Cesta přes 5 hlavních měst přičiněním Wizzairu
Cestopis z roku 2023 napsala Eva _19
Naše cesta byla sice plánovaná, ale průběh byl ovlivněn zčásti počasím, zčásti činností Wizzairu. Kvůli ceně jsme zakoupili letenky do města Kukës, následně přišla informace o tom, že let bude operován místo Wizz Hungary Wizz Malta. Vzhledem k tomu, že aplikace nabídla možnost přesunu letu, zvažovali jsme, že bychom raději přeletěli do Tirany, už kvůli počasí. Bohužel jsme vyčkávali a následně Wizz zrušil možnost přesunu. Tedy bylo rozhodnuto, že letíme do Kukës. V Albánii jsem byla naposledy asi před 12 lety, autem z Černé Hory po pobřeží do Skadaru. Tenkrát to bylo dobrodružné, byla jsem nyní zvědavá, jak se země za tu dobu proměnila a posunula kupředu, snad.
Bylo nás 5, já s J0xem a příbuzná rodina s náctiletou dcerou. V sobotu brzy ráno jsme odcestovali do Vídně, odkud jsme o půl desáté dopoledne odletěli směr Kukës. Při přípravě na přistání jsem se trochu podivila hlášení pilota, že uvidíme, jak přistaneme kvůli větru, nicméně jsem tomu nevěnovala zvláštní pozornost a přistáli jsme pár minut předtím, než byl přílet plánován. Procedury nás na letišti chvíli zdržely, fungovaly jen 2 přepážky ke kontrole dokladů. Letiště je velmi malé, s jednou branou i jedním pásem na zavazadla. Hned po příchodu do odbavovací haly jsme se soustředili na rozdělené role – J0x začal zajišťovat SIM kartu, já se snažila získat nějaké peníze. Měla jsem v plánu rozměnit – v hale se pohybující pracovnice letiště se na mě podívala, jako by v budce s označením Exchange Office nikdy nikoho neviděla. Nicméně mě ujistila, že se nemám stresovat, protože taxikáři akceptují platbu v eurech. Nechtěla jsem se však vzdát, tedy jsem vyzkoušela všechny 3 bankomaty v hale, které do jednoho požadovaly poplatky (nejníže za 650 lek, nejvíc za 850 lek). J0x už měl SIM kartu za 13 euro + 1 euro za samotnou kartu koupenu a instalovánu, tedy jsme se rozhodli oslovit nejbližšího taxikáře. Domluvila jsem cenu 10 euro za celou skupinu 5 osob a trochu jsem se děsila, jaké naše auto bude. Po zmatcích, které nastaly, jsme se rozdělili na 2 skupiny a rozjeli se. U taxikáře, který neuměl slovo anglicky, jsem se snažila zjistit, zda druhá skupina, vedená J0xem, jede za námi, marně. Po cestě jsem pokukovala po bunkrech, které jsem si pamatovala ze Skadaru, ale za celou cestu jsme jich tentokrát potkali jen velmi skromné množství, na rozdíl od minula.
hlavní hala letiště v Kukës
ATM letiště v Kukës
boj proti pašeráctví v Kukës
bus terminal Kukës
Kukës - veterán
drogám v Kukës NE
Z taxi jsme my 2 ženy byly vysazeny v Kukës u hotelu Amerika, kde anglicky uměl číšník, ujistil mě, že o partnery a dítě nepřijdeme a cca po 15 minutách za námi konečně přišel zbytek výpravy po vystoupení na ulici, která slouží jako nádraží. V hotelu Amerika jsme si zároveň rezervovali jednu noc před odletem. Velmi ochotný pan číšník nám i prozradil, že ve 14,30 hod. odjíždí z Kukës autobus do Drače a cesta nás bude stát 500 lek. Kousek od hotelu jsme následně vyřešili i naše drobné finanční problémy, neboť nás zdáli přilákala žlutá barva pobočky Western Union.Šli jsme k ulici, označené na mapě jako Stacioni i autobusave, a ověřili si u náhodně vybraného řidiče, že čas 14:30 hod. opravdu platí. Po nákupu drobného občerstvení jsme se zašli podívat na nedalekou mešitu a projít se k jezeru. Chvíli před odjezdem jsme se hned u zastávky posilnili v restauraci Sopi kávou a pilafem, za vše jsem platila něco přes 80 Kč (2 kávy, 2 džusy, 1 pilaf pro J0xe, ostatní byli syti ještě ze salonku). Řidič do Drače jel téměř na minutu přesně. Vzhledem k tomu, že o veřejné dopravě v Albánii moc informací ve virtuálním světě není, měla jsem podle Googlu za to, že cesta bude trvat tak 2 hodiny, byla bohužel kvůli zřejmě častým dopravním zácpám před Tiranou o hodinu delší.
O půl šesté jsme dorazili do Drače. Chvíli jsme přemýšleli, ve které části se ubytujeme a pak se vydali směrem k pláži s velkou koncentrací hotelů a byla nedaleko. Nakonec po určitém průzkumu trhu (v rámci něhož jsme měli s J0xem rozdílné názory), zvítězila volba, učiněná hlavou rodiny. Nejdřív jsme zakotvili v restauraci hotelu Tirona, který je menší, 3 patrový, na každém patře může být cca do osmi pokojů. Pan recepční nás ubytoval, ani peníze nechtěl. Zeptali jsme se, kdy je snídaně, která byla zahrnuta v ceně, tak prý až od 9 do 10 hodin. Pak jsme šli spát, protože den byl dlouhý. Na večeři jsme si pochutnali, měli jsme nakládané ryby, těstoviny, saláty, rybí polévky, a hlavně, černohorské pivo Nikšičko (z láhve, čepovaných sladových nápojů bylo obecně na naší cestě celkem málo).
Drač nádraží
pohled na koleje Drač
MHD Drač
ATM v Drači
Drač vlakové nádraží
Také vlakové nádraží
V neděli jsem se šla ráno projít s úmyslem se vykoupat v moři. Bylo však studené, tak jsem se rozhodla se projít pár kilometrů po pláži. U starých paneláků asi 500 metrů od hotelu jsem objevila 3 bunkry již v pokročilém stavu rozkladu, ale byla jsem ráda, že aspoň něco. Co se týče bunkrů, před těmi cca 12 lety jich bylo všude hrozně moc. Na internetu mě zaujala informace o tom, že zatímco ve Spojených státech probíhají první milostné zkušenosti v autokině na zadním sedadle, v Albánii pro ten účel byly nejvíce využívány bunkry, no nevím, asi jsou Albánci hodně spoří, já bych se tam nevlezla ani jako dítě. Nyní už je vidět, že tam, kde se tyto stavby nacházely, jsou postaveny budovy či byly úplně rozebrány, v terénu občas šlo poznat jejich zbytky. Za pár let už po bunkrech asi nezbude nic, jen ta dvě muzea v Tiraně, naštěstí. Ještě že alespoň ta zůstala zachována a budou snad i nadále hojně navštěvována, ve vstupní hale tiranského bunkru Bunk'Art 2 mě upoutal a zároveň rozesmutnil citát filozofa George Santayana: Ti, kteří si nepamatují svou minulost, jsou odsouzeni si ji znovu zopakovat (angl. All those who forget their past are condemned do relive it).
Chvíli po 9. hodině ráno jsme šli na hotelovou snídani, byli jsme jedni z mála hostů, sezóna zatím teprve začíná. Chutnalo nám, dostali jsme teplé pečivo, nějaké párky, vajíčka, sýry, fíkový džem, med, máslo. Ve džbánu pomerančový džus a vodu. Při snídani jsem zaplatila za 2 noci pro nás všechny 160 euro a poprosila jsem o plážové ručníky. Rozhodli jsme se, že se podle osobních preferencí rozdělíme na 2 skupiny. Jedna bude relaxovat na pláži a druhá, s dobrodružnější povahou, vyrazí do Tirany za zajímavostmi tohoto albánského hlavního města. Všichni jsme se však šli nejdřív projít do města, na tržnici a do cukrárny Pelikán. Na nádraží jsme se zeptali, kdy jede autobus do Tirany a v poledne jsme vyrazili, cesta pro jednoho z Drače do Tirany stojí 180 lek. Cesta tentokrát trvala něco krátce přes půl hodiny. Po vystoupení z autobusu jsme nejdříve našli městský autobus do centra, jehož zastávka se nalézá přímo naproti „terminálu“. Označení městské MHD je špatné, naštěstí tam byl pracovník v reflexní vestě, který nás instruoval, že tento autobus opravdu jede tam, kam chceme. Popojeli jsme do centra a nejdřív jsme se šli podívat do muzea sledování (House of Leaves), ve kterém je spousta zajímavých informací. Překvapila nás otevírací doba, která v neděli končila už v 15 hodin a byla striktně vymáhána. Poté jsme zamířili do nedalekého bunkru Bunk'Art 2, který je velmi rozlehlý a měl sloužit administrativnímu aparátu značně paranoidního vládce Albánie jako úkryt v případě válečného konfliktu. Možná asi nejvíc mě nakonec zaujalo křeslo holiče i s vlasy, neboť v 80. letech 20. století zahraniční návštěvník, když už vstupoval na území Albánie, nesměl mít dle aktuálního vkusu místní komunistické diktatury extravagantní zjev, co se účesu, vousů či oblečení týče. Tedy na hranicích, ať pozemních, či leteckých, byly oficíny a obchody, aby se případné máničky a jiné zjevy mohly ustrojit za slušné občany. Zatímco spoustu věcí z té doby u nás si ještě pamatuji, toto mě překvapilo a vzbudilo mou fantazii, jak to celé asi probíhalo. Ještě se mi moc líbil před místností v muzeu, určenou původně pro hlavní velení, telex, který už také není často k vidění. A ještě jeden - první PC značky Commodore, používaný místním bezpečnostním aparátem (jak se ale do té Albánie vůbec mohl dostat?). Po prohlídce bunkru jsme se ještě prošli po Skanderbegově náměstí s Edhem Beyovou mešitou, kde na místě dnešní sochy vojevůdce Gjergje Kastriotiho (Skanderbega) stála dříve socha velkého Envera (a ještě předtím Stalina) a následně jsme ještě vyměnili nedaleko pár eur u směnárníka, kterému se asi víc líbilo na čerstvém vzduchu, protože zamčel směnárnu, sedl si před ni a měnil stylem ruka-kapsa. Když jsme zjistili, že to nám možná na cestu zpět stačit nebude, vybrali jsme ještě z bankomatu Credins, konečně bez poplatku. Stavili jsme se ještě ve fast foodu na kuřecí polévku a smažené krevety (kde jseme zažili i výpadek elektrického proudu, což je prý v Albánii celkem časté, naštěstí jsme tento jev zaznamenali pouze tam) a s jistými potížemi s identifikací a zastavením té správné linky nasedli znovu na autobus, který nás za 40 Alexandrů Velikých za lístek dovezl na nádraží a v 6 hodin jsme vyrazili na cestu do Drače.
V půl sedmé večer nás po chvíli čekání v Tedi’s Baru, které jsme využili ke zchlazení pivem z nádherně orosené sklenice z mrazáku (tak správně podávají pivo např. na Okinawě (Asahi), či ve španělském/portugalském řetězci 100 Montaditos), přivítal hladový zbytek výpravy s požadavkem na večeři. Zašli jsme do J0xem vybrané menší tradiční restaurace s výmluvným názvem Shije Shqiptare, ve které si dal degustační menu s tím nejlepším, co podnik nabízí, cena menu pro jednu osobu vycházela na cca 400 Kč. Protože pan hostinský váhal nad svou angličtinou, rychle si zavolal svého možná dvanáctiletého synka, který nám překládal nabídku, další host mu pomáhal s tlumočením a doporučováním pokrmů. Synek uměl anglicky velmi dobře, dokonce i lhát, že Peroni není italské, ale albánské pivo. Ještě, že jsme si objednali menu jen jedno, protože J0x i jako velký jedlík funěl a já rovněž. Zbytek výpravy měl těstoviny, pizzu, shodli jsme se, že vše bylo velmi chutně připraveno. Na závěr pan hostinský nabídl J0xovi několik druhů medů a nějaké likéry, ten vypadal spokojeně. Prošli jsme se ještě po břehu moře, zašli jsme k bunkrům, poslouchali šumění vln, pozorovali nádherně do oranžova zbarvený měsíc a odebrali jsme se k zaslouženému spánku.
Tirana - rozlepování dopisů
Commodore
popis ke Commodore
u vstupu do bunkru
Tirana náměstí
TIrana jízdní řád
Další den, tedy v pondělí, přišel čas se vrátit do Kukës tak, abychom mohli další den ráno odletět. Věděli jsme, že do Kukës jezdí autobus z Drače 2x za den, jeden v 7 a druhý v 16 hodin. V našem hotelu Tirona jsme ještě posnídali, já se chvíli prošla a v 10,30 hod. jsme se s občas i milým panem recepčním rozloučili. Ve městě jsme se rozdělili, část se vydala po nákupech, já s J0xem jsme se šli podívat na hlavní památky (římské forum, lázně, amfiteátr, benátskou věž). Někde tam zřejmě začínala via Egnatia – starověká římská silnice vybudovaná ve 2. století př. n. l., která procházela římskými provinciemi Illyria, Macedonia a Thracia na území dnešních států Albánie, Severní Makedonie, Řecka a evropské části Turecka. Pojmenována byla podle makedonského prokonzula Gnaea Egnatia. Podle Wikipedie cesta začínala v Drači a pokračovala k Ohridu, přes horské soutěsky vedla do Soluně, odkud přes Thrákii pokračovala do dnešního Istanbulu. Její celková délka byla přibližně 1 120 km (746 římských mil). Jako většina hlavních římských silnic byla 6 metrů široká a dlážděná polygonálními kamennými deskami nebo tvrdou vrstvou písku. Poslední rozsáhlé opravy silnice byly podle údajů na zachovaných milnících provedeny za císaře Traiana. Během 5. století byla její západní část podle některých historiků již téměř neprůchodná – místní ŘSD asi nezvládalo.
Po objevování římských a byzantských památek jsme došli k přístavu a našli jsme menší neitalskou restauraci s dobrým hodnocením (Traditional Restaurant Iri), ve které jsme si dali pozdnější oběd, konečně měli i místní pivo Tirana, byť pouze v láhvi. Ještě jsme si nakoupili zákusky v cukrárně Pelikán (jsou moc dobré, doporučuji, v Drači je provozoven víc, např. u starého přístavu) a vyjeli jsme. Cesta byla opět asi 3 hodinová, poněkud zkomplikovaná poruchou autobusu, kterou se dvoučlenný tým řidičů snažil průběžně opravit. Ale do Kukës jsme nakonec chvíli po 19 hodině dojeli. Po cestě do hor jsme viděli, jak se kazí počasí a začali se trochu přioblékat. Zašli jsme se ubytovat do hotelu Amerika (cena 70 euro pro celou naši výpravu včetně snídaně), ve kterém jsem se pokoušela zjistit, kde se nachází na Bookingu inzerovaná jacuzzi, což se mi však přes veškerou snahu nepodařilo. Reakce personálu na mé všetečné dotazy vedly vždy k pohledu směrem nahoru a následnému zakroucení hlavou, tak nevím, snad nedošlo k záměně slov yakuza a jacuzzi.Tak jsme se místo lenošení ve vířivce rozhodli po nákupu dárků a sladkostí v obchodě oddat se jiným požitkům, opět těm labužnickým. Velmi dobře hodnocená na Googlu je restaurace Xhamiliku, tak jsme ji navštívili a nelitovali jsme. Měli jsme velmi dobrý biftek, těstoviny, pizzu, další místní speciality, celkový účet byl 2380 lek pro 5 lidí, překvapila nás i kosmická rychlost kuchaře. Počasí bylo špatné, drobně mžilo, šli jsme tedy spát.
Drač zbytky lázní
Drač amfiteátr
Drač amfiteátr
Drač sorela kulturní dům
Drač pevnost
Drač kostel
Ráno jsme se pustili do snídaně v hotelu, která byla co do kvality slabší, bohužel máslo bylo žluklé a restaurace jako obvykle zakouřená obsluhou. Ještě jsme požádali v hotelu o vytištění palubních lístků, což si vyžádalo i vlastnoruční opravu podávání papíru a možná i proto odmítl šéfík nabízený poplatek za tisk. Let z Kukës byl plánován na 11:40 hod., tedy necelé 3 hodiny před odletem jsme vystupovali na letišti. Taxi nás stálo 1 tis. leků, těšili jsme se domů, někteří do práce, někteří do školy, ale marně, což jsme však v té chvíli nevěděli. Prošli jsme odbavovací kontrolou, při níž mi ostražitá pracovnice nalezla balíček v kabelce zapomenutých spínacích špendlíků, které jsem koupila při lednové návštěvě Sofie za účelem opravy kabelky. Personál letiště šejka Zayeda v Kukës je stále ve střehu, protože tyto nebezpečné zbraně se mnou projely do Thajska, zpět, včetně vnitrostátního přeletu a celkem významného počtu dalších letů po Evropě. Chvíli jsem uvažovala, že se budu přít, ale s ohledem na zbytečnou ztrátu času a nepatrnou hodnotu zabaveného hromadného souboru věcí jsem pospíšila výstupní kontrolou až do haly, ve které jsme zakoupili pár drobností v duty-free shopu. Asi půl hodiny před plánovaným odletem jsme se dozvěděli, že let do Vídně byl kvůli povětrnostním podmínkám (vítr) zrušen. Horečně jsme zjišťovali, co teď, jak se dostat zpět. Role jsme si rozdělili tak, jak nám to jde nejlépe – tedy já se snažila získat přerezervaci na přepážce a J0x mezitím zjišťoval možnosti ve virtuálním prostoru. Mezi variantami byl odlet za necelé 4 hodiny z Tirany do Budapešti, což se nám však zdálo pochybné, že by bylo možné stihnout i s využitím taxi. Variantu zůstat až do soboty a odletět dalším letem jsme jako pro nás neakceptovatelnou rovnou zavrhli, i když byli ochotni zařídit hotel. Naše volba tedy asi s velkou částí dalších cestujících padla na odlet další den odpoledne ze Skopje do Bratislavy.
Za dalších 1 tis. leků jsme se taxíkem vrátili do Kukës. Tam se nám pro skupinu 9 lidí (nás 5 a 4 další spolucestující z našeho letu) podařilo za celkem 50 euro domluvit taxi do kosovského Prizrenu, cesta byla celkem fajn, přestup hranic z Albánie do Kosova byl docela rychlý, pro nejmladší účastnici naší výpravy to byl první pozemní přechod v životě, zlatý Schengen. Když si vzpomenu, s jakou hrůzou pro rodiče jsem s nimi jako dítě na počátku 80. let přejížděla hranice v Mikulově. To už mladí naštěstí neznají a kouzlo schengenského prostoru, za které jsem každodenně vděčná, snad ani pořádně neocení. Nic, jedeme dál. Prizren se nám nakonec líbil, má příjemné centrum s pěknou Sinan-pašovou mešitou, obchůdky, restauracemi, cukrárnami, kamenným dlážděním a mosty přes docela svižně tekoucí řeku, vybrali jsme peníze z bankomatu, nepodařilo se nám však najít žádný, který by neúčtoval poplatek 5 euro. Pochutnali jsme si na masových specialitách v restauraci Beska, ve které měli dokonce točené Nikšičko a kdo nemá rád pivo, mohl ochutnat rovněž ajran z fontány. Na nádraží nám sice řidič přistaveného autobus směr Priština řekl, že po něm už nikdo nejede, ale jednalo se zřejmě o potměšilou obchodnickou lest. Všechny kukaně zely prázdnotou, ale přednosta stanice mi na dotaz napsal doby dalších odjezdů do Prištiny (tedy ve 13:30, 14, 15, 16, 17:10 a 18 hod.). Jeli jsme tím posledním za 5 euro na osobu s tím, že bude-li to možné, budeme pokračovat do Skopje, nebo v Prištině přenocujeme. Po příjezdu do Prištiny jsme se dozvěděli, že poslední bus do Skopje odjel v 15 hodin, nezbylo nám tedy nic jiného, než se ubytovat. Zároveň nám pracovník přepážky napsal na lístek časy odjezdů, a to v 7:25, 8:30, 10, 11:30, 12, 13, 14 a 15 hod.). Na Bookingu jsme našli hostel blízko nádraží, který však pro naši skupinu nenabízel vhodnou konfiguraci. Při naší osobní návštěvě se prostor pro nás 5 za 50 euro pro všechny nakonec našel v 1 větší společné místnosti (původně určené pro 4 osoby, jednu matraci nám personál přinesl). Extra komfort to sice nebyl, ale na přespání to stačilo. Cena mohla být i nižší, ale bylo tam čisto a hlavně v blízkém 4* hotelu by chtěli 165 euro. Ještě jsme zašli na večeři do blízké restaurace, kde prý kdysi pojedla i britská královna, jak hlásala chlubivá výstavka na zdi. Vzhledem k tomu, že aplikace Wizzairu stále hlásila, že na rozdělení rezervace na 2 mezi Wizz Air Malta, který operuje let mezi Kukës a Vídní, a Wizz Air Hongary, který operuje let ze Skopje do Bratislavy, se stále pracuje (tato hláška tam vydržela i po uskutečnění letu), jsme byli už velmi nervózní a rozhodli jsme se odjet do Skopje co nejdříve, tedy v 7:30 hod. ráno, abychom mohli lépe hledat případné alternativy pro cestu domů.
Kukës - půjčovny aut
odletová hala v Kukës
Prizren most
Prizren restaurace Beska
Prizren řeka
Prizren socha
Cena autobusu z Prištiny do Skopje byla 8 euro na osobu, cesta trvala kolem 2 hodin, přechod hranic mezi Kosovem a Makedonií celkem svižný, tedy o půl desáté jsme byli ve Skopje. Po cestě J0x usilovně telefonoval a komunikoval s wizzím operátorem, který tvrdil, že chybu opravit nemůže, ale check-in bude možný na letišti zdarma, což i dodržel. Kupodivu na webu vypadala rezervace původně jinak – oznámení o zrušení letu a možnsot požádat o vrácení ceny – a po zásahu operátora překvapivě i šlo udělat online check-in s tím, že se boarding passy dokonce nahrály i do aplikace (matoucí hlášku to nijak neovlivnilo). Zbyek výpravy to měl trošku složitější, neb se jim do aplikace nahrál boarding pass pouze z první rezervace (měli 2). Na kterém rozvojovém smetišti shání Wizz Air programátory, je J0xovi záhadou. Naši slovenští spolucestující ze zrušeného letu, které jsme opustili ještě v Prizrenu, nás přes Messenger informovali o výsledku vlastního telefonátu na wizzí linku – prý byl let z Skopje zrušen. Ukázalo se však později, že se jedná jen o jeden z mnoha wizzích podvůdků a metod, jak se zbavit otravného zákazníka, Slováci totiž využili pobytu v Prištině k návštěvě místního letiště, kde jim bylo řečeno, že let se koná, ale kvůli overbookingu jsou „ve frontě“. Na náladě nám to však příliš nepřidalo, neb od Wizzu je evidentně možné kdykoli očekávat cokoli.
Ve Skopje, které celkem známe (byli jsme v něm už aspoň 3x, ale v předcovidové době), jsme ukázali našim spolucestujícím pevnost, kterou možná v době svého dětství navštěvoval můj oblíbený byzantský císař Justinián I. (přes strýce Justina I. nástupce císaře Anastasia I., který se narodil pro změnu v Drači), neboť se narodil v Tauresiu, vzdáleném asi 20 km od dnešního Skopje. Následně jsme kolem Mustafa-pašovy mešity sešli k mé oblíbené pivovarské restauraci Star grad (která ještě neměla bohužel otevřeno), do historické čtvrti Stara Čaršija. V osvědčené cukrárně Ohrid jsme si dali pár docela dobrých zákusků a J0x opět usilovně telefonoval přes Skype. Nakonec se mu podařilo získat ujištění, že let zrušen není a všechno je OK. Ještě jsme prošli město, bazar, karavanseraj, v naší oblíbené kebabárně Kosmos jsme si dali čevapi, tavče gravče, šopský salát, grilované papriky, pogaču a ajran. Kolem poněkud megalomanských památníků Filipa a Alexandra Makedonských, i kolem sousoší Cyrila a Metoděje jsme z historického centra přešli přes kamenný Dušanův most na druhý břeh řeky Vardar. Jedná se zřejmě o velmi starobylý most, který mohl být vybudován již v 6. století po zemětřesení jako součást bouřlivého rozvoje byzantské říše za vlády Justiniána I. Ve 13 hodin odjížděl autobus od hotelu Holiday Inn na letiště za cenu 199 makedonských denárů. Před dobou covidovou se dopravci střídali (Menora či Vardar), nyní je doprava zajišťována firmou Wtransporter, jízdní řád je k dispozici přehledně na webu letiště. U letiště je ještě benzínová stanice, ke které jsme se blížili s touhou po občerstvení škopkem z chladícího boxu. Bohužel, všude byly jen nealko či energetické nápoje. Pan prodavač mi s poněkud zlomyslným výrazem ve tváři vysvětlil, že v Makedonii je nelegální prodej jakéhokoliv alkoholu na benzínových pumpách – tak jsme zbylé makedonské denáry vyměnili alespoň za nanuky. Na letišti jsme se pak setkali s částí našich kolegů ze zrušeného letu, se kterými jsme si vyměnili informace o zkušenostech s Wizzem (tj. klamavé informaci o zrušeném letu, zkasírování poplatku 50 euro na osobu za neproved(itel)ený online check-in), navštívili Burger King s „letištními cenami“ a nakonec jsme kupodivu i odletěli do Bratislavy. Tam jsem zvedla zraky na letadlo Caproni, pohled ještě namířila směrem k nedaleké mohyle Milana Rastislava Štefánika a uháněli jsme na autobus bratislavské MHD, který hrozil ujetím, neboť pasová kontrola na bratislavském mezinárodním letišti neoplývá moderními vynálezy, jako jsou automatické brány, a u uniformovaných strážců hranice se tvoří nepěkné fronty. Na autobusovém nádraží Mlynské Nivy jsme si na oslavu našeho příletu do rodného bývalého Československa v trafice ještě dali přípitek značně předraženou plechovkou Zlatého bažanta, chvíli poseděli u klauna Ronalda a Flixbusem jsme se za poněkud inflační cenu a za neexistence některých automaticky přidělených sedaček odebrali zpět domů (v patrovém autobuse chybí 2-4CD, jsou tam místo nich schody, soudruzi z NDR asi někde udělali chybu).
Bus terminal Priština
Priština - bus do Skopje
Skopje náměstí
Skopje, cukrárna Ohrid
Skopje Davidův most
Skopje muzeum
Jak se ti cestopis líbil?
Eva _19 procestovala 56 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil19 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Evi boží 🙏Jen mi není jasné, kdo je u vás ta hlava rodiny 😁😁🤗
To nikomu. 🤣
🥂😁😁😁
Abych pravdu řekla, nakonec to bylo fajn. Do Kosova mě Jox dlouho přemlouval a nechtělo se mi, preferuji spíš lokace u moře. Nyní jsem však byla zemí nadšená a určitě se do ní ráda vrátím. Pravda, máme už něco nacestováno, takže jsme věděli, že není otázka jak, ale kdy se dostaneme domů. Flixbus ze Skopje až domů to jistil, případně odlet ze Skopje přes Bělehrad s Air Serbia. A na letišti v Kukës bylo určitě pár lidí bez akutních pracovních povinností, kteří zůstali až do soboty.
Nešly by odstavce?
Šly, ale člověk se u editace trochu bojí, že něco někam nenávratně zmizí. 😆 Už při nahrávání fotek to nevypadalo na happyend.
"Nejsem tak bohatý abych si kupoval levné věci" - říkával můj táta. A tohle je přesně ono. Děkuji za spoustu informací a pěkné fotky. Takový příběh si raději jen přečtu, než bych to chtěla absolvovat. S jídlem v Albánii a sedačkami ve Flixu mám stejnou zkušenost :-) Hodně štěstí a dobrý signál na dalších cestách.
Mně se výlet líbil, i když jsem lehce pozbyl den dovolené, který jsem předtím nečekaně vyšetřil. Vím, že se do těch zemí rád vrátím, což jsem předtím úplně neočekával. Dodatečné náklady třeba zaplatí pojišťovna, uvidíme, každopádně nebyly tak velké, aby se dalo tvrdit, že jsme na levných letenkách prodělali.
Ve vašem případě asi " cesta je cíl" a to může taky zisk. Jako mně bývá řečeno proč chci všude busem nebo lodí, když letadlem je to přece lepší. Akorát jsem se usmála, že takový výživný cestopis signalizovalo jen pár řádků v diskuzi - źe někde visíte. Bez vašeho nicku bych si to nespojila.
To říkáte tady na webu pořád, že se bojíte letět :D Číst ale o komplikacích je jako číst černou kroniku. Kupte si zpátečku za pár stovek do Bergama nebo Trevisa nebo Budapešti. Něco, odkud se případně ten samý den nebo přinejhorším ten další dostanete do Prahy (nebo Vídně, jestli to máte blíž). Flixbus nebo Regiojet to jistí. Vyberte ubytko s co nepozdější možností zrušení, protože termín letu vám můžou ještě čtrnáct dní před odletem změnit. Ačkoliv slyšíte o problematických případech, vezměte v potaz, kolik bezproblémových letů nízkonákladovky za den otočí.
Já bych rád všude možně vlakem, ale stálo by to příliš mnoho času a peněz, takže volím cestu tam a zpět letadlem a na místě už různými zábavnějšími způsoby. 🙂 Posledně jsem trochu prohloupil a nerezervoval včas thajský vlak, takže jsme museli pospávat vsedě.
Každej dopravní prostředek se může podělat a jakákoli cesta se může zkomplikovat. Zůstat trčet v rámci Evropy je pohoda, člověk se domů vždycky nějak dostane a není to tak drahý. Stávají se mnohem horší věci.
Tohle by se báječně vyjimalo jako reklamní text na letadlech Wizzu.🤣
S dodatkem "každé zboží má svého kupce".
Jo, mohl by to být reklamní text na jakémkoli letadle, autobusu, vlaku, lodi a může si to každej napsat i na svoje vlastní auto.
Piratice: Napsal jsem Flixu kousavý komentář na téma sezení na schodech, teď chtějí vědět, která to byla linka. 😊 Jak jsem ale stihl poznat některé jejich rozumově plašší pracovníky, nevsadil bych si na brzkou opravu rezervačního systému.
Tak jste nakonec v pořádku doletěli a dojeli, byť s denním zpožděním.
Snažil jsem se dopočítat těch pěti hlavních měst a vyšla mi zatím tři. Zřejmě ta další dvě budou asi Vídeň a Bratislava na krásném modrém Dunaji, zvolená pro přestupy a bez prohlídek. Snad příště, rozhodně mají co nabídnout 😉
Zajímalo by mě, proč jste to brali přes relativně nezajímavou Prištinu, když i z Prizrenu jede (jezdíval) přímý autobus do Skopje?! Nadmíra času nebo další touha po poznání, a to nejen po kulinářském?
V Prizrenu jsi zmínila ayran z fontány. To je nějaká místní vymoženost oproti ayranu z kelímku jako například v Turecku?
Inu a závěrem díky za rozšíření obzorů o klauna Ronalda 🍟 na Nivách. Až strýček google mi jej pomohl odhalit. Zatím jsem znal jen Colonela Sanderse z Kentucky 🍗
Z Prizrenu do Skopje už jsme bus nestihli a Prizren jsme navíc vyhodnotili jako zajímavější než Prištinu, tak jsme se do ní nehnali a ve Skopje už jsme stejně několikrát byli, tak mohlo počkat do dalšího dne. A z Prištiny už ten den do Skopje taky nic nejelo. Jinak jsem tam chtěl ráno vlakem, ale opravují prý trať.
Hlavní města jsi spočítal správně. 🙂
Faleminderit/Teşekkürler za dopravní info.
Jinak ten bílý ayran z fontány si stále představuji podobně jako třeba čokoládové fondue (jež vzniklo přeneseně ze švýcarského sýrového nebo masového fondue). Nejsem daleko od pravdy?!
Prostě skleněná krabice, ve které z nějakých rourek chrstala bílá tekutina. Dá se vygooglit jako "ayran machine".