Černá Hora za časů korony
Černou Horou křížem krážem za nelehkých podmínek na hrozných silnicích
Cestopis z roku 2020 napsal JardaM
Úvodem
Tenhle cestopis není, jak už u mě bývá zvykem, klasickým cestopisem, ale spíš průvodcem pro danou zemi. A tentokrát můžu s čistým svědomím prohlásit, že Černou Horu máme projetou křížem krážem úplně celou. Takže pokud ji někdo plánujete na doufejme lepší příští rok (případně do budoucna), tak je tenhle text přesně pro vás.
Šlo tedy o další „covid trip“ alias cestovaní za časů korony. Konkrétně se jednalo o začátek července 2020, kdy všechno ještě vypadalo pozitivně nebo teda vlastně negativně. Původně jsme měli připravený desetidenní itinerář na Černou Horu a Albánii s pár zastávkami v Bosně a Hercegovině přes Velikonoce, ale ten samozřejmě nebyl proveditelný. V průběhu června jsme sledovali počty nakažených v Černé Hoře a říkali si, že přece musí skončit na zeleném semaforu. Naše tajná přání byla nakonec vyslyšela a Černá Hora se přece jen na krátký okamžik na začátku července (od 1.7. do 13.7.) otevřela (respektive jste z ní při návratu nepotřebovali test) a my vyrazili na roadtrip (od 3.7. do 11.7.). Nakonec jsme se rozhodli, že projedeme raději pořádně pouze Černou Horu a Albánii necháme na samostatný výlet. Nejenom kvůli tomu, že z Albánie byl stále potřeba test nebo karanténa a z Černé Hory ne, ale také kvůli tomu, že wizzair začal létat z Prahy do Tirany, takže Albánii si jednou celou projedeme půjčeným autem.
Černá Hora a covid-19
Nechci moc řešit covid během cestopisu, takže speciální odstavec o něm bude hned tady na začátku. První vlna zasáhla Černou Horu určitě více jak nás, a proto byla spolu s dalšími balkánskými státy zařazená na červenou. Během června se ale Černá Hora zařadila mezi pár států na světě, kde oficiálně nebyl ani jeden aktivní případ. Logicky proto byla zařazena na zelený semafor. Přes léto byly ale dál nařízené roušky ve vnitřních prostorech, což lidé dodržovali. Během našeho pobytu šla čísla postupně nahoru, v přepočtu na ČR měli v Černé Hoře přes 1000 nakažených denně, ke konci našeho pobytu už začínala vláda Černé Hory uvalovat karanténu na jednotlivé opštiny (okresy), což zasáhlo významně i do našeho itineráře a způsobilo předčasný návrat, ale o tom až později.
1. den - pátek 3.7 - Praha - Split
První den byl čistě přejezdový. Samozřejmě vyjet první červencový pátek po poledni na dovolenou směrem Chorvatsko nenapadlo jenom nás a doprava totálně kolabovala. Hlavně kolem Českých Budějovic. Rakousko, Slovinsko i Chorvatsko už byly naštěstí v pohodě. Teda až na cenu chorvatského mýta, to je vážně zlodějna, skoro jako všechno v Chorvatsku, ale o tom taky později. Protože dojet za jeden den z Prahy až do Černé Hory by byl docela masakr, tak jsme si jako zastávku po cestě tam vybrali Split a po cestě zpátky Plitvická jezera. Původní plán byl po cestě tam Mostar a po cestě zpátky vodopády Una v Bosně. Bohužel Bosna nám byla zavřená, a proto jsme “museli“ narvat peníze do Chorvatů. Noc ve Splitu nás ale díky slevě na airbnb stála jen pár set korun.
2. den - sobota 4.7. - Split - Černá Hora
Přítelkyně ve Splitu byla už potřetí, já poprvé, přesto se mi u ní povedlo vyprosit prohlídku města. Nejprve nám tedy ráno u ubytování vlezla kočka do auta a vypadala, že by jí vůbec nevadilo jet s námi. Kdyby jenom věděla, že my jako milovníci koček bychom ji nejradši fakt vzali s sebou. Jenže to by šlo až po cestě zpátky, takže měla vlastně štěstí v neštěstí.
Split je sice kouzelné město, ale ty ceny, ty ceny… Vstup do Diokleciánova paláce za 160Kč na jednoho? Ok, beru to, je to starořímská památka, v UNESCU a točila se v ní Hra o trůny, ale taky jim tam zásadně na několika místech protéká voda a v jedné jeho částí smývají ptačí trus hadicí s vodou. Přítelkyně si raději dala mezitím kávu, 120Kč a ještě nebyla nic moc. Dobře, spravíme si chuť a koukneme do katedrály a zvonice, vstup 110Kč na jednoho a až vevnitř se dozvíte, že zvonice je logicky v hlavní turistické sezóně zavřená. Otráveni v 10h ráno z celého Chorvatska ještě rychle vyjdeme na kopec Marjan (lepší vyhlídka asi z půlky, až nahoře ji můžete mít zarostlou stromy), který je kupodivu zadarmo a ze kterého je hezký výhled na celé město a mizíme odtud.
Ze Splitu nás čekalo sice jen 280km do Herceg Novi v Černé Hoře, ale Chorvati na jihu nemají dálnice, plus otrava s cípem Bosny a hraničními kontrolami, do toho navíc nehoda za Dubrovníkem a do Herceg Novi v Černé Hoře jsme přijeli až v 16:00. Měli jsme tam vyhlídnuté místo na to, kde koupit SIMku. Otevírací doba na webu samozřejmě nesouhlasila s reálnou a my tak naštvaně pokračovali na trajekt přes Kotorský záliv - konkrétně z Kamenari do Lepetane. Trajekt stál 4 Eur (v Černé Hoře se platí eurem, v roce 1999 začala používat německou marku jako symbol politického distancování od režimu Slobodana Miloševiče a v roce 2002 přešli na euro) a cesta trvala snad jen 15 minut. Z Lepetane nás čekala už jenom první z mnoha projížděk podél Kotorského zálivu až do samotného Kotoru, kde jsme v obchodním centru sehnali SIMku (Telenor, 10 Eur na 15 dní a 100Gb dat). Ubytovaní jsme byli 3 noci v městečku Donji Stoliv pár metrů od Kotorského zálivu v ubytování Cattaroom Apartments. Jelikož jiné hosty než nás paní domácí neměla, tak nám bez příplatku dala nejlepší apartmán a láhev vína.
Kolem Kotorského zálivu byla vidět absence zahraničních turistů nejmarkantněji, vypadalo to, že cestují pouze místní a jenom sem tam výjimečně nějaký ten cizinec. Což je samozřejmě blbý, když člověk hledá místo na večeři a skoro všechny restaurace mají zavřeno. Povedlo se nám nakonec najít Restaurant Margarita, do kterého jsme nakonec šli na večeři každý večer. Nejenom kvůli skvělým cenám, kdy jsme se dosyta najedli a napili oba za v přepočtu 300 - 400Kč, chutnému jídlu, ale i trochu z lítosti. Pan majitel, kuchař a zároveň provozovatel místního autokempu v jednom nám říkal, že návštěvnost je asi na 20% oproti normálu. Tak pokud se někdy někdo budete náhodou motat kolem Kotorského zálivu, tak k němu zajděte, jestli tedy bude ještě v provozu…
Málem odvezené kočka ze Splitu
Vstup do historického centra Splitu
Katedrála sv. Domnia se zvonicí
Diokleciánův palác
Marjan
3. den - neděle 5.7. - pohoří Lovcén, Drobni Pijesak, Sveti Stefan, Budva
Jestli někdo čirou náhodou čte moje cestopisy pravidelně, tak ví, že ani jeden z nás není úplně ten plážový povaleč (ano, proto jsme taky jeli na dovolenou k Jaderskému moři…), a tak nás rozhodně nečekalo spalování se na pláži a čachtání v moři. Vy byste to možná ocenili, protože bych neměl teď dva dny o čem psát a cestopis by byl kratší, ale bohužel, my se rozhodli celé okolí Kotoru pořádně prozkoumat. Černá Hora je logicky podle jejího názvu hlavně o horách a nás dnes nejprve čekalo pohoří Lovcén, které se tyčí přímo nad Kotorským zálivem. Mimochodem Černá Hora se jmenuje Černá Hora právě díky pohoří Lovcén - ve 13. století zde hory pokrývaly tak husté a tak tmavě zelené lesy, že vypadaly zdálky jako černé. Cílem byla druhá nejvyšší hora celého pohoří - Jezerski vrch ve výšce 1657 mnm. Vyjet na Jezerski vrch od moře až do takové výšky znamená projet nekonečným serpentinovým stoupáním (celkem 26 vraceček) po panoramatic route číslo 1 (panoramatic route je označení jakékoliv silnice v Černé Hoře, kde se sotva vyhnou vedle sebe dvě auta, správně by to mělo znamenat to, že se můžete kochat panoramaty, ale bohužel, Černohorci neudržují zeleň podél silnic a většinou nevidíte prostě vůbec nic). Panoramatic route číslo 1 je naštěstí asi jediná trochu udržovaná a můžete na ní zastavit na desítkách míst na focení nádherného Kotorského zálivu. Na hoře Jezerski vrch je kromě neuvěřitelných výhledů asi to nejzajímavější místo z celého národního parku Lovcén a to Mauzoleum Petra Petrovice Njegoša. Kdyby vás náhodou zajímalo, co musíte udělat pro to, aby vaše ostatky ležely ve velkém mauzoleu na vrcholu hory s nádherným výhledem - Petr Petrovic Njegoš je nejuznávanější černohorský panovník, vládl v první polovině 19. století a Černou Horu neskutečně zmodernizoval, oddělil církev od státu, založil první školu a obecně státní instituce a úřady a ještě k tomu všemu je hlavním národním básníkem. K mauzoleu vede od parkoviště 460 schodů, musí se zaplatit vstupné do národního parku Lovcén za 1 Eur na jednoho a vstup do Mauzolea za 5 Eur na osobu pouze v hotovosti, abyste někdo náhodou po hodině cesty nezjistili, že se dovnitř nedostanete. My bohužel nahoře měli trochu opar, ale za jasného počasí lze v podstatě vidět celou Černou Horu - Kotorský záliv, Durmitory, město Cetinje, Skadarské jezero i pohoří Prokletije na hranicích s Albánií.
Oblékli jsme se trochu bláhově na léto, a tak mírně promrznutí po pokecu s motorkáři z Česka jsme chtě nechtě museli jako další zastávku zvolit pláž. Podle google recenzí vypadala jako jedna z nejlepších pláží kolem Kotoru - pláž Drobni Pijesak až pod Budvou. Inu proč ne, když už jedeme na pláž, tak ať je opravdu fajn a vydali jsme se na hodinovou cestu k ní. My ani jeden upřímně nevíme, jaké jsou přijatelné nebo nepřijatelné ceny za parkovné, 2 lehátka a slunečník takhle u Jaderského moře, tady nás to vyšlo celé dohromady na skoro 400Kč, takže podle nás docela pálka. Za ne zrovna pěknou pláž s odporným zázemím. Tohle nám úplně nevyšlo, ale nevadí, povinné plážové fotky vyfoceny, těla prohřáta a my vyrazili objevovat krásy Budvy a Sveti Stefanu.
Sveti Stefan je malá vesnička ležící na mysu spojeném s pevninou jen úzkým chodníčkem. Do samotného Sveti Stefanu můžou vstoupit jenom lidé, kteří mají v nějakém apartmánu zaplacené ubytování. Původní rybářské obyvatelstvo vesničky bylo vystěhováno v 50. letech 20. století a celý poloostrov byl předělán na luxusní hotelový komplex, který během pár let získal celosvětový věhlas a v roce 1972 byl dokonce vyhlášen nejexkluzivnějším letoviskem na světě. V 90. letech došlo k úpadku a v roce 2007 byl pro turisty uzavřen. Následně došlo k rekonstrukci soukromou společností a nyní je to opět vyhledávané místo smetánky. Jo a mimochodem, ve Sveti Stefanu měl svatbu Novak Djokovič, takže za mě vlastně nic moc. Odtud je to jenom kousek do Budvy. Budva je moderní letovisko, zároveň má malebné historické centrum, které ohraničují hradby, po kterých se můžete za 2 Eur na jednoho projít. V historickém centru je tou největší zajímavostí citadela a několik kostelů, ale krásné jsou snad všechny kamenné domy. Navíc v době covidu to bylo město duchů a my se v něm procházeli skoro sami. Ideální zakončení celého dne.
Mauzoleum Petra Petrovice Njegoša
Pohledy na pohoří Lovcén a v podstatě celou Černou Horu
Nejvyšší hora pohoří Lovcén
4. den - pondělí 6.7. - Perast, Gospa od Škrpjela, Plavi Horizonti, Kotor
Ráno jsme nejprve museli objet půl Kotorského zálivu po jeho obvodu od našeho ubytování až do vesničky Perast. Perast je určitě nejmalebnější vesnička v celé Černé Hoře. Díky její bohaté historii a spjatostí s Benátčany v ní najdeme 16 kostelů a 17 paláců a to přesto, že v ní žije pouze 400 obyvatel. Naším hlavním cílem bylo ale najít někoho, kdo nás doveze lodí na uměle vytvořený ostrov Gospa od Škrpjela. Sotva jsme zaparkovali, tak si nás pán našel sám a za 8 Eur na jednoho nás na něj dovezl. V ceně bylo i vstupné do krásného barokního kostela Panny Marie na ostrově a projížďka kolem Perastu po cestě zpátky. Gospa od Škrpjela je asi nejkrásnější památkou celého Kotorského zálivu a navíc má za sebou zajímavou historii, kterou vám převypráví perfektní angličtinou místní průvodkyně. Ostrov byl uměle vytvořen nasypáním kamení na skálu v 15. století. Na něm byl následovně postaven kostel, ve kterém se modlili námořníci před výpravou. Perast byl totiž největší námořnickou základnou v Kotorském zálivu. Dodnes jsou v kostele k vidění stříbrné pláty, které námořníci darovali kostelu nebo tedy Bohu výměnou za bezpečnou plavbu. Kostel je dnes oblíbeným místem pro svatby, o čemž svědčí desítky a desítky svatebních kytic, které zde novomanželé zanechali. Celá prohlídka je poté zakončena velice zajímavým muzeem s námořní tématikou. Vůbec jsme nečekali, že zrovna tohle místo se stane nakonec snad nejkrásnější památkou z celého našeho výletu, dokonce jsme si koupili miniaturní zmenšeninu ostrovu jako takový správný lapač prachu na poličku v obývacím pokoji. Naproti Gospy od Škrpjela se nachází přírodní ostrov sv. Jiří s benediktínským klášterem, na který ale turisté nemohou.
Jelikož se blížilo poledne a teplota začala stoupat nad 30 stupňů, tak bylo další poznávání odloženo na pozdější odpoledne a my zamířili na pláž Plavi Horizonti. Plavi Horizonti je snad jediná písečná pláž kolem Kotoru, ostatní písečné jsou až na jihu Černé Hory. Pláž a její zázemí bylo na mnohem větší úrovni než včera, cena byla ale také větší a to přes 450Kč za parkování, dvě lehátka a slunečník. Pár hodin válení nám stačilo a my se vydali konečně prozkoumat samotný Kotor.
Kotoru se někdy přezdívá perla Černé Hory a je jednoduché pochopit proč. Městu dodává kouzlo jeho poloha na úpatí pohoří Lovcén a zároveň na samém konci Kotorského zálivu. Kotor je tím pádem obklopen obrovskými vápencovými horami, které v kombinaci s červenými střechami kamenných domů a jasně modrým mořem dávají dohromady neskutečný kontrast, který oceníte hlavně od Castle of St. Giovanni (pevnost sv. Jana) nad městem. Kotor je také určitě jedno z nejdochovalejších středověkých měst v rámci celé Evropy. Historické centrum, které obklopují hradby táhnoucí se do hor až k pevnosti sv. Jana s úzkými uličkami a všudypřítomnými přítulnými kočkami by si člověk mohl procházet pořád dokola. Není divu, že je zapsané na seznam UNESCO. Nechci tady vypisovat jednotlivé památky a náměstí, které v něm musíte vidět, prostě si ho projděte úplně celé a kochejte se paláci, kostely i normálními domy v románském, gotickém, renesančním i barokním stylu. Stejně jako v Budvě i zde nebyl mimo nás skoro žádný jiný turista, což zvýrazňovaly až strašidelně prázdná venkovní sezení před každou restaurací, které nabízely třicetiprocentní slevu na úplně všechno.
Ostrov sv. Jiří a Gospa od Škrpjela
Ostrov sv. Jiří
Gospa od Škrpjela s kostelem Panny Marie
Perast
Perast
5. den - úterý 7.7. - Pevnost sv. Jana, Skadarské jezero, Cetinje, vodopády Nijagara, Podgorica
Na dnešní ráno jsme si nechali jeden z vrcholných zážitků v rámci Kotorského zálivu a to výšlap 1350 schodů od hladiny moře do výšky 280 mnm na pevnost sv. Jana nad Kotorem. Vydali jsme se schválně před osmou ranní, protože to by se podle několika recenzí na googlu ještě neměl platit vstup. Děda, který vstup vybíral, ale asi nemohl dospat, a nebo četl to samý… Vstupné je tedy 8 Eur, což na památku v Černé Hoře není zrovna málo. Navíc za absolutně neudržovanou památku. Schody nahoru lemuje tuna odpadků (a to zde je letos očividně zlomek turistů) a samotný hrad je zříceninou, jejíž zákoutí jsou používaná nejspíš jako feťácká/alkoholová doupata. Kvůli hradu ale na vrchol nejdete, na vrchol se jde pro úžasný výhled na celý Kotorský záliv, navíc se k nám asi v půli cesty přidala přítulná kočka a vyšla to s námi až na vrchol, takže nakonec asi dobrý (ale nebýt kočky nevím nevím).
Poté jsme tedy definitivně opustili Kotor a vydali se konečně do vnitrozemí. Nejprve nás čekal jih Černé Hory, konkrétně Skadarské jezero. Jezero je známé několika věcmi, je to největší jezero na Balkáně (350km2), jeho dvě třetiny leží v Černé Hoře, jedna třetina v Albánii a hlavně je největší ptačí rezervací v Evropě. Hnízdí zde přes 270 druhů ptáků, jediné evropské hnízdiště tady mají pelikáni a přezimuje zde až 300 000 ptáků. No prostě ráj pro ornitology, takže přesně pro nás (sranda). Mimochodem viděli jsme jich přesně nula. Ne vážně, modré jezero a sytě zelené kopce kolem něj tvoří nádherný kontrast, takže i bez těch 270 druhů ptáků to určitě stojí za to. Dojeli jsme do města Virpazar a odtud pokračovali k Murici Beach, což má být asi nejvyhlášenější pláž v rámci Skadarského jezera v Černé Hoře. Cesta k ní z Virpazaru trvala hodinu a přitom to je lehce přes 20km, ale bohužel silnice (panoramatic route číslo 16) je široká jen na jedno auto. Za celou cestu tam a zpět jsme sice potkali jen pár aut, ale snad do žádné zatáčky není vidět, takže prostě jedete krokem. Rád bych teď klasicky napsal, že to za tu pláž stálo, ale nestálo. Voda zde byla špinavá, navíc začal foukat celkem brutální vítr a udělaly se snad větší vlny než v moři. Na koupačku to tedy nebylo, ale ty výhledy po cestě, no zastavovali jsme na focení celkem často.
Od Murici Beach jsme se potřebovali dostat na úplný sever jezera, protože v tuhle chvíli nás dělilo jenom 25km od hranice s Albánií. Navigace nám ukazovala 3 různé cesty, východní přes most přes jezero a dále kolem Podgoricy, kde jsme měli v plánu končit až večer, cestu podél jezera, která vypadala, že by pěšky možná byla rychlejší než autem a západní cestu přes město Cetinje. Vybrali jsme si logicky tedy tu přes bývalé hlavní město a nyní kulturní centrum Černé Hory, Cetinje. V Cetinje jsme se ocitnuli na druhém konci pohoří Lovcén alias celá panoramtic route číslo 1 nás dělila od Kotoru. Cetinje bylo hlavním městem Černé Hory až do roku 1946 a od dob černohorské nezávislosti (2006) se uvažuje o přesunutí některých úřadů z Podgoricy zpátky do Cetinje. U nádherného Cetinjského kláštera jsme se naobědvali a vyrazili směr již jednou zmiňovaný sever Skadarského jezera. Našel jsem u něj totiž krásnou foto zastávku jménem “Pavlova Strana Viewpoint“.
Pokud byste náhodou někdy někdo k “Pavlova Strana Viewpoint“ opravdu jeli, tak vás prosím (hlavně pokud pojedete svým a ne vypůjčeným autem) jeďte tou cestou z východu od Podgoricy, za žádnou cenu si nezkracujte cestu serpentinovou cestou bez označení na google mápach. Tahle cesta, kterou jsme jeli my, bohužel není díky vegetaci kolem ní široká ani na jedno normální auto. Bohužel tou vegetací jsou ostré keře podobné těm, kterým jsem odřel půjčené auto na Kypru. No jeden nebo dva škrábance jsme si z cesty na našem nebohém autíčku odnesli. Mnohem víc si jich musel odnést Albánec jedoucí před námi, který nezvládal ani projet úzkými vracečkami a musel si couvat. Za námi jela místní paní, která u nás po tom, co jsme totálně zpocení dojeli k vyhlídce, zastavila a moc hezkou angličtinou nám vysvětlila (spíš se nám vysmála), že tohle je cesta pouze pro místní a kudy máme jet příště. Vyhlídka na meandr řeky ve stylu vyhlídky Máj byla dechberoucí, díky sytě zelené a hlavně husté vegetaci na okolních kopcích ten pohled spíš připomínal nějakou džungli než Balkán.
Nyní bych rád jeden odstavec věnoval řidičům v Černé Hoře, které jsme nakonec pokřtili podle názvu jedné z vesnic před Podgoricou (viz foto).
Přeci jenom zkušeností jsme na černohorských silnicích nabrali dost. Ve státě, který je o trochu větší než Jihočeský kraj a nemá žádné dálnice, jsme najezdili za týden 1200km a hlavně díky průměrné rychlosti kolem 40km/h jsme za volantem strávili v přepočtu asi milion hodin. Můžu vám upřímně od srdíčka říct, že černohorští řidiči jsou opravdu kokoti. Představte si, jak jedete po ČR například na stokilometrový výlet. Kolik cestou potkáte řidičů, kteří vás vážně omezí nebo dokonce i ohrozí? Jednoho, dva? V Černé Hoře? Dejme tomu každý pátý. Provoz je samozřejmě řidší v horách, ale kolem Podgorice nebo na Jadranské magistrále, která vede do Černé Hory z Chorvatska, táhne se po obvodu Kotorského zálivu a pokračuje dále na jih podél moře do Albánie, je provoz velice hustý a velice nepříjemný. Sám patřím spíš mezi agresivní řidiče, ale rozhodně nejsem jak Černohorci a nepředjíždím kdekoliv a kdykoliv s neskutečnými plečkami bez žádného výkonu. Navíc předjíždění minimálně na Jadranské magistrále nemá absolutně žádný smysl, protože se tam stejnak jako vláček auta sejdou v nejbližším městě nebo vesnici. Takže vás plus řidiče naproti někdo málem zabije, abyste se pak potkali na dalších světlech a takhle pořád dokola. Do toho samozřejmě připočtěte šílenou kvalitu silnic (zpětně se omlouvám tlumičům) a někdy jejich šířku na jedno auto. Po dnešním celém dni jsem byl po příjezdu do Podgorice celkem unavený, ale řidiči ve městě mě rychle probrali. Myslím, že jsem v průběhu několika minut asi šestkrát troubil a třikrát brzdil i očima. Bohužel tohle nebyl takový ten asijský organizovaný chaos, kdy si z tří pruhů improvizovaně uděláte šest, tohle byla chvílemi ruská ruleta. Víte, co je ale největší paradox? Že nikde na světě jsem neviděl tolik policejních aut, jak v provozu tak kolem silnic. Myslím, že za těch 12 let, co mám řidičák, jsem v ČR dohromady neviděl tolik policejních aut, jako v Černé Hoře za týden. Nechápu, nerozumím, jdeme dál.
Při cestě do Podgoricy jsme si udělali ještě menší zajížďku k Nijagara Falls. Ano, opravdu se ty vodopády jmenují Nijagara, bohužel jsou tedy o malinko menší než originál a navíc byly uměle postavené kvůli mlýnu před 150 lety, ale jinak samozřejmě nepoznáte rozdíl (sranda). Ale vzhledem k tomu, že v samotné Podgorice a jejím blízkém okolí v podstatě nic není, tak proč se u nich nezastavit. A s tím, že v Podgorice nic není, si nedělám srandu, četl jsem několik článků o tom, že to je nejnudnější hlavní město Evropy. Ale je to ideální zastávka na přespání, pokud člověk jede od moře do hor nebo naopak. Přesto se nám povedly najít alespoň dvě zajímavá místa. První zastávkou byl mohutný Kostel Vzkříšení, který na první pohled vypadá jako několik set let stará památka, která nejspíš bude v UNESCU. Ne, kostel byl postaven v letech 1993 - 2013 uprostřed náměstí, které lemují ne moc hezké bytové domy. Člověka přepadne trochu pocit jako ze středověku, kdy na jedné straně máte chudý lid a na druhé straně honosnou církevní stavbu. Druhou zastávkou byl Ribnica Bridge, což je nejstarší most v Podgorici postavený ještě za římské nadvlády. No a to bylo všechno, poté už jen skvělá večeře v The Republic of Good Food (doporučujeme) v centru města a spánek po náročném dni (pro představu za celý den ujeto jen 208km, ale za 6 a půl hodiny).
Pevnost sv. Jana
A náš doprovod
Kotorský záliv
Hradby Kotoru
6. den - středa 8.7. - Karanténa na Prokletije, Durmitory (Djurdevicův most, hora Curevac, Black Lake)
Dnes jsme celí natěšení vyrazili už před sedmou hodinou směrem hory. Ale ne na ty nejznámější Durmitory, prvně bylo v plánu pohoří Prokletije na hranicích Černé Hory, Kosova a Albánie. Cesta se tak jako vždy v Černé Hoře neskutečné táhla, nejméně polovinu času jsme strávili zase na nějaké panoramatic route, ze které opět nebylo nic vidět. Po 140km a 3 hodinách nás asi 15km před cílem zastavila policie za městem Plav. Páni policajti nemluvili anglicky, ale my pochopili hodně rychle co se děje. Na opštinu (okres) Gusinje, kde se černohorská část Prokletije nachází, byla náhle uvalena karanténa. Zkusili jsme se jich zeptat, jestli se do Prokletije dá dostat nějak jinak, ale odpověď už nám byla dopředu jasná, nedá. Mimochodem naším plánem byl pětihodinový trek Volušnica, o kterém jsem si naštěstí dopředu přečetl, že je lepší kvůli poloze slunce až odpoledne. Proč naštěstí? Protože jak jsme se dočetli následovně na internetech, karanténa byla uvalena na opštinu Gusinje náhle o půlnoci z úterý na středu s tím, že pokud bychom spali včera ne v Podgorici, ale někde v Gusinje, tak bychom Gusinje nemohli opustit bez negativního testu. Při dalším googlování jsme zjistili, že karanténa byla uvalena nejenom na Gusinje, ale i na pár dalších okresů na hranicích se Srbskem a s Bosnou. My po Prokletije měli pokračovat na opačný konec Černé Hory do okresu Žabljak (protože v něm se nachází Durmitory), který sousedí s Bosnou. Na okres sousedící s ním na severu byla, jak jsme zjistili, také uvalena karanténa. Můžu vám říct, že nás i napadlo, jestli to prostě celé raději nezabalíme a neodjedeme domů, než skončit v karanténě. Napsali jsme do ubytování ve městě Žabljak, jaká je situace v okrese, jestli je taky nečeká karanténa. Prý skvělá, bez nakaženého. No, nevěřím tomu doteď, ale zamluvili jsme si 2 noci a vyrazili tam. Přeci jenom Durmitory, které jsou dokonce v UNESCU, měly být vrcholem celého roadtripu.
Cestou do Žabljaku se v nás mísily různé pocity. Mrzelo nás, že jsme přišli o nádherný trek v nádherném počasí, k černohorským silnicím jsme začali cítit až iracionální nenávist (ale zároveň jsme přišli o panoramatic route číslo 9 v Gusinje) a do toho obavy, abychom někde neskončili v karanténě. Dvouhodinou cestu jsme nakonec využili k přepracování itineráře, kdy jsme do dnešního programu zařadili všechny jednodušší zajímavosti z Durmitor a na zítřek dali pouze trek na nejvyšší horu Durmitor - Bobotov Kuk. Tím pádem byl náš program zkrácený o den a návrat do Prahy naplánovaný na sobotu.
První zastávkou v rámci Durmitor byl, po projetí hezké panoramatic route číslo 2 a ještě hezčí panoramatic route číslo 4, fotogenický Djurdjevicův most. Impozantní stavba přes kaňon řeky Tara, která teče skrz Durmitory je něco, co by neměl vynechat žádný návštěvník Černé Hory. Takže kdyby se vám nechtělo jeden den ležet na pláži, ale zároveň nejste žádní horalové, tak si udělejte výlet sem. Most byl postaven ve 40. letech 20. století, 172 metrů nad zemí, má 5 oblouků a je 365 metrů dlouhý. Přejít si ho není zrovna příjemný zážitek, protože po něm přejíždí kamion za kamionem. Ale je tu alternativa, kterou najdete na dost místech po celé Černé Hoře, zip-line.
Další zastávkou už v samotném srdci Durmitor, po projetí panoramatic route číslo 5, pár kilometrů za městem Žabljak, byla hora Curevac (1608 mnm). U parkoviště pod horou by měl správně někdo vybírat vstupné (jako vstupné do národního parku Durmitory), ale nejspíš vzhledem k situaci tam nebyl nikdo, stejně jako skoro v celých Durmitorech. Na horu vede krátká 30 minutová procházka, kterou si myslím zvládne asi každý. A určitě ji i každému doporučuji, protože nahoře se vám naskytnou jedny z nejkrásnějších výhledů, které jsem kdy viděl. Z Curevacu je totiž úžasný výhled na kaňon řeky Tara, což je podle některých zdrojů druhý nejhlubší kaňon na světě po Grand Canyonu (1300 metrů), určitě ale nejhlubší kaňon v Evropě. Měl by být i druhým nejdelším kaňonem na světě, taktéž po Grand Canyonu (78km). Hlavní atrakcí je tady samozřejmě rafting, ale pokud na tohle nejste, tak krátká procházka na Curevac vám to vynahradí. Odtud nás čekalo pár km autem na fotozastávku “Viewpoint Tara Canyon“, kde se nám naskytl o trochu horší pohled na kaňon. Ale pokud chcete jen udělat fotku z auta a jet dál, tak naprosto ideální.
Díky tomu, že byl červenec a slunce zapadalo pozdě, tak jsme ještě stihli navštívit Black Lake za Žabljakem. Největší z osmnácti ledovcových jezer v rámci celých Durmitor ve výšce 1400 mnm. Vede k němu asi kilometrová procházka lesem, takže tady jsme dokonce potkali i nějaké místní. Což znamenalo i placení vstupu 3 Eur na osobu. Nakonec se nám tedy povedlo dnešek zachránit, ale znamenalo to najet asi 350km za 8 hodin čistého času v autě křížem krážem z Podgorice přes jihovýchod Černé Hory až na její severozápad.
Kousek od Prokletije
Djurdevicův most
A pohledy z něj
Procházka na Curevac (vpravo)
7. den - čtvrtek 9.7. - Bobotov Kuk
Dnes nás čekal absolutní top celého roadtripu, výlez na nejvyšší horu Durmitor a čtvrtou nejvyšší horu Černé Hory, Bobotov Kuk (2522 mnm). Ideální je dojet autem do místa zvaného Sedlo, tam zaparkovat na plácku a jít prostě do kopce. Stejnou cestou tam i zpátky by měl celý trek zabrat asi 6 hodin, má 10km a čeká vás dohromady 980 metrů nahoru a 980 metrů dolů (nevýhodou je, že se jde několikrát z kopce a do kopce v rámci jedné cesty). Delší variantou je jít ze Žabljaku kolem Black Lake a zpátky, tahle cesta má trvat ale přes 10 hodin, terén je těžší a navíc musíte zaplatit vstup 3 Eur za osobu.
Výšlap nás oba zastihl v mizerné formě, od začátku se nám nešlo dobře. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme za poslední dva dny proseděli šíleně moc hodin v autě a nějak jsme zapomněli chodit nebo čím, ale prostě od začátku jsme se necítili ve své kůži. To plus to, že jsme oba dva blbci, znamenalo, že jsme si celý výšlap prodloužili asi o 2 a půl hodiny a několik stovek metrů převýšení. Ptáte se, jak se nám to povedlo? Nevýhodou cestování za času korony je, že není nikde nikdo, koho byste se zeptali na správnou cestu nebo šli podle něj. Když jsme totiž dorazili k Zeleni Vir, což je jezero pod závěrečným hodinovým skoro kolmým výšlapem na vrchol hory, našli jsme dva ukazatele. Jeden, který ukazoval Bobotov Kuk kolmo nahoru a jeden, který ukazoval, ať jdeme dál po cestě, kterou jsme přišli. Aniž bychom se podívali na navigaci v mobilech, tak jsme se vydali dál po cestě, protože to kolmé je přeci určitě jen pro nějaké experty. Bohužel po hodině a čtvrt chvílemi docela nebezpečných úseků s lany, které moje přítelkyni bojící se výšek moc neocenila, jsme došli sice na krásnou vyhlídku na Veliko Skrcko Jezero, ale to bylo špatně. Moc špatně. Odtud se na Bobotov Kuk prostě vylézt nedalo. Museli jsme se tedy vydat stejnou cestou zpátky, která nám dohromady vzala dost z našich už tak málo sil.
Vrátili jsme se k Zeleni Vir, kde jsme konečně potkali pár Němců, kteří nás ujistili, že ta kolmá cesta je ta správná na Bobotov Kuk. Přítelkyně, která měla zcela výjimečně větší krizi než já, usoudila, že na to nemá, mně to moje ješitné tvrdohlavé mužské ego nedovolilo vzdát a vydal jsem se nahoru sám (za což jsem pak po návratu schytal pár nadávek). Cesta na vrchol a zpátky dolů k Zeleni Vir mi totiž zabrala přes dvě hodiny a sebrala všechny zbývající síly. Pořádně totiž začínám s lezením po horách až letos a tohle bylo fakt náročné. Celou cestu nahoru jsem myslel na youtube videa, na kterých lidé lezou na Bobotov Kuk s dětmi na zádech a já tady jako největší lemra, navíc lemra teoreticky v nejlepších letech, lezu málem po čtyřech. Ještě že mě přítelkyně neviděla, ještě že mě nikdo neviděl, důstojné to chvílemi opravdu nebylo. Nechci se vymlouvat na málo zkušeností, astma a krizový den, ale trochu musím, ať se mi vy, zkušení horalové, smějete alespoň o trochu méně. Každopádně jsem v tu chvíli věděl, že to musím dát, prostě musím, i kdyby já nevím co. Vzpomínal jsem cestou na všechny životní křivdy, na všechno, co mě kdy vážně nasralo a představoval jsem si, jak zdoláním té blbé (v tu chvíli to bylo jiné slovo než blbé) hory všem ukážu. I když je to samozřejmě úplná blbost, ale hnalo mě to i přes klepající se nohy dál. Nakonec se mi to opravdu povedlo a já cítil to opojné a zasloužené vyplavení endorfinů. Byl jsem v tu chvíli hrozně rád, že na vrcholu bylo pár lidí, aby mě vyfotili, protože v tu chvíli to pro mě bylo fakt životní vítězství. Výhledy vám asi ani nemusím popisovat, počasí vyšlo krásně, takže byly vidět celé Durmitory, Bosna a na druhé straně možná i Albánie. Můžu vám ale říct, že jsem byl rád, že jsem to od Zeleni Vir zpátky k autu vůbec zvládl dojít (asi se čtyřmi přestávkami). Celé nám to tedy zabralo místo šesti přes devět hodin. A to byl také logicky konec dnešního programu. A nebojte, jsme poučeni, cestu kontrolovat raději několikrát, ale co by to bylo za poznávací dovolenou, kdyby se alespoň jedna věc trochu nepovedla, ne? Mimochodem přítelkyni to, že se mnou nešla nemrzí, prý by ten poslední kus cesty, těch posledních 30 metrů, kdy se leze s lany v ruce stejně asi psychicky nezvládla, a pak by teprve byla naštvaná.
Po cestě autem k Sedlu
Po cestě pěšky na Bobotov Kuk
Kolmá cesta nahoru, která se nám nezdála
Špatnou cestou
Ještě horší cestou
8. den - pátek 10.7. - Piva Lake, Ostrog, Slansko Lake, Chorvatsko
Když jsem včera usínal, tak mi bylo celkem jasné, že budu mít co dělat, abych dnes vstal z postele. Kupodivu mě ale nebolelo vůbec nic. Až po rozsezení v autě při klasicky dlouhých přejezdech jsem začal cítit, jako správný třicetiletý důchodce, kyčle. V Durmitorech tedy náš program skončil a my zamířili k jezeru Piva po panoramatic route číslo 14 (myslím, že jsme je za celý týden projeli úplně všechny). Nádherně sytě modré fotogenické Piva Lake ale stojí rozhodně za zastávku.
Odtud jsme zamířili na jih směrem ke Kotorskému zálivu a následně hranicím s Chorvatskem. Ještě tedy s jednou zastávkou u klášteru Ostrog. Klášter Ostrog je nejenom unikátní díky tomu, že byl postaven ve skále, takže jste nejspíš nikdy nic podobného neviděli, ale má za sebou i zajímavou historii. Založen byl v 17. století Sv. Vasilijem Ostrožským a v rámci historie se zde prý stalo mnoho zázraků a nevysvětlitelných uzdravení. Díky tomu je považován za jednu z nejvýznamnější pravoslavných staveb na Balkáně. Ortodoxní Srbové do něj každý rok pořádají poutě, kdy poté na boso nebo po kolenou vstupují do kláštera a následně čekají obrovskou frontu na požehnání od mnicha, který stojí u vystavených ostatků Sv. Vasilije. Nejspíš díky covidu jsme všeho všudy potkali v klášteře jen pár dalších turistů. Každopádně pokud byste měli v Černé Hoře vidět jen jednu památku, tak rozhodně tuhle. Od Ostrogu nás už čekal další dlouhý přejezd přes 600km do Chorvatska k Plitvickým jezerům. Vlastně ještě s jednou rychlou foto zastávku u jezera Slansko, tu rozhodně nemůžete vynechat, ale například přítelkyně ji prospala (stejně jako prospala panoramatic route číslo 11, která vás vyvede zpátky ke Kotorskému zálivu), a tak alespoň já jsem se mohl ještě naposled pokochat. Každopádně top cestovatelský tip, kdyby se někdo válel u moře v Černé Hoře a chtěl vyjet někam na výlet, tak to vezměte na sever přes klášter Ostrog, jezero Piva a do Durmitor na horu Curevac, popřípadě až na Djurdevicův most a zpátky.
Poslední fotka Durmitor
Piva Lake
Piva Lake
Piva Lake
Ostrog
9. den - sobota 11.7. - Plitvická jezera, Praha
Předpokládám, že jsem byl do soboty 11. 7. 2020 asi jediný Čech, který nikdy nebyl na Plitivických jezerech. Přítelkyně po zhlédnutí současné ceny prvně tvrdě vzdorovala a tvrdila, jak půjdu sám, nakonec ale změkla a šla se mnou (čehož teď lituje). Chorvati si za vstup do Plitvických jezer účtují v přepočtu 720Kč na jednoho + 45Kč za hodinu parkovného. Já je na jednu stranu chápu, princip nabídky poptávky tady funguje a lidi to prostě zaplatí, ale na druhou stranu za takovou cenu určitě Plitvice nestojí. To ani zdaleka. Když si vzpomenu na národní parky v USA, kde stojí vjezd auta a tím pádem vstupné pro všechny osoby v něm dohromady od 10 do 25 USD a jsou samozřejmě mnohonásobně krásnější, tak tohle je trochu zlodějna. Ano, jezera jsou krásná, infrastrukturu s chodníky, loděmi a vláčkem mají Chorvati zvládnutou skvěle, ale 720Kč? To ne. Ale ono to asi k Chorvatsku patří (tím nechci říct, že nikdy jinde na světě turisty neobírají - ono se stačí podívat do sousedního Slovinska na jejich dálniční známku, která je schválně vydávána pouze na 7 dní nebo na měsíc nebo k nám na ceny v centru Prahy). Ale už jen to jejich mýto, dojet přes celé Chorvatsko až do Černé Hory a zpátky stojí 2000Kč a ty ceny ve Splitu… Možná si Chorvati menší turistickou krizi zasloužili, aby si uvědomili, že turisti opravdu nejsou jenom chodící peněženky. Ale to bych asi chtěl moc. A ano, vím, že jsou státy, kde je to mnohem horší. Mimochodem nechci, abych kvůli tomuto odstavci nebo celému cestopisu vypadal jako cestovatelský strýček Skrblík. Z hlavy si nevybavuji, že bych někdy do něčeho nezaplatil vstup, ale ještě jednou - 720Kč? Ale no tak.
No a to bylo všechno. Celý náš itinerář hotov a nám zbývalo už pouze 830km do Prahy tentokrát přes Maďarsko a Slovensko. Na hranicích mezi Slovinskem a Chorvatskem totiž byly strašné kolony a nám vypršela rakouská dálniční známka, kterou jsme měli ještě z červnového výletu do Lichtenštejnska, takže to i cenově vyšlo lépe.
Plitvická jezera
Závěr
Černá Hora a její příroda hlavně byla skutečně nádherná, ale na rozdíl od našich jiných dovolených, kdy se nám sotva podaří najít jeden zápor, tady bychom si našli výhrad víc. Ať už to jsou řidiči, silnice, neskutečný bordel nejenom u silnic a v neposlední řadě ceny na plážích. Ne že bychom aktivně vyhledávali zápory, ale jak se nám začnou kupit, tak prostě cítíme, že tohle není ono, sem se už vracet nemusíme. A tak jednou udělám čestnou výjimku a v cestopisu upřímně napíšu, že do Černé Hory bych se už vrátit nemusel. Neberte to v tom stylu, že bych vám návštěvu Černé Hory rozmlouval, hory a příroda obecně jsou parádní, ty Prokletije mě mrzí ještě teď, Kotor, Durmitory a Ostrog by asi měl jednou vidět každý cestovatel a je to pouze náš subjektivní názor, který je pro vás absolutně nerelevantní, ale když si vezmu, že je na světě ještě 136 států, kde jsem nebyl, tak zrovna na Černou Horu se asi podruhé nedostane. Myslím, že svou roli v tomhle názoru hraje i dlouhá a hlavně drahá cesta přes celé Chorvatsko, letět do Podgoricy a vyrazit do hor by možná vlastně asi šlo.
Ceny na jednoho:
Cestovní pojištění: 1055Kč
Benzín (3997km): 6764/2 = 3382Kč
Dálniční známky Slovinsko, Maďarsko, Slovensko, mýto v Chorvatsku, tunely, trajekt: 3257/2 = 1628Kč
Ubytování 8 nocí: 4371/2 = 2185Kč (273Kč na jednoho za noc)
SIMka: 273/2 = 136Kč
Vstupy, pláže, parkovný: 4306/2 = 2153Kč
Suvenýry: 1125/2 = 562Kč
Jídlo a pití: 4339/2 = 2169Kč
Celkem na jednoho za 9 dní a 8 nocí: 13 270Kč
Jak se ti cestopis líbil?
JardaM procestoval 68 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Bezva popis, my jsme právě letěli a ač nám to ve finále dovču zkrátilo, ušetřilo nám to právě to Chorvatsko, v zásadě jsme tam byli ve stejnou dobu jen vždy jinde, vůbec jsme nezaznamenali nějaké karantény ani jsme nikde neplatili za pláž, byli jsme kousek od Ulcinju u moře a projeli celé pobřeží, pak celou Skadarskou panoramic skoro od Albánie do Virpazaru a pak do hor, rafty, přes Durmitor tou krásnou cestou a Ostrog, Podgorica a ještě na chvíli k moři. Byli jsme s dětmi a k moři jsme potřebovali vsichni, ale v kombinaci s horami to byla ideální dovča, manžel je řidič profík, takže si cestičky užíval, ale unavovaly...to zas jo, v plném provozu bych to asi začít nechtěla. My jsme nadšeni, vrátili bychom se hned. Ta kombinace moře plus hory - bomba.
Trable s letem tam a celkově zkrácený pobyt byl lehké mínus, ale nakonec to byly zážitky navíc.
Díky za hezký komentář s dalšími zkušenostmi z Černé Hory. My jsme si říkali, že poletíme a půjčíme auto v Kosovu, Makedonii a Albánii, ale tady že to zkusíme autem, protože to je ze všeho nejblíž a koukneme na něco po cestě, ale příště bychom už taky letěli. Pokud jste tam byli ve stejném termínu jako my, tak jste měli štěstí, že jste nejeli do Gusinje nebo do okresů sousedících se Srbskem nebo Kosovem, kdybychom věděli, jak se to zvrhne, tak tam začínáme.
Souhlasím, že kdo miluje moře i hory, tak je Černá Hora asi jeden z nejlepších států v Evropě, protože opravdu člověk může být v jeden den ráno na pláži a po poledni někde v horách přes 2000 mnm. My bohužel až tak moře nemilujeme, tak to je jeden z hlavních důvodů, proč už Černou Horu znovu nejspíš ne.
Tady tuto větu jsem nepochopil ani po opakovaném přečtení : Jo a mimochodem, ve Sveti Stefanu měl svatbu Novak Djokovič, takže za mě vlastně nic moc
Protože miluju Federera a Novak mu uštědřil pár hodně nepříjemných porážek v posledních letech :(
OK, a skrblík jsem mimochodem taky ač mě za to manželka někdy nesnáší. Na ostrov Svatý Štefan jsem proto před lety doplaval se šnorchlem a ploutvemi abych ušetřil ;)
To vážně? :D To je super! A lehl jste si tam normálně na pláž a dělal jako že jste místní ubytovaný? :D
Super, díky. MN jsem měl letos v plánu taky, hlavně pevnost Gorazda nad Kotorem, kde je dochovaná jediná 100 tunová dělová věž Gruson na světě (než ji někdo rozpálí do šrotu), ale covidak mi do toho hodil vidle... Tak snad někdy příště. Tak díky za další inspiraci.
Není vůbec zač a díky za hezký komentář. Když jsem to po sobě četl, tak jsem se trochu bál, jestli to nevyznělo chvílemi až moc negativně vůči Černé Hoře, ale podle tvého komentáře to tak nevypadá :D
Mimochodem s tou pevností Gorazda si mě trochu naštval :D Protože o ní jsem teda nevěděl... ach jo :D
V pohodě, spíš negativně vyznělo to Chorvatsko, ale tam jsem minimálně (tento koronový rok) 3x ročně, takže mi ho nemůže nic zkazit :-) . Co se týká pevnosti, tak až budeš někam chtít, dej vědět... Na Maltu jsem taky letěl hlavně kvůli nim, hlavně Fort Rinella a 100 tunové Armstrongovo dělo, jedno ze dvou dochovaných (druhé je na Gibraltaru, kam se taky chystám... ).
Zrovna na Maltu a nejspíš i Gibraltar se chystám příští rok, takže klidně piš typy :D
Jardo, díky za cestopis. Moc se mi líbí váš styl, asi nejvíc tady. Pro mě jako neřidiče to tak napodobitelné není, ale ráda jsem si početla, občas zasmála. Negativně to nevyznělo, aspoň za mne. Díky🙂
Díky moc za hezký komentář. S takovou krásnou zpětnou vazbou se bude hned příští cestopis psát lépe, teda až se někam zase dostaneme.