomocí přihřát.

Jídlo si jdeme sníst do nedalekého parku u jezera. Jezero je vlastně pomalu tekoucí řeka Muhaviec, která vytváří mnoho ramen a její hladina je porostlá lekníny. Plují tady vyhlídkové lodě a rychlé čluny. Na druhé straně vidíme písčitou pláž, voda je ale špinavá. Tady bych se ani při největší nouzi nekoupal. V dáli za jezerem vidíme moderní paneláky rozsáhlého sídliště. Město Brest vlastně leží na absolutní rovině- je to taková placka. Neobjevili jsme žádný bod, odkud by byl přirozený výhled po okolí.

Couráme se ještě parkem u jezera a pak se autobusem vracíme k našemu ubytování. Co je zde zajímavé, tak jsou bulváry, kde uprostřed mezi ulicemi v pro každý směr je park s lavičkami a sochami. Ale ještě dnes nemáme hotovo. Šeří se a jdeme se podívat k soše V.I. Lenina, která je pár set metrů od našeho hotelu na náměstí v centru. Lenin tam stojí na vysokém podstavci a agituje. Vzhlíží k budově radnice. Všimneme si zarámovaných fotek představitelů města. Člověka hned překvapí kamenné tváře mračících se obličejů. Vůbec lidé na billboardech, propagačních letácích i včera hraničním přechodu se tvářili většinou vážně, přísně, bez úsměvu.

Již je skoro tma, procházíme se uličkami klidné obytné čtvrti a luxusními rodinnými domky a pak se vracíme na hotel.

Děrovací lístek na bus

A pohled na betonový monument z dálky, ať si dokážete představit jeho velikost. Vpravo od něj pravoslavný chrám a vysoký sloup.

Mohutný památný betonový monument. Vpravo vidíme běloruské národní barvy.

Výlet za Brest na údajný venkov a jízdy trolejbusy

Druhou noc v Brestu se nám také spalo dobře. Je pondělí 3. srpna, pracovní den. Na ulici před hotelem je o poznání rušněji než včera. Dnes se chceme podívat mimo Brest do oblasti venkova. Chceme se projet regionálním vlakem. Plán to není jednoduchý. Nechceme jet po trati, kudy pojedeme pak zítra do Minsku. Zbývají tedy možnosti svézt se po lokálních tratích vedoucích na sever či jih od Brestu. Vlaková spojení tam ale nejsou moc častá, navíc nechceme brzy vstávat. Zároveň z cíle cesty musí být alternativní spojení zpět do Brestu- autobusem či marštutkou. Našel jsem vlak v 9:10 do města či obce Vladava. Ta leží jižně od Brestu ve výběžku vtěsnaném mezi Polsko a Ukrajinu. Až tam nepojedeme, naše přítomnost by mohla být podezřelá. Vystoupíme v jakési obci zvané Micki, odkud se má dát pěšky dojít do okrajových čtvrtí Brestu na městský autobus.

Při vstávání však dojde k neplánovanému překvapení. Dívám se na telefon a na hodinky a každé ukazuje jiný čas. Budík na telefonu ještě nezvonil, což je zvláštní. Telefon ukazuje o hodinu méně- ještě polský čas. Přitom při překročení hranice se sám správně zorientoval do správného běloruského času. Nepodařilo se nám zjistit, proč se telefon takto sám rozhodl, že je v jiném časovém pásmu. Nicméně nemělo to žádné následky, snídani i náš vlak bychom měli stihnout.

Na snídani jsme přišli dříve než včera a o to je větší nabídka jídel i nápojů. Zítra také půjdeme dříve. Ze snídaně jdeme přímo na vlak. Jenom komplikace nastává u pokladny, kdy paní za okénkem nemůže dohledat naši cílovou stanici. Ukazuji ji název Mitski nebo Micki na telefonu. Prý se to jmenuje „Miťki“. Jízdenka stojí necelý pouhých 0,94 rublů na osobu (necelých 7 korun za 13 kilometrů), což je méně než lístek na MHD. Kultura cestování tomu však odpovídá.

Na nástupišti stojí dieselová jednotka z Vagónky Riga- typická souprava na přepravu dělnické třídy v bývalém SSSR. Je vysokopodlažní, těžká, má hlučný diesel a kupodivu je vyrobena až v roce 1992. Železnice v bývalém SSSR nebyly motivovány k žádným inovacím. Dřevěné sedačky již zde nejsou, ale interiér je příšerný a okna lze vysouvat jen některá. Vlak odjíždí z hlavního nádraží v Brestu poloprázdný. Do cílové stanice Vladava jezdí jen 2 páry vlaků denně- jeden ráno a druhý večer. V další stanici Brest- Palyeski však nastupují davy lidí. Hlavně třetí generace, babuški s šátky a prázdnými taškami. Zřejmě jely ráno do Brestu na místní tržiště, která jsou v okolí, přivézt úrodu ze svých zahrádek, které pak jejich kamarádky na tržišti prodávají. Podobný fenomén jsme viděli tehdy na Ukrajině.

Nádraží v Brestu a v sousední stanici Palyeski je rozsáhlá kolejová splítka- koleje s evropským normálním a sovětským širokým rozchodem. Před několika lety sem jezdilo několik přímých vlaků z Prahy či Ostravy. Nyní většina evropských kolejí reziví a nevyužívají se. V Palyeski je kontejnerové překladiště, také málo využité, kde vidíme kontejnery s čínskými znaky. Vzpomínám si na bývalou firmu, kde jsem pracoval, jak jsme si nechávali posílat zásilky z Číny právě v kontejneru vlakem a bylo to za zajímavých podmínek.

Náš vlak jede dál předměstími Brestu, přejíždíme po mostě řeku Muhaviec a čtvrti dál od centra nevypadají tak reprezentativně. Nejsou zde ale skládky odpadků ani vyloženě zbořené domy, jako např. na Balkáně. Zástavba se snižuje, končí paneláky a převládají rodinné domky. A mizí asfaltové ulice. Mezi rodinnými domky převládají štěrkové nebo hliněné cesty. Dojeli jsme do cílové zastávky Micki. I když zde nemá být moc osídlení, vystupuje i nastupuje tady docela dost lidí. Ti vystupující se rozptýlí postupně pěšinami a polními cestami vedoucími od zastávky. Trhám místní ovoce- špendlíky a švestky.

Okolí zastávky jsou vlastně nové moderní rodinné domky se zahradami. Některé mají na střeše solární panely a před nimi stojí elektrická auta. Cesty tady jsou štěrkové. Procházíme okolo domů, které tvoří jakousi nesourodou obec. Některé domy jsou starší na zahradách jsou autovraky- staré Žigulíky a Moskviče. V lese, okolo kterého jdeme, mají být pozůstatky pevnosti, ale vše je zarostlé. Jen Štěpánovi se podaří prodrat se vysokou trávou na vyvýšené místo a v dáli vidí nějaké obrovské kusy betonu a valy. Nic dalšího po pevnostech není patrné. Mezitím se otepluje, slunce pálí a napojili jsme s na hlavnější asfaltovou silnici, která vede k předměstí Brestu. Krom švestek svačím i chutné višně. Uprostřed obce mají obdobu našich stavebnin (poptávka po stavebním materiálu zde očividně je, hodně lidí zde staví rodinné domky), i obchod typu Ferona (hutní materiál nejen pro stavebnictví, ale tady je pod širým nebem).

Tak tímto vlakem jsme jeli

Kostelík v obci Geršony

Došli jsme ke přes obec Micki do středu obce Geršony. Je tady malý obchod, kde je opět příjemně vyklimatizováno a kupujeme opět balenou zmrzlinu. Naproti obchodu je pak krásně udržovaný modrobílý pravoslavný kostelík. Dovnitř se však nedostaneme, tak si jej jen obejdeme. No a dále je tedy další pomník padlých vojáků. Na autobusové zastávce se shromažďují lidé a měl by jet tedy brzy autobus, což potvrzuje i jízdní řád. Nastupujeme do busu a vracíme se do centra Brestu. Bus zajíždí na sídliště moderních paneláků, již zde není staveniště, ale podle designu domů a málo zeleně bylo postaveno nedávno.

Vystupujeme v centru a jdeme okolo typického postsovětského a balkánského tržiště. Různý sortiment zboží a k tomu služby (výroba klíčů, oprav obuvi, elektrospotřebičů). Prodávají tady také typický místní nápoj- kvas. Je to vlastně částečně polotovar při výrobě piva. Obsahuje málo alkoholu (do 1,8%), prodává se i v obchodech v PETkách i plechovkách, je v nabídce v restauracích. Tady před tržištěm se stáčí přímo z malé cisterny. Paní vám jej natočí do PET lahví nebo do kelímku.

Na trhu se prodává spousta místního ovoce a zeleniny, mimo jiné i kanadské borůvky, které jsme měli jako velmi chutnou přílohu ke snídani (k jogurtu a místní kaši). Ty se tu tedy houfně pěstují na zahrádkách.

Procházíme městem a hledáme typickou postsovětskou stravovnu typu stolovaja. Jsou to velmi levná ale čistá stravovací zařízení typu jídelny, kde si vezmete tác a kuchařky za pultem vám vydají jídla. Často jsou u univerzit nebo u úřadů, jsou ale i pro veřejnost. I tady v Brestu (tím spíše v centru) má být těchto jídelen několik. Jak ale máme mapy v režimu offline, dojdeme k místům, kde žádné jídelny nejsou a nebo podle pavučin na dveřích již dávno neexistují. Na jednom místě nás mapa dokonce dovedla k politické škole, která je ostře hlídaná a jídelna je samozřejmě neveřejná.

Nakonec se nám přes nástrahy místních map nakonec podaří místní jídelnu najít. Je poblíž městského úřadu a v relativně krásném prostředí. Dobře se najíme místních jídel. Dámám si poctivou polévku soljanka, kterou znám z Moldávie a Gruzie. Za nějakých 58 rublů jsme se dosyta najedli.

Pak si jdeme chvíli odpočinout na hotel a odpoledne vyrážíme projet se trolejbusem na sídliště na jižním okraji Brestu. Ještě před tím se stavujeme v pravoslavném barevném chrámu v centru. A pokoušíme se koupit pohlednice, abychom je poslali z pošty domů. Pošt je zde sice hodně, ale klasické pohledy s fotkami nenacházíme. Jen nějaké ručně kreslené, ale ty kluci nechtějí. Snad se tedy podaří koupit pohledy v dalších dnech. Jedeme tedy moderním trolejbusem (ale bez klimatizace) přes centrum a dál velkými sídlišti po širokých bulvárech. Dívám se na ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích a litr paliva vychází v přepočtu na necelých 20 korun!! Tak už je nám jasné, proč ve frontě na státní hranici měly autobusy stále nastartovaný motor!!

Vystupujeme na konečné na sídlišti a co teď? Jdeme se projít ulicemi mezi paneláky a ideálně ve stínu stromů k parku, kde má být další zachovalý barevný pravoslavný kostelík. Nachází se tady doslova obklopen mezi paneláky. Mezi domy je ale hodně prostoru. Nakoukneme dovnitř a uvnitř je cítit vůně. Pak jdeme okolo umělé vodní plochy, kde je malá pláž na koupání a veslařský kanál. Stejně tak stezky pro běžce, cyklisty a kolečkobruslaře.

Došli jsme na další zastávku trolejbusu a nasedáme do toho prvního směr centrum. Ten ale nakonec do centra nejede. To ale vůbec nevadí, projedeme se dalšími širokými bulváry a sídlišti až na kraj města, kde je rozsáhlý komplex nemocnice v lese!! A zároveň dopravní uzel. Je to něco jako kdyby nemocnice Motol byla na kraji Prahy v lese!! Projdeme se kousek tím lesem a pak jedeme trolejbusem do centra k našemu ubytování.

Ještě si jdeme koupit večeři a to kebab- blízko našeho ubytování jsou tři kebabárny vedle sebe. Za suprovou cenu si tak dáváme velice chutné jídlo s další modifikací příchutě masa a omáček. V každém státě (Polsko, Německo, Rumunsko, Turecko) tak kebaby chutnají trochu jinak. Jenom tady v Bělorusku kebabárny neprovozují Turci, Iráčani či Bulhaři, ale rodilí Bělorusové. I zde je to levné syté rychlé občerstvení.

Fasády paneláků. Vybízejí děti ke čtení pohádek o běloruské historii

Další fasáda

Cisterna s kvasem před tržištěm

Kostel v centru Brestu

A také modrý pravoslavný kostelík uprostřed paneláků

Přesun do Minsku

Vyspali jsme se třetí noc v Brestu a náš pobyt zde končí. Je úterý 4. srpna. V noci přišla silná neplánovaná bouřka. Ulice se proměnily v potoky vody. Alespoň bude druhý den chladněji. Nijak se to však na teplotě v horkém dni přes 30 stupňů neprojevilo. Vlak do Minsku nám jede až o půl třetí odpoledne, to ale vůbec nevadí. Na snídani jdeme opět dříve než první den a výběr jídel je bohatý. Necháváme naše velké tašky v hotelu u recepce a jdeme se projít ven. Štěpán by chtěl vidět nějaké zajímavé sochy v centru. Zároveň si prohlížíme další část tržiště s velkou halou a dřevěnou klenbovou střechou. Ta byla včera zavřená. Procházíme se ulicemi, potom parkem a na oběd zajdeme do další jídelny typu Stolovaja, která je u areálu lokomotivního depa. Oproti té včerejší prostředí není tak luxusní, ale vše je čisté. Za jídlo pro nás tři dáme méně než včera a to nějakých celkem 38 rublů!!

Pak odpočíváme ve stínu pod stromy u parku. Začíná být vedro, přes 30 stupňů a tak se těšíme do klimatizovaného vlaku. Vyzvedáváme v hotelu naše zavazadla a loučíme se s personálem recepce. Opouštíme tedy Brest a přesouváme se do Minsku.

Hala tržnice s klenbovou střechou z ze dřevěných trámů

Oběd z restaurace Stolo-vaja

U nástupiště stojí již náš vlak a tvoří jej moderní elektrická jednotka západoevropského výrobce STADLER. Uspořádání sedadel je 3 plus 2 a prostřední uličkou- velkoprostorové oddíly. Vlak dosahuje po většinou přímé trati maximální rychlosti 140- 160 km/h a jízda je klidná. Vlak je plný, průvodčí má u sebe mobilní zařízení a přesně ví, kdo ze kterého sedadla kde nastupuje a vystupuje. Pokud někdo v mezilehlé stanici vystoupí, hned je jeho místo obsazeno dalším nastupujícím cestujícím. Krajina se moc nezměnila- lesy (smíšené, většinou břízy a borovice), lány obilí či kukuřice, nebo bažiny. Ve stanicích je patrné, že znatelný útlum nákladní železniční dopravy, jak k němu došlo v západní Evropě, se tady moc nekoná. V Bělorusku nadále fungují vlečky do průmyslových závodů, na manipulačních kolejích se nakládá a vozidla jsou stále v pohybu, žádné rezivění a zarůstání. Podobný stav jako na Ukrajině v roce 2019, kdy železnice byla páteřní dopravou ekonomiky.

Jedeme přes velký železniční uzel a město Baranoviči. Dál do Minsku se trať více klikatí, přibývá kupců. Tady se trať na několika úsecích rekonstruuje a rychlost vlaku klesá. Všude na kolejích vidíme hodně čínských kontejnerů. Nemíří však dále do Evropy, ale jsou pro místní hospodářství. Vjíždíme do metropole Minsk. Má vysoko přes milion obyvatel a leží vlastně v lese na pahorcích (oproti Brestu to tady není rovinatá placka). Podél tratě jsou moderní paneláková sídliště a projíždíme okolo nákladních nádraží s nekonečnými soupravami kontejnerů a cisteren. Až pak přijedeme na obousměrně průjezdné hlavní nádraží Minsk Pasažerskij. Cesta trvala přes 3 hodiny a měla nějakých 350 kilometrů.

Je zrovna večerní špička a náš cíl je nyní dostat se metrem do našeho hotelu. Na prohlídku nádraží a okolí budeme mít dostatek času v dalších dnech při větším klidu. Náš hotel Orbita leží přímo u stanice metra Puškinskaja. Zjišťuji však, že to není na trase metra, co vede od hlavního nádraží, ale budeme muset přestupovat na jinou trasu. Což klukům nevadí, naopak jsou rádi. Z podchodů pod nástupišti nádraží přecházíme do podchodu, vedoucímu k metru. Jdeme s davem. U pokladního okénka (zde bez fronty) kupujeme plastové žetony na jednorázovou jízdu metrem. Cena je pouhých 1,15 rublů (něco přes cca 8 korun) na osobu a jízdu. Jsou zde nějací uniformovaní příslušníci se zbraněmi a je potřeba, abychom naše velké tašky na kolečkách projeli přes rentgen. Tak je to i zde. Pak jsem se dočetl, že i tady v Minském metru došlo kdysi k teroristickému útoku (v roce 2011 a zahynulo 15 lidí). Není potřeba kontrolovat všechny cestující a zavazadle, jenom ta velká. Jinak by to totálně omezovalo provoz. Poté procházíme přes turnikety- jako ty v Praze před 35 lety, kam vhazujeme plastové žetony.

V metru si připadáme jako v Praze před 25 lety. Jezdí tu podobné sovětské soupravy a vydávají stejné zvuky. Při přestupu na další linku však jede souprava novější- od výrobce STADLER. Jsou tady davy lidí, ale do naší stanice se v pohodě dostaneme. Vyšli jsme z podchodů metra správným východem, teď ještě najít náš hotel Orbita. Rozhlížím se- metro leží pod velkou křižovatkou s kruhovým objezdem a na pahorku nad ní je velký panelák. To by podle fotek měl být on.

Hotel Orbita

Hotel Orbita vypadá na první pohled zvenku jako socialistický panelák

Blížíme se k budově hotelu a vidíme při horkém večeru odklopená okénka. A jeje, tak to na pokojích tedy nebude klimatizace. Ale při vstupu do hotelové haly je zde příjemný chládek. Na recepci paní podáváme naše pasy. Vše mají pro nás připravené. Paní recepční si zapisuje údaje ze vstupního razítka v našich pasech kvůli registraci cizinců. Rozhodl jsme se zaplatit kartou FIO Visa. Při předchozích zkušebních platbách malých částek přepočtový kurz nebyl tak špatný a bude to snazší než řešit ve směnárně velkou hotovost. Tady v hotelu evropské platební karty fungují.

Náš pokoj je v 10. patře. Jsme docela nadšení. Pokoj má podobné uspořádání jako Bug v Brestu. Tady je předsíňka, pak místnost s rozkládacím gaučem, ložnice a koupelna. Máme také župany. Vše je větší a praktičtější než Bugu. Ale ach, v koupelně je zase ta horká trubka na sušení ručníků, která nejde vypnout. A je tady klimatizace! Tak ji hnedka zapínáme a zavíráme okna. Ta se dají jen vyklopit, nikoliv zcela otevřít. Je to z bezpečnostních důvodů, když jsme v 10. patře. Výhled nemáme na křižovatku, ale na jakýsi průmyslový dvůr s garážemi náklaďáků a na sídliště. Hluk z dopravy a velkoměsta je tady vysoko spíše monotónní a rozptýlený.

Hned vyrážíme zakoupit něco k večeři do okolí. Obchodních řetězců s potravinami je tady na velkém sídlišti blízko několik. Stejně tam bister rychlého občerstvení. U okénka v obchoďáku měním stodolarovku za velmi dobrý kurz. Vlastně za poslední dny se cena zahraničních měn ve směnárnách zvyšuje a to i při platbě kartou vše vychází pro nás výhodněji. Zřejmě běloruská měna náhle prudce oslabuje. Nakonec nachodíme hodně kilometrů tady okolo sídliště, kluci se nemohou rozhodnout, co si dát k večeři. Je již po osmé hodině a nakonec skončíme u kebabu na běloruský způsob, je však opět velmi chutný. Čekáme na něj ale 20 minut.

Na hotelovém pokoji pak vybalujeme věci, bude našim domovem na čtyři noci. Zároveň řešíme program na zítřek a zvýhodněné jízdenky na zdejší MHD.

Poznávání Minsku- letecké muzeum, traktornyj závod a procházka k jezeru na kraji sídliště

Probouzíme se do dalšího dne- středa 5. srpna. Vyspali jsme se dobře. Klimatizace náš pokoj krásně vychladila, později v noci jsme odklopili okna a dovnitř se tak dostával chladný vzduch zvenku. Komáři tady v 10. patře na síd-lišti nahrozí a hluk z okolní dopravy byl opravdu monotónní a ve spánku nebránil. Snídaně se podává i zde v Orbitě ve velkém časovém rozsahu – od 7 do 10 hodin. A tady je ještě bohatší než v Bugu. Výběr jídel však spíše připomíná denní jídlo- oběd nebo večeři. Jsou zde i masové koule, kuřecí stehýnka, polévka. K tomu výběr ovoce.
Na konci chodby v našem patři ve malá venkovní terasa (avšak nekuřácká) a je z ní výhled na rušnou křižovatku (dopravní uzel u metra) a na okolí, potvrzuje se fakt, že Minsk leží na pahorcích.
Vyrážíme do města. Adam zjistil, že zde mají turistické jízdenky na jeden nebo tři dny. Jeden den na osobu vyjde na nějakých 6 rublů a je potřeba si pořídit anonymní elektronickou kartu za 4,54 rublů. Ta je vratná za plnou cenu, pokud k ní máme účtenku. Toto se nám vyplatí, pokud za den uskutečníme více než 6 samostatných jízd, což je určitě náš případ. Navíc nebudeme muset pořád shánět jednorázové cvakací lístky nebo žetony do metra. Kupuje-me tedy toto jízdné u prodejního okénka u metra. Elektronické karty se tak přikládají k turniketům, v povrchové dopravě pak k elektronickému validátoru ve vozidle.
Jedeme tedy metrem do centra. Náš malý batoh nikdo rentgenovat nechce. Vystupujeme v centru ve stanici Nemi-ra, kde je krásný pravoslavný a výhled na moderní budovy a jezero. Pár slov o Minsku. Město má nyní 2 miliony oby-vatel, s přilehlou aglomerací 2,6 milionu. Vyrostl jako moderní velkoměsto mezi bažinami a vodními plochami v lese. Historie Minsku však sahá do 11. století. Podobně jako Kyjev nemá Minsk jednoznačné historické centrum (nějaké konkrétní náměstí), tvoří jej rozsáhlejší oblast.
U stanice Nemira je hodně historických památek, potkáváme tam i skupiny zahraničních turistů (taky Asiaté), ale žádné velké davy jsou v Praze. Štěpán se jdeme podívat do pravoslavného kostela (má rozpínací dlouhé kalhoty), my s Adamem jen nahlížíme. Je to tam krásné a voní to tam. Okolo jsou další zajímavé budovy a sochy, Začíná být už ale vedro, dnes má být přes 30 stupňů. Je zde nepříjemné vlhko (odpar z vodních ploch a lesů), což se spalujícím sluncem není zrovna příznivé klima pro chození po městě. Na náměstí u radnice mají stánky se suvenýry, pohledni-ce zde však nemají. Ani v infocentru, tam tedy nemají ani pro nás užitečné prospekty.
Přesouváme se tedy k leteckému muzeu. To má být na letišti na okraji města u lesa. Na Internetu na něj byly pozi-tivní recenze. Jedeme metrem do stanice Maskovsjaja (Moskevská), kde mají na stěně stanice siluetu kremelské věže. Odtud pak má jezdit autobus, jeho jízdní řád jsem si na hotelu při Wifi poznamenal. Bus jezdí jen po 35 minu-tách, tak ať nečekáme zbytečně. Jízdní řád skutečně platí. Překvapí nás, když mezi stavbaři u rekonstrukce silnice jsou dělníci černé pleti z Afriky. Autobusem jedeme přes moderní sídliště okolo nemocnic a výzkumných ústavů. Je zde ale spousta volného prostoru- typická socialistická zástavba. Autobus se dostává až na konec města, podjíždí dálnici a má zastávku u malých baráčků u lesa. Odtud by to k muzeu mělo být necelý kilometr ve stínu.
Nejprve jdeme po pěšině a pak po asfaltové silnici, která vede k letišti a muzeu. Letiště se údajně používá stále- pro vojenské účely. Je to něco jako pražské muzeum letectví ve Kbelích. Stavujeme se na čisté WC a dobíráme pit-nou vodu. Počasí je vstřícné, zatáhlo se a vzhledem k nepříjemnému dusnu určitě přijde bouřka. Vstupné je na zdejší poměry vyšší (20 rublů za dospělého, kluci mají po předložení studentského průkazu ISIC poloviční). U vstu-pu se nás ujímá postarší pan průvodce, který nás vítá a ruštinou jako ze školy podává informace. Když zjistí, že jsme z Česka, o to víc jej zaujmeme. Ptá se na naši cestu a diví se, že umíme tak dobře rusky. Také se diví, že jsme sem přišli pěšky od zastávky autobusu, přímo k muzeu jezdí linka minibusu a jede k jiné stanici metra, jezdí však jen každou hodinu. Vystavené exponáty jsou na planině u lesa, některé jsou v halách. Do těch exponátů, které jsou otevřené, tak do nich se dá vlézt, dokonce si i sednout na sedadlo pilota a pohýbat si s páčkami. To nás mile pře-kvapilo. Kluci si tak sednou přímo do pilotní kabiny stíhaček MIG nebo do vrtulníku. Mají zde vojenská i civilní leta-dla. Např. vládní letadlo s luxusním interiérem, kterým cestoval na státní návštěvy prezident Lukašenko. Ten je tady na spoustě fotek a plakátů, jak si podává ruce s letci i kosmonauty (samozřejmě se všichni mračí a tváří se vážně). Bělorusko má také svoji první kosmonautku (od vzniku samostatného státu Bělorusko, v době SSSR jich mělo ně-kolik).
Všechny exponáty tady mají přehledně uspořádané. Na popisky v angličtině ale zapomeňte, vše je jen v ruštině a běloruštině. Je zde i myšleno na děti, jsou tady hřiště s houpačkami a prolézačkami, také hodně laviček a stolů. I když se především zajímáme o civilní letadla (tady mě překvapí, že Bělorusové používali také letadla ze západu), jako bývalý voják (tehdy povinné základní služby a velitel) jsem musel mít přehled o tehdejší bojové technice mě zaujaly obrovské vrtulníky. Hlavně typ Mi-26 s nosností 20 tun!! Tato obluda má rozměry menšího letadla. I do jeho kabiny si můžete vlézt! Toto muzeum nás velice příjemně překvapilo, bylo 100% interaktivní.

Atmosféra v metru

Do většiny exponátů si lze i vlézt

...a vcítit se i do role pilota…

Vracíme se zpět do města. Minibus přímo od muzea před pár minutami odjel, tak jdeme pěšky přes les. Velký autobus by nám měl ze zastávky u dálnice na okraji sídliště jet tak akorát. A jede. Vystoupíme na sídlišti před metrem Maskovskaja a projdeme se okolo vodní plochy a moderně vyhlížejících výškových domů. Nejsou to typické socialistické paneláky, tyhle domy musely být postaveny nedávno. Je sice zataženo, bouřka je někde daleko, ale vlhko a teplo je nepříjemné. Vešli jsme do obrovského obchoďáku (překvapí nás jako ochranka- uniformovaný příslušník se samopalem se skopnou pažbou za zády). Chceme dát nějaký oběd, ale v této oblasti moderního sídliště pro jídelnu typu Stolovaja není místo. Tak v obchoďáku u bister se rozhodujeme, co si dát. Západní fastfood (burgery s hranolky) určitě ne, spíše nás láká něco místního nebo asijského. Nejméně nevhodné působí vietnamské bistro, mají zde podobná jídla jako u nás v ČR. Tak si dáváme vietnamské polévky ve velkých mísách a k tomu na pití točený kvas. Docela naší volby jít do food courtu do obchoďáku litujeme. Vietnamské jídlo tady chutná stejně jako u nás a ten kvas je nic moc- oproti tomu v balených PET lahvích z obchodu nebo tomu stáčenému na ulici. Buďto ten nejméně kvalitní patok a nebo to mají naředěné. Jinak obchodní centra tady mají podobná jako u nás (i s multikiny). Jedeme se podívat do známého traktorového závodu, který je přímo v Minsku. Stanice metra se přímo jmenuje Traktornyj závod. Bělorusové jsou na něj velmi hrdí, je to pro ně takové rodinné stříbro jako pro nás Škoda Auto. Před fabrikou mají vystavené jednotlivé exempláře traktorů s popisky, některé jsou v přilehlém parku s příjemným stínem. Mají zde malé muzeum. Vstupné je nízké- 5 rublů na osobu, studenti nemají slevu. Není však moc rozsáhlé, je to v podstatě jedna místnost s modely jednotlivých typů traktorů a s fotkami z historie závodu. Byl postaven po druhé světové válce v totálně válkou zničeném Minsku- na podpora rozvoje tehdejšího socialistického zemědělství a průmyslu. Můžete si zde zakoupit upomínkové předměty (trička, mikiny, hrnky, sklenice). Jo a mají tu čisté WC. Údajně jsou možné i exkurze do závodu. Ty jsou ale na objednávku předem. Některé jsou plně interaktivní, že vám zapůjčí montérky, pracovní obuv, helmu a nechají vás pod dohledem namontovat některý díl do traktoru přímo na výrobní lince.
V muzeu je i síň slávy- přehled států, kam se traktory vyvážely a kde má závod svá obchodní zastoupení. Je jich více než 100 a převažují země z jihu Asie.
Je odpoledne, vracíme se na hotel a dáváme si krátkou odpočinkovou pauzu. Když se pak ochladí, jdeme se projet trolejbusem k okraji Minsku, kde má být přehradní jezero a lesopark. Trolejbusy tedy jsou moderní- popocházejí od dvou místních výrobců- MAZ a BKM. Jenom jim chybí klimatizace, ta by zrovna v těchto horkých letních dnech přišla vhod. Jsme doslova šokováni moderními budovami, dopravními stavbami a novými obrovskými sportovní-mi halami.
Zdejší ulice- dlouhé bulváry- mají několik jízdních pruhů a ten vpravo je zpravidla určen pro autobusy a trolejbusy. Nejsou zde vyloženě kolony vozidel, ale provoz plynulý určitě není. Vystupujeme na okraji sídliště, tak kde začíná lesopark a vilková čtvrť se sportovišti- tenisové kurty, atletické stadiony a jsou zde chodníky pro cyklisty. Jdeme se podívat do pravoslavného chrámu, která je v zahradě a jsou tu dozrávající jabloně. Je tady i dětské hřiště. Jdeme nahlédnout do chrámu. Potom procházíme lesoparkem k místu, kde má být přehradní jezero.
Mají zde rekreační zónu s písečnou pláží, vstup je zdarma, stejně tak toalety a převlékárny. K tomu stánky občer-stvení, hudba a kolotoče. Voda není moc čistá, hodně místních lidí se koupe, já si jen na chvíli namočím nohy pro zchlazení. Za jezerem a lesoparky se otevírá výhled na moderní sídliště, muselo být dostavěno nedávno. U jednoho výškového domu napočítám 40 pater. Podle scenérie si vůbec nepřipadáme jako v sovětském Bělorusku. Spíše to tu připomíná Kanadu, či Skandinávii. Podle fotek by laik spíše čekal, že jsme na předměstí Helsinek. Pohodový do-jem však vyruší jen dva procházející uniformovaní muži, z nichž jeden má za zády samopal Kalašnikov se sklopnou pažbou.
Procházíme stínem lesoparku k hrázi přehrady, odkud se otevírají další výhledy na okolí. Bohužel tohle není kla-sický les s nedotčenou přírodou, ale je to lesopark s chodníky nebo dřevěnými stezkami. Všude je čisto, žádné od-padky mimo koše nebo zbytky stavebního materiálu. Vracíme se postupně jinou cestou k zastávce trolejbusů a jsme užaslí, kolik je tedy moderních rodinných domků a vysokých paneláků, k tomu hřiště, sportoviště, relaxační zóny a také ta posilovací hřiště pro dospělé. Trolejbusem se pak vracíme stejnou trasou na hotel. Na chvíli si pouš-tíme televizi- v každé místnosti je jedna. V podstatě všechny kanály jsou státní, některé zaměření na seriály, někte-ré na pořady pro děti či na sport, jiné na zpravodajství. Vidíme samozřejmě i pana Lukašenka jak promlouvá ke státní návštěvě z Alžírska a hovoří o ekonomické spolupráci. Na recepci jsem si vyzvedl noviny, které jsou zdarma k dispozici a je to vlastně takový státní propagační plátek- vyzdvihuje státní zaměstnance a úlohu státu v péči o občana.

Vystavený exponát v parku přes Traktornym závodem

Panorama moderních sídlišť Minsku. To jsme snad ve Finsku nebo v Kanadě

Výlet příměstským vlakem do Zaslavlje a večerní putování po Minsku

Probouzíme se do dalšího dne, je čtvrtek 6. srpna. V plánu máme podívat se příměstským vlakem do města Za-slavlje, kde mají být památky a jakási příroda. Po snídani jedeme metrem do vedlejší stanice směrem k centru - Malaďožnaja, což je velký dopravní uzel se stanicí příměstských vlaků. Najdeme pokladu, jízdenky jsou opět velice levné- 1,51 rublů na osobu za 24 km jízdy. Cílová stanice se jmenuje paradoxně Bjelarus.
Přijíždí, jak jinak, stará vysokopodlažní elektrická jednotka z vagónky Riga. Samozřejmě bez klimatizace, jen něko-lik oken se dá vysunout. Sedadla ale již nejsou dřevěná, ale z koženky. Vlak se cestou postupně plní dalšími cestují-cími, kteří přistupují u obrovských tržišť. Zaslavlje leží nějakých 20 km na severovýchod od Minsku, krajina je lesna-tá, kousek má být přehradní jezero zvané Minskoje More, i s plážemi, ty však z vlaku vidět nelze. Okolo tratě je hod-ně rekreačních objektů se zahrádkami. Vlaky do Zaslavlje jezdí zhruba jednou až dvakrát za hodinu, taktový interval neexistuje. Trať je dvoukolejná a elektrizovaná a pokračuje dále k hranicím s Litvou. Vidíme dálkový vlak s dieselovou lokomotivou, patrně je to ten do ruské Kaliningradské oblasti. Na příměstských vlacích jezdí ony staré elektrické jednotky z vagónky Riga a nebo také několik moderních klimatizovaných od západoevropského Stadleru.
Vystupujeme v Zaslavlje a hned u nádraží mají několik starých dřevěných domečků. Není to vyloženě skanzen, spíše tady jsou na ukázku a někdy zde probíhají kulturní akce. Vedle je park se stínem a obrovské čisté udržované dětské hřiště. Vedle něj je další park pro sportovní aktivity pro dospělé. Obojí je evidentně nové a mají zde i čisté WC s toaletním papírem. Oproti podobným areálům v Evropě tady očividně něco chybí. Nemají tu žádné obrovské tabule vychvalující dotace Evropské Unie. Absenci těchto propagačních billboardů, jejichž cena mnohdy výrazně prodražuje celý projekt (tabule jsou na masivních ocelových konstrukcích) a cifry se spoustou nul mají propagovat úžasnost projektů EU, jsem si všiml i jinde tady v Bělorusku. Zřejmě zdejší režim nepotřebuje upozorňovat na to, že hřiště, nová nádraží či trolejbusy byly pořízeny z dotací.
Projdeme si parky, obejdeme zdejší jezírko se špinavou vodou a jdeme se podívat k nedalekému kostelu na návrší. I tento je otevřený pro veřejnost. Jsou zde informační tabule s popisem historie zdejších objektů. Procházíme uli-cemi na okraj obce, kde je řeka Svislač. Ke koupání je naprosto nevhodná. Je zde pár rybářů. Nad řekou potom na dalším návrší se nachází jiný kostel, obklopen valy. Z nich je výhled do krajiny. Ta není nikterak zajímavá- lesy, louky, travnatá niva podél řeky. Pak jdeme na opačnou stranu města, kde je panelákové sídliště a obchody a tam si kupu-jeme něco na oběd. Pojíme pak opět ve vnitrobloku na lavičkách se stolem ve stínu stromů. Jsou zde i rodinné domky se zahrádkami a u nich právě zraje i hroznové víno. Jeho keříky se popínavě plazí po plotech, plody však ještě nejsou zralé. V obchodě jsem se podivoval, že je zde spousta lahví vína místního původu. A opravdu se i zde víno pěstuje. Jsou to údajně speciální odrůdy pro zdejší klima.
Dnešní počasí je velmi podobné tomu včerejšímu. Bylo nepříjemné dusno, zatáhlo se, v dáli se blýskalo, ale zde spadlo jen pár kapek deště, ale trochu se ochladilo a v době kolem poledne byla oblačnost, takže nebylo tak horko. Ale není zrovna příjemně- vlhko ze zdejších lesů, jezer a bažin způsobuje, že jste pořád zpocení a vítr skoro nepro-fukuje. Toto je údajně typické počasí v létě na Sibiři, která vůbec není chladná, ale je rozpálená.
Jedeme vlakem zpět do Minsku, opět elektrickou jednotkou z Rigy. Zažíváme kvůli nedostatečně otevíratelným oknům nedobrovolnou saunu, alespoň na 20 minut. V Minsku je větší vedro a praží slunce. Jedeme na hotel, kde jdeme do sprchy a odpočíváme.
Večer, jak se trochu ochladí, pak vyrážíme na další poznávání. Chceme si prohlídnout večerní Minsk s osvětlenými budovami a především si prohlédnout areál vlakového a hlavně autobusového nádraží, odkud se budeme vracet pozítří ráno domů. Abychom pak s jistotou věděli, kde se vlastně nachází. Jedeme trolejbusem po bulvárech ob-chvatu města do jižní části Minsku. Jsme šokováni, kolik je tedy moderních vysokých budov, celá sídliště, která nejsou socialistické paneláky. Musel zde být před několika lety ohromný stavební boom, který již skončil (podle vzrostlých stromů u domů). Na našich předchozích cestách jsme byli svědky obrovského stavebního boomu v létě 2022 ve městech na severu Polska a pak v roce 2024 v bulharské Sofii a rumunských městech. Tady v Bělorusku to muselo probíhat dříve, čemuž odpovídala i relativně nová dostavěná moderní sídliště v Brestu. A všude jsou parky a jezera.
Konečná našeho trolejbusu je právě u jednoho parku a tak se jím jdeme projít. Opět si tady připadáme spíše jako na severu USA či v Kanadě. U jednoho jezera nás překvapí velký kamenoocelový krokodýl. Většina vodních ploch nemá pláže, v žádném případě není určena ke koupání. Jiným autobusem pak popojíždíme ke konečné stanici Slut-ski Hastsinyets- nejnovější linky metra- zelené. Ta je opravdu moderní, co se týče interiérů a souprav- od Stadleru. Oproti těm starým sovětským představují velký technologický posun. Na nástupištích jsou průhledné stěny s bránami, které se otevírají se soupravou. Nejsou ale až ke stropu. Mají zde i ulici Nikoly Tesly. Tímto metrem se přesouváme až na hlavní nádraží.
Měl by tam být autobusák. Vycházíme na povrch na jižní straně od vlakového nádraží. Tam je sice velké parkoviště a sice jsou nějaké městské autobusy a pár minibusů, ale tohle rozhodně není autobusový terminál dálkových a mezinárodních linek. Jdeme tedy pátrat dál. Cedule nás směrují na opačnou stranu kolejí. Zrovna vrcholí večerní špička a kluci si prohlížejí vlaky i areál nádraží, obrovské LED informační tabule. Pokladny jsou v obrovské hale, je jich několik, ale jsou zde fronty. Ještě, že dopoledne do Zaslavlje jsme jeli z malého nádraží na okraji města, kde žádná fronta nebyla.
Autobusák dálkových linek se nachází asi 4 minuty chůze na severovýchod od vlakového nádraží. Je vlastně ne-nápadný v přízemí velkého obchodního centra. Je zde spousta velkých dálkových busů, i toho našeho dopravce Intercars. Jezdí odtud také kyvadlový velký moderní autobus na minské letiště (přes den každých cca 20 minut). Nástupiště jsou tady označena přehledně, je tady ale spousta lidí. Tak odtud se tedy budeme pozítří- v sobotu rá-no, vracet domů. Postupně se šeří, máme v úmyslu se projet ještě dalším dopravním prostředkem, a to tramvají. Právě tramvaj není zde rozhodně páteřní dopravou, síť linek není rozsáhlá. Tramvaje zde hrají jen doplňkovou roli a jezdí zde jen jednovozové soupravy. Design tramvají vypadá spíše archaicky- jsou hranaté, pocházejí ale z doby po roku 2000. Mají zde i asi 2 roky staré modernější vozy, ty vypadají futuristicky.
Popojeli jsme tramvají až k mostu přes regulovanou řeku Svislač a tam si dáváme procházku. Jsou zde tryskající fontány z dlažby a místní lidé s dětmi se u nich ještě takto skoro za tmy ochlazují. Řeka vlastně tvoří soustavu re-gulovaných jezer s vodními stupni. Podél vody jsou parky s dětskými hřišti, kavárnami, kolotoči a samozřejmě dal-šími památníky války. Došli jsme až na velké náměstí Vítezství s impozantními budovami okolo. Je to vlastně ob-rovský kruhový objezd, doprostřed něj se lze dostat podchody. Je tam monument a věčný oheň. Je již skoro úplná tma a určitě se na toto místo vrátíme zítra. Je zde zároveň stanice metra.
Pro dnešek již s poznáváním končíme. Jdeme na metro a vracíme se do hotelu.

Řeka Svislač v typické venkovské krajině

Pozor na krokodýly!!

Památník a atrakce pro děti- na počest moderním hasičům

Příjemné ochlazení v Minsku, další místa- především muzeum velké vlastenecké války

V noci na pátek 7.srpna přišla silná předpovídaná bouřka. Musel jsem zavřít odklopená okna. Tlakové změny při větru způsobovaly rázy v rozvodech vzduchu na hotelu, což budilo obavy. Snad to tedy Sověti správně naddimenzo-vali. Co ale bylo zásadní, při bouřce a silných poryvech větru jsme přišli o jedny kraťasy. Byly Adamovy a sušil jsem je po improvizovaném praní pověšené na odklopeném okně. Pod oknem je velký uzavřený dvůr průmyslového areálu a několik střech ostatních budov. Šance, že by se mi tam podařilo kraťasy najít, byla prakticky nulová. Ztráta kraťasů však nebyla žádná tragédie. Nebyly nové a nikterak drahé.
Noční bouřka a intenzivní srážky však přinesly oproti předchozím horkým a nepříjemným dnům velmi příjemné ochlazení. Dnes má být maximálně 25 stupňů a je oblačná obloha. Po snídani jedeme metrem do centra města a hledáme další sochu V.I. Lenina. Nachází se u budovy městské radnice na vysokém podstavci na Náměstí Nezávis-losti, opět v pozici, kde soudruh Lenin asertivně a výrazně hovoří před davem lidí. Projíždíme autobusy a trolejbusy k Náměstí Svobody, kde jsme byli první den a procházíme si znovu tato místa. Mám dnes kalhoty s odpínacími nohavicemi a tak se bez trapného pocitu mohu projít v interiérech několika kostelů. Opravdu dnešní chladnější počasí je rozhodně vhodnější na chození po památkách města než ta vlhká výheň, co byla v předchozích dnech. Vidíme zde vůbec první vlajku EU, divíme se, co tady dělá, a ona je tedy budova francouzského velvyslanectví. Zato vlajek Ruska a sovětských symbolů je všude hodně.
Jdeme podél vodních ploch, přecházíme na Ostrov slz, kde je další monument a docela dost turistů, včetně skupi-nek s průvodcem a velkými autobusy. Hlavně národy bývalého SSSR a Asiaté (Číňani). Nedá se však srovnat s davy turistů v Praze, kde se musíte doslova prodírat. Na ulicích jsou stánky se suvenýry (magnetky, trička, čepice), po-hlednice ale však nenacházíme, což nás docela mrzí, chtěli jsme zkusit zdejší poštu a poslat je domů. Tato část naší mise tedy nebude splněna.
Došli jsme na návrší v rozsáhlému parku u velké křižovatky, kde je jedna zdejší must-see atrakce. Je to muzeum velké vlastenecké války. Na internetu jsou o něm kladné recenze, vstupné není vysoké, kluci opět dostávají student-skou slevu. Pro dospělého 17 rublů a pro studenty 14 rublů. Prý je expozice velmi dojemná, dlouho se předem roz-hodujeme, zda tam vůbec jít. Nakonec toho nelitujeme a muzeum je částečně vysvětlením na ruský a běloruský pohled na jejich historii. Muzeum má několik pater a jsou ve velkých sálech vyobrazeny výjevy z bojiště ze 2. světové války. Makety tanků, děl, partyzáni v zemljankách, vojenští zdravotníci. Napadá mě píseň Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán. S puškou v ruce s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán. Je zde spousta ručních zbraní, dobo-vých obrazů a map. Opět vzpomínám na svou službu v armádě. Některé věci se nezměnily, např. polní kuchyně. Ne-chybí zde ale ani pan Lukašenko (na fotkách). V nejvyšším patře muzea je kruhový pietní sál a výčet obětí války. 2,3 milionů občanů Běloruska, 26,6 milionů občanů SSSR a 60 milionů všech obětí. Tady v Bělorusku nebyl žádný pro-tektorát jako u nás, tady byla válka velmi krutá. Oprašuji znalosti dějepisu.
Z muzea odcházíme s rozporuplnými dojmy. Míříme poobědvat k jídelně typu Stolovaja, která je blízko odtud. Na-chází se v oblasti státních administrativních budov. Uvnitř vypadá celkem luxusně, ale prakticky. Opět si vezmete tác a kuchařkám za pultem nahlásíte, co si chcete dát. Ty vám jídlo nandají na talíře a pak zaplatíte u pokladny. Vy-berete si z hotových jídel, salátů, polévek a moučníků. Mají zde čisté WC i VIP salónek. Ceny lidové, i když oproti Brestu trochu vyšší.
Pak pěšky a metrem popojíždíme na to Náměstí Vítězství s kruhovým objezdem a věčným ohněm, kde jsme byli večer. V podchodech pod náměstím jsou panely s fotografiemi a popisky, slouží to tu jako další muzeum. Následně se pak jdeme projet tramvají (ano, tou archaickou hranatou) na severní stranu Minska. Opět se ujišťujeme, proč tramvaj zde není hlavní preferovaný doplňkový prostředek. U světelných křižovatek se tvoří kolony, koleje nejsou ve zrovna nejlepším stavu a cesta je pomalá. Oproti metru ale vidíme na okolí. Na konečné je další velký park s jezerem a vodopádem, což je vlastně uměle regulovaný místní vodní tok. Zaujme nás alegorický obraz, který vysvětluje bělo-ruskou a ruskou historii. Analýzu opět ponechám na závěr.
Dále se přesouváme trolejbusem do dalších sídlišť, už tím směrem, jako bychom se měli vracet k hotelu. Zaujme nás velký pravoslavný chrám přímo u paneláků na sídlišti, tak se do něj jdeme podávat. Opodál je další velký park s jezerem, které má být velké a má tam být i rekreační oblast. Jdeme tam a cestou sbírám zralé špendlíky a švestky. Zde to není ani tam park, jako spíše původní smíšený les. Není zde hluk velkoměsta a scházíme z kopce k jezeru, u kterého jsou pláže a relaxační zóna. V chladném dni se tady nikdo nekoupe. Na druhé straně jezera vidíme rodinné domky, není to tedy klasická čtvrť s paneláky, ale vyloženě okrajová obec.
Vracíme se do ulic k zastávce MHD a trolejbusem popojíždíme k centru. U jedné velké křižovatky je obrovské sta-veniště a dozvídáme se, že se jedná o rozestavěnou pokračující trasu metra nejnovější zelené linky. Vrátili jsme se metrem na hotel v odpoledních hodinách. V některém z konferenčních sálů se koná společenská akce. U vchodu jsou dámy ve společenských šatech a lodičkách, muži v oblecích a okolo luxusní auta. Tento hotel má zázemí pro pořádání něčeho takového. Vlastně jsme při ubytování dostali kupón na slevu v místní restauraci- pizzerii s kavárnou, pod tou, kde se podávají snídaně. Ale nevyužili jsme, ceny byly pro nás i tam moc vysoké.
Na večer se ale ještě jdeme projít po okolí hotelu. Z okna našeho pokoje je v dáli vidět velký pravoslavný chrám. Je to Chrám ikony Matky Boží. Okolo něj má být park a menší jezero, tak tam jdeme. Cestou si všímáme zdejší atmo-sféry, kde v parcích u laviček a hřišť posedává místní mládež, baví se, ale při tom nekouří, ani neplive a nerozhazuje okolo sebe odpadky, což je častý fenomén jinde v Evropě. Rozhodně při procházkách venku, ani za soumraku, ne-máme pocit strachu z kriminality, venku nejsou žádná pochybná individua. Došli jsme ke chrámu, nachází se v oploceném areálu se zelení a těch kostelů je tam více. Do areálu lze vstoupit, ale dovnitř do kostelů už ne, je pozdě. Vše ale vypadá jako čerstvě vybudované, což potvrzují i informační tabule. Areál nových církevních staveb leží na kopci, dál směrem od centra Minsku však jsou ještě další a další sídliště se širokými bulváry. Až skoro za úplné tmy se vracíme na hotel a balíme věci na zítřejší návrat domů.

Soudruh Lenin promlouvá k davu

Památník obětí velké vlasteneké války. Muzeum je v té kopulovité budově vpravo.

Velice propracované emotivní výjevy z války

A obraz zachycující kapitulaci Německa

Vracíme se- návrat do Polska

Je sobota 8. srpna. Ráno nemusíme nijak brzy vstávat, náš autobus odjíždí v 9:40. Takže si v pohodě naposledy užíváme zdejší bohaté snídaně. A naposledy podávám klíč od pokoje slečně recepční a oznamuji, že odjíždíme. Ona tentokrát navodí lehký úsměv a pronese jen dvě slova- šťastnou cestu. Ano, tu budeme opravdu potřebovat. Opět tedy jdeme s taškami na kolečkách a po čtyřech dnech opouštíme hotel Orbita. Jsme rádi, že jsme si vybrali právě tento hotel, přestože byl dražší. Oficiálně, stejně jako brestský hotel Bug měl jen 3 hvězdičky, ale nacházet se někde v rozvojové zemi, určitě by si sám udělil hvězdy čtyři nebo pět. Částka za snídaně 20,- rublů na osobu (cca 225 Kč) byla vysoká. S ohledem na zdejší nízké ceny potravin bychom jistě posnídali jinak levněji. Ale snídaně byly velmi bohaté, chutné a byly přehlídkou východní gastronomie. Personál jídla nepřetržitě doplňoval a číšníci při odnášená prázdného nádobí ze stolů byli někdy až příliš moc aktivní, párkrát málem odnesli nedojedené jídlo, přestože příbo-ry jsme měli položené správně. Ubytování v hotelu bylo zážitkem na připomenutí si času v bývalém SSSR. Známí rodičů kdysi popisovali zážitky z cest za socialismu do družebních podniků, na konference či veletrhy. Také jsem si připomněl ze školy z ruštiny témata na cestování a ubytování v hotelu. Rozhodně však tento hotel nebyl žádná snobárna, přestože v lobby u recepce byla kožená křesla pro čekání partnerů na hotelové hosty, stáli tam pánové z ochranky a byly tam ručičkové hodiny ukazující světový čas. Recepční v nažehlených uniformách se staženými vlasy a načesanými do pěšinky a pokojské v pláštích. Podobné to bylo v hotelu Bug v Brestu. Určitě jsme si však nepřipadali k kraťasech a sandálech divně a neměli jsme stud. Podobných turistických hotelových hostů tady bylo hodně. Pro personál jsme však museli být exotičtí- Čechů sem určitě moc nepřijíždí. Klíče od pokojů se nechávaly na recepci a paní recepční při našem příchodem už rovnou věděly, který klíč je náš.
Ráno je docela chladno a máme na sobě dlouhé rukávy, v metru po předchozích horkých dnech je však zase sun-dáváme, tam je zase vedro. Naše předplacené karty na jízdné dnes již neplatí. U pokladního okénka v metru vracíme jednu elektronickou kartu na jízdné (ostatní dvě si ponecháme na památku) a normálně za ni dostáváme plnou cenu zpět. Na cestu metrem pak kupujeme jednorázové žetony. Uniformovaní příslušníci pak projíždění naše velké tašky přes rentgen.
Na autobusovém nádraží jsme včas a náš bus má jet podle jízdního řádu. Je zde spousta dalších autobusů na zá-pad do Evropy. Přijíždí náš bus dopravce Intercars a ejhle, je to úplně ten samý, jakým jsme jeli cestou sem. Vystu-pují řidiči a opět to jsou ti samí!!!! Mladý a starší. Tak jezdí se téhle lince pravidelně!! Vyjíždíme včas a proplétáme se minskými ulicemi. Je sobota dopoledne a provoz minimální. Dostáváme se na výpadovku, která plynuje přechází na dálnici. Řidič jede o něco rychleji než 100 km/h (podle GPS), chce ušetřit čas na čekání ve frontě na hranici. Je-deme do Brestu podobnou trasou jako vlakem sem, několikrát železniční trať přejíždíme. Alespoň ale vnímáme silniční vozidla. Po dálnici jezdí spíše moderní auta. Jak se vzdalujeme od Minsku, roste zaostalost dálničních na-pojení. Často se na dálnici napojuje úzká okrska s pochybnou kvalitou (někde doslova přechází ve štěrkovou polní cestu) a připojovací pruh je krátký. Jsou zde mýtné brány, údajně je zde elektronické mýto. Krajina není absolutní rovina, místy jsou kopečky, okolo pole, lesy nebo bažiny.
Zastavujeme u benzínky. Je tam WC zdarma, možnost dobrat vodu a řidiči tankují naftu. Kluky překvapí, že ceny paliv jsou úplně stejné jako ve městech (v podstatě řetězců benzínek je málo a většinou jsou státní). Ale co více- ceny občerstvení na benzínce jsou stejně nízké jako v hypermarketech!!! Tak zde alespoň utrácíme zbylé běloruské rubly. Tato cenová deformace je z ekonomického hlediska nepochopitelná. Pokud jsou však benzínky státní firmy, je to vysvětlení- regulované ceny. Proč byste bagety nebo balený croissant kupovali ve městě v hypermarketu, když si to můžete koupit cestou za stejné peníze na dálnici na benzínce. Pro nás nepochopitelné!!
Cesta z Minsku do Brestu činí nějakých 330 km. Před Brestem klasická dálnice končí a přechází v čtyřproudou sil-nici, která vede přes obce. Jsou na ní autobusové zastávky, semafory a také rychlostní radary. Řidič přesně ví, kde radary jsou. U nich brzdí a hned po projetí úseku zase zrychluje. Na silnici jsou i otáčecí místa do protějšího pruhu. Většinou zde nejsou nadjezdy nebo podjezdy. Odbočit lze jen vpravo. Pokud chcete jet vlevo, musíte najet na místo odbočení zpět na opačnou stranu a tam pak sjedete vpravo ze čtyřproudé silnice. Je polojasné počasí a teplota do 25 stupňů, vlna veder je tady pryč.
Z venkova toho moc z hlavních silnic nevidíme, rozhodně obce nevypadají tam zanedbaně jako v roce 2019 na Ukrajině. Koňský povoz jsme žádný nespatřili a traktory jsou zde moderní (samozřejmě místního výrobce). Domy se záplatovanou střechou nebo neudržovanou zarostlou zahradou tady jsou. Většina domů však má plastová okna a zjevně jsou obydlená. Zahrádky u domů jsou tady všudypřítomné.
Přijíždíme kolem poledne do Brestu, projíždíme ulicemi města, kde jsme před pár dny byli. A jedeme okolo hotelu Bug. Na autobusáku dokonce několik cestujících vystupuje a několik nastupuje. Pro překročení hranice však jsou některá místa volná. Dojeli jsme k hranici. Při příjezdu do Běloruska v noci jsme viděli velkou řadu autobusů a spoustu osobních aut na obrovském parkovišti s vyvolávacím registračním systémem. Nyní je zde větší klid. Před-jíždíme dva stojící autobusy (což se nám zdá zpočátku divné, pak vidíme, že jsou neprovozní a mají nasazené bo-tičky u kol) a stavíme se do fronty jako třetí autobus v pořadí. Vystupujeme ven, protahujeme se a jdeme na neda-leké WC zdarma. Nalil se do nás optimismus. Tím spíše, že dva autobusy v řadě před námi jsou prázdné. Jejich od-bavení by tím spíše mělo být rychlé. Říkáme si, že pokud průjezd před hranici půjde hladce, mohli bychom být ve Varšavě podle jízdního řádu již v 18:30 a ještě bychom stihli večerní vlak či autobus do Ostravy.
Z našeho autobusu několik cestujících s kufry před hranicí vystupuje a dostává se raději do osobních aut v řadě, která jsou odbavována rychleji. Naopak, když náš bus čeká jako první před závorou u vjezdu do areálu hraničního přechodu, přistupuje k nám další cestující. Přiváží jej taxík, má kufry na kolečkách. Cestující ukazuje řidičům své doklady- má běloruský pas a kartičku trvalého pobytu v EU. Řidiči si to prohlíží, pak přikyvují, cestující vytahuje peněženku, kde má bankovky u různých zemí. Podává řidiči padesátieurovku a ti jej pouštějí do našeho autobusu. Ani si jej nezapíšou na seznam cestujících. 50 EUR je docela hodně na to, že cesta pro dospělého až z Minsku do Varšavy stojí méně. Ale je to daň za rychlost a úsporu několika hodin času. Podobná praxe je zde zřejmě běžná a řidiči si takto nelegálně přivydělávají. Vjíždíme do areálu přechodu, kde opět několik hodin čekáme na běloruské odbavení. Bez kufrů vystupujeme do haly, kde jsou budky pohraničníků, tentokrát na opačnou stranu, než při pří-jezdu. V té protější části vidíme lidi přijíždějící do Běloruska se spoustou zboží, mimo jiné opět i skládací žehlící prkno. Že by tato komodita v jinak přetékajících běloruských obchodech byla opravdu nedostatková?
Původně je v provozu jen jedna budka pohraničníků a odbavení každého člověka trvá 2-4 minuty. Jak je většina lidí z našeho busu odbavena, se konečně otevírá budka druhá. Paní za okénkem se nás ptá, kde jsme vlastně v Bělorusku byli a proč jsme tam byli. Ptá se, kdy jsme přijeli. Hledá naše vstupní razítko v pase. Přitom tyto údaje by v jejich systémech měli mít z doby, kdy jsme tam přijeli. Odpovídáme, že v rámci bezvízového styku jsme zde byli na turistické cestě. Dost se tomu diví a bouchne nám pak po dlouhém listování v pasech výstupní razítko. Zá-roveň si nás zase fotí na kameru a snímá otisky prstů. My tedy formálně Bělorusko opouštíme. Ne však někteří další cestující z autobusu. Matka s dospívajícím synem jsou poslání bokem a matka někam nervózně telefonuje. A další paní z Ukrajiny má také nějaký problém. Zatím jdeme do zdejšího Duty Free obchodu utratit zbytek našich běloruských peněz (jen cca 80 korun). Díváme se na ceny a říkáme, si, že jsou dobré, jako ve vnitrozemí. Pak ale zjis-tíme, že jsou v EUR. Ale to nevadí, kupujeme láhev kvasu a místního piva. Doplatit lze kartou nebo v polských zlotých či EUR. Lze i mincemi, takže se alespoň zbavíme malých euro centíků. Před budovou již čeká náš autobus a můžeme nastoupit. Ale dál se nejede, před námi jsou další dlouhé fronty směrem dál a čeká se na zbylé cestující s problémy při odbavení. Paní se synem nakonec se šťastným nadšením na tváři přibíhá, ale paní u Ukrajiny údajně dál nemůže pokračovat. Dál se tedy pojede bez ní.
Naše původně optimistické představy o brzkém příjezdu do Varšavy se nenaplňují. Pořád se tady čeká. Je pozdní odpoledne a buď vozidla stojí úplně, nebo velice pomalu popojíždějí. Nyní již ale víme, že další cesta je o čekání. Zatímco směrem do Běloruska to bylo o překonávání překážek a nenechat se odbýt (a že celý můj soukromý i pra-covní život byl vlastně o neustálém překonávání překážek a že jich bylo prakticky ve všech obdobích a firmách hodně), při cestě zpět do EU je to jen o trpělivosti. Pustit domů nás polské úřady musí. Cestou do Běloruska to bylo o obavách, stresech, nevěděni jsme, zda nás tam vůbec vpustí a co nás tam čeká. Nyní již se vracíme do jistoty- se spoustou zajímavých zážitků.
Na běloruské straně přechodu mají několik velkých billboardů zaměřených proti Polsku. Jsou tam fotky s citacemi z polských main stream médií, kde si vybrali témata a události, které negativně vyzdvihují dění v Polsku. Korupce v polském zdravotnictví, zvyšující se ceny pohonných hmot, rehabilitace zločinů nacismu (právě na téma nacismu a druhé světové války jsou Bělorusové velice citliví), nebo omezování svobody projevu v EU. Připomíná toto naše negativní volební kampaně nebo diskuse politiků, kteří si vyberou jen to negativní a chybné. Kritika je jednostran-ná. Tady v areálu přechodu je taková kampaň jednoznačné kudlou do zad vzájemným vztahům s Polskem. Navíc Běloruští občané nejsou hloupí, když jich tolik odjíždí pracovat na západ, sami ví, jak to tam funguje a znají reálná negativa a výhody života v EU. Další typická ukázka propagandy v Bělorusku.
Konečně po několika dalších hodinách se autobus posouvá dál. Jedeme pomaličku přes most přes řeku Bug. U budek s dalšími příslušníky v maskáčích se však zasekáváme. Problémem je paní z Ukrajiny, která nebyla vpuštěna dál a tudíž nesouhlasí počet osob oproti těm, kteří vjeli do areálu přechodu. Paní příslušnice z budky rozčileně ně-kam dlouho telefonuje a pak je nakonec náš bus propuštěn dál. Konečně vjíždíme do areálu polského přechodu. Za jeho plotem již je Polsko. Pole a lesní porost. Ale na vstup do opravdového Polska si budeme muset ještě počkat. Odbavování na polské straně se nyní úplně zastavilo. A to na více než hodinu. Nepohybuje se ani fronta osobních aut. Řidiči autobusů to však berou v pohodě, jsou na toto zvyklí, baví se mezi sebou, pokuřují. Pro zajímavost- za námi čeká autobus, jehož cíl je v Praze. Ukecání řidičů a přesednutí do něj je však nereálné, my se potřebujeme dostat do Ostravy, bus jede jinudy.
Co nás překvapí, je opět ten středoevropský nepořádek (a vlastně i jiho a dnes i západoevropský). Pokuřující lidé v areálu přechodu odhazují cigaretové nedopadly i obaly od jídla na trávník, což v Bělorusku ani náhodou nehrozilo. Tam si to nikdo nedovolil.
Již se stmívá a ochlazuje se. Klimatizace v autobusech dávno neběží a motory mají zastavené. Oblékáme si dlouhý rukáv a posunujeme hodinky o jednu hodinu zpět- již jsme v našem časovém pásmu. Až za tmy konečně náš auto-bus jde na polské pohraniční odbavení. Všichni se svými kompletními zavazadly vcházejí do haly, kde jsou polské pohraniční budky a za nimi celní kontrola, kde jsou rentgeny a lidé vybalují zavazadla. Tady tentokrát odbavení ne-občanů EU trvá dlouho a je na nich vidět nervozita a stres. Ukazují několik dokumentů, jsou foceni, snímány otisky prstů. My jen podáváme pasy, ty si příslušníci zadávají do systémů a za pár vteřin nám je vracejí a pouštějí nás dál. Paní příslušnice mě oslovuje křestním jménem a říká- vítejte zpět. Hned v dalším kroku projíždíme naše tašky přes velký rentgen a nic vybalovat nemusíme. Před budovou již stojí náš autobus, všichni do něj nasedáme a jede se hned. Po 21. hodině již za úplné tmy za minimálního provozu tak náš bus frčí dál směr Varšava. Uff, tak to by bylo, jsme zpátky v Polsku a v EU.
Cíl je nyní naplánovat další navazující cestu v Varšavy do Ostravy. Telefon však stávkuje, nechce se přepnout na polskou mobilní síť. Následují restarty, po kterých si dá konečně říct a funguje. Rozhodujeme se mezi vlaky a dál-kovými autobusy, ale na noční dobu moc velký výběr není. Také se zabývám možností ubytování v nějakém hotelu blízko autobusáku, ale tahle varianta padla. Je již pozdě a ten hotel, kde jsme ve Varšavě původně na cestě sem přespali, je moc drahý a strávit tam jen 4 hodiny by nedávalo smysl. Nechceme se v Polsku již nikde stavovat za poznáváním, cíl je být co nejdříve doma. Takže kupuji přes České dráhy Můj Vlak jízdenky za dobrý peníz na ranní přímý vlak v 5:40 do Ostravy a zároveň toto píšeme SMS rodičům. Taky přemýšlíme, jak část noci strávit v okolí varšavského nádraží.
Je po půlnoci a náš bus přijíždí na varšavský autobusový terminál Zachodnia. Kluci chvíli cestou spali a já snad asi 10 minut taky. Vystupujeme z autobusu a s taškami na kolečkách kráčíme dál vstříc pokračující cestě. Panuje zde čirý dopravní ruch, je zde spousta dálkových autobusů na všechny strany. Hledáme také něco k jídlu, jelikož všech-no jsme dávno snědli. Je také docela chladno, vlastně poprvé na naší cestě je mi vyloženě zima. Máme kraťasy a hodily by se dlouhé kalhoty, ty se nám však moc nyní nechce v taškách hledat. Ráno má být ve Varšavě pouhých 11 stupňů, na což v tomto horkém létě nejsme rozhodně zvyklí. Jsme uprostřed noční Varšavy a musíme tady přečkat 5 hodin. Alespoň vody na pití máme dost.

A návrat z Polska domů

Je vlastně už neděle 9. srpna. Přes noc opravdu žádné dálkové vlaky odtud nejezdí, jen regionální. Ještě byla varian-ta kolem 2. noční hodiny jet dálkovým busem do Krakova, ale pak bychom museli řešit další spojení do Ostravy a časově bychom si nijak moc nepomohli.
Jdeme nejprve do parku, ano, do toho, kudy jsme šli přes týdnem do hotelu na jednu noc. Tam jsou lavičky pod stromy, ale opodál bivakují na trávě nějaké další osoby a na dětském hřišti si hraje takto v noci postpubertální mládež. Chvíli se bezcílně procházím parkem, kluci sedí s taškami u laviček a čas plyne. Na spaní na lavičkách to zde není. Vytahujeme z tašek alespoň mikiny a kluci přiznávají, že by to chtělo dát si něco k jídlu. Možnosti však jsou omezené. Takto v noci je otevřená jen na autobusáku nějaká večerka s pochybně vyhlížejícími bagetami, pak McDonald na vlakovém nádraží a pak několik benzínek více než kilometr daleko. Se skřípěním zubů a překonáním odporu se nakonec jdeme podívat do toho McDonaldu. Lidí v podobné situaci jako my je tady zjevně více. Přijeli s velkými zavazadly z dálky a čekají, až jim pojede další vlak nebo autobus do jiné dálky. V areálu nádraží je alespoň teplo a sedět se dá na lavičkách nebo u stolů v McDonaldu. Ani už si nepamatuji, co jsem si vlastně objednal, asi nějaký salát.
Naše žaludky jsme trochu nasytili a hledáme místo, kde strávit a ideálně naspat nějaký čas, než ráno v 5:40 pojede náš vlak. Objevili jsme čisté WC zdarma, kde dobíráme pitnou vodu a také pohodlné lavičky. Na nich však lze jen sedět, nikoli ležet. Všude jsou kamery a pokud si lehnete, přijde zdejší ochranka a upozorňuje vás, že toto je čekár-na a nikoliv noclehárna. Tak postupně na různých lavičkách s občasným procházením se přečkáme noc na nádraží Zachodnia. Sedíme, opíráme se hlavou o naše tašky na kolečkách, pozorujeme hodiny a přejeme si, aby čas běžel. Je to paradox, v uplynulých dnech jsme spali v luxusních hotelích na pohodlných postelích a tady si připadáme jako bezdomovci.
Mezitím se rozednívá a vylézá slunce. Přijíždí náš vlak směr Česko (soupravu veze polský Taurus = Husarz) a usa-zujeme se do prázdného kupé. Nevím, jak kluci, ale já po pár minutách ve vlaku usínám. Velice mi to připomíná po-cit, jako když s kolegou při pracovní cestě do Hong Kongu jsme měli dlouhý několikahodinový přestup v Dubaji, byli jsme unavení a nemohli jsme se dočkat, až nastoupíme do letadla na další cestu a dopřejeme si spánku. Nyní jsme zpět ve vlaku, doháním trochu spánkový dluh a probouzí mě jen hlášení stanic. Venku je jasný den, zatím ale ještě není vedro. Ve slezské aglomeraci náš vlak jede jinou trasou než cestou sem, postupně se probouzím a pro-cházím se po chodbičce ve voze. Po 10. hodině dopolední přijíždíme do Ostravy. Děda s babičkou nás autem vyzve-dávají. Po krátkém pobytu u nich doma a obědě a rychlém líčení zážitků (a hlavně po příjemné sprše) pak odpoled-ne pokračujeme v cestě vlakem domů do středních Čech do Čelákovic. Tak jsme konečně doma. Zážitků je strašně hodně.
Za necelé 2 týdny vyrážíme i s Hankou na rodinnou dovolenou do Arméne. Oproti komplikacím a nejistotě u cesty do Běloruska by měla být Arménie jednoduchou logistickou procedurou. Hotel na jednom místě, dostatek infor-mací od známých a zkušenosti z podobné cesty do Gruzie před rokem. Tak se už moc těšíme.
Uvádím jako obvykle shrnující body a praktické rady pro případné budoucí cestovatele, i když předpokládám, že podobný masochistický zážitek asi moc lidí absolvovat dobrovolně nechce.
Psaní tohoto cestopisu jsem dokončil v nezvykle rychlém čase- do jednoho měsíce po návratu. Ihned začínám psát cestopis z Arménie, která byla podstatně jednodušší.

Shrnující body:

Nadnárodní řetězce. KFC i Burger King normálně v Bělorusku fungují. McDonald se však přejmenoval na MAC.by, má podobné barvy. Zdejší franšíza se v podstatě osamostatnila a prodává podobný sortiment jídel. Některé módní evropské řetězce v Bělorusku normálně fungují, je zde ale spousta lokálních firem. Mají zde východní řetězec pizze-rií DODO Pizza- standardizované provozovny s WC, klimatizací, otevírací dobou a garantovaným sortimentem. U obchodů potravin zde však žádné známé firmy ze střední a západní Evropy nenajdete. Z místních je tady Santa, Green, Evroopt, Mayak, Kopjeječka (haléříček) či Sosjedi (sousedé). Prodejny jsou velice prakticky uspořádány, vel-ký sortiment všeho. Velice dobré je, že na regálových etiketách zboží je uvedena země původu. Hned na první po-hled tak vidíte, co je lokální nebo z blízka a co putovalo přes polovinu zeměkoule. Většina prodejen je přehledně uspořádaných, moderních, všude je klimatizace. Někde měli i chladící sekci- část prodejny se salámy, sýry, jogurty, kde bylo vychlazeno na skladovací teplotu těchto potravin. Pokud jste sem přišli z horkého venku, bylo to velice příjemné. Ve spoustě větších prodejen byly pulty teplých jídel. Vlastně nejlevnější způsob stravování v Bělorusku je koupit si zde plátek rybího filé, řízku, šašliku (maso na špízu) či guláše a pak si jej ohřát. Ne některých prodejnách máte přímo zónu se stoly, kde nejprve za jídlo zaplatíte a pak jej přímo zde můžete zkonzumovat. Můžete si jej při-hřát v mikrovlnce, ty jsou také i za pokladní zónou. Ve větších prodejnách jsme viděli (a Adam si i objednal) čer-stvou pizzu. Na dotykové obrazovce si naklikal druh pizzy a následně pekař- pizzař ji začal připravovat. Pak ji zabalil do úhledné krabice a zaplatili jsme ji pak na pokladně. Také jsme ji mohli po zaplacení na samostatné pokladně uvnitř prodejny zkonzumovat. Samoobslužné pokladny se zde také začínají rozmáhat, lidé je většinou nepreferují a jejich používání zde zatím není ani vynucováno (že by pokladen s živým člověkem bylo otevřeno málo kvůli podpo-ře těch samoobslužných).
Jazyk. Ruština a Běloruština. Angličtinu jsme nepoužil. Pro cestu do Běloruska se bez znalosti ruštiny a azbuky ne-obejdete. Většina popisek v metru, cedule na ulicích, jsou ve dvou jazycích- rusky a bělorusky. Anglických bylo jen velmi málo popisků v muzeích. Běloruština je ruštině daleko více podobnější než ukrajinština. Má sice trochu jiné některé znaky z azbuky, než jsme byli zvyklí ze školy, ale s Bělorusem se naprosto v pohodě domluvíte rusky. An-glicky nepochybně mladá generace a technicky vzdělaní lidé hovoří (jak jsme se párkrát přesvědčili). Ale vždy jsme se na našich cestách řídili strategií splynout s místním obyvatelstvem. Jakmile místní zjistí, že umíte rusky, začnou na vás mluvit ruštinou.
Běloruské ženy. Vystihující slovo: Nádhera. Opět musím zopakovat, zatímco my muži při vysokých teplotách trpíme a evoluce nás nevybavila tak dokonalým termoregulačním systémem, pro ženy jsou vysoké teploty ideální příleži-tostí „provětrat“ svůj šatník. Ulice a parky jsou tak dokonalou přehlídkou dámské módy. Slovanský vzhled žen se nezapře a vzpomínám na obdobnou přehlídku ženské krásy v létě 2019 na Ukrajině. Výhoda je, že tady na východ ještě nedorazilo tolik to hyzdění krásy ženského těla tetováním, pierceingy či extravagantním barvením vlasů. Na hraničním přechodu jsme potkávali hodně lidí s tetováním (bylo to vidět v horkém klimatu), ale ve vnitrozemí bylo tetovaných lidí minimum. Tato zvrácená móda hyzdění své pleti ještě na východ tolik nedorazila. Lidé na západě tím dávají na najevo, jak jsou IN, jací jsou tvrďáci, na místo toho do okolí vysílají signály o svém psychickém nedostat-ku s komunikací ke svému okolí a nezodpovědnosti ke svému zdraví. Je již prokázáno, že (i závažné) zdravotní pro-blémy s kůží i otravy krve se mohou vyskytnout i dlouho po tetování. Tady na východě však ženy naopak mají krás-nou přirozenou čistou pokožku a mohou být na ni velice hrdé. Kéž by to tak dlouho zůstalo. Měl jsem zažitý stereo-typ o ruských ženách, že se oblékají výrazně, aby byly na první pohled vidět, mají hodně make-upu a že mají spous-tu šperků na sobě. Toto alespoň zde v Bělorusku neplatí. V době horkých vlhkých dnů s teplotami až ke 35 stupňům by se silný make-up neosvědčil. A demonstrace vysokého sociálního statusu se projevuje především u Rusů cestu-jících do zahraničí do mořských letovisek, kam jezdí právě vyšší sociální skupiny občanů. Na běloruských sídlištích a v obchoďácích tak potkáváte normální přirozeně krásné místní ženy. U zralých žen ve věku od 40 let převládaly barevné šaty. U mladších žen ve věku od 16 do 23 let jsou tady v módě takové pro nás neznámé džínové „sukňokra-ťasy“. Mají rozkrok jako kraťasy, ale dole jsou rozšířené, často roztřepené, a vypadají jako sukně do poloviny stehen. Tato móda zdejším slečnám náramně sekne. Zmínil bych se ještě o módě polských mladých slečen v obdobném věku v horkých dnech. Tam slečny často nosí takové volné široké kraťasy, dlouhé až ke kolenům, které se při chůzi vlní. Jsou z materiálu jako tepláky, ale takové kvalitní, jako flaušovina. Nemají opasek, ale gumu v pase nebo šňůrky. Musím se zmínit ještě o péči běloruských žen o vlasy. Většinou mají vlasy delší, nejen tmavé, ale i světlé. Vlasy ne-mají vlnité, ale většinou rovné a častý je zde i cop, typický u východoslovanských žen. Vzpomeňte si na legendární cop tehdejší ukrajinské premiérky Tymošenkové, která i na svůj věk vypadala velmi atraktivně.

Typická běloruská mladá slečna v sukňo – kraťasech

Místní ovoce, zelenina. Opět jsme měli štěstí, že jsme teď byli v době sklizně místních plodin. Nedávno sklizené ovoce a zeleninu koupíte v obchodních řetězcích, na tržištích i venku u bábušek posedávajících u chodníků. Je zde častý jev jako na Ukrajině, Moldávii či na Kavkaze, že lidé prodávají produkty ze své vlastní zahrady nebo sadu. Ak-tuálně např. broskve, okurky, jahody, blumy, angrešt, rybíz, ale v Brestu také kanadské borůvky, které zde mají ideál-ní podmínky ke pěstování. Stejně tak při procházkách dál od města jsem trhal višně, švestky a špendlíky. Oproti Ukrajině a Moldávii jsme neviděli lidi, kteří by rozprodávali vybavení svých domácností (nádobí, knihy, elektrospo-třebiče)- často ne dekách či novinách na chodnících nebo trávnících u sídlišť.
Kuřáctví, či spíše nekuřáctví v Bělorusku. Toto mě zde velmi překvapilo. Zatímco v ostatních zemích býv. SSSR je kuřáctví spíše obvyklý standard (nízké daně na tabák, prodej kdekoliv) a kouření na je na mnoha místech obecně tolerováno, tady v Bělorusku je tomu zcela jinak. I sám pan Lukašenko je zapřisáhlý nekuřák. Vlastně kuřáckých míst je zde minimum. Před velkým nádražím v Brestu je jen jedno s velkými kovovými popelníky a výraznými nápisy o zákazu kouření jinde v areálu. V hotelu Obita na každém patře byla venkovní terasa, ale nekuřácká, opět se zdů-razněním, že se zde kouřit nesmí. Vlaky jsou plně nekuřácké. Kuřivo koupíte omezeně, v supermarketech jsou ciga-rety v plechových uzavřených kójích nad pokladnami a paní pokladní je otevře až na vyžádání. I na ulicích či před obchoďáky nebo administrativními budovami potkáváte kuřáků velmi málo. A tento jev je zřejmě dlouhodobý. Zdejší přistup ke kuřákům považuji za naprosto racionální. V tomto si stát uvědomil, že zdravotní i společenské důsledky jsou tak závažné, že bude kuřáctví potlačovat, podobně jako ve Švédsku. Prostě v Bělorusku rozhodně není kuřáctví IN.
Sport. Velmi souvisí s předchozím tématem. Podpora sportu je tady viditelná na každém kroku. Opět pan Lukašen-ko. Kromě toho, že je hokejista, tak i běhá, jezdí na kole a hraje tenis. Dokonce dělal i běh na lyžích a biatlon! V Bělorusku je hodně moderních obrovských fotbalových a hokejových stadionů. Na okrajích sídlišť jsou atletické stadiony, tenisové kurty, v Brestu na vodních kanálech je veslařský areál. Večer v parcích potkáváte skupiny běžců, u chodníků jsou cyklo pruhy, u křižovatek jsou semafory pro cyklisty. Není jich tu samozřejmě tolik jako v Nizozemí či Dánsku, ale podpora cyklistiky je v Bělorusku vidět. Podpora sportu byla jednoznačnou prioritou v době Sovět-ského Svazu, kdy byly vyzdvihovány úspěchy konkrétních sportovců na světových soutěžích. A sport byl také ideál-ním nástrojem socialistické propagandy (např. Spartakiáda) a většina sportu byla organizovaného (státem).
Absence graffiti a v podstatě jakéhokoliv vandalismu. Žádné spontánní skládky odpadů prakticky kdekoliv. Toto jsme také nečekali. Země bývalého SSSR celkově nejsou skládkou odpadů, jak je tomu např. na Balkáně. Toho jsem si všil i v roce 2003 v Pobaltí. V Bělorusku nenajdete na chodnících ani trávě psí výkaly. Ne tedy proto, že by tam žádní domácí mazlíčci nebyli. Naopak, reklamy na jídlo pro ně jsou na každém rohu, stejně tak obchodní řetězce na potřeby pro ně. Nejsou zde toulaví psi (po kterých jejich odpad nemá kdo uklízet). Kočky jsme zde viděli, ale niko-liv toulavé na sídlištích, ale v oblasti rodinných domků ve večerní době (která je jejich ideálním časem v vyrážení na průzkum a lov). Mimo centra měst na zahradách a polích u rodinných domků jsme viděli např. autovraky a skládky stavebního materiálu, nikde toto ale nebylo ve volné přírodě. Zdejší čistota ale může připadat až sterilně. Stejně tak fakt, že chodci na křižovatkách nepřecházejí na červenou (což my jsme občas ve večerní době při slabém provozu porušovali). Člověk si spíše připadá jako mezi poslušným davem.
A také žádní bezdomovci a žebráci. Vlastně jsme jen jednou- před kostelem v Minsku potkali pána, který nás žádal o peníze. Nevypadal však jako klasický žebrák, spíše když slyšel, jak se bavíme mezi sebou cizí řečí, tak to zkoušel. Tato úhlednost a poslušnost lidí mi trochu připomínala Čínu v roce 2010, včetně budovatelské architektury.

Vozový park na silnicích. V Minsku rozhodně modernější než v Praze. Především po ulicích jezdí moderní elektroau-ta a hybridy od čínských výrobců. Staré sovětské Žigulíky či Lady zde potkáte, spíše na venkově. Je to ale spíše vý-jimka. Viděli jsme několik nových typů vozů Lada (např. Vesta), svým designem je to jiná generace aut než ty staré hranaté, připomíná moderní Škodovky (Scala, Octavia). Jinak vozidla Škoda zde jsou, viděli jsme také několik auto-salónů, na silnicích jsou většinou moderní typy Octavia, Scala nebo Rapid. Veřejných nabíjecích stojanů je zde má-lo, spíše se spoléhá na to, že si auta bude člověk nabíjet doma nebo v areálech firem. S vozidly souvisí blízce ener-getika. Fotovoltaických panelů nebo termosolárních je zde málo. Klima jim nenahrává, slunečných dnů zde není mnoho. Spíše jsou na střechách některých nově postavených rodinných domů, kde slouží také na nabíjení elektro-aut. A také na rekreačních objektech a u garáží, aby lidé byli autonomní. Větrných turbín jsme pár viděli, ale také ráz zdejší krajiny je nečiní efektivními. Bělorusko má však vlastní jadernou elektrárnu, která pokrývá cca 45% spotřeby, a levný ruský plyn. Právě plyn je technologicky jednodušším zdrojem energie než uhlí, což dává jednoznačně smysl pro podporu elektrických aut. Ale opět – nová elektrická auta jsou velká, těžká a široká, špatně se s nimi ve městech parkuje a rozhodně neznamenají ekologické úspory a efektivitu. Spíše než ochraně životního prostředí prospívají jejich výrobcům. O těchto tématech jsem se detailně rozepisoval v cestopisech z Německa a Polska a analýzami, že podpora elektrických aut v dnešních podmínkách střední Evropy je slepá ulička.

Setkání dvou různých generací aut na sídlišti

Městská doprava v Minsku. Metro je rozhodně v Minsku páteřním dopravním prostředkem. Jako v Kyjevě či Praze mají 3 linky (trasy), které se sbíhají v centru do trojúhelníku. Není zde tedy žádná centrální přestupní stanice, ty jsou 3. Jezdí zde jednak sovětské soupravy z Mytišči- ty z 80. let. Ne tedy ty nejstarší z Prahy. A pak zde provoz do-plňují novější soupravy od STADLERu. Na nejnovější „zelené“ lince jezdí nejmodernější soupravy od STADLERu, které mají digitální displeje, moderní interiér a jsou tiché a rychlé. V metru jsou u vstupů do stanic rentgeny, kde jsou velká zavazadla překontrolována uniformovanými ozbrojenými příslušníky, stejně tak jsou namátkově prohlí-ženi ostatní cestující. I zde byl teroristický útok- v roce 2011, který měl 15 obětí. Minsk je rájem trolejbusů, zdejší přes 270 km dlouhá síť patří k nejrozsáhlejším na světě. Trolejbusy jezdí po většině širokých hlavních ulic- bulvárů v Minsku. Vozidla jsou od svou místních výrobců (známe je z moldavského Kišiněva a bosenského Sarajeva) a patří dnes mezi světovou špičku. Ty novější mají baterie a jsou schopny jezdit i mimo troleje. Jezdí zde také hodně elek-trobusů (ty bez „tykadel“, nenabíjejí se za jízdy). Jízdné v MHD je velice levné. Žeton na jednorázovou jízdu metrem a cvakací jízdenka do busu a tramvaje stojí pouhých 1,15 rublů (pod 9 Kč). Na celodenní turistické poznávací ježdění se vyplatí pořídit si čipovou kartu, o které byla výše již řeč. S jízdními řády je to již horší, u zastávek v centru jsou displeje ukazující příjezd nejbližších linek. Opět doporučuji stáhnout si aplikaci Yandex Maps, která toho i v offline režimu umí hodně.
Bezbariérovost. S tou tady, stejně jako na Ukrajině, moc nepočítejte. Kufry na kolečkách budete muset většinou tahat ručně po schodech, stejně tak lidé s kočárky se tady trápí. S výtahy a rampami v podchodech a u nástupišť na nádražích se tedy moc nesetkáte.
Komáři. Zdejší přírodní podmínky s jezery, bažinami a vlhkostí jim svědčí. Ve městech však žádná obrovská mračna komárů nepotkáte, ale pokud jdete do přírody, rozhodně si vezměte repelent. My jsme se bez něj obešli a elektrický odpuzovač hmyzu jsme v hotelích nevyužili.
Měna, peníze, ceny. Směnárny sice nejsou doslova na každém kroku, ale snadno je najdete. Nejsou to přímo sou-kromé směnárenské firmy, ale jsou to pobočky bank a většinou se nacházejí přímo v obchodních centrech. Kurzové marže USD a EUR jsou velmi malé, pas po mě nikdy nechtěli. Byl jsem i ve směnárně v centru Brestu, budova banky připomínala spíše poštu, určena pro občany, byla tam diskrétní uzavřená kabinka s okénkem s paní pokladní. S našimi platebními kartami Mastercard a Visa je to však sázka do loterie. Měl jsem s sebou celkem 3 platební karty (2 Mastercard a jednu Visu) banky AirBank a FIO a pokud někde nefungovala jedna, nefungovaly ani ty ostatní. Zá-leží na tom, zda platební terminál je od sankcionované nebo nesankcionované banky z EU. Někde mají dva terminá-ly. Platba kartou je zde méně výhodná než při směně hotovosti. Potvrdilo se, že FIO banka má menší kurzové marže než Airbank, proto jsem preferoval právě FIO. Kartami jsem zkoušel platit většinou malé desetikorunové částky pro ověření kurzu. Bylo zvláštní, že na terminálu u pokladny na vlakovém nádraží jsem kartou normálně zaplatil, na pro-dejním jízdenkovém automatu již nikoliv. Rozhodně na platbu kartou v Bělorusku nepočítejte a vybavte se nepo-škozenými EUR bankovkami případně USD (kurzové marže ale vycházejí stejné = nízké).
Paradox s kasiny. Těch je zde v Bělorusku hodně. To, že hazardní hry nejsou žádoucí u socialistického člověka, v Bělorusku neplatí. Kasin (i docela luxusních) a heren je zde hodně, mají však přísná pravidla- povinná registrace osoby a nesmí zde hrát lidé s dluhy. Ostratně v Rusku a Číně jsou kasina dost omezena a bohatí lidé z těchto zemí si jezdí dopřávat hazardu právě do Běloruska.
Kamenné tváře lidí- recepční v hotelích, pokladní v supermarketech- absence emocí, úsměvů. Nevím, zda jsme na první pohled vypadali jako cizinci a místní z nás měli strach a nebo zda takovéto chování je považováno zde za pro-fesionální standard. Stejně tak mračící se lidé na fotografiích, v novinách a propagačních billboardech. Já jej však rozhodně neakceptuji a v takovéto společnosti bych žít nechtěl. Nepamatuji si ani, že by něco takového bylo zvy-kem u nás za socialismu.
Wifi připojení, mobilní operátoři. S Wifi je to v Bělorusku komplikované. Počítejte jen s dostupností Internetu na hotelu. Veřejných Wifi je viditelných spoustu v obchodních centrech, v okolí bank a městských úřadů. Většina z nich však vyžaduje registraci na telefonní číslo. Sice lze vložit zahraniční číslo, ale většinou potvrzovací SMS nepřijde. Párkrát ale přišla, zkoušeli jsme na více operátorů a většinou přišla na Vodafone, na T-Mobile číslo nikoliv. V moderním vlaku sice Wifi byla, ale nikoliv na veřejný Internet, jen na portál železnic. Údajně si i cizinci mohou po předložení pasu pořídit místní SIM kartu, ale nezkoušeli jsme to, nakonec jsme se bez ní obešli. Co je zajímavé, u veřejných Wifi sítí si lze pořídit levný Internet za předplatné, opět však na registraci na telefon. Státní média jsou však zdarma, také na registraci. Typická ukázka, jak funguje státní propaganda. Alternativní názory nezakážete, ale znevýhodníte a zkomplikujete cestu k nim. Krásně to šlo vidět např. u nás v době covidové. Cenzura Internetu v Bělorusku je přitom minimální. CNN news nebo Al Jazeera a většina českých Webů funguje. Telegram naprosto v pohodě, žádné kanály nejsou blokovány.
Klimatizace. Očekávali jsme, že vzhledem ke klimatu (53.-54. rovnoběžka) a zvyklostem z dob SSSR zde budou kli-matizace spíše výjimkou. Ale opak je pravdou. Levná elektřina a horká nepříjemná podobně jako sibiřská léta vyža-dují klimatizaci. V chladnějších obdobích ji navíc lze využívat pro efektivní vytápění. V našich hotelích jsme tak měli klimatizaci, stejně tak všude v obchodech, obchodních centrech, jídelnách a muzeích. V dopravních prostřed-cích je to ale horší.
WC- čistota. Ta nás příjemně překvapila. Podle zkušeností z jiných zemí býv SSSR (Ukrajina, Moldavsko či Gruzie) jsme očekávali zápach a špínu, v Bělorusku byly WC většinou čisté, s toaletním papírem, i když jsme párkrát narazili na turecké záchody. Některé byly placené (ty na tržištích např., částka 1-2 rubly váš turistický rozpočet nezruinuje). Někde vedle záchodové mísy je koš na použitý toaletní papír (zvyk z býv. SSSR a Řecka).
Krajané v Bělorusku. Krom toho pána s manželkou v české Octavii jsme během pobytu v Bělorusku nepotkali žádné jiné Čechy ani auto s českou SPZ. Ostatně krom ruských, bylo velkou vzácností potkat v Bělorusku auto z jiné cizí země. Za celou dobou jsme potkali jen 2 ukrajinská auta a několik z Kyrgyzstánu.

Historické a politicko- ekonomické souvislosti. Tomuto tématu jsem se chtěl původně vyhnout, obzvláště ve verzi cestopisu pro publikování na veřejném Webu. Ale během cesty na každém kroku v Bělorusku člověk o tom musí přemýšlet.
Sovětské symboly. V Bělorusku je zarážející, že stále v této době se zde vyskytují sochy V.I. Lenina, sovětské vlajky a znaky se srpem a kladivem. Toto údajně není ani v Rusku. Jediná další lokalita, kde jsme toto viděli, bylo Podněstří – samozvaná separatistická republika na východě Moldávie. Jakoby lidé zapomněli na nechvalné dědictví Sovětské-ho svazu- násilná kolektivizace, hladomory, miliony lidí zavlečených do gulagů, perzekuce lidí s jinými názory, nábo-ženstvím, třídním původem. Poškození životního prostředí, ekologické katastrofy (Aralské jezero, drancování pří-rody na Sibiři). Většina běloruských občanů si podle mě tohle uvědomuje, obzvláště při minimální cenzuře Interne-tu a statisícům lidí pobývajících v zahraničí. Běloruská státní propaganda považuje Sovětský Svaz za ochranný deštník, který zemi ochránil před nepřítelem v historii. Bělorusko mělo za 2. světové války a napoleonských válek strašně moc obětí a totálně zpustošenou zem. Princip Sovětského svazu měla být tzv. ochranný deštník svazových republik před nepřítelem zvenčí. Že to bylo za cenu vlastních obětí, potlačování lidských svobod, neefektivního hospodářství, propaganda nezmiňuje. Ten údajný ochranný „deštník“ SSSR dosahoval i do satelitů- což jsme byli i my- Československo.
Historie Běloruska, války. Tento obraz níže dokonale vystihuje princip vztahů mezi Běloruskem a Ruskem. Je také odpovědí na otázku, proč vztahy Ruska s Ukrajinou dopadly válkou, kdežto Bělorusku takový scénář nehrozí. Vztahy jsou na principu bratrství, tedy spíše sesterství. Dvě ženy před historickým ruským Kremlem a běloruským zám-kem MIR. Většinou v poslední historii bylo Bělorusko napadeno válkou ze západu (Napoleon, Hitlerovi Nacisté). Rusko bylo v roli „ochránce“ s deštníkem nebo dekou.

V Bělorusku je znatelný vliv Číny a obávám se, že časem tam bude i závislost je jejích technologiích a pronikání podobných omezení života občanů (sledování, digitální měna, sociální kredit). Nicméně zatím např. platby kartou nebo mobilní aplikace a život online tady nikdo nevynucuje. Ani používání automatických pokladen v obchodech a jízdenku na autobus si můžete stále koupit za hotovost v trafice či u řidiče. Oproti Gruzii, Arménii, Turecku či Makedonii, kde si musíte pořídit speciální elektronické karty. Nemám nic proti moderním online technologiím. Mají být dobrý sluha, nikoliv však špatný pán. Pokud lidem pomohou a zjednoduší život, proč ne. Ale pokud bude člověk na nich závislý a budou mu život jen komplikovat a jejich užívání bude povinné, jsem zásadně proti.

Obraz na lavičce je odpovědí na rusko-běloruské vztahy

Rozšířenou verzi cestopisu s analázou geopoliticko - ekonomických souvislostí mohu na požádání poskytnout. Hotely a ubytování. Tipy na další místa. Zabývali jsme se tím, zda naše hotely nebyly moc drahé a příliš luxusní. Cena za ubytování činila nějakých 55% rozpočtu celé trasy. S ohledem na náš nejistý příjezd do Brestu a dostupnou lokalitu u metra v Minsku se nakonec ukázalo, že hotely Bug a Orbita byly správná volba. Přenesli jsme se tak do minulosti a připomněli jsme si dobu, jak to tam kdysi fungovalo za socialismu. Určitě né tedy, že bych tu dobu chtěl zažít znovu. V Brestu by byla levnější alternativou skromnější ubytování Malaďožnaja (také blízko centra a nádraží), ale nejsem si jist, zda má nonstop otevřenou recepci. Cesta by se však dala naplánovat opačně, že nejprve pojedete do Minsku a pak do Brestu. Pokud v Bělorusku údajně strávíte více než 10 dnů, potřebujete na hranici si vyplnit registrační kartu, kterou nesmíte ztratit a při odjezdu ji na hranici zase odevzdáte. To je podle mě ale jen formalita. Bez víza tam můžete být 30 dní. Jsou i další zajímavá místa jako turistické cíle. Přírodě v Běloveském pralese s pozorováním zubrů ve volné přírodě. Dále historický areál MIR- je to vlastně zámek u umělého jezera, obá-vám se však, že je to takový místní Karlštějn. Dále historická města Gomel a Grodno. A spousta přírody pro toulání se na venkově v oblastí lesů, jezer a bažin.
Pokud se zajímáte o historii 2. světové války a Sovětského Svazu a výtvarné umění, bude se vám v Bělorusku líbit. Stejně tak, pokud jste fanoušek socialistické vojenské techniky. Pokud jste fanoušek geologie či máte rádi vyso-kohorskou turistiku, vyrazte raději do Arménie (kam jedeme za dva týdny).

Závěr:

Pro nás všechny tři byla návštěva Běloruska doslova šokem. Pro mě druhým nejvýraznějším cestovatelským zážit-kem po pracovních cestách do Hong Kongu a Číny. Kluci se svěřili, že pro ně to byl zatím v životě nejvýraznější záži-tek při cestování. Neočekával jsem, že překročení státní hranice bude tak dlouhé a komplikované. Nic takového jsem za svůj cestovatelský život nezažil. Strávit celý den jen překročením jedné státní hranice je z cestovatelského hlediska totálně neefektivní. Toto jsem si říkal při čekání na přechodu směrem do Běloruska. Obzvláště, má-li pra-cující člověk málo dovolené, chce ji využít aktivně a efektivně, zdá se být naprosto neakceptovatelné takto plýtvat drahocenný cestovatelský čas. Cestou zpět jsem to však bral jinak. Poznávání jiných krajů s sebou nese životní vý-zvy a člověk, chce-li se něco nového dozvědět, pro to musí svůj čas obětovat. A hlavně se odreagovat, uvolnit se a uvědomit si, že ČAS je jen relativní pojem, zvláště na východ od nás. Během čekání na hranici přemýšlíte o životě, o tom, čeho jste dosáhli, o hodnotách a přátelstvích, o globálních ekonomických souvislostech. Pochopíte, že jak polští, tak běloruští pohraničníci nemají v úmyslu odbavovat cestující rychle a efektivně. Naopak, cílem je jim ces-tování znechutit, znepříjemnit, zkomplikovat. Pokud si pamatujete na cestování za socialismu v dlouhých kolonách na tehdejších hraničních přechodech a buzeraci od uniformovaných příslušníků, víte, o čem je řeč. Pokud si ale odmyslíme ty dva dny čekání na hranici, to, co jsme viděli v Bělorusku, pro nás byl další šok!! Nečekali jsme takovou moderní technologicky vyspělou a čistou zemi. O tom, že Bělorusko je uzavřenou izolovanou zemí nám říkají vládní politici a main stream média. Ano, Bělorusko je izolované od západu, ale nikoliv od východu. Dostávají se sem technologie z Ruska a Číny. Přitom v obchodech koupíte také např. vína ze Španělska či Itálie, čokolády z Německa. Jsou tam dováženy přes distributory. Jsou však výrazně dražší než ty lokální.
Tak co, zkusíte někdo se za současné situace do Běloruska vypravit? Máte odvahu? Vlastě to není nikterak složité. Pokud máte čas, trpělivost a neústupnost, cesta do Běloruska je vlastně jednoduchá. Autobusových dopravců z ČR i Polska tam jezdí hodně- to je nejlevnější varianta. Pokud tam chcete jet vlastním autem a jste-li jeho majitel, bude to pro vás flexibilnější. Povinné pojištění pro auto i dálniční formality vyřešíte na hranici. A ještě lépe- pokud chce-te jet na motorce, překonání hranice bude pro vás nejrychlejší. A dálniční poplatky se vás nebudou týkat. A jestli chcete se do Běloruska dostat komfortnějším způsobem bez absolvování ponižujících procedur na pozemní hrani-ci, zkuste leteckou cestu přes Istanbul. Pro tuto variantu však potřebujete vízum z ambasády. Zpáteční letenku z Istanbulu do Minsku si pohodlně naklikáte na Webu Turkish airlines. Letenku přímo z Prahy sice kvůli restrikcím nekoupíte, musíte se samostatně znovu odbavit na istanbulském letišti, ale můžete paradoxně cestu do Běloruska spojit s krátkou návštěvou Istanbulu. A třeba vás tato letecká cesta vyjde časově kratší než po zemi přes Polsko a několikahodinovým čekáním na přechodu Terespol- Brest. Finančně vás však letecká cesta bude stát podstatně více peněz.

Rozpočet akce- byli jsme celkem tři (já dospělý a kluci Adam a Štěpán, kde to šlo, využili studentských slev:
Autobusové jízdenky- dopravce Intercars
- cesta TAM: Warszawa- Brest: 252.31 BYN (1966,- CZK) docela nevýhodný kurz při platbě kartou na platební bráně, ale nebyla jiná možnost
- cesta ZPĚT: Minsk- Warszawa: 360,45 BYN (2818,- CZK)
Ubytování:
Hotel Ibis na jednu noc ve Varšavě bez snídaně- 1680,- CZK
Hotel Bug v Brestu- na 3 noci pro 3 osoby se snídaní- 1260,- BYN- resp. 9488,- CZK
Hotel Orbita v Minsku- na 4 noci na 3 osoby se snídaní- 1720,- BYN- resp. 12518,- CZK
Povinné cestovní pojištění běloruské státní pojišťovny (o které se nakonec nikdo z místních úřadů nezajímal)- 768,- CZK
Vlaková jízdenka pro 3 osoby Brest- Minsk- 93,99,- BYN- (703 CZK)
Vlakové jízdenky Polsko:
Cesta Ostrava- Warszawa: 1425,- CZK
Návrat Warszawa – Ostrava do ČR: 1272,- CZK
Směna peněz na místní výdaje:
500,- EUR, kurz 3,235 = 1617,5 BYN -1260,- BYN za hotel Bug = 357,5 BYN na místní útratu= 2692,- CZK
20,- EUR, kurz 3,29 = 65,8,- BYN= 487,8,- CZK
120,- USD, kurz 2,96= cca 2628,- CZK
20,- EUR, luxusní kurz 3.36 = 487,8,- CZK
Drobné výdaje při platbě kartou či v hotovosti v Bělorusku a Polsku- 1100,- CZK.
Při součtu všech nákladů jsem se dopočítal k částce cca 38 tis. CZK, která může připadat astronomicky – při cestě na 9-10 dnů. Ale pokud si vypočtete, kolik utratíte při dovolené z západní Evropě, není tomu tak.