Černá Hora autem
aneb příště už letíme
Cestopis z roku 2017 napsal Davosh
Rok se s rokem sešel a opět se objevilo na pořadu dne hledání letní dovolené u moře. První volba padla klasicky na chorvatské pobřeží, ale z té rychle sešlo – cena ubytování vysoká, cesta přes chorvatskou dálnici příliš drahá, a když si člověk vzpomene na to, kolik peněz nechá za jednu večeři pro dva… Proto jsme se rozhodli pro jižnějšího souseda a tím se stala Černá Hora. Hledání ubytování probíhalo přes Booking a během pár dní jsme sehnali dokonalé ubytování na hranici s Albánií v městečku Ulcinj. Cena velmi nízká, soukromá pláž, bazén a terasa – víc jsme si ani nedokázali představit. Zaplatili jsme tedy zálohu a pomalu začali přemýšlet nad cestou.
Cest z ČR do Černé Hory naštěstí existuje mnoho, žádná ale není dokonalá.
- Cesta přes Chorvatsko – nejjednodušší verze, kdy v ČR najedete na dálnici a téměř celou dobu z ní nesjedete. Na druhou stranu je to cesta nejdelší a díky chorvatským poplatkům i nejdražší.
- Cesta přes Maďarsko a Srbsko – původní favorit, nakonec ale z nápadu sešlo.
- Cesta přes Maďarsko a Bosnu a Hercegovinu – konečný vítěz, nejkratší a teoreticky i nejrychlejší cesta.
DEN 1 - Vydáváme se na cestu
Na cestu se vydáváme ve čtyřech - já s přítelkyní Marcelou a kamarád Mira se svou přítelkyní Evou. V den D, v pátek, vyjíždíme kolem 16:00 z Olomouce – cesta má trvat podle navigace cca 15 hodin + nějaká ta přestávka, takže počítáme, že kolem 10:00 – 11:00 další den bychom měli být na místě. Najíždíme tedy na dálnici směr Brno – Bratislava - Budapešť. I přes hodinovou zácpu u Brna a milióny aut mířících do Budapešti se jedná o nejklidnější část cesty a kolem desáté míjíme Budapešť a míříme směr jih na Dunaújváros a Szekszárd. Zde se již ve večerních hodinách neobjevují téměř žádná auta a cesta tak probíhá v úplném klidu. U města Mohács po cca 600 km a sedmi hodinách sjíždíme z dálnice a pokračujeme po menších okreskách k chorvatským hranicím. Zde nás poprvé čeká hraniční kontrola, nicméně po pár minutách najíždíme do Chorvatska. Před námi se jen v dálce ozývá hrom a noční oblohu protínají čím dál častěji záblesky. Cílem je najet u města Osijek na dálnici směr Bosna. Na té trávíme cca hodinu a opět překračujeme státní hranice, tentokráte s Bosnou a Hercegovinou. Kontrola proběhla v pořádku a nás čeká předlouhá cesta přes Bosnu.
Prvním cílem je najít otevřenou benzínku, což se v nočních hodinách na okresní silnici zdá jako nereálný požadavek. Nakonec ji po asi dvou hodinách jízdy nacházíme, dotankujeme plnou nádrž a pokračujeme směrem hlavní město Sarajevo. Cesta začíná být dlouhá a do Sarajeva nás čeká ještě kus cesty. Silnice jsou v Bosně jednoproudové, hodně kopcovité a samá zatáčka, takže na nějaké velké předjíždění s naplněným autem to úplně není. Navíc se projevuje na silnicích bouřka, kterou jsme viděli ještě v Chorvatsku, často se objevují spadlé větve a cesta je velmi mokrá a kluzká. Během asi hodiny bouřku dojíždíme a cca hodinu jedeme vydatným deštěm. Cestou se párkrát zastavujeme na přestávku na záchod, nicméně zjišťujeme, že v téměř celé Bosně používají turecké záchody, což dámské osazenstvo přijímá s menší nevolí. Nedá se ale nic dělat.
Kolem čtvrté ranní začíná pomalu svítat a asi 30 km od Sarajeva najíždíme na krátký, nově otevřený úsek dálnice vedoucí do hlavního města. O pár minut později tedy vjíždíme do Sarajeva a během chvilky vyjíždíme zase ven na druhé straně města. Tady nás čekají nejnáročnější úseky cesty – první je asi 70 km dlouhý směrem Foča. Klikatící se cestou stále do hor se čím dál pomaleji přesunujeme, silnice jsou čím dál horší a únava větší a větší. Je to ale nic v porovnání s asi dvacetikilometrovým úsekem od města Foča po hraniční přechod s Černou Horou. Zde se chvílemi silnice téměř nevyskytuje, vyhnutí se protijedoucím autům na uzoučké silnici je občas neřešitelný problém a není nic neobvyklého, když potkáte po cestě se procházející krávy. Úsek ale zdárně během skoro hodiny projíždíme (rychle se zde opravdu jet nedá) a na konci nás čeká ještě jedno překvapení a to přejetí mostu – někde jsem četl, že zde byl provizorně postaven od druhé světové a já bych tomu i podle stavu věřil. Naposledy tedy projíždíme hraničním přechodem a konečně se dostáváme do vytoužené Černé Hory.
Most a následovné přejetí hranic.
Východ slunce nad bosenskou silnicí.
Pivské jezero.
Vracíme se na lepší cesty a kocháme se krásnou přírodou v okolí Pivského jezera. Zajímavostí je, že se v tomto úseku často tomto objevují neosvětlené tunely neotesaně vysekané do skály tak, aby cesta mohla pokračovat dále. Cesta ale rychle odsýpá a míjíme jak město Nikšić (domovina jednoho z nejznámějších piv v bývalé Jugoslávii – Nikšićko), tak i hlavní město Podgorici. Díky ranním hodinám není problém hlavní město rychle projet, nicméně si zde poprvé všímáme, jak funguje chování řidičů na černohorských silnicích – pravidlo silnějšího bylo nejvíce vidět na jednoproudovém kruhovém objezdu, kde nebyl problém potkat i tři auta vedle sebe. O pár desítek minut později míjíme Skadarské jezero a naše cesta se pomalu schyluje ke konci. Za městem Virpazar najíždíme na jediný placený úsek v Černé Hoře a to do nově zbudovaného čtyřkilometrového tunelu Sozina, protínající horu Paštrovska Gora a usnadňující cestu na pobřeží. Na konci tunelu se konečně kocháme výhledem na moře.
Do hodiny konečně vjíždíme do cílového města Ulcinj, nicméně naše ubytování se nachází na opačném konci, takže nás čeká nekonečné prokličkování městem, plném lidí, aut, skútrů, „jednosměrek“ (některé předpisy se zde opravdu neřeší), kruhových objezdů a kopců, které snad naše auto nemůže vyjet. Všímáme si ale velké ohleduplnosti domácích řidičů, kdy neváhají vycouvat a pustit nás projet silnicí jako první. Ono totiž často narazíte na cestu, kde se dvě auta ani zdaleka nemají šanci vyhnout a vzhledem k vyjukaným pohledům cizinců se raději naučili vyjít vstříc a klidně si z kopce vycouvat do nejbližšího zálivu a nechat auto projet. Kolem jedenácté ranní vjíždíme do poslední jedmosměrky, na jejichž konci nás čeká vytoužené ubytování. Majitelé nás navíc velmi mile překvapují - ihned pomáhají se zavazadly, místo okamžitého otravování s placením nás nechají v klidu vydýchat a vybalit. Navíc nás na další den zvou ke snídani, kde teprve dořešíme veškeré poplatky apod. Ihned se převlékáme do plavek a během necelé půlhodinky scházíme schody vedoucí na soukromou pláž. Zde se nám ihned věnuje obsluha pláže (později během pobytu zjišťujeme, že se jmenuje Beny a je z Kosova), obstarává nám pivo Nikšićko, rozdělává slečnám slunečníky a nám už konečně nic nebrání užívat si prosluněné dovolené.
DEN 2, 3 - ODPOČÍVÁME
První dny dovolené trávíme (i kvůli velmi teplému počasí) většinu času na pláži. Každý den se ale jdeme minimálně jednou projít do asi kilometr vzdáleného města k malé městské pláži, kde je k dispozici mnoho obchůdků - s jídlem, oblečením či suvenýry a stejně tak se zde objevuje několik restaurací a hospůdek. Velmi mile nás překvapují ceny jídla (v podstatě na stejné úrovni jak v ČR), díky čemuž využíváme služby restaurací častěji, než jsme si původně mysleli. Termín pobytu je těsně před začátkem prázdnin a tak se i na městské pláži příliš lidí neobjevuje, což se ale koncem týdne rapidně mění a poslední den byla nacpaná k prasknutí.
Výhled z terasy.
Naše soukromá pláž.
Malá pláž v centru Ulcinju.
DEN 4 - VÝLET KE SKADARSKÉMU JEZERU
Čtvrtý den nás už nebaví povalování na pláži a tak se vydáváme na výlet ke Skadarskému jezeru, které bylo od města vzdálené necelých padesát kilometrů. U snídaně si pročítáme internet a zjišťujeme, že se dá v jezeře i koupat a dají se zde najít i restaurace s místními specialitami z kapra nebo úhoře. Jelikož nevíme, kde přesně pláže jsou, tak nastavujeme navigaci směr jezero a doufáme, že na nějakou narazíme. Ach, jak moc se pleteme. Navigace nás vede na sever přes černohorské vesničky a přibližně po půl hodince se začíná cesta trochu zvedat a postupně vyjíždíme výš a výš (což nám přijde trošičku divné, když jedeme k jezeru 😀). Nakonec končíme někde u vesnice Shtegvasha a užíváme si krásný výhled na jezero z asi 1000 m nad mořem. Jedeme tedy dál cestou a doufáme, že co nejdříve najdeme místo, kde se bude dát sjet k pobřeží jezera. Horší je, že cesty jsou zde velmi úzké, dvě auta se na silnic nevejdou, a tak si vždy protijedoucí auta musí dát přednost a jeden z nich zajet do vyjetých zálivů, které se občas na okraji objeví. Asi hodinu takto jedeme a nečekaně si i užíváme krásnou černohorskou krajinu. V navigaci si nastavujeme vesnici na kraji jezera a doufáme, že se konečně dostaneme na vytoužené pobřeží. Bohužel zajíždíme do špatné vesnice s názvem Krnjice (až později se dozvídám, že o odbočku dříve byla vysněná Murici beach). V celé vesnici potkáváme akorát jednoho psa a co je nejhorší, tak voda v jezeře byla několik desítek metrů pokryta zeleným povlakem. Fotíme jen pár obrázků a vyrážíme po cestě dál.
Konečně jsme u jezera!
A teď už cesta po jezeře.
Jelikož jsme objeli v podstatě celou jižní část jezera, ztrácíme trpělivost a zastavujeme ve větším městě Virpazaru, kde se alespoň občerstvíme. Ihned po vystoupení z auta se k nám hrnou prodejci s nabídkou projížďky po jezeře v loďce. Po chvilce rozmýšlení ji využíváme, ať alespoň něco z výletu máme. Za pár euro nastupujeme na loďku, na které nás doprovází i průvodkyně a řidič. Projíždíme kolem malého ostrůvku, slečna nám vypráví příběhy spojené s jezerem a dokonce nás nechá pár minut v jezeře vykoupat. Teplota vody je v té době opravdu vysoká - přibližující se 30 stupňům Celsia. Po skončení plavby nasedáme do auta a vydáváme se po hlavní silnici zpět k Ulcinju.
DEN 5 - VEČEŘE S BENYM
Ráno si matně vzpomínáme na to, že jsme si na dnešní večer objednali od majitele večeři, kterou nám společně s obsluhujícím Benym připraví. Celý den opět jen víceméně proležíme na pláži a těšíme se na večer. Hostina je opravdu výborná a v podstatě klasická balkánská - různé mleté maso (pljeskavica, čevapi), klobásky a spousta zeleninového salátku s feta sýrem. Pomalu se snažíme sblížit s Benym, ale vzhledem k jeho anglicko-německo-srbštině je to velký boj. S rostoucím alkoholem v krvi jazykové bariéry mizí, a tak zjišťujeme, že je z Kosova, přes léto pracuje na pláži a přes zimu pro majitele pomáhá stavět nový hotel.
Celá banda s Benym (to je ten v klobouku 😀)
DEN 6 - VELKÁ PLÁŽ
Po víceméně proleženém předchozím dni nás zase žene touha vidět i něco z okolí. Navíc se moře pořádně rozbouřilo a vzhledem k docela skalnému pobřeží u našeho ubytování není úplně bezpečné do vody vlézt. A tak se vydáváme na písčitou, 12 kilometrů dlouhou Velkou pláž. Tentokrát se nám opravdu nechce jet vlastním autem a raději hledáme taxi, které nás nakonec za 10 EUR dováží hned na začátek pláže - přesněji na Miami Beach. Moře je stále rozbouřené, hloubka vody je ale i pár set metrů od břehu malá, a tak alespoň blbneme a užíváme si vlny. Na pláži si později všímáme plavčíků v červených plavkách, kteří jako by vypadli z Pobřežní hlídky. Doplňujeme tekutiny v místní restauraci a vydáváme se na procházku po pláži. Po pár kilometrech nacházíme východ a tak doufáme, že na parkovišti opět potkáme taxikáře, který by nás odvezl zpátky do centra Ulcinju. Taxikář ale nikde není, jdeme tedy cestou dál - přece musíme narazit na silnici, kde nějakého potkáme. Vedro je čím dál větší a po silnici jede maximálně jedno auto co deset minut. Nakonec docházíme k hlavní silnici směřující do centra. V obchodě na okraji doplňujeme pivní zásobu a prosíme o zavolání taxíka. Bohužel nikdo nezná telefonní číslo, a i když prodavačka ochotně volá známému, jestli by pro nás nepřijel, tak odvoz stále nemáme. Nakonec se rozhodneme jít podél silnice a stopovat projíždějící auta. Po asi deseti minutách nám zastavuje pán a ochotně nás nabírá. Vzhledem k dlouhé cestě, která ho ještě v autě čekala, byl za jakoukoliv společnost rád.
Vlny na Velké pláži.
Mira dnešní den slaví narozeniny a tak nakupujeme pořádné zásoby a po včerejšku plánujeme, že pozveme i Benyho. Večer odpadají veškeré jazykové bariéry, pivo a víno teče proudem a dokonce končíme kolem půlnoci v bazénu. To zase bude zítra bolehlav…
DEN 6 - I LOVE QEKIA [AJ LÁV ČEKIJA]
Ráno není nikomu úplně nejlíp a tak jenom zevlíme na pláži. Až k večerním hodinám se vydáváme do města, procházíme se historickou části města a sedáme v centru na promenádě na večeři. Za asi stovku si s Mirou objednáváme narvaný talíř masem s hranolkama, který se v podstatě nedal sníst a holky si raději dávají „jen“ rybu. Během večeře prochází po promenádě průvod a později zjišťujeme, že se koná festival tradičních tanců. Jsou zde tanečníci a hudebníci z okolí (Srbsko, Bosna, Albánie) a dokonce i ze Slovenska. Během večera si občas pošleme fotky s Benym a nakonec zjišťujeme, že si naši společnou nechal dokonce vytisknout na tričko.
DEN 7,8 - LOUČENÍ
Poslední den se už jen válíme na pláži a pomalu se chystáme na konec naší dovolené. Dojídáme poslední zbytky jídla, nakupujeme suvenýry a večer se už jen balíme. Další den předáváme klíče od ubytování, loučíme se s Benym (dokonce i nějaká ta slza z jeho strany ukápla) a po ranním kafíčku vyjíždíme na předlouhou cestu domů.
video z cesty zpět - https://youtu.be/ipE1aECaWM4
Jak se ti cestopis líbil?
Davosh procestoval 22 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj četl jsem si o cestě do Černé hory.Taky se chystáme příští rok v zari.Pojedeme parta 2 auta.Bude to dobrodružství. Jen se zeptám v jakým apartmány či domů jste to bydleli.?Dáš nam tip co kontakt na to skvělý bydlení?Ahoj Ivan.
Jednalo se o Villa Anastasia, viz. Booking
http://www.booking.com/Share-fUeOvm