Bulharské courání

Po našem courání v Himalájích jsme se trošku báli, že už se nám jinde tak líbit nebude, že jsme si pro sebe nasadili tu laťku zkrátka moc vysoko, vlastně nejvýš.. :-D Že nás z omylu vyvede zrovna Bulharsko, jsme tedy nečekali ani jeden....

Člověk míní, Covid mění...

Naše plány cesty na jih Ameriky vzaly za své díky restrikcím ohledně pandemie Covidu, sny se zas o nějaký ten pátek posunuly, ale kdo si počká, ten se dočká... Stále je na co se těšit a nás těšení baví, je to vlastně už taková součást cesty, jejího plánování. No... v době pandemie bohužel i slovo "plánování" nabývá lehce jiný význam, jednou platí to a jednou tohle... vsadili jsme tedy při rozhodování, kam povede naše další cesta, na jistotu - Evropu. I to byla celkem jízda, pravidla se měnila co týden, ne-li den... Týden před začátkem dovolené jsme se jako na "nouzovce" shodli na Bulharsku. Původně jsem chtěla porovnat co vidět v Portugalsku, Řecku a právě v Bulharsku, ale začala jsem Bulharskem a byla nadšená, protože jsem očekávala vlastně jen klasiku v podobě moře a nějakých těch památek. Nemusela jsem ale až tak pátrat internetem, abych objevila, že Bulharsko nabízí mnohem víc než Zlaté písky :-)!

Sofie

Výhodou pandemie je, že letadla nejsou až tak plná a letenky se tedy daly jednoduše sehnat za celkem rozumný peníz :-). Nevýhodou je, že lety se často ruší.... ale to jsme si nepřipouštěli :-)! Vsadili jsme na národního dopravce Bulharska, který nám cestou zpět nabídl i celkem nechtěný zážitek letu přes Curych, ale tak aspoň jsme se podívali na vrcholky Alp shora...

V Sofii jsme byli ubytovaní za asi 1000Kč / 2 os. / 1 den v hezkém apartmá v centru města, Booking nabízí solidní výběr, vyplatí se číst komentáře hostů, naše ubytování bylo každopádně skvělé a to včetně až provokativního výhledu na horu Černý vrch pohoří Vitoša. Provokativní proto, protože jsme si museli nakonec týden počkat, než jsme se na jeho vrchol (2290m) dostali... Z letiště v Sofii se do města dostanete metrem, jízdenku za 1 Lv (1Lv = asi 13Kč) lze koupit buď v automatu nebo v okýnku u turniketů. Jízdenka za tuto cenu platí i pro přestupy v rámci metra, výhodná je pro cesty Sofií jednodenní jízdenka za 4Lv. Stanice Serdika se nachází v centru města, odtud se pěšky a během pár minut dostanete k známým památkám. Pohoří Vitoša se nachází na kraji Sofie, my Bulharsko navštívili koncem května a stále byl na nejvyšších místech Vitoši vidět sníh. Náš plán byl od začátku jasný - dostat se na Černý vrch. Počasí nám v den příletu přálo, večer na balkonku ubytování jsme se konečně mohli trochu ohřát sluníčkem (které na nás v Čechách nějak zapomnělo..), u toho jsme se posilňovali banicí (tradiční koláč z listového těsta s náplní z balkánského sýra) a plánovali, kudy je nejlepší se druhý den vydat.... Ráno mlha, že hory nebyly ani tušit...nicméně vypravili jsme se na cestu. Z centra se lze dostat metrem ze Serdiki do stanice Vitosha, což je nákupní centrum. Před ním jsou zastávky autobusu, bus 66 vás přiblíží na vyvýšené úpatí hory. Cesta k vrcholu je značená červeně, vede lesem, je celkem strmá, místy dokonce jsou postaveny žebříky, u stromů lana pro zachycení, ale stále je možnost případně jít po silnici. Po asi hodině a půl cesty vzhůru dorazíte k občerstvení, před nímž je malá lesní posilovna :-), protože nám začalo akorát poprchávat, šli jsme dovnitř na polévku a nelitovali jsme, já si dala zeleninovou, Kuba bob čorba (hustá fazolová polévka) a hlavně chléb parlenka, což je placka, na níž je rozpuštěné máslo a koření, jeden z našich největších bulharských objevů :-D!... Protože pršet nepřestalo, autobus, jehož zastávka je kousek nad tímto občerstvením, nás odvezl zpět na stanici Vitosha... Druhý den se situace opakovala, věděli jsme, že bude odpoledne pršet a chtěli se dostat nahoru co nejdříve, proto jsme zvolili postup pro lenochy a jeli autobusem 93 od zastávky Vitosha na konečnou (u stanice lanovky Dragalevtsi). Lanovka končí u horské chaty Aleko, odkud je to na vrchol ještě asi 90min-2hod pěšky. Bohužel lanovka nejezdila (konec května, neděle) a navíc opět začalo poprchávat... Vrátili jsme se tedy do města a rozhodli se pokochat se alespoň památkami. Ze stanice metra Serdika to je kousek pěšky ke katedrále sv. Alexandra Něvského, kostelu sv. Sofie, Prezidentskému paláci, mešitě Banja Baši...

Sofie - Katedrála sv. Alexandra Něvského

Sofie - Mešita Banja Baši a přilehlý park s fontánou (vedle se nachází tržnice a městské muzeum). Jedná se o jedinou sofijskou mešitu, zároveň je jednou z nejstarších na celém Balkáně.

Sofie - Prezidentský palác - viděli jsme ceremoniál výměny stráží. Ve "dvoře" paláce je rotunda sv. Jiří ze 4. st.

Sofie - Kostel sv. Sofie ze 6.st., podle tohoto kostela dostalo město svůj název

Pirin

Déšť měnil náš plán i další den. Původně jsme chtěli půjčit auto a jet do pohoří Rila, kde jsme plánovali další den vylézt na Musalu, nejvyšší horu Bulharska a vlastně celého Balkánu (2925m), ale předpověď byla beznadějně deštivá, proto jsme se rozhodli pro cestu do jižnějšího pohoří Pirin, které vypadalo, co se počasí týče, nadějněji. Auto jsme půjčili na letišti a vyrazili na cestu. Až při jízdě autem jsme dali za pravdu všem informacím, že provoz v Sofii je opravdu hustý s častými kolonami aut, naštěstí městská doprava je ve městě skvěle funkční, spolehlivá a navíc i levná, pokud se chystáte město navštívit, MHD je určitě dobrou volbou. Do Pirinu nám cesta trvala asi 2 hodiny, jeli jsme do obce Razlog, nachází se kousek od známého "bulharského Špindlu" Bansko (ani ne 10min autem). Turistů bylo minimálně, respektive v této oblasti jsme nepotkali kupodivu snad žádného! Tomu odpovídaly i ceny ubytování, my zvolili nakonec pohodlí hotelu, ovšem za cenu hostelu či penzionu, ceně 350Kč na osobu za noc vč. snídaně a večeře nešlo prostě odolat! Běžná cena je ale o tisíc korun dražší... i v hotelu jsme byli jedinými hosty a veškerý velmi ochotný personál měli "pro sebe" :-). Razlog se nachází na úpatí Pirinu, dají se odtud podnikat výlety do hor, v zimě funguje jako jedna ze základen pro lyžaře banského ski areálu. Hned druhý den jsme se vydali na horu Vichren, nejvyšší horu Pirinu (2914m) - 2. nejvyšší v Bulharsku a 3. nejvyšší na celém Balkáně. Bohužel azurové nebe se opět zatáhlo šedými mraky, ale šli jsme si za svým.. Autem jsme se přiblížili kousek od chaty Vichren (Chiža Vichren, 1950m), což je celoročně otevřená horská chata nabízející možnost ubytování, základna pro treky. Parkoviště u chaty je malé, lze ale parkovat i podél cesty k chatě, tam jsme skončili i my, cesta k chatě byla totiž zabarikádovaná spadlou lavinou. Výstup jsme zahájili od chaty, rozhodli jsme se vzhledem k počasí pro jednodušší výstup jižní stěnou. Umím si představit, že pro možnost výstupu severní cestou mohou být potřeba mačky, možná i cepín, rozhodně určitě zkušenost s lezením na ledu a skále (je-li nahoře stále sníh a led). Od chaty se okamžitě začíná pěkně zostra, cesta je červeno-bíle značená, my šli ještě za zbytku sněhu a spousty značek jsme nenašli, proto se náš výstup stal celkem dobrodružným a náročným. Doporučuje se na Vichren stoupat v období od druhé poloviny června a my šli koncem května, téměř celou trasu se šlo sněhem, kde se nám bořily nohy, litovali jsme, že jsme nevzali trekové hole, zde se určitě využijí. Trek nabízí krásné výhledy na okolní hory, pokud není sníh, terén je štěrk, kámen, udusaná cesta. Poté, co jsme asi po 2 hodinách náročného stoupání došli k "view pointu" pod vrcholem Vichrenu, jsme se začali ocitat v mracích a Vichren nám dával najevo, proč se jmenuje zrovna tak, byl tam velmi silný vítr. Za normálních podmínek odtud musí být nádherný výhled na okolní hory, horská jezera, údolí a na protější pohoří Rila. Toto vše jsme viděli jen během pár vzácných chvilek, kdy oblaka ustoupila... Nicméně jsme se nevzdali a řekli si, že půjdeme dál zkusit dojít na vrchol, hora jakoby nás nechtěla k sobě pustit, silný vítr foukal, chvílemi padal sníh, v mracích jsme neviděli jeden druhého a hlavně nebylo vidět, zda vůbec jdeme správným směrem, značky jsme už nějakou dobu neviděli, šli prostě nahoru na horu. Místy byl nárazový vítr tak silný, že jsme seděli na bobku a drželi se hory. Toto trápení bylo ale nakonec odměněno a vrcholu jsme asi po necelé hodině dosáhli. Na samém vrcholu je kamenný pomník s vlajkami, ty byly celé zmrzlé, no a samozřejmě vítr :-D. Skulinkami mezi mraky jsme se alespoň trochu pokochali výhledy a po pár minutách začali sestupovat stejnou cestou. V létě, nebo tedy v době, kdy nahoře není sníh, lze jít severní stěnou, ale na to jsme si nedovolili ani pomyslet, tato cesta vyžaduje na ledu opravdu zkušenosti a znalost terénu. Samozřejmě, že cestou dolů se udělalo krásně, mraky zmizely a objevilo se sluníčko :-). My cítili vděk Vichrenu, že nám dovolil se dostat až tam nahoru a ačkoli jsme byli na mnohem vyšších horách, máme z tohoto treku velkou radost, zároveň zkušenost pro příště. Výhodou lezení na Vichren v tomto počasí bylo, že za celou dobu jsme kromě jednoho pána u chaty, nepotkali ani živáčka, což ale nevím, zda bychom si mysleli, pokud by se nám něco stalo, i proto jsme postupovali maximálně opatrně a s rozvahou, ačkoli jsme se shodli, že pro oba z nás už toto bylo mimo naši "komfortní zónu", rozhodně to byl velký zážitek a Vichren je překrásná hora! Trek pouze od chaty na vrchol Vichrenu není časově ani co se týče vzdálenosti náročný, stoupání je poměrně dost prudké, ale o to rychleji cesta ubíhá :-), nám cesta tam i zpět trvala asi 4hod (včetně svačinky v závětří za balvanem :-D), určitě se dá ale při lepším počasí zvládnout za mnohem kratší dobu.. nebo i delší, pokud se člověk kochá výhledy :-).

Vichren - Rozcestník u chaty Vichren a okamžitý stoupák vzhůru :-)

Vichren - Chvilička, kdy se mraky rozestoupily - pohled na "view point" pod vrcholem hory Vichren

Vichren - Posledních pár metrů k vrcholu

Vichren - Cesta dolů - stopy jsou naše, za celý den jsme nepotkali živáčka (tedy s výjimkou horských koz :D)

Druhý den jsme se rozhodli podívat se na horská jezera právě u Vichrenu a blízkém okolí. Počasí vypadalo sice lépe než den předtím, ale stále hrozily mraky a déšť, nahoře sníh, proto jsme zvolili jen jednoduchý výšlap. Auto jsme nechali zaparkované jako den předtím pod chatou Vichren a dále šli po svých k chatě. Hned kousek za chatou se nachází krásné jezírko s průzračnou vodou Okoto, od chaty se jde po červené, je potřeba přejít lávku přes potok a poté do kopce, ačkoli je to fakt kousek za chatou, trochu jsme tam bloudili :-D. Je-li sníh, je orientace v terénu prostě o chlup náročnější, už i proto, že některé značky jsou na kamenech, které mohou být sněhem zasypány. Okoto je malé jezírko přímo pod horou Todorka, při hezkém počasí cesta od chaty zabere tak půl hodiny "kochací chůze". My mířili ke vzdálenějšímu jezeru Muratovo, což nám opět při našem bloudění a dívání se po krásném okolí zabralo dobrou hodinku cesty. Ta je jistě dobře značená, ale nesmí být zavátá sněhem, my šli spíš intuitivně :-D, ale našli, slunili se u jezera a dali náš oběd, tj. chleba s máslem :-). V okolí se nachází další jezera a určitě stojí za vidění, bohužel ale voda v jezerech byla zamrzlá a zasypána sněhem a taktéž i cesta, proto jsme raději zvolili pozvolný návrat, riskovat, že se s námi v neznámém prostředí někde protrhne led, by se nemuselo vyplatit, nikde nebylo ani živáčka... Každopádně asi 1km od Muratova jezera je jezero Rybno, Žabí jezero a další, je jich tam spousta, není-li sníh, musí to být krásná podívaná (a trek!).

Pirin - Most vedoucí k jezeru Okoto

Pirin - Okoto jezero

Pirin - Cestou k jezeru Muratovo, údolí mezi horami Todarka a Vichren

Pirin - Jezero Muratovo a opalovačka na kameni

Melnik...pyramidy, klid a víno, Roženský monastýr

Pryč se nám z krásných hor moc nechtělo, zkoumali jsme každou chvíli předpověď počasí, jak to vypadá v sousedním pohoří Rila, ale bohužel počasí bylo nekompromisní, déšť, déšť, déšť.... A protože podobně to vypadalo i v Pirinu, rozhodli jsme se pokračovat jižněji až k samotným hranicím s Řeckem do malého...vlastně oficiálně nejmenšího bulharského města Melnik. Melnik je znám především svým vínem, mít vlastní vinici je tam snad povinností :-). Dalším lákadlem pak byly melnické pyramidy, pískovcové přírodní útvary, které eroze vytvarovala do ostrých špiček připomínajících tak podobou právě pyramidy. Městečko Melnik je klidné, příjemné svou atmosférou, hřejivým sluníčkem a milými lidmi. Uličky jsou úzké, dlážděné kameny a na každém druhém kroku lze koupit známé silné červené melnické víno a to včetně různých příchutí, my zkusili malinové a jahodové, sluníčko ještě umocnilo jeho už tak rychlý nástup :-)! Obchůdky nabízí ochutnávky a ze své zkušenosti musím říct, že pokud si obchůdků projdete pár, na konci ulice už máte za sebou poměrně slušnou párty! Jen pár kilometrů od Melnika (asi 4km pěšky) lze navštívit Roženský monastýr, ten se nachází na samém úpatí Pirinu, je to největší klášterní stavba tohoto typu v pohoří Pirin. Návštěvu si zaslouží, obdivovali jsme krásné zachovalé fresky, nástěnné malby, v klidu poseděli na trávě u ubikací pro mnichy a mezitím si hladili kočky vyhřívající se na sluníčku. Cestou z monastýru jsme šli přes melnické pyramidy, je to úzká vyšlapaná cestička, správný směr jistí směrovky s nápisem Melnik. Z vrcholků pyramid je krásný výhled do melnického údolí, na vinice i městečko. Večer lze posedět v městečku v některé z místních restaurací (mechan) nebo zajít do vinných sklípků. V Melniku je vinných sklípků plno, mají i místní Muzeum vína. Kromě vína jsme si z Melnika přivezli i výborný med! Zůstali jsme zde jeden den, druhý den dopoledne jsme se museli vrátit zpět do Sofie, jen neradi jsme ale za sebou nechávali zdejší krásnou krajinu, hory a celý ten klid a pohodu...

Melnické pyramidy

Melnik

Roženský monastýr

Rilský monastýr

Cestou z Melnika zpět do Sofie jsme měli pár hodin času na návštěvu největšího a nejznámějšího bulharského kláštera - Rilského monastýru. Nachází se na úpatí pohoří Rila a je v seznamu světových památek UNESCO. Proti téměř osamocenému tichému klášteru Rožen je Rila mnohem navštěvovanějším místem, klášter je také rozlohou mnohem rozsáhlejší, zahrnuje komplex několika budov, které tvoří nádvoří s kostelem a věží. Tato věž je jedinou částí monastýru, která se zachovala ze 14. století, kdy byl klášter v této podobě postaven. Většina budov pochází z přestavby po požáru v 19. století. Do samotného areálu Rilského monastýru je bezplatný vstup. Vstupné se platí do muzea a na věž. Klášterní kostel uprostřed nádvoří je také přístupný zdarma, ve vnitřních budovách je zákaz focení. V monastýru lze zůstat přes noc, nabízí se nocleh ve společné noclehárně. Místo kláštera má určitě svou atmosféru, kouzlo, mě uchvátila jeho poloha na úpatí hor, je obklopen lesy, krásnou přírodou. Je však hojně navštěvován, marně jsme tak hledali klid, který byl v monastýru Rožen. Určitě však toto místo stojí za návštevu! Ke klášteru lze jet autem, velké placené parkoviště je přímo před budovou. Jezdí sem i autobusy z blízkého Blagoevgradu i Sofie.

Rilský monastýr - nádvoří s věží a kostelem

Rilský monastýr

Rilský monastýr - vstupní brána

Vitoša - Černý vrch

Náš poslední den ohlašovala předpověď jako upršený a my tak moc chtěli vystoupat na vrchol Vitoši. Tím více, že jsme tam nechali už dva pokusy, jsme se z jejího nejvyššího místa, Černého vrchu, chtěli podívat shora na Sofii. Protože nás ale vidina výstupu v dešti úplně nelákala, rozhodli jsme se usnadnit si cestu na maximum, autobusem jsme se posunuli, vystoupili jsme jen pár minut chůze od horské chaty Aleko. Protože mraky se nahoře rozestoupily, během výstupu jsme se mohli konečně kochat pěknými výhledy do okolí. Cesta od Aleko zabrala asi hodinu a půl cesty, ačkoli dole v Sofii bylo krásně teplo, my se od Aleko brodili sněhem. Znovu jsme se setkali s tím, že značky/ukazatele byly zaváty sněhem, ale v tomto případě nás šlo celkem dost lidí a cesta byla vyšlápnutá. Nelitovala jsme rozhodnutí jít nahoru v pohorkách, ačkoli jsem si ve městě přišla skoro hloupě :), Kuba šel v trailových teniskách a mokro v botách měl během pár minut, tady se kvalitní boty rozhodně hodily! Vrchol nádherné dvoutisícovky Černý vrch (2290m) jsme tedy s lehkou pomocí autobusu :D konečně na třetí pokus zvládli. Výhledy byly skvostné, Sofie se před vámi otevře a leží pod horou jak na dlani. Stejně tak krásný výhled se nabízel i na pohoří Rila, je to nádhera a za všechny ty pokusy a mokré boty to rozhodně stálo! :) Na vrcholu se nachází stavba s malým občerstvením, tam se topilo v kamnech a podávala se tradiční škembe čorba (dršťková polévka, tady jí měli i ve verzi bezmasa). Teploučko, horká polévka, čaj z termosky, kolem milí lidé, co víc jsme si mohli přát... Bohužel tímto náš pobyt v Bulharsku skončil. Bulharsko v nás ale zůstane hodně dlouho, zamilovali jsme se do jeho hor, přírody, lidí... chybět nám to bude vše - pražené oříšky i bonbóny na váhu, náměstí, kde v dešti lidi spolu navzdor pandemii tančí tradiční bulharský tanec, nejvíc pak bloudění v horách, tváře rudé, zmrzlé od studeného větru i mokré boty, i to nám bude chybět.