Bulharsko jaro 2024

Cestopis Bulharsko 2024

Tak posílám reportáž – cestopis z naší další zajímavé dovolené, tentokrát na jarní prázdniny v roce 2024. Naši synové mají vždy touto dobou týden školního volna -  v únoru a březnu. Jelikož zimním sportům neholdujeme, vyrážíme obvykle na jih, jelikož tam bude zřejmě tepleji než u nás, o něco delší dny  a tím pádem větší množství možných aktivit. Vloni (2023) manželka Hanka a mladším klukem Štěpánem byli letecky v italské Neapoli a já se starším Adamem na východě a jihu Slovenska a na skok v Maďarsku. Letos Hanka se Štěpánem vyráží letecky do portugalského Porta na 5 nocí a cestou zpět se zastaví na 3 noci v italském Milaně (jelikož zpáteční let z Porta zpět do Prahy letí v nevhodnou denní dobu). No a my s Adamem vyrážíme letecky na 8 nocí do bulharské Sofie.

   Proč právě tam? Opět je potřeba nalézt dokonalý kompromis:

-        Stát musí být alespoň trochu civilizovaný, tj musí tam fungovat infrastruktura, musíme být schopni se nějak domluvit

-        Musí být do cíle schůdná doprava, to jsou například ty letenky se spoji ve vhodnou denní dobu a časově snesitelnou délkou cesty

-        Musíme se vejít do přijatelného finančního rozpočtu

-        Do cizí země musí být snadné se dostat (víza, režim vstupu)

Po dlouhém vyhledávání a počítání nakonec padla volba právě na Bulharsko a hlavní město Sofii. V Bulharsku jsme již byli a to v roce 2012 na rodinné dovolené s cestovní kanceláři v hotelu all inclusive na pobřeží moře u Burgasu. Bulharsko by mělo být pro nás levné (země s cenově nejnižší hladinou v EU), neměla by tam být jazyková bariéra (umíme rusky a azbuka pro nás není problém), země je v EU a je tam výborná gastronomie. Během naší cesty jsme si však pak uvědomili, že to není tak jednoduché. Hlavní město Sofia s milionem obyvatel leží v bulharském vnitrozemí na 43. rovnoběžce v kotlině (o nadmořské výšce cca 600 m n m) obehnané vysokými horami, z nichž některé mají výšku i přes 2000 metrů. Kupujeme letenky, kupodivu nejlevnější i nejvhodnější s ohledem na časy letů vycházejí Austrian airlines (Rakouské aerolinie), let přímo z Prahy s přestupem ve Vídni. Ubytování opět rezervuji přes osvědčený Booking.com, 8 nocí v bytě ve čtvrti blízko letiště. Austrian Airlines nemají v některých ohledech svůj nízkonákladový koncept, tj např. nemají poplatky za volbu sedadla (abychom seděli vedle sebe), ani není nutno si předem udělat přes Internet odbavení a sami si vytisknout palubní vstupenky.

   Letenky jsou tedy koupené, ubytování taky, vymýšlíme s Adamem tipy na výlety po okolí a jaké jsou místní zajímavosti. 5 dnů před odletem přijde e-mail od aerolinií, že u letu z Vídně do Sofie nám změnili sedadla a že nesedíme vedle sebe. Zajímavé, jejich Webový portál ukazuje, že je všechno v pořádku. Měli jsme sedět vedle sebe a podle nových  informací máme sedět ob jedno sedadlo.  No, nebude to tak hrozné, případně toho člověka mezi námi požádáme, zda by si mohl přesednout. Předpověď počasí na náš pobyt je velice optimistická, na přelomu února a března mají být v Sofii příjemné teploty 10-16 stupňů, mrznout v noci nemá a minimum deště. Tak uvidíme.

Nastává sobota 24.2.2024 a vyrážíme ráno na letiště. Hanka se Štěpánem jsou už celý týden v Portugalku a italském Miláně a jsou zatím spokojeni. Venku je polojasno a krásná viditelnost. Let do Vídně bychom si měli užít při krásném počasí. Máme odlétat před polednem. Na letišti v Ruzyni probíhá vše v pohodě, je minimální letecký provoz a terminál letiště je skoro prázdný. Letů s „dovolenkáři“ létá jen minimum (Egypt a Kanáry). Letištní autobus nás dopravuje na plochu, kde stojí malé letadlo Embraer 195, je to takový „létající autobus“ s uspořádáním sedadel 2+2 a sedíme vedle sebe. Překvapuje nás, že let je sotva z 50% obsazen, na což z minulých letů nejsme zvyklí, většinou bylo  plně obsazeno. 

   Vzlétáme směrem k Berounu a je krásné počasí. Sice se letadlo občas zanoří do mraků, ale nad Vysočinou se z nich opět vynoří a dál až k Vídni je jasno. Lze krásně vidět vzdálené vrcholky zasněžených Alp. Let do Vídně trvá necelou hodinu a letadlo ani nedosáhne obvyklé cestovní výšky. Vychutnáváme si tak krásné výhledy na jihočeskou a jihomoravskou krajinu a pak na intenzivně zemědělsky využívanou rakouskou krajinu s různobarevnými políčky. A to již je vidět vlnící se veletok Dunaj s lužními lesy podél a v dáli velkoměsto Vídeň. Jeli jsme tady na naše rodinné dovolené na jarní prázdniny v letech 2019 a 2020- kdy jsme poznávali především Maďarsko, ale i Rakousko a Slovinsko. O tom jsem psal také cestopisy. Samotné město Vídeň známe také, naposledy jsme tudy projížděli o Velikonocích 2023 při návratu z rakouského Grazu. Přelétáváme železniční trať na Břeclav, krásně jsou vidět vozy nákladních vlaků. Letadlo klesá a blíží se (snad) k letištní dráze. Hned vedle  vídeňského letiště Schwechat je ropná rafinerie. Jen pár desítek metrů přelétáváme nad Dunajem a následuje bezpečné přistání. Všechno jde jako po másle, bez čekání přijíždíme k letištnímu terminálu a vystupujeme. Co nás příjemně překvapilo, během letu jsme doslali zdarma pitnou vodu, každý láhev 200 ml a čokoládové kolečko. Malé děti (do předškolního věku) dostaly batůžek s hračkami s leteckou tématikou.

  I ve Vídni je v letištním terminálu málo cestujících, provoz je slabý. Projdeme našim terminálem velice rychle a zjišťujeme, že na návazný let máme čekání přes 3 hodiny. Tak se projdeme dostupnými dalšími areály letiště. Vídeňské letiště je o dost rozsáhlejší než pražské, má 2 na sobě nezávislé přistávací dráhy, každá v jiném úhlu a pro osobní přepravu má celkem 4 terminály. Jeden z nich je několik let uzavřený a ponechán jako rezerva např. pro dovolenkové lety. Náš let do bulharské Sofie odlétá z jiného terminálu, procházíme přes pasovou kontrolu (přes novou bezpečnostní kontrolu už nikoliv) a dozvídáme se, že Bulharsko je sice členem schengenského prostoru, ale jenom za určitých okolností. V letecké dopravě tomu tak není. Zjišťujeme posléze, že nás „neschengenský“ terminál je vlastně tatáž budova, jako ten schengenský, na který jsme přiletěli z Prahy, ale je v jiném patře a vstupy do letadel se dají uzamknout podle toho, jak je zrovna potřeba. Opodál v podobnou dobu mají odlétat velká letadla- dvoupatrový A380 od Emirates do Dubaje (s tím jsem letěl v životě 4 krát během služebních cest do Asie) a menší A350 Katarských aerolinií do Doha. U stojánky před nástupem do letu Emirates je porada palubního personálu, napočítali jsme 21 členů posádky (letušky a stevardi), toto obrovské letadlo má kapacitu téměř 500 cestujících.

  Venku je krásně slunečno, v dáli jsou vidět vrcholky podhůří Alp. O vídeňském letišti se uvádí, že je velice přehledné, nám se to ale moc nezdálo. Blíží se doba našeho odletu, u stojánky se hromadí cestující a přicházíme na tu naši „záhadu“ s tím, jak nám změnili sedadla. Původně mělo by být na našem letu větší stroj A320 s uspořádáním sedaček 3+3, ale tím, jak tento let nenaplnili, rozhodli se použít menší letoun – opět Embraer 195, jakým jsme letěli z Prahy, který má sedadla 2+2. Sedíme tedy vedle sebe. Takže nedostatek v komunikaci ze strany aerolinií vysvětlen. Toto menší letadlo bylo tak sotva z 70% obsazeno.

   Vzlétáme opět na čas- vlastně ještě trochu s náskokem. Naše zavazadla by měla být přeložena, zahlédli jsme je z okénka terminálu při nakládce. Letadlo vzlétá přímo našim směrem na jihovýchod, nabírá výšku a vidíme krásně Neziderské jezero- plytkou rozsáhlou vodní plochu na hranicích Rakouska a Maďarska, byli jsme zde na rodinných jarních prázdninách v únoru 2019, jezero byl samý rákos a bažiny. Zajímavostí jezera je, že v zimě, když pořádně zamrzne, se na něm konají závody ledových plachetnic, které dosahují rychlosti i přes 100 km/h. Za Neziderským jezerem se ale počasí na vyhlídkový let kazí, vlétáme do oblačnosti a nevidíme vůbec nic. Letušky nám opět zdarma servírují čokoládové kolečko a rozlévanou pitnou vodu v kelímku.

   Z oblačnosti vylétáváme prakticky až při sestupu nad bulharským územím, ale stojí to za to. Letíme nad sofijskou kotlinou., krásně jsou vidět hory se zasněženými vrcholky, přehrady, skalnatá údolí i rozsáhlá aglomerace velkoměsta Sofie. Však budeme mít dost času tato místa v následujících dnech navštívit. Na sofijské letiště nakonec přistaneme z opačné strany, děláme krásný oblouk s výhledem na okolí. Pod námi po hlavní trati se courá dlouhý nákladní vlak. Podle očekávání jsme měli přistát ještě za denního světla o 6. hodině večerní a to se plní. Sofijské letiště je malé, má jen jednu vzletovou dráhu a jeden osobní terminál. Je zde něco jako „hřbitov“ starých letadel a to i velkých a dále jej zřejmě používají letecké společnosti na parkování svých momentálně nepotřebných letounů- zřejmě to vyjde jinde než v západní či střední Evropě. Naše letadlo přijíždí ke gate- skleněnému tunelu a vystupujeme ven.  Jsme tedy podruhé v životě opět v Bulharsku. Vlivem časového posunu jsme přišli o jednu hodinu, tu ale zase získáme při cestě zpátky domů.

   Letištní terminál je nechutně přetopen, svlékáme mikiny a jdeme jen v tričkách s krátkým rukávem. Nejsme sami, přetopené prostředí vadí více lidem. Část terminálu se opravuje včetně jedněch WC, jdeme na další a tam je fronta i na pánských. Dostáváme se snadno z malého tranzitního prostoru do příletové haly, procházíme pasovou kontrolou- vše v pohodě a přicházíme k beltům (pásovým dopravníkům) na vyzvednutí zavazadel, která právě přijíždějí.  Vcházíme do veřejného prostoru a hledáme podle směrovek cestu ke stanici metra. Tu v pohodě nacházíme, je na konci haly a všímáme si venku davů kuřáků před letištní budovou.

     Přicházíme ke stanici metra a venku se již rychle setmělo (jsme na 43. rovnoběžce a slunce zde zapadá rychleji než u nás). Zjišťujeme s překvapením, že vedle letiště je asi 30 metrů hluboké údolí s parkem a lavičkami a stanice metra je vybudovaná na mohutných alespoň 10 metrových betonových pilířích. Podrobně si to prohlédneme při cestě domů za denního světla. Zde nastává okamžik koupě lístků na zdejší MHD. Dočetl jsem se, že existují takové elektronické karty, které lze koupit za 0,8,- Leva (pozn. 1 Leva = cca 13,- CZK, kupoval jsem je ve směnárně před několika měsíci za méně než 12,50,- CZK, ale naše koruna od té doby zásadně oslabila ke všem měnám až o nějakých 5%, přibližně platí pro přepočet, že za jedno EUR jsou dvě bulharské Leva), na tuto kartu by mělo být možné nahrávat jízdenky, mimo jiné i celodenní na celou síť MHD, které stojí jen 4,- Leva. Ptám se paní za okýnkem, zda umí anglicky nebo rusky. Ona povídá, že jen bulharsky. Což je celkem překvapující, když na mezinárodním letišti, kam přijíždějí zahraniční turisté, mají člověka bez znalosti cizího jazyka. Odkazuje mě bulharštinou na plakát, kde jsou ceny jízdenek, ale jen v bulharštině. Vedle nás je však místní pán, který z rozhovoru pochopí, co potřebujeme, paní za okénkem přikyvuje a vytahuje dvě plastové elektronické karty a před počítačový terminál na ně nahrává přestupní jízdenku na naše dnešní spojení do ubytování.

  Jsou zde sice jízdenkové automaty, ale ty umí prodat jen jízdenky na jednu jízdu (byť stojí jen 1,6,- Leva), přestupní jízdenka na 1 hodinu stojí 2,2,- Leva. Následně ještě musíme zjistit, jak se tyto elektronické karty „nabíjejí“, údajně to jde přes automaty u stanic metra. To ale až později. Nyní jdeme přes turnikety (přiložíte k nim buďto elektronickou kartu nebo vytištěnou jednorázovou jízdenku s kódem) na nástupiště vlaků metra a přijíždí šestivozová souprava zajímavého designu. Adam zjistil, že je asi 10 let stará a vyrobil ji ruský závod v Myštiči. Ano, ten stejný, který dodával soupravy pro metro v Praze a dalších tehdejších socialistických zemích. V rámci tehdejšího RVHP bylo zapovězeno, aby si vlaky metra státy vyráběly samy (což my jsme tehdy uměli).

  Linka metra má na letišti konečnou a z části vede na povrchu, ale venku je již tma, takže stejně nic nevidíme. Metro a stanice vypadá moderní, bylo postaveno až v 90. letech, oproti jiným v socialistických zemích, které měly metro dříve. Stavební technologie se od té doby vyvinuly a tak jsou stanice prostorné, stejně tak tunely metra. V některých stanicích mají na nástupištích zábrany. Vystupujeme v „naší“ stanici metra, odtud do našeho ubytování už to má být jen 2 zastávky autobusu. Zastavujeme se u automatu na jízdenky i na údajné dobíjení elektronických karet kreditem. Studujeme to a přichází k nám paní z předprodejní budky na jízdenky. Podle našich kufrů zřejmě pochopí, že jsme cizinci a chceme zjistit, jak zdejší MHD funguje. I když neumí anglicky ani rusky, pochopí, že elektronické karty již máme a že chceme na zítřek celodenní síťovou jízdenku. Jdeme k budce na předprodej a paní nám nahrává na naše karty na svém terminálu u počítače celodenní jízdenky na zítřek za 4,- Leva. Tak to by bylo.

  Jdeme k autobusové zastávce, místní linky jezdí často jako v Praze, čekáme sotva 2 minuty. Je již úplná tma a jsme uprostřed moderního panelákového sídliště velkoměsta. Připadáme si jako v Praze ve Stodůlkách či v Ostravě na Dubině. Naše ubytování trefíme snadno, pan majitel mi na mobil poslal kódy na vyzvednutí klíčů od bytu i instrukce. Pokud bychom potřebovali, můžeme zavolat a přijede osobně. To ale není potřeba, vše nacházíme hladce. Naše ubytování je v bytě v téměř novostavbě moderního panelového domu, v přízemí teprve stavbaři dodělávají vybavení nebytových prostor. Adama překvapí změť či klubka optických kabelů na Internet a zavedení vodičů do rozvaděčů na elektřinu. Náš byt je ve 4. patře, jezdí tam výtah, ten však vypadá poněkud archaicky. Odemykáme náš byt, vše vypadá v pohodě. Je zde ale taky poněkud přetopeno, tak zavírám radiátory v místnostech a větrám. Vybavení bytu je takové, jako sliboval Booking. Vše vypadá moderně, ale nábytek poněkud skromný. Pro naše účely na přespání na 8 nocí však bude plně dostačovat. Vybavení kuchyně je taky jednodušší, na 8 dnů ale máme jen 1 sáček na odpad v koši, žádné houbičky či hadry na nádobí ani ubrousky. Žádný čaj ani kafe, jen zbytek cukru. Ihned vyrážíme na plánovaný nákup potravin. 300 metrů od bytu má být obchodní řetězec Fantastiko, je to taková obdoba našeho Albertu.

  Ceny v obchodech zatím zklamaly, na to, že Bulharsko je nejchudší zemí EU a podle prospektů má zde být nejlevněji, tak na cenách zde v obchodě toto není moc patrné. Nebo, že bych nevýhodně směnil jejich měnu?? To taky nevypadá. Po chvíli nastává vysvětlení, většina potravin je z dovozu, Adama překvapí, že nejlevnější mléko je krabicové vyrobené na Slovensku. U jogurtů jsou zde také západoevropské značky a vidíme zde české pivo Kozel a Staropramen. Mají zde i místní značky potravin, ty jsou levnější. Snad jsme vešli do nějakého dražšího obchodního řetězce, kupujeme tedy jen to nenutnější na večeři a zítřejší snídani. Mají zde i pult teplých jídel, kde mají masové steaky, čevápy, různé druhy párků a gulášové směsi.

  Postupně zjišťujeme, že bulharský jazyk, jaký se zde používá, je od ruštiny dost vzdálený, i jejich azbuka má některé znaky jiné. Znalost ruštiny tedy zde není žádnou zásadní výhodou. První den máme za sebou, před našim domem je rušná ulice, ale jsou zde plastová okna, která dobře těsní. Je zde i v balkón s posezením, takže pokud bychom chtěli, můžeme s kochat výhledem na panelákové sídliště a silniční provoz.

Poznávání Sofie

Je druhý den- neděle 25.února. Se vstáváním jinak nespěcháme. Dnešním cílem je zběžné poznání města. Počasí má být nic moc, zataženo a občasné přeháňky, tak uvidíme. Rozhlížíme se za denního světla balkónu a na konci sídliště se zvedají hory se skalami a na jejich vrcholcích je vidět sníh. I tam plánujeme během následujících dnů vyrazit. Jdeme na autobusovou zastávku, která je jen 200 metrů před našim vchodem do domu. Výhodou zde v Sofii je, že na Google mapách se zobrazují jízdní řády prostředků MHD (ale i vlaků) a jsou správné (např. oproti Itálii). A mobilní data zde normálně fungují (ne jak opět ve zmiňované Itálii) a lze se tedy na ně spolehnout.

   Jedeme autobusovou linkou směr centrum, ale víme, že budeme muset přestupovat na jiný prostředek. Cestou vidíme, že v Sofii je hodně nezastavených rozsáhlých ploch s lesy nebo parky. V lesích je ale poněkud nepořádek, vypadá to, že si na některých místech lidé dělají samozvané skládky odpadků. Převládají listnaté stromy, nyní jsou bez listí a převládají tedy barvy šedá a černá. Vystupujeme u rozsáhlé architektonické budovy, vypadající jako nějaký univerzita, postavená ve stylu socialistického realismu 50. let 20. století. Má sice plastová okna, ale okolo neudržovaná vegetace. Vystupujeme z autobusu a přesedáme na tramvaj, která je úzkorozchodná (metrový rozchod). Je to vozidlo československé výroby (jak jinak než Tatra Smíchov a leccos pamatuje- 80. léta). Trať je rozbitá, jedeme sotva 20 km/h.  Podle okolních zanedbaných či rozpadajících domů si připadáme jako v ukrajinském Lvově na rodinné letní dovolené 2019. Dojeli jsme na konečnou, kde jsou modernější domy a velké obchodní centrum. Nemáme v úmyslu zatím nic nakupovat a jdeme na metro směrem do centra. Adam prozkoumává zázemí koneční stanice metra a pak přijíždí souprava- opět ruského výrobce z Myštiči. Vystupujeme z centra na stanici u hlavního vlakového nádraží. Celé to tu vypadá dost depresivně. Výstup z metra je k podchodu pod rušnou křižovatkou a plochou před nádražím, které je monumentální budovou z dob socialismu. Samý beton a mramor a nějaký budovatelský nebo válečný vítězný monument (sloup a okolo něj plocha s rozbitými velkými dlaždicemi) a spousta odpadků. V podchodu je šero a zápach. Je zde veřejné WC, je zdarma a podle toho tu taky vypadá. Nechci blíže vysvětlovat stav, je to dost nechutné. Je zde ale okénko s paní s personálu. Rychle se s Adamem vyčuráme a rychle pryč, abychom se nepozvraceli. Okolo nádraží parkují taxíky a jsou neudržované  domy. Opravdu je to reprezentativní prostředí pro lidi, kteří přijedou do hlavního města. Hlavní nádraží je poněkud předimenzováno, stejně tak počty nástupišť. Vlaková doprava je zde podstatně řidší než u nás. Nacházíme zde dva jízdenkové automaty, ale oba jsou nefunkční. Pokladen je zde hodně, dlouhé řady zde nejsou. Jdeme se podívat na nástupiště a všechno je podle fotek na Internetu. Vagóny posprejované a pamatující ještě socialismus. Mají zde ale na podstavci vystavené 2 parní lokomotivy. Rozhodli jsme se, že zítra podnikneme celodenní vlakový výlet, ještě podle večerní předpovědi počasí a že jízdenky koupíme až zítra před odjezdem. Neměl by to být problém.

Opouštíme tedy nádraží a tramvají popojíždíme do centra. Adam si všimne, že naše tramvaj přejíždí jiné koleje, kde jezdí jiné tramvaje nám povědomé, a mají jiný rozchod. A opravdu- zde v Sofii mají technický unikát- dva na sobě nezávislé tramvajové provozy o různých rozchodech. Vystoupili jsme na náměstí, kde mají mešitu s jedním minaretem, hned kousek vedle je židovská synagoga a vedle je velký pravoslavný kostel. Mají zde i tzv. ženský trh. Procházíme se uličkami centra a starého města. Oproti Praze či jiným českým městům s historickým centrem (např. Olomouc) však v Sofii centrum je výrazně mladší. Spíše si připadáte jako v našich koloniích dělnických domků. Mají zde ale také mezinárodní řetězce rychlého občerstvení. Tam ale nejdeme.

   Jdeme se podívat do unikátního muzea- Red flat – červený byt. Je to reálný byt z doby socialismu v činžovním domě starší zástavby. Ne tedy panelákový. Vyfasujeme sluchátka s audioprůvodcem v angličtině. Můžeme si na cokoliv sáhnout, sednout si na gauč, do křesel, pustit si rádio, hudbu z kotoučového magnetofonu, prohlédnout si fotoalba ze socialistické doby. Ostatní návštěvníci jsou především mladí lidé a podle vzhledu ze západní „kapitalistické“ ciziny. Hodně nám to připomíná tehdejší byty prarodičů nebo u sousedů. Je odtud výhled na dvorky se zahrádkami v zástavbě domků a mají zde hodně koček. A všimli jsme si prvních toulavých psů. Tedy, spíše psů bez majitelů. Zde v centru Sofie se nikam netoulají, jenom leží na chodníku a buď spí a nebo se koukají okolo. Nevypadají vůbec zanedbaně. Ale kdyby měli majitele, určitě by byl opodál.

   Sedáme na tramvaj a jedeme dál od centra. Tramvaj má nevýhodu v nízké rychlosti oproti metru (rozbité koleje, světelné křižovatky), ale zase je něco vidět v okolí. Architektura je zde v socialistickém duchu – kombinace škaredých nezrekonstruovaných paneláků (fasády původní, ale většinou byty mají plastová okna), většina bytů má klimatizační jednotku. Zateplovat je zde kvůli mírným zimám zbytečné, klimatizací se dá krom chlazení v teplých létech i přitápět v zimě. Jsou zde také moderní domy, postavené před několika lety- jak kancelářské budovy v západním stylu, tak moderní bytové komplexy k bydlení. Vedle nových domů jsou zde ale opuštěné rozpadlé nebo rozpadající se budovy zarůstající vegetací. Jedeme okolo monumentálních architektonických budov – divadlo, palác kultury, sportovní stadion. Na okraji města tramvaj nabírá rychlost, jedeme po zrekonstruované trati, která se mimoúrovňově vyhýbá křížením s ulicemi.

  Vystupujeme u nákupního centra a je zde podchod s obchůdky a službami. Je ale neděle, tak většina je zavřených. V nákupáku se nejprve jdeme podívat k restauracím, nic si ale nakonec nedáváme, jednak je to předražené a jednak jsou to pokrmy, které známe u nás. Tak to vyřešíme v nejspodnějším patře, kde je supermarket potravin s pultem teplých jídel. Před obchodem jsou stolečky a tak si to sníme (nejsme sami, dostaneme také ubrousky). Na WC si pak umyjeme ruce a doplníme vodu. Jedeme se ještě podívat do velkého parku a k pěšímu nadchodu velké křižovatky, kde jsou vystaveny panely s plakáty, jak zdejší okolí vypadalo v minulosti a v dobách výstavby. Adama překvapilo, že někde mají i opuštěná drážní tělesa tramvajových tratí, jsou ale vyasfaltovaná a jezdí tam trolejbusy. Adam se chce projet těmi normálně rozchodnými tramvajemi, tak se dostáváme do té části města, kde jezdí. Jedna tramvaj nám zrovna ujela, tak se jdeme zatím projít parkem, kde mají také východní pravoslavný kostel, ten ale není moc udržovaný. Zatím se ale nerozpadá. Na opačném konci parku jsou ruiny jakéhosi bývalého kulturního střediska s pódiem a hledištěm, nyní zbořenina.

   Jedeme normálněrozchodnou tramvají T6A5 a Adam zjistil, že původně jezdila v Praze. Našel v ní i vylepené přepravní podmínky PID z roku 2014. Jezdí zde i jiné tramvaje podobných řad, ale ty pochází z jiných měst. Vozidla městské dopravy v Sofii jsou ideální pro historiky. Většina tramvají sem byla odprodána na doježdění z jiných měst. Jsou zde ale nové článkové tramvaje od polského výrobce PESA, které ve zdejších ulicích působní jako sci-fi. Trolejbusy jsou většinou nové- od polského výrobce Solaris. Autobusy jednak nové- výrobce MAN a pak ojetiny Mercedes, ty ale podle všeho jsou odkoupené z německých měst. Na některých linkách jezdí akumulátorové trolejbusy, které si vozí na střeše technologii pro dobíjení z nadzemního vedení na konečných. Ty jsou od čínského výrobce. Vystoupili jsme na konečné tramvaje u rušné výpadovky a řešíme, kam dál. Ještě se projdeme po okrajové čtvrti, kde jsou i rodinné domky tak, abychom se pak dostali jinou cestou postupně do ubytování.

  Prostředí v okrajové části Sofie je opět depresivní. Nepořádek, odpad, smetiště a autovraky na zahradách rodinných domků. Domky jsou často slepované z několika technologií- přístavby, dostavby, jedna zeď rozbořená, jiná je nová. Půlka domu padá a vedlejší půlka je rekonstruovaná s plastovými okny a novou střechou. Rozbité chodníky a ulice. Přitom jsou zde hodně na ulicích zpomalovací prahy, ale i bez nich se nedá jezdit rychle. Jsou vesměs zbytečné a jen ničí auta. Ale zase mají kšefty autoopravny.

  Z autobusu vystupujeme u stanice metra, toto je nejnovější trasa, dokončená teprve před několika lety a doslova září novotou. Soupravy metra jsou zde trochu jiné, novější, také od ruského výrobce z Myštiči. Přesedáme na trasu metra, která jede k nám, při přestupu mezi trasami se zde nemusí procházet přes turnikety. Adama zaujme dlouhá podzemní propojovací chodba s pohyblivými chodníky na přestupu, jsou zde i obchůdky s jídlem i stánky. Dojeli jsme již v úplné tmě do našeho bytu a ohledně plánu na zítřek už máme jasno.

Výlět do Mezdry

A je třetí den našeho pobytu v Sofii- pondělí 26.2. Máme v plánu celodenní vlakový výlet. Především otestovat místní železnice. Zamýšleli jsme jet také do téměř 200 km vzdáleného Plovdivu (což je historické zajímavé město), ale dálkový vlak tam jede 3 hodiny a nejezdí moc často. Pojedeme tedy raději dnes kratší trasu do 88km vzdáleného města Mezdra na sever od Sofie. Trať má vést divokou krajinou skalnatým hlubokým údolím řeky až na místo, kde se má krajina otevřít do nížiny. Tak uvidíme.

  Pro dnešek měníme typ jízdenek na odbavení v sofijské MHD, podle všudypřítomných reklam jsme zjistili, že postačí při každém nástupu do vozidla MHD si pípnout přiložením bezkontaktní platební kartu. Mám s sebou k tomuto účelu 3 (od různých bank), o půlnoci se vám pak odečte částka, odpovídající jízdnému. Nikdy se vám nemůže odečíst částka vyšší než 4,- Leva za den (cca 53,- Kč), takže za tuto částku máte v podstatě neomezené cestování po Sofii a okolí. Jenom nesmíte zapomenout vždy při nástupu kartu přiložit ke čtecímu zařízení. Revizor (opravdu chodí, potkali jsme) pak načítá karty do svého zařízení a ověří, zda karta byla „pípnuta“. Před den si však banka nic neodečte, ani si neprovede debet (zablokování částky)- ověřoval jsem, peníze se odečtou z účtu až o půlnoci. Více o této problematice v závěru.

  Autobusem a metrem se přesouváme na hlavní nádraží s dostatečnou rezervou na koupi jízdenek. Raději jsem si požadavek na jízdenky napsal na lístek papíru. Jdeme si ulevit na ty špinavé smradlavé záchody v podchodu před nádražím, oproti včerejšku se tam nic nezměnilo, paní toaletářka za okýnkem se tam s někým vykecává. V nádražní hale se pak stavíme do řady k okénku na jízdenky na dálkové vlaky. Odsýpá to velmi rychle, ukazuju paní pokladní lístek se spojením tam i zpět, chápe to a vydá nám jízdenky pro námi požadované vlaky Sofia- Mezdra včetně rezervací.

Překvapuje mě nízká cena jízdenek (24,- Leva za oba včetně rezervací, která stojí 0,6,- Leva / vlak / osobu. Máme ještě dost času před odjezdem, jdeme se po nástupištích podívat na ostavené vozy a lokomotivy. Vagóny jsou posbírané z celé Evropy, v Německu již dávno měly cenu šrotu a tady dojezdí k relativní spokojenosti místních obyvatel. Venku je docela chladno, souprava našeho vlaku je již přistavena u nástupiště. Cestující ale postávají venku a nenastoupili si. Proč? Protože vypalují na nástupišti své cigarety a raději postávají v chladu. Vlak tvoří relativně nová lokomotiva Siemens Vectron (Bulharské železnice jich nakoupili 12 kusů, aby mohly využívat rychlost až 160 km/h na nově zrekonstruovaných tratích) a používají je tedy pro dálkové vlaky. Ten náš jede až do Burgasu, dojede tam za 7 hodin. Vozy ve vlaku jsou z venku posprejované, zevnitř začmárané, jinak interiér ale ujde. Je zde jako jinde v interiérech přetopeno, takže si opět sundáváme mikiny a sedíme jen v tričkách.  Na Wifi ve vlacích zapomeňte, stejně tak na vodu na WC. Ještě připomenu, že zdejší bulharské státní železnice zde jako dopravce nemají žádnou konkurenci.

   Vlak odjíždí včas, Adama překvapuje, že cestující jsou většinou samí důchodci. Kdo jiný by však tohle dobou v pondělí dopoledne cestoval?? Mladí jsou ve školách a lidé v produktivním věku v práci. Hlavní nádraží je v rekonstrukci, probíhají zde stavební práce. Jedeme pomalu okolo ruin bývalých průmyslových závodů a zbytků železniční infrastruktury. Jsou zde i pozůstatky seřaďovacího nádraží. Osídlení řídne, opouštíme sídliště a průmyslové zóny Sofie a zvyšuje se rychlost vlaku až ke 120 km/h v rovině kotliny, ve které leží sofijská aglomerace. Potkáváme řeku Iskar, jejíž údolím pojedeme až do města Mezdra. Navzdory k tomu, jak velké má tato řeka povodí, které zahrnuje hory s výškou přes 2000 metrů, kde musí výt  velké srážky, má řeka relativně malý průtok. Tedy pokud porovnám s horskými řekami na Slovensku či Alpách, o Skandinávii ani nemluvím. Je zde patrné, že jsme na jihu a vodní bilance je tady jiná.

   Údolí řeky se zužuje, hory okolo jsou více skalnaté. Řeka si doslova prořezala cestu přes pohoří Stara Planina, aby jím protekla na sever do nížiny a vyústila do veletoku Dunaj. Krajina je opravdu divoká. Jsou zde ale sídla a to i města o 20 tis. obyvatelích. Náš dálkový vlak většinu stanic a zastávek projíždí a uspoříme tak čas oproti zastávkovému vlaku. Krom krajiny je tato železniční trať zajímavá i po stavební stránce. Je dvoukolejná (přitom při zdejší nízké četnosti vlaků by současný provoz pobrala i jen jedna kolej), elektrizovaná. Tam, kde je údolí tam exponované, že by se 2 koleje vedle sebe nevešly, vede každá kolej po jiné stopě. Například jedna si krátí cestu tunelem a druhá objíždí tunel podél řeky.

   Jak se vzdalujeme od Sofie, domy jsou rozbořenější, vozový park aut starší a méně asfaltových silnic. Zajímavé jsou také domy (i vícepatrové) na prudkých kopcích. Skály v údolí mají místy oranžovou barvu a zaujaly nás vydatné vývěry vody, tryskající ze skály. Zřejmě krasová řeka. Cesta do 88 km Mezdry trvá přes hodinu a půl. Údolí se postupně otevírá, hory (některé i se zasněženými vrcholky) jsou již za námi. Jsme v cíli a vystupujeme.

  Co je vlastně zač ona Mezdra?? Je to město s něco přes 10 tis. obyvateli a krom železničního uzlu zde nic zásadního vlastně není. Tedy pokud za uzel považujete nádraží s 8 kolejemi, lokomotivním depem, odkud vedou 3 tratě. Venku se oproti Sofii oteplilo, vysvítá slunce. Cestou jsme klesli o nějakých 250 výškových metrů.  Vystupujeme a na peróně si prohlížíme přípojný zastávkový vlak s elektrickou lokomotivou československé výroby – obdoba našich „Plechounů“- řada ˇ242. V Bulharsku jsou tyto stroje velice oblíbené a rozšířené. Staré lokomotivy z ČR i Slovenska také koupilo hodně soukromých železničních dopravců z balkánských států.

  Nádražní hala v Mezdře je předimenzovaná, hodně osobních pokladem, i jeden automat na jízdenky, taky však nefunkční. A na stěně obdoba našeho informačního zařízení Pragotron. Prostředí před nádražím hodně připomíná ukrajinský Užgorod. Plocha s velkými dlaždicemi, uprostřed betonový monument a okolo tržnice. Naproti nádraží typická socialistická budova- panelák a hotelem. Procházíme se uličkami městečka, Adama hned zaujme spousta automatů na kafe, které jsou umístěny venku, většinou před krámky s potravinami či stánky na sázení a prodeji losů. Ceny kávy, čaje či čokolády jsou nízké- od 0,6 do 1,- Leva, nechápeme, jak se takový provoz může vůbec vyplatit. Automaty nejsou připojeny na vodu, zřejmě je zde zásobník s kanystrem. Automaty jsou i ve čtvrtích rodinných domků a moc nám není jasné, jak si vůbec mohou najít zákazníky.

  Jedním z našich cílů zde je místní citadela- tady spíše její zbytky. Je nedaleko od nádraží na skalním ostrohu nad zákrutou řeky. Nacházíme to velice snadno, jsou zde upravené chodníky i parkoviště. Platí se zde symbolické vstupné pár Leva a jsou zde záchody a kupodivu čisté. Mají zde i toaletní papír a neštítím se zde doplnit pitvou vodu. Zbytky pevnosti, tedy spíše jejích vykopávek, jsou na malém pahorku, z informačních tabulí a modelu v interiéru se dozvíte o její historii a o tom, jak to tu vypadalo v době největší slávy. A je odtud krásný výhled na okolí- na hory, město i železniční trať. Chvíli zde setrváváme, fotíme projíždějící vlakovou soupravu na atraktivním místě.

Jdeme se pak projít dál po městě, máme do odjezdu našeho vlaku ještě dost času. Stavujeme se v místním občerstvení- jídelně, kde sedí chlapi v montérkách a dáváme si polívku s pečivem za symbolický peníz. Ta polívka se jmenuje „škembe“ a usoudili jsme, že je to obdoba naší držkové. Panelové domy jsou stavěné v podobném stylu jako u nás, jsou však hodně zanedbané. Rodinné domky u nás jsou na tom podobně, lidé mají často ze zahrady skládku odpadů. Překvapí nás ale rozvody optických kabelů ve čtvrtích rodinných domů. Ve stylu „optický kabel do každého domu“ jsou na sloupech na ulicích klubka kabelů zauzlovaných do sebe. Lidé mají ve svých domech díry ve střeše, ale mají optické připojení s vysokorychlostním Internetem. Co je ale zde pěkného, tak mezi domky je pravoslavný kostelík v upravené zahradě, kam se lze dostat odemčenou brankou, jsou u něj lavičky k posezení a upravené záhony s právě rozkvetlými narcisy. Jinak příroda se zde ještě moc neprobouzí. U rodinných domků jsou keříky vinné révy, v létě, až poroste a bude se zelenat, to bude vypadat rozhodně pěkněji a popínaví stonky zakryjí nepořádek u domů. 

  Vyšli jsme na kopec nad městem, kde je něco jako lesopark s dětským hřištěm, památníkem a dalšími betonovými budovatelskými monumenty. Na samém vrcholu je něco jako budova restaurace s terasou, která zřejmě kdysi  složila pro společenské události. Nyní se rozpadá, okolo je skládka plastových lahví i sklad, ale jak budovu areálu restaurace obcházíme, uvnitř je slyšet ženské hlady a z trubky na stěně vychází pára, tak zřejmě to funguje. Potkáváme opět několik osamělých psů, ale dokonce také celou psí rodinku na „procházce“, ale jsou neškodní. Obcházíme město Mezdra kolem průmyslových závodů s železničními vlečkami, tedy spíše kolem toho, co z nich zbylo. Vidím kousek na kopci za rodinnými domky návrší s bulharskou vlajkou, pokouším se tam dojít (Adam čeká na lavičce u mostku přes potok), ale nepodaří se, nenacházím tím směrem žádnou cestu. Postupně se tedy vracíme do centra a v trávě na zarostlých nepoužívaných kolejích nacházíme další ležící psy. Nejsme si zpočátku jistí, zda jsou živí, nakonec ale pohnou hlavou a jeden z nich i kulhavým krokem odběhne. Někteří psi mají v uších vyražené naušnice, takže evidentně kdysi nějaké pány měli. A nevypadají rozhodně zuboženi. Někde je vidět, že jim lidé dávají do misek potravu a vodu, navíc ve zdejším prostředí nemají problém si potravu najít sami. Je zde také hodně koček a to nejen v okolí rodinných domků, ale i u paneláků.

 Vracíme se k nádraží, děláme ještě pár fotek zdejších lokomotiv. Na peróně a v nádražní hale vidíme scénu, která není neobvyklá i z našich krajů. Je zde skupinka pubertálních výrostků tmavší pleti a určité sociální skupiny. Pokřikují, plivou na zem, skáčou po lavičkách, pošťuchují se a lidé v okolí, ač jim to zjevně vadí, se jim bojí cokoliv říct a raději se vzdálí. I personál stanice si jich nevšímá. Je fakt, že v Itálii by si parta výrostků nic takového nedovolila, okolní veřejnost by se ihned by se se svým temperamentem pustila do konfrontace. Inu, taková je prostě povaha nás Slovanů, vše si necháme líbit a raději než se dostat do konfliktů, jsme lhostejní.

  Náš vlak přijíždí včas, tentokrát je to dálkový vlak až z daleké Varny. Veze jej československá lokomotiva „Plechoun“. Oproti vlaku sem je tento prázdnější a tvoří jej výrazně starší souprava vozů. Nastupujeme do vozu z východoněmecké vagónky a Adam je užaslý. Bodejť by ne. Je to přesně ten typ vozu, kterým jsem před 30 lety cestoval do školy, již tou dobou měly tyto vozy něco za sebou. Jejich interiér a vybavení s od té doby vůbec nezměnil. Na WC opět neteče vody (což nepřekvapuje), výhodou však jsou otevíratelná okna, takže když to lze, fotíme zajímavou okolní krajinu. Jsme rádi, že jsme se rozhodli projet si právě tuhle trať Sofia- Mezdra, jelikož stavebně i okolní přírodou je fakt úchvatná. V podstatě v Bulharsku je řídká síť železnic, což je dáno tím, že nížiny a kotliny oddělují vysoké a členité horské masivy a je obvykle jen jedna trať, která přes ně vede.

  Do Sofie přijíždíme ještě za zbytku denního světla a vystupujeme již na nádraží Sofia sever. Adam se chce projet dalšími čtvrtěmi pozemní dopravou, což jsem rád, že budeme mít ještě nějaké aktivity. Toto nádraží leží v průmyslové čtvrti (tedy jejich zbytků). Měly by odtud jezdit tramvaje. Přímo před nádražím jsou koleje obratiště, ale podle zrezivělosti a zarostlosti kolejí tudy dlouho žádná tramvaj nejela. Pár set metrů dál je ale rušná křižovatka u paneláků, odtud jezdí několik linek do centra. Přijíždí další zajímavý typ tramvaje, připomíná mi ty z rakouských měst. Adam objeví výrobní štítek a plakát, že tato tramvaj byla městu Sofia darována Švýcarským státem. Jejím výrobcem je Siemens. Tak přeci.  Tyto tramvaje byly dodávány původně do Švýcarska, Rakouska a západního Německa.

  Už se úplně setmělo a projíždíme centrem města, budovy jsou krásně osvětlené. Cestou tramvají zažijeme zajímavou scénu. Zastavíme mimo zastávku a naše tramvaj vytrvale zvoní. Trvá to déle, někteří cestující vystupují. Cestu před námi blokuje velké luxusní terénní auto. Malá drobná tramvajačka kamsi volá a hlasitě se rozčiluje a lomcuje rukama. Nemusíme znát její jazyk, ale přesně tušíme, co křičí. Že se na to může vys…, že jí už skončila směna a že kvůli nějakému nezodpovědnému… přijde pozdě domů. Za námi v úzké uličce se tvoří kolona osobních aut a dalších tramvají, zabýváme se myšlenkou, že dál pojedeme jiným dopravním prostředkem. Po pár minutách přichází s klidným svědomím majitel auta, a bez jakýchkoliv emocí a hlasového projevu si s překvapením prohlédne své auto, nasedne, vycouvá a odjede. Postávající cestující venku si zpět nastoupí do tramvaje, včetně nás, a jede se dál. Ještě se stavujeme do obchodu s potravinami a hurá do našeho ubytování.

Výlet do Perniku

Je další den- úterý 27.2. Máme v plánu další výlet. Má být tepleji než včera a více slunce. Pojedeme tentokrát jiným směrem než včera a ne tak daleko. Náš cíl je město Pernik cca 30 km na jihovýchod od Sofie. Jezdí tam příměstské vlaky z hlavního nádraží, ale trať objíždí město velkým obloukem a tak pojedeme ze stanice na periferii. Jezdí tam přímý autobus z našeho ubytování. Cesta busem trvá dlouho, v ulicích jsou zácpy, budeme to mít s přestupem na vlak naknap. Naštěstí vlaky tím směrem jezdí každou hodinu. Možná jsme raději měli přestoupit na metro, to by bylo rychlejší. Ale na druhou stranu, než sejdeme do podzemí a vyjdeme, ztratíme čas a metro má zde v Sofii celkem dlouhé intervaly, i ve špičce přes 4 minuty, takže bychom si možná moc nepomohli.

  Ale vypadá to dobře, na další cestě zácpy již nebyly. Jedeme ke konečné nejnovější linky metra, čtvrti se říká Ovčí koupel. Údajně zde kdysi byly termální prameny a lidé k nim chodili koupat své ovce. Nyní je zde nové panelákové sídliště a moderní kancelářské budovy. Konečná stanice metra i autobusový terminál  jsou skoro nové. Hledáme přístup ke stanici vlaku, měla by být součásti terminálu Ovčí koupel. Nakonec je to jenom zastávka o jedné koleji s malou čekárnou, bez pokladny či automatu na jízdenky. Hledáme tady, zda se jízdenky neprodávají u metra, ale nikoliv. Nakonec není kam spěchat, s časem to máme v pohodě. Koupíme si tedy jízdenku u průvodčího ve vlaku. Snad tam nějaký bude. Přijíždí vlak- tříčlánkové elektrické Desiro. Také zdaleka není nové. Usazujeme se v oddíle, kde je průvodčí. Prodává nám ručně psanou jakousi zónovou jízdenku, která údajně platí i v autobusech v Perninku (to my ale nevyužijeme). Vlak stoupá prudce do kopců a když se vzdálíme od předměstí Sofie, trať začne klesat klikatě dolů do další kotliny. Jsme překvapeni, že Pernink a okolí je vlastně průmyslová oblast. Jsou tu obrovské železárny (kupodivu fungující) a elektrárny na uhlí, nákladní vlaky vozí velké dieselové špinavé lokomotivy.

  Jakmile mineme tuto průmyslovou oblast, následují sídliště a po nich malebné město v údolí mezi zalesněnými kopci. Připomíná to Kladno, případně trochu i Karlovy Vary, které vlastně také leží vedle průmyslu. Našim cílem je podívat se na kopec nad městem, kde má být zřícenina pevnosti. Tak tam zamíříme, z dálky vidíme vlát bulharskou vlajku na hradbách. Tato pevnost je na samém koci města, kde jsou rodinné domky a opět potkáváme spoustu toulajících s psů i koček. K pevnosti se jde do kopce lesem, je to spíše bývalý lesopark s chodníky a schody, ale několik let z nich nikdo nehrabal listí. Areál pevnosti je oplocený, je před ním budka s informačními tabulemi, uvnitř je paní „děžurná“- dohlížející, ale vstupné se zde neplatí. Takže vcházíme dovnitř. Spíše než pevnost to jsou její vykopávky, a u hradeb tu jsou atrapy. Je zde ale vyhlídkový ochoz s pěkným rozhledem na město a okolní hory. Většinou však převažují listnaté lesy, takže převažuje barva hnědá a šedá. Vracíme se do města lesem okolo baráků a odkudsi od stromů na nás štěká pes. A ejhle, pár metrů od něj další pes. A vedle nich se povaluje na trávě na slunci kočka. Všechna zvířata nás jen pozorují a nemají zjevně v plánu nám ublížit. U budky u vstupu do areálu pevnosti byla miska s granulemi pro zvířata a s vodou, takže kočky ani psi  o potravu nouzi nemají.

Pernink je také lázeňské město, mají zde pěkný park u říčky, honosnou budovu „kulturáku“ i pěkné náměstí s promenádou. Zajimavý je kostelík (jdeme se podívat dovnitř) hned vedle paneláku s městským úřadem.  Je krásné počasí, svítí slunce, ale profukuje, takže je to i na bundu. Vracíme se odpoledne vlakem do Sofie do zastávky u přestupního terminálu Ovčí koupel. Tentokrát spěšným vlakem za tentýž tarif, tvoří jej ČS lokomotiva Plechoun z 80.let a 3 vozy původem z Německa, ty ale pamatují více času. Vlak se přehoupne přes sedlo na kopci a prudce klesá dolů do Sofie. Intenzívně brzdí, je to tu opravdu pořádný kopec. Podle vrstevnic na mapě a vzdálenosti jsem pak vypočítal, že klesání muselo být až 25 promile a to po několik kilometrů.

   Co se zbytkem odpoledne?? Mohli bychom se podívat jednou z autobusových linek do hor nad Sofii, když je tak krásně a dobrá viditelnost. Podle jízdních řádů v telefonu na Google (tady to funguje, dokonce to i zohledňuje reálné zpoždění, by nám měl navazovat přípoj na autobusu do hor, který jezdí jinak velice řídce. Ale nedaří se, jsou dopravní zácpy a náš současný autobus má zpoždění, takže přípoj ujede. No nic, změna plánu, pojedeme se podívat jinam. Jedeme autobusovou linkou po obchvatu města, normální silnice a ulice, vedoucí okrajem Sofie, plná kamionů postupně přechází až v dálnici se čtyřmi pruhy v každém směru. Jedeme na nově budované sídliště, odkud jezdí autobusy do obce Pančarevo, která je již mimo Sofii a je tam přehrada. Tam jezdí autobusy velmi často, ujetí přípoje by vůbec nevadilo.

  I samotná cesta busem do Pančareva stála za to, trasa se doslova klikatila přes různé typy cest- panely okolo staveniště okolo unimobuněk a křoví a průmyslové podniky. Říkám si, pro koho se vlastně tolik nových bytů staví, spousta inteligence už dávno odcestovala za prací do střední či západní Evropy a běženci z východu za svůj cíl Bulharsko rozhodně nepovažují. Obec Pančarevo je jakousi oázou klidu pod horami. Vystupujeme na zastávce blízko přehradní hráze, přes kterou následně procházíme. Přehrada s okolím je jakousi rekreační zónou pro Sofii, ale moc sportovců ani turistů zde na večer v pracovní den nepotkáváme. Zato na parkovišti u hráze je pár stánků s mlsotkami a alkoholem. Po zrcadlově klidné hladině přehrady se prohánějí mladí sportovci na kajacích a vidíme pár lidí běhat okolo. Jdeme kousek podél přehrady, jsou zde i turistické stezky výše do hor. Na delší výšlapy ale nemáme čas, brzy bude tma. Ještě se projdeme okolo osady sociálně nepřizpůsobivých občanů, která je pár set metrů pod přehradní hrází a odtud na autobus zpět do Sofie (jedeme jinou linkou a trasou). Na metro pak přesedáme u komplexu budov veletržního areálu. Výstavy se zde konají pravidelně a slyšel jsem kdysi od kolegů, že do Sofie na veletrhy jezdívali.

  Z dnešního dne to je již vše, opět v úplné tmě návrat do bytu, cestou se ještě stavit na nákup a doladit plán na zítřek.

Výlet do pohoří Vitoša a lázeňského města Bankya

A máme další den- středa  28.2. Dnes má být počasí taky pěkné, slunečné, ale ráno je chladno. Proto na dopoledne jedeme nejprve do centra do muzea techniky a odpoledne máme v plánu do vysokých hor do pohoří Vitoša. Tam se zatím oteplí. Muzeum však bylo celkem malé, prohlídku jsme zvládli do hodiny. Zase ale vstupné bylo pro nás víceméně symbolické. Adam s průkazem studenta dostal výraznou slevu. Z exponátů nic speciálního, nejvíce Adama zaujala televizní technika. Potom v supermarketu potravin obědosvačina, trolejbusem přesun směrem do čtvrti, odkud jezdí každou hodinu v pracovní den autobus so nejvyšších hor a spojili jsme to s pěší procházkou velkým parkem. Těch je v Sofii dost, jsou v nich dětská hřiště, kulturní zařízení a kupodivu v nich není nepořádek.

  Mezi cestujícími, čekajícími  na autobusovou linku do hor, jsou především sportovci. Lyžaři, snowboardisti a chlápkové s terénními koly do sněhu, kteří je naloží do stojanů vzadu za autobusem. Pípáme naše karty a překvapuje mě, že tato linka, která vás má zavést z okraje Sofie od obchoďáku až do srdce hor do nadmořské výšky přes 1300 metrů, nemá zvláštní tarif. V pohodě si sedneme, volných míst je dost a tento autobus má uspořádání sedadel jako dálková linka. Výprava do hor začíná. Bus se proplétá nejprve uličkami na okraji Sofie na úpatí hor, je to pořádně prudký kopec. Zástavba okraje Sofie jsou postupně  čím dál menší a menší baráčky. Až pak cesta se dostává do lesa. Opět převažují listnaté stromy, takže skrz les je vidět do okolí. Serpentýnami se autobus dostává do hor a od výšky 1000 metrů se začínají objevovat sněhové fleky. Většina cestujících jede až na konečnou k hotelu Moreni, kde je krom silnice již souvislá sněhová pokrývka. Vystupujeme včetně chlápků s terénními koly, kteří se vydávají na sjezd dolů do Sofie. Silnice vede ještě půl kilometrů dál  a výše a sníh z ní je odhrnut, nebo je tak tvrdý, že se dá po něm snadno jít. Nutno podotknout, že máme jen lehké boty – tenisky s tenkou podrážkou (nevyplatilo se nám kvůli jednoho výletu do hor brát si k tomuto účelu boty), tak se dostaneme jen tam, kde to půjde. Fotím si krásné scenérie hor s modrou oblohou. Je zde velké lyžařské středisko, ale skoro žádní lyžaři zde již nejsou. Je v podstatě na konce sezóny. Teplota zde je 9 stupňů (dole v Sofii byla 16) a sníh připomíná kaši. Ti, kteří jezdí lyžovat na konci sezóny, tohle znají. Zkoušíme jít ještě kousek dál lesní cestou mezi sjezdovkami, kam to jde s naší lehkou obuví. Dostáváme se k průseku, odkud je výhled dolů na kotlinu se Sofií a je tam dřevěný kostelík přímo u sjezdovky. Je zde hodně lyžařských vleků a lanovek, většina z nich už ale mimo provoz. Jednou z lanovek se lze dostat až do výšky přes 2100 metrů. Tam bychom se s našimi botami ale vůbec nechytali. Dáváme si svačinu, koupenou dole v Sofii, a kocháme se horskou krajinou a klidem tady nahoře. Co je na tom úžasného, že lidé z milionové rušné metropole se do půl hodiny mohou dopravit sem do vysokých hor. Zůstáváme zde hodinu a půl, tak aby to vyšlo akorát na autobus cestou dolů. Jak se ještě více vyjasnilo a oteplilo, jsou zde potůčky s vodou ze sněhu, kterým s úspěšně vyhýbáme.

Jsme zase dole v Sofii a většinu odpoledne máme ještě před sebou. Pokusíme se ještě stihnout podívat do lázeňského  městečka Bankya asi 20 km od okraje Sofie, kam vede jednokolejná koncová železniční trať. Vlaky po ní jezdí ale dost sporadicky, nyní 3x za den. Našli jsme vhodný spoj, cestou tam pojedeme autobusem a zpět do Sofie vlakem a zbydou nám téměř 2 hodiny na procházku po městě.  Spojení podle Google map nám vychází, sice linka, jezdící po obchvatu, má zpoždění, ale máme dostatečnou rezervu. Přesedáme u dálničního nadjezdu na okraji sídliště na samém konci Sofie a naproti sídlišti je vesnice, u které je typická osada sociálně nepřizpůsobivých občanů. Nízké domky se záplatovanými střechami, ale se satelitními anténami a před nimi paradoxně parkují luxusní auta. Dělám několik fotek z dálky a až pak doma při zvětšení na monitoru počítače si všímám, jaké luxusní značky aut to jsou a nevypadá to zrovna na totální šroty. Priority zdejších lidí jsou úplně jinde. Okolo jako obvykle hromady odpadků. Okolo se pohybují lidé tmavší pleti, kteří vystupují i z autobusu, který jede od metra ze Sofie a jedeme s ním do města Bankya. Dále už ale ve vesnici jsou normální rodinné domky. Podobných osad je také na Slovensku, tam jsou ale ve vyloučených lokalitách daleko od „zón prosperity“. I když náš autobus jede mimo město Sofia, platí v něm standardní tarif. Takovýchto linek je hodně a dá se s nimi dostat i do vzdálenějších míst od aglomerace Sofie.

   Město Bankya je ale celkem zaostalé. Mají to být lázně, mají tu kolonádu a teplé prameny. Příjemně svítí sluníčko a vítr zde nefouká, tak sedíme jen v mikinách na lavičkách a dáváme si plátek tlusté pizzy. Procházíme se po městě. Některé lázeňské budovy jsou opuštěné a rozpadající se, ale některé docela zachované. Objevili jsme místo, kde vyvěrají prameny teplé minerální vody (má mít 31 stupňů), vývěry jsou velice intenzivní a lidé zde napouštějí vodu do až 10 litrových kanystrů, které pak auty rovnou odvážejí. Voda není moc minerální, je pitná, čirá  a nepáchne. Něco jako když jste v termálních bazénech v Maďarsku. Adam říká, že lidé tak mají zde zdarma k dispozici vodu, vhodnou i na pití, koupání a je rovnou předehřátá.

Blíží se večer, podnikli jsme okružní procházku po městě a míříme na vlakové nádraží. To má svá nejlepší léta už za sebou. Reálně funguje jen jedna kolej pro již zmíněné max. 3 páry osobních vlaků denně. Nákladní doprava je pase. Trať je elektrizovaná. Výhodou zemí Balkánu je, že kdysi v minulosti zvolili napájecí soustavu 25kV 50 Hz, která se v současné době ukázala jako velice perspektivní s malými ztrátami a jednoduchostí napájení. Elektrizovaných je většina tratí, stejně tak kolejí ve stanicích a vleček. K tomu přidejme fakt, že Bulharsko má vlastní jadernou energetiku  a vsadilo i na její rozvoj. Ve stanici Bankya je i výpravčí (musí mít zajímavou směnu při této hustotě provozu). Trať do Sofie má tu nevýhodu, že vede velkou zajížďkou a napojuje se na jinou, hlavnější trať, kdežto autobusových linek vede několik přímo ke stanicím metra na sídliště v Sofii. Dlouhá nástupiště napovídají, že v minulosti sem musely zajíždět i rychlíky ze vzdálenějších míst Bulharska. Nabízí se srovnání s naší tratí do Luhačovic, která je také koncová, jednokolejná, byť není elektrizovaná. U nás by takovou trať, jako je do Bankyi, již dávno nikdo neprovozoval.

Přijíždí vlaková souprava (dvoučlánkové dieselové Desiro, elektrickou soupravu s nízkou kapacitou Bulhaři nemají) a vystupují z něj 4 (slovy čtyři) cestující a jsou zde 3 členové vlakového personálu (strojvedoucí, vlakvedoucí a průvodčí (cvaklístek)). Na nádraží krom nás se postupně shromáždili i další cestující a směrem do Sofie nás jede celých 5. Pokladna v Bankyi není, tak nám průvodčí vypisuje ručně papírovou jízdenku za celých 2,- Leva (cca 26,- Kč) pro 2 cestující (vzdálenost 18 km). Zřejmě je to nejkratší tarifní pásmo. Vlak jede překvapivě rychle (až 60 km/h) a cestou nás překvapí nová vlečka pro nákladní dopravu do logistického areálu. Vlak končí ve stanici Volyjak, kde musíme přestoupit na přípoj po hlavnější trati od srbských hranic do Sofie. Přijíždí již elektrická jednotka- tříčlánkové Desiro. Interiér ve vlacích je zanedbaný a na tekoucí vodu na WC taky zapomeňte. Jak se blížíme k Sofii, podél tratě jsou doslova smetiště odpadků všeho druhu, ve starých rozpadajících  se budovách fabrik bydlí občané tmavé pleti, venku si hrají děti s míčem pod šňůrami s prádlem. Podobné obrazy jako z východního Slovenska. Adam se diví, jak lidé v takovýchto podmínkách mohou žít. Prostě jim to nevadí. Jsou tak zvyklí. Neřeší to.

  Dojeli jsme na hlavní nádraží do Sofie, již se skoro setmělo a vidíme tam připravené soupravy nočních vlaků i se spacími vozy. Taky původem pocházejí z východního Německa. Pak přímo jedeme na ubytování.

K horám na sever od Sofie

A je další den, čtvrtek 29.2. Také máme v plánu výlet na „venkov“, pro změnu k horám na sever od Sofie, kam mají jezdit autobusy. Jezdí méně často, proto vstávání a přesun k zastávce, odkud odjíždějí, podle toho volíme. Ačkoliv má být dnes polojasno a nějakých příjemných 15 stupňů, zatím to tak nevypadá. Je chladno a nízká oblačnost. Cestou se zastavujeme v centru a procházíme areál vykopávek starobylých domů (takové bulharské Pompeje) a část města, kde jsou státní budovy- jsou hned vedle a naproti sobě. Parlament, vláda a sídlo prezidenta. Vše je ve stylu socialistického realismu. Hodně to připomíná Kyjev. Pak se přesouváme k přestupnímu uzlu Lávov Most, což neznamená „lávový most“, ale „lví most“. Je to přemostění vodního toku, plynoucího z hor a jsou u něj na sloupech sochy lvů. Jinak nikde v Sofii nečekejte řeku s nábřežím, jak je známe u nás. Jsou to spíše betonové nebo kamenné rigoly, kde regulovaně rychle odtéká voda z hor. Budovatelé se vůbec nezabývali tím, jak ji pozdržet, zpomalit, nechat ji rozlít či posloužit k naplnění rybníků a napájení fontán.

   Přijíždí náš autobus a cesta do obce Lokorsko má trvat téměř hodinu. Autobus je sotva ze třetiny obsazený a cestující jsou především důchodci. Proplétáme se z centra postupně na periferie a zase zde jsou ty osady se skládkami odpadů, autovrakoviště (někdy člověk nemá jistotu, zda by zaparkoval auto ještě na normálním parkovišti, nebo zda to je „autovrakáč“.) U opuštěných průmyslových areálů nalezneme nové tovární haly a sklady. Někde jsou odstaveny vraky dodávkových aut naplněny odpadky, jejich majitelé je zřejmě využívají místo popelnic. Otřesný pohled. Postupně opouštíme Sofii, z neudržovaných ploch se skládkami postupně krajina přechází v zemědělsky využívaná pole, kde právě farmáři započali jarní práce s traktory. Autobus jede extrémně pomalu, po zjevně nové silnici s krásným asfaltem bez děr jedeme sotva 20 km/h a osobní auta nás předjíždějí. Zřejmě byla silnice opravena teprve nedávno a jízdní řád je ještě dělán na to, že byla rozbitá. A nebo se počítá s dopravními zácpami. Přejíždíme železniční trať- severní nákladní obchvat Sofie.

Obec Lokorsko je na úpatí pohoří, které ze severu obklopuje kotlinu s aglomerací Sofie. Je to typická středisková obec jako z doby našeho socialismu. Uprostřed ní vydlážděná plocha, kde je obchod, restaurace, kulturák, obecní úřad (dříve národní výbor) a nějaká monumentální betonová socha. Malý parčík s lavičkami a autobusová konečná. Kupodivu oproti jiným místům je zde uklizeno, žádné odpadky, chodníky zametené. Procházíme obcí a míříme do údolí potoka, který teče z hor a mají na něm být vodopády. Ty nacházíme, ale nejsou přírodní, jsou vybudovány lidskou rukou. Nevadí, příroda okolo je pěkná, jsou zde i lavičky a krb na grilování. Jdeme se projít dál, kde v kopcích mají být zajímavé shluky kamenů a barevné skály. Tyto hory na sever od Sofie nejsou tak vysoké jako pohoří Vitoša na jihu, které má přes 2100 metrů, zdejší hory dál od nížiny mají kolem 1400 metrů. Stoupáme po asfaltové cestě dál do kopců (žádná auta zde nejezdí, ani žádného dalšího turistu jsme zatím nepotkali), Adam pak prohlásí, že se mu dál nechce, tak ho nechám sednout si u cesty a beru si jen láhev s vodou a ke kamenům vyrážím sám. Je to asi 2 km a rozhodně to stálo za to. Kameny sice nebyly moc velké, ale krajina zajímavá i výhled na kotlinu u Sofie, přestože se stále úplně nerozplynula nízká oblačnost.

  Není tu zas tak liduprázdno, cestou jsem potkal jedno auto s lesníky, paní s miminkem v klokánce a nějakého sportujícího pána se psem. Adam čeká, ani medvědi ho nesnědli (to jsem mu neříkal, že se tu vyskytují). Jdeme zpět do obce jinou cestou a vidíme i moderní rodinné domy, které si postavili bohatší Bulhaři. Kupodivu zde ani v přírodě žádné odpadky ani vyloženě rozbořené domy nejsou. V obchůdku si kupujeme svačinu a řešíme další plány. Po železniční trati nákladního obchvatu jezdí 3 krát denně i osobní vlaky a jeden má jet zrovna nyní. Autobusem se přesouváme do vedlejší vesnice Čepínci a hledáme vlakovou zastávku. Proplétáme se okolo psů a koček, opět nemají v plánu nám ublížit. Železnice vede podél okraje obce a je elektrizovaná, jednokolejná, ale je patrné, že dříve byla dvoukolejná a na místě zastávky byla stanice o více kolejích. Problém je však nalézt, kudy se k zastávce dostat. Prolétáme se křovím a hledáme nějakou pěšinu. Jakmile se na zastávku dostaneme, zjistíme, že pravděpodobně jsme zde vůbec první cestující v tomto roce. Je to tu zarostlé, u koleje je jedna malá prosklená budka, žádná tabule s názvem zastávky, natož jízdní řád. Příjezd vlaku podle času se blíží a opravdu v dáli něco houká. Podle rozbitosti kolejí vlak nepojede nijak závratnou rychlostí, ale pro jistotu máváme z nástupiště. Soupravu tvoří jedna elektrická lokomotiva ČS výroby a jeden osobní vůz výrobou z 80.let z východního Německa. Nastupujeme, uvnitř je jedna průvodčí, která je sice překvapená, ale v pohodě nám vypisuje z bločku jízdenku na nejkratší tarifní vzdálenost do vedlejší stanice Kremikovtsi, taktéž za celkem 2,- Leva pro oba, jako včera cestou z Bankyi do Sofie. 

   Cestujících je v jediném voze vlaku celkem dost a to 55. Když ale uvážíme, že lokomotiva váží 85 tun a vůz 40 tun, tak si uděláte představu o efektivitě. Bulharské dráhy prostě nemají lehkou elektrickou jednotku pro malou kapacitu, chtělo by to něco menšího než tříčlánkové elektrické Desiro. Jistě jim náš výrobce Škoda Transportation již nabídl dvoučlánkové Pantery. Cesta do sousední stanice Kremikovtsi proběhne celkem rychle, navzdory rozbitosti tratě vlak jede až 60 km/h. vystupujeme a zde již je vícekolejná stanice s výpravčím a nákladními vozy, odbočují odtud vlečky do okolních průmyslových podniků. Co má zde vlastně být tak zajímavého? Na úpatí hor má být obrovská díra v zemi s jezerem vzniklým po těžbě rudy. Fotíme si na nádraží nákladní dieselovou lokomotivu rumunské výroby a přesouváme se k 500 metrů vzdálené autobusové zastávce, odkud má jet bus do městečka s jezerem. Je zde silný provoz kamionů. Přesouváme se 2 zastávky a k úpatí lomu s jezerem se volně v pohodě dostáváme. Je to tu velice rozsáhlé, vodní plocha dole má tvar oválu a je přes 1 km dlouhý. Dolů k vodě se dostat nedá, oficiálně je to stále dobývací prostor patřící těžební společnosti. Díra je několik set metrů hluboko pod okolní terénem. Skály, směřující k jezeru, mají oranžově růžovou barvu. Dočetl jsem se, že zdejší ruda měla velký obsah manganu a barya a zpracovávala se v nedalekém metalurgickém závodě. Nyní obrovský povrchový důl s jezerem postupně zarůstá vegetací. Dojem z jeho rozlehlosti a barev horniny kazí všudypřítomné odpadky, hromada plastového izolačního stavebního materiálu, který se navíc rozloží až za tisíce let. Procházíme se kousek a nad lomem  na trávě se pasou uvázané ovce a kozy. Dlouho se zde nezdržujeme, jdeme na další autobusový spoj směrem do Sofie.

  Cesta je opět zajímavá, jelikož jedeme okolo i přímo přes areál metalurgického závodu, kde se zpracovávala zdejší ruda. Je to tu velice rozsáhlé a částečně něco zde ještě funguje. Některé tovární haly se rozpadají a zarůstají vegetací. Je zde také spleť kolejí železničních vleček. Později podle mapy jsem zjistil, že vedle leží další, ještě alespoň 2 krát tak rozsáhlejší areál, Přes který jsme nejeli. V době největší slávy zde údajně pracovalo 23 tisíc lidí. Opodál z autobusu vidíme sídliště s vysokými paneláky, ale bez oken. Tak zřejmě kdysi bydleli dělníci. Jsou zde i menší luxusnější domy pro pracující inteligenci. A hodně vegetace okolo. Nabízí se srovnání s bývalým vojenským újezdem  Milovice či Ralsko, kde byla dříve také celá rozvinutá infrastruktura pro život desetitisíců lidí. Vede odtud čtyřproudá silnice do Sofie, avšak z části zarůstá travou a je rozbitá, autobus se vyhýbá dírám a jede sotva 20-30 km/h. Vysvětluje se tímto záhada s pomalou jízdou autobusu dopoledne.

   Vracíme se do Sofie, autobus končí u tramvajového obratiště na periferii, kam jsme dojeli tehdy v neděli. Máme ještě 2 hodiny do setmění, počasí ujde a tak se ještě projedeme a pochodíme s cílem „ulovit“ pár Geokešek. Ale po nějaké době to vzdáváme. Jednak je v Bulharsku jejich nízká hustota a některé jsou předem označené jako nenalezené, což se pak na místě potvrzuje. Ty, které by měly být naleznutelné, jsou však v místech se spoustou nepořádku a prohrabávat se v odpadcích a špíně rozhodně nehodláme. Takže Geocaching v Bulharsku nic. Jdeme okolo velké zahrady, kde je muzeum vojenské techniky (především sovětská z doby socialismu), to nás ale nezajímá. Dojdeme tedy místo toho k velkému parku u dopravnímu uzlu Orlí most, kde je obrovský sportovní stadión a opět rigol s tekoucím potokem z hor dolů do nížiny. V parcích je spousta monumentálních sousoší a podobných betonových monumentů. Něco jako u nás památník ostravské operace v Hrabyni u Opavy. Stavujeme se ještě na nákup do pro nás nových obchodních řetězců mimo naše sídliště, kde bydlíme a pak za posledních zbytků denního světla se netradičně trolejbusem po dlouhém přímém bulváru dostáváme do čtvrti, kde bydlíme.

 

A do hor na jih od Sofie

A je další den- pátek 2. března. Tentokrát máme v plánu vyrazit k horám na jižní straně Sofie, cestou se chceme stavit u monumentu, kde mají být zvony z celého světa, na které si může každý volně zvonit. Tak jsme zvědaví. Příjemné zjištění je, že tím směrem jezdí autobus ze zastávky velmi blízko našeho bytu.

  Nejprve jedeme sídlišti s masivní výstavbou dalších bytových domů. Jsou zde ale zbytky opuštěných kolejí zrušené tramvajové tratě. Dále pak klasika- autosalóny luxusních značek jako AUDI, BMW, LEXUS a za nimi autobazary a autovrakoviště. Na samém úpatí hor na okraji Sofie se pak staví celé čtvrti luxusnějších rodinných domků. Vystupujeme na zastávce na stráni, kde podle mapy byl ještě nedávno les a je zde rozsáhlé staveniště. Je to celkem depresivní pocit, když si člověk uvědomí, že někde chátrají jiné domy či jsou několik let nedostavěné jiné (podle zarostlosti vegetací, zřejmě zájemcům o bydlení nebo firmám došly peníze), a zde se likviduje původní příroda na svazích hor ve prospěch výstavby. K areálu se zvony mají vést cesty, ale nejsou zatím asfaltové, vyhýbáme se stavebním nákladním autům.  Říkám si, kam spěje tato civilizace, když si člověk pod záminkou získání vlastního luxusu ničí své původní prostředí a přírodu. Kousek dál již jsou asfaltové ulice a rodinné domky jsou dostavěné. Jdeme okolo ulice, kde je celý oplocený areál luxusních vil, vjezd je okolo vrátnice se závorou a jezdí tam samá velká luxusní auta většinou s černou barvou a kouřovými okny. Shodli jsme se s Adamem, že v něčem takové izolovaném, byť údajně zabezpečeném, bychom žít nechtěli.

  Došli jsme ale v areálu se zvony a je to tu pěkné. Je tu kruhová travnatá plocha s okrasnou zelení, uprostřed ní je několik vysokých monumentálních betonových sloupů a na nich je několik velkých zvonů. Po obvodu kruhové plochy jsou na betonových nosnících zavěšené zvony. Je jich tu určitě přes 50. U každého je popis, z jakého pochází státu a někdy i z jakého roku. Ve většinu z nich se dá zazvonit. Zkusíme to u všech. Jsme v jakémsi lesoparku nad Sofií, obytné domy jsou daleko, takže zvonění nikomu nevadí.

  Když jsme se takto pokochali, pokračujeme dál k nejbližší zastávce autobusu. Opět okolo nových bytovek a řadových domků. Opět některé z nich jsou v oploceném a střeženém areálu s vrátnicí. Domky vypadají jeden vedle druhého stejně. Jsou příliš uniformní. U každého z nich je travnatá plocha, na ní ty samé lavičky a stoly a ty samé zahradní grily. Zřejmě vše bylo jednotně v ceně pořízení řadového domu od jednoho dodavatele. Busem se přesouváme dále do hor na jih od Sofie do obce Željaznica. Máme konkrétní cíl a to údajné vydatné termální prameny, kde se lze i koupat, jelikož teplá voda vtéká do přírodních bazénků ve skále. Podle fotek na Google to vypadá zajímavě, ale recenzenti varují před špatnou dostupností. Žádný z turistických průvodců se o této přírodní zajímavosti nezmiňuje, narazili jsme na to náhodou na Google mapách. Těchto termálních pramenů zde má být několik. O to větší to bude překvapení.

  Scházíme prudce dolů ulicemi v obci podél potoka. Domky v obci jsou celkem zachovalé, ale okolo nich je spousta chátrajících starých věcí. Rezivějící osobní auta na špalcích bez kol (přitom většina z nich má paradoxně ještě poznávací značky), která lidé používají jako kurník nebo sklad zahradního nářadí, v horším případě jako nádobu na odpad. Stejně tak skříňovou korbu z nákladního auta nebo dodávku. Zřejmě lidé dříve měli v úmyslu své auto v budoucnu opravit a učinit jej pojízdným, potom ale zjistili, že to nelze a využili jej alespoň takto. V místním potoku či říčce (postupně přibírá další přítoky) se válejí staré pneumatiky, objevili jsme i čelní plastovou masku dodávkového auta či mikrobusu, která se v říčním proudu opírá po strom. Znečištění vodních toků odpadky (především těmi plastovými, které se v přírodě jen tak samy nerozloží) je problém na celém Balkáně. Nedávno mi bratranec, který jezdí na kajaku, vyprávěl, že v Srbsku a Bosně jsou krásné řeky, ideální pro vodní sporty, avšak připomínají stoky plastových odpadků. Nyní vím, jak to myslel.

  Jdeme dále po cestě (místy asfaltové a místy jen kamenné), která celkem prudce klesá dolů hlubokým údolím. Adam není moc nadšený a tak na mapě najde variantu, že bychom podél té říčky šli až dál, kde sice tato cesta končí, ale navazují lesní pěšiny po svazích kopců a mělo by se takto dostat na konec údolí k silnici, kde má být autobusová zastávka. Tak to zkusíme, snad ty lesní cesty na mapě budou existovat také ve skutečnosti. V lese nacházíme plechovky od nápojů, které jsou nasazené na větvičky stromů. Je jich tu snad přes stovku. Někdo si s tím musel udělat práci. Adama napadá je sebrat a odvézt na Slovensko, kde je automaty vykupují za 0,15,- EUR za kus. Viz předchozí cestopis z loňských jarních prázdnin ze Slovenska a Maďarska. Přicházíme k prvním z termálním vývěrům a překvapivě zde parkují 4 auta. Vlažná voda vytéká ze stráně trubkami na několika místech s velkou intenzitou a jedna z trubek pokračuje s tepelnou izolací do nedaleké kamenné stavby, jakési boudy, která ve uzavřena a ozývají se odtud mužské hlasy. Zřejmě si místní chlapi dopřávají vodní lázeň. Kamenných baráčků je zde více, ale ty ostatní jsou rozbořené.

  Nicméně nejatraktivnější místo na přírodní koupání v teplé vodě má být dál.  Pokračujeme tedy dolů údolím potoka, teplá termální voda se naředila s tou ostatní studenou a není moc patrné, že by potok byl nějak teplejší. Na místo s „bazénky“ vede turistická značka, která odbočuje z asfaltové cesty v údolí, ale nastává problém. Přes potok či říčku nevede mostek, ani lávka, ale je tady brod!! Sundávám boty a ponožky a zkouším se přebrodit. Nedělá mi to problém, jelikož jsem zvyklý na studenou vodu z otužování. Ale Adam prohlásil, že brodění určitě nedá a pokouší se najít na potoku místo, kde by se přes něj dalo přeskočit suchou nohou. Ale žádné balvany či kmen přes vodní tok zde není. Navíc jsou zde strmé srázy do údolí a terén je velice náročný. Tak šanci na netypický zážitek s vodním koupáním v teplé termální vodě v přírodě budeme muset vzdát. Navíc podle mapy má být cestou do cíle ještě další brodění v ještě větším vodním toku a k tomu avizovaný neschůdný komplikovaný terén z recenzí na Google- není tedy divu, že toto místo je prakticky nedotčené. Jedna z recenzí uvádí, že se tak scházejí homosexuální muži a otevřeně si tam dopřávají orgií. Připomíná mi to historii ze starého Říma, kdy muži s touto orientací se také scházeli především u teplých pramenů- odtud pochází ten český pojem „teplouš“.

  Náš cíl je tedy dostat se údolím dalších několik set metrů převýšením dolů k silnici, kde je autobusová zastávka směrem k obci s přehradou Pančarevo, tam jsme byli před několika dny. Pro jistotu si zapisuju odjezdy autobusů z telefonu, dokud je mobilní signál, protože údolí se dál má zužovat a kopce mají být vyšší. Naši chůzi tak přizpůsobíme času odjezdu autobusu, jezdí řídce. Jdeme okolo místa, kde je soutok dvou potoků, z nichž jeden teče od místa, kde jsou ty termální bazénky a snažíme se pátrat, zda by se potoky nedaly přejít, ale nelze to. Terén je opravdu velmi drsný. Tak jdeme dál. Došli jsme až na konec asfaltové cesty, kde jsou pozůstatky důlního díla a vchod do štoly, dá se jít asi 20 metrů dovnitř do hory, dál je zavalená. Přes potok (zde již to je řeka) vede mostek a dál je už jen lesní pěšina. Ale i zde je skládka skleněných lahví, plastu a zbytků ze stavby. Takže až sem někdo musel vážit cestu autem, aby to sem odvezl. Přitom v obcích jsou na tento typ odpadků sběrné nádoby, jsou zde recyklační dvory. I cestou vlaky i busy jsme jeli okolo továren, které tento odpad zpracovávaly.

    Pěšina chvíli vede podél řeky a pak začíná stále prudčeji stoupat do stráně. Poté stoupá kolmo proti vrstevnici a je zde dokonce natažené lano (tedy je to spíše zbytek tlustého datového kabelu) na přichycení. Naštěstí zde není bláto. Po tomto krátkém výšlapu pěšina naštěstí dál existuje a vede již postupně mírně dolů podél srázu k řece. Ta teče hlubokým úzkým kaňonem a slyšíme její burácení v peřejích a vodopádech. Dole podél řeky v těchto podmínkách by žádná cesta ani pěšina vést nemohla. Na protější straně údolí vidíme další pozůstatky staveb- něco se zde kdysi dávno těžilo. Došli jsme na samý konec údolí, hluboko pod námi vidíme silnici, tam bude i ona autobusová zastávka, na protějším kopci jsou ruiny zříceniny hradu. Scházíme prudkým klesáním do údolí a jsme opět v civilizaci. To jsem Adamovi ani neprozrazoval, že se zde občas vyskytují medvědi.

   Autobus jede včas podle jízdního řádu a vystupujeme v obci Pančarevo. Chceme se tudy ještě projít a posedět na promenádě u přehrady, avšak nenacházíme žádné takové místo, kde by se dalo posedět u vody. Řešíme, že bychom si zašli poprvé v Bulharsku do opravdové restaurace a nacházíme jednu s místní domácí kuchyní. Je odpolední doba a lidé u stolů dojídají několikachodové obědy. Je pátek a v neděli má být státní svátek (den osvobození z osmanské nadvlády). Usedáme  ke stolu a obsluha přináší jídelní lístek v bulharské azbuce, mají zde ale obrázky. Každý z nás si vybere jednak polívku a hlavní jídlo. Je to velice chutné, je to jiná kultura gastronomie než z pultu teplých jídel v supermarketu potravin. Ceny jsou příjemné, shodli jsme se na tom, že u nás v ČR bychom se takto za ty peníze nenajedli ani v té nejodlehlejší části naší republiky. Plně nasyceni a spokojeni tedy odcházíme z restaurace a pomalu uličkami míříme na autobus do Sofie. Dnes jsme již dobrodružství měli dost, hodně jsme toho nachodili.

   Večer ve tmě se ještě jdeme projít na nákup do dalšího obchodního řetězce na sídlišti a venku začíná pršet. Na zítra se má zhoršit počasí a srážky započaly již nyní. Není to ale nic hrozného. Všímáme si, kolik je v našem okolí nově postavených moderních paneláků. Adam taky dělá průzkum garáží v podzemí našeho domu. Parkují zde hodně luxusní osobní auta.

  

Další poznávání Sofie v dešti

A následuje předposlední den našeho pobytu- sobota 2.března. Předpověď počasí říká, že má být nejškaredší den za celé období. Déšť, slunce žádné a teplota max. 12 stupňů. Takže plánujeme jen aktivity uvnitř- podívat se do zbytku památek a do muzea bulharské historie.

   Předpověď se plní, hory dnes z balkónu bytu nejsou vidět vůbec a venku mrholí. Bereme si s sebou deštníky, alespoň je poprvé zde využijeme. Jedeme se podívat nejprve do centra k výrazné památce – katedrále Alexandra Něvského, lze se zdarma podívat i dovnitř a vypadá to tam úžasně. Vedle ní je další církevní stavba- bazilika svaté Sofie, uvádí se, že v době turecké nadvlády byla předělána na mešitu. Zajímavostí je, že uvnitř baziliky jsou instalované radiátory ústředního topení a je zde jako všude jinde přetopeno. A opodál je ruský pravoslavný kostelík. Hned vedle je monumentální obrovská budova univerzity. Dále se jdeme podívat k muslimské mešitě, která je na náměstí v centru, lze se tam i dostat dovnitř, pokud si jako muži zujeme boty (ženy si musí navíc zakrýt vlasy šátkem). Vstup do mešity nás neláká. Můj názor na náboženství znáte. Krásně to vystihla jedna česká mladá dvojice ve svém knižně vydaném cestopisu z Indie, kde doslova říkají, že náboženství je jedna velká manipulace s lidmi.

  Nicméně jdeme dál centrem Sofie a přicházíme k venkovnímu místu, kde je shluk lidí. Jsou zde přímo na prostranství vývěry teplé termální vody, je jich tu snad 20 a velmi vydatné. Lidé vodu napouštějí do nádob, někdy i hodně velkých. Jeden pán sem přijel s vozíkem dvoukolákem plným plastových kanystrů a napočítali jsme, že si odveze 150 litrů vody. Má je hnedka napuštěné. Voda je přitom čirá, má mírně minerální příchuť, dá se pít a nijak výrazně nezapáchá. Teplota vody podle informačních tabulí je zde 31-33 stupňů C, na některých místech tyto výrony horké vody údajně dosahují až 48 stupňů C. Tohle jsme tedy určitě nečekali, tato vydatné termální vývěry vody přímo v samém srdci Sofie.

Drobně prší a přesouváme se normálněrozchodnou tramvají směrem na její konečnou směrem k pohoří Vitoša. Napojuje se kolejovou splítkou na úzkorozchodnou trať a nedaleko pak u její vozovny je obratiště. Venku přes plot ve vozovně vidíme odstavené úzkorozchodné tramvaje T3  československé výroby. Sice nejsou již v běžném provozu, údajně se používají jako záloha.  Přesedáme na úzkorozchodnou tramvaj a vozidlo je zajímavé. Také leccos pamatuje a řidička tramvaj ovládá ručně velkou pákou, jako točení klikou. Je to tříčlánková tramvaj, obdoba naší KT8  (v Praze přezdívaná „Anakonda“), ale ta sofijská je menší. Později jsme dohledali, že se jedná o tramvaj místního výrobce TRAMKAR. Dojeli jsme na konečnou na úpatí hor Vitoša, je zde malé obchodní centrum, v supermarketu potravin kupujeme svačinu (spíše oběd) a jdeme si jídlo pak sníst do parku, kde jsou lavičky se stolem pod stříškou. Prší už málo. Ještě se procházíme parkem a i zde vidíme vývěry termální vody, kterou si lidé napouštějí do nádob. Zde však nejsou tak vydatné, není to na velké kanystry.

   Přesouváme se k hlavnímu cíli dnešního dne a to do Národního historického muzea Bulharska, které leží na okraji Sofie na úpatí pohoří Vitoša ve velkém parku. Ten je však oplocen, a střeží jej ochranka. U bran jsou velké kamery z doby před několika desetiletími. Pokladna je již u brány do parku. Uvnitř pokladny vedle monitoru leží na stole rozvalená kočka. Adam na svůj studentský průkaz ISIC dostává výraznou slevu na vstupné a jdeme dál. Dozvídáme se, že budova muzea byla postavena v 70. letech pro účely státních návštěv, kongresů a sympózií. Je to mohutná betonová ve stylu Federálního shromáždění v Praze. Budovu lze obejít (je zdě několik volně pohybujících se koček), jsou zde i umělé fontány a jezírka, napájená vodou z hor. Dále do parku se nesmí, kolem chodí ochranka a policie. Dále v parku jsou budovy, které zřejmě dlouží pro ubytování státních představitelů a případných návštěv ze zahraničí.  

Samotné muzeum je taky zajímavé, pojednává o různých etapách historie Bulharska. Jsou zde nástěnné obrazy a exempláře z historie, staré mapy. Bulharská říše kdysi dosahovala až k Egejské moři k dnešní řecké Soluni. Bulhaři také měli cara, tady to znamená něco jako král nebo císař. Bulhaři trpěli několik staletí pod nadvládou Osmanské (někdy také nazývané Otomanské) říše. Z toho vyplývají jejich současné chladné vztahy s Tureckem (s cílem zabránění vpádům uprchlíků z východu postavili podél celé hranice plot a z Černého moře žádné běžence aktivně nevylovují). Po 2. světové válce bylo Bulharsko ještě pod silnějším ekonomickým i technologickým vlivem Sovětského Svazu, jelikož nebylo tak hospodářsky vyspělé jako my. Návštěvy muzea byla zajímavá, pro malé děti ale nedoporučuji, je to spíše pro dospělé a mládež, kteří se chtějí něco dozvědět o historii země.

   Obcházíme ještě areál parku a muzea a jdeme na autobus do čtvrti výše do úbočí hor, kde je pravoslavný Boyanský kostelík. Je v parku ve čtvrti luxusních vil, dovnitř nejdeme, vstupné je drahé a je to s průvodcem, Adama by to nezajímalo. Přijíždí ale mikrobus se skupinou turistů z Asie. Tak si alespoň prohlížíme zvenku a v parku prohlížíme obrovské staré vysoké stromy. Je docela chladno, špatná viditelnost a mrholí, žádné zajímavé výhledy na okolí odtud nejsou. Tak se postupně pěšky a autobusy vracíme do našeho ubytování. Stavujeme se v obchodě s potravinami, utrácíme drobné peníze, zbydou mi jen větší bankovky, které již utratit nedokážu. Kupujeme dárky (mlsotky)  pro zbytek rodiny a jídlo na zítřejší odlet, je státní svátek, nevíme, jak budou obchody otevřené a na letišti bude vše drahé.

  Balíme věci a postupně se připravujeme na zítřejší návrat domů.

Poslední den- návrat domů

A následuje poslední den naší cesty- neděle 3. března. Vracíme se domů. Nikam nespěcháme, letadlo odlétá v poledne a spojení na letiště je dobré. Je sice státní svátek, ale hromadná doprava jezdí normálně jako v neděli a obchody- jak velké řetězce tak malé obchůdky, jsou normálně otevřeny.  Vracíme klíče od bytu do schránky na heslo a vyrážíme s taškami na kolečkách na letiště. Nyní si cestu metrem můžeme vychutnat za denního světla, je to zajímavé, jelikož velká část trasy vede nad zemí. Krásně je vidět konečná stanice linky metra na letišti, která je na vysokých sloupech nad terénní prohlubní. Odevzdáváme velká zavazadla na odbavení a jdeme do tranzitního prostoru. Taky upozorňuji na jedno organizační nedopatření. Přes osobní kontrolu (zda nepronášíte zbraně nebo ostré věci) nemůžete projít s láhví s nápojem. Když ale máte prázdnou láhev, je to OK. Zatímco v Praze na letišti můžete obsah nádob vylít do výlevky k tomu určené, tady v Sofii nikoliv. Žádné výlevky zde nejsou, můžete jen vyhodit celou plnou láhev do odpadkového koše. Vrátit do veřejného prostoru se však již nemůžeme. Je to takový trik, aby si lidé museli koupit pití za několikanásobně vyšší cenu uvnitř tranzitního prostoru. Dopíjíme tedy vodu z lahví, není to nic hrozného, máma každý jen 1 plnou půllitrovou.

   V tranzitním prostoru je opět jako při příletu přetopeno a tak se svlékáme do triček s krátkým rukávem a zdaleka nejsme sami. Probíhá čekání na naše letadlo, tentokrát nám pár dnů předem nepřišel žádný e-mail ani SMS o změně přidělených sedadel, takže letět bychom měli ve větším letadle A320 s uspořádáním sedadel 3+3. Ani tentokrát naše letadlo není plně obsazeno, jen z cca 75%. Letecký provoz dnes v neděli je velmi slabý, krom evropských destinací ale odtud zrovna odlétá let izraelských aerolinií to Tel Avivu a Katarských aerolinií do Doha, tím poletí hodně Asiatů. Vzlet probíhá na náš přímý směr na severozápad, oblačnost se mezitím rozptýlila, takže i přes mírný opar vidíme místa v Sofii a okolí, které jsme před několika dny navštívili. Dále jsou pěkně vidět horská údolí se zákruty řek. Počasí se ale postupně kazí, takže nad Srbskem je již zataženo. Ale na chvíli je vidět velké jezero na Dunaji, které vzniklo přehradou Železná vrata mezi Srbskem a Rumunskem. Tam bych se chtěl někdy taky podívat.  Letušky opět nabízejí rozlévanou vodu zdarma a čokoládové kolečko. Dostáváme se nad Maďarsko a oblačnost se pročišťuje. Krásně tak jsou vidět města Szeged a Szolnok na jih Maďarska (pořád se mi to plete), následně pak je krásně ostře vidět Budapešť s rameny veletoku Dunaj. Za Budapeští pak přelétáváme nad pohořím Pilisz a je vidět most, spojující maďarskou Ostřihom se slovenským Štúrovem. Tam jsme byli s klukama před rokem a půl na podzimních prázdninách. A nedaleko je vidět další most- spojující maďarské město Komárom se slovenským Komárnem i s nedalekým pohořím, tam jsme byli a Adamem v podobnou dobu jako nyní loni. Je krásné vidět takto z výšky z letadla místa, kde člověk někdy osobně byl a připomenout si to období.

   Máme výhled téměř na celé jihozápadní Slovensko s jadernou elektrárnou Mochovce s párou, vycházející z chladících věží, stejně tak přehradu Gabčíkovo s obrovskými plavebními komorami (tam jsme taky byli na rodinné dovolené na jarních prázdninách 2018), krásně jsou vidět postranní ramena Dunaje i ostrůvky na něm a lužní lesy. Letadlo postupně klesá, prolétáme okolo Bratislavy s jejími mosty, hradem i vysílačem Kamzík a je vidět i Děvín se soutokem Moravy a Dunaje. Člověk si pak uvědomí, jak je vlastně Bratislava blízko od Vídně. Jenže přímo přistát z jihozápadní strany na vídeňské letiště nestihneme, letíme příliš rychle a vysoko. O to je však přistávací manévr zajímavější, uděláme přelet nad celou Vídní a pak prudký oblouk a klesáme k letišti od západu. Vidíme vlaky a trať z Vídeňského Nové Města, kudy jsme také jeli společně dvakrát vlakem. Pod námi je moderní čtvrť zvaná Vídeňský Manhatan s vysokými domy. Za krásného počasí pak bezpečně přistáváme na letištní dráze. Tentokrát mámě méně času na přestup, ale měli bychom to v pohodě stíhat. Na léto máme zakoupené letenky s Austrian Airlines do Moldávie a poletíme také tudy. Cestou TAM máme s dostatečnou časovou rezervou, to máme podobné jako let směrem do Sofie, ale cestou zpět již máme na přestup jen něco přes hodinu, ale případná kolizní situace nám už tolik při návratu vadit nebude.

  Vystupujeme na terminálu, uvnitř v tranzitním prostoru je ale vytvořila řada na pasové odbavení, jelikož jsme z letu mimo Schengenský prostor. Není ale kam pospíchat, stejně bychom pak čekali v jiných řadách.  Náš cílový terminál pro navazující let do Prahy je pod námi. Musíme ale projít dalšími chodbami a dokonce znovu přes osobní kontrolu. Opět jsem zapomněl vylít vodu z lahví a opět zde nejsou k tomu určené výlevky. Tak vodu opět dopíjíme, tentokrát jí nemáme tak hodně. S prázdnými láhvemi pak projdeme kontrolou a vzápětí na WC do nich pitnou vodu zase napustíme. Manželka se Štěpánem nám při telefonátech sdělili, že vypuštění a opětovné napuštění vody do lahví bylo možné v pohodě v na letišti v portugalském Portu. 

  Návazný let do Prahy tvoří opět letadlo Embraer 195 jako při cestě tam, odlétá se opět včas a opět je letadlo jen sotva z 50% obsazeno. Je krásné počasí a dopřáváme si výhledů na jih Moravy. Krásně jsou vidět novomlýnské vodní nádrže, kopce Pálavy, Znojmo se zámkem a přehradou v údolí, areál jaderné elektrárny Dukovany a celá Vysočina. Pak už začínáme klesat a zpomalovat a je vidět polabská nížina s elektrárnou Chvaletice. Těšíme se, že opět, jako při návratu z italského Bari vloni v létě, uděláme oblouk nad našimi Čelákovicemi a vše bude krásně vidět. Ale letadlo se nestáčí do Polabí, ale letí na jih od Prahy. Aha, tak to přistaneme na ruzyňské letiště z druhé strany od jihozápadu. O to je ale let zajímavější, pod námi krásně vidíme slapskou přehradu, údolí Berounky a nad Berounem pak děláme oblouk směrem k Ruzyni. Krásně jsou vidět lomy velká a malá Amerika a pak už obce se satelitními městečky na jihozápad od Prahy. Pohodlně a bezpečně přistáváme a jsme zase v domovině. Zavazadla přebíráme v pořádku a paradoxně slyšíme hlášení o přímém letu bulharských aerolinií do Sofie. Dohledal jsem pak doma, že tento přímý let je provozován pravidelně, ceny je dokonce o trošku nižší než byla ta naše s Austrian, ale nelétá to denně. To je zřejmě důvod, proč mi jej tehdy vyhledávače nenabídly.

 Ted ještě vybalit, rozdat dárky a probrat zážitky. Další den do práce a do školy. Jako obvykle v závěru uvádím souhrn postřehů, rad a dojmů, snad pomohou možným následovným cestovatelům.

Shrnutí, postřehy, praktické rady a co jak v Bulharsku funguje:

Železniční doprava. Upřímně řešeno, Bulharsko je zatím země s největším úpadkem železnice, který jsem měl možnost vidět na vlastní oči (nepočítám daleko výraznější Estonsko či země Jižní Ameriky, kde jsem nikdy nebyl). Osobní doprava sice existuje, ale s velice archaickými vozidly (šrotiště Evropy), které však v Bulharsku alespoň doslouží. Zjednodušeně řešeno, čím dále od Sofie či aglomerací, tím řidší četnost spojů, tam jezdí jen 2 páry vlaků denně, s neřeší, zda to je rychlík nebo zastávkový vlak. Obecně- dálkové vlaky jsou povinně místenkové. Cena místenky je 0,6,- Leva (pod 10,- Kč). Byli jsme v Bulharsku na přelomu února a března, kdy vlaky nebyly moc obsazené, jiná situace může být v době letních prázdnin, kdy se přesunují davy lidí na druhou stranu země. Jízdní řády naleznete v pohodě na Internetu, Web bulharských železnic https://www.bdz.bg/en umí i nalézt spojení, vypočítat cenu, ale jen pro vnitrostátní spojení. Údajně je možný i internetový prodej jízdenek, ale není nám jasné, jak se tyto jízdenky kontrolují, když průvodčí nemají žádné elektronické strojky. Jízdenky vypisují učně z bločku. Ve stanicích na pokladnách samozřejmě se jízdenky tisknou z počítače. Mezinárodní železniční spojení ve velice slabé. Do sousedního Srbska a Řecka se vlakem nedostanete, do Turecka jezdí jeden pár vlaků přes noc do Istanbulu a do Rumunska jezdí jeden pár vlaků přes Vidin do města Craiova a jeden pár do Bukurešti. Pryč jsou doby, kdy do Sofie jezdíval za socialismu přímý rychlík do Prahy. Průvodčí jsou poněkud zvláštně oblečeni, z uniformy mají jen saka a místo brašny mají často improvizované tašky ledvinky. Ani pokladní ve stanicích nemají žádnou speciální ústroj, jsou v civilu a mají jen kartičky s průkazkou. Jedině výpravčí jsou ustrojeni v uniformách a červených čepicích. Železniční infrastruktura byla v minulosti velice rozsáhlá, velká kolejiště, seřaďovací nádraží, vlečky, odbočné tratě, s úpadkem průmyslu přišel i úpadek nákladní dopravy, následován poté úpadkem dopravy osobní. Někde se tratě opravují a modernizují (v rovinatých úsecích až na 160 km/h), ale jde to velmi pomalu, Bulharsko spoléhá na investice s fondů EU. Oproti střední Evropě v Bulharsku je zatím na železnici přezaměstnanost, samoobslužná odbavení jako vlaky bez průvodčího zde nenajdete. Vzhledem k nízké četnosti dopravy zde nemá smysl moc investovat do dálkového zabezpečovacího zařízení, ve stanicích tak všude najdete výpravčí. 

V městské hromadné dopravě v Sofii je situace obdobná, obecně platí, že kolejová vozidla- tramvaje, víceméně patří do historie. Mají však ale nové moderní tramvaje polského výrobce PESA. Pak spoustu tramvají různých výrobců. Je s podivem, že se vyplatí udržovat opravárenskou základnu na tolik rozličných typů. Spíše to ale funguje tak, že údržba vozidel je minimální a pokud se něco pokazí, získá se to brakováním jiných vozidel ze šrotu.

Vlastenectví- vlajky. Byl jsem překvapen, kolik v zemi je vyvěšeno bulharských vlajek a předmětů s barvou její vlajky (zelená, bílá a červená). Na státních institucích však vedle bulharské vlaje vlajka EU. Zajímalo by mě, co si zde o EU myslí řadoví občané. 

Otevírací doba obchodů. Pro turisty i místní je příjemné, že ve zdejších obchodech není výrazné omezení otevírací doby. I o státním svátku byly otevřeny jako obchodní  s řetězce, tak i místní krámky. Obchodů s potravinami je dost, jsou zde i obdoby našich večerek (zde však nejsou Vietnamci), kde je otevřeno dlouho do noci. Tyto malé obchůdky jsou i v malých obcích, což je fajn. Je to podobné jako na Ukrajině, ale je to opak Německa či Polska, kde v neděli prakticky žádné potraviny v obchodě nekoupíte.

Pulty teplých jídel. To bylo také docela sympatické. Je to levné, teplé, čerstvé (snad), v obchodech s potravinami mají steaky, čevápy, pizzu, musaku či guláše, zabalí vám do papíru nebo do plastové vaničky.

Víno. Tedy spíše hrozny vína. Zdejší klima pěstování vinné révy přeje. Na zahrádkách u rodinných domků mají keříky vinné révy a na stráních hor se víno hodně pěstuje. V obchodech nakoupíte široký sortiment místních vín. 

Vzhled Bulharů, jejich jazyk. Bulhaři jsou slovanský národ, který je ale za ta století pomíchaný s Turky, Řeky, Romány a jsou obecně tmavší a menší než my. Intonace jejich řeči i samotný jazyk má spíše než k Rusům blíže k Jugoslávcům (znám několik přátel z bývalé Jugoslávie). I bulharská kuchyně má blízko k té z jugoslávských zemí. Žije zde hodně osob výrazně tmavší pleti (často mezi sociálně nepřizpůsobivými), na druhou stranu mnohé z nich jsme viděli pracovat (ženšiny, které ve městech v oranžových vestách v rukavicích s pytli sbíraly odpadky) i muži na stavbách. Na pobřeží Černého moře se snadno domluvíte rusky, jelikož spoustu turistů tam tvoří klientela z bývalého SSSR, ve vnitrozemí vám však znalost ruštiny moc nepomůže.

Rómská otázka. Při pohledu na příbytky, obývané sociálně nepřizpůsobivými spoluobčany a jejich chováním, nám to hodně připomíná situaci těchto lidí u nás v ČR i na Slovensku. Měl jsem možnost také vidět tyto osady na Ukrajině a byly to skládky odpadů, autovrakoviště, a mezi tím hrající se děti a pověšené prádlo. Toto téma jsem zmiňoval i v několika svých předchozích cestopisech a článcích, i v dávnější době 90. let. Názor na toto jsem nezměnil a říkám si, zda vůbec některý stát Evropy má zájem na řešení Rómské otázky. Situace těchto lidí je stále stejná. Nemají zájem o vzdělání, nejsou motivováni k tomu, aby pracovali, dopouštějí se kriminality. Z veřejných rozpočtů tak proudí k těmto lidem a hlavně také k podnikatelům, kteří na těchto sociálně nepřizpůsobivých lidech vydělávají. Typickým případem jsou obchodníci s chudobou, kteří skupují v odloučených lokalitách bytové domy a tyto byty tam těmto lidem za vysoké částky pronajímají a rýžují na státu na sociálních dávkách na bydlení. Stejně tak, pokud tito občané pracují (což jsem velice rád), tak často přes agentury, které na nich rýžují a zneužívají toho, že tito spoluobčané nejsou gramotní v oblasti pracovního práva. Za socialismu a krátce po něm tito nepřizpůsobiví lidé pracovali- prováděli většinou nekvalifikované práce ve stavebnictví, úklidu či těžkém průmyslu. Nyní tyto práce zastávají lidé z východu. Smutné je, že politici, kteří mají zájem na řešení problematiky těchto sociálně nepřizpůsobivých lidí i navrhují konkrétní opatření, jsou označováni za fašisty, rasisty a dezoláty, přitom jejich návrhy řešení jsou zcela konstruktivní. Motivaci k práci nepřizpůsobivých občanů neřeší ani ta slavná EU, ta nabízí jen dávky a dotace. Naopak někteří spřátelení podnikatelé s politiky si vytvořili svůj sobecký prospěchářský business právě založený na dávkách a dotacích.

Nepořádek, skládky, odpadky v přírodě. Toto je charakteristické pro země Balkánu, překvapila mě ta jejich zdejší intenzita. Tím spíše, že Bulharsko je zemí bývalého socialistického tábora a obecně socialistický režim měl za cíl lidi držet na uzdě, vychovávat je (nebo převychovávat), regulovat a bordelismus a odpadky nebyly zrovna v souladu s výchovou socialistického proletářského občana. Docela by mě zajímalo, zda odpadky byly zde rozšířeny i v době socialismu. Rád na toto téma otevřu diskusi s někým, kdo v tehdejší době do Bulharska pravidelně cestoval (na veletrhy, dovolené, ale také měl možnost se podívat dále na venkov).

Kuřáctví, délka života. Připadalo nám, že v Bulharsku kouří snad 100% dospělé populace. Hloučky pokuřujících lidí potkáváte na nástupištích před vlaky, před obchodními centry i kancelářskými budovami. Kouří zde i evidentní sportovci- například před letištní halou skupinka mladých slečen v legínách s vytrénovanými těly. Kouří i elegantní dámy – manažerky v botách na podpatcích a kostýmech. V parcích před den posedávají skupinky chrchlajících kouřících důchodců, kteří popíjejí z lahví tvrdý alkohol. Oproti třeba Portugalsku, Španělsku nebo Francii, kde senioři hrají v parcích pétanque, či oproti HongKongu, kde se  senioři aktivně sportují- běhají a cvičí na speciálně postavených hřištích s posilovacími stroji pro dospělé. Důsledkem takovéhoto životního stylu je cca o 10 let kratší délka života v Bulharsku oproti vyspělejší Evropě. Stát jako u nás toto moc nezajímá, je rád za inkaso spotřebních daní z kuřiva. O ceny kuřiva jsem se nezajímal, ale bylo dostupné ve všech obchodech. Kouří také hodně mladých před středními školami o přestávkách. Toto je zásadní rozdíl např. oproti Švédsku (viz můj cestopis z roku 2022), kde je kuřáctví stále více považováno za něco společensky nepřijatelného.

Bulhaři a EU, RVHP. Někteří z vás si pamatují ze socialistické doby na fungování tehdejšího hospodářství. Naše Československo bylo součástí východního socialistického bloku a mezi státy byla rozsáhlá hospodářsko- ekonomická spolupráce. Avšak na úkor té s jinými- západními kapitalistickými státy. V rámci RVHP bylo určeno, na co se bude který stát specializovat a bude vyrábět a dodávat produkty do ostatních socialistických zemí. To samo o sobě není špatná strategie, pokud by to nebylo vynucováno a centrálně nařizováno. Tím pádem  neexistovala volná soutěž (konkurence). Naše Československo bylo jednou z technologicky nejvyspělejších zemí socialistického tábora, dodávali jsme do většiny států tramvaje, trolejbusy, elektrické rychlíkové lokomotivy, mnohé z nich stále brázdí tratě a ulice měst v bývalých socialistických státech. Pokud však se jednalo např. o soupravy metra, tak i když jsme je sami dokázali vyrobit (měli jsme i funkční prototyp), přišlo nařízení z Moskvy, že musíme odebírat sovětské soupravy metra ze závodu Myštiči. Taktéž to bylo s těžkými traťovými dieselovými lokomotivami (museli jsme odebírat sovětské „Sergeje“), a taktéž jsme museli odebírat maďarské kloubové autobusy Ikarus. Tato opatření pak měla za následek krom deformace volného trhu také nedostatečný technologický vývoj v porovnání se západními kapitalistickými zeměmi. Ani nevím, jaké úžasné produkty v rámci RVHP dodávali Bulhaři. Adam napověděl užitkové elektrické vozíky BALCANCAR, jezdily např. na nádražích se zavazadly nebo v továrnách. Vojenská technika se vyráběla především v Sovětském Svazu. Ve státech na východ od nás převažovaly osobní auta taktéž ze SSSR (Žigulíky, Moskviče, v luxusnější třídě pak Volhy) a porovnejme je technologicky s auty západních značek. V Bulharsku, coby technologicky méně vyspělé zemi, byl vliv RVHP ještě výraznější než u nás a tedy jejich potřebnější spolupráce se Sovětským Svazem (zřejmě daná i podobnějším jazykem a azbukou). Nynější situace v EU nám tak dobu RVHP nápadně připomíná. Sice není direktivně stanoveno, co se musí kde vyrábět a prodávat, ale EU nepřímo svými dotacemi, investičními pobídkami zvýhodňuje určité segmenty ekonomiky a jiné ty, že je takto nepodporuje, tak je znevýhodňuje. Příkladem jsou třeba absurdní dotace na stavby restaurací a penzionů u cyklostezek (pokud nemáte penzion zrovna u cyklostezky, máte smysl), stavby nesmyslných rozhleden, silnic a již zmiňovaných cyklostezek vedoucích od nikud nikam a často předražených. Dotace do rekonstrukcí železničních tratí bez dalšího potenciálu (například v Portugalsku). Dále silniční projekty jako někde nelogické kruhové objezdy či zpomalovací prahy. K tomu chlubení se projekty EU na billboardech či reklamami v časopisech. Z toho mají prospěch jen reklamní agentury, často navázané na  vlivné politiky. Diskutabilní jsou rozvody z optických kabelů na vysokorychlostní internet v zapadlých vesnicích. Opravdu je tato moderní předimenzovaná technologie (a tím pádem předražená) v těchto podmínkách potřeba??? Dotace (ať již z EU nebo z lokálních rozpočtů) jsou všeobecně zlo, které deformuje trh a jejich údajně bohulibé cíle jsou výhodné jen pro určité podnikatelské skupiny, které na nich rýžují. Typickým příkladem je podpora elektrických aut v zemích, kde se stejně většina elektřiny vyrábí z neobnovitelných zdrojů (uhlí, ropa, plyn) a tak nazývaná „bezemisnost“ silničních vozidel je tedy jen zdánlivá. Stejně tak dotace v zemědělství na pěstování vybraných plodin na úkor jiných. Dotace na likvidace vinic, po nějaké době pak absurdně zase dotace na budování vinic. Vraťme se ale k Bulharsku. Rád bych se zeptal místních lidí, co si vlastně o EU myslí, zda jsou tam také případy korupce a zneužívání dotací. Obývám se, že je to tam daleko horší než u nás. Hlavně, že tam mají obrovské reklamní tabule na železobetonových konstrukcích o úžasnosti té konkrétní stavby podporované EU. Místo těchto reklam by jistě bylo efektivnější opravit budovu školy či nemocnice. Je čím dál jasnější, že současná EU není ta, do které jsme v roce 2003 vstupovali (sám jsem tehdy hlasoval pro). Není tady pro občany, ale pro vyvolené vlivné podnikatelské subjekty. A opět, politici, kteří na tyto nepravosti a neefektivnosti (nebojme se říkat napřímo krádeže) poukazují, jsou označováni jako dezinformátoři, dezoláti či pravicoví extrémisté.    

Platební karty v Bulharsku. Placení kartou je zde rozšířené, ale nikoliv preferované nebo vynucované, což je dobré. My sami jsme platby kartou používali jen při odbavení v místní MHD, měli jsme dostatek hotovosti a platit hotově bylo i výhodnější (eliminace poplatků bankám a jejich kurzové marže). Bulharskou měnu lze v pohodě za relativně výhodný kurz koupit v pražských směnárnách. Bankomatů je v Bulharsku spousta, jejich poplatky jsme však nezkoumali.

O systému odbavení v sofijské hromadné dopravě uvádím níže toto schéma. Dlouho jsme se synem Adamem řešili, jak fungují bankovní transakce, pokud přiložíte bezkontaktní platební kartu ke čtecímu zařízení ve vozidlech či u turniketů v metru. Potvrzení na displeji čtecího zařízení, že karta byla akceptována, se totiž zobrazí velice rychle (do jedné sekundy) a za tak krátkou dobu se samozřejmě nestihne datová komunikace až do vaší banky a zpětné potvrzení, že banka si provedla debet (že si rezervovala částku) za jízdné. „Autobus“ tak vlastně neví, zda je vaše karta aktivovaná, nebo zda na vašem bankovním účtu máte dostatek peněz. Navíc na spoustě míst v síti MHD (na venkově v horských údolích) nebyl ani mobilní signál. Stejně tak, když revizor prováděl kontrolu dokladů přes svoji čtečku a podávali jsme mu naše karty, potvrzení bylo prakticky okamžitě. Shodli jsme se tedy na tom, že v režimu online probíhá jen komunikace mezi čtečkami a palubní jednotkou v autobuse. Ta pak v režimu offline v datových dávkách komunikuje přes vysílače s centrálním serverem dopravního podniku. O půlnoci se pak centrální server přes karetní asociaci spojí s vaší bankou a stáhne si částku za vypočtené projeté jízdné. Pokud v tom okamžiku zjistí, že vaše tehdy použitá platební karta není krytá (či není aktivovaná, na účtu máte málo peněz), zavede ji (respektive její číslo, které je na celém světě unikátní- hlídají si karetní asociace) do seznamu „nechtěných“ karet- jakýsi black list, vyšle v datové dávce tuto informaci palubním jednotkám do autobusů a pokud tuto kartu budete chtít použít někdy příště, prostě ji zamítne. I samotný návod na používání karet při odbavení v sofijské MHD doslova říká, že pokud vám čtečka kartu zamítne, použijte jinou. Příště tedy do Sofie schválně zkusíme vzít nějakou neaktivní platební kartu či kartu od účtu, kde nebudou peníze. Stejně tak, pokud se tento cestopis dostane k nějakém IŤákovi sofijské MHD, může nám tento princip potvrdit.

Některé „chytřejší“ odbavovací systémy pro hromadnou dopravu- např. portál www.koleo.pl na nákup vlakových jízdenek u regionálních dopravců, to mají tak, že si nejprve musíte vaši platební kartu registrovat. Portál si provede zkušební transakci, zarezervuje si pro sebe částku 1,- polský Zlotý, aby si ověřil, zda vaše karta je krytá. Následně poté si tuto částku zase odrezervuje.

Přetopené areály. Jak se ukázalo, přetápění interiérů budov v Sofii není žádnou výjimkou. I na chodbách našeho paneláku, kde jsme bydleli, bylo přetopeno. Buďto v Sofii intenzívně využívají geotermální teplo (prameny teplé vody jsou na spoustě míst), a nebo a to spíše, zdejší lidé jsou zvyklí na jiné standardy. Zatímco my jsme chodili v teplých slunečných dnech jen v mikinách, místní lidé měli teplé zimní bundy či kabáty. Podobně jako ve Španělsku či Itálii. A pravděpodobně, náklady na energie zde nejsou tam vysoké jako u nás.

Mobilní signál, Internet. Toto na rozdíl od Itálie v Bulharsku v pohodě fungovalo. Tam, kde byl mobilní signál, fungoval i mobilní Internet, využíval jsem to např. na vyhledávání autobusového spojení, jelikož jízdní řády na zastávkách většinou nebyly. Na většině zastávek v Sofii a na těch neodlehlých v přilehlých obcích byly světelné displeje, které ukazovaly odjezd nejbližších spojů (dokonce to bylo dynamicky- podle aktuálního zpoždění spojů). Bezplatné Wifi také na rozdíl od Itálie bylo rozšířené. Fungovalo v obchoďácích, v některých městských autobusech či tramvajích, v okolí některých bank a pojišťoven. Na Wifi ve vlacích však zapomeňte, stejně tak na elektrické zásuvky pro dobíjení drobné elektroniky. Byli jsme po dlouhé době v jiném časovém pásmě (naposledy na Ukrajině 2019), tentokrát naše telefony se s přechodem na jiný čas vypořádaly úplně v pohodě. Hned při jejich zapnutí při výstupu z letadla se aktivovaly na správné časové pásmo.

Celkový dojem. Rozhodně odolnějším povahám vnitrozemí Bulharska doporučuji navštívit. Pokud jste již někdy byli na Balkáně nebo v rozvojových zemích, bude to pro vás pohoda. Doporučil bych tam ale vyrazit ještě později, než jsme byli my. Na přelomu února a března příroda ještě nebyla zelená a chtělo by to i delší dny. Takže vyrazit alespoň od konce března. V létě pak panují velká horka.

Mapy: uvádím přibližnou mapu pro to, aby si ujasnili, kde vlastně Sofie v Bulharsku leží a pak detailní mapu našich výletů