Caminho Português de Santiago 2023

Tentokrát se pokusím začít souhrnem a omáčku s kecama přidám až na závěr. Jelikož jsem já na své plánování neměl moc času (čti vysral jsem se na to), tak mi přesně nějaké takové rychlé souhrnné info chybělo. Vyhnul bych se pár kiksům :-)

3.5. EasyJet 11:55 odlet Praha/přílet cca 14:00 Porto, fialovým metrem na stanici Trindade, pěšky pár minut ke Katedrále Sé de Porto, kredenciál (poutnický průkaz) 2,-€, nocleh v Albergue v Povoa de Varzim (donativo - dobrovolný příspěvek)...   4.5. Povoa de Varzim - Castelo de Neiva, 29 km, cca 8 hodin chůze (hlavní zastávka v poledne na oběd ve Fao - 8,-€ menu), 10 km pobřeží, 10 km vesničkami, zbytek přírodou, nocleh v Albergue Dom Nausti (12,-€), večeře poblíž ve snackbaru...   5.5. Castelo de Neiva - Vila Praia de Ancora, 30 km, cca 8 hodin, lesem (pozor na zmačení!), silnicí, vesničkami po kamenných cestách, pobřežím (já se osvěžil v potoce i pak v oceánu), svačiny cestou, nocleh Hostel d'Avenida (15,-€), večeře vedle v bistru u pláže...   6.5. Vila Praia de Ancora - Valenca, 31 km,  podél řeky (pozor na rozdvojení v Caminhu (pokračování pobřežní varianty vs odbočka na centrální trasu přes Tui), oběd v Seixasu v pekárně, nocleh v Albergue Sao Teotonio (8,-€), večeře, i na druhý den snídaně a svačina ze supermarketu...    7.5. Valenca - Redondela, 31 km, cca 9 hod, překročení španělské hranice, podél silnic, vesničkami i přírodou, jídlo ze zásob, nocleh v prvním možném hostelu v centru za 15,-€ (jméno jsem zapomněl), večeře v restauraci na náměstí - honosná a více chodová asi 18,-€...   8.5. Redondela - Albergue Portela, 29 km, hodně přírodou a kolem kaplí, oběd v Pontavedra v centru ( výborné menu za 12,-€), nocleh v Albergue Portela (hodně skautské, 12,- za postel, večeře a snídaně donativo)...   9.5. Portela - Santiago, 46 km celkem (část busem - nešlo jinak), oběd v Caldas de Reis u stánku, nocleh v Albergue Seminario Menor (jednolůžkový pokoj za 515,-Kč přes booking.com), odpolední hojení a léčba...   10.5. Katedrála Santiago, (tento den bych jinak šel cca z Padrónu ke katedrále cca 18km, takto jsem nabral sil, zajistil dřívější odjezd home, nachodil jsem si to po městě vč. hlavní trasy s cílem + pak jsem si dal na letiště :D), oběd v Tapas baru v centru, večeře z marketu, odlet 22:20 ze Santiaga - 0:15 Mallorka (Ryanair za 25,- eur)...   11.5. nocleh na letišti v Palma de Mallorka, 9:15 - 11:25 Mnichov (Eurowings za 59,-€), 14:43 - 18:21 (Česká dráhy, Západní express za 4 stovky)

Celkem nachozeno cca 220 km za 8 dní, což je necelých 30 km za den. Vycházel jsem zhruba v 8:00 a zastavoval v cca 16:00. Tempo nebylo nijak vyhrocené, i když jsem sem tam někoho předběhl,dopřával jsem si zastávky a pauzy. Chodí se to prý 10-12 dní, ale to spíš holky nebo senioři. Taky jsou borci co šlapou maraton denně, což pak sfouknou celou trasu za 6 dní. Já si na to bloknul 2 týdny (12 cesta + Porto + přílet/odlet). To byla chyba. 10 stačí v pohodě. Důležité je koukat na značení nebo mít mobilní data na mapy (obojí mi moc nefungovalo). Mě se tak párkrát povedlo lehce sejít z cesty. Důležité je se mazat, květnové počasí je na cestu asi téměř ideál (pršelo jen párkrát, jinak kolem 20°C), ale spálit se dá. Důležitá je obuv (to se ví), ale také ponožky. Co bych já dal za stahovací podkolenky, nemusel jsem mít po prvních 3 dnech z kotníků grepy. Důležité je neprochladnout. Skočil jsem v půlce cesty rozpálenej do potoka i do oceánu. Ta rýma, zimnice atd. za ten rychlý refresh asi nestála. Koupání si nechte na jindy nebo na potom. To byly chyby, kterým jsem se mohl vyvarovat. A největší chybou byl asi nákup zpátečky z Porta (ta mě stála 1800,-). Bohužel mě vůbec nenapadlo se kouknout na odlety ze Santiaga. Nejen, že se není potřeba vracet do Porta (já navíc chtěl co nejdřív vrátit domů za synem), ale jsou ty odlety i levnější (pokud nevadí přestup). S přestupem v Londýně v rámci nízkých desítek eur. Já ale neměl s sebou pas. Tak jsem zvolil španělský přestup s cílem v Mnichově a navazující vlak do ČR. To celé zpáteční trojkombo do 100,-eur. Které bych za dalších 5 nocí v Portu nechal jako prd a to asi jen za spaní. Když jsme u těch financí: cesta tam a zpět max 5000,- (dle doby zařizování), výdaje na cestě max. 800,-/den. Mě to celé vyšlo kolem 12k. Balení je asi jasné, pokud se máte vejít do příručáku. Boty, kšiltovka, mikina, triko a tepláky na sebe. Do batohu: sandály, 3 rezervní trika, tři sady spodního prádla, 1x šortky, kalhoty s odpínacími nohavicemi a šustka + kniha, elektro, hygiena a rychloosuška. Navrch jsem připnul spacák (polštář do letadla;-). To je asi v rychlosti vše. Detailněji, klasické mé zápisky den po dni níže...

Dlouho, léta letoucí, jsem měl Camino de Santiago v seznamu cestovatelských přání. Nazrál na něj čas až teď, tak trochu nečekaně a téměř bez příprav. A jdu do toho sám, po poutnicku, jak jinak. O to víc autenticky to celé může proběhnout.

3.5.
Ani na první den výletu jsem neměl žádný plán. Dokonce i cestu na letiště jsem nechal náhodě. Pro jistotu nařízený budík na osmou jsem vypínal při procitnutí v 6:20. Zadal jsem si u kafe v Idosu pár časů a kombinací a vybral zlatou střední z nich. Uvrhla mě do těžké nostalgie. Vrátil jsem se o 25 let zpátky, kdy jsem vlakem dojížděl každé ráno po dobu 4 let (prima-kvarta) do Plzně na gympl.
Procházka liduprázdným Staňkovem, 50 minut ve vlaku a výstup na hemživém hlaváku v Plzni. Dnes jako tenkrát.
Pěšky jsem se pak dopravil na CAN, odkud mi v 8:30 odjížděl Flixbus. Abych zachoval nostalgickou náladu, dal jsem si v bufetu u autobusáku koláč (to jsem tak dělával před 15-ti lety skoro každé ráno po noční po dobu dvou let, když jsem dělával jako cashier v kasinu na plzeňském náměstí). No a v půl 10 jsem vystoupil v Praze na Zličíně, tam to znám také velmi dobře. Od roku 2010-2016 to s několika přestávkami byl můj hlavní cestovatelský HUB. Ať už z domova do práce v centru Prahy nebo odkudkoliv směrem na západ Čech. Bus č. 100 mě neomylně dovezl k Terminálu 2. Bylo 10:30.
Mohl jsem se svézt s Kubou, kterej shodou náhod volal z auta když náš autobus na D5 předjížděl, až přímo na letiště k Marriotu. Ale to bych byl na letišti zbytečně brzo.
Mohl jsem zkusit ráno ještě usnout a jet v půl 9 Západním expresem, ale to bych s nějakým nepředvídatelným zdržením byl na letišti zase třeba moc pozdě. Takhle byla hoďka na poklidný letištní procedury tak akorát. V 11:30 jsme se naboardovali a na čas - za 5 dvanáct (žádné jak se říká, ale opravdu v 11:55) - jsme vzlétli. Plnej Airbus A319, doba letu 3 hoďky, EasyJet. Na pohodu.
V Portu bylo, když jsme dosedli, kolem 14:00.
U cigára před halou jsem vymýšlel co dál. Původní plán nebyl žádnej, v letadle vymyšlenej plán - chytit se nějakých podobně vypadajících poustevníků - vzal za své, když se cestující z našeho letu rozpustili v davu z jiných letů. Tak jsem dokouřil a šel prostě tam kam většina. K metru. Fialová lajna E jezdí z Aeroporto Porto (tak se nejmenuje, ale mě se to nějak napsalo samo :-) ) jen jedním směrem. A to do centra. Tím se vyřešilo jedno z mých mála včerejších dilemat "Kam pro Credenciál?". Tento průkaz poutníka, je dobré vlastnit. Držitele opravňuje ubytovávat se po cestě ve státních či církevních noclehárnách (Alberque) a po nasbírání dostatečného počtu razítek a ušlích minimálně 100 km je možné v Santiagu Credenciál směnit z tzv. Compostelu (certifikát o absolvování svaté poutě).
Credenciál jsem zvažoval vyzvednout ještě v ČR (je pár míst,kde jeho oficiálně platnou českou verzi mají - např. klášter Svatý Jan pod Skalou). Ale kvůli otvírací době z toho sešlo. Taky se nabízela možnost vyjít rovnou z letiště bez něj a vyzvednout jej až v průběhu cesty na některé zastávce (ale to mohlo být vzhledem k nenaplánované trase i termínům jaksi dosti nejisté).
Zajel jsem si pro něj tedy tím metrem (ona je to tedy spíš normální tramvaj). Do centra na zastávku Trindade a odtud za 15 minut pěšky ke katedrále Porto. Tam v informacích byl kredenciál za 2,-€ k mání na tuty. Před katedrálou Sé jsem zakousl pečivo Mista, objevil první mušli (značení stezky do Santiaga) a s první kapkou deště se vypravil na první etapu svého putování.
Pršelo či poprchávalo celé odpoledne. Na severním předměstí Porta, v Povoa de Varzim jsem se tedy kolem 20 rozhodl dnešní den zastavit. Podle mapky na ulici jsem celkem se štěstím našel Alberque pro dnešní noc. První poutnickou noc. Ubytovna donativo (tedy po předložení kredenciálu s dobrovolným příspěvkem) je pěkná, skoro plná, personál (student a studentka) i hosté milí, kuchyňka ok, sprchy s vodou, co víc si přát. Vhodil jsem 10eur do boxu a batoh na předposlední volnou palandu a vydal se do marketu pro něco k snědku a k hygieně (v marketu za 10) . Sprcha, večeře, kniha a ve 22:00 oba plné pokoje poutichali. Utichám s ním, společně s psaním těchto vět. Zítra jdeme dál.

4.5.

Vrzání paland noc přerušovalo jen zlehka. O to horší byly ranní budíčky. Od 5 do 7 se postupně po čtvrt hodinách budila celá cimra.
V mém pokoji byly samé ženské (edit. později jsem zjistil že nějaké Alberky mají rozdělené pokoje, jeden pro ženy a druhej pro muže - tvl já si tu první noc lehnul k ženským - už vím proč se furt tak culili :D) a tak byl rachot balení a vypravování takřka v kuse. V sedm jsem to vzdal a slezl z postele taky. Ale vypravil jsem se nakonec až v osm jako jeden z posledních. Lehce poprchávalo a od oceánu fičelo, první kilometry jsem tedy trávil v Hannah šusťákovce. Banán. Asi kolem desáté, asi tak na osmém kilometru se ukázalo slunce, odepl jsem nohavice a pokračoval po dřevéném mole podél pobřeží (To je neuvěřitelné co tu postavili. Neřeknu 500m, ale desítky kilometrů dřevéného 2 metry širokého chodníku na pilířích?! Těch miliony kubíku dřeva, kilometry lan a tuny šroubů... nehledě na přímořské podmínky. Za 10 let je to zhnilé na prach, už teď to místy degraduje dost patrně). Cesta utíká. Poslouchám oceán (ty sluchátka na stažené podcasty jsem si bral 100% zbytečně)
Po 12 km zastavuju pro razítko a na cígo u jednoho z Alberků. Další kilometry jsou vesničkami. Asi slejzám z hlavní trasy, páč dlouho jdu sám a bez značek. Pak objevuju rozcestník s šipkou 181 km SdC! (To je motivující. Poslední jsem viděl včera večer a bylo tam 216 km. Později se ukáže, že si to píšou nejspíš jak chtěj. Druhý den vidím 219,9 km :D). Zastavuji ve vesnici Fão v pravé poledne. Dávám si voraz, nohy nahoru a perfektní poutnické menu za 8,5eur (předkrm, polévka, maso s hranolkama a rejží(?), malé pivko a na závěr prej best coffee on Portugal).
Energie dobitá na další desítku. Přes most přecházím do Esposende. Dlouhé přímořské město s ještě delší promenádou a kiterskými spoty. Nanuk.
Za ním už je jen les a kamenné či prašné cesty. Do kopce přes potok vylejzám v Castelo de Neiva. A jedno z prvních stavení je Alberque Dom Nausti. Telefon ukazuje 16:00 a přes 40000 kroků. Hlava i nohy říkaj stop. Poslouchám!
Majitelem je sám vášnivý poutník v důchodu,což značí nejen jeho kérka, ale i výzdoba ubytování. Zbývá poslední volné lůžko, což je horní patro palandy v chodbě u recepce. Je tu pěkně těsno :-) Dávám za noc 12e a dostávám razítko a pivo. Na chvíli si lehám - čtu a volám. Po hodině slézt z patra a dostat se do sprchy je velmi bolestivá záležitost (nikdy nezapomínejte protažení před a hlavně po výkonu!). Rozchodit to musím - market a snack bar jsou 900 metrů odsud směrem do kopce. Jdu si. Se stmíváním platím 12e za burger, velký salát (to bych doma nikdy nejedl!?) a jablečný cider. V marketu si beru milku na cestu.
V devět zase ležím a čtu. Nepíšu, nemám sil.
Teda kromě pozdravu na zeď. Kupodivu je tu hodně pozdravů česky, pak si všímám, že i info na recepci je 5 jazyčné - P, EN, DE, ES a CZ (jsme dost známí vandráci :D)
Rušno a světelno z recepce by mi nijak zvlášť nevadilo, spát se mi chce dost, ale nohy ochozené a kůže spálená mi to ne a ne dovolit. Nevím v kolik usínám. Tipuju tak kolem půlnoci.

5.5.

Ráno se to všechno zase valí kolem mě. Pohoda, to spím tvrdě. V 7 si sedám na postel a postupně zdravím poslední třetinu odcházejících. Pak si slezu do kuchyňky uvařit kafe a nabrat sušenky. V klidu se omeju a důkladně sbalím (dokonce jsem našel vysavač na vakuový pytel). Na hodinách cinkne 8 (asi si to nechám jako startovací hodinu celou dobu) a já dle instrukcí (poslední zhasne) zamykám a pokládám klíč do wandrobe.
Jdu sám. Je příjemně. Nad hřbitovem cesta pokračuje lesem. Po dvou hodinách chůze si uvědomuju, že jsem dlouho neviděl známý symbol a dnes zatím ani žádné jiné peregriny (což je divný, oba předchozí dny jsem co chvíli nějaké předbíhal). No pěkný, asi jsem někde blbě odbočil. Ale jdu na sever, to je správně, tak jdu dál a uvidíme. U prvního dosažené osady prvně pouštím mapy. Jako směr je fakt správnej, ale jsem na druhé straně lesa :D Jsem blízko silnice a těsně před dnešní prvním záchytným bodem - Viana do Castelo.
Odhazuji hůl (klacek) a skáču přes příkop do silnice. Zvednu ruku a do 10-ti vteřin sedím v pasatu s milým mladým portugalcem. Chvilku si tak nějak svejma amaterskýma angličtinama povídáme o mém bloudění a jeho práci a to už míjíme značku města. Vysazuje mě, ukazuje mi symbol mušle a otáčí zpět na předměstí, kde pracuje v nemocnici. Obrigado!
Teď už zase po značkách přecházím obří most až do centra města. Tady je to trochu divoký a tak jsem rád, že si dám něco na zub v pekárně a můžu centrum opustit. Do kopce a z kopce, po šutrech a dlažbě, vesničkami, lesem, stezkami, nestezkami. Takhle je to snad 20 kilometrů, trochu mi to připomíná Spartan Ultra. I s pár zastávkami (na fotku, na cígo, na pokec) cesta hezky odsejpá. Až když se mrknu na mobil vidím, že jsou skoro 2, neobědval jsem. Měl bych. Procházím kolem informační mapy a vidím, že jsem blízko Vila de Praia Ancore. Blízko pobřeží i blízko Caminha (to jsem si tak včera říkal, že bych byl rád sem dojít). V hlavě uzrál plán. U nějakého kiosku usedám u cocacoly a wifi a lovím info v mapách. Zakončuji to rezervací hostelu u pláže. Tradá. Skupinky poutníků tu zhoustly a různě se předcházíme. Cca 5 km před dnešním cílem se opět schází do údolí lesem. U krásné bystřiny sedí holka a máčí si hnáty. Přijde mi to jako fajn nápad a přidávám se. Mezi tím co ona si tu chladí obrovský puchejře tak já se koupu a cákám jako malé děcko. Super osvěžení (zpětný edit: spíš super nachlazení). Ze zvyku se ptám jestli můžu nějak pomoct a jestli je vše Ok. Prej dobrý a že jde už jen do Vila Praia...to já taky. Tak se měj. Odchází a já se koupu i s žábama dál. Party i jednotlivce, co jsem od Castelana předbíhal, teď zas v potoku míjejí mě. No nic. Osuším se a zas je určitě chytnu. Taky že jo. Do půl hodiny jsem zas v čele našeho dnešního minipeletonu. To už jsem na dohled oceánu na předměstí Vila Praia. Tentokrát dobrovolně (s úmyslem zkratky) opouštím značení a jdu k silnici a k pumpě. Pozdravím kolegy, kupuji redbull a sunu se k plážové čtvrti. Po patnáctej hodině (7 hodin a cca 30km) už jsem přímo u pláže a na dohled mé rezervaci. Hostel D'avenida. Jaké překvapení, že je plnej poutníků a to včetně holky s vobrovskejma puchejřema. Horní patro palandy v jednom ze tří šestilůžkových pokojů. Jak jinak. Svůj batoh odhazuji v dáli. Beru jen plavky, brejle, sandály a kabelku a přes silnici mažu na pláž. Je to studený jak svině. Hodně lidí se tu na pláži a zahrádkách jen tak sluní. Ve vodě je jen pár místních dětí nebo surfařů. Ale co, osvěžení taky dobrý. Chvíli schnu a užívám prostředí. Pak si jdu přeprat prádelko a dát sprchu. Je skoro sedm, když jdu do bistra vedle hostelu na fish v housce, torfinu a pivo. Západ slunce ozařuje oceán i nás sedíci v okolí pláže, bister a hostelů. Pokojný to čas.
I čas si pomalu jít lehnout. Prozdravím se na pokoj, ulehám a vrhám se dopisovat 2 dny zápisků. To se právě teď asi po hodině stalo.
21:44. Zkusím brzo usnout. Mám za 2 a půl dne cca 90km za sebou a cca 140km před sebou. Nohy trochu pálí. A nejen nohy 🤫
Zítra bych chtěl dát zase něco kolem třiceti. Což je Valenca na hranicích ze Španělskem. Uvidíme.
Plánovat to nebudu.
Na těžkou improvizaci furt zatím všechno dost dobrý.

6.5.

Hostel Davidenda (jsem si ho přejmenoval) se probouzel kolem sedmé ranní. Venku pršelo a tak se všech asi 20 lidí z 4-5 pokojů postupně shromažďovalo v hale s recepcí. Před osmou pršet přestává a hlouček se rozpadá na různé odchozí skupinky. 'Jdu s nima, musim pro kafe, nic tu není.' Hned za rohem je minimirket v portugalském podání, tady s bárkem a kávovarem. Vida, zastávka na snídani tedy proběhla do 2 minut od startu dnešní etapy. Zdržím se, ale brzy partičky docházím/předcházím. Cesta se vine asi 8 km podél pobřeží. Naposledy, pak by se měla stáčet podél řeky do vnitrozemí, co si tak z mapy pamatuju. Dorážím do Caminho, kde opakuji včerejší chybu, tentokrát s horšími následky. Na začátku města si jen tak vykračuju a lelkuju po okolí. Když tu jsem na nějaké křižovatce a nevím kam dál. Rozhlížím se kolem sebe a v dálce na sloupu vidím žlutou šipku. Tak jdu za ní, následují další a další. Normálně tedy pokračuji v cestě. Po nějaké době se na obzoru ukáže oceán. No co to je??
Šel jsem sice podél řeky, ale na špatnou stranu. Šipky směřovali k převozu pro trasu alternativo, tzv. Camino Espiritual (edit: Nikoliv Espiritual - ten je severněji, šlo o pokračování Portuges de la Costa). Tak ty vole, musim zpátky. Pak docela bloudím po Caminhu, abych se napojil na to správné značení. Hoďka skluz? Mírné sejití z předchzích dvou dnů byla brkančka. Dnes už to bylo víc než nemilé. No jo no. Teď už se tomu značení budu fakt věnovat. Procházím tedy celým, opět už sluncem zalitým, Caminhem, přes most pak do Seixasu, kde si dávám oraz a občerstvení a bomby do kredence (rozumněj razítka do kredenciálu) pokračuju dál, kroky šlapou, čas letí. Jsem ve Vila Nova de Cerviera. Zatím nejhezčí město, které procházíme. Jsou tu trhy, historické centrum, v dáli nějaká kapela, u náměstí je zrovna finish nějakého trailového závodu... po městě se poflakuju celkem dlouho. Tak dlouho, že jej opouštím po 16:00. Ukazatel u silnice říká "Valence 12km". No než bych sešel od nákupní zóny k řece na pěší stezku a dolezl do Valenci může být i po 18:00. V Alberku už by tak pravděpodobně nemuselo bejt místo. Jdu teda po silnici a sem tam mávnu na projíždějící auta. Po chvíli mi staví A6 se starším gentlmanem. Po běžné konverzaci jako odkud jsem a jak se mi Camino líbí, mi za chvíli staví přímo před Alberquem Sao Tetino. Paráda. Ubytuju se a jdu si do blízkého marketu pro obrovskej nákup. Celý večer to na zahradě užírám u knížky. Už se nikam nehnu. Těžkej odpočinek a zítra opět Buen Camino.

7.5.

Vrzající noc v místnosti s cca 20ti spolunocležníky ukončilo hromadné vstávání už před 7. Nasnídal jsem něco málo z včerejšího velkého nákupu, zbytek přibalil k ještě vlhkému prádlu a vyrazil do mlžného oparu. Tentokrát už před 8. Procházel jsem ohromnou kamennou pousadou na kraji Valenci až k mostu přes řeku Minho, která dělí Portugalsko a Španělsko. Valencu a Tui.
Kromě změny pozdravu z Bom Dia na Buenos Dias (poutníci se dál zdraví stejně - Buen Camino - já už říkám Kinder Bueno) se změnil i čas. Na pražskej - hodina víc. Je tedy po 9 co probíhám historické Tui. Kolem různých katedrál - je neděle - jdu mrknout i na kousek mše. Značení na začátku města (118km) a na konci (116km) je opět dost demotivující. Určitě to bylo tak 5, ale zákrutami. U první kašny v přírodě snídám podruhé. Docházím telefonující osobu. Je to Čech, chvíli kecáme a nechávám ho za sebou až po nepříjemné scéně, kterou obcházíme - sražená poutnice s krví na tváři, zabalená v dece, s hloučkem chaotických lidí kolem. Snad je ok.
Pak už se vydávám klasickou scenérií. Vesničkou, kde pomáhám nahánět uprchlé ovce, lesem i políčky. Cocacola. Nezvyklou scénu nabízí až město O Porriño vzdálené tak 15 km od today startu. Za jednou zatáčkou mě děsí výhled na snad 5km dlouhý rozpálený asfaltový bulvár průmyslovou zónou. Pěkně zvostří hustotu provozu poutnických skupin i jednotlivců. Tečky jsou po celém obzoru. Dvě tečky nakonec předbíhám. Baví se česky. Zdravíme se a jdu dál. Povídáme si až na nějaké refresh zóně opodál. Pak už zase všichni po svých.
V O Porriñu je nějaký fest. Jinak je to fakt dlouhé a celkem nezajímavé město. Jsem rád, že jej opouštím. V první vesničce za ním, žádám o doplnění vody místňáka. Za pár km míjím borce s igelitkama (senior asi z Nového Zélandu, co spal včera taky v Alberku ve Valence). Fakt 2 igelitky, boty něco na styl Prestige, trochu vágus a kráčí si to slušně. To v následujícím Mos je pohled odlišnej. Tam ti vymazlení chodci bez krůpěje potu s batohy Osprey, na terásce s vínem a krevetama. Snobárna hrozná. Jdu dál.
Míjím patník 99,710 km. Juch, pod kilo! Mám radost. Ráno jsem si řekl, že dojdu aspoň na 90 km nebo do Redondeli. Nakonec dám víc, ale je to už spíš utrpení než radost. Hodně stavím na lavičkách a u pítek. Na 93. dávám malé točené. Na 90. dokonce zvoním na Alberk na předměstí. Nikdo neotvírá a tak se pouštím z prudkého kopce do Redondeli. Jsou skoro 4, výheň jak sviň, úplně splavenej docházím do centra a beru za vděk první možností. Hezkej hostel za 15,-€. Sprchuju se, klepu se a na chvíli usnu. V 18 se vydávám na burger a tiramisu na terásku na náměstí. Dopsal jsem celej dnešní den než přišel borec s účtem. Mañana tvl :D. Je skoro osm. Půjdu číst a spát.

8.5.
V pokóji (kóji se závěsem) jsme přespali 2. Spolubydlu jsem ale vůbec neviděl. Když jsme večer přišel, tak už spal. Když jsem se v 8 vzbudil, tak už byl pryč. Doufám, že jsem ho nevypudil já. Brutálně se mi totiž v noci spustila rýma. Chvílemi mam zimnici, chvílemi se potim, trochu cítím krk...
Ke spálené kůži a bolavým nohám je to ideál pro další kilometry. Inu jde se. Stavím už za kilometr na snídani a dávám si pomerančovej fresh. To jsem neměl dělat. Za celý den (vlastně už až do konce cesty) si ho dávám, kde to jde. Vypil jsem jej tak 2 litry. Závislost na španělským fresh džusu začala mojí první cestou (rok 2009 - 3 týdny do Španělska na "pomerančovou brigádu"). Po 14ti letech jako když najdeš.
Za městem se na úzkých cestách už docela houstne provoz. Spojila se pobřežní a centrální camino a přibyli španělé, kteří to většinou chodí jen od svých hranic. Tudíž teď už ráno vyjdou na stejnou trasu ze stejného města stovky poutníků. Na cestách přibyly stánky s občerstvením i se suvenýry. Prvním městečkem v dnešní pouti je Arcade, kteréhož dominantou je kamenný most. Mě to tak nenadchne, znám ten Karlův, ostatní jsou unešeni. Další kilometry vedou pěšinou lesem i podél silnic (někdy s nepochopitelnými "zkratkami", ale chápu, že skloubit pradávnou stezku s nově vznikající infrastrukturou může být docela vořech). Na dnešním asi 18. k. se karavana krosen zastavuje. U nějaké pidikaple. Asi je nutností jít jeden po druhém na pár minut dovnitř. Okej. Mezitím si lehám na louku ke koňovi. Pak se cesta rozdvojuje na oficial a rio. Beru rio - stín! Po poledni to zas pálí jako prase a my se vlečeme do města Pontevedra. Most vedra.
Tam už se náš nesourodý dávek poutníků rozředí. Někteří tu i pro dnešek končí. Já ne. Chci držet limit těch 30km denně. Ale rád bych se najedl. Zastavuji u jedné reštiky a dávám peregrinos menos za 11,9. Vůbec nerozumim co je v něm, ale byla to skvělá volba. Salát, vepřové s brambůrkama, pivo, kafe, cake. Přes wifi hledám nocleh. 10 km odtud je v polích osamocenej Alberque Portela. Popis i recenze slibují zážitek. Přes whatsapp si s Jorgem na rezervaci plácneme. Ve 14:30 opouštím restauraci a belhám se na sever. Snad to stihnu aspoň do 17:00. Koncem Pontevedry míjím spoustu obchůdků, kde přes výlohy vidím, co by se mi moc hodilo. Stahovací návleky na nohy, podkolenky, nebo aspoň jen vyšší ponožky. Jenže 14:30-16:30 siesta. O jéé. Kotníky mám jak grepy už oba. Velikostí i barvou. Pajdám dál. Mlsně vyhlížím další a další patníky s kilometráží. Brzy míjím 60.000. To už zalézám do lesů, slunko už je níž a provoz poutníků velmi velmi slabý. Blížím se San Amaru, za nímž je onen Jorgeův alberk. Podle šipek se tam něco po 17:00 doplazim. Platím 12,-. Vše ostatní včetně společné večeře a snídaně je donativo (tedy příspěvek dobrovolný). Tento Alberk je opravdu real. Už leccos pamatuje. Majitel bere svou roli jako poslání. Atmosféra je jak na táboře. Je nás tu tak 25 plus hudební nástroje. Společná večeře u dlouhého stolu začíná v 19:00. Chorche si bere slovo. "Na cestě jsme si všichni rovni..." a představuje naše národnosti. Atd atd. Pak připíjí vínem. Vzhledem i projevem mi to připomíná poslední večeři. Chorche je Ježišovi vlastně i docela podobnej. Škoda, že je jen nějaká pampelišková polévka s vajíčkem a pečivem. Ale což. V 8 začíná poprchávat a já si jdu vylézt na horní palandu. Já noc prosmrkávám, jiní prochrápávaj.

9.5.

Budíček do deštivého rána je v 7. Společná snídaně. Já se cítím ještě trochu hůř než včera. O to víc, že od včera i vím, že i syn doma stůně s horečkou. Zbylích 55km do cíle si tedy rozplánuji na 2 dny. A ještě u snídaně bookuji za 90,-€ 2 krkolomné lety domů. Mám tedy zpátečku z Porta na 17.5., ale ta nestála snad ani pade. Těch 140e by tu za těch 5 dní stejně padlo. Tak to neřeším a beru:
Zítra (středa 10.5.) v 22:20 ze Santiaga na Mallorku. Tam se vyspim na letišti. A čtvrtek 11.5. v 9:10 do Mnichova. Odtud vlakem Západní express ve 14:43 do Holýšova. Něco po 18:00 jsem u prcka. Vyrážím do deště mírně uklidněn přes Caldas de Reis. Po cestě mi volá Jana, že jedou s Tádou od doktorky. Měl 40,5 a zvrcel. Má spálavou angínu. Nejsou antibiotika a do 16.5. má být doma, pak kontrola. Chudáček. To je něco co mi do kroku fakt nepřidá. Před Padrónem tedy beru bus a poslední etapu na předměstí Santiaga jedu busem. Je mi fuk jestli to likviduje celou předchozí poutnickou morálku. Potřebuju se teď ještě víc nezmrzačit, odpočnout si a vyspat se. Ať pak můžu od čtvrtka po zbytek dovolené do středy pečovat o nemocné dítě.
V Santiagu jsem kolem 15:00 a hledám Albergue Seminario Menor. Obrovská budova aká škola Harryho Pottera. Kapacitu to má tak 500 lidí. Velkorysé zázemí v suterénu (prádelna, jídelna, shop atd. - takže spíš nemocnice?). Vybírám si jednolůžkovou cimru (ta mi teda připomíná spíš vězení).
Můžu bejt rád, že jsem, kde jsem.
Padám na postel a 2 hodiny spím. Budím se spocenej a hladovej. Jdu jen po okolí a pro jídlo. Pak se vracím. Čtu, píšu a dolaďuju věci na posledních 24 hodin do odletu.
Dnes jsem tedy ušel jen nějakých 20tis. kroků (předchozích 6 dní vždy přes 40tis.) ale cítím se na 100k. Snad dlouhej vydatnej spánek (poprvé o samotě!) pomůže. Snad i Tádovi bude od zítra lépe a lépe. Dobrou.

10.5.

Ve své vězeňské špeluňce (nic ve zlým) vstávám tradičně okolo 8. Volám ohledně Tády, jdu do sprchy, na kafe a pak si jdu dojít ten včerejšek. Procházím městem po obchvatu a jihozápadně se napojuju na camino. <span;>Kolem poledne jsem v historickém centru. Zbývají mi 3 úkoly. Dojít na nultej kilometr ke katedrále, vyzvednout Compestelu (dekret o absolvování minimální pěší trasy 100km doloženou razítkami v kredencu) a nakoupit pár suvenýrů. Katedrála se hledá snadno, vyčuhuje a jdou k ní skoro všichni. Oblejzám ji ze všech směrů až na centrální plac, kde je stejně batohů jako lidí. Obojího hodně. Fotky, radosti, lehání. Já si dám 2-3 fotky a cígo. Mimoděk mi vyskočí, že jsem propojil nejdelší možnou camino trasu - E3 - na jejím opačném konci jsem byl v roce 2022 na Cape Emine v Bulharsku.Heh, to by bylo jít těch 7000 km pěšky. Pak jdu pro ten svůj papír za ubohých 200 km.
Tím mám svatojakubskou pouť oficiálně uzavřenou. V Tapas baru si dám lososovou jednohubku a šmejdím po krámcích v okolí náměstí. Je jich milion, cetkový orůmysl tu frčí tak, že jsem to ještě nikdy a nikde neviděl. A že musí i tak vynášet, je-li možné s kravinami za pár eur platit nájem u tisíci krámků v centru tak významného města. Jo no, taky tu dvacku nechávám. Pak se vracím do poutnického azylu nad městem. Od 15-17 sepisuju, čtu i usnu v jídelně v basementu. Pak naposledy vše přebalím a vyrážím na letiště. Je to 10 km. Je to hned. Od 19 do 22 si zevlim, dojídám sváču a čekám na let. Delay hodina. Cígo na terase. Po 23:00, což je teď, už vzlétáme. Zkusím usnout a vzbudit se zítra (za necelé 2 hodiny) na Malorce.

11.5.

Letiště na Palmě je obrovské a prázdné. Různě se jen tu a tam povalují nocležníci. Procházím velkou část všech 4 budov než si i já najdu svůj flek. Parádní kožené lehátko, zády ke gejtům, čelem na ranvej. Jsou asi 2 když usínám. Je asi půl 7 co se budím. To už je letiště jak mraveniště. Umýt, najíst, zakouřit a počkat na druhý let. Všechno je tak akorát a v 8:40 bordujeme. Letadlo plné němců po dovolené a polední déšť mi úplně nesvědčí. Naštěstí mám dobré zprávy o synovi. Po těžce prokašlané noci už je ráno lepší. Antibiotika snad už fungujou. I mé nachlazení slábne. Teď zbývá dojet na Hauptbanhof,počkat do půl 3 na vlak a pak 3 a půl hodiny kodrcat do okresu. (doplnění: Hlavál v Mnicjově resp. ta venkovní část, to je teda síla, pražskej Sherwood je proti tomu rajská zahrada). Hned pak letim za Tádou. Jak já se na něj těším.

Závěr (ť):
I přes některé nesnáze na cestě a doma, lze misi hodnotit jako pěknou a povedenou. Nebyl to zas takový wow efekt jak u některých předchozích výprav. Ale to je dané možná věkem, možná jen současným stavem v osobním životě. Každopádně všem co o Camiñu váhaj, to mohu jedině doporučit. Chceš to? Dej to! Stojí to za to!
Život je o překonávání překážek a výzev, ale v lepším případě těch překážek, které si člověk vytvoří sám a těch výzev, které si stanoví taky sám. Bom Caminho