Camino Primitivo

Mým cílem není napsat čistě cestopis, ale říct i něco málo o Svatojakubských cestách, upozornit na věci, které se mi cestou hodily a za které bych byl rád, kdyby mi je dopředu někdo řekl. V cestopisu se ale zaměřuji i na jednu (v našich končinách) z méně známých cest, kterou jsem nakonec prošel za necelých 9 dní.

Proč se na cestu vypravit?

Těch důvodů může být nesčetné množství nebo jeden jediný. Já osobně měl po náročném pracovním období, které jsem chtěl hodit za hlavu. Snil jsem o tom, že vypnu na několik dní telefon a budu nedostupný pro všechny na světě. Snil jsem o tom, že běžné problémy vyměním za ty jednodušší – kde budu dnes spát, co budu dnes jíst, co když budu brzy unavený. Měl jsem životní otázky, nad kterými jsem chtěl v klidu a bez vlivu ostatních přemýšlet a dojít k závěrům. Chtěl jsem se na čas zbavit komfortu všedního světa a žít jen s tím, co mám na zádech při lehce stísněnějších podmínkách (před Caminem jsem nikdy nespal ani na hostelu). A co zvlášť? Líbila se mi možnost spojení všeho uvedeného s cestováním v odlehlejší části Španělska.

Katedrála v Santiagu - cíl mé cesty

Rozhodnutí, že vyrazím na Camino nebylo tedy tak složité a brzy jsem začal vyhledávat vhodnou z cest. Časový limit, se kterým jsem mohl operovat, byl 20 dní s tím, že 2 dny bylo třeba odečíst na cestu tam a zpět. První volba padla na zkrácený úsek Camino Aragonés, kterou bych šel z francouzských Lurd do Santiaga v délce téměř 1000 km (zhruba 60 km na den), což jsem vzhledem k nadváze, nulovému inklinaci k tréninku a absenci jakékoli zkušenosti s pěší poutí zavrhl. Alternativou se pro mě stala cesta ze Saint-Jean-Pied-de-Port, známá jako Camino Francés, v délce 770 km (zhruba 45 km na den). Pro tuto cestu jsem nakonec nakoupil i letenky a začal rezervovat ubytování na první dny. Postupem času, když jsem se o svém záměru rozhodl svěřit nejbližšímu okolí, jsem začal být přesvědčován, že cestu nemůžu vdaném časovém horizontu zvládnout ani náhodou. Po tomto nátlaku jsem se tedy smířil s tím, že neuvidím krásné Pyreneje (na které jsem se těšil asi ze všeho nejvíc) a rozhodl jsem se pro výběr pouze relativně krátké Camino Primitivo (320 km), jejíž délka je obvykle dva týdny a která vede asi nejkrásnější přírodou, ale velmi náročným terénem. Asi mi zbyde trochu času, ale tak se případně projdu do Fisterry nebo Muxie.

Santiago de Compostela a místa, kde jsem zvažoval, že svou pouť započnu.

Kdy na Camino vyrazit a kterou cestu si vybrat?

Nejlepším obdobím pro cestu je Jaro a Podzim, kdy ve Španělsku nejsou tak vysoké teploty a na druhou stranu není tak častý déšť. Já se rozhodl podniknout svou cestu v červnu, ale na francouzskou cestu bych se vydal nejspíš v dubnu nebo v první polovině května. Před cestou jsem se všude dočetl, že hlavní sezóna je v letních měsících – v červenci a v srpnu. Místní to ale nepotvrdili, podle nich (a jejich ubytovacích dispozic) je to květen, červen a září. Ubytování jsem přesto neměl problém sehnat a asi jen 2x se stalo, že se alberg do večera vyprodal. Přesto jsem radši rezervoval ubytování telefonicky během dne (později po napojení na francouzskou cestu i přes booking), což nebyl nejmenší problém.

Selekce cesty hodně závisí na časových možnostech i na očekáváních, která si k cestě někdo dává. Během cesty jsem potkal velké množství poutníků, kteří prošli i jiné cesty a postupně se k nim vyjadřovali. Níže je menší „sumarizace“ těchto poznatků.

Camino Francés – Nejznámější cesta ze Saint-Jean, která si svou popularitu získala i filmem The Way (2010). Dnes je na ní suverénně největší množství poutníku a vzhledem k nezajímavému terénu ji nikdo moc nedoporučuje.

Camino Primitivo – Náročná, ale krásná a vcelku krátká cesta do Santiaga. Spousta poutníků, kteří prošli i více cest mi řeklo, že je Primitivo jedna z nejzajímavějších.

Camino Portugués – V česku velmi populární varianta, která v zahraničí není příliš uznávaná. Spousta poutníků ji nepovažuje za skutečné Camino kvůli minimální náročnosti. Na druhou stranu je to jedna z cest, kterou lze realizovat takřka celoročně.

Camino del Norte – Nádherná cesta podél severního pobřeží Španělska u Atlantského oceánu, která si získává v posledních letech na oblibě. Stále je tu relativně prázdno, ale cesta patří mezi náročnější.

Camino Aragonés – Atraktivní je první polovina v jižní Francii a následně přechod Pyrenejí do Španělska. Za španělskou Pamplonou se napojuje na francouzskou cestu (Camino Francés).

Via de la Plata – Údajně krásná, levnější a prázdná cesta ze Sevilly (nemám ale dostatek informací). Nevýhodou je, že se často střídají pobřežní a vnitrozemské podnebné vlivy – vždy Vám tedy bude na cestě vedro nebo zima nebo obojí.

Všechny cesty vedou do Santiaga

Co si zabalit a co nechat doma?

Na internetu lze nalézt spoustu návodů, ve kterých se lze dočíst o naprostých nezbytnostech na cestu. Zkušení poutníci doporučují nejluxusnější značky sportovního vybavení a náklady na všechny tyto potřeby se cenově pohybují v desítkách až stovkách tisíc. Nejenže jsem si toto vybavení nemohl koupit, ale především jsem si ho nechtěl koupit.

Spolehl jsem se tedy na sportovní vybavení, kterému dávám přednost při běžné jednodenní turistice. Tím je sportovní vybavení z LIDLu (Crivit) a z obchodu Decathlon. Z prvního obchodu jsem tedy použil batoh, relativně lehký a skladný spacák a většinu funkčního oblečení (2 trika, trekové kalhoty). Z Decathlonu jsem si pořídil hlavní boty Quechua MH500 na horskou turistiku, trekové kraťasy a drobné příslušenství (sluneční brýle, láhev a vak na vodu,…).

Vzhledem k tomu, že zabaleno jsem měl nakonec nesčetné množství věcí a ne všechny jsem využil, představím následující seznam „Co si zabalit?“ ve třech kategoriích – co bych si vzal znovu, co bych nechal doma a co mi chybělo. Jedná se čistě o můj pohled a záměrně uvádím argumenty proč jsem si danou věc vzal nebo proč mi byla na obtíž, aby se každý mohl rozhodnout, zda je daný předmět opravdu nezbytný.

Co jsem měl a zabalil bych si na cestu znovu?

4 sady oblečení (2 bavlněná a 2 funkční trika, 4 trenýrky a 6 párů ponožek) – na někoho možná velký luxus, ale já bych si vzal znovu stejný počet, protože tolik místa to nezabralo. Funkční trika jsem střídal každý druhý den, bavlněné triko jsem používal jedno na spaní a druhé (slušnější) na cestu tam, domu, do měst, na mši,… Trenýrky jsem měnil vždy po příchodu na ubytování a po sprše (byl jsem v nich tedy večer, následně přespal a druhý den na cestu). Ponožky jsem používal v tzv. dvojitém systému (na jedny jsem si oblékl druhé), což zabraňuje tření kůže o ponožku a nevznikají pak puchýře na chodidlech (alespoň ne tolik);
Rychleschnoucí ručník (Decathlon);
Lehká nepromokavá bunda (Lidl);
Trekové kalhoty (do horšího počasí - Lidl), trekové kraťasy (do lepšího počasí - Decathlon), normální kraťasy (na večer, do města, na cestu, do kostela…);
Hlavní boty - (turistické, nízké - Decathlon), Papučky na přezutí na albergu (mám je z nějakého hotelu)
Batoh (30 l) s pláštěnkou a lehký spacák – dohromady obě položky měly méně než 1,5 kg, což je hodně důležité číslo. Když jsem potkal kohokoli, tak na batoh směřovala vždy první otázka – jak to, že je tak malý? Přitom bych se s ním nebál jít i dvakrát či třikrát delší cestu;
Základní hygiena - Sprcháč v lahvičce do letadla (naprosto dostačující množství na 3 týdny), kartáček a zubní pasta, cestovní balení pracího prášku v tubě;
Druhý, menší batůžek (cca 10 l - Decathlon - nezabere žádné místo)
Papírové kapesníčky (2 balíčky) a alespoň 3 igelitky;
Základní lékárnička – měsíčková mast (tohle byla trefa do černého), Sudocrem, Ibalgin, Endiaron, magnézium v prášku (denní dávky), náplasti na chodidla (ideálně gelové, kvalitní a vyzkoušené) a obinadlo;
Dioptrické brýle a kontaktní čočky (cestovní balení);
Powerbanka – asi bych to bez ní zvládnul, ale byl jsem rád, že jsem ji měl. Ta moje je outdoorová a má solární panel, tudíž jsem ji měl přes den ve vnější kapse batohu a neustále se při chůzi dobíjela;
Telefon se slušným foťákem (v mém případě Xiaomi Redmi 6), krátký nabíjecí USB kabel (15 cm), adaptér do zásuvky a sluchátka;
Aplikace v telefonu Mapy.cz a Camino Primitivo – Mapy.cz jsou pro tyto cesty naprosto klíčová apka (po batohu druhá věc, kterou mi každý záviděl), která mi hodněkrát pomohla. Aplikace Camino Primitivo je zdarma, ale pouze ve španělštině – pomůže nalézt ubytovny (albergy) na trase, zobrazí základní mapu a výškový profil – každopádně nice to have;
Čelovka – Nakonec jsem ji nevyužil, ale byl jsem rád, že jsem ji měl. Doporučuji v tomto případě brát ohledy na velikost;
Špunty do uší – Pro lidi co mají lehké spaní;
Turistické hole – nemohl jsem kvůli ostrým hrotům převážet letadlem, dokupoval jsem je až v Decathlonu ve francouzském Bayonne – opět jedna z klíčových věcí, která mi na cestě pomohla, poslední dny jsem chodil už jen s nimi (byť to do teď pořádně neumím);
Opalovací krém – opět jsem si vystačil s obyčejným a malým balením z Decathlonu;
Láhev na vodu (0,8 l) - nesl jsem ji v boční kapse batohu - původně jsem tak počítal s tím, že na každé pití budu muset zastavit, sundat batoh a láhev vyndat, nakonec jsem vždy došel nějakého dalšího poutníka, kterého jsem o vyndání pití poprosil;
Minikuchyně – v mém případě malý plastový box naplněný domácím sušeným masem, plastovými příbory, několik sáčků s čajem, čokoládová tyčinka, krekry, cukr,…;
Vitacit – Cukr v nejideálnější formě, dodá spoustu energie a pro mě ideální substitut za sladké nápoje, které běžně piji ve velkém;
Sluneční brýle
Propiska a deníček – Byl jsem rád, že můžu uchovávat vzpomínky…;
Křížek na krku - takový symbol cesty
Talisman – Pro mě malá panenka, kterou mi před odletem vyrobila žena, abych na ní myslel a nezapomněl.

Co jsem měl a už bych si nevzal?

Stan – měl jsem ultralehký (900 g) pro jistotu přespání, kdyby byl albergue plný a nebo abych ušetřil. Nakonec jsem nevyužil – každý den jsem dorazil vyřízený a zpocený a za sprchu a matraci jsem byl moc rád;
Plavky – chtěl jsem se koupat ve Fisterre nebo v Muxii, ale stejně bych do slané vody s tak zničenými nohami nevlez;
Tenká deka – pro mě jediná možnost se trochu zahřát, vzhledem k tomu, že jsem neměl žádnou mikinu. I přes méně teplé počasí jsem nakonec nevyužil kromě cesty busem;
Maska přes oči – Byl jsem tolik vyřízenej, že tohle vůbec nebylo zapotřebí. Pro lidi s lehčím spaním ale dost možná důležitá položka;
Druhé boty - trekové sandály (Alpine Pro) - nakonec jsem je nevyužil, počasí ani cesta tomu neodpovídaly
Akční kamera/malý fotoaparát – Já dostal před cestou parádní kousek, který se ale pro potřeby Camina vůbec neosvědčil. Do kapsy byla kamerka dost těžká a batoh se mi nechtělo sundávat každý kilometr. Fotil jsem tak skoro pořád jen na telefon;
Vybavení k foťáku (stativ, nejrůznější držáky, apod.) – viz výše;
Vak na vodu – to je trochu o prioritách každého a závisí na typu batohu – já měl láhev z pevného plastu a pak si nosil ještě jednu půllitrovku s vodou. Vak na můj batoh nešel vhodně připevnit. Vnitřně mám pocit, že bych s vakem pil mnohem víc;
MP3 přehrávač – měl jsem jen proto, abych šetřil baterku v telefonu, použil jsem 2x po večerech a zvládl bych určitě i bez něj;
Indulona – bral jsem na nohy kvůli puchýřům, ale nakonec systém dvou ponožek dostačoval, případně jsem mazal měsíčkovou mastí;
Kolíčky na prádlo – měl jsem jen 2, ale nevyužil jsem - vše se dá připevnit na batoh;
Klobouk – první dva dny jsem se v něm dost potil, pak už stačily sluneční brýle;
Vytištěný průvodce na cestu – stačí apka.

Co jsem neměl a příště si vezmu?

Léky, masti a gely na svaly – tuhle část jsem hodně podcenil, ale němečtí poutníci mě zachraňovali. Pátý den mě chytlo pravé koleno, osmý den pak levá holeň. Vzhledem k tomu, že jsem měl jen jedno obinadlo, byl poslední úsek cesty hodně nepříjemný;
Delší nabíjecí kabel – na tom jsem asi opravdu nemusel šetřit, 15 cm je proklatě málo, příště vezmu kabel dlouhý alespoň půl metru;
Malá peněženka na hotovost (měl jsem obyč velkou kterou běžně nosím v zadní kapse pořád v batohu, hodilo by se něco menšího do kapsy, kam bych dal drobáky);
Baterka s červeným světlem (měl jsem objednanou z alíka, ale nedorazila včas, zvládl jsem to bez ní bez problémů, ale stejně by byla fajn - příště asi zkombinuji s čelovkou);
Nůžtičky na nehty - to je ale v příručním zavazadle běžný problém, zvládnout se to bez nich dá.

Příprava na cestu

Na cestu není třeba se chystat a jde ujít i bez přípravy – mluvím z vlastní zkušenosti. Pouze víkend před odjezdem jsem prošel 15 km trasu, kde jsem si vyzkoušel batoh, nové boty a dobíjení powerbanky za chůze. Vyrážel jsem při tělesných dispozicích 183 cm a 94 kg a s tím, že sport sleduji tak max. v televizi z gauče. Hodně lidí mi předpovídalo, že ujdu tak max. 20 km denně, ale musím říct, že jsem naučený chodit a jednorázově ujít větší vzdálenost nemám problém.

Celková doba přípravy (od prvního impulsu do odjezdu) byla 6 týdnů, s tím že změnu z Camino Francés na Camino Primitivo jsem provedl až necelé dva týdny před odjezdem. Pod přípravou si v tomto kontextu představuji zjišťování map, cest, hledání informací, apod. Ignoroval jsem takřka veškerá doporučení starších a rozumnějších – jeďte ve vysokých a prošlápnutých botách, nechoďte v mlze, vezměte si dost náplastí na puchýře, vyražte s pláštěnkou (poncho), vezměte si mikinu… Nic z uvedeného jsem nedodržel a přesto přežil. Pouze k pláštěnce - měl jsem lehkou nepromokavou bundu a pláštěnku na batohu.

Balení batohu jsem nechal až na poslední večer před odletem, kdy mě chytnul panický záchvat, že do 30 litrů se prostě nevejdu. Nakonec jsem musel odstranit několik zbytečností (dron, velké balení kapesníčků, náhradní baterie, turistická GPS, apod.). Současné chytré mobilní telefony substituují velkou řadu zařízení, čehož je dobré využít pomocí řady aplikací. Celkově se váha zastavila na 6,93 kg u zabaleného batohu bez vody.

0. den (6. 6. 2019)

Nultý den cesty jsem podnikl hlavní část přesunu z Prahy až do Ovieda. Vzhledem k tomu, že jsem původně plánoval „standardní“ francouzskou cestu byl přesun poněkud komplikovanější. Využil jsem letu společnosti Ryanair na trase Praha – Brusel (Charleroi) – Biarritz. V trojměstí Biarritz, Anglet a Bayonne jsem si ten den dal menší trénink a přes všechny tři města nachodil přes 20 km. Po lehkém ošplouchnutí se v Atlantském oceánu v blízkosti dobré stovky surfařů jsem provedl nezbytné nákupy v Decathlonu – především turistické hole. Během cesty mezi městy mi z podtrika vypadl křížek visící na krku (ten jsem si pořídil speciálně pro tuto cestu). Když jsem si pak k večeři kupoval gyros v blízkosti místního nádraží, dostal jsem tímto symbolem do rozpaků arabského prodejce, který mě radši dvakrát upozornil, že maso, co jím, je 100 % halal. Jako náboženský protipól pak zesílil arabskou modlitbu z Youtube, která hrála v televizi za mým levým ramenem. Večeře byla jinak výborná.

„...nikdy jsem nepoužil takové množství dopravních prostředků , než když jsem vyrazil na tuto pěší pouť.“

Z Francie jsem pokračoval Flixbusem až po deváté večer do španělského San Sebastian. Překvapila mě velikost francouzských Flixbusů, které mají o několik řad méně, a tak jsem mohl po sklopení sedadla bez problémů natáhnout nohy v plné délce. Do San Sebastian jsem dorazil v pozdním večeru a město jsem pouze v rychlosti prošel, než jsem přes noc pokračoval autobusem španělské společnosti ALSA do Ovieda, kde jsem v 6 ráno svou cestu ukončil. Co je zajímavé, snad nikdy jsem nepoužil takové množství dopravních prostředků při jedné cestě (2 letadla, 2 autobusy), než když jsem vyrazil na tuto pěší pouť.

Přivítání na letišti v Biarritzu

Na břehu Atlantského oceánu

Atlantik

Terezka a více než stovka surfařů

Katedrála v Bayonne

San Sebastian v noci

Cesta z Prahy do Ovieda

1. den (7. 6. 2019)

Je to tady! Vystupuji z autobusu na okraji Ovieda. Jsem docela odpočatý, v autobuse jsem naspal 3 hodiny – to je více, než jsem spal v posledních dnech a dokončoval vše potřebné, abych mohl na pouť vycestovat. Oplachuji se na nádražním WC a vycházím pomalu do města. Je překvapivě větší než jsem očekával. Mám zjištěno, že katedrála otevírá až v 10 hodin, dříve poutnický pas (kredenciál), do kterého budu sbírat razítka, nedostanu. Toulám se tedy městem, jestli neobjevím nějakého dalšího poutníka a dostanu se až ke katedrále. Je přesně 7:00 a já stojím na startu své cesty na hlavním náměstí před katedrálou. Nemám slov.

„Buen Camino!“

„Buen Camino“, ozve se najednou zničeho nic za mnou. Za mnou stojí mladý poutník v plné síle a s profi vybavením. Má dobrou náladu a ptá se mě na cestu. Ihned hledám v aplikaci a posílám ho daným směrem, předtím mu ještě stihnu říct, že právě dnes začínám. Ještě jednou mě tedy vítá na Caminu a přeje hodně úspěchu. Pak se loučí a vyráží na cestu. Podle jazyka a přízvuku tipuji, že se jedná o Španěla. Procházím se dál po Oviedu, křižuji prázdné ulice, kupuji si snídani a jsem demotivován. Už chci začít, ale pořád nemám ten kredenciál. Katedrála otevírá až za 2 hodiny. V 8:30 se vracím na náměstí. Míjím už spousty poutníků, včetně velké skupiny asi 20 Japonců ve stejných tričkách. Na náměstí se pak seznamuji ještě s Martinem ze Slovinska, který odchází v 9:15 – třeba ho pak doženu. Procházím ještě katedrálu (teď je otevřená kvůli mši) a čekám na otevření prodejního okénka. Kredenciál nakonec kupuji dvě minuty po desáté a z katedrály se dostanu po několika dalších minutách.

Východ slunce nad katedrálou

Prázdné uličky

Prázdné náměstí

Oviedo

V 10:20 to začíná. Stojím před katedrálou, kredenciál v kapse batohu, úsměv na tváři. Zapínám tryskový pohon a během pár minut prolétnu celé Oviedo, kde následuje mušle na zemi na chodníku. Za necelou půlhodinku se dostanu z města ven. Předbíhám se s klukem, co je evidentně z Česka a nakonec ho pouštím. Jde na lehko, i na mou úroveň má závratné tempo. V první části cesty zastavuji jen na pití, oběd chci dát až kolem 12 hodiny. Brzy předbíhám i skupinku asiatů a ve 12:10 přicházím do obce La Venta de Escamplero. Ušel jsem 12,7 km za méně než 2 hodiny - výborná práce! Obědvám. Předbíhá mě sice spousta lidí, kterým jsem před pár momenty ukázal záda, ale to mi nevadí. Většinou začínali kolem sedmé či osmé hodiny. Na zastávce strávím asi 20 minut.

Během mé přestávky se přežene rychlá přeháňka, která mě naštěstí nezasáhne, a tak mohu pokračovat v plné síle. Vycházím se zpožděním a s vědomím, že mě zase všichni předběhli. Asi po dvou kilometrech se dávám do řeči s Italem Giuseppem. Je to jeho již třetí pouť, kterou začal původně ve španělském Irunu, ale později přešel z Del Norte na Primitivo. Když se zmíním, že jsem z Prahy, pousměje se a řekne… „Oh, ha ha… Corruption!“ – ano, v tomhle je Praha asi světovou metropolí, na druhou stranu nevím co říct k tomu, že Giuseppe je ze sicilského Palerma. Napadá mě jen hloupá otázka "Jsi součástí mafie?" Nový spolucestovatel ale mluví špatně anglicky a neustále mě poučuje, jak mám Camino procházet, na kterou stranu se přesouvat a mně se to moc nelíbí, proto jej po pár minutách opouštím a nasazuji opět rychlejší krok. Ztrácím se z dohledu a dalších 5 km opět držím slušné tempo. Procházím voňavým lesem a lezu přes další kopec.

Před druhou přeháňkou se schovávám v kapličce, kde si oblékám bundu a pláštěnku na batoh. Na stejném místě se před deštěm ukrývá i Jacques z Belgie. Je mu odhadem lehce přes 50 a před rokem skončil v práci – říká jen, že byl TOP manažerem ve významné potravinářské mezinárodní společnosti. Zmeškal ale spoustu věcí v životě – zanedbával život s manželkou, přišel o několik let své dcery. Dnes pomáhá rozjíždět start-upy a dělá to, co ho baví. Vyjel jako dobrovolník do zahraničí a teď se rozhodl jít i po Caminu. Je to jeho první cesta a vyrazil jen několik hodin přede mnou. Oba jdeme slušně rychle a povídáme si… Já vyprávím o své práci na univerzitě, on o tom co dělal v soukromé sféře. Najednou mi zničeho nic řekne, že pracoval jako jeden z nejvýše postavených lidí pro Mondeléz a začne mi vyprávět historky z firmy. Nestačím se divit, jakou osobnost jsem to na Caminu potkal! Jen pár minut potom Jacques ale ucítil kávu a řekl, že se zdrží. Do Grada zbývají 3 km a já začínám být po dvou takřka probdělých nocích unavený. Jdu tedy napřed.

Cesta z města

Moje dnešní etapa do Grada

Španělská příroda

Směr určuje mušle hřebenatka

Puente Gallegos

Oběd - španělská šunka a polské krekry

Před další přeháňkou se na poslední chvíli schovávám v supermarketu kraji města – pořizuji Pepsi a minisušenky Prince. Tělo mi konečně dává vědět, že to pro dnešek už stačí a z posledních sil se dobelhám do Grada a přicházím do rezervovaného albergu. První den jsem si opravdu nechtěl komplikovat situaci a albergue La Quintana jsem si booknul na spaní s předstihem. Ani tady ale nemluví anglicky, a tak se horko těžko snažím vysvětlit, že mám rezervaci. Rychle si dávám sprchu a jen co se natáhnu do postele, tak na 3 hodiny vytuhnu.

Když se před osmou večer probouzím, jsou vedle mě ubytovaní dva češi - bruneta Lea s krásně orazítkovaným pasem a starší Honza. Chvíli si povídáme, ale večer trávíme na telefonech, tak je to na pouti v současné době, bohužel, zvykem. Na rychlo a z posledních sil ještě peru oblečení za poslední dva dny a večeřím krekry se šunkou, stejně jako na oběd. Pak se ještě procházím do města a pořizuji vodu a čerstvé pečivo na další den + něco málo pro Leu a Honzu. Po návratu na alberg usínám.

2. den (8. 6. 2019)

Druhý den ráno se probouzím jako jeden z prvních a s cílem vystartovat nejpozději v 7 hodin. Budíka mám na 6:30, a protože nechci budit ostatní, budím se vibrujícím náramkem. Rychle posbírám vše, co kolem sebe najdu a vyprazdňuji šuplík pod postelí. V rukou vše odnáším na chodbu a teprve tam se oblékám a celý batoh znovu přebaluji. Později tento jedinečný systém mého balení označím jako „balení se na ku*vičku“, kdy daná osoba (alespoň v seriálech) také opouští místnost pouze zabalená v peřině či noční košili a teprve na chodbě si obléká kalhotky. Později kolem mě na chodbě prochází Honza, se kterým si popřejeme Buen camino a v 7:10 vyrážím vstříc novému dobrodružství.

Vyrážím z pole position a hned zkraje dne mě čeká 6 km, během kterých nastoupám téměř 400 výškových metrů. Jsem spocený, ale zvládám to. U následujícího albergue San Juan de Villapanda popíjím vodu a míjí mě tu další z poutníků v maskáčové bundě. Doháním ho po pár minutách pod dalším strmým kopcem a bavím ho svým stylem, kdy zdolávám vrchol pozadu. Začínáme si povídat a seznamujeme se. Poutník se jmenuje Mariusz – je z Polska, pochází z Kielce, dlouho žil ve Varšavě, ale nyní je i se svou rodinou v nizozemském Haagu, kde má tříletou pracovní smlouvu. Když se ho ptám na jeho práci, detailně mi popisuje práci spojovacího technika v záchranných složkách. Má naprosto skvělou angličtinu a sympatický pohled na svět. Povídá se nám tedy skvěle, navíc má i dobré tempo, takže jdeme rychle. Oba dost fotíme přírodu, ovšem nejvíc nás překvapí pár koní "v akci".

Po asi deseti kilometrech dojdeme do obce Corniana, kde si potřebuji dát přestávku. Mariusz ale chce jít dál, takže se rozdělujeme. Jím další balíček sušenek a míchám si vitacit. Těší mě, že jsme všem utekli a široko daleko nikoho nepotkávám. Po pár minutách pauzy pokračuji opět stoupáním do nepříjemného kopce a následně mě čeká lesní pěšinka. Pořád pociťuji cukrový deficit a potřebuji zastávku. Z lesa vycházím u pily a o pár kroků dál vidím přímo oázu. Dvě lavičky, stůl a čtyři automaty s nápoji, kávou a dalšími drobnostmi. Dávám si tedy brunch a hoduji ve velkém stylu. Je krásné sluníčko, takže na nedalekém plotě suším oblečení z předchozího dne.

Uprostřed svačiny se z lesa vynořuje Mariusz – zastavil ve vesnici, jen několik metrů po mě a dal si kafe, teď mě dohnal. Plánuje, kde večer přespí a navrhuje mi albergue El Texu ve městě La Espina, což je i mým cílem. Mariusz dostal na tento albergue kontakt již předchozí den s tím, že ho spravuje dívka zPolska. Oběma nám tedy bookuje noc na tomto místě a pak společně vyrážíme dál. Opět řešíme to, čím se zabýváme, tentokrát i trochu vosobnější rovině. Camino dostal Mariusz jako dárek od ženy k 45. narozeninám, které má na konci měsíce. Má 4 děti – dvě dcery (18 a 16) a dva syny (14 a 10), přičemž nejmladší syn se narodil bez ramene a levé ruky. Přesto je to nejsilnější z jeho dětí, dokáže plavat nebo si zavázat tkaničku. Jdeme docela dlouho a Mariuszovi dochází síly. Nejbližší město Salas by mělo být asi 5 km od nás, a tak se rozdělujeme. Já jdu napřed, sraz máme u středověké brány na konci města. Opět nasazuji své tempo a světe div se, v Salasu jsem za dobrou čtvrthodinku. Mám radost, většina lidí, které jsem včera potkal, konči dnes pouze tady, přitom je pouze pár minut po poledni.

Pohled na vesničku La Doriga

Kostel Santa Eulalia v La Doriga

V severním Španělsku běžně rostou citrony a pomeranče

Na správné cestě

Láska je láska

Mariusz a jeho 15 kg na zádech

Nakupuji v místním supermarketu vodu, limonádu a něco málo k jídlu, v informační kanceláři pro poutníky si vyžádám razítko a pak si sednu za věží a jdu volat Terezce – konečně mám čas a energii, mluvíme spolu snad půl hodiny. Pak si ještě jednou procházím centrum města, bránu a kostel a překvapuje mě, že Mariusz pořád nikde není. Čekám na lavičce uprostřed náměstí, když začnou přijíždět polepené dodávky s plešatým dědou, který mi vzdáleně připomíná Horsta Fuchse. Několik lidí začne vybalovat stánky, pulty a vše možné na správnou politickou kampaň. V tu chvíli čekám víc než hodinu a je to pro mě tedy správný impuls vyrazit opět dál, kde je Mariusz nemám ponětí.

Další úsek cesty je krásný, lesní, pohodový a vedoucí podél řeky – kilometry mi tak ubíhají velmi rychle. Nikde nikoho nepotkávám, všichni konči už v Salasu nebo dorazí až výrazně později. Stoupám dalších asi 300 výškových metrů k dálničnímu přivaděči a dostávám se zatím nejvýš, co jsem byl za celou cestu. Přecházím jednu z hlavních silnic a vítězoslavně doplňuji energii na mostě spojujícím cesty nad přivaděčem. Dávám si jen pět minut, do cíle je to, co by kamenem dohodil. Teď pokračuji po rovince mezi menšími vískami k Espinalu, kde mě čeká následující noc – je to ode mě už pouze necelé tři kilometry. Mám dobrou náladu a broukám si polskou hymnu a při tom fotím spousty krav. Poslední osada před městečkem Espinal je Bodenaya, kde se těším, že si prohlédnu kostel u albergu. Jsem tedy překvapen, když před ním vidím sedět Mariusze. Ten mi říká, že město Salas úplně přehlédl – podle hodinek si hlídal vzdálenost a čekal ho až o několik kilometrů později. Myslel si tedy, že je v nějaké neznámé vísce. Společně tedy ucházíme poslední stovky metrů a já se rozhlížím, kde doplním zásoby na další den.

Přicházíme do albergu El texu a Mariusz přepíná do polštiny - jsou tu hned dvě rodačky z této země a můj spolucestující je nadšený. I mě se daří chytat na polštinu, ubytovává nás krásná brunetka Kasia. Ta měla před pár lety nastartovanou kariéru v ING v Polsku, ale nějak jí to nechytlo, tak odjela do Španělska, kde nyní žije již několik let. V pozdním odpoledni jdu ještě do města a kupuji si zásoby na další dny - zítra je totiž neděle (vše bude zavřené) a v pondělí se chystám jít úsek známý jako "Hospitales", kde se po celých 24 km nedostanu ani k říčce s pitnou vodou. Pořizuji tedy chleba, 3 konzervy tuňáka, šunku, sýr a jablko. Vracím se na alberg a dáváme si s Mariuszem víno. Kasia nám ukazuje několik rozbitých zařízení a nástrojů, které ji pomáháme opravit a pak nás už čeká večeře. Při ní se poznávám s dvojicí kanadských přátel, kteří nyní cestují po Evropě - Gabriell, který o sobě prohlašuje, že je satanista a nefalšovaný žid Zach. My čtyři jsme jediní hosté v albergu.

K dnešní večeři je poctivá porce špaget s vegetariánskou omáčkou "co Španělská půda dá". Pak dostaneme ještě malého nanuka a po celý večer teče pochopitelně spousta lokálního červeného vína. V šesti (i s hostitelkami) dáme dohromady 4 flašky a pak ochutnáváme lokální bylinný fosforeskující destilát. Hodně se bavím se Zachem, který po skončení cest po Evropě na konci června nastupuje v Londýně do firmy v oblasti financí, kde bude řídit nákup a prodej vybraných finančních derivátů. Taky Mariusz (posilněný vínem) se přiznává, že je profesionální voják, ale nesmí o tom moc mluvit. Jdeme spát na poutnické poměry relativně pozdě, a to kolem 22:30.

Cesta podél říčky Rio Nonaya

Hezká cesta

Původní severo-španělský sklad potravin postavený na pilířích - tím bylo zabráněno, aby zásoby na zimu sežraly krysy

Krásný albergue El Texu

Albergue El Texu a nástěnná mapa - zbývá cca 250 km.

Albergue El Texu

3. den (9. 6. 2019)

Po náročnějším večeru vstávám až lehce po sedmé – vína proteklo opravdu hodně a v hlavě mi zní písnička „Břehy“ od skupiny Imodium. Mariusz vstává podobně jako já, ale má ještě domluvenou snídani. Albergu El Texu se dlouhodobě příliš nedaří, a tak je chce podpořit. Mám dost času na balení a všechny přípravy a vyrážíme až se zpožděním po osmé hodině. Kasia se s námi dlouho loučí a tvoří s námi několik fotek. Ty vzápětí putují na facebook Albergu El Texu – máme s Mariuszem skvělé foto. V poslední větě nás upozorňuje na cestu Hospitales. Ta nás čeká až další den. Údajně je nádherná, ale v mlze velmi nebezpečná a rozhodně bychom tam v nepřízni počasí neměli chodit.

Vyrážíme na cestu do Tinea. Je neděle a Mariusz by rád stihnul mši, vzhledem ke dni to bere skoro jako zákon. Cestou mi vypráví už více o své práci. Má sice status vojáka, ale pracuje v armádě jako spojovací technik v rámci komunikace, je zodpovědný za její funkci při válečných operacích. Pracovně byl v Afganistánu, Kyrgystánu nebo Íránu a žil zde týdny i měsíce. Pak probíráme české a polské filmy, které by se nám mohli líbit. Vzhledem k tomu, že jsem před pár lety chodil s Polkou z nich většinu znám. Později se (v souladu s tím, že je neděle) obrátí téma k víře a k náboženství – evidentně to souvisí s tím, že Mariusz viděl ráno můj křížek na krku, který se snažím většinu cesty schovávat pod trikem.

„Jsi katolík?“

„Co ty vlastně jsi?“ ptá se mě s dlouhým pohledem do očí příslušník armády. Nechápavě kroutím hlavou, a tak Mariusz upravuje svou otázku… „No jsi katolík? Evangelík? Protestant? Nebo Ortodoxní?“ … „No, já jsem nic. Jsem ateista.“ Trošku nervózně, ale upřímně odpovídám. „A přemýšlíš někdy nad Bohem? Nad něčím větším, než jsme my?“ Popravdě, ano, občas nad něčím takovým přemýšlím a dá se říct, že je to i jedna z otázek, se kterou jsem přijel na Camino. To teď ale Mariuszovi říct nemůžu, protože jinak ze mě do večera udělá ukázkového katolíka. Elegantně proto odpovídám: „Jsem hodně vědecky orientovaný…a to v mém případě nedává prostor žádné víře.“ Toho se ale Mariusz překvapivě taky chytne. Popisuje mi, že mezi vědou a náboženstvím nevnímá takový rozdíl – spousta věcí se dá vysvětlit v obou světech, obě se vzájemně doplňují. Udává mi příklad na vzniku světa, chápání vesmíru, prvních lidech apod. Sám věří ne evoluční teorii a spoustu dalších otázek, které zpochybňují náboženství. Když vidím, že debatu o náboženství jsem pod kontrolou neudržel, nasadím silnější kalibr a zmíním se, že věda mi třeba pomohla vysvětlit deset ran egyptských. Opět se na mě zadívá tím dlouhým pohledem… A tak vysvětluji. „No, voda se mohla vizuálně proměnit v krev (první egyptská rána) kvůli zvláštním řasám a sinicím v severní Africe, které jsou známé narudlou barvou – ty se vyskytují, když v důsledku vysokých teplot poklesne hladina vody. Tohle prostředí (mělká stojatá voda, do které nikdo moc neleze) pak vyhovuje většímu rozmnožování obojživelníků, třeba žab – druhá egyptská rána. Protože se ale asi přemnožili, tak i rychle uhynuly a komáři a mouchy přišli o své predátory – tím získali prostor pro přemnožení zase oni, což je třetí a čtvrtá egyptská rána…“ Pokračoval bych dál, ale Mariusz mě zastavil, že už chápu můj pohled. K tématu víry už jsme se nikdy nevrátili.

Před Tineem je cesta hodně blátivá, ale přesto se přes ní prodereme a do města přicházíme po více než dvou hodinách od startu. V blízkém albergu Mariusz zjišťuje, že mše je až odpoledne, což se mu čekat nechce. Provozovatel ubytování doplňuje naše pasy o další razítko a podává nám další informace o cestě. Rozhlížíme se z centra města po okolí, je to tu opravdu krásné. Kupujeme si ještě svačinu a sedáme si u odpočívadla na kopci nad městem. Já jsem ale z času nervózní. Už je po poledni a většinu cesty máme ještě před sebou. Doplňuji tedy vodu a vše potřebné, abych zvládl na jeden zátah delší úsek cesty. Když Mariusz vidí, že mě přestávka docela nakopla, dá mi volnou ruku. Můžu jít napřed klidně až do albergu v Samblismo, což je náš dnešní cíl – Kasia nám tam udělala ráno rezervaci.

Loučení se před Alberguem - moje maličkost, Kasia a Mariusz

Hned po našem odchodu jsme se objevili na Facebooku

Za 9 dní cesty jsem viděl více krav, než za celý svůj život

Občas je cesta dost blátivá

Tineo

Zastávka nad městem

Stoupáme tedy do dalšího kopce, ale po pár minutách Mariusze ztrácím… Přidávám tedy ještě více na tempu a přecházím několik hor, procházím malé španělské vísky, pastviny a les. Několikrát se předbíhám se staršími manželi z Itálie, kteří se moc rádi zastavují na focení – je jim asi 50, ale mají pořád hodně energie. Neumí ani slovo anglicky, proto si moc nepokecáme. Omylem míjím klášter Santa Maria la Real ukrytý v lese – škoda, chtěl jsem se tam zastavit, údajně je opuštěný a pomalu chátrá. Napojuji se opět na menší silnici, kudy vede oficiálně cesta a potkávám vlčáka. Je obrovský, ale přátelský…přesto mám docela strach, spoustu lidí mi vyprávělo nepříjemné zážitky s pejsky na Caminu. Po více než dvou hodinách přicházím do malé osady Campiello. Tomu se snad ani nedá říkat vesnice – je tu křižovatka silnic, dva nebo tři albergy, obchod pro poutníky, několik barů a informační centrum. Bez poutníků by toto místo nepřežilo. Sedám si u automatu na kraji vesnice a kupuji si plechovku španělské pomerančové limonády. Na Mariusze čekám necelou hodinu, ale když ani to nestačí, odcházím pomalu pryč do asi 5 km vzdálené cílové destinace

Vzpomínám si ale, že Mariusz má problém si zapamatovat geografické lokace ve španělštině a pojem „Samblismo“ si rozhodně nevybaví. Nacházím na konci vesnice tedy cihlu a píšu mu vzkaz na silnici: „Mariusz! Go to Samblismo albergue“. Místo ještě označím velkou dřevěnou šipkou, snad si toho všimne. Já jdu pomalu dál, po delší pauze mám sil dost. Pokračuji tedy po okraji silnice, loukou a procházím obcí Borres, ve které je údajně jeden z nejhorších albergů na celém Caminu – původně jsem tu chtěl spát. V posledních dnech jsem dorazil na ubytování vždy před 16 hodinou, teď mám na hodinkách 15:38 a rád bych tradici dodržel. Zdolávám tedy náročný kopec a v 15:57 přicházím teprve asi jako 4. poutník.

Za postel, večeři a snídani platím 20 €, což mi přijde dost, ale mám výbornou pozici pro následující den. Později přichází Gabriel a Zach z předchozího dne a poslední postel zbyla pro Mariusze, který přichází až lehce po šesté hodině večer. Peru si oblečení a za sušení trika, trenek a páru ponožek nechci platit 4 eura, takže si půjčuji fén. V 19 hodin je večeře, která je proti očekávání docela velká a sytá. Nejprve se podává čočková polévka, pak těstoviny se smetanou a špenátem a na závěr sladký dezert v podobě jogurtu s meruňkou. Po večeři si chvíli volám s Terezkou a plánuji následující den. Rád bych ušel zhruba 35 kilometrů, ale rozložení albergů po cestě mi vstříc nevychází. Navíc mě ráno čeká nejkrásnější, ale velmi náročný úsek cesty, známý jako Hospitales (půjdu tam za jakéhokoli počasí). Rád bych došel do 45 km vzdáleného Grandas de Salime, ale spíš skončím na v Berducedu (24 km) nebo v A Mesa (27 km). Na chodbě si večer ještě balím věci a slyším, že o mě Mariusz mluví – mám pocit, že mě pomlouvá a nejsem z toho šťastný. Jdu spát.

Kousek před Campiellem

Campiello

Vzkaz pro Mariusze

Označení vzkazu

Docela příjemné počasí na delší procházku

Albergue v Samblismo - ubytování

4. den (10. 6. 2019)

Poprvé se budím už ve 3:30 ráno - nikdo sice nechrápe, sluchátka mám i tak na uších, ale přesto mám pocit, že bych měl vstávat. Spím dál a od 5:30 mě probouzí v desetiminutových intervalech budík dalšího spolunocležníka Jaspera. V 6:15 lezu z postele a balím opět "na ku*vičku". Chystám se na nejdelší úsek své cesty, kterým je 45 km velmi náročným terénem do města Grandas de Salime. Už v 6:30 jsem na snídani, která je bohatá podobně, jako včerejší večeře. Připlatit si tady se rozhodně vyplatilo. K dispozici jsou sýry, šunky, kafe, čaj, jogurty a v kuchyni se dokončují míchaná vajíčka. Snídám v multikulturní společnosti s Mariuszem z Polska, Jasperem z Anglie, Isabelou z Itálie a Tomasem z Litvy. Volič SPD by pohled na tenhle stůl nerozdejchal. Jako první dojídám, uklízím po sobě a se všemi se loučím už v 6:55. Našel jsem si zkratku, která mě rychleji dostane na Hospitales, mám slušné tempo, vybíhám kopec za kopcem a rychle se všem ztrácím v mlze.

Procházím vesnici a ne jejím konci přicházím k nepřehlednému rozcestí, kde je velká dřevěná brána a vedle ní cesta pro traktor – po noci plné deště hodně mokrá a neupravená. No co, mám sílu, energii i elán a tak se vrhám vstříc této mokré a rozblácené cestě. V botech mám (po 2 kilometrech) mokro a trekové kalhoty durch. No co – alespoň jsem trochu „usušil“ cestu pro ostatní. Procházím lesíkem a přichází přeháňka. Mám radost, les je hustý a na mě nic nekape. Zrychluji. Vycházím z lesa a na telefonu kontroluji směr. A ejhle! Jdu špatně dobrých 25 minut od nepřehledného rozcestí. Vracím se tedy k danému místu – po přeháňce je vysoká tráva opět mokrá, takže kalhoty, co mi stihly uschnout, jsou opět mokré. Ztratil jsem asi tři čtvrtě hodiny a nikoho dalšího nevidím. Třeba jsem pořád první, ale nevím, kdo všechno je přede mnou. Procházím dřevěnou bránou, která má na okraji malý otvor pro poutníky.

„Má i kráva rohy nebo je má jenom býk?“

Pořád mám silné tempo a vybíhám několik stovek výškových metrů pod silným sklonem. V dálce vidím siluety dvou lidí – tak tedy nejsem první. Potkávám manžele z Itálie, pozdravíme se, popřejeme si šťastnou cestu a jdu dál. Jsem už tak vysoko, že pozoruji změny ve vegetaci. Mizí stromy, objevují se spíš malé keře, výrazně se také ochlazuje. Brzy chápu i důvod, proč byla na začátku cesty dřevěná brána. Procházím výběhem krav, s jednou se setkávám tváří v tvář na hlavní cestě. Ostatní na mě podezíravě koukají, což je mi nepříjemné. V mém okolí je asi 20 krav, já tu jsem úplně sám. Když budou agresivní, tak je po mně. Procházím dál v jejich těsné blízkosti (2-3 metry) a přemýšlím jen nad jedinou otázkou. „Má i kráva rohy nebo je má jenom býk?“ Rychle kontroluji, jestli na sobě nemám něco červeného, abych nepůsobil jako agresor – Triko? Ok! Kalhoty? Ok! Batoh? Ok! Hůlky? Ok! Sakra! Šňůrky na hůlkách jsou červené! Rychle s nimi máchnu, abych schoval rukojeť s červenými šňůrkami za záda, což okolo stojící krávy vyděsí a důrazně zabučí. Všechny ostatní se obrátí směrem ke mně a přestanou žrát trávu. Chvíli čekám, ale pak rychle přidávám do kroku a ztrácím se jim v mlze. Snad je už v takové blízkosti neuvidím.

Stoupám do výšky 1200 metrů a prostředí je úplně jiné. Dávám si chvilku pauzu a píši si s přáteli a se ženou. Údolí konečně začíná vycházet z mlhy – teď už se snad neztratím. Pohled je krásný. Fotím, protože prostředí je nádherné (až na tu spoustu krav). Míjím blízkou horu Pico Hospital o Cimero a pomalu začínám scházet dolu. Přede mnou se neustále vynořují nové scenérie. Úsek Hospitales je krásný, ale v kontextu celé cesty relativně krátký. Potkávám Španěla se psem, který mě ujišťuje, že jsem první koho viděl a chce si moc povídat. Bohužel, pouze španělsky. Popřeji mu hezký den a pokračuji po cestě dál. Z uctivé vzdálenosti procházím kolem stáda divokých koní, několika dalších krav a v dálce opět vidím další skupinky lidí. Tak asi nejsem první – to mě činí docela smutným, protože jsem fakt zabral a snažil se na maximum.

Snídaně na albergu

Špatná cesta - nejprve bahnem...

...pak mokrou trávou...

...a pak lesíkem - kdybych věděl, že to půjdu zpět, tak se nesměju jak blbeček

Konečně na správné cestě

Mlha pomalu ustupuje

Doháním je až na rozcestí, ale neznáme se... Sedám si vedle postaršího muže. Z angličtiny poznávám, že je z Britských ostrovů, konkrétně z Walesu. Vypadá hodně ve formě, ale říká mi, že je asi nejstarší účastník Camino. Když se ho zeptám na věk, sdělí mi, že je mu už 82 let a je to asi jeho patnáctá cesta do Santiag. No, nestačím se divit a díky foťáku uchovávám okamžik. V blízkosti ale vidím i další lidí z mého albergu, což je studená sprcha – předběhli mě už úplně všichni. No, co se dá dělat, byla to moje blbost, že jsem šel špatnou cestou. Pokračuji z drsného kopce dolů a míjím spoustu dalších poutníků. Po pár desítkách minut vidím batoh, který velmi dobře znám – Mariusz. Opět se střetáváme a Mariusz mi polsky říká, že je rád, že mě vidí. Pokračujeme tedy společně včetně malé přestávky v osadě Montefurado. Tam potkáváme i další lidi z albergu v Samblismu od snídaně a pokračujeme tedy v pěti. Přecházíme další kopce a ve vesnici Lago mám už dost. Ráno jsem to přepískl a příliš se zničil, musím si dát na chvíli pauzu. Jen se napiju, ale všichni mi utíkají, což mě upřímně mrzí. Horko těžko je doháním – jsou přede mnou asi 50 metrů, ale snažím se udržet vizuální kontakt. Hodně navíc fotím okolní přírodu, která je krásná, což mě taky zdržuje. Přestávám mít výčitky z toho, že bych nechal Mariusze na cestě samotného a dál se budu už řídit pouze podle sebe.

Všichni se setkáváme na zahrádce jednoho z barů v Berducedo. Dávám si plechovku koly na osvěžení a posedávám venku s ostatními. Chtěl bych se naobědvat z vlastních zdrojů, ale to je mi tady hloupé, a proto brzy ostatní opouštím a mířím k další zastávce, která je ode mě pouze 3 kilometry a je známá jako A Mesa. Po velmi dlouhé době jsem na čele peletonu, ale téměř bez sil. Cesta je i nadále náročná, a když se konečně dostanu na silnici, mám v zádech Jaspera, který mě pomalu dohání. Máme šanci se trochu poznat a vedeme krátkou řeč. Jasper je manažerem v oblasti zdravotnictví v Londýně a vypráví mi o jeho posledních dvou cestách do Santiaga. Pokaždé se mu stal úraz – vnímá to jako prokletí toho, kde pracuje. Teď se chystá založit menší firmu, která by zajišťovala prodej léčiv do zemí třetího světa. Společně dojdeme až do A Mesa, kde on pokračuje a já si dávám přestávku na oběd. Dávám si tuňáka, kus chleba a sušené maso, k tomu si míchám vodu s vitacitem. Čekám asi do tří odpoledne na Mariusze, rád bych se sním rozloučil nebo domluvil na dalším postupu. Když se dlouho neobjevuje, pokračuji dál.

Jsem unavený, ale přesto se vydávám vstříc prudkému kopci směrem k vesničce Buspol, podél řady větrných elektráren. Teď to bude obzvlášť náročný úsek, kdy klesám více než hodinu a půl prudkým kopcem k přehradě více než 900 výškových metrů. Nikoho za celých více než 16 km nepotkávám, všichni jsou už na ubytování nebo těsně před cílem. Z cesty docela nepříjemně pobolívají nohy, mapy od seznamu jsou navíc v tomto úseku hodně nepřesné. Přesto se dostanu se zbytky sil k vodní přehradě. Prohlížím si stavbu z vyhlídkové plošiny a následně přecházím na druhý břeh. Teď už zbývá jen 6 km cesty, musím ale vystoupat více než 500 výškových metrů k nejbližšímu albergu. Ty jsou v Grandasu dva – jeden dražší soukromý a druhý levnější; já se chystám zůstat vtom soukromém, myslím, že minimálně za dnešní výkon si to zasloužím. Cesta vede po krajnici podél hlavní silnice a nepřijde mi příliš bezpečná, po chvíli mě dojíždějí dva cyklisté (rovněž na Caminu). Dva kilometry před městem ignoruji značení, které vede pryč ze silnice a mířím si to rovnou do města po hlavním tahu. Přicházím na hlavní náměstí a kupuji si odměnu v podobě plechovky limonády v obchodě na rohu. Když vycházím ven, uvidí mě Jasper a vítá mě v cíli. Nečekal, že se dostanu až sem. Vede mě rovnou na hlavní albergue a já nemám sílu protestovat.

„Jděte beze mě - nemám sílu sejít schody.“

Správce mi přiděluje postel hned za dveřmi. Dávám si rychlou sprchu, poprvé se ani nechystám prát oblečení z dnešního dne. Mám chuť se jít navečeřet, ale nejsem schopný sejít ze schodů ani dolu k automatům. Opravdu mám dost. Po půlhodině se u mě zastaví ještě Jasper, že jdou s Isabel a Tomasem ještě do města, jestli se chci přidat. „Jděte beze mě - nemám sílu sejít schody,“ odvětím, zpětně mi to zní dost hloupě. Usínám jen o pár minut později. Dnes jsem podal opravdu megavýkon, se všemi ztrátami jsem ušel 48 kilometrů.

Asi nejstarší poutník na Camino Primitivo

Vše, co šlo nahoru, musí opět dolu

Krávy blokující cestu

Cesta do A Mesa

Setkání v Berducedo

Na jedné zahradě cestou...

5. den (11. 6. 2019)

Nejtěžší den cesty se budím v 7 ráno. Po předchozím dni jsem vyřízený a mí přátelé (Jasper, Isabela a Tomas) už jsou dávno pryč z města. Sotva se hýbu a když se ostatní balí, tak plánuji, kam budu dnes schopný dojít. Čeká mě opět dost stoupání, a tak si vybírám relativně blízký cíl – město A Fonsagrada, které je vzdáleno pouhých 28 km cesty. V automatu (ano, už jsem schopný sejít po schodech do prvního patra) vyhrávám croissant navíc zdarma, a tak v klidu snídám. Vyrážím jako jeden z posledních až po osmé hodině ráno.

Cesta je vcelku nezajímavá – skoro pořád se jde po hlavní silnici nebo v její blízkosti a počasí je nepříjemné. Proti včerejšku jsou přeháňky častější, silnější a cesta je i výrazně rozblácenější. Poprvé cítím větší krizovku a nějak začínám uvažovat o smyslu celé té cesty. Přemýšlím, proč jsem se sem vlastně taky vypravil. Ve vesničce Cereixeira, kam docházím pouze pár minut po startu, si kupuji kus ovoce a získávám potřebné razítko. Překvapuje mě, že spousta lidí už má na tomto místě i delší přestávku (z Grandasu je to sem pouze 3 km). Pokračuji dál a procházím příjemnou krajinou – nelze si nevšimnout, že se ve srovnání s předchozími dny poněkud změnila – je vidět méně hor, více kopců, méně přírody, více vesniček a měst a místo nezpevněných či horských cest jsou všude silnice. Během druhé nepříjemné přeháňky se zastavuji u kapličky v osadě Malneira a více se oblékám – dnes to bude asi hodně deštivé. Pokračuji dál, s nikým se mi dnes moc povídat nechce, chci hlavně ujít tu část cesty, kterou jsem si předsevzal. Procházím hezkými uličkami vísky Castro a fotím, protože tady se mi konečně něco líbí.

Cestou lesem mě chytne už třetí přeháňka a pak přecházím na dlouhý (několikakilometrový) úsek vedoucí po silnici. Dobíhá mě žena v červené bundě, která mi stavbou těla připomíná Kateřinu Neumannovou v nejlepších letech. Přestože mám konečně dobré tempo, rychle mě předbíhá, přesto se sní na chvilku dávám do řeči. Po první větě (silný britský přízvuk) se ptám, jestli je z Anglie, ale ukáže se, že je to Němka – nicméně v Londýně žila téměř 10 let. Camino bere jako svou normální dovolenou. Je mi na ní sympatické, že se na rozdíl od ostatních poutníků hodně kouká po přírodě a taky že dost fotí. Brzy se mi ale ztrácí v dáli. Začíná na mě dopad ztráta sil z předchozího dne a pomalu plánuji přestávku. Před sebou vidím zastávku autobusu, kde opouštím hlavní silnici, ale tu nakonec ignoruji a pokračuji dál, což je chyba. Po necelém kilometru mě chytne další z přeháněk – tak silná, že se mi voda dostane až na tělo i do batohu, do toho jdu fakt nehezkou nezpevněnou cestou a navíc jsem někde na posledním úseku ztratil svá oblíbená sluchátka. Pokračuji tedy dál ke křižovatce u větrné elektrárny, kde sice není lavička, ale vzhledem k tomu, že alespoň chvíli neprší, tak je to fajn místo na přestávku. Předbíhá mě několik lidí, já zatím doplňuji energii z čokolády.

„Víš, že se tady odehrála v historii bitva?“

Po delší přestávce pokračuji do strmého kopce, na jehož vrcholu potkám snad deset odpočívajících poutníků – to mě namotivuje a opět se dostávám do první poloviny, trochu přidávám do kroku a pokračuji opět z kopce. Cestou potkávám asi 35 letého zarostlého muže z Německa s kulatými brýlemi, silnými skly a umaštěnými vlasy, který na mě působí vdaném prostředí trochu zvláštně – připadá mi jak většina českých programátorů. Rozhlíží se po lese a konverzaci otevírá opravdu netradičně otázkou? „Víš, že se tady odehrála v historii bitva?“ Vrtím hlavou a říkám, že ne. Představuje se mi jako Kasper – je historik a má velmi blízký vztah k církvi. Hned na úvod mi říká, že se rozhodl cestu podniknout z náboženských důvodů, ale nic blíž mi říkat nechce. Je velkým fanouškem válečných konfliktů, o kterých s nadšením vypráví – v Německu, ve Francii či ve Španělsku. Já většinou jen poslouchám a přikyvuji hlavou. Brzy se ale zeptá i Kasper mě: „Danieli, co v Česku? Víš taky o nějakých významných historických válečných konfliktech?“ Chvíli jsem přemýšlel, ale jediné, co mě napadlo, byly husitské války, a tak jsem se pustil do vyprávění. Mluvil jsem o Janu Žižkovi, husitech, Táboru, bitvě na Vítkově, bitvě u Lipan a mistru Janu Husovi. Mozek běžel a mně se spojovaly asociace, až jsem se dostal k onomu římskokatolickému knězi a rektorovi pražské univerzity, který dlouho bojoval proti moci církve. Kasper znejistěl. Já si toho ale nevšiml, a tak jsem pokračoval ve vyprávění o snaze zabavení církevního majetku, prosazení svobodného kázání a v zájmu o trestání smrtelných hříchů. Dostal jsem se až k upálení v Kostnici, když jsem došel do osady (no…je to jen jeden barák a autobusová stanice) Acevo, kde jsem si chtěl odpočinout. Ačkoli byl Kasper také unavený, řekl, že radši bude pokračovat. Že jsem v konverzaci přestřelil mi došlo až o dost později.

Jsem rád, že pokračuji sám a dalším pozitivem je, že už dlouho nepršelo a obloha je překvapivě krásná – snad to vydrží i po zbytek dnešní etapy. Po přestávce tedy nasazuji vyšší tempo a zbývajících dvanáct kilometrů kilometrů jdu pořád podél silnice. Jsem dost vyčerpaný, takže brzy opět zpomaluji a častěji dělám přestávky. Hodně lidí mě opět předbíhá, ale nijak zvlášť už to neřeším. Chci se dostat do Fonsagrady, vyšší cíle pro dnešní den nemám. Navíc mě bolí ze včerejšího dne pravé koleno, což se na mém stavu taky výrazně podepisuje. Poslední 2 km před městem mě čeká poslední strmý kopec, který nakonec vyčerpán zdolávám a ubytovávám se v krásně zrekonstruovaném albergu Cantabrico. Dnešní kus cesty byl hodně náročný – bylo třeba vystoupat více než 500 výškových metrů.

Na albergue se seznamuji s Honzou ze Vsetína, který v současné době bydlí v Praze. Kromě snídaně jsem dnes nic nejedl, a tak jdeme společně najít místo, kde se dobře najíst. Tím je bar Manaia, kde si objednáváme poutnické menu. To takřka vždy obsahu těstoviny (kvůli uhlohydrátům), v tomto případě boloňské špagety, a dále se podávají nasekaná jehněčí žebra s hranolkami a menší dezert. K pití pochopitelně místní červené víno. Asi bych se dokázal jinde najíst levněji, ale dnes mi 10 Euro za danou kombinaci jídel vyhovuje. Odpoledne peru, suším a jdu se ještě projít po městě. Doplňuji také zásoby na další dny – ve městě je brandovaný obchod Dia, takže se dá pečivo, šunky, sýry a ovoce sehnat za normální cenu. Večer na ubytování dobíjím ze zásuvky všechna zařízení a jeden z posledních příchozích poutníků za mnou přijde, jestli jsem po cestě náhodou neztratil sluchátka – našel je na silnici. Jsem přímo v extázi z toho, že se našly, připravuji se na další den a už kolem deváté jdu spát.

Kostel San Salvador v Grandasu

Slunce v zádech

Méně kopců a hor, ale stále dost krav.

Schovávačka před první přeháňkou

Schovávačka v kapličce la Esperanza před druhou přeháňkou

Ulička v Castro

6. den (12. 6. 2019)

Budím se překvapivě snadno, protože hodně z přítomných vstává už kolem 5:30 až 6:00. Posílám informace o albergue Mariuszovi, který hodně dá na doporučení. Mým cílem je dnes ujít zhruba 40 km do města Castroverde, ale pokud se budu cítit v pořádku, půjdu až do Vilar de Cas, kde je malý, soukromý, ale údajně nádherný albergue. Nakonec vyrážím ještě před sedmou hodinou, kdy Honza tvrdě spí, a vrhám se vstříc kopci ve městě. Naštěstí brzy si uvědomuji, že jsem na ubytování nechal stan, pro který se následně vracím. Moc lidí cestou nepotkávám a brzy míjím vesničku Padrón za městem, kde byla další možnost přespání. Mám slušnou rychlost a chci se během dneška soustředit hlavně na sebe a svůj výkon.

Nejprve procházím lesem, potom podél silnice a následně stoupám podél polí. Po necelých dvou hodinách se blížím k významnému místu, kterým je Hospital de Peregrinos - Montouto. Nikoho moc nepotkávám, z čehož mám vlastně radost. Když stoupám k uvedenému místu, uvědomuji si, že to je poslední kopec vyšší než 1000 m, který po své cestě zdolávám. Po zbytek cesty mě čekají převýšení už pouze okolo 300 – 400 metrů. Scházím tedy opět z kopce dolu, a když opouštím les, přicházím do vesničky Paradavella. Takřka každý poutník se tady zastavuje na menší občerstvení a i já zvažuji zastávku. Vzhledem k tomu, že je bar ale malý a na můj vkus předražený (přeci jen jsem si předchozí den zakoupil vše potřebné) pokračuji dál. Kvůli neutuchající bolesti v pravém koleni trochu podvádím a zkracuji si následující asi 2 km dlouhý úsek cestou po silnici na místo lesem, kde jsou nepříjemná stoupání a klesání. Nevyhnu se však výrazně většímu kopci a pár kilometrů dál, kde se neuvěřitelně zpotím.

S příchodem do vesničky Lastra doháním dalšího poutníka, který se ale ve vesnici ztrácí a hledá správnou cestu – ještě, že jsem tam já. Přidám tedy trochu do kroku a zjišťuji, že se jedná o Isabelu z Itálie, se kterou jsem se potkal před třemi dny v Samblismu. Následující část cesty jdeme tedy spolu. Isabela je manažerka z Verony a na Caminu je podruhé. Sama ale říká, že tato cesta je v porovnání s francouzskou nesrovnatelně náročnější. Vypráví mi o své rodině a o své lásce k cestování, kávě, ale i o tom, že se netěší do Santiaga – tam byla už několikrát a stačilo jí to. Jejím cílem je dnes Castroverde a já mám pomalu jasno, že dojdu až do Vilar de Cas. Prosím ji tedy, aby namísto mě zavolala do albergue vdaném městě a zamluvila tam pro mě ubytování. Nemluví sice španělsky, ale italština je oběma řečem pyrenejského poloostrova dostatečně blízká, a tak mám ubytování pro následující noc během pár chvil zajištěno. Pro mě to znamená, že mám před sebou ještě téměř 20 km cesty. Loučím se tedy s Isabel, která si dává přestávku v kavárně a pokračuji do města Ó Cadavo. Na nepřehledném rozcestí, které není správně zanesené v mapách a většina lidí tak volí delší nesprávnou cestu, dlouho hledám v mapě. Tak dlouho, že mě Isabel opět dohání a společně volíme nenápadnou cestu lesem namísto větší podél polí. Následně scházíme už do města Ó Cadavo, kde na hlavním náměstí probíhají trhy a místní prodávají čerstvé ovoce a zeleninu. Na konci města mám dost a tentokrát nechávám jít Isabelu napřed zase já – čeká mě svačinka a zasloužený odpočinek, v nohách mám 25 km.

Padrón po ránu

Do cíle v Santiagu zbývá necelých 150 km, jsem tedy za polovinou cesty.

Galície je o poznání jiná než Asturie

Poblíž Hospital de Peregrinos, které nebylo vidět kvůli mlze

Španělský venkov

Sklad potravin - jedno z nejstarších provedení

Únava není velká a v následujících čtyřech kilometrech mě čeká poslední kopec dnešního dne. Navíc není ani poledne a sil mám spoustu. Svačím tedy sotva deset minut, tentokrát tuňáka s chlebem, sýr a jablko. Pokračuji dál po cestě přes malou vesničku a pak přijde onen kopec, ze kterého si užívám výhled. Cesta je navíc hezká, chvíli vede mezi poli, později lesem a kilometry rychle ubíhají. Brzy míjím značku, že do Santiaga zbývá již méně než 130 km. Další zastávku mám až ve vesničce Vilabade, v bezprostřední blízkosti Castroverde. Je zde vystavěn mohutný kostel, který jsem viděl již několik posledních stovek metrů. Před ním sedí dva poutníci, podle kterých je zastávka na tomto místě absolutně nutná. Uvnitř na mě neustále španělsky mluví otravná správkyně kostela a zároveň prodavačka, která prostě nechápe, že španělsky nerozumím. Kostel je hezký, ale její neustálé poznámky o jídle a pití, které si mohu zakoupit, mi nedávají prostor si interiér této mohutné stavby užít. Vyžádám si tedy pouze razítko a brzy pokračuji dál.

Pokračuji v cestě dál a přicházím do Castroverde. Hned na okraji města je albergue, kde mě vítá Jasper a Isabela. Ti dnes zůstávají tady, zítra chtějí ujít zbývajících 20 km do Luga a zůstat tam po zbytek dne. Mým cílem je městem (Lugem) projít co nejrychleji to bude možné – nechci se tam zdržovat. Zdravím se tedy s oběma poutníky a pokračuji dál. Město je větší, a tak opět doplňuji zásoby a kupuju si i plechovku limonády. Na konci města si sedám před kostelem Vilarino a doplňuji energii. Je lehce před třetí hodinou, můj (takřka nereálný) cíl je dostat se na ubytování do 16:00. Zbývá mi 6,4 km. Píšu si s přáteli a užívám si chvilku klidu. Nohy jsou unavené a koleno pro jistotu převazuji, ale do cíle dnes prostě dojdu – vidina krásného ubytování, sprchy a matrace mi teď hodně pomáhá. V 15:00 vyrážím dál na cestu.

Přestože jsem unavený, užívám si několik zbývajících kilometrů. Předbíhám ještě jednoho poutníka a procházím po rovině přes několik malebných vesniček. Připadám si jak na českém venkově, někde na jižní Moravě. Sem tam traktor, štěkající psi, koně a krávy a všude se prodává víno. Potkávám spoustu cedulí, které odkazují na ubytování v Lugu a na začátku obce Souto de Torres si fotím hezký, ale menší kostelík. V 16 hodin mi zbývá méně než kilometr a na ubytování tak přicházím lehce po čtvrté hodině. Přestože je relativně pozdě, tak mě překvapuje, že jsem teprve druhý příchozí.

„Chrápeš?“

Albergue je nádherný! Je vidět, že se jedná o nový objekt, který byl vystavěn přesně podle potřeb poutníků. Ložnice je krásná a klučina na recepci (max. 18 let) mluví slušně anglicky. Tohle místo je společnou prací jedné rodiny. Táta to vede, syn je na recepci, maminka uklízí a babička vaří španělská jídla. Je tu skvělá atmosféra. Rychle si jdu dát sprchu a po návratu se seznamuji snovým poutníkem. Ten na mě má jen jednu, velmi důležitou otázku: „Chrápeš?“ ptá se s úsměvem. Nevím, co říct, a tak odvětím: „Doufám, že ne.“ Je mi ale povědomý (stejně tak i já jemu), tak rychle pátráme v hlavě. „Nesetkali jsme se první den před katedrálou v Oviedu? Brzy ráno? Radil jsi mi cestu.“ Kývu hlavou, po šesti dnech na cestě jsme se potkali. Představuji se, druhý poutník se jmenuje Andreas, je to Ital žijící v Alpách, nedaleko francouzských a švýcarských hranic. Má zajímavé povolání, živí se jako horský vůdce při cestách na Mont Blanc a jeho vybavení tomu odpovídá. Ze čtrnácti postelí je nakonec zaplněna menší polovina, takže v noci se bude spát snad dobře.

Účastním se večeře, kdy je v Albergue poprvé servírováno i jídlo s masem a u jídla se blíže seznamuji s Thomasem z Litvy. Ten jako jediný z trojice došel až sem a zítra rovněž končí jen v 15 km vzdáleném Lugu. Jeho příběh je také zajímavý. Ačkoli je z Litvy (a je mu 24 let), dlouho žil v Amsterdamu, kde studoval na univerzitě a dnes pracuje v Německu. Má tam svou firmu, kde prodává zboží vyrobené v Litvě. Docela slušná kariéra na takového kluka… Po večeři jsem ještě chvíli na telefonu a spát jdu před desátou. Zítřejší cíl mám jasný – San Romao da Retorta, do Santiaga dojdu pravděpodobně desátý den, v neděli.

Obvykle se jde za žlutou šipkou, tady to bylo ale správně po černé

Poblíž Castroverde

Sváča s Terezkou v Castroverde

Pravé koleno to odnášelo hodně

Kostel v Souto de Torres

Albergue ve Vilar de Cas

7. den (13. 6. 2019)

Sedmý den mé cesty vstávám jako druhý, dříve vylezl z postele pouze Andreas. Rychle balím usušené oblečení a obsah celého batohu přebaluji v kuchyni. Sbalením mám trochu problémy, protože jsem si v posledních dnech nakoupil dost jídla, ale nestíhám ho ujíst. Snídani si dávat nebudu, hlad nemám a co nejrychleji se chci dostat do Luga, resp. za Lugo. Když si dávám do postranní kapsy batohu flašku s pitím, utrhne se jeden z řemínků a v batohu mám najednou menší díru. Není to nic příjemného, na druhou stranu je to asi to nejmenší co se mohlo stát, v další cestě mne to nikterak nezbrzdí ani neomezí, flaška drží i bez toho. Co mě mrzelo mnohem víc bylo, že když popruh rupnul, Andreas se dal do nekontrolovatelného smíchu. Říkám si v duchu, jestli to je zapotřebí nebo co ho k tomu vede. Konec konců, poutníci jsme všichni a měli bychom si spíš pomáhat než na sebe být nepříjemní. Dlouho se na ubytování nezdržuji, na recepci platím 22 Euro za večeři a nocleh a pokračuji ve směru na Lugo.

Chci být rychlý. Následujících 15 km žádný albergue není, z Castroverde nemá nikdo šanci mě dohnat. Vyrážím jako první a až do Luga chci dojít sám. Jsem opravdu rychlý, hlídám si tempo i cestu, abych se neztratil. První polovina cesty je hezčí, ale pak se asi na 4 km napojuji na docela rušnou silnici první třídy, kde se necítím úplně bezpečně. Navíc je ranní špička a všichni se sjíždějí do tohoto stotisícového města za školou či za prací. Rytmická hudba v uších udržuje můj rychlý krok, a přestože ukrajuji velký díl cesty, tak zatím nepociťuji únavu. Nepauzuju a před desátou ráno vcházím do posledního velkého města, které mám po cestě. Nejprve procházím okrajovými uličkami, stoupám do kopce, a když vylézám schody na hlavní ulici, upozorňuje mě nápis na schodech na posledních 100 km do Santiaga. Brzy jsem v nejstarší části města, ale ani ta mě nijak nezaujala. Obcházím katedrálu a hledám správný vchod – ten je až úplně na druhé straně.

Před vchodem stojí žebračka s kloboukem, která po mě chce příspěvek. Nebylo to poprvé a chápu, že na tom Španělsko z ekonomického hlediska není dobře. Přesto mi z hlediska logiky přijde zcela absurdní, že žebráci se doslova lepí na poutníky, aby z nich něco vytáhli. Před kostelem pak potkávám dvě slečny s krosnama na zádech, které mi přejí šťastnou cestu. První poutníci (tedy poutnice), které jsem toho dne viděl. Katedrála je obrovská a z reproduktorů hrají náboženské písně, docela dlouho jí procházím, než si všimnu, že probíhá mše a písně jsou tedy „live“ koncert. Snažím se tedy ztratit, razítko v katedrále asi neseženu, ale na druhou stranu – katedrála se mi ani moc nelíbí. Kdo ví, jestli budu mít šanci ho sehnat ještě někde jinde – podle mapy totiž až do mého cíle bych neměl potkat už žádné místo, kde lze razítko sehnat. Vycházím z města a čeká mě strmý kopec dolu – koleno se opět ozývá. Pod kopcem je krásný románský most a na jeho konci železná socha. Hned vedle je albergue s barem, kam jdu zkusit sehnat razítko. A bingo! Už je v pase – krásné, zelené a s mostem.

Roztomilí hlídači

Všemi městy jsem procházel, takhle ty vzdálenosti vypadají hůř

Hlavní ulice v Lugo

Zvláštní způsobem prořezání stromů v centru města

Katedrála Santa Maria v Lugo

Před mostem

Jdu dál přes most a z města, tento malý úspěch mě docela nakopl. Procházím vilkovou čtvrtí a těsně před jedenáctou vidím ceduli na albergue, vzdálený 22 km ode mě. To je nějak daleko, říkám si… A mám pravdu. Ten, kde chci přespat je ode mě už asi jen 14 km, tenhle je proti tomu o kus dál. Mám tedy brouka v hlavě a přemýšlím, ve kterém z nich asi zůstanu. Po celých sedmi dnech začíná opravdu pařit sluníčko, tak jak jsem to očekával po celou dobu příprav. Neuvěřitelně to vyčerpává, během pár minut jsem zpocený až na kost. Chci ale ujít ještě kus cesty, než se zastavím. Přestávku tak mám až u vesničky Seoane, kde na mě celou dobu štěká pes. Když si sedám, vidím v dáli siluety dvou poutníků. Pouze se napiju a chvíli posedím, ale nezdržuji se dlouho a opět jsem na cestě. Po pár kilometrech docházím tyto dvě osoby, když odpočívají tentokrát ony u pítka a jedná se o slečny, které jsem předtím viděl u katedrály. Já jdu ale dál, třeba mě doženou. Přicházím do obce O Burgo a nestačím se divit! Přede mnou je snad nejkrásnější odpočívadlo, postavené v bývalé garáži. Asi 5 stolů se židlemi pod střechou, prvotřídní splachovací WC a tekoucí čistá voda, automat s nepřeberným množstvím jídla, pití sušenek, automat na kafe, mikrovlnka, rychlovarná konvice. Tak něco takového jsem na Caminu ještě neviděl. V rohu je košík na drobné příspěvky a razítko – to ihned míří do pasu, dále si kupuji plechovku koly a čekám na slečny.

„Já jsem Xénia, tohle ji Viktoria.“

Obědvám, a proto první z poutnic minu, ale druhá uvízne v mých spárech. Ihned se představuji. Mladší (asi 25), blonďatá se jmenuje Xénie, starší (cca 30) bruneta je Viktória. Holky jsou z Kyjeva, z Ukrajiny a pracují spolu v jazykovce. Xénie je administrátorka kurzů a Viktoria učí angličtinu. Docela mě těší, že jsem na holky narazil. Na Ukrajině jsem byl třikrát, ale nikdy jsem nepotkal tak perfektně anglicky mluvící Ukrajinky. Chvilku povídáme, ale holky brzy pokračují napřed. Já mám ještě před sebou oběd. Během toho si také rezervuji ubytování, vzhledem k času jsem se rozhodl, že přespím až v obci Ferreira. Asi po 20 minutách vyrážím opět na cestu, krásné odpočívadlo ale opouštím velmi nerad. Holky dobíhám za necelou hodinu a dál jdeme ve třech, potřebuji se v hlavě trochu vyčistit a s tím mi holky pomůžou. Cesta je tento den hodně nudná, více než 90 % cesty se jde po malé asfaltové okresce mezi vesničkama. Překvapuje mě, že holky spolu mluví rusky, ale vysvětlují mi, že mladá generace to takhle běžně dělá – ruština má na trhu větší cenu než ukrajinština. Bavíme se o cestování a o Caminu. Holky se přiznávají, že trochu podváděli po cestě. První dny šli z Ovieda do Tinea. Pak ale neměly dost času pro dokončení celé cesty, tak jely autobusem zpět do Ovieda a pak do Luga. Odtamtud jdou posledních 100 km. Cesta rychle ubíhá a brzy se dostáváme do San Roman. Tady jsem chtěl původně zůstat a tady chtějí dnes skončit i holky.

Dávám si na svačinu salát (stejně tak i holky) a společně si kupujeme láhev bílého vína. Skvělá pauza! I na holky je ještě brzy a mají chuť pokračovat. Další albergue je pouze 7,5 kilometru a když to zvládnu já, cítí se na to i ony. Volám tedy znovu do ubytování a rezervaci objednávám ještě pro ně. Pokračujeme po pauze tedy společně dál, holkám telefonicky zařizuji rezervaci. Cesta je zajímavější, vede po menších nezpevněných cestách, mezi poli a menším lesem. Xenii prostředí připomíná Sibiř, kde se narodila a upřímně se cesta příliš neliší od kterékoli jiné ve střední Evropě. Není nezajímavá, ale pro mě až příliš běžná. Začínáme přestávkovat v kratších a kratších intervalech, ubytování je od nás ještě pár kilometrů. Úspěšně přicházíme do cílové destinace krátce po šesté hodině, několik minut jsme ale ztratili blouděním po vesnici a hledáním albergu.

Ubytování v Albergue Ponte Ferreira vedou holandští manželé a poměr cena/kvalita není žádná sláva. Spací místnost je nevhodně uspořádána (postele jsou za sebou) a cena za přespání je 11 € - spal jsem na hezčích místech a levněji. Co je ale úplně mimo je cena večeře, která je taky 11 €, ale má to být italská specialita. Proces je obdobný jako kdykoli jindy. Sprcha, převléct, telefon a brzy hurá na večeři. Poslední dva dny jsem nepral, tady k tomu možnost taky nemám. Zítra si tedy vezmu poslední čisté a suché oblečení a následující den budu prát. U večeře mě překvapuje, že jídlo je pouze vegetariánské. Je tam ale krásná uvolněná atmosféra – u stolu se nás sešlo asi 5 Němců, 3 Italové, Jihoafričanka, dvě Ukrajinky, Litevka a moje maličkost. Jídlo chutné, ale rozhodně neodpovídající ceně, zvlášť na Caminu. Víno má nejlevnější značku a majitel sním docela šetří (4 láhve). Všichni si povídáme a spousta lidí je fascinována tím, že jsem dnes ušel téměř 45 km a asi ještě více tím, že jsem na cestě teprve 7. den. Blíže se seznamuji s jihoafričankou Nathalie, která má dceru zhruba v mém věku a nyní dokončuje své PhD v oblasti léčby rakoviny. Nathalie je sice z JARu, ale nyní bydlí na Long Islandu v New Yorku. Přestože je starší než mé rodiče, rozumím si sní. Na večeři se nezdržuji déle než je nutné, ve společenské místnosti nahrávám fotky (do ložnice nedosáhne Wi-Fi) a pak jdu spát. V posledních dvou dnech jsem ušel opravdu velký úsek cesty, do Santiaga tak nakonec dorazím možná už v sobotu, tedy 9. den. Zároveň jsem dokončil prvních 7 dní a zvládl jsem úsek cesty, který je standardně plánován na 10 a půl dne.

Albergue ve Ferreira je překvapivě blízko

Méně než 100 km do cíle

Galície

Opravdu hezká zastávka v garáži.

Tohle WC může závidět řada albergů, kterými jsem prošel

Xénii tohle prostředí připomínalo Sibiř

8. den (14. 6. 2019)

Vstávám v 6:30, ale jsem s holkama domluvený, že na snídani půjdeme až v 7 hodin. Plánuji si tedy zatím v tichosti pod peřinou…tedy spíš ve spacáku svůj dnešní den. Původně jsem měl za cíl se další den dostat do města Melide, které je teď ode mě ale jen něco okolo 20 km. Zkusím tedy dojít o několik kilometrů dál do města Arzúa. Ještě ale uvidím, jak to dnes půjde. Teď už je třeba vše rezervovat dopředu a ideálně přes booking.com. Napojím se dnes na francouzskou cestu a místo jednotek lidí na cestě jich budu potkávat desítky až stovky. Scházím do společenské místnosti, vítám ostatní při snídani a rezervuji si ubytování na noc z neděle na pondělí. To už budu určitě v Santiagu. Převazuji si koleno. Když to vidí Diane (jedna z Němek, zhruba stejně stará jako já), nabízí mi prášek na potlačení bolesti. Funguje velmi dobře. Brzy přichází i rozespalé holky a společně snídáme. Odchod z ubytka plánujeme na 7:30, ale ještě v 7:40 přešlapuju venku sám. Jsem z toho nervózní a docela naštvaný. Vycházíme tak až téměř v 7:50 jako poslední a holky se couraj.

Přemýšlím, co dál. Mám dost energie a chci jít výrazně rychleji. Proto se nenápadně odděluji a jdu o trochu rychleji než holky. Viktoria mě ale brzy dohání a říká, ať jdu klidně zatím napřed, že se potkáme později. Vlastně nevím, jestli s nimi chci jít dál. Dnes rozhodně neujdou tolik, kolik chci já. Nicméně se od nich odděluji a jdu napřed, tempem, které mi vyhovuje. Procházím přes řadu dalších vesnic, terén je hodně kopcovitý. Procházím kolem zhruba 750 m vysokého kopce Penedo do Hospital a míjím i Nathalii z předchozího dne. Společně se fotíme, podle ní se už nepotkáme. Kousek jdeme spolu, ale pak nasazuji své svižné tempo. Na delší chvíli zastavuji až ve vesničce Vilamor, kde čekám u pítka Asi 40 minut. Během té doby sleduji na telefonu, jak se zaplňuje kapacita možných hostelů pro dnešní večer. V San Francesco hostel (14 Eur) klesl za tu dobu počet volných postelí z 11 na 4, a proto radši hned rezervuji. Booknul bych to i pro holky, ale kdo ví, kde je jim konec. Déle čekat nehodlám. Prohlížím si ještě kostel a získávám další z razítek. Svižným krokem a bez zastávek pak pokračuji až do města Melide.

Hned u vstupu do města mě láká luxusně vypadající bistro, nabízející řadu sendvičů, hamburgerů apod. To je to, co mi už více než týden chybí. Chvilku postávám, už si chci sednout, ale nakonec jdu dál. Hlad prostě ještě nemám a jíst to jen kvůli tomu, že na to mám chuť, je něco co teď nechci. Potkávám velké spousty dalších poutníků, blížím se k centru a najednou jsem po odbočení na křižovatce doprava na francouzské cestě. Do Santiaga zbývá jen málo přes 50 km, před sebou ale na dohled vidím najednou větší množství poutníků, než jsem viděl jindy za celý den. To na mě příjemně zrovna nepůsobí, cesta výrazně ztrácí na romantičnosti. Těsně za městem se ocitnu přímo v sedmém nebi, když naleznu krámek se sortimentem zaměřeným na Camino. Je tu všechno od holí, bot, triček, magnetek, suvenýrů, nášivek, ale stejně tak i pití a sušenky. Pořizuji oblíbenou plechovku sladkého nápoje na energii a kupuji si mušli na batoh – konečně jsem ji někde sehnal, celou cestu to byl fakt problém.

Hezký most přes řeku, ke kterému se nedá dostat - význam nechápu

Rozloučení se s Nathalií

Les několika barev

Méně než 50 km do cíle

Během převazování kolena na zastávce se za mnou objevuje povědomá tvář – Němka Diane. Říká mi, že i se zraněním jsem neuvěřitelně rychlý a nabízí mi další prášek. Jsem ale v pohodě, a tak se jen ptám, jestli budeme pokračovat společně. Ona se ale chystá nakupovat v krámku stejně jako já před chvílí, a tak se opět rozdělujeme. Cesta je ale nezáživná a jediným zpestřením je kostel v Boente, kde získávám další z razítek do svého pasu. Zde se opět setkávám s Diane, a tak pokračujeme v další cestě společně. Nechce se bavit moc osobně, a tak mluvíme spíše o cestování… No, cestuji více než ona. I když při této cestě se chystá dojít až na konec světa do Fisterry a pak i do Muxie. Čas na to ještě má a odlet domu plánuje z Porta, podobně, jako jsem to plánoval i já. Cestou nyní potkáváme velkou spoustu kaváren, barů a albergue nabízí ubytování méně než každých 5 km. Zatímco dříve bylo problém sehnat něco k jídlu a k pití třeba 10 i 20 km, teď tu jsou podobná zařízení každé 2 km. Pomalu cítím, že už mám dost, a tak se s Diane loučím a dávám si 30 minut pauzu. Do dnešního cíle mi zbývá asi 5 km, ale začíná mě hodně bolet levá holeň z neustálého stoupání a klesání. Na terase jedné z kaváren tak popíjím další plechovku a zvažuji, jestli mám šanci během zítřejšího dne dosáhnout Santiaga.

Posledních pár kilometrů je nejnáročnější – bolí mě holeň a demotivují mě „pseudopoutníci“ převážně ze Španělska. Mezi první z nich patří pár – kluk a holka. Co mi on řekl, tak bydlí po hotelech a věci si nechají převážet. On chodí s batohem a nosí oběma věci na celý den, ona chodí s kabelkou. Když jsme se poznali, zrovna byli pohádaný. Ona si vzala do 30 °C bundu, kterou jí on nechtěl vzít do batohu. Ona se urazila a hodila si ji přes kabelku. Jiným případem byla panička v elegantním sportovním oblečení a lehkou bundou přes ramena, která bezpochyby použila obdobný model cestování a celou cestu tráví telefonováním. V duchu si říkám, co je na tom kusu papíru tak motivujícího. Mezi poutníky potkávám i španělskou rodinku, která mě výjimečně neirituje – máma s tátou a děti – holka 9 let a kluk 5. Každý (kromě nejmladšího) batůžek na zádech a společně ťapají. Táta od rodiny mi říká, že jsou na cestě už 3 dny a jdou ze Sarria – to ujdou celkem asi 120 km. Cestu si ale společně včetně dětí užívají.

Jak je u mě zvykem, tak před čtvrtou přicházím na ubytování a hned si dávám sprchu. Mám v plánu si i vyprat a usušit všechno oblečení, které mám s sebou. Cena je ale 6 + 6 Eur, to je asi nejdražší, co jsem zatím viděl. Využívám tedy praní v prádelně vedle albergue, kde platím asi poloviční cenu. Vzhledem k tomu, že se mi rozkydla prací pasta v pytli se špinavým prádlem, tak je vůně čistého a vypraného vskutku intenzivní. Ve městě pak sháním něco k večeři a nakonec vezmu za vděk bagetou a salámem. Meníčko se mi platit nechce a nic jiného tu neseženu, jsem tedy rád alespoň za brandový obchod. Plánuji následující den a nakonec přeci jen rezervuji o jednu noc víc v Santiagu. Zítra to prostě zvládnu, i když ta holeň fakt docela bolí. Prostě si to přes noc odpočine…bude muset. Moje tělo bude poslouchat mě a nikoli naopak. Musím ujít celkem 38 km, což je o trochu víc než dnes, ale zase méně než v jiných dnech. Na druhou stranu, většina průvodců rozděluje cestu z tohoto místa do dvou etap (2 dnů). Usínám už lehce po deváté, ale v přeplněné místnosti (18 postelí) se spí špatně – vzduch je vydýchaný a v sobě cítím stres z následujícího dne.

Kostel v Boente

Přestávka s osvěžením

Rozhádaný kluk s batohem a holka s kabelkou

Elegantní panička s telefonem

Rodinka na cestě

Aktivita na večer

9. den (15. 6. 2019)

Probuzení je příšerné, jsem nevyspalý, rozlámaný a holeň bolí jak nikdy. Stímhle mám jít dalším 38 kilometrů? Balím se opět na kur*ičku (tentokrát fakt ukázkově) a rychle opouštím pokoj. Chodba je malá, takže zabalit se tu je docela oříšek, ale zase nic, co bych týdenním Caminu nezvládl. Vycházím ven před albergue a vidím, že město je ještě úplně mrtvé. Vedle mě je pouze pokuřující dvojice zČíny, které jsem potkal při včerejším praní. Hážu batoh na záda a vyrážím na cestu. Po prvních krocích míjím milník sčíslem 38,025 – do Santiaga mi tedy zbývá přes 38 kilometrů a já si dávám nový cíl cesty. Dobrodružství dokončím za 8 dní, 8 hodin, 8 minut a 8 vteřin od začátku vOviedu. U katedrály tedy musím být dnes do zhruba 18:30.

Nohu se mi daří rozchodit a i když cítím každý krok, kilometry ubíhají vcelku rychle. Jsem vlastně v tunelu. Moc se nerozhlížím (ono taky na té francouzské cestě není v této fázi po čem) a hlavně jdu. Soustředím se na sebe. Ignoruju pocity únavy, bolesti, hladu, žízně či čehokoli jiného. S nikým se nedávám do řeči, prostě jen jdu. Neustále pozoruji odčítající se číslo, rostoucí počet kroků na mém náramku a hlavně čas. Potím se, ale zároveň mi tuhnou nohy. Při každém menším kopečku dolu pociťuji pravé koleno – mám ale jen jeden obvaz a holeň je akutnější. Snažím se vydržet s přestávkou do posledního momentu a ten přichází lehce před desátou hodinou. Mám za sebou asi třetinu cesty, do Santiaga zbývá 23 kilometrů. Takřka se svalím na lavičku odpočívadla a několik minut jen vydechuji. Pak píšu domu, sklízím uznání, pochvaly a získávám ze všech stran podporu. Ženu se vypravila s přáteli na jahody a já tiše závidím. Popíjím vitacit a otevírám poslední baliček sušenek, který mi ještě zbyl. Na cestu jím ještě želé bonbóny, cukr mi hodně pomůže.

S nově nabranou sílou rychle ubývají další kilometry a od O Ameneiral začíná stoupání do kopce, do jednoho z posledních kopců, který mě na cestě čeká. Ve vesnici si chci koupit ještě plechovku svého oblíbeného nápoje, ovšem cena na automatu 2,5 Eur mě odrazuje. Příliš nesleduji mapu, což je dobře, protože cesta utíká překvapivě rychle a snadno. Náročný kopec lesem zvládám jen s menšími zastávkami (ano, do kopce se mi chodilo se zraněnou nohou nejlépe) a na kopci vidím ukazatel, označující posledních 12,5 km do Santiaga. Docela mě překvapuje, jak to ubíhá. Přestávku si dávám až o několik stovek metrů dál, poblíž odbočky u dálnice a letiště Santiago de Compostela na velkém betonovém podstavci. To, že zjistím, kde jsem, zapříčiní až přistávající letadlo, které se v bezprostřední blízkosti najednou vynoří z lesa. Po dvanácté hodině tak mapa ukazuje méně než 12 km ke katedrále, můj albergue je ještě o 2 km před ní. Zbývá mi tedy 10 km, což je na první pohled takřka nic. Když se ale zkusím postavit, projede mi nohou bolest a já jen tak tak udržím, abych se na betonu nerozplácnul. Zvažuji možnosti…s tímhle mám jít ještě několik hodin.

38 km do cíle

Terezka na cestě

Ty lidi s těma mikrobatůžkama (co si nechávají posílat vše dodávkou) mě neskutečně iritovali - teď na to už koukám jinak

V danou chvíli upřímně zvažuji alternativu, že z letiště pojedu autobusem. Ušel jsem podstatnou část cesty, tohle jako podvod nevnímám. Případně si pro kompostelu prostě nedojdu. Zvedám se znovu a pokračuji po cestě. Dobrou náladu mi do žil vhání až dvojice (pár) country zpěváku z Nashvillu, kteří si na cestu vzali ukulele (každý své). Občas hrají oba, občas jen on a ona zpívá. Poslechnu si nádhernou verzi písničky „Hey Soul Sister“ od Train, ale jestli něco nemůžu vystát, tak je to „Somewhere Over the Rainbow“, která přichází na řadu po ní. Schovávám se tedy v kostele v San Paio, kde získávám další razítko a po necelých 2 km odpočívám znovu - je to třeba. Teď už to půjde jen a jen pomaleji. Vycházím opět ven na cestu a držím se na dohled od zrzky ze Španělska. Jdu pomaleji a pomaleji, když mi nohou opět projede bolest a zastaví se až v patě. Na ubytování to mám vdanou chvíli ještě dobrých 7 km. Chvíli sedím v příkopu a snažím se poranění jakkoli obvázat. Vzhledem k tomu, jak holeň bolí v přední části je to takřka nemožné. Když se zvedám, tak se spíš belhám než chodím. Pravou nohou dělám krok, levou přísun – je to vlastně jako když bych tančil standard. Několik kolemjdoucích se ptá, jestli potřebuji pomoci, ale odmítám. Nevím, jak by mi pomohli. Další přestávku mám v A Lavacolla, kde zbývá asi 7 km. Kupuji si v místním obchodě čokoládu na povzbuzení, a když kolem mě projíždí autobus do města, tak nenastupuji jen proto, že je beznadějně narvaný a možnost sedět je teď žádanější než stát dalších 20 minut v buse.

„I teď, po týdnu, co jsem se vrátil a sepisuji tyto řádky, tak tu bolest pořád cítím.“

Opravdu hodně pomalou chůzí procházím poslední vísky před městem, které se ale svou podobou už výrazně vzdalují tomu, co jsem viděl v Asturii a Galicii. Vzpomínám na silné momenty a všechny lidi, co jsem potkal. Nezastavuju, protože každá další přestávka mě jen zpomaluje. Když nohy vypovídají službu, tak si upravuji hůlky do nejdelší možné podoby a používám je jako berle – prostě se na nich houpu. Procházím přes San Marcos, kde je až neuvěřitelné množství mladých lidí a zjišťuji, že se dnes zde koná hudební festival. Přestože se hudba nedala přeslechnout, tak vlastně vůbec nevím, co tam hrálo a jestli se mi to líbilo nebo ne. Mám dojem, že kolem mě proběhli novomanželé se svatebčany, ale to už asi nikdy nezjistím, tento kus cesty mám rozmazaný. Sedám si až na zídce u hospody nad městem, odkud už vidím pod sebou Santiago. Teď mě čeká téměř sto výškových metrů sejít do města, což je na nohy nepříjemný nápor. I teď, po týdnu, co jsem se vrátil a sepisuji tyto řádky, tak tu bolest pořád cítím. Jsem na okraji města a sedám si na obrubník před mostem, který vede nad dálničním obchvatem. Sednul bych si už dřív na lavičce, ale ta byla asi 10 metrů z cesty pryč – a to rozhodlo o mé volbě. Po deseti minutách pokračuji do města.

Další přestávku mám necelé dva kilometry od ubytování. Mrzí mě, že mě teď míjí takřka všichni, kterým jsem ráno ukázal záda, ale kdo ví, jestli by to v mém stavu došli. Ale třeba je to normální a já jen dělám scénu, což je u chlapů s rýmičkou vlastně docela běžné. Nemám ani chuť nic jíst, chci si dát sprchu a trochu vydechnout. Jsou čtyři hodiny a dnes tedy limit těsně nesplním. Pokračuji do centra města a konečně uvidím nápis „SCQ hostel“. Zvoním na zvonek a vítá mě velmi sympatický Xavier s úsměvem ve tváři. To bylo přesně to, co potřebuji. Hostel není nejkrásnější, ani nejlevnější, je ale pro potřeby poutníků perfektně zařízený. Na stěně jsou vzkazy poutníky, na skle jsou vylepeny vlajky s číslem. Když mě Xavier seznamuje s provozem, smaže u vlajky ČR číslo 12 a napíše 13. Jsem letos třináctým poutníkem z Česka. Rychle si dávám sprchu a pak si dávám toust s marmeládou a pomerančový džus – v tomto hostelu se může snídat 24 hodin denně. Chvíli odpočívám ve své posteli, dobíjím telefon a posílám fotky a asi v 17:45 se zvedám. Ačkoli skoro nemůžu chodit, tak k té katedrále teď prostě dojdu.

Zvedám telefon a volám Terezce. Je sobota, takže je doma a tuším, že by teď měla mít i volno. Chci, abychom ke katedrále došli společně. Celou dobu mě motivovala a v cestě mě podporovala. Je to tedy vhodné, ale neuvědomuji si jednu věc – když budu volat, nemůžu používat navigaci, takže trochu bloudíme. Nakonec ale přicházím ke katedrále v 18:17, tedy ještě s výraznou časovou rezervou asi devíti minut. Sedám si před katedrálou na zem a jen se rozhlížím. Po těch několika dnech je to až neuvěřitelné. Katedrála, cíl mé cesty, je přede mnou. Pokořil jsem ji. Lehce se usmívám. Pak udělám několik fotek a prosím o fotografii i vedle stojící skupinu poutníků. Bohužel, slečna, která se mě ujme, fotit neumí ani trochu. Přesto jí děkuju, asi to tak prostě má být. Teď se na nikoho a na nic zlobit nedokážu. Odcházím pomalu do poutnického infocentra a jdu si vyzvednout kompostelu. Každý varuje před frontou, ve které se běžně stráví i několik hodin, ale já čekal v sobotu před sedmou večer méně než 25 minut. Navíc bylo příjemné si se všemi čekajícími popovídat o jejich cestě. Všichni jsou příjemní a usměvaví, kromě neustále předbíhajících asiatů.

Když se na mě ve frontě dostane řada, jdu k mladému muži. Gratuluje mi k cestě a vypisuje mi kompostelu. V Oviedu sám několik let žil a považuje ho za krásné město. Objednávám si navíc ještě potvrzení o vzdálenosti, kterou jsem ušel. Na pokladně si pak ještě kupuji pouzdro na kompostelu a mušli hřebenatku (tady je mají fakt krásné). Opouštím infocentrum i s posledním razítkem v pasu a zvažuji co teď. Procházím se ještě jednou přes náměstí a začínám mít hlad. Vnitřně tuším, že si zasloužím odměnu a hledám ten nejnezdravější fastfood na světě se zlatými obloučky. Je pouze kilometr od mého hostelu, za to do nesnesitelného kopce. Přesto mě chuť hranolek dostatečně motivuje. Ve výsledku ale nejsem z jídla nadšený, po těch několika dnech mi úplně nesedne. Vracím se na hostel a poslouchám hudbu, chlubím se na internetu s úspěchem. Usínám o několik minut později ještě před desátou.

Kostel v San Paio

Asi 5 km před Santiagem - nejpozitivnější výraz, který jsem dokázal vyrobit

Zlepšení nálady po příchodu na albergue

Katedrála v Santiagu

Moje maličkost v cíli

Další ze zajímavých míst v Santiagu

10. den (16. 6. 2019)

Dnes si dávám volný den v Santiagu. Jediné, co chci stihnout, je mše pro poutníky. Vzhledem k tomu, že katedrála prochází rekonstrukcí, se mše odehrává v kostele sv. Františka. Na náměstí přicházím už o hodinu dopředu a chci si prohlédnout ještě interiér katedrály. Včera jsem na to neměl čas ani chuť. Musím říct, že katedrála v rekonstrukci hodně ztrácí a moc toho vidět není. Přesto se postavím do fronty na objetí apoštola Jakuba a prohlédnu si truhlu s jeho ostatky pod kostelem. Musím říct, že se jedná asi o první místo na světě, kde je zakázáno fotit a všichni příchozí to bez výjimky respektují. Pak se už přesouvám na mši do kostela, který stojí o několik stovek metrů dál. Těšil jsem se, že bude alespoň zachován proces vítání poutníků, ale ve skutečnosti jsou přivítáni jen příchozí ze Španělska, Německa, Francie, Itálie, Polska, Argentiny a dalších zemí, Česko je však opomenuto. Na mši vydržím asi 15 minut než pochopím, proč nechodím do kostela.

Procházím se po městě, kupuji typický koláč "Tarte de Compostela", který je nechutně předražený a sháním několik drobností pro nejbližší, kteří mě před odjezdem vybavili krásnými dárky a kteří mi po celou dobu na cestě fandí. Procházím se po městě, kupuji typický koláč "Tarte de Compostela", který je nechutně předražený a sháním několik drobností pro nejbližší, kteří mě před odjezdem vybavili krásnými dárky a kteří mi po celou dobu na cestě fandí. Je neděle, takže kromě suvenýrů je všechno zavřené. Vracím se tedy na ubytování a dokončuji svůj příspěvek na konferenci, který musím do večera nahrát. Kontroluji také všechny jízdenky pro svou zítřejší cestu – proti původnímu plánu nechám propadnout letenku a vracím se do Prahy více než o týden dřív autobusy – ze Santiaga do Paříze a z Paříže do Prahy.

Katedrála prochází rekonstrukcí

Fronta na sv. Jakuba

Kostel sv. Františka

Mše v kostele

Puchýře se objevily jen na malíčkách

11. den (17. 6. 2019) a cesta domů

Ráno si chci přispat, ale budí mě dvě bezohledné poutnice ve věku okolo 60 let. V 7 ráno přijdou na hostel a za dveřmi pokoje začnou řvát do telefonu. Budí takřka všechny co tu spí a když je odvedu pryč, tak mi nadávají, že takhle se lidi na Caminu nechovají. Zážitek příšerný, ale uvědomuji si, že už chci být odtud zase pryč. V nedalekém Carrefouru kupuji ještě láhev červeného vína na cestu domu a pak už balím svůj batoh tak, aby ještě zvládl cestu. Odnesl to opravdu hodně. Se mnou se na pokoji balí Němec Markus, a tak se s ním dávám na chvíli do řeči. Když se ho ptám, co dělá, tak říká, že vlastně nic. Když nechápavě kroutím očima, tak mi popisuje, že před pár lety založil firmu co obchoduje s Bitcoiny a po pár měsících jí dobře prodal nějakému islandskému milionáři. Od té doby prý dělá pouze to, co ho baví. Můj pocit méněcennosti, který roste po rozhovoru takřka s každým poutníkem dosahuje svého maximálního limitu... Ano, musím pryč. Loučím se ještě s majitelem a společně se fotíme. Pokud se ještě někdy vypravím do Santiaga, určitě zůstanu zase tady.

Odcházím na nádraží v Santiagu, které vypadá mimochodem hrozně a čekám na svůj Flixbus do Paříže. Přijíždí s dvaceti minutovým zpožděním, ale hlavně že už odjíždím. Autobus vzdáleně kopíruje mou cestu, takže si mám šanci připomenout, kudy jsem to vlastně šel. do Ovieda, kde má cesta započala, přijíždíme asi až po pěti hodinách. Přes noc přejedeme Francii a v 9:19 zastavujeme na pařížském autobusovém nádraží Bercy Seine. Mimochodem - o 4 minuty později než byl předpokládaný příjezd, na cestě delší než 24 hodin z Porta do Paříže. Den trávím v parku, ve městě jsem byl už dvakrát a nechce se mi tahat s batohem. Pozdě odpoledne odjíždím do Prahy autobusem Regio Jet a v Praze jsem okolo 6:30 ráno.

Ubytování v albergue SCQ

Kuchyně v albergue

Rozloučení se s majitelem

Autobusové nádraží v Santiagu

Mapa cesty, přesuny a přespání

1. den - Oviedo --> Grado /// 25,8 km

2. den - Grado --> La Espina /// 34,1 km

3. den - La Espina --> Samblismo /// 30,2 km

4. den - Samblismo --> Grandas de Salime (via Hospitales) /// 48,1 km

5. den - Grandas de Salime --> A Fonsagrada /// 26,3 km

6. den - A Fonsagrada --> Vilar de Cas /// 39,6 km

7. den - Vilar de Cas --> Ferreira /// 42,9 km

8. den - Ferreira --> Arzúa /// 34,4 km

9. den - Arzúa --> Santiago de Compostela /// 39,1 km

Slovo závěrem

Svatojakubské cesty jsou zajímavé, ať už jsou podnikány z turistických, spirituálních či náboženských důvodů a bezprostřední nezbytné a potřebná interakce s lidmi bylo něco, co jsem vlastně nikdy nezažil. Mě cesta rozhodně dala to, pro co jsem si přišel, ale mám pocit, že to přišlo až příliš rychle (v prvních čtyřech dnech).

Co mě ale hodně mrzelo je skutečnost, že cesta už nemá takřka nic společného s poutnictvím v klasickém pojetí. Mrzí mě, že je po večerech každý ve své posteli na telefonu (ano, i já jsem tomu nakonec propadl), mrzí mě časté vysoké ceny za služby a zboží, které ve vesnici mimo hlavní trasu seženu za polovinu ceny. Jedná se tak spíše o výnosný business pro řadu místních menších podnikatelů, kteří rejžují při neuvěřitelných maržích. Ať už se jedná o ubytování, stravu, pití či jakékoli jiné služby (praní, sušení,...). Můj plánovaný rozpočet byl 10-15 Eur za den (max 20), což mělo být na základě zkušeností jiných poutníků naprosto dostačující. Neměl jsem nárok ani na žádné luxusnější ubytování, nicméně pokud byl rozdíl mezi nejlevnějším a luxusním ubytováním třeba jen 2 Eura, tak jsem si radši připlatil. Ve výsledku byla moje útrata vyšší a v průměru dosahovala 20-30 Eur za den, což byl také jeden z důvodů, proč jsem se po dokončení cesty vrátil předčasně domu. Pokud porovnám cenu na osobu v běžném albergue po cestě, tak jsem často za dvoulůžkový pokoj (pro dvě osoby ve tříhvězdičkovém hotelu) platil srovnatelnou nebo i nižší částku během dovolených v Polsku, Budapešti, na řeckých ostrovech nebo i přímo ve Španělsku na Mallorce na konci sezóny než právě na Caminu.

Na cestu bych se přesto rád někdy znovu vypravil a prošel si některou z dalších tras (láká mě Norte). Poutnictví jako takové mě přes neuvěřitelnou bolest, která na fotkách a videích není vidět, zaujalo. Na příští rok plánuji cestu sv. Olafa v Norsku (z Osla do Trondheimu).

Deset doporučení pro začínajícího poutníka

1. Hlavní jazyk na Caminu je angličtina. S ostatními si pokecáš obvykle tak moc, kam sahají tvé znalosti. Nauč se ale taky něco málo španělsky, ať se domluvíš v bistru, v restauraci nebo na ubytování.

2. Nesnaž se rozložit si délku cesty úměrně svým schopnostem a možnostem. Stejně budeš už třetí den zcela mimo plán.

3. Zaruč nohám co nejvyšší možný komfort - Přelepuj puchýře, nos dvoje ponožky a včas reaguj na bolest holeně, kolen, kotníku,... Pro tyto případy měj prášky nebo masti.

4. Nauč se pít červené víno. Sedmička se dá v této oblasti sehnat i za méně než euro. Slušné víno pak od dvou eur za láhev.

5. Nemusíš se bát toho, že Tě cestou bude něco bolet. Měl by ses bát toho, že Tě bude bolet úplně všechno.

6. Pokud sleduješ svůj budget, hledej ve městech a větších vesnicích brandované supermarkety (Alimerka, Dia,...). Ušetříš tak až 70 % z ceny, která je běžná v menších obchůdcích a bistrech na Caminu.

7. Ačkoli jsou španělská šunka, olivy, místní chléb, sýry a víno opravdovou delikatesou, dej si alespoň jedno teplé jídlo za dva dny (na albergu nebo v restauraci pro poutníky).

8. Buď vstřícný k ostatním poutníkům, oni k Tobě takoví taky budou.

9. Dej si dost času na balení a třikrát se zamysli nad každou věcí, jestli je opravdu pro cestu nezbytná. Batoh by měl vážit max. 10 % tvé tělesné hmotnosti. Mně stačilo 7 kg, příště půjdu max. s 5 kg.

10. Nezapomeň na to, proč jsi sem přišel. Pořiď si fotku svého cíle, piš si deník, vezmi si talisman. Podrží Tě to na cestě až budeš v krizi a uchováš si hezké vzpomínky.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Danny.709

Cestopis byl naposledy aktualizován 2022-05-15T11:18:00+02:00

Danny.709 procestoval 50 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

10 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Šárka Bartáková

před rokem

Ahojky, díky za prima popis cesty, za mně užitečné - takové akorát, ani profík, co už vše viděl a zná, ani trdlo, co si neporadí:-). Určitě mě to bavilo....Můžu se zeptat jaký adaptér na zásuvku potřebuji? díky

Danny.709

před rokem

Ahoj a děkuji. :) Adaptér do zásuvky jsem měl pouze na USB - když jsem potřeboval dobít powerbanku, mobil i akční kameru zároveň. Je fajn, pokud do něj můžeš píchnout více kabelů zároveň...některé starší albergue měly třeba jednu zásuvku na dvě postele, takže pak se musíš ještě dohadovat, kdy budeš nabíjet. Nově postavené albergue ale mají často u postelí přímo třeba dvě USB zásuvky + ještě normální.

Leoš Literák

před 4 lety

Díky za praktický cestopis, mínus za příliš hodně selfíček - kdybys aspoň byl hezká ženská ;-) Holt tahle generace má potřebu furt se fotit, což nechápu.

Danny.709

před 4 lety

Díky za zpětnou vazbu. Pro mě je fotka vzpomínka a vazba s místem, které jsem navštívil. Před dvaceti lety jsem jako malý kluk fotil přírodu a rodiče mě kárali, proč fotím něco na čem nejsem, co může vyfotit každý. Dnes je to naopak. ;)

Leoš Literák

před 4 lety

Je ale na tobě, které fotky zveřejníš.

hugonovak

před 4 lety

Vďaka za pekný cestopis plný užitočných rád. Chýba tam len jedna, ak plánujete "púť" do Santiaga, neodkladajte ju. Máločo na svete sa tak rýchlo mení k horšiemu, ako práve Camino. Je veľkou škodou, že Camino sa z púte otvorenej každému človekovi, ktorý cítil potrebu aspoň na chvíľu obrátiť myseľ na duchovno, veľmi rýchlo menilo cez čunder, turistický pochod, až po dnešnú komerčnú a "selfíčkársku" záležitosť. Možno ešte odoláva Camino del Salvador, (trasa Leon - Oviedo) na ktorom sú dosť veľké vzdialenosti medzi ubytovňami a cesta vedie krásnym, ale v prípade zhoršeného počasie náročným terénom (brody, snehové polia, zablatené strmé stúpania a klesania). Na jar 2015 som na tejto ceste ešte cítil pútnického ducha (neviem, možno to bolo tým, že na trase bolo málo pútnikov, a všetci už mali za sebou aspoň jednu púť do Santiaga). V Oviede som sa napojil na Camino primitivo, pribudlo ľudí, atmosféra púte sa trochu zhoršila, ale ešte stále to nebolo také zlé, ako to teraz popisuje Daniel.

Danny.709

před 4 lety

Díky za doplnění. S myšlenkou vyrazit na pouť co nejdříve nemůžu než souhlasit. Počet poutníků strmě roste každý rok. Musím říct, že atmosféra mi přišla v prvních dvou třetinách cesty příjemná a odpovídala tomu, co jsem očekával. Nevím, zda je to z cestopisu znát, ale během několika dní jsem potkal třeba max. 5 - 10 dalších lidí. Situace se razantně zhoršila na posledních 100 km (od Luga), kde přibylo lidí, kteří si jdou cíleně pro certifikát na dvou až trojnásobek. Ještě horší to pak bylo po napojení na francouzskou cestu, kde jsou skupiny asiatů ve sladěných tričkách, kteří jsou převáženi autobusy od hotelů na cestu, tam ujdou tak 5 km vč. dvou zastávek na kafe, posbírají razítka a pak je převezou na další hotel s wellness programem. Přímo na náměstí před katedrálou se pak s orazítkovanými pasy i obchodovalo.

hugonovak

před 4 lety

Tak o "turbopútnikoch", čo prejdú posledných 100 km som čítal už v jednom sprievodcovi z roku 2003, a v roku 2012 som ich v poslednom úseku (niečo málo cez 100 km od Santiaga) stretol viac než dosť. Aziatov som stretol len ako jednotlivcov, nie organizované skupiny.

"kde jsou skupiny asiatů ve sladěných tričkách, kteří jsou převáženi autobusy od hotelů na cestu, tam ujdou tak 5 km vč. dvou zastávek na kafe, posbírají razítka a pak je převezou na další hotel s wellness programem,"

Preprava batožiny pre pútnikov funguje už roky. Spomínam si na 2 staršie dámy, ktoré sa nám na poobedňajšej kávičke previnilo priznali, že časť etapy absolvovali 10 km autobusom. Riadny rozdiel oproti minulosti.

V jednom kostole som čítal peknú myšlienku, voľný preklad je: Turista službu vyžaduje, pútnik za poskytnutú službu ďakuje. A to presne vystihuje, o čom púť je. Čoraz menej ľudí sa vydáva na púť s pokorou a podľa toho to aj vyzerá.

Kto chce ísť na púť si prečistiť hlavu, musí zamieriť do ticha prírody a tam osamote rozjímať. V prípade Camina, pravdepodobne tiché budú cesty na nešpanielskych pútnických trasách, vrátane tých, čo vedú do Santiaga. Keď som sa rozprával s pútnikmi, ktorí putovali do Santiaga peši z Belgicka, Nemecka, a Francúzska, každý z nich mi hovoril, že prvých pútnikov stretol až na francúzskej strane Pyrenejí.

Mám otázku ohľadom čítania pútnikov. Uviedol si pri kúpe kredenciálu a pri vypisovaní kompostely, že si vykonal púť z náboženských dôvodov? V minulosti, kto uviedol náboženský dôvod, dostal kompostelu, kto uviedol iný dôvod, dostal len potvrdenie o prejdení cesty. Ja som uviedol náboženský dôvod, a v katedrále ma kňaz spomenul spolu s ostatnými pútnikmi.

Vidím, že sa toho veľa za posledný roky zmenilo. Nemilo ma prekvapili ceny, ktoré spomínaš. Pre zaujímavosť, v roku 2015 som platil 5 - 8€ za nocľah v ubytovni, neskorý obed/večera - polievka, hlavné jedlo (veľká porcia) a fľaša červeného vína stáli 8 - 10€, častejšie 8€, chlieb/pečivo som kupoval v malých pekárňach, syry, klobásy a pod. väčšinou v supermarketoch, a tak som sa dostal na priemernú úroveň do 20€ na deň.

Ďaľšia vec, ktorú som postrehol, ktorá sa zmenila je ranné vstávanie. Veľa pútnikov stávalo medzi 5. a 6. hodinou, po šiestej boli v posteli len tí najväčší spáči. (Extrém bol v lete na Francúzskej ceste, kedy niektorí vstávali o tretej, aby pred deviatou hodinou čakali 4 hodiny na otvorenie 20 km vzdialenej ubytovne, aby mali istotu, že sa im ujde posteľ.) Úsmevnú príhodu som zažil v ubytovni Paderborn v Pamplone, kde nemecký správca ubytovne pri ubytovaní každému oznámil, že o 22:00 zatvára ubytovňu, je treba vstať medzi piatou a šiestou, že o šiestej pustí v spálni hudbu, a kto nevstane z postele, toho obleje studenou vodou. A ráno to naozaj dvom spáčom spravil. V tej dobe platilo vo všetkých oficiálnych svätojakubských ubytovniach, že ubytovňu je treba opustiť do 8:00. Možno preto prišlo k nepochopeniu medzi Tebou a dvomi staršími dámami. Proste sa stretol starý svet s novým.

Danny.709

před 4 lety

Někde v Santiagu jsem dokonce viděl CK, která tuto službu pro "turbopoutníky" nabízí. Nabízela taky jednodenní výlety do Muxie a Fisterry pro tamní certifikáty se zastávkami cestou pro sběr razítek.

Myslím, že je rozdíl přejíždět třeba 5 % trasy když celkem ujdeš 300 km (jak říkáš ty) nebo 80 % když ujdeš dohromady 25 km. Převozy batožiny jsem na trase potkal, nic proti tomu vlastně nemám - je fakt, že je zejména starší lidi využívali takřka obden. Před nimi ale klobouček, že se na tuto cestu vůbec vydali.

V cíli jsem dostal kompostelu jako všichni ostatní, i když jsem neuvedl náboženský důvod cesty. Úředník jí začal vypisovat podle kredenciálů dřív, než jsem cokoli jiného stihl uvést. Zeptal se mě jen, jestli chci navíc zpoplatněný dokument "Potvrzení ušlé vzdálenosti" za cenu 3 €. Důvod cesty (+ jméno, příjmení, výchozí bod, země původu,...) jsem vyplňoval do předepsané tabulky.

Poutnická mše se z důvodu rekonstrukce nekonala v katedrále, ale v kostele sv. Františka. Jmenován vůbec nikdo nebyl - pouze souhrnně "...poutníci ze Španělska, Německa, Francie, Itálie, Polska, Argentiny,..." a dalších zemí. Česko nejmenovali, i když mě přímo na tuto mši úředník poslal.

Jsem zvědavý, jaká bude situace na cestě sv. Olafa v Norsku, kam bych rád v létě příští rok. Nemáš s tím nějaké zkušenosti?

hugonovak

před 4 lety

S cestou sv. Olafa skúsenosť nemám, narazil som na ňu v Nórsku, zaujala ma, ale dovolenky kvôli lacným letenkám míňam hlavne na mimoeurópske cesty. Do Európy chodím spravidla len na víkendovky. Dlhšie putovania napr. Svätojakubskú cestu zo Slovenska, Via Francigenna, a diaľkové turistické trasy napr E3 zo Santiaga do Istanbulu alebo Pacific Crest Trail si nechávam na neskoršie, asi na penziu.

V roku 2012 kňaz čítal asi takto: Z Vézelay prišli pútníci Německa, Francúzka ...., z Lúrd prišli pútnici z Francúzka, Talianska ..., zo St. Jean Pied de Port prišli pútnici z Francúzska, Slovenska..., z Burgosu prišli pútnici zo Španielska, Anglicka ... . Vymenovával nástupné miesta v poradí od najvzdialenejších po najbližšie.

Krásne zážitky mám z kostolov po ceste, kde na omši kňazi, ak zistili prítomnosť pútnikov, udelili im požehnanie a poprosili nás, aby sme sa pomodlili v katedrále za veriacich ich farnosti. Bolo to skutočne dojímavé, bol to závan toho skutočného stredovekého pútnictva, a samozrejme, že v Santiagu som ich prosby vyplnil. Iné to bolo už pred 4 rokmi, keď som chcel ísť do katedrály na večernú omšu s ruksakom na chrbte (pútnickú kanceláriu práve zatvárali, ubytovať som sa ešte nestihol a tak som nemal kam odložiť ruksak, a ochrankár ma vyhodil z kostola, lebo ísť s ruksakom do katedrály je zakázané). Aký rozdiel oproti kňazovi vo francúzskom Strasbourgu, ktorí pred kostolom vítal ľudí idúcich na omšu, a keď zistil že sa vraciam z púte zo Santiaga, prejavil nadšenie a v kázni, na moje prekvapenie zazneli slová "pèlerin de Saint-Jacques-de-Compostelle" nanešťastie po francúzsky neviem, tak neviem ani v akom to bolo kontexte. Keď po omši pred kostolom podával ruky veriacim, spýtal sa ma, či mám kde prespať. Ako na potvoru som musel ísť na nočný vlak do Prahy, aby som bol v pondelok ráno v práci. A tak som prepásol jedinečnú príležitosť prespať na fare v centre Strasbourgu. Bolo by to krásne ukončenie púte. Mimochodom, pred tým kostolom bola do dlažby vytesané krásna, veľká svätojakubská mušľa.