Camino portugues

Pěší pouť do Santiaga se mi uhnízdila někde vzadu v hlavě před pár lety. Spíše jsem jí tam měl, jako že by třeba jednou možná byla docela fajn, nikoliv jako nějaký cíl, či sen. Loňský rok však byl zdravotně náročný. Nepotkalo mě vlastně nic závažného, ale pořád jsem se s něčím potýkal a mělo to vliv na mou chabnoucí fyzickou kondici. Celý život jsem zvyklý pořád sportovat, závodně fotbal, do toho cvičit, běhat, dělat na zahradě a najednou to šlo neustálými rekonvalescencemi mnohem hůře. Jsem sice hodně rozvážný, ale do fyzických výzev skáču po hlavě, a tak jsem se vlastně během dvou dnů před Vánoci rozhodl, že cestu chci jít. Koupil jsem letenky na přelom dubna a května, abych trefil dva květnové svátky a vzhledem k množství času vybral cestu z Porta. Řádky níže neslouží jako návod toho, jak cestu jít, jak má správný poutník vypadat, atd. Spíše jako inspirace pro ty, kteří to mají nastavené stejně jako já a i trochu jako můj deník, protože hrozně zapomínám.

Před cestou

Jak jsem psal, do fyzických výzev se vrhám po hlavě. Jeden ze zásadních vlivů na rozhodnutí měla prosincová diagnóza dvou vyhřezlých plotýnek v krční páteři a jedním z "léků" je chůze. Během Vánoc jsem tedy z fleku začal chodit, během pár dnů jsem nachodil přes sto kilometrů a ač jsem myslel, že jsem sportováním zvyklý, tak je to přeci jen jiný pohyb a po jedné chůzi, kdy jsem během 3 a půl hodin ušel 24 km (chodil jsem docela rychle) mi oteklo koleno a nárt. Tímhle směrem tedy cesta nevedla. Začal jsem v únoru znovu od začátku, kdy jsem kilometry přidával postupně. Od opravdu malých 6 kilometrových procházek jsem se dostal až na 34 km, které jsem ušel cca 14 dnů před odletem.

Jelikož jsem si chtěl cestu i užít a neřešit, že nohy nezvládají, přípravu jsem sice nepřeháněl, ale zároveň nezanedbal. Koleno se mi při chůzi občas ozvalo, zapojil jsem tedy párkrát týdně cviky čistě na okolní svaly.  Z fotbalu mám rovněž zkrácené svaly na nohách a trpěly dost achillovky. Zařadil jsem jejich každodenní strečink a před dlouhými pochody chodil ke kamarádovi na masáž. Předem můžu říci, že příprava byla dostatečná, protože až na klasickou únavu jsem celou cestu ušel bez problémů těchto partií. 

Další věcí, kterou jsem řešil dopředu, byly puchýře. Měl jsem předem rozchozené běžecké boty, kvalitní ponožky a během celé "přípravy" jsem měl jen jeden malý puchýř. Zde už jsem ale tak úspěšný nebyl a puchýře se staly největší strastí, kterou jsem během cesty řešil, ale o tom až dále. Poslední věcí tedy bylo, co vše zabalit a do čeho. V průběhu jara už jsem chodil s krční páteří na rehabilitace a o krku vůbec nevěděl, ovšem pár týdnů před odletem jsem naložil mojí krosnu 9 kg a šel na cvičný okruh. Již po dvou kilometrech začal krk absolutně protestovat. Zašel jsem tedy do outdoor obchodu, kde jsem si odzkoušel batoh od Osprey, vlastně až tam jsem zjistil, jak se správně utahuje. Rozdíl byl cítit hned, opět dopředu řečeno, během celé cesty jsem s krkem a ani zády neměl nejmenší problém a nevěřil bych, co vše udělá správný a správně nastavený batoh. Všude na netu můžete najít spoustu rad, co vše si sebou vzít a zabalit, nebudu to tady rozepisovat. Já odletěl s cca 8 kg a zpětně bych si jen vzal více triček.

26. dubna jsem odletěl přímo do Porta, samozřejmě se dají koupit levnější letenky, než ta moje zpáteční s přikoupeným batohem za 8 000, ale chtěl jsem letět ty konkrétní dny a přímo. V portu jsem přistál ve 22:30, pouze jsem dojel na ubytování do centra a ulehl do postele. 

1. den Porto - Vila do Conde 35 + 9 km

Jako první jsem se z ubytování vydal ke katedrále Sé do Porto, zde jsem si nechal orazítkovat kredenciál a zamířil na opačnou stranu než je Santiago, na jih. Chtěl jsem celé Porto obkroužit a ač jsem našlapal cca o 7 km více, než kdybych šel přímo, byla to dobrá volba. U etap v nadpise vždy uvádím na prvním místě, kolik měřila etapa samotná a na druhém, kolik jsem ušel ten den navíc. Uhýbal jsem totiž na různé alternativní trasy a v místě, kam jsem došel, poté co jsem se ubytoval, jsem toho nachodil dost navíc po okolí, protože jsem toho chtěl vidět co nejvíce.

Tak nějak jsem si myslel, že jsem na vše fyzicky skvěle připravený, ale hned první den mě vyvedl z omylu. Zatímco u nás teprve začínalo jaro, v Portugalsku bylo první tři dny 27 stupňů ve stínu a úplně jasná obloha. Opalovák jsem s sebou samozřejmě měl, ale nenapadlo mě, že když si na cestu nechám vylepat hlavu více, než jsem zvyklý, tak už má řídnoucí kštice sluneční paprsky propustí a já se spálím mezi vlasy. Veškeré domácí výšlapy probíhali v lese na "měkké" cestě. Tady však 90 % trasy vedlo po asfaltu, sem tam písku a nebo kostkách (nejhorší varianta), navíc fakt ve vedru, takže hned první den mi vyskákala mezi prsty hromada puchýřů, měl jsem je téměř na každém prstě. S opruzeninami od batohu jsem také nepočítal hned od prvního dne. Zpětně vzato to tak ale mělo být. Měl jsem na té cestě alespoň s čím bojovat. Navíc po ubytování jsem koupil silnější opalovák, mast na opruzeniny a poprvé v životě jsem si koupil kšiltovku. Z výběru mezi dámskou a dětskou (pánské neměli) jsem zvolil tu dámskou, která mi byla jen trochu těsnější. Můj 8 letý syn však zaslanou fotku okomentoval, že tak hrozně v kšiltovce nevypadám, tak co :-)

První etapa však byla tou jednou z nejhezčích. Samozřejmě k tomu přispěla euforie, že  je člověk konečně na cestě, na kterou se 5 měsíců připravoval, v ten moment jsem ještě nevěděl o zdravotních neduhách, které jsem jmenoval výše. Ale hlavně právě cesta, kdy jsem Porto obkroužil kolem oceánu a pokračoval podél něj byla moc fajn. Byla neděle, potkával jsem spoustu běžců, nebo lidí, kteří prostě jen vyšli ven a všeobecnou pohodu podporovala cesta po dřevěných chodníčcích pár metrů od oceánu a slunce.

Celou cestu jsem se rozmýšlel, kde po cestě budu spát. Samozřejmě první volbou bývají poutnické ubytovny Albergue, i já jsem to tak plánoval. Během různých cest a fotbalových soustředění jsem fakt zvyklý spát úplně ve všem a s "kýmkoliv" včetně rozestavěných budov, pod širákem, atd. Ale cca 8 km před prvním cílem jsem se zastavil na pivo a řekl si, že to tak vlastně nechci. Jednak už jsem trochu zpohodlněl a navíc jedním z důvodů cesty i bylo, že jak v práci, tak v osobním životě neustále s někým mluvím, pořád něco řeším a tady jsem chtěl strávit celou cestu jen sám se sebou. Otevřel jsem tedy booking a zabookoval pokoj v hotelu jen pro mě. Dělal jsem to tak po zbytek cesty, že jsem se vždy večer rozmyslel, kam dojdu a rezervoval si ubytování. Samozřejmě, že pro spoustu lidí je to pak ochuzení o další zážitky a spousta by mi jich řekla, o kolik jsem toho přišel. Ale mě to tak extrémně vyhovovalo. Krom nutných rozhovorů na ubytování a v restauracích jsem se po celou cestu bavil jen se dvěma lidmi a to ještě krátce a hrozně mi to pomohlo vyčistit hlavu.

Po příchodu na ubytování, sprše a nákupu první pomoci jsem se vydal do města, to jsem si prošel, sedl si do baru na pivo a byl jsem jen sám se sebou s svými myšlenkami. Po příchodu jsem se dal do ošetřování puchýřů. Každému asi pomáhá něco jiného, mě nejvíce sedělo puchýř vydesinfikovat, propíchnout a přelepit obyčejnou textilní náplastí. Zpětně bych ještě zvolil malou nadstavbu a puchýř prošil vydesinfikovanou nití. Pokaždé se mi totiž propíchlé místo zacelilo a puchýř se znovu nalil, což nit nedovolí. Až poslední dny se jim to nepodařilo "vyschly" a mě se již šlo bez problémů.

2. den Vila do Conde - Antas 34 + 3 km

Druhý den a velké očekávání, jak tělo zareaguje. Nejvíce jsem cítil zmiňované puchýře, ale ve finále zjistíte, že prostě jen bolí a jdete dál. Panovalo opět vedro. Prvních 10 km jsem vždy ušel úplně bez problémů, dalších 10 km se začalo tělo ozývat a nejhorších vždy bylo posledních 10 km. Hlava už má pocit, že vlastně bude za chvíli v cíli, přitom zbývají ještě skoro 2 hodiny chůze.

Cesta však vede stále po pobřeží a je se na co dívat. Poutníků jsem zde potkával poskrovnu. Když to přeženu, tak třeba 5 na každý kilometr. Cestu jsem vlastně skoro proběhl, ale posledních 5 kilometrů už bylo odříkání. Šlo se přes dlažební kostky a chodidlům se nechtělo. Když jsem dorazil do ubytování, což byl penzion s krásnými pokoji a s vlastní zahradou, nikdo zde nebyl a nic nefungovalo. Většinu Španělska a Portugalska postihl black out. Majitelce jsem se dovolal, ta mě přijela ubytovat a doporučila mi si jít rychle nakoupit do jediného místního obchůdku, dokud tam ještě něco mají. Večer však elektřina naskočila a tak jsem zalehl dobít baterky, v telefonu, i tu svojí.

3. den Antas - Vila Praia 34 + 6 km

Po odejití z Antasu se cesta mírně změnila, vedla již alespoň trochu lesem a začala být na začátku malinko kopcovitá. Zpětně vzato, bych teď zvolil po prvním dnu cestu centrální. Takhle bylo alespoň rozhodnuto, že na centrální trasu přejdu další den. První kilometry ovšem stále pokračovaly po kostkách, takže chodidla hned trklo, že jsou zpět na cestě. Navíc bylo vedro, ale jak se říká, že třetí den bývá nejtěžší, tak žádná krize se nedostavila.

Obědovou zastávku jsem měl ve městě Viana do Castelo. Všehovšudy jsem během cesty na oběd zastavil asi jen 4x, během fyzické zátěže nemám obvykle hlad a ten se dostaví až po ní, kdy bych naopak snědl vše, na co přijdu. Zastavoval jsem tak pouze na pivko či kolu v místech, které mi byly prostředím sympatické. Nejtěžších bylo opět posledních 10 km, z klasického asfaltu se mělo opět přesedlat zpět na dlažební kostky. To už se mi nechtělo, a tak jsem se rozhodl sejít z trasy a jít podél hlavní silnice po chodníku. Ten bohužel cca po 2 km skončil a do cíle jsem tedy šel při kraji. Dobré rozhodnutí to nebylo, ale výrazně jsem přidal do kroku a za hodinu jsem byl v cíli.

Ubytoval jsem se v penzionu hned u trasy. Prošel jsem si městečko a na večer sedl na pivo a pizzu. Následovalo klasické ošetření nohou a spánek.

4. den Vila Praia - Vila Nova de Cerveira 25 + 2 km

Krize nedorazila třetí den, ale čtvrtý. Ačkoliv mě čekala prozatím výrazně nejkratší trasa, tak nohy již od začátku nešly. Navíc bylo pod mrakem a pošmourno a oproti minulým dnům vyloženě chladno. Přitom cesta byla krásná. Chodník podél oceánu byl po kostkách jako balzám. Po 8 km jsem dorazil do města Caminha, odkud se dá přeplout do Španělska a pokračovat v pobřežní cestě. Jak jsem psal výše, já byl ovšem rozhodnutý přejít na trasu centrální.

Městem jsem tedy jen prošel a pokračoval dál do dnešního cíle. V druhé polovině etapy se začal zvedat vítr a přicházet tmavé mraky. Cesta vedla zrovna kolem řeky Minho a já na ní byl úplně sám. Mrzelo mě, že jsem musel tuhle část před přicházejícím deště proletět. Každopádně jsem udělal dobře, protože při příchodu do vesnice Vila Nova de Cerveira jsem sotva dosedl na oběd a v tom se spustil ceďák, až to okapy nebraly. 

Po jídle se déšť alespoň trochu umoudřil a já tak doběhl poslední dva kilometry do ubytování. To jsem měl v starém historickém areálu, kde se konají svatby a různé slavnosti, ale já v něm byl úplně sám. Nebyla zde ani žádná obsluha, do pokoje jsem se dostal přes poslaný kód. Zbytek dne navíc neustále lilo, takže jsem veškerý čas strávil na pokoji, kde nebylo co dělat. Dolehla na mě jediná krize, kdy jsem se nudil, nebylo kam jít a navíc jsem netušil, jestli se do druhého dne nohy vzpamatují.

5. den Vila Nova - O Porriňo 34 + 6 km

Nejslabší den byl za mnou. Naspal jsem snad 10 hodin a tělo bylo jako nové. Ráno mě navíc přivítalo sluníčko a celkově krásné počasí. Přešel jsem zpět na alternativní trasu podél řeky a úplně sám jsem šel až do Valenci, což je poslední město v Portugalsku. Následoval přechod řeky, která mi dělala společnost posledních 20 km a byl jsem ve Španělsku ve městě Tui.

To jsem jen proběhl a trasa se stočila mezi lesy a vesničky, což bylo fajn. V O Porriňu, kde byl cíl dnešního dne bylo úplně mrtvo. Přičítal jsem to odpolednímu klidu, tak jsem na ubytování poprvé vypral veškeré oblečení a vydal se do města na jídlo. Bylo však téměř vše zavřené, úplně mi vypadlo z hlavy, že je 1.5. a svátek je nejen v ČR. Přeci jen jsem otevřenou restauraci našel a poprvé využil 3 týdenní samostudium španělštiny. Anglicky zde totiž neuměli a na základní objednání a pár frází ty tři týdny stačily.

6. den O Porriňo - Pontevedra 36,5 + 5 km

Čekala mě nejdelší etapa celé cesty. Zároveň jsem se na ní hrozně těšil. Věděl jsem, že pokud tuhle část dojdu, do cíle už nějak dopajdám. Navíc Pontevedra bylo město, na které jsem se dle recenzí o historických budovách těšil možná nejvíce. Při plánování jednotlivých etap jsem řešil jen kilometráž v závislosti na ubytování a vůbec jsem nekoukal na převýšení. První polovina vedoucí podél oceánu byla po rovině. K nejdelší jsem si však přidal i nejkopcovitější, když jsem během cesty nastoupal a naklesal 130 pater.

Cesta jako taková však byla moc fajn, chvíli vesničkami, chvíli přírodou. Bylo však znát, že jsem na posledních 100 kilometrech cesty, což je minimální vzdálenost, pro obdržení kredenciálu. Jednotlivých poutníků znatelně přibylo. Do Pontevedry jsem dorazil kolem třetí hodiny s cílem se ubytovat, dokoupit zásoby a projít si centrum spojeně s večeří. Po nákupu však opět přišla průtrž mračen a pršelo až do noci, takže jsem se už nikam nedostal.

7. den Pontevedra - Caldas de Reis 23 + 6 km

Pontevedru jsem si tak prošel alespoň ráno a je opravdu krásná. Čekaly mě poslední tři etapy. Úmyslně jsem je zvolil krátké. Chtěl jsem už jíž v klidu, kochat se, dělat více zastávek. Lidí ale už bylo opravdu spousta a hlavně se stylem poutníků, kteří často šli s hlasitou hudbou se změnil i styl okolní. Útulné občerstvovny vystřídaly klasické restaurace, které byly často plné. Do Calsad de Reis jsem dorazil po poledni. Prošel jsem si město, zašel na večeři a ulehl ke spánku.

8. den Caldas de Reis - Padrón 19 + 6 km

Předposlední den a mohl bych vlastně okopírovat text z předchozího odstavce. Cesta jednotlivými místy byla opravdu krásná, ale těch lidi. Často to připomínalo spíše slalom mezi kužely. Ale nechci, aby to vyznělo příliš negativně. Bylo by divné kritizovat, že je na cestě moc lidí, když po ní sám jdu. Večer jsem šel i brzy spát, přeci jen jsem se těšil na poslední etapu a cíl.

9. den Padrón - Santiago de Compostela 25 + 10 km

Zbývajících 25 kilometrů. Vyrazil jsem v pozdějším dopoledni, kdy jsem doufal, že mi co nejvíce lidí uteče. To se částečně povedlo. Poslední část mi nepřišla tolik zajímavá, co do okolí, ale samozřejmě člověka žene myšlenka, že už je na konci. 

U spousty cestopisů a zážitků jsem četl, jak velký dojem na lidi udělá, když dorazí ke katedrále poprvé. U mě musím říct, že první vau efekt se nekonal, to až o pár hodin později. Nejprve jsem poseděl chvíli na náměstí, pak se ubytoval, vysprchoval, převlékl do gala a skočil si pro kredenciál. Následovala cesta na pivko, moje oblíbená paella coby odměna a teprve jsem šel na obhlídku katedrály zevnitř.

Jsem absolutně nevěřící člověk, ale už při vstupu dovnitř jsem cítil jemné mravenčení, při vstupu do krypty, kde jsou ostatky svatého Jakuba mi už projížděla husina celým tělem. Buď jsem opravdu zažil nějaké osvícení, nebo to bylo těmi pivy před vstupem :-)

Ať tak, či onak, byl jsem na konci cesty. Ještě jsem prošel celé historické centrum, sedl na pivo, dal si večeři a vyrazil spát. Druhý den jsem jen přejel busem zpět do Porta a následný den brzkým letem zpět domů.

Závěr

Jak jsem psal na začátku, výše psaný text určitě není popisem či návodem správné poutnické cesty. Ale co je vlastně správná cesta. Pro mě to byla taková, že jsem absolutně vypnul, zapomněl jsem na vše, co řeším doma, ničím se neomezoval a vlastně si cestu užil.

Kdybych měl někomu něco poradit, asi by to bylo to, ať jde zkrátka jen dle sebe. Ať se nikam nežene, jde svým tempem a řeší jen to, co sám chce. Udělá si cestu/pouť takovou, jako chce on a ne takovou, jako někdo někde píše, že má být. A jestli půjdu znovu? Sám ji určitě neplánuju. Možná by mě lákalo vydat se na ní se svým starším synem. Ale to mám zase tam někde vzadu v hlavě, že třeba možná někdy :-)