Cestopis Vlakem jihovýchodem Evropy 2025

Cestopis Vlakem jihovýchodem Evropy 2025

Úvod a přípravy na cestu

 Je léto 2025, před několika dny jsme se vrátili z velké rodinné dovolené z Gruzie a nyní se starším synem Adamem se vydáváme na vlakové letní cestování na jihovýchod Evropy. Abyste pochopili důvod a okolnosti této cesty, je potřeba vrátit se o rok do minulosti, tedy na podzim 2024.

   Náhodou s nám jako železničním fanouškům dostala zpráva, že Evropská Unie hodlá zadotovat vlakové cestování pro mladé lidi a zdarma rozdat několik desítek tisíc síťových jízdenek Inter Rail Global pass pro cestování vlakem po celé Evropě a to mladým lidem- studentům starším 18 let. Podmínky této akce byly složitější, nicméně jsem tuto zprávu předal synovi Adamovi, taktéž vlakovému nadšenci, který potřebné podmínky splňoval. Pro získání jízdenky platí zásada, že kdo dříve přijde, ten dřív mele, takže ti, kteří se zaregistrují dříve, mají větší šanci na výhru. A tak se na příslušný internetový portál jen tak zaregistroval. Bez žádných finančních nákladů, jen za svůj čas. Pak se několik měsíců nedělo nic. Upřímně řešeno, ani jsme nedoufali, že něco Adam získá, sami víte, jak to je s registracemi do herních soutěží.

  Nicméně po několika měsících, kdy už jsme na tuto akci skoro zapomněli, Adamovi přišel e-mail, že tuto jízdenku získal a pro její uplatnění má svůj zájem do určitého termínu potvrdit a určit zatím alespoň její přibližné časové rozpětí platnosti. Volba platnosti je poměrně široká- od března 2025 do března následujícího roku a v tomto období jízdenka platí 7 vybraných dnů v průběhu zvoleného období 30 dnů. Aby bylo možno toto optimálně využít, jediné reálné vhodné období tam připadá na letní školní prázdniny. Sám jsem měl jízdenku InterRail v roce 1997 a 1999, kdy jsem po škole cestoval po především západní a severní Evropě. Tehdy jsem si ji však musel zaplatit a cestování vlaky po Evropě bylo tehdy jednodušší. Většina železničních dopravců byla státních a ve většině vlaků tedy se tato jízdenka použít dala. Nyní je situace mnohem komplikovanější. Ve většině států je spousta různých železničních dopravců, spousta vysokorychlostních komerčních vlaků, kde tyto jízdenky neplatí a nebo za vysoký příplatek a vládne tarifní džungle. Jízdenka InterRail tak lze reálně použít ve většině států jen u státních dopravců, kteří provozují dálkové vlaky. Docela by mě zajímalo, zda jízdenku Inter Rail obdržel každý, kdo se zaregistroval, nebo zda měl náš Adam opravdu štěstí.

   Nastává tedy rozhodnutí, jak tuto Adamovu zdarma získanou odměnu a jízdenku vůbec využít. Sám cestovat do zahraničí na několik dnů nechce a tak s ním bude muset jet někdo z rodiny. Nabízí se možnost, zda by s ním nechtěla jet manželka Hanka, která coby zaměstnanec Českých drah za určitých okolností mohla mít mezinárodní jízdenky FIP a cestovat po zahraničí se slevou. Ta ale jet nechce. Pak tedy, že bych s ním jel já, s tím, že bych si jízdné zaplatil, případně i mladší kluk Štěpán, který by někde mohl mít alespoň mládežnickou slevu. Jinak dodávám, že dotovaná jízdenka Inter Rail od EU je velice štědrá, pro obyvatele ostrovních států, kde není moc železnice nebo žádná (Irsko, Řecko, Kypr, Malta), mají nárok také na dotované letenky do Evropy.  Jisté omezení a komplikace u takto získané jízdenky je fakt, že její provedení je elektronické, bez papírové podoby, což s sebou nese rizika a komplikace (o tom se dočtete níže). Adam si tedy nastavil platnost jízdenky v době školních prázdnin a to na konci července a já jsem si naplánoval v práci dovolenou.

  U této cesty je pro nás nestandardní to, že její plánování bylo víceméně spontánní a na poslední chvíli. Museli jsme se rozhodnout, kam vlastně pojedeme. Jednak podle toho, jak lze v konkrétní zemi tuto jízdenku využít a jaká tam je hustota vlaků, a samozřejmě civilizovanost země, bezpečnost, zda jsme v této oblasti již byli a ceny. Může být fajn, že někde vlaků jezdí hodně a Inter Rail tam platí, ale všeobecně je v této zemi draho a utratil bych za placené jízdné, ubytování a jídlo hodně peněz. Stejně tak chceme, aby cesta byla poznávací, aby tam byly aktivity a nejen ježdění vlakem. A důležité je počasí. V minulých létech postihly jih a východ Evropy vlny extrémních veder, kdy teploty dosahovaly až ke 40°C, což samozřejmě jakékoliv aktivity vylučuje a cestování v mnohde starých vlacích bez klimatizace činí utrpením. A k tomu ještě situace v práci, kdy kolega očekával porod dítěte. K rozhodnutí, kam vlastně pojedeme, z těchto důvodů padlo až 2 dny před cestou. Byli jsme připraveni jet přes Rakousko do Slovinska a projet víceméně vnitrozemí Slovinska či Chorvatska se severem Itálie, kde je pěkná příroda, zajímavé horské tratě a jízdenku Inter Rail lze ve většině vlaků využít. Pokud by tam měly být vedra, měli jsme jako alternativu jet do Pobaltí- kde do Litvy jezdí jeden pár dálkových vlaků z polského Krakova a do Lotyšska se již dá dostat vlakem z Litvy. V Pobaltí však není tak zajímavá příroda a ani tratě moc úchvatné nejsou. Řešili jsme také zavazadlo a naše věci. Původní myšlenka, že se nám vše vejde do batohů na záda, se ukázala jako nereálná. Budeme mít tedy jednu tašku na kolečkách. V průběhu cesty po několika dnech chceme sehnat ubytování v bytě, kde bude pračka.

  Pojedeme tedy do Slovinska přes Rakousko. Avšak z jízdenky pro mě ze Summerau (pohraniční stanice mezi Českem a Rakouskem) – slovinská Lublaň za původních 49,- EUR se nyní nabízí nejlevnější alternativa za 70,- EUR, ale to jen do rakouského Villachu na jihu u slovinských hranic. Pro mladšího Štěpána (již by v Rakousku musel mít jízdenku jako dospělý) za tutéž cenu. Navíc i jízdné pro něj v dalších státech by bylo drahé, ubytování ve 3 lůžkovém pokoji dražší a s menším výběrem než ve 2 lůžkovém. Navíc Štěpán plánoval vlastní aktivity jako výlety s kamarády a tak se po zralé zodpovědné úvaze rozhodl, že s námi nepojede. Pojedu tedy s Adamem sám a společně s jízdenkou do jihorakouského Villachu pořizuji ubytování na první a jednu noc právě ve Villachu. Odtud se pak další den přesuneme ráno do Slovinska.

 

Rakousko.  Vyrážíme na cestu. Je sobota 19. července.

Odjíždíme z Prahy po 10 hodině dopoledne přímým vlakem EC Jižní Express do rakouského Linze. Již potřetí tímto vlakem během krátkého období přes 1 rok. Před tím relativně nedávno, před necelými 3 měsíci na velikonoční prázdniny s Adamem i Štěpánem na sever Rakouska k jezerům v Solné komoře, konkrétně do města Gmunden. Tato dovolená se náramně povedla, užili jsme si úžasných přírodních scenérií, turistiky a ubytování jsme měli v apartnánu přímo v Gmundenu. A pak před tím na velikonoce v roce 2024, to jsme jeli přes Linz a dále po horských tratích přes uzel Selzthal v srdci rakouských Alp do Grazu, kde jsme měli ubytování. Z Grazu jsme se mimo jiné jeden den vydali na výlet vlakem do slovinského Mariboru. Zpět domů jsme pak jeli přes Semmering a Víděň.

  Je teplý letní den, vlak jede včas, dojem z cesty kazí jen velká skupina mladých lidí, kteří, posíleni alkoholem, hlasitě zpívají a jsou všeobecně hluční. Průvodčí to neřeší. Skupina vystupuje až před hranicemi- v Rybníku a podle všeho jedou na někam na Lipno. V Rybníku se vlak vyprazdňuje a v Rakousku za hranicí nastupuje pak jen málo cestujících. Adam postupně objevuje úskalí elektronické jízdenky Inter Rail, funguje to jako aplikace v mobilním telefonu, kdy den předem je potřeba si aktivovat jízdenku na následující den a vyplnit trasu vlakem s alespoň orientačními časy jízdy. Vygeneruje se QR kód, který si pak následně scanuje průvodčí. Na aktivaci jízdenky je potřeba být online, stejně tak v den platnosti jízdenky ráno před prvním použitím. Pak už stačí být offline, ale jako spousta jiných aplikací, i tato má zjevně problémy v režimu offline. Udělali jsme tedy s Adamem opatření, že ráno v den platnosti jízdenky si udělal screenshot displeje telefonu a paralelně já jsem si jeho screen svým telefonem vyfotil, ať jsme jištění z více stran. Scanování kódu je ale tvrdým oříškem i pro průvodčí.

  Dojeli jsme do Linze a čeká nás asi 20 minutový přípoj na vlak RailJet do Salzburgu. Musím pochválit Webový portál rakouských drah, jelikož si uměl poradit s rezervací na typ jízdenky Inter Rail. Stejně jako v Německu, v Rakousku doporučuji na dálkové vlaky rezervace míst, jelikož jsou dost plné, tím spíše o víkendech a letních prázdninách, kdy se davy lidí přesunují na velké vzdálenosti. Náš vlak jede včas, jsou to 2 soupravy RailJet. Za krásného počasí s nádhernými výhledy na skalnaté Alpy se přesunujeme jihozápadním směrem a kousek jedeme kolem jezera Wallersee, kde tráví spousta lidí letní den.

  Chtěl bych zmínit, že hodně tratí v Rakousku jsem projel, hlavně v letech 1997 a 1999 na již zmíněnou jízdenku InterRail, také v roce 1996 na jiný typ síťové jízdenky. Rakousko tehdy bylo pro nás vzorem, jak má fungovat rychlá a pohodlná železnice, ale od té doby se mnohé změnilo. Jak k lepšímu (nové vlaky, nové a modernější tratě s vysokorychlostními úseky), tak k horšímu (komunikace s cestujícími, ujíždění přípojů, uzavření provozu na některých tratích). Vystupujeme v pozdním odpoledni v Salzburku, venkovní teplota je hodně přes 30 stupňů. Na přestup máme 23 minut, na nástupišti si prohlížíme soupravy vlaků a na pár minut vyjdeme na prostranství před nádražím. Během posledních 26 let se to tady dost změnilo, jezdí zde trolejbusy, jejichž design však připomíná spíše tramvaje. Salzburg jsme plánovali kdysi také navštívit na delší čas, je to město se spoustou historických památek i pěknou přírodou velmi blízko skalnatých Alp.

  Náš vlak dále do Villachu jede překvapivě včas. Na to, že je to německý rychlovlak ICE, který vyjíždí z úplně opačné strany Německa (z Munsteru) a že v létě je na německé železniční síti spousta výluk, mimořádností a obdobné dálkové vlaky mají několikahodinová zpoždění, je to překvapení. Usazujeme se na naše zarezervovaná místa v prvním voze u stolečků. Vedle nás cestuje seniorský německý manželský pár do vysokých Alp. Jedeme po trati Taurenbahn, která patří ke stavebně nejzajímavější v Rakousku. Já jsem tudy v minulosti jel, ale před 29 lety a za tu dobu prošla modernizací. Máme docela štěstí, jelikož nedávno probíhala na trati rozsáhlý výluka s úplným zastavením provozu (jezdilo se autobusy) a vlakový provoz byl obnoven teprve před týdnem. Tady dole u Salzburgu je pěkné počasí a máme možnost si vychutnat cestu hlubokým údolím řeky Salzach, která si v peřejnatém toku prodrala cestu mezi horami, které ve prudkých svazích a obrovských balvanech tyčí nad údolím. Je zde hodně tunelů a galerií proti padajícím kamenům.

  Jedeme přes železniční uzel Bischofshofen, kde obdočuje trať do již zmíněného Selzthalu a pak přes Schwarzach- Sankt Weit, odkud vede údolím řeky Salzach trať dále k velkému jezeru do Zell am See. My stoupáme z údolí nahoru a stoupání je opravdu prudké, místy i 25 promile, nákladní vlaky veze několik lokomotiv. Zde již nejezdí zastávkové osobní vlaky, jen ty dálkové. Sídel totiž ubylo a následuje jen horské krajina a letovisky. Dříve byla tato trať jednokolejná, nyní postupně přibývá dvoukolejných úseků, ale v náročné horské krajině a mnoha tunely rozšíření na dvoukolejku je velmi náročné. Trať Taurenbahn přes hory Vysoké Taury byla postavena na počátku 20. století a když po ní jedete po dlouhých tunelech, vysokých viaduktech a zářezech ve skalách nad soutěskami, říkáte si, že to musela být velká budovatelská výzva, byť v té době stavbaři již měl alespoň nějakou mechanizaci – parní a dieselovou.  Dostáváme se do širokého ale hlubokého údolí a stoupáme do městečka Bad Ganstein, nad kterým leží hory s výškou nad 2000 metrů. Někde nahoře vidíme i zbytky sněhu. Naštěstí hodně cestujících mezitím vystoupilo a můžeme si vychutnat výhledy na úžasnou krajinu z obou stran vozu.  Horský masív překonáme vrcholovým tunelem o délce přes 8 km a jsme v nadmořské výšce přes 1200 metrů. Je patrné, že stromy jsou zde zakrslejší. Vyjedeme z tunelu a ejhle, prší, je bouřka a venku jsou kaluže. Tak to jsme ale nečekali. Je to ale jen krátkodobá událost a jak vlak dále sjíždí do údolí, opět se vyjasňuje. Otevírají se další výhledy do údolí, kde jsou vidět přehradní jezera, tentokrát jsme v povodí řeky Drau (slovinská i chorvatská řeka Dráva). Její vody, stejně jako přechozího Salzachu, však stejně nakonec skončí v Dunaji a v Černém moři.

  Cílová stanice Villach se blíží, přibývá sídel a ze stanice Lendorf odbočuje trať do Itálie a již tady jezdí i zastávkové osobní vlaky. Takto jsme se přehoupli do rakouského regionu Korutany. Tato oblast je známá turistickými středisky pro letní i zimní dovolenou, čistými jezery a krásnou přírodou. Dojíždíme včas do Villachu, je kolem sedmé hodiny večerní a na vedlejší straně nástupiště čeká přípojný vlak do Slovinska. Hmm, tak bychom ho stihli a ještě tentýž den se přesunuli až do Lublaně. Ale skutečnost je jiná, ubytování máme již tady ve Villachu. Adam si prohlíží ve vlaku nasazené staré bývalé jugoslávské vozy, některé bez klimatizace, souprava je ve stylu každý pes jiná ves, od různých výrobců a různých železničních správ. Tento vlak jede nejen do Lublaně, ale má dojet až do stanice Dobova před slovinsko- chorvatskou hranicí. Údajně tento vlak čeká na přípojný vlak ICE z Německa i delší dobu, s jeho zpožděním se počítá a navíc ten den jede do Slovinska vlak ještě jeden, byť do Lublaně dorazí hodně pozdě.

   Vycházíme tedy ve Villachu na plac před nádražím, naposledy jsem tady byl se dvěma spolužáky z dopravní školy před 29 lety. Mlhavě si to tady pamatuji, ale změnilo se to tu. Na většině náměstí je pěší zóna, na kterou mohou omezeně jen městské autobusy. Všechno je ale stejně načančané, uklizené a barevné (květiny, domy, stromy). U ubytování to máme jen nějakých 5 minut, krom ceny bylo hlavním kritériem, aby to bylo blízko nádraží, jelikož ráno budeme brzy odjíždět. Je docela horku, ještě takto večer je kolem 30 stupňů. Přejdeme řeku Drávu (vlastně jsme přes ní přecházeli nedávno vloni na jaře na velikonočních prázdninách ve slovinském Mariboru, měla podobnou barvu- šedomodrou. V dáli za městem se tyčí skalnaté Alpy. Naše ubytování má být v malém low cost hotýlku v uličce na pěší zóně. Tam ale vidíme jen restaurace a bary. Paní z jednoho podniku nám říká, že vstup do hotelu je z opačné strany. Tak domky v centru obcházíme a vchod do hotelu nakonec nacházíme.

  K našemu překvapení v hotelu není nikdo z personálu, vše je samoobslužné, z čehož při jazykové bariéře máme obavy. Dovnitř do budovy se dostaneme po zadání kódu naší rezervace z Bookingu. Pak je uvnitř samoobslužný přihlašovací automat. Naštěstí je tady jedna paní, také host hotelu, Němka plynule mluvící anglicky a ta nám ochotně pomůže s obsluhou automatu. Ten nám vydá karty na vstup na náš pokoj a dva lístečky- na jednom je číslo pokoje a na druhém instrukce. Náš pokoj je překvapením- máme jej v přízemí s okénkem přímo na dlažbu pěší zóny a před oknem je přímo stoleček z baru. Plastová okna ale naštěstí dobře izolují a jsou zde žaluzie i venkovní roleta a okno tedy lze zcela zatemnit. Je zde klimatizace, která funguje. Pokoj je velmi malý, není zde ani šatní skříň, jen konstrukce s věšáky. Koupelna je také malá. Vše je ale čisté a jen na naše přespání bude v pohodě stačit. Rakousku je výrazně dražší než následující státy a výběr ubytování  stejně moc velký nebyl. Ve druhém patře je občerstvovací zóna, která spočívá v automatu na sušenky a v dalším automatu na kafe s cenou od 3,- EUR. Tohle určitě nevyužijeme.

  Necháváme v hotelu velkou tašku, beru si jen malý batůžek na záda s trochou vody a vyrážíme ven se projít a dát si něco na jídlo, dokud je ještě světlo. Tady v uličkách v centru Villachu je živý ruch, letní sobota večer, lidé zde oslavují a baví se. Vidíme také hodně lidí tmavší pleti, kteří evidentně do koloritu alpské země nezapadají, i ženy se šátky. Obcházíme jinak pěkně upravené historické centrum Villachu s úzkými uličkami  s několika kostely. Stejně tak procházíme po nábřeží Drávy, kde po obou stranách je chodník pro pěší a cyklisty. Prošli jsme několik možností občerstvení, abychom si dali večeři a je tu docela draho. Jsme namlsaní nízkými cenami v nedávno navštívené Gruzie, Turecka či Polska, i když nám bylo jasné, že tady v Rakousku budeme mít hlouběji do kapsy. Nakonec si dáváme opět a zase ten kebab, tentokrát v příjemně vyhlížející kebabárně, kterou provozuje mladík z Iráku, se kterým se v angličtině dáváme krátce do řeči. Kebaby ale chutnají dobře. Výhodou stravování se kebaby v zahraničí je, že můžeme porovnat, jakou mají chuť, jak je maso okořeněné a jaké dávají omáčky oproti těm v ČR. Kebaby si sníme na lavičkách se stoly u řeky, kde posedává více lidí, je zde kohoutek s pitnou vodu a lze po kamenitých schůdcích sejít až do vody v řece, kde si pak chladím nohy. Pak se již za šera při setmění procházíme pár kilometrů po proudu řeky, prohlížíme si nasvětlené památky i okolí Villachu s horami v dáli. Vracíme se za úplné tmy na náš hotelík a jdeme spát. Na pěší zóně panuje bujará zábava, náš bar před našim oknem má mít otevřeno až do 2 hodin v noci. Ale okno dobře izoluje, takže na spaní máme klid.

Je další den- neděle 20. července. Probudil jsem se někdy kolem 3 hodin v noci, stolečky z baru byly již uklizené, ale asi 50 metrů opodál probíhal jakýsi raut, do toho tam hrála hudba, asi něčí větší oslava. Pak se ráno probouzím před sedmou, to je již světlo, na pěší zóně prázdno, venku svěží vlahý chladný vzduch a okolo nikde nikdo. Balíme věci a bez snídaně hotel opouštíme a směřujeme na nedaleké nádraží. Do samoobslužného automatu vracíme naše karty od pokoje. Svítí slunce a v dáli za jasného nebe jsou krásně vidět hory. V neděli moc obchodů v Rakousku (a stejně tak v Německu a Polsku) otevřeno není, ráno jsou však otevřené malé pekárny. V jedné z nich před nádražím kupujeme pečivo na snídani.

  Náš vlak do slovinské Lublaně odjíždí před osmou a je to moderní skoro nová elektrická jednotka řady 510 slovinských železnic. Postupně se plní cestujícími, buďto rakouskými seniory, často s jízdními koly, kteří vyrážejí na víkendový výlet. A nebo zahraničními turisty včetně Asiatů s velkými kufry.

Slovinsko (a na skok do Itálie)

Musím dodat, že rezervaci ubytování v Lublani jsme provedli již včera a to na 3 noci. Lublaň tak chceme využít na další okružní výlety během dnů. Cena za noc vyšla samozřejmě levněji než hotel v rakouském Villachu. Ubytovacích možností na portále Booking.com moc nebylo, tím spíše, když hledáte něco jen 2 dny předem. Hlavní kritérium bylo blízkost vlakového nádraží, přítomnost klimatizace, jelikož předpověď počasí slibovala denní teploty něco přes 30 stupňů. Nakonec jsme našli byt v lokalitě centra Lublaně a do 10 minut od hlavního nádraží. Recenze tohoto ubytování sice nebyly moc pozitivní, jedná se o soukromého hostitele, který má ve starším činžovním domě 4 byty, 2 jsou v suterénu a 2 jsou výše v patře a že nelze ovlivnit, jaký byt dostaneme. Příjezd do ubytování je od 14 hodiny, dá se údajně dohodnout, že přijedeme dříve a alespoň si odložíme zavazadla, než naše ubytování bude po 14 hodině připraveno. Do Lublaně náš vlak má přijet před jedenáctou. Zatím nevypadá, že by měl být opožděn.

  Vlak z Villachu do Slovinska navazuje na dálkové přípoje od Vídně a od Salzburgu, tak jako ten včera večer. Vyjíždíme včas, nejprve po společné trati, která vede do Itálie (do městečka Tarvisio na hranici a pak směr Udine a Benátky.) Původně jsme chtěli jet právě do Itálie. Spojení je tam ale horší než do Slovinska. Jezdí tam přes den 2 páry Railjetů Vídeň- Benátky, v noci pak 2 páry nočních NightJetů. Tyto vlaky mají povinnou rezervaci a jízdné celkem drahé. No a pak jezdí ráno jeden vlak soukromého dopravce MICOTRA z Villachu do Itálie přes Udine do Terstu. MICOTRA uznává Intar Rail, pro mě by bylo jízdné snesitelné a rezervace není potřeba. Dopravce MICOTRA je dceřinná společnost rakouských drah OBB a jsou to vlastně takové Rakouské dráhy na severu Itálie. Mají stejné lokomotivy (dvousystémové Taurury, ano, ty co jezdí k nám do Prahy, vozy jsou stejné). Variantu přesunout se do Itálie Micotrou jsme však zavrhli. Jednak ubytování v italském Terstu tam je dražší než ve slovinské Lublani, jednak bychom se museli více trmácet s velkou taškou a jednak oproti Lublani, která je pod horami, má být v Terstu o 3 stupně větší vedro. Do Terstu, kde je našim cílem projet se unikátní lanovkotramvají,  si pak chceme udělat jednodenní výlet jen tak na lehko právě z Lublaně. Nyní tedy frčíme ve vlaku Villach- Lublaň  krásnou krajinou rakouskou zemí Korutany okolo krásných jezer a blížíme se k hřebeni hor Karavanky, které tvoří přirozenou hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Na rakouské straně tento vlak projíždí některé zastávky.  Vjíždíme do čím dám vyšších hor a souběžně s tratí (je jednokolejná) vede mezi oběma státy dálnice. Trať překonává pásmo hor dlouhým tzv. Karavankatunelem. Poblíž železničního tunelu, který je dvoukolejný a má délku 8 km, vede dálniční (motoristé si na něj jistě pamatují, nad rámec dálničních známek pro Rakousko a Slovinsko se v něm platí mýto).

  Projeli jsme tunelem a jsme na druhé straně hor- ve Slovinsku.  V povodí řeky Sávy, která ale, přestože jsme blízko Jaderského moře, se vlévá do Dunaje, který ústí do moře Černého. Přijíždíme na velké nádraží Jesenice, které je velice rozsáhlé. Z hlavní trati do Lublaně odbočuje trať do Nové Gorice, což je v podstatě jedno město ve dvou státech- Itálii a Slovinsku a dále směrem k Terstu. Tato trať je velmi zajímavá, vede divokou přírodou přes hory a pak krásným údolím řeky Soča (která tedy ústí do Jaderského moře). Přestože tato trať je velice zajímavá a rozhodně stojí za projetí, obáváme se, že se nám toto nepodaří realizovat. Po této trati jsem jel při mém sólo putování po Slovinsku a Chorvatsku v květnu 2003. A tady bych chtěl navázat- Slovinsko pro mě ani naši rodinu není státem novým. Sám jsem podobná místa, která chceme projet a projít nyní, navštívil právě v roce 2003. Dále jsme do Slovinska podnikli jednodenní výlet při rodinné dovolené v Maďarsku o jarních prázdninách v roce 2020- to jsme byli na severovýchodě ve městě Murska Sobota a v termálním aquaparku v obci Moravske Toplice. No a naposledy s klukama vloni (2024) na velikonoční prázdniny v Mariboru si udělat jednodenní vlakový výlet z rakouského Grazu.  Slovinsko se nám pokaždé jevilo jako velice sympatická země (upraveno, uklizeno, lidé příjemní), v mém cestopise z roku 2003 jsem použil výraz „Slovanské Švýcarsko“, za čímž si stále stojím. I dnes je Slovinsko ekonomicky vyspělou zemí má nejvyšší HDP na obyvatele ze slovanských zemí.  K zážitkům z bývalých cest se zde budu několikrát vracet.

  Vraťme se tedy do našeho vlaku, který stojí ve stanici Jesenice. Rakouský průvodčí vysedá a nastupuje slovinská vlaková četa. Dodávám, že včera přes mobilní aplikaci rakouských drah jsem si koupil jízdenku Villach- Lublaň. Tato mobilní aplikace má nevýhodu, že zobrazení jízdenky je možné jen v režimu online, takže je potřeba si ji stáhnout do PDF formátu, případně udělat screen obrazovky. Jinak aplikace je propojená s Webbovým rozhraním rakouských drah, které se samozřejmě obsluhuje na stolním počítači pohodlněji. Dále do Lublaně náš vlak již jede jako klasický osobák, který staví všude. Trať postupně klesá, je až do Lublaně jednokolejná a traťový rychlost není nikterak závratná. Do toho pomalé jízdy kvůli špatnému technickému stavu kolejí a omezení na přejezdech. Adam se tak setkává s další realitou železnice ve Slovinsku a to je nízká traťová rychlost. Ta je daná kopcovitostí a členitostí země. Krajina a příroda a okolní hory jsou však nádherné. Trať vede nad hlubokým údolím řeky, kde je několik přehradních jezer a pak nad klikatící se slovinskou národní řekou Sáva s průzračně čistou vodou. Na březích řeky jsou pláže z bílého štěrku, kde se koupou lidé. Už se taky těším, až se budu moci ve vodě zdejších řek vykoupat. Jsme rádi, že jsme noc strávili v Rakouském Villachu a tuto nádhernou krajinu můžeme vidět za plného denního světla. Pokud bychom tudy jeli ještě včera, již by se šeřilo a o tyto výhledy bychom přišli.

  Jedeme přes zastávku Bled a v dáli vidím typickou siluetu hory nad stejnojmenným jezerem, na které je hrad či zámek s věží. Bled je ale od této zastávky vzdálen nějakých 5 km, lépe dostupné je toto místo ze zastávky Bled- jezero, která leží na vedlejší trati do Nové Gorice. Ještě lepší je samozřejmě dostat se tam autobusem, jak jsem učinil tehdy v roce 2003. Čím se více blížíme k Lublani, je krajina placatější, hory jsou v dáli a přibývá sídel, zemědělských ploch i průmyslu. Možná bych měl zmínit itinerář mojí cesty právě v roce 2003. Tehdy jsem jel z Prahy přes noc linkovým autobusem do Chorvatského Záhřebu. Odtud hned ráno dálkovým vlakem do slovinské Lublaně, kde jsem pobyl jeden den a přenocoval v hostelu na sídlišti. Další den jsem se autobusem přesunul do Bledu, další den pak busem do téměř srdce Julských Alp do obce Bohinska Bistrica. Odtud pak  vlakem přes železniční uzel Sežana do města Postojna, kde jsem navštívil světoznámou jeskyni. Po prvním a jediném přenocování v přírodě na této cestě u Postojny jsem se busem přesunul do Koperu na pobřeží moře. Dále pak jsem jel busem do chorvatské Puly, odkud pak  po dvoudenním pobytu a poznávání zpět do chorvatského Záhřebu. Tam jsem strávil po noclehu v hostelu celý poslední den cesty a přes noc se pak vrátil autobusem zpět do ČR. Cesta to byla velice intenzivní. Cestoval jsem sám s velkým batohem na zádech. O této cestě jsem také napsal cestopis, pro zájemce zašlu. Nyní od cesty uplynulo 22 let.

  S Adamem vystupujeme z vlaku na hlavním nádraží v Lublani, hlavním městě Slovinska. Lublaň (originální název Ljubljana a německy Lajbach) má cca 300 tisíc obyvatel a od roku 2003 se tu mnohé změnilo. Přibylo vysokých skleněných budov s logy nadnárodních firem i nové čtvrti bytových domů. Hlavní nádraží i okolí je rozkopáno, je zde obrovské staveniště a z nástupišť odcházíme improvizovanými přechody. A na silnicích je podstatně silnější provoz. Je kolem jedenácté hodiny, slunce připaluje a náš cíl je nalézt naše ubytování. Je to opravdu necelých 10 minut a necelý kilometr směrem k centru města, v klidnější ulici v činžovním domě, asi 5 patrovém z počátku 20. století. Vstupní dveře do domu jsou zamčené, je zde jakási nálepka s názvem našeho ubytování. Volám tedy na kontaktní telefon ubytovateli. Bavíme se plynulou angličtinou a majitel říká, že zavazadla si můžeme v pohodě do doby oficiálního příjezdu v ubytování ponechat. Zrovna je v jednom z bytů jeho manželka, která byt uklízí a můžeme se dohodnout přímo s ní. Pán mi diktuje kód na otevření číselného zámku a říká mi, kde najdu jeho manželku. To se daří, zrovna slyšíme vysavač ve sklepě. Paní nás vítá a opět plynně anglicky říká, že pokud vydržíme 5 minut, náš pokoj již bude připraven k ubytování. A je to tak, paní nás pouští do bytu, vše nám vysvětluje a jsme příjemně překvapení. Obávali jsme se dle negativních recenzí, které říkaly, že ve sklepních bytech byl cítit zatuchlý vzduch od plísně, že tam bylo vlhko. Ale za nás nic takového. Byt je sice ve sklepě, ale má okna na denní světlo do tichého vnitřního dvora zarostlého vegetací. Byt je prostorný, je zde kuchyňská linka s lednicí, vše je čisté a prakticky zařízené. Pro nás na náš pobyt na 3 noci to bude ideální. Vstup je na číselné kódy. Paní se s námi loučí,  přeje nám krásný pobyt a případě jakýchkoliv dotazů se na ni či manžela můžeme volat. Z tohoto ubytování jsme příjemně nadšení, oproti hotýlku ve Villachu je tohle luxus. Klimatizace funguje, Internet také a měl by zde být v noci klid.

   Vybalujeme nejnutnější věc a bereme si na dnešní poznávání jako obvykle jen malý batůžek a vodu na pití jen v omezeném množství, i zde jsou hodně dostupné fontánky či kohoutky na pitnou vodu. Program na dnešek je jasný. Dojít si někam kousek na jídlo, navštívit zdejší železniční museum, projít si centrum města, večer se projet vlakem po některé z tratí kousek za Lublaň na venkov (když už má Adam na dnešek ty jízdy zdejšími vlaky zadarmo). Pak si dát i večerní procházku za tmy, abychom viděli, jak je Lublaň nasvícená. Takže vyrážíme. Adam našel na Internetu nedaleko restauraci s balkánskou kuchyní za příhodné ceny, tak tam míříme. Cestou po zdejších uličkách se mi postupně vybavují místa, která jsem prošel před 22 lety. Zároveň poznáváme blízké okolí našeho bytu. Seznámili jsme se s realitou, že v neděli i ve Slovinsku jsou větší obchody uzavřené. Jsou ale otevřené pekárny (kde lze koupit nejen suché, ale i plněné čerstvé a teplé pečivo např. s masem), či malé obchůdky (obdoba našich večerek).

  Balkánskou restauraci Baščaršija jsme našli, je v jedné z uliček v centru poblíž říčky Ljubljanica ve starší kamenné zástavbě. Je zde dost lidí (což znamená, že je to tu dobré). Dá se sedět u stolů venku, tam je ale horko, a nebo uvnitř, kde je klimatizace. Jdeme si sednout dovnitř a obsluha nás usazuje. Ceny jsou opravdu pro nás příhodné, jídelní lístek je i v angličtině a hlavně v něm jsou obrázky jídel.  Musím připomenout, že s balkánskou kuchyní jsme se již několikrát setkali. Jednak mám dva kolegy a přátele z bývalé práce, kteří pocházejí z bývalé Jugoslávie (jeden z Bosny a jeden ze Srbska), pravidelně se setkáváme a chodíme do jedné bosenské restaurace, kterou provozují jejich přátelé krajané v Praze. Stejně tak mám další přátele i kolegy z bývalé Jugoslávie. No a vlastně nedávno- před 4 měsíci jsme navštívili Srbsko a Řecko, kde jsme si vlastně také jídlo z úžasné balkánské kuchyně dávali. Adam si dává k jídlu variaci několika druhů masa a já si dávám polévku s balkánským chlebem. Vím, že zdejší jídlo je vydatné a syté. K vedlejšímu stolu usedají mladí Asiaté, mladík se třemi slečnami a anglicky se ptá číšníka, co doporučuje. Zřejmě jsou Asiaté zde v bývalé Jugoslávii poprvé. Číšník vysvětluje, že tohle je typická balkánská kuchyně a doporučuje právě směsi masa s pečivem, případně polévky.

  Tady musím zmínit, že z bývalé Jugoslávie se právě Slovinsko nejvíce liší od jiných států. Jednak jazykově, což znamená, že Slovincům my Češi rozumíme nejlépe, a jednak v ekonomické vyspělosti. Slovinsko také je nejvíce ovlivněno Itálií, to se projevilo i v jazyce i v technologiích na železnici (např. napájecí soustava). Bylo nejdelší období v historii součástí rakousko- uherské monarchie a ve Slovinsku byly v Jugoslávie průmyslové závody s nejmodernější technologií. Slovinsku tedy není takový ten klasický nepořádný Balkán, řidiči na silnicích jsou vzorní a ohleduplní. Možná i proto je obchodní zastoupení nadnárodních firem pro bývalou Jugoslávii právě ve Slovinsku. Nejvíce zahraničních turistů proto preferuje nebo načíná turné po bývalé Jugoslávii právě tady ve Slovinsku. A je sem nejlepší spojení z Německa, Rakouska či Itálie. Dáváme si tedy vydatné chutné balkánské jídlo k plné spokojenosti.

Pak se vydáváme rozpáleným městem k železničním muzeu, které je v bývalém lokomotivním depu u nádraží Lublaň- Šiška (jmenuje se tak stejnojmenné panelákové sídliště). Jdeme okolo staveniště, je zde něco jako betonový komín, a po bližším ohledání si všímáme, že to je minaret a staví se zde mešita. Uff, tak i zde?? Nicméně, hodně muslimů žije v jižnějších zemích bývalé Jugoslávie. K železničnímu muzeu přicházíme ze strany sídliště a jsme tady skoro sami. V rotundě depa je vystaveno hodně parních lokomotivy s popisky i v angličtině. V další budově je pak expozice zabezpečovací techniky, stará osobní pokladna, čekárny i interiéry vozů, staré železniční mapy. Adam je nadšen. Je patrné, že zabezpečovací systémy jsou pod silným vlivem Rakouska- Uherska. Páteří slovinské železnice je hlavní trať, vedoucí z Vídně přes Graz a Maribor a pak přes Lublaň do nyní italského Terstu. Je elektrizovaná a na většině trasy dvoukolejná. Je to takový zdejší koridor. Venku na kolejích mají ještě několik vagónů různě zachovalých a úzkorozchodnou průmyslovou parní lokomotivu. Usedáme na chvíli pod stromy do stínu na lavičku a přečkáváme vedro. V muzeu jsme skoro sami, krom nás je tady mladá rodinka s dětmi, je tady i modelová železnice pro děti.

  Po prohlídce muzea se procházíme po sídlišti, kde jsou parky s fontánkami na pitnou vodu i vodními prvky, kde si lze schladit nohy. Chvíli se procházím bosky po trávě. Našli jsme malý otevřený obchůdek, kde kupujeme svačinu. Již se pak blíží čas odjezdu vlaku, který jsme si našli a máme v úmyslu se jím projet kousek na venkov za Lublaň. Vybrali jsme si vedlejší regionální trať směrem na východ od Lublaně, která vede k chorvatským hranicím do města Metlika. Původně jsme tudy chtěli se přesunout až do Chorvatska, ze stanice Bubrjanci trať pokračuje až do chorvatského Karlovace. Tam ale nyní vlaky dlouhodobě nejezdí a na chorvatském úseku jezdí autobusy. O to nestojíme. Dnes máme v úmyslu jet do městečka Grosuplje, kde budeme mít hodinu a půl čas a pak jede předposlední vlak zpět do Lublaně. Na této trati jezdí vlaky málo, tím spíše dnes v neděli.  Mohli bychom jet ještě dál, ale tam bychom pak neměli moc času projít si okolí a v dál navíc není moc zajímavých míst. Cestu není možno podniknout jako okružní, budeme se muset stejnou cestou vrátit zpět. Jízdenku pro mě si jdu koupit na pokladnu (ne do automatu), areál nádraží se totálně rekonstruuje a pokladny jsou provizorní. A udělal jsem dobře. Tím, že chci zpáteční jízdenku a je zrovna víkend, dostávám slevu a kromě jízdenek dostávám jakousi plastovou kartu, kde je údajně jízdenka elektronicky nahraná. Přibývá nám po cestě v Gruzii a Turecku tedy další typ plastová karta na hromadnou dopravu.

  Na našem nástupišti stojí dieselová jednotka řady 610, která jak barvou tak tvarem připomíná tu elektrickou, kterou jsme sem přijeli dopoledne z Villachu. Divil bych se, kdyby tuhle lokálku, byť v příměstském regionu Lublaně, elektrizovali. Po jejím bližším prozkoumání se jedná tentokrát o dieselovou jednotku. Má podobný interiér a čelo a také je jejím výrobcem západoevropský STADLER. Má Wifi a klimatizaci. Je pozdní odpoledne a vyjíždíme nejprve okolo centra a pak přes předměstí Lublaně. Dále pak na venkov. Trať je zachovalá, rozhodně toto není zapadlá rozbitá lokálka. Krajina nejsou žádné divoké velehory, připomíná to tady např. podhůří Beskyd. Vysoké Alpy na severu a severozápadě od Lublaně plynule přecházejí ve vysočinu, která pak dále přechází v rozsáhlé Dinárské pohoří, které se táhne přes celý Balkánský Poloostrov. To jsou ty hory, které dobře znáte z jízd autem k vysněnému chorvatskému mořskému pobřeží. Po asi půlhodině pohodlné jízdy vystupujeme v našem cíli. Nádraží Grosuplje je čerstvě po rekonstrukci, mají zde ostrovní nástupiště s elektronickými odjezdovými tabulemi. Jako před jinými většími nádražími v bývalé Jugoslávii, mají i zde na kusu koleje vystavenou starou parní lokomotivu. Ta sice reziví, ale postavili nad ní skleněný přístřešek.

  Jdeme se projít po okolí. Před nádražím nás zaujme vůně, je to zdejší bistro, krom pizzy a kebabů zde mají burek- zdejší specialitu, je to pečivo, tedy spíše plněné těsto buďto se sýrem, masem, zelím či houbami. Tak si něco dáváme na cestu. Procházíme městečkem a snažíme se dostat na zalesněný kopec, odkud je výhled na okolí. Na kopci jsou pozůstatky lomu. Rostou zde maliny a ostružiny a na volně rostoucích ovocných stromech jsou zrovna zralé špendlíky a švestky. Při výhledech na krajinu a procházení se ulicemi městečka najednou oproti předchozím cestám nevidíme žádnou exotiku. Domy jsou podobné jako u nás, jak ty rodinné se zahradami a domácím zvířectvem, tak panelové bytovky. Stejně tak krajina s lány obilí, kukuřicí a lesy vypadají stejně jako u nás. A nemají tady toulavé psy.

  Ještě jedna věc je zde rozdílná oproti nedávnému Rakousku. To jsou zdejší ženy. Všechny najednou v porovnáním s Rakouskem zkrásněly. Jejich slovanský původ nelze zapřít. Pamatuju si, že podobný pocit jsem měl loni ve slovinském Mariboru, kam jsme se přesunuli z jihorakouského Grazu. Germánské Gertrůdy nebyly tak atraktivní jako elegantní slovanské Slovinky. A oproti Rakousku je zde i patrný rozdíl v cenách, hlavně u snadno porovnatelného zboží jako kafe, kebaby nebo již zmíněný burek. To jsme si také všimli vloni na jaře, kdy v samoobslužné restauraci toho samého řetězce v Mariboru byly ceny jídla na váhu o třetinu nižší než v Grazu. A řeči zdejších lidí a nápisům tady ve Slovinsku alespoň trochu rozumíme. Jsme nakonec rádi, že jsme se s Adamem rozhodli největší část cesty strávit právě tady ve Slovinsku.

  V obci jsme vyšli na malé návrší s upraveným kostelíkem (podobným těm našim v ČR), je odtud pěkný výhled a pak se postupně jinými uličkami. Náš vlak zpět do Lublaně má 10 minut zpoždění, ale to vůbec nevadilo. Mezitím se ochladilo a je již příjemně, není potřeba se vyhýbat slunci. Tou samou dieselovou jednotkou se vracíme zpět do Lublaně, ale vystupujeme o zastávku před hlavním nádražím, mělo by to být k našemu ubytování blíže a půjdeme jinou cestou. Postupně se šeří, pak se ještě jdeme jen tak na lehko bez batůžku a pití jdeme projít ve tmě uličkami po městě. Cítíme se tady bezpečně.

Probouzíme se po klidném a vydatném spánku do dalšího dne- je pondělí 21. července. Spalo se nám výborně. Jednak zde byl úžasný klid, jednak příjemný chládek od otevřených oken od stromy zarostlého vnitřního dvora. V oknech jsou sítě proti komárům, což je fajn. Dnes nemusíme nikam spěchat. Máme v plánu se projet krátkou koncovou tratí z Lublaně do města Kamnik, který leží na úpatí vysokých Alp a z něj má být možné se regionálním autobusem dostat přímo do srdce hor. Zapsal jsem si jízdní řády a naplánovali jsme to tak, aby nám spoje navazovaly.

  Ještě jdeme do nedalekého supermarketu s potravinami koupit něco na snídani i dnešní den, tím, že v bytě je lednice, můžeme si udělat i zásoby na další dny. Nedaleko je obchodní řetězec Merkátor, něco jako náš Albert či Billa. S čím se smiřujeme, jsou ceny. Je zde prostě mírně dráž než u nás doma v ČR. Co potěší, je pult teplých jídel, což je ve většině větších obchodů na Balkáně i v Itálii. Můžete si tak koupit čevápy, řízky či plátky pizzy. Po nákupu a snídani jdeme na vlakové nádraží, kupujeme u pokladny zpáteční jízdenky do stanice Kamnik Graben a pak jdeme docela daleko na provizorní dřevěné nástupiště po rušné silnici.  Tím, jak nádraží je totálně rozkopané, dieselové regionální vlaky jezdí právě z tohoto improvizovaného nástupiště. Slunce již připaluje, vlaková souprava zde již stojí a klimatizuje, tak si v ní užíváme příjemného chládku. Vlak odjíždí včas. Tahle koncová trať do podhůří Alp byla původně navržena na zrušení, nyní z ní však udělali příměstskou trať, kde vlaky jezdí v hodinovém taktu, o ve špičce pracovních dnů i častěji. Opět jedeme novou dieselovou jednotkou od STADLERU jako včera.

  Přibližujeme se k horám a dojíždíme do městečka Kamnik. Vše je tady upravené, uklizené, moderní. Na přestup na autobus máme nějakých 20 minut, zastávka je kousek, nakonec zjišťujeme, že centrum města je malé a na zdejší náměstíčko se stavujeme na voňavé teplé čerstvé pečivo a  v infocentru kupujeme pohlednice. Na autobus nakonec jdeme na nedaleký autobusák, kde již čeká více cestujících naším směrem do hor. V budově autobusáku je pokladna, paní za okénkem nám však říká, že na náš spoj koupíme jízdenky přímo u řidiče. Přijíždí velký luxusní autobus, jede zřejmě již z Lublaně a přistupujeme do něj. Cesta pak vede přes pár obcí a dále pak údolím k vysokým horám. Vystupujeme až na konečné na konci údolí. Jmenuje se to tady Kamniška Bistrica. Dále pak už jsou jen strmé svahy a hory s výškou přes 2000 metrů. Konečně jsme po několikadenním putování dorazili do klidné divoké přírody. Je zde malé jezírko a průzračně čistou vodou, která láká k otužilecké koupeli, ale nehodí se to tady. Jednak jsou zde cedule se zákazem koupání a jednak jsou tady lidé. Tak si alespoň jako pár ostatních turistů smáčím nohy, voda je opravdu pořádně studená.

  Okolo je bouřka, na obloze je černá tma a slyšíme hromy, ale podle radarové mapy nás obejde a zažijeme ji jen jako pár kapek deště. Je zde několik dřevěných horských chat, malý kostelík a ohrada s pasoucími se koňmi. S Adamem jsme se rozhodli, že se projdeme pěšky po blízkém okolí, žádný výšlap do vysokých kopců (stejně nemáme terénní boty), ale že se projdeme po turistické značce k předchozí zastávce busu níže v údolí. Mělo by to být nějakých 3,5 km pohodovou lesní cestou. Takže si dáváme vlastně pohodový pěší výlet v klidu a krásné přírodě, nad námi jsou skalnaté vysoké hory. Nejsou zde odpadky, v lese u stezek jsou zralé maliny a ostružiny. Já si pak ještě sám vyšlápnu bez batohu kousek do kopce (Adam čekal pod stromem) k vyhlídce u lávky přes obrovské vyschlé koryto potoka. Musí být úžasné vidět, jak se tudy po vytrvalých deštích valí peřeje vody, stékající ze skal. Není to tu žádné turistické letovisko pro konzumní dovolenou, spíše pár malých chat pro horské turisty, je zde jedna velká kamenná chata, která je dlouho opuštěná. Scházíme stezkou po proudu potoka (či říčky), potkáváme rodinku turistů z jižní Moravy. Na pasece vidíme a slyšíme několik pasoucích se krav, ty dospělé mají na krku zvonec. Zajímavé jsou zbytky horské asfaltové cesty, kterou nedávno smetla velká voda, včetně pilířů mostu. Dále se pak dostáváme přes vysoký most nad dravou říčkou k místu, kde je zastávka busu. Je tady stanice kabinové lanovky, která vede prudce na kopec. Cesta lanovkou ale nemá smysl. Jednak je to drahé (32,- EUR na osobu), jednak nemáme na túry vysoko v horách vybavení (dlouhý rukáv, boty). Na kabinovou lanovku pak navazuje sedačková lanovka, kterou se člověk dostane na Velkou Planinu, kde lze podniknout okružní výšlap cca na 3 hodiny ve výšce kolem 1700 metrů. Adam u dolní stanice pozoruje kabinovou lanovku, byla postavena ještě v dobách Jugoslávie, ale postavili ji Italové. Dolů z planiny přijíždí hodně turistů- kabiny jsou plné. Nahoru už takto pozdě odpoledne nejede skoro nikdo. Tato lanovka má jen 2 kabiny, s tím, že jedna jede nahoru či dolů a obráceně. Mají tažné a nosné lano. Na parkovišti před lanovkou vidíme několik aut s českými značkami a Čechy je tu taky slyšet.

  Vracíme se autobusem zpět do městečka Kamnik, kde si ještě vylezeme na kopec (tedy spíše návrší) nad městem, kde jsou zbytky hradeb, kostelík a vyhlídka na celé město a okolí. V dáli směrem na Lublaň jsou bouřky. Podle předpovědi by nás ale měly minout. Po pokochání se z vyhlídek jdeme na vlak zpět k Lublani. Máme v úmyslu vystoupit na některé ze zastávek před centrem. Chtěl bych se totiž vykoupat v některém ze zdejších vodních toků. Nejdostupnější má být slovinská národní řeka Sáva, která nad Lublaní by měla být čistá a dobře dostupná. Máme v úmyslu vystoupit na zastávce ve čtvrti Lublaň- Črnuče, odkud je to jen pár set metrů k řece a do centra města by pak mělo jezdit několik autobusů zdejší MHD. Cestou ve vlaku se potkáváme s bouřkou a lijákem, při výstupu v Črnuče už ale je po bouřce a neprší. Příjemně se ochladilo a jsou mokré cesty. K řece je to opravdu kousek, popojdeme k místu, kde by mělo být něco jako „pláž“ a opravdu, dá se pohodlně sejít k pláži na břehu z jemného štěrku. Nejsme tu sami, nějací tři seniorní pánové tady opékají maso na malém přenosném grilu. Je zde několik dřevěných chatrčí pro rybáře na úkryt před deštěm. Převlékám se do plavek a vrhám se do vody, která je čistá a velice příjemná. Není samozřejmě tak studená jako v horách u toho jezírka, ale je chladnější než stojaté vody touto dobou. Sáva tady nad Lublaní by se dala svou vodnatostí přirovnat k Odře pod Ostravou, Sáva má však rychlejší a peřejnatější tok. Po několika koupelích a plavání (Adam si jen smočil nohy, celý do vody nelezl) se vracíme za zastávku autobusu a přidáváme do kroku, jelikož opět má přijít delší bouřka.

  Bouřce jsme se nyní vyhnuli, včas přijel autobus MHD. S jízdenkami je to tady složitější. Mají zde zase nějaké jejich plastové karty, které prodávají v předprodejních budkách (jedna je údajně před hlavním vlakovým nádražím), jenže jsou to karty spíše pro pravidelné dojíždějící. Lze na ty karty nahrávat i zvýhodněné celodenní jízdné. Lze však použít i mezinárodní platební karty, jízdné však činí 1,3,- EUR na osobu a jízdu a není přestupné. Pokud tedy jedete více autobusy, za každou jízdu, resp. nástup do busu se vám odečte 1,3,- EUR. To není zas tak hrozné. Jedeme moderním kloubovým busem značky k centru  přes sídliště a venku se zatím pořádně setmělo. V centru začala pořádná bouřka a liják. Stihli jsme se po výstupu schovat do podloubí domů u obchodů. V ulic se najednou staly řeky a pořádně fičí vítr. Objevili jsme obchůdek s papírnictvím, kde kupujeme pohlednice Lublaně. Pár minut v jiných obchůdcích přečkáváme bouřku, naštěstí trvá jen pár minut. Zjistili jsme, že hlavní pošta je přímo vedle nás, tak do ní za již mírného deště přebíháme a snažíme se vyhnout kalužím a proudům vody po bouřce. Na poště je téměř liduprázdno (20 minut před zavírací dobou) a je zde pultík, kde píšeme na pohledy pozdravy. Částka za poslání pohledu do ČR je 2,1- EUR. Potom se procházíme centrem směrem k našemu ubytování. Ještě chvíli mírně prší, ale to nám nevadí. Navíc se postupně vyjasňuje, takže denního světla si ještě nějakou dobu užijeme.

   Všiml jsem si, že od doby poslední návštěvy Lublaně v roce 2003 se tedy mnohé změnilo. Budovy jsou sice stejné, ale výrazně přibylo turistů. Zatímco tehdy bylo centrum Lublaně takové ospalé a klidné, nyní jsou zde organizované skupiny turistů z celého světa, hodně Asiatů i evidentně Anglosasů (podle jejich řeči). Je zde spousta restaurací s venkovními zahrádkami, barů, klubů, po říčce Ljubljanica pluje několik výletních lodí (řeka tady však není moc pěkná, vede hlubokým betonovým korytem a je špinavá). Podle architektury, která je tady podobná té naší, potvrzujeme, proč se Lublani říká Malá Vídeň. Vliv Rakouska- Uherska je patrný. Navíc to tu připomíná rameno Dunaje v centru Vídně.

   Postupně jsme došli do našeho ubytování, ale ještě s chozením nekončíme. Adam by chtěl ještě nakoupit jídlo, tentokrát do řetězce Hofer. Tam je rozsáhlejší sortiment i lepší ceny než ráno v Merkátoru. Opět se vyhýbáme dalšímu dešti a přečkáváme jej v budovách, přitom je docela teplo, stále to je na kraťasy a krátký rukáv. Pak ještě za tmy se procházíme centrem Lublaně, památky jsou krásně nasvícené, i s hradem na kopci nad centrem. Vracíme se do ubytování až za úplné tmy po 22. hodině.

 

Následuje další den- úterý 22. července. Po snídani míříme na vlakové nádraží a čeká nás celodenní výlet do Itálie. Již včera jsme koupili v pokladně jízdenku pro mě na vlak IC do města Koper, rezervace údajně není potřeba a ani se na tento vlak neprodává. Koper je přístavním městem u moře a leží nedaleko italského Terstu, kam se přesuneme z Koperu  autobusem.

   Do Koperu jezdí vlaky málo často, jen cca 3 páry denně. Tento vlak IC jede ze stanice Hodoš u hranic s Maďarskem a projíždí tak vlastně celé Slovinsko. Je to opět jednopatrová elektrická jednotka 511, která svým uspořádáním sedadel a prostorem na zavazadla je určena spíše pro příměstskou dopravu, nikoliv pro dálkové trasy. Lidí jede celkem dost, všichni si ale někam posedají a velké kufry někam improvizovaně uloží. Jedeme po dvoukolejce- po bývalí Jižní dráze císaře Ferdinanda směrem k Terstu. Trať se na několika úsecích modernizuje, místy jedeme přes 100 km/h, jinde ale i několik kilometrů 50 km/h a je tady hodně rozbitých úseků, kde se jede jen 20 km/h. Na některých úsecích v určitou denní dobu jsou vlaky nahrazeny autobusy. Počasí se cestou změnilo, mělo být přes 30°C, ale okolo nás vydatně prší a mraky se drží nízko nad kopci, připomínající naši Vysočinu. Trať stoupá a je potřeba překonat rozvodí mezi Černým a Jaderským mořem. Tento vlak, ačkoliv za něj vybírají příplatek 1,5,- EUR za údajnou kategorii Interity, oproti zastávkovým osobákům projíždí je několik stanic a jeho cestovní rychlost je jím velmi podobná. Adam na svůj Inter Rail příplatek nepotřebuje. Vlak zastavuje ve městě Postojna, kde je světoznámá jeskyně, kterou jsem v roce 2003 navštívil, jede se v ní podzemním elektrickým vláčkem mezi krápníky a má prozatím nejmohutnější podzemní prostory z jeskyní, ve kterých jsem kdy byl. Tehdy jsem sem přijel vlakem a jel jsem úseky, kterými jedeme nyní. V Postojne jsem tehdy přenocoval a pak jel také do Koperu, jenže autobusem. Cesta vlakem tehdy nevycházela. Autobsuem to bylo kratší i rychlejší. To platí i nyní. Tehdy jsem si říkal, že určitě bude příležitost úžasnou trať do Koperu si někdy v životě projet.

  Míjíme a předjíždíme spousty nákladních vlaků, tady v kopcích tažených několika lokomotivami. Jsou to výhradně ucelené vlaky do přístavů- buďto do Koperu a nebo do Terstu. Buďto  kontejnery, cisterny či otevřené vozy s uhlím nebo rudou. A také vlaky s auty. Lokomotivy jsou od různých dopravců- státních i soukromých a samozřejmě až sem zajíždějí i ty od dopravců z ČR (např. Vectroni ČD Cargo). Ve stanici Pivka odbočuje jednokolejná elektrizovaná trať do chorvatské Rijeky, po které jezdil ten slavný Jadran express Regiojetu. Podle jejího stavu se však moc nepoužívá. Kolem trati přibývá středomořské vegetace- vysoké košaté borovice. Pak následuje stanice Divača, což je důležitý dopravní uzel, odbočuje tady trať do Koperu, která je již jen jednokolejná (hlavní trať do Sežany a pak do Itálie je dvoukolejná). V Divači jsme v nadmořské výšce 430 metrů a do 22 km vzdušnou čarou vzdáleného Koperu u moře je potřeba klikatou tratí klesnout do výšky nula. Nutno říci, že již několik let se staví do Koperu trať nová, která bude mít lepší parametry. Bude na ní několik dlouhých tunelů a vysokých mostů. Výškové převýšení však bude muset zdolat stejné, ale bude na ni méně prudkých oblouků.

  Náš vlak se kroutí serpentýnami po úbočích hor a z několik míst je již vidět moře. No, tak to musíme pořádně klesnout dolů. Shora místy vidíme, kudy naše trať dole vede. Připomíná to trať přes Užocký průsmyk na Zakarpatské Ukrajině, kudy jsme jeli v létě 2019 z Lvova do Užgorodu a která je taky snem každého železničního cestovatele. Nyní jedeme něčím obdobným. Náš vlak se cestou moc nevyprázdnil, většina cestujících jede právě až do Koperu a za lepším výhledem se jdeme dívat k širokým dveřím.

Je to nádhera, navíc se zlepšilo počasí a dole u moře je opravdu modrá obloha. Trať jede přes tunely a vysoké viadukty a výhledy na krajinu jsou úchvatné. Železnice nemůže mít takové stoupání jako silnice a tak musí vést dlouhou serpentýnou po úbočích hor. Jak klesáme, tak se mění vegetace (přibývají palmy, vinice, čtyřmetrová subtropická tráva) a mění se architektura, převládají hranaté kamenné baráčky v italském stylu. Před Koperem odbočuje trať pro nákladní dopravu do přístavu s nádražími se spoustou kolejí pro nákladní vlaky.

   S 15 minutovým zpožděním přijíždíme na koncové osobní nádraží Koper. Svítí slunce, je tady vedro, ale vítr profukuje. Cestující s velkými kufry se valí z vlaku ven a přesouvají se na navazující autobusák a nebo na ně čekají známí s osobními auty. Na vedlejší koleji stojí vozy retrovlaku maďarských železnic s vozy z dob socialismu. Údajně tento zážitkový vlak jede do Budapešti. Adama zaujala atypická lokomotiva tohoto soukromého vlaku, má francouzský design a opravdu pochází od tamějšího výrobce ALSTHOM. Fotím si její výrobní štítek z roku 1976. Zdá se vám divné, jak se elektrické lokomotivy z Francie ocitly v tehdejší Jugoslávii? Tato lokomotiva si zde vysloužila přezdívku Brigit či Brighita. V 80. letech dodáno přes 20 kusů této těžké šestinápravové krásky, která se používá ve Slovinsku na kopcovitých tratích. Nyní v nákladní dopravě a u soukromých dopravců, ale pamatuji si, že v roce 2003, když jsem zde byl, tak vezla můj rychlík z Divače do Postojne. Slovinsko má na napájecí  soustavu 3000V DC po vzoru Itálie, kdežto zbytek bývalé Jugoslávie má 25 kV 50 Hz AC jako na celém Balkánu. Ve Slovinsku nyní najdete stejnosměrné lokomotivy starého jugoslávského designu, ale ty dosluhují. Po rozpadu Jugoslávie se rozvíjí slovinská dopravní infrastruktura i vozidla od ostatních zemí bývalé Jugoslávie odděleně. Z podobného důvodu v Jugoslávii jezdí dieselové lokomotivy amerického designu a přezdívkou Kennedy, které byly vyráběny v americké licenci ve výrobním závodě Duro Dakovič v nyní chorvatském městě Slavonski Brod. S těmito mohutnými výkonnými lokomotivami jste se mohli setkat nedávno na Jadran expresu, když ještě jezdíval do Splitu po neelektrizované trati. Jugoslávie byla excentrická oproti ostatním státům bývalého východního bloku, udržovala obchodní i přátelské vztahy jak se sovětskými soudruhy, tak se západoevropskými a americkými kapitalisty.

Z Koperu se lze snadno po silnici dostat do slovinských přímořských letovisek Piran a Portorož (jsou docela luxusní) a také do nedalekých letovisek na chorvatské Istrii. Kdysi v 90. letech přímo do Koperu v letní sezóně jezdil z ČR přímý vlak nazývaný Noční skok k Jadranu. Jedna část jela právě sem a druhá do italských Benátek. Byl to takový předchůdce dnešních Jadran expresů. Náš autobus do italského Terstu má jet za cca 25 minut. Zjišťujeme, jak to tady chodí a kde se na něj kupují jízdenky. V hale autobusáku mají obrazovky s odjezdy a jakési pultíky, tak se pána ptáme, zda se jízdenky kupují zde, přikyvuje a prodává nám je. Autobusák doznal po 22 letech zásadních změn. Původně to byla jedna velká asfaltová plocha, jakési parkoviště s halou na okraji, nyní jsou zde nástupištní stojánky a vše je zastřešené. Výhodou je, že autobusák je hned vedle nádraží vlakového a tvoří jakýsi společný terminál. Jsou zde čistá WC, informace s fotomapou zdejšího regionu a vše je zde přehledné. Nevýhodou je, že terminál je asi 20 minut od okraje centra Koperu. I minule jsem šel, navíc s těžkým batohem na zádech, celkem daleko, abych se prošel starodávnými uličkami starého města s kamennými domy a úzkými uličkami s dlažbou z kamene. Takovéto podobné staré centrum měst, jako je v Itálii. Z dálky je vidět kostelní věž a maják, který je na pobřeží. Kdysi jsem se tam kochal výhledy na záliv a přístav, k vodě se sejít nedalo, místo pláží tam byly velké šutry, což je na většině asi 40 km dlouhého slovinského pobřeží. Původně mezi nádražími a centrem Koperu byla pustá pláň, nyní tam jsou hypermarkety, parkoviště a lehký průmysl.

   Autobusová doprava je zde velmi hustá, v pravidelných intervalech odtud odjíždějí linky do dalších míst slovinského pobřeží i do vnitrozemí, stejně tak do nedalekého Chorvatska a Itálie. Ze 100% zde působí nadnárodní dopravce Arriva a autobusy značky Iveco a jsou moderní a nové. Až tak moderní, že řidič se snaží před odjezdem opravit vadnou žárovku ve světlometu, sice ji úspěšně vyměnil, ale nejde mu zaklapnout čelní maska. Radí mu několik jeho kolegů, nakonec to asi vyřeší a náš bus odjíždí. Takže vzhůru směr Itálie. Celý region terstského zálivu je jednou společnou aglomerací, po několika kilometrech jízdy přes městysy najíždíme na dálnici. Zajímavé je, že většina cedulí, i těch informačních na nádraží, je zde v obou jazycích- ve slovinštině i italštině. Státní hranice se tady v historii několikrát přesouvala. Celá oblast původně patřila pod Rakousko- Uherskou monarchii.

Itálie

Jsme v Itálii, zdejší policie provoz z dálnice odklání na sjezd, kde namátkově zastavuje vozidla kvůli kontrole dokladů, je to ale spíše formalita (podobně jako to dělají někde Němci). Dále jedeme po dálnici, která vede zčásti nad městem, je z ní vidět krásně do okolí, vidíme celou terstskou zátoku s přístavními terminály, které nadjíždíme po estakádách. Na kopcích jsou panelové domy, připomínající ty naše socialistické.

  Náš autobus se blíží do centra města, těsně před ním z dálnice sjíždíme a jedeme úzkými uličkami okolo nábřeží, kde kotví luxusní lodě na vyhlídkové plavby. Pak popojíždíme pomaličku od jedné světelné křižovatky k další. Připomíná to tady i architekturou řeckou Soluň, kde jsme byli před 4 měsíci. Dívám se na hodinky a na přestup na regionální vlak do Miramare to budeme mít taktak. Program tady máme celkem napnutý, abychom se stihli večer vrátit do Lublaně. Bohužel nebude ani čas na nějaké to procházení pamětihodností v centru Terstu, to snad někdy příště… Dokodrcali jsme se na místo, kde má být zdejší autobusák dálkových linek, má být hned vedle vlakového nádraží. A ejhle, autobusák je v budově, kam náš bus posléze vjíždí. Ještě ale najít východ z té budovy pro cestující. Prodíráme se davy cestujících s velkými kufry a hledáme přechod přes ulici k nádraží vlakovému. To je koncové a tady naštěstí žádné davy lidí nejsou. Jízdenkové automaty tady jsou, ale raději vyhledáme přímo pokladnu. Tu jsme snadno našli a kupodivu zde nejsou žádné fronty. Po zkušenostech z Itálie před 2 lety byly ne nádražích v Itálii velké davy cestujících a pokud jste si chtěli koupit jízdenku u pokladny (u dálkových vlaků jste prakticky neměli jinou šanci), museli jste být trpěliví a čekat i 20-30 minut. Tady v Terstu jsme obslouženi bez čekání. Jízdenku máme a míříme na perón, máme na to 4 minuty. Vidíme vysokorychlostní vlak Freciarossa a aerodynamickým „čumákem“ i soupravy Intercity, jedoucí přímo až do Říma, náš regionální vlak s cílovou stanicí Benátky nacházíme snadno. Je to souprava s patrovými vozy, lokomotivou 464 a řídícím vozem. Něco podobného jsme viděli v roce 2023 v jihoitalském Bari a jezdí prakticky po celé Itálii na regionálních příměstských vlacích. Ještě pozor- v Itálii je potřeba jízdenky validovat- označit ve strojcích na nástupišti.

  Vlak vyjíždí včas, koncové nádraží v Terstu je velice rozsáhlé, jsou zde i depa, napojují se tady tratě z přístavních terminálů. Jezdí odtud dálkové vlaky napříč celou Itálií. Trať vede podél moře a stoupá. Otevírají se tak výhledy na terstský záliv.  Jedeme jenom jednu zastávku a je to kolem 6 km. Průvodčí nám říká, ať si postoupíme do vagónů vepředu, že v Miramare je krátké nástupiště. Jsme v cíli, vystupujeme na zastávce nad mořem, okolo je středomořská vegetace s patřičnými vůněmi a menší hranaté baráčky v zahradách. Je zde vedro a nepříjemné vlhko a hlasitý zvuk cikád. Jaký je zde další program?? Nejbližší vlak zpět jede za 40 minut, další pak za hodinu a 40 minut. Náš časový plán je ale hodně napnutý, tak chceme jet zpět do Terstu tím dřívějším. Díváme se na jízdní řád i na to, jak se kupují na této malé zastávce bez pokladny jízdenky a na mapu okolí. Náš hovor zaslechne pán v podchodu pod kolejemi a odpovídá nám česky. Při pohledu na něj jsme pochopili, že je to krajan. Vyrazil si sem s rodinou taky jenom na skok. Poradil nám, že pokud tady máme jen 40 minut, nejlepší bude podívat do parku a měli bychom stihnout tak akorát dojít k hradu či zámku nad mořem. Tak vyrážíme.

  Zatím jdeme z kopce, ale cestou zpět budeme muset jít zase nahoru. Zámek či hrad Miramare se nachází v parku na úbočí kopců. Park je oplocený, vchází se do něj brankou, vstupné se tady nevybírá. Je nás tady více lidí, kteří s námi přijeli vlakem a jdou se projít stejným směrem. Park je spíše botanickou zahradou, krásně to tu voní a je tady čisto. A taky stín a občas i profoukne nějaký ten vánek. Podařilo se nám dojít, resp. sejít až před samotný hrad či zámek, který je na útesu nad mořem. Sejít k moři a symbolicky si v něm smočit nohy však už nestíháme. Čas je neúprosný a musíme zpět na zastávku vlaku a navíc do kopce. Dělám alespoň pár rychlých fotek. Vrátili jsme se na zastávku, řeším, jak si koupit jízdenku zpět. Pokladna tady není (i když kdysi dávno byla, jsou zde zbytky budovy malého nádraží v románském stylu). Jízdenku si tedy koupím ve vlaku u průvodčího. Mají tady i jakýsi automat, tedy spíše validační zařízení na odbavení v regionální vlakové dopravě- má to fungovat tak, že se přiloží karta před nástupem do vlaku a pak se přiloží u podobného zařízení v místě výstupu. Naše platební karty to ale nebere. Stejně tak lidem z rodinky krajanů. Přijíždí náš vlak, je skoro prázdný, průvodčí je však někde na opačném konci a nepřichází, takže jedu zadarmo. Stejně jako ve slovinském Koperu byly nápisy a informační tabule v italštině, tak i zde v Terstu jsou také ve slovinštině. Obyvatelstvo je tady pomícháno.

Dojeli jsme do Terstu a hnedka se přesouváme k náměstí Piazza Oberdan, odkud má jezdit unikátní lanovkotramvaj. Je to necelý kilometr. Tramvaj nahoru do městečka Vila Opica má jezdit každých 27 minut a na zastávce  u kusé koleje již jedna stojí. Spoje této tramvajové linky číslo 2 (jiná tady ani není) bývají údajně dost plné. Krom toho, že tato tramvaj je jedinečnou turistickou atrakcí, ji využívají také místní lidé na každodenní dojíždění. Jedná se o světový unikát- symbiózu elektrické tramvaje a pozemní kolejové lanovky. Nastupujeme do vozidla, připomínající historickou tramvaj s dřevěným interiérem. Na střeše však má doinstalovanou klimatizační jednotku. A uvnitř je chládek. Jeden z mužů, sedících a diskutujících vedle kabiny, má uniformu a vypadá na řidiče. Tak se ho ptám, jak je to tady s jízdenkami. Lze použít mezinárodní platební kartu, s tím, že jeden cestující = jedna karta. Tak si pípáme naše platební karty u validačního zařízení a funguje to. Hledáme v tramvaji volná místa k sezení na dřevěných lavicích, hlasitě se bavíme a jeden z pánů cestujících nám česky odpovídá. No jo, další krajan. A jsou zde rovnou dva. Jsou to dva kolegové, shodou okolností taky železničáři. Zabezpečováci od Havlíčkova Brodu. Sice nejsou železniční fandové, ale když tráví letní dovolenou v tomto regionu, nemohli si nechat ujít zážitek ze svezení tímto unikátním dopravním prostředkem. Bavíme se  o naší cestě a o této lanovkotramvaji. Asi po 10 minutách se tramvaj postupně zaplní, zazvoní a odjíždí. Musím dodat, že provoz byl na několik let přerušen kvůli tehdejší nehodě a následně byl celý systém rekonstruován včetně doplnění bezpečnostních prvků. Provoz byl obnoven teprve letos v únoru. V podobné trase jezdí linkový autobus, tím vyjde cesta rychleji, ale samozřejmě to není takový zážitek.

   Tramvaj tedy stoupá po jednokolejce uličkami Terstu, prozatím adhezně. Její zvuky připomínají staré  elektrické vlaky či trolejbusy. Přijíždíme k místu, kde začíná lanovkový úsek. Na kusé koleji už čeká pojezdový vozík na laně. Tramvaj na něj přes automaticky ovládanou výhybku nacouvává a připojuje se k němu. Vše probíhá bez ručního zásahu kohokoliv, řidič neopouští svou kabinu. Pak se dorozumívá s někým přes vysílačku a posléze se naše tramvaj dává pomalu do pohybu a stoupání je náhle velmi prudké. Dosahuje až 260 promile. V půli kopce je výhybna, kde míjíme tramvaj jedoucí dolů. Vozík na laně ji pro změnu brzdí. Na lanovkovém úseku je i zastávka. Otevírají se z výšky, kterou jsme najednou rychle dosáhli, výhledy na město Terst i na záliv s přístavem. Začíná být ale v tramvaji horko, jelikož klimatizace na lanovkovém úseku nefunguje. Je to tím, že tady nad kolejemi není trolejové vedení. Někteří cestující na tu dobu otevírají okna, aby profukoval vítr, když jsme najednou na kopci. Pomalu se naše tramvaj dostává na kopec, kde se odpoutává od vozíku s lanem a dále pokračuje už jenom jako tramvaj. Trať je jednokolejná s několika výhybnami pro křižování s tramvají opačného směru. Tady už není hustá zástavba, jede se většinou podél silnice přes obce. Klimatizace funguje a lidé okna zavřeli. Přijeli jsme na konečnou v obci (či městečku) Vila Opicina, kde je také depo tramvají. Vysedáme, loučíme se s krajany, přejeme si šťastnou cestu a fotíme si z blízka tramvaj. Ještě dodám, na čele tramvaje jsou držáky, na které lze upevnit jízdní kolo, čehož jeden cestující využil a tramvaj mu tak posloužila jako výtah do kopce.

Nyní bude následovat nejkomplikovanější a nejnejistější část naší dnešní cesty a to dostat se do slovinské obce či města Sežana. Vzdušnou čarou i po silnici je to na tamější nádraží asi 7 km. Na státní hranici je to 4 km. Neradi bychom celou trasu šlapali pěšky po sinici, zvláště za letního slunce. Sice z Opiciny do Sežany vede železniční trať, ale osobních vlaků zde jezdí velice poskrovnu. Jen 2 páry denně a v úplně jinou dobu, než potřebujeme. Vlak je tedy pase. Údajně podle zdejších nekvalitních dostupných informací z Opiciny jezdí ke státní hranici autobusová linka a to každých 15 minut. Tak uvidíme, alespoň se přesuneme do poloviny cesty a na hranici třeba bude stát nějaký mikrobus- obdoba marštutky z bývalého SSSR. Ještě si dáme něco k jídlu, takový pozdní oběd. Chtěli bychom si konečně dát tu pravou italskou pizzu. Moc možností občerstvení tady v Opičině není, obchod s potravinami jsme taky nenašli, je zde ale bistro, něco na způsob kebebárny s pizzérií. Majitelem je postarší Ital, který je velice ochotný a snaží se mluvit anglicky. Uvnitř jeho podniku je čisto, krásně vyklimatizováno bez zápachů přepáleného masa. Dáváme si místní specialitu- pizzokebab. Jsou to nasekané plátky kebabového masa a přikusují se k němu plátky pizzy. Je to moc dobré a syté.

  Po jídle jdeme na autobusovou zastávku, kde má jezdit i linka na slovinskou hranici. Čísla busů a jízdní řády zde však jsou neúplné. Na lavičce zastávky posedává a pokuřuje skupinka mladých lidí z evidentně jiných krajů, hovořící neznámými jazyky. Přijíždí autobus s našim číslem, lidé z něj ale jen vystupují a řidič jen lomcuje rukama, říká, že dál nejede a tváří se na nás dost divně. Slušně řečeno, nás z autobusu italským temperamentem vyhazuje. Obáváme se, pravděpodobně busy odtud na hranici nejezdí a tak se hned dáváme na pěší cestu po okraji silnice směr státní hranice. Již nyní je nám jasné, že původně zamýšlený vlak ze Sežany do Lublaně v 15:50 nestihneme. Naštěstí pak jedou další. Cestou z Opičiny je ještě jedna autobusová zastávka, kde se mají autobusy otáčet a vracet se zpět dolů do Terstu. Kupodivu zde jízdní řád té naší linky je a podle něj na státní hranici mají jet 2 spoje denně a jeden jede zrovna za 8 minut!! Tak to máme štěstí v neštěstí. Zkusíme na něj počkat a pokud nepojede, budeme pokračovat ve šlapání pěšky. A náš autobus opravdu přijíždí!!! Pípáme si naše mezinárodní platební karty a uvnitř potkáváme skupinku mladých cizinců. 3 kilometry se tedy vezeme busem, přijíždíme až k hranici se Slovinskem, ale co se děje, autobus se otáčí a zastávku pro výstup má až 500 metrů na italském území. Tam všichni vystupují a zjišťujeme původ těch cizinců. V jedné z budov na bývalém hraničním přechodu je vybudován utečenecký tábor, v něm tito přistěhovalci tmavé pleti žijí.

   Vystupujeme a pokračujeme v chůzi směr Slovinsko po širokých silnicích bývalého hraničního přechodu. Moc velký provoz tady není, většina aut jezdí po souběžné dálnici. Jsou zde italští policisté, kteří namátkové kontrolují některé přijíždějící. Nás si nevšímají.

 

Opět ve Slovinsku.

Žádný mikrobus ani autobus či taxíky zde ale nestojí. Ani stopy po zastávce či stojánce. Musíme pokračovat další 3 km po asfaltu pěšky. Ani varianta autostopu nepřichází v úvahu, za celých 20 minut po této široké víceproudé cestě projel jen 1 kamion. Jedná se o silnici, původně vedoucí mezi areály bývalé celnice k logistickým areálům, sloužila ještě před dobou EU a Schengenského prostoru. Nyní se jezdí jinudy. Naštěstí není vedro, slunce je zalezlé za mraky a příjemně profukuje vítr. Nikam nespěcháme, mělo by se nám podařit stihnout vlak v 16:50 ze Sežany do Lublaně, který tam však dorazí až před 21. hodinou a je v části trasy nahrazen autobusem. Hlavně, že dojedeme.

  Nezajímavou cestou podél silnice (naštěstí s minimálním provozem) a pak po chodníku přicházíme do obce či městečka Šežena, stavujeme se v obchodním řetězci (jestli to byl LIDL nebo HOFER), kde kupujeme něco i na dnešní večeři, kterou pak konzumujeme na lavičkách na nádraží. Vlakové soupravy tam stojí, ale z důvodu stavebních prací jsou již ostatní vlaky osobní dopravy směr Lublaň dnes nahrazeny autobusy. Osobní pokladna je uzavřená, kupuji tedy jízdenku pro sebe v automatu. Některým cestujícím s obsluhou automatu pomáhá ochotně průvodčí, který pak s námi jede autobusem.

  Nemohli jsme si tak projet vlakem zbývající úsek Sežana- Divača, ale to moc nevadí. Jednak na něm není nic úžasného a jednak jedeme trochu jinou oblastí autobusem. Zdejší kraj je málo osídlen, nejsou zde větší sídla a autobus jede většinou po místních cestách. Dlouho jedeme liduprázdným údolím krasové říčky Reka, která kdysi vyhloubila četné jeskyně v této oblasti. V železničním uzlu Pivka přesedáme na vlak, je to opět elektrická jednotka 511. Jednou z dominant tohoto okolí je hora Suhi vrch. Je hodně prudký a skalnatý. Stálo by za to někdy v budoucnu si na něj vylézt.

  Tímto vlakem jedeme až do stanice Brezovica, která vlastně leží už těsně před lublaňskou aglomerací, kde opět přesedáme do náhradních autobusů. Následuje jízda po hlavní silnici až do centra Lublaně k nádraží, autobus však zastavuje na zastávce dříve, tak vystupujeme a projdeme se do našeho ubytování po jiných ulicích, než doposud. Do našeho bytu jsme došli až po 21. hodině a je již skoro tma. 

Probouzíme se do dalšího dne- středy 23.července. Náš pobyt v Lublani končí. Přesouváme se dále- do vnitrozemí Chorvatska. Zarezervoval jsem ubytování v bytě na jednom z předměstí Záhřebu, za velice dobrou cenu. V bytě má být klimatizace a hlavně pračka, jelikož našeho špinavého prádle postupně přibývá. Nikam nespěcháme, možnosti vlakových spojení je pro naši cestu dost. I když do Záhřebu bychom mohli jet přímou cestou po hlavní trati přes přechod Dobova- Sávski Marof, tato trať není nijak zajímavá a je krátká. Rozhodli jsme se, že hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem překročíme po jiné- vedlejší trati. Podle toho jsme přizpůsobili naši trasu. Opouštíme náš byt, ve kterém jsme se po 3 noci pobytu cítili velmi spokojeně.

   Na nádraží u mezinárodní pokladny ukazuji paní za přepážkou námi vyhledané spojení, paní se pokouší pro mě vydat jízdenku (Adam ji nepotřebuje- má svůj Inter Rail). Nakonec se paní omlouvá, mezinárodní jízdenku pro přechod na lokální trati vydat zde nelze, ale prodá nám ji údajně průvodčí ve vlacích.  Dostávám tedy vnitrostátní jízdenku Lublaň- Celje- Rogatec, což je větší stanice před hranicí. Jedeme nejprve regionálním vlakem po hlavní koridorové trati za východ do známého železničního uzlu Zidani Most, což je takový kolejový triangl, kde se spojují 3 důležité tratě- do Lublaně, Záhřebu a pak na sever směr Maribor a Vídeň. Krajina se změnila, z rovinaté kotliny u Dunaje jsme vjeli do hlubokého údolí řeky Sávy a Zidani Most je tak do tohoto údolí vtěsnán. Do Sávy tady ústí řeka Savinja, přitékající ze severu od města Celje. Z moderní nové elektrické jednotky řady 511 přesedáme do starého elektrického Desira- řada 312, které již pamatuje přes 20 let. Tímto jsem je v roce 2003. Interiér se od té doby nezměnil. Klimatizace sice funguje, elektrické zásuvky ani WiFi zde však nenajdete. V roce 2003 jsem tyto jednotky Slovincům záviděl, jak je úžasné, že mají na rozdíl od nás elektrické vlaky pro malou kapacitu cestujících (jsou 2 nebo 3 vozové verze) a jsou nízkopodlažní. Dnes již jsou technicky překonané.

Jízda do města Celje trvá jen kolem 20 minut a tady vysedáme. Respektive přesedáme, ale náš další vlak směr Chorvatsko má jet až za 2 hodiny. Alespoň si to tady projdeme a dáme si něco na jídlo.

  Celje je známé historické město a třetí největší ve Slovinsku (po Lublani a Mariboru), i když má jen 38 tis. obyvatel. Nádraží je hned u centra města a na kopci nad městem vidíme rozsáhlý opevněný hrad. Ten je častým cílem turistů, my k němu však dojít dneska nestíháme. Řešíme, zda si ponechat velkou tašku na kolečkách v úschovně, ale žádná zde není. Nevadí, na moc dlouhé chození to stejně nebude. Je kolem poledne a procházíme místními uličkami s pěknými kostely, do kterých lze nahlédnout, i s ostatními historickými budovami. Oběd řešíme pultem teplých jídel v supermarketu a jídlo si pak jdeme sníst do pěkného čistého parku do stínu pod stromy. Mají tu pěkné nábřeží říčky, odkud fotím hory s hradem. Město Celje je častým cílem poznávacích zájezdů turistů, případně se tady lidé stavují cestou na jadranské pláže. A přetrvává tady stále otrokářská společnost (pozn. Slovinsky slovo otroci znamená děti).

  Naše vlakové putování pokračuje dál. I na nádraží v Cejle mají čisté neplacené WC (vlastně skoro na všech nádražích byly záchody zdarma a čisté s možností doplnění pitné vody, což je fajn). Na nástupišti již stojí přistavená dvouvozová dieselová jednotka řady 814 (neplést si s naší Regionovou), která už něco pamatuje. Také touto jsem jel na původní cestě před 22 lety z Bohinjske Bistrice do Sežany, na tu dobu vypadala moderně, nyní již patří spíše do šrotu. Na střeše jednotky je něco jako klimatizační jednotky, pod rámem nemotorového vozu bublá s smrdí dieselagregát, ale všechny okna vlaku jsou otevřená. Adam se tomu směje, říká doslova, že tady běží dieselagregát na pohon klimatizace, která nefunguje. Interiér této jednotky také pamatuje desetiletí. Na Wifi či elektrické zásuvky zapomeňte, jsou zde ale záclonky. Interiér vozu je při stání prohřátý, někteří cestující čekají s nástupem až těsně před odjezdem.

  Vlak odjíždí a vzduch profukuje přes otevřená okna vlaku a hned je v něm příjemněji. Zpočátku jedeme po hlavní trati směrem na Maribor, kde tenhle stroj vyvine i rychlost přes 100 km/h. Po pár kilometrech odbočujeme na neelektrizovanou jednokolejnou lokálku. Je však v celkem dobrém stavu, rychlost dosahuje až 80 km/h a trať rozhodně není rozbitá. Jedeme slovinským venkovem- vysočinou, žádné velehory. Ukazuji průvodčí moji jízdenku do stanice Rogatec a říkám, že pojedeme až do konečné stanice na chorvatském území. Přikyvuje a prodá mi lístek za pohraniční úsek a potvrzuje, že dál v Chorvatsku mi prodá lístek chorvatský průvodčí. Město Rogatec je posledním významnějším sídlem ve Slovinsku, dále následuje již jen málo osídlené pohraničí. Trať vede údolím, na dně kterého protéká potok. U něj je bažina a plot s ostnatým drátem. Na druhé straně údolí je již Chorvatsko. Obce na obou stranách hranice většinou nejsou propojené, podél potoka je říční niva zarůstající travinami a křovím. Krajina by se dala přiměřit k údolím u města Toužim a Žlutice na Karlovarsku. Po několika kilometrech jízdy podél hranice jsme se přehoupli na chorvatské území, je zde i malý silniční přechod. Pak následuje několik chorvatských zastávek a za nimi nastává obec a stanice Durmanec, kde tento vlak končí. V Chorvatsku citelně klesla traťová rychlost, až ke 20-40 km/h, strojvedoucí ji však dodržuje jen sporadicky. Tady není žádný ETCS či jiný signál. Ze slovinské strany do stanice nejsou žádná návěstidla. Přes hranici tímto vlakem projelo tak kolem 10 cestujících včetně nás.

 

Chorvatsko

Vítejme v Chorvatsku, oznamují nám mobilní operátoři. Pro Adama je Chorvatsko premiéra, pro mě návrat po 22 letech. Durmanec je větší obec v údolí, nad kterém se na vysokých pilířích klene vysoký dálniční most. Ano, je to ta dálnice, kterou většina z vás obvykle míří k vytouženému čistému teplému Jaderskému moři. I já jsem po ní kdysi jel autobusem. Vystupujeme z vlaku na malé prázdné stanici o 3 rozbitých kolejích. Zároveň k nádraží přijíždí policejní auto (Škoda Octavia) a z něj pomalu vystupují muž a žena. Zdraví se s výpravčím a snaží se vykázat činnost- zdraví se s námi cestujícími z vlaku ze Slovinska. Přátelsky se nás ptají, kam jedeme a chtějí vidět naše doklady. Vytahujeme naše české občanky, ani si je neprohlížejí, jej mávnou rukou a poděkují. Stejně tak u rodinky pravděpodobně Nizozemců, kteří vytáhnou své pasy a zamávají jimi, také je nic dalšího nezajímá. Pak si policista muž dává kafe a cigárko s výpravčím stanice a baví se o životě. Prostě takové formální kontrola cestujících. Přitom na chorvatském území vlak projel několik zastávek, takže kdyby někdo chtěl ilegálně překročit hranici, mohl by vystoupit už na nich a nikdo by se to nedozvěděl.

  Po pár minutách přijíždí na další kolej vlak z Chorvatska. Ten však je ještě zanedbanější než ten slovinský. Je to dvouvozá dieselová jednotka řady 7121, kterou sem přijel přibližně stejný počet lidí jako ze Slovinska. Nastupujeme tedy do něj a v tomto vlaku ale funguje klimatizace. Tedy když jsou v něm zavřená okna, uvnitř je asi o 1-2 stupně chladněji než venku. Jedeme tedy směr chorvatské vnitrozemí. Tento vlak je ale uvnitř hodně hlučný. Když je motor ve výkonu, není slyšet vlastního slova. To je ale nedostatek všech motoráků jihovýchodní Evropy (např. ten, co jsme jim jeli letos v Řecku). Chorvatský průvodčí mi z elektronického strojku prodává jízdenku do cílové stanice Gajnice na předměstí Záhřebu a fotí si Adamův Inter Rail. Trať v Chorvatsku je určitě v horším stavu než ta slovinská, tím spíše, že se jedná o bezvýznamnou lokálku. Jsou zde ale stanice s výpravčími, kteří chodí k vlaku s výpravkou.

Překročení státní hranice je patrné i na typickém fenoménu na Balkáně a to bordelismu. Lidé zde mají takový vztah ke starým a rozbitým věcem, že je nechávají na zahradách a dvorcích. U rodinných domků vraky osobních aut, na dvorech firem vraky autojeřábů, náklaďáků, dodávek či stavebních strojů. A poházené odpadky a zbytky stavebního materiálu. Oproti Slovinsku zcela evidentně zestárl vozový park na silnicích, i domy jsou rozbitější. V jedné stanici křižujeme v protisměru starý motorák, ten údajně je koupen z druhé ruky ze Švédska. Dojeli jsme do uzlové stanice Zabok, kde budeme přestupovat na přípojný vlak směr Záhřeb. Tato stanice je naopak po totální rekonstrukci. Nové koleje, ostrovní nástupiště, elektrizace. Vše je v mohutném megalomanském stylu. Je to tu spousta betonu, dlažby, zábradlí, pro stavební firmy toto musel být zlatý důl, zvláště, pokud financuje EU- z cizího krev neteče. Mají zde moderní informační velkoplošné LED displeje s odjezdy vlaků. Na kolejích stojí moderní nové elektrické jednotky, které jezdí na této příměstské trati do Záhřebu. Do jedné z nich nasedáme, uvnitř je příjemně vyklimatizováno. Jsou zde všechny moderní vymoženosti jako Wifi, elektrické zásuvky, informační panely, vakuové WC. Tyto vlaky vyrobil místní výrobce KONČAR, bude o něm ještě několikrát řeč.

  Odjíždíme a trať Zabok- Záhřeb je opravdu moderní. Sice jednokolejka, ale jezdí se po ní rychlostí 100 km/h. Je zde několik stanic či výhyben na křižování, ve špičce tudy jezdí několik vlaků za hodinu, kupodivu všude vychází výpravčí ven vlaky ručně vypravovat. Údolí se postupně rozšířilo, je to široký úval a nad ním se tyčí hora s vysílačem, která je mi povědomá. Je to ta, která je nad Záhřebem, vlastně je to celé pohoří, které musíme směrem do Záhřebu objet. S Adamem kroutíme hlavou nad interiérem vlakové soupravy, tedy uspořádání sedadel. Ve většina nízkopodlažního úseku vlaku je na každé straně vozu u oken jen jedna řada sedadel- jako v tramvajce. Ano, zcela jistě se stojících cestujících vejde do vozu více než sedících, ale toto uspořádání má smysl určitě jen na městských linkách s velkou cirkulací cestujících na krátké vzdálenosti a nikoliv v příměstských vlacích, které navíc zajíždějí daleko za velkoměsto. Inu, co si dopravce objednal, to mu výrobce KONČAR dodal. Další věc, uvnitř vlaku nemůžeme najít odpadkové koše. Možná snaha motivovat Chorvaty k ekologickému chování, aby odpadky vůbec netvořili a když už tak vyhazovali venku ve stanicích?? Toto ale v této zemi rozhodně neplatí (pamatuji si z minulé cesty plastové tašky s odpadky ponechané v záhřebské tramvaji). Ve vlaku vidíme ponechané odpadky na několika místech- mezi sedačkami, u madel dveří či prostě volně poházené. Adam pak odpadkové koše našel, ale dost nenápadně umístěné pod sedačkami a navíc docela malé. Jejich umístění také není moc šikovné.

  Jsme už před Záhřebem, ve stanici Zapresič jsme se napojili na hlavní trať ze slovinské Lublaně. Městská zástavba je hustší a začínají paneláky. Jsme v cíli, vystupujeme na zastávce Gajnice, odkud to má být pouhých 6 minut do našeho ubytování. Procházíme podchodem pod kolejemi a pak pod hlavní silnicí. Vcházíme na sídliště. Je tady hodně stromů, tráva je zežloutlá suchem a půda vyprahlá. Dům s naším bytem je klasický panelák z 80. let, je ale rekonstruovaný a okolo jsou stromy. Podle instrukcí zaslaných přes SMS v pohodě nacházíme schránku na klíče i samotný byt. Jsme ve druhém patře, je to vlastně malý byt pro 2 osoby s obývákem, který je zároveň ložnicí a má kuchyňský kout a je zde koupelna s pračkou. Klimatizace je ta mobilní, sice má menší účinnost ale funguje. Je zde prostorný balkón, okna na severní stranu a do zeleně. Pro naše přespání na 2 noci úplně ideální. Hned zapínám pračku, je to sice ta menší, už pamatuje léta (je analogová, tím ale lépe, má jednoduché ovládání), pracích kapslí máme dostatek. A hned se jdeme vypravit do nedalekého obchodu s potravinami nakoupit jídlo.

  Je to řetězec SPAR, kde mají výběr velký, je zde i pult teplých jídel (Adam si dává řízek a filé), smiřujeme se s tím, že ceny jsou zde vyšší než u nás i o trochu vyšší než ve Slovinsku (oproti roku 2003) se to nezměnilo. Samozřejmě chceme ochutnat především místní potraviny. Kupuji mimo jiné místní ajvar a to několik druhů. Pračka mezitím doprala, věším prádlo na sušák na balkón, kde je horko a mírně profukuje vítr. Vydáváme se ještě pěšky na krátký průzkum a dávám prát další várku prádla. Venku již není takové horko a s nápadem vyjít ven večer přišlo evidentně hodně lidí. Posedávají na lavičkách, na zahrádkách restaurací a cukráren. Pár ulic za panelákovým sídlištěm je vilková čtvrť a zvedají se kopce, je vidět do okolí- na předměstí Záhřebu. Udělali jsme asi hodinovou okružní procházku, během které jsem nasbíral na stromech a pod nimi místní ovoce (švestky, špendlíky). 

 Vracíme se do bytu a pomalu se stmívá. Zároveň řešíme program na zítřek a na další dny- kam se vydat. Zítřek je celkem jasný. Jeden z důvodů, proč se Adam chtěl vypravit právě sem do Záhřebu, byl cíl projet si zdejší rozsáhlý tramvajový provoz. To jsem učinil i sám právě v roce 2003, kdy jsem měl na Záhřeb celý den, koupil jsem si jednodenní jízdenku na zdejší MHD a hodně jsem cestoval právě tramvajemi. Překvapil mě rozsáhlý vozový park různého stáří a výrobců (ostatně jako jinde ve východní Evropě, kdy dopravní podniky získávaly ojetiny ze všech možných koutů Evropy). V Záhřebu mají mít také zajímavé technické muzeum, které by se Adamovi mohlo líbit. A mohli bychom se v době největšího vedra jet „schovat“ do hor, na jeden z kopců by měla jezdit kabinová lanovka. Adam by si tak udělal zítra pauzu od železničního cestování a jízdenku Inter Rail by si na zítřek neaktivoval. Dále kalkulujeme další směr naší cesty. Není to jednoduché. Dnů už zbývá málo, respektive mě se krátí dovolená. Nechceme jet domů stejnou cestou a na zpáteční cestě bychom určitě chtěli jet jinudy. Nabízejí se možnosti vrátit se po jiných tratích do Slovinska a pak přes vedlejší přechod přes město Dravovgrad se dostat do rakouského Klagenfurtu. Po rakouských tratích směrem domů jsme již ale jeli a v Rakousku je hodně draho. Láká nás prozkoumat neprobádané oblasti dalších částí bývalé Jugoslávie (např. Bosnu, Srbsko, Černou Horu), ale jednak na to nezbývá čas a jednak osobní železniční spojení mezi mnoha státy nefunguje. Je to paradox, že kdysi mezi státy uvnitř Jugoslávie jezdilo mnoho vlakových spojů, dnes mnoho států bývalé Jugoslávie nemá žádné spojení do zahraničí. Do Bosny se tak dá dostat vlakem jen s pěším přechodem přes hranici po mostě přes řeku a mezi Chorvatskem a  Srbskem není vůbec žádné osobní spojení. Jinak to není ani do jiných států- Bulharska, Rumunska či Řecka. Objevili jsme, že mezi Záhřebem a Maďarskem jezdí jeden vlakový spoj denně a to rychlík s odjezdem v 16:30, který jede přes město Koprivnica do maďarské pohraniční stanice Gyekenesz na jihu Maďarska a dále okolo Balatonu do Budapešti. Vlak je údajně s povinnou rezervací a jízdenky na něj se nedají koupit přes Internet. Do Budapešti tento vlak dojede až pozdě v noci. Ale co je zajímavé, v maďarském Gyekeneszi je od něj přípoj maďarským vnitrostátním vlakem Inter Regio do Szombathely, kam bychom mohli dojet ještě tentýž den večer. Toto město známe, byli jsme v něm i jeho okolí na rodinné dovolené na jarních prázdninách v roce 2019. Odtud je pak už jen kousek a s dobrý vlakovým spojením  buď na Slovensko nebo do Rakouska. Rozhodli jsme se tedy, že zítra, až popojedeme do centra Záhřebu, se na hlavním nádraží stavíme v mezinárodní pokladně a zjistíme, zda lze na rychlík do Maďarska koupit jízdenku pro mě a místenky pro nás oba.

Probouzíme se do dalšího dne, je čtvrtek 24. července. Spalo se nám dobře, přes noc se při otevřených oknech a dveřích na balkon příjemně ochladilo a klimatizovat jsme nepotřebovali. Tato mobilní malá klimatizace je totiž velmi hlučná. Hned ráno v 7 hodin dávám prát další pračku. Některé prádlo přes noc venku na sušáku už krásně uschlo. Čeká nás další horký letní den, údajně má být tady ve městě až 34 stupňů. Zároveň ale mají být bouřky, tak raději před odchodem ven stěhuji sušák z balkónu do obyváku. Vyrážíme s Adamem na poznávání Záhřebu.

   Nejrychlejší spojení do centra a na hlavní nádraží je vlakem ze zastávky, příměstské vlaky jezdí ráno každých 20 minut. Na zastávce je budka s paní pokladní, u které kupujeme 2 jízdenky. Přijíždí opět moderní jednotka KONČAR a jedeme 9 km 12 minut i se zastávkami do centra. Záhřeb je rozsáhlé město, leží vlastně na obou březích řeky Sávy pod horami vysokými přes 1000 metrů. V samotném městě žije 770 tis. obyvatel a v celé aglomeraci před 1 milion. Přirovnání k Praze dává smysl. Záhřebské hlavní nádraží po 22 letech moc nedoznalo změn, je zde hodně kusých kolejí, ale o bezbariérovosti byste si tady nechali jen zdát. Mezinárodní pokladu jsme našli snadno, ani u ní není fronta. Vysvětlujeme paní za přepážkou, jakou jízdenku potřebujeme a prodává nám na mezinárodním jízdenkovém papíru 1x jízdenku a 2 rezervace na zítřejší rychlík do maďarského Gyekenesze. A k jízdenkám nám dává krásnou barevnou obálku. To potěší. Hned, jak se ocitneme na Wifi signálu (což tady není problém), kupuji ještě pro sebe přes aplikaci MÁV ((Maďarské dráhy), mám i ještě uloženou v telefonu z loňského roku, když jsme jeli přes Maďarsko s klukama do Rumunska) na vlak Inter Regio do Szombathely. A zároveň přes Booking rezervuji v Szombathely hotel, který má výborné reference a hlavně otevřenou recepci do 22 hodin a vykomunikoval jsem předem s personálem, že je to mu opravdu tak, jelikož náš vlak tam má dorazit v 21 hodin. Tato rezervace hotelu se nedá stornovat.

  Ještě si musíme koupit celodenní jízdenky na cestování zdejší MHD. Pamatuji si, že kdysi jsem ji kupoval v předprodejní budce dopravního podniku ZET- Zagrebački električni tramvaj. Podle mapy by jedna z těchto prodejen měla být před nádražím u zastávek tramvají, jenže je to obyčejná trafika. Ptám se prodavače, zda má jízdenky ZET. Přikyvuje a ukazuje mi bloček s jízdenkami na jednotlivou jízdu. Říkám, že potřebujeme jízdenky denní. Pán bere do ruky bloček s jízdenkami denními. Říkám, že chci dvě a utrhává mi 2 kusy. Cena za jednu je 3,98- EUR. Krásná práce. Jízdenky je pak potřeba při první jízdě označit ve strojku v tramvaji či autobusu. Nejprve máme v úmyslu se dostat do technického muzea Nikoly Tesly. To má být pár zastávek některou z tramvají. Přijíždí nejprve moderní tramvaj od místního  výrobce CROATRAM, Adam však chce jet další, starou, což je typ KT4 z Tatry Smíchov. Nutno připomenout, že v Záhřebu tramvaje jezdí na úzkém- metrovém rozchodu. Interiér staré tramvaje hovoří za sebe, stejně tak absence klimatizace či jiných výdobytků moderní doby (Wifi, USB zásuvky na dobíjení mobilů a tabletů). Těžko říci, zda tato tramvaj byla do Záhřebu dodána originálně z výroby, nebo zda ji město odkoupilo nebo dostalo darem z některého z východoněmeckých měst, kam byly původně dodávány a Němci je dávno nahradili moderními typy.

  Dojeli jsme k muzeu. Mlhavě si vzpomínám, že jsem tehdy v roce 2003 v nějakém zdejším technickém muzeu byl, že jsem si jej spíše proletěl před zavírací dobou, ale podle mě to tohle nebylo. To původní bylo blíže centra. Současné muzeum je po rekonstrukci a rozsáhlých úpravách exponátů. Venku před muzeem mají mimo jiné jako exponát transformátor zdejšího výrobce KONČAR. Pojďme si zatím o KONČARu popovídat. Tato firma byla v dobách Jugoslávie koncern- několik závodů se zaměřením na elektrotechniku. Vyráběl krom transformátorů také elektroniku i elektrické vlaky. Stejně tak technologické celky např. do jaderných elektráren. Tato firma se dá srovnat se Siemensem nebo s ABB- krom robotiky- kde pracuji. Přišlo mi zvláštní, že větší konkurenti ze západní Evropy po revolucích v 90. letech KONČAR nekoupili. Zřejmě to bylo pro ně velké sousto. Nyní tato firma je součástí konsorcia, které vyrábí nové tramvaje, mimo jiné právě pro Záhřeb. Následně jsem se od kolegy v ABB dozvěděl, že Siemens sice KONČAR koupil, ale jen některé jeho divize a většinu podnikání firma provádí právě z důvodu tradice právě pod značnou KONČAR. Mimochodem, vloni v Moldavsku jsme viděli několik jeho velkých transformátorů. 

   Procházíme se jednotlivými sály technického muzea, Adam je nadšený a já taky. Jedna z expozic je věnována vynálezům Nikoly Tesly, tam se však moc nezdržujeme, před půl rokem jsme byli v zajímavějšími Teslově muzeu v Bělehradě. Mají zde i exponáty z tramvajového provozu v Záhřebu. Co mě hodně zaujme, je expozice věnovaná místní jaderné elektrárně Krško. Věděl jsem zběžně, že někde v bývalé Jugoslávii je v provozu atomová elektrárna, ale neznal jsem detaily. Elektrárna Krško byla vybudována za socialismu jako jugoslávský projekt s americkou technologií, podílela se na ni firma Westinghouse. Pozn. Co na to tehdy asi říkali sovětští soudruzi, další příklad excentricity Jugoslávie.  Nachází se ve Slovinsku, ale velmi blízko hranic s Chorvatskem a nyní ji oba státy udržují současně, z poloviny se dělí o vyrobenou elektřinu a hradí náklady na dispozice s vyhořelým  palivem. Ve Slovinsku má tak jaderná energetika třetinový podíl na výrobě elektřiny, další třetina připadá na vodní elektrárny a zbytek na fosilní paliva. Slovinsko má tak optimálnější energetický mix. Proto je tam smysluplnější používat elektrická auta.  Ve větším Chorvatsku na fosilní paliva připadá podíl větší. Tam elektroauta moc smysluplná nejsou. Tato jaderná elektrárna nevyužívá odpadní teplo k vytápění (na rozdíl od našich Dukovan či Temelína), jelikož je daleko od větších sídel a navíc kvůli místnímu klimatu je zde tepleji než u nás. No vidíte, Jugoslávie byla tak vyspělý stát, že dokázala kdysi postavit vlastní jadernou elektrárnu (byť s americkou podporou). My jako ČSSR také, byť s podporou ze SSSR.

  Adama zaujmou i výrobky místní elektroniky z doby socialismu, Jugoslávie byla stejně jako ČR na vysoké úrovni vyspělosti, když dokázala vyrábět vlastní televize, radiopřijímače, videorekordéry, kamery.  Po prohlídce muzea se jedeme tramvajemi projet po městě a míříme také do komplexu sídlišť, které jsou na opačném břehu řeky Sávy. Záhřeb je postaven tak, že na levém- severním břehu řeky pod kopci je historické centrum a naproti němu v rovině jsou rozsáhlá paneláková sídliště a průmysl. Řeka je zde už široká a podél ní jsou protipovodňové hráze a říční niva.

 Všude okolo poslouchám bavící se Chorvaty a uvědomuji si, kolik vlastně znám chorvatských slovíček a když mluví místní lidé pomalu, lze jim porozumět, o čem přibližně si povídají. V bývalé práci jsem měl několik kolegů z bývalé Jugoslávie, stejně tak jsem byl v kontaktu s jejich přáteli, kteří vlastní v Praze na Žižkově balkánskou restauraci. A také vzpomínám na kamarádku pocházející  z Bosny. Zdejší Chorvati mluví jejich velmi podobným jazykem. Na rozšíření slovní zásoby měl u mě vliv  poslech písní známé chorvatské hudební skupiny Karma na začátku 21. století. V jedné tramvaji se bavíme s Adamem a naslouchá nám jeden chorvatský senior. Hned pozná, že jsme Češi a povídám si s ním, odkud jsme a jaké jsou naše zdejší plány. Bavíme se směsicí češtiny, chorvatštiny, ruštiny a angličtiny. Říká, že Čechy dobře zná, že jim kdysi pronajímal apartmán u moře. Bavíme se o životě, o ekonomické situaci a dojde řeč i na to, že znám chorvatského europoslance – původně záhřebského advokáta Mislava Kolakusiče. Pán zbystří a rozzáří se a přitakává mi. Mile ho překvapí, že je mi znám a že jsem jeho fanouškem. Často jsem poslouchal jeho projevy v rodné řeči s titulky v evropském parlamentu. Pan Kolakusič velice ostře kriticky vystupoval proti nezákonným a nesmyslným opatřením v době covidismu a byl velkým kritikem k současné EU, zejména pak předsedkyni Evropské Komise paní Uršule. Pěkně jsme si s pánem notovali a shodli jsme se taky na nesmyslnosti a zbytečných obětem války v Jugoslávii i o tom, že jsou velmi podobné okolnosti současné války na Ukrajině. S Adamem jsme mezitím dojeli na velké sídliště s rekonstruovanými paneláky a širokými několika pruhovými ulicemi.  Vystupujeme z tramvaje a jdeme se projít a koupit občerstvení. Shodli jsme se na tom, že to tady připomíná Nový Bělehrad a taky rumunský Arad, kde je podobná architektura, hustota paneláků, vozový park aut a tramvajový provoz. Trochu to tu připomíná i ostravské sídliště Dubina. Slunce pálí, snažíme se uchýlit do stínu, svačinu či oběd nakonec kupujeme u pultu teplých jídel v supermarketu a pak konzumujeme na lavičce pod stromy. Zeleně je zde hodně, ale sežehlá tráva po suchu vypadá depresívně.

   Začíná být nepříjemné vedro a je čas utéct před ním do hor. Jedeme tramvají jinou tratí do centra s cílem vyjet místní lanovkou do kopců. Cestou se stavujeme na WC do překlimatizované obchodní pasáže, kde taky doplňujeme vodu. Zjišťuji ale, že jsou zde tramvajové výluky a bohužel se týkají i nejzajímavější linky, což je tramvaj, která jede do hor. Místo ní má jezdit autobus. Improvizovaně pak pátráme, kde je jeho zastávka a dlouho jdeme pěšky po ulicích, ze kterých se stalo jedno velké staveniště. Probíhá kompletní rekonstrukce ulice a tramvajové trati. Autobus jsme našli, je však plný důchodců a klimatizace v něm spíše nefunguje. Že by tolik důchodců chtělo jet na hory? Nikoliv, spíše jich v této čtvrti žije hodně. Jedeme okolo totálně rozbagrovaného přestupního uzlu a tramvajové koneční Mihaljevac, odkud pak jezdí tramvaj do prudkého kopce k úpatí hor. Tato trať se také rekonstruuje, pamatuji si, že kdysi před 22 lety byla jednokolejná a jezdila po ní jedna tramvaj T3 z Československa. Autobus se při dalším stoupání do hor postupně vyprazdňuje a vysedáme na terminálu Gračansko Dolje, které leží na okraji města a je zde dolní stanice lanovky s tramvajovou konečnou. Pamatuji si zdejší tunel se stezkou pro pěší a cyklisty, který vede pod horou. Lanovku si však zde nepamatuji a podle mě tehdy v roce 2003 neexistovala. To potvrzuje i její moderní technologie i megalomanská betonové stavba spodní stanice. Na druhou stranu, mají zde klimatizováno, čisté WC a je zadarmo. U pokladny není žádná fronta. Zpáteční jízdné lanovkou pro nás oba činí 20,- EUR, což je velice přívětivé. Ve spodní stanici si však připadáme jako v budově duchů, odbavovací systém je samoobslužný, jsou zde turnikety a žádní zřízenci, kteří by asistovali při nástupu do gondol. Krom nás tady nyní žádní cestující nejsou.

  Takže si užíváme sami dva celou gondolu pro sebe. Připomíná to tady moderní novou velkokapacitní lanovku na Sněžku.  Zdejší systém je na principu jen jednoho lana, není zde samostatně tažné a nosné. A na trase jsou 2 přetáčecí stanice, kde se úhel směru jízdy lanovky mění a gondola najíždí na jiné lano. Stoupáme prudce do hor a pod námi se postupně otevírají krásné výhledy na celé město Záhřeb i a aglomerací  s pohořím. Horní stanice je na vrcholu hory Sljeme s nadmořskou výškou 1030 m. Dolní stanice je ve výšce pouhých 267 km a délka trasy lanovky je 5 km. Moc cestujících tady není, většina gondol v protisměru je prázdných. Jednak je pracovní den a jednak, jak jsme pochopili, tato oblast je atraktivnější v zimě, kdy lidé sem vyrážejí za lyžařskými sporty. Je zde ale hodně cyklistů, kteří sjíždějí na terénních kolech z kopce. Lanovka vede místy nad hlubokými údolími, vysoko nad vrcholky stromů a místy se houpe, věříme však výrobci,  což je rakouská firma a technologie.

  Dorazili jsme na vrchol Sljeme a je zde o poznání chladněji než dole v Záhřebu, kde má nyní být až 34 stupňů. Tady nahoře je nějakých 27 a příjemně fouká. Stojí zde vysoká betonová vysílací věž, podobná té nad Bělehradem. Původně jsme měli v úmyslu se do ní podívat a užít si rozhled z vyhlídkové plošiny, ale vstupné činí pro dospělého 20,- EUR.  To je celkem hodně a v nepoměru k jízdnému za lanovku, kdy jsme za oba zaplatili 20,- EUR nahoru i dolů. Studenti mají nižší cenu a to 9,- EUR. Nabízím Adamovi, zda se na vysílací věž nechce podívat sám, ale zájem nemá. Tak se zatím touláme po okolí vrcholu hory, užíváme příjemného klimatu a stínu pod jehličnatými stromy. Na chvíli si zuji boty a procházím se bosky po trávě po loukách, což jsou lyžařské sjezdovky. Výhled je odtud krásný, vidíme údolí s místy, kudy jsme včera jeli vlakem. V dáli je vidět bouřky. Dole přímo v Záhřebu podle předpovědi ale už být dnes nemají. Po prohlídce okolí vrcholu a kochání se na krajinu mezitím pomíjí nejteplejší část dne a vracíme se lanovkou dolů. Ještě se projdeme tunelem pod horou, který je u dolní stanice a vede k východisku turistických cest, Adam se podivuje, proč tento tunel byl postaven, má navíc velký profil, jako kdyby v něm měla vést dvoukolejná železniční trať či široká silnice. Nic takového by ale zde na úpatí hor nedávalo smysl. Tunel slouží pěším turistům či cyklistům. Jedeme náhradní autobusovou linkou za tramvaj do centra, tentokrát bus není přecpaný a klima v něm funguje.

  Vystupujeme až na konečné v centru, kde je nejvíce památek. U hlavní z nich – ohromné vysoké katedrály s vysokými věžemi jsou však tyto věže obehnány lešením, což je škoda. Jak jsem tu byl minule, tato katedrála byla pěkná a zaujala mě. Procházíme tedy historickým centrem po úzkých uličkách okolo velké tržnice na jednom náměstí. Je zde hodně stolků, ale nyní odpoledne v pracovní den jsou prázdné. Došli jsme až na centrální náměstí zvané Trg bana Josipa Jelačića, kde je ale také hodně historických budov za lešením.  Ale architektura starých budov je zajímavá, je zde patrný také několikaset letý vliv Rakouskouherské monarchie. Jsou zde ale davy lidí a to nejen turistů ale i místních pracujících, je zde hodně kanceláří firem a bank a těm zrovna skončila pracovní doba. Místo je důležitý tramvajový uzel a měla by jezdit odtud přímo tramvaj směrem k našemu ubytování. Měli bychom se tam dostat na naši celodenní jízdenku. Naše tramvaj přijíždí, je ale pořádně nacpaná a vzduch uvnitř je nepříjemný. Jedeme ale správně a na konečné s názvem Črnomerec je terminál městských a příměstských autobusů, které na tramvaje navazují. Je zde také několik hypermarketů, stavujeme se v jednom z nich a kupujeme nějaké jídlo. Je tam Wifi síť a poznamenávám si čísla busů, které mají odtud jezdit na naše sídliště.

  Na autobusovém terminálu zažíváme další balkánský fenomén. Našli jsme snadno zastávku linek, které jezdí na zastávky blízko našeho ubytování. Jsou zde i vylepené jízdní řády. Přijíždí včas autobus té správné linky. Tak spolu s ostatními cestujícími nastupujeme dovnitř. Ale co se děje, řidič vystupuje z kabiny, nechává bus nastartovaný a jde někam pryč. Hmm, asi si došel na WC. Ale čas plyne a řidič nikde. Někteří cestující vystupují. Na protější straně nástupiště stojí jiný bus, podle čísla by také jet jen na naše sídliště, ale v něm taky není řidič. Že by byla nějaká porada řidičů?? Asi Po 20 minutách se řidič našeho autobusu pomalým krokem vrací, nasedá za volant a konečně odjíždíme. Čekání však stálo za to, jelikož zastávka této linky busu je nějakých pouhých 200 metrů od našeho domu s ubytováním.

 Vyndávám sušák s prádlem z obýváku na balkón, které tak krásně při vánku a horku doschne. Bouřky už být nemají. Na dnešek ale ještě nemáme konec aktivit. Plánujeme program na zítřejší dopoledne, tedy na dobu před 16:30, kdy nám z hlavního nádraží odjíždí vlak do Maďarska. Byt musíme opustit do 10:00. Když bude mít Adam na zítřek aktivovanou jízdenku, bylo by vhodné se ještě někam projet vlakem, ale možností moc není.  Železniční síť v Chorvatsku je celkem řídká a krom okolí Záhřebu je také nízká četnost vlakových spojení. A ani nelze podniknout okružní jízdu. Nabízí se možnost si na hlavním nádraží, pokud tam bude funkční úschovna, nechat naši velkou tašku, projet se vlakem do nedalekého města Karlovac a zpět. Časová rezerva je dostatečná, pokud úschovna zavazadel nebude, prostě pojedeme s velkou taškou. Má kolečka a už jsme se s ní nachodili v minulosti hodně, takže by to měla zvládnout.

  Ještě večer vyrážíme na průzkum okolí. Když už máme ty celodenní jízdenky na zdejší MHD, chceme popojet pár zastávek autobusem na konec zástavby až k lesům. Jdeme na zastávku a podle jízdního řádu na Google mapách autobus opravdu jede. Vystopujeme na kopci, kde už není žádné sídliště, jen rodinné domy se zahradami. Tam podnikáme pěší procházku vilkovými čtvrtěmi a okolo polí  s výhledy na předměstí. Vlastně jsme poblíž oblasti, kde jsme se byli projít včera, ale tady jsme dál. Alespoň tady vidíme, jak si živou místní lidé, jasu zde zahrádky s ovocnými stromy, psy, kočky, slepicemi, je to tu hodně podobné českému prostředí na okraji velkoměsta. Procházíme postupně ulicemi až k našemu sídlišti. Do bytu se vracíme až za setmění.

Probouzíme se do dalšího letního dne- je pátek 25.7. Opouštíme naše ubytování v bytě, které nám náramně přišlo vhod a určitě splnilo svůj účel. Vyhlédli jsme si vlak ze zastávky na hlavní nádraží, od kterého máme dostatečně dlouhý přípoj na vlak do Karlovace. Pátráme po úschovně zavazadel, abychom odložili naši velkou tašku. Mají zde nějaké automatické úschovní skříňky, ale nevzbuzují naši důvěru. Asi třetina z nich je mimo provoz a další třetina je obsazená. Ty volné některé slouží jako odpadkový koš. Není zde žádný živý člověk, který by k úschovně patřil a ani žádné výdejní okénko, kdy by se zavazadla dala předat osobně. Jen je zde nějaký papír s telefonním číslem. Shodli jsme se s Adamem, že takovouto úschovnu nebudeme riskovat. Tím spíše, že na vyzvednutí zavazadla pak bude záviset naše další cesta. Tak prostě naši velkou tašku vezmeme s sebou do Karlovace. Bude to pro nás sice komplikace, na druhé straně ale jistota. Navíc všechny naše věci budeme mít k dispozici.

  Hledáme náš vlak do Karlovace a je to opět moderní elektrická jednotka KONČAR. Vidíme ale také staré panťáky od maďarského výrobce GANZ. Vyjíždíme směr Karlovac, zpočátku vlak jede pěkně rychle, kolem 100 km/h předměstími Záhřebu se zastávkami. Trať se pak mění v jednokolejku a její stav se zhoršuje. Začínají několikakilometrové úseky pomalých jízd, kde se jezdí 20-30 km/h, na zhlaví stanic přes výhybky někde i pomaleji. Koleje jsou na prohnilých dřevěných pražcích, v některých stanicích mají naskládané nové kolejivo s betonovými pražci připravené k použití. Je zde docela silný provoz nákladních vlaků, hlavně do přístavů- kontejnery, sypáky se substráty a cisterny. Podobně jako ve Slovinsku. Tyto vlaky křižujeme ve stanicích, stejně tak v jedné výhybně čekáme přes 20 minut na křižování se zpožděným rychlíkem od moře. Bylo mi divné, že Karlovac je od Záhřebu vzdálen něco pod 60 km, trať vede většinou po rovině jako přímka, zastávek je málo, ale jízda trvá před hodinu a půl. Tedy podle jízdného řádu. Zpoždění přes 20 minut jsou tady běžná. Ještě, že na zpáteční cestě máme dostatečnou rezervu na přestup na vlak do Maďarska a to přes 2 hodiny.

  Konečně jsme se dokodrcali do Karlovace. Nad městem se na kopci tyčí hrad. První stanice je hlavní nádraží, to je ale daleko od centra. Proto jedeme až na zastávku Karlovac centar, které je k historickému centru blíž. Vystupujeme na jednokolejné zastávce u vysokého náspu nad městem. Na jedné straně ošuntělé paneláky, na druhé starší zástavba. Tam má být to staré město. Máme tady přes 2 hodiny času. Město Karlovac je cílem mnoha turistů a pokud do Chorvatska jede poznávací zájezd, obvykle se stavuje i zde. Projížděl jsem tudy na své původní cestě v roce 2003 a ano, je mi to tu trochu povědomé, naproti vlakové zastávky je autobusové nádraží.  Nejprve procházíme kolem místního tržiště, jestli nás tu zaujme něco k jídlu, ale nikoliv. Tak popojdeme směrem, kde by mělo být ono úžasné historické centrum. To snadno nacházíme, je ohraničeno zbytky hradeb a kdysi zde býval i vodní příkop, nyní je terén porostlý travou a stromy. V centru jsou staré domy a pravoúhle uspořádané uličky, bylo to vojenské pevnostní město, hodně centrum připomíná český Josefov u Jaroměře či Terezín. Centrum je však opět jedno velké staveniště, staví se nové chodníky, obrubníky, dlažba na ulicích, hlavní náměstí je rozbagrováno, na většinu jeho plochy se nedá vůbec dostat, tím spíše, když máme tašku s kolečky. Kostel je také opět pod lešením. Je zde hluk bagříků, nakladačů a míchaček a sbíječek. Je škoda, že zrovna v létě, kdy sem jezdí nejvíce turistů, je zde staveniště. Nicméně pro stavební práce je nejvhodnější doba právě léto. Na jídlo se stavujeme v jedné z pekáren, ceny zde nemají předražené, kupujeme si čerstvé plněné kapsy. Pak usedáme na lavičky u zeleně na okraji starého města. Vešli jsme se podívat do jedné z cukráren, láká nás ochutnat pravá chorvatská zmrzlina. Mají tady několik druhů kopečkové i točené, volíme kopečkovou a ze cenu pod 2,- EUR dostáváme opravdu pořádnou poctivou porci a byla velice chutná. Takovou pořádnou bychom u nás v ČR nepořídili. Jenom ji rychle sníst, aby se nerozpustila.

Nemáme tady v Karlovaci už další program, jedno kolečko na velké tašce se pomalu ale jistě rozpadá, však taška již má své odslouženo. Je horko a nic extra zajímavého tady blízko není. Tak odpočíváme ve stínu u parku u vodovodního kohoutku. Pak se přesunujeme na vlakovou zastávku. I zde mají pokladní okénko na jízdenky s panem pokladním. Náš vlak oproti těm v opačném směru má zpoždění jen 10 minut a stejně pomalu, jako jsme přijeli sem, se vracíme zpět na hlavní nádraží do Záhřebu. V moderních vlacích i ve stanicích jsou displeje, na kterých se přehrávají propagační videa zdejších železnic. O tom, jak probíhá rekonstrukce tratí, jak se pořizují moderní soupravy, jak je práce na železnici prestižní. Více než 50% tratí, na kterých je osobní doprava, je elektrizovaných. To je fajn. Ale jen 13% těchto tratí je dvoukolejných. A právě to je ten problém. Zdejší jednokolejky jsou úzkým hrdlem a hendikepem zdejší železnice, obzvláště v dobách staveb, kde je problém vlaky nechat projet. Stavební práce je potřeba plánovat velmi pečlivě, jelikož k námořním přístavům nevedou odklonové trasy. Pokud někteří z vás cestovali v minulých letech oním slavným Jadran expresem (bez ohledu na dopravce), jistě si pamatují, že cesta vlakem byla pomalá a zpoždění 3 hodiny nebyly nic neobvyklého. Když se k tomu připočtou technické problémy na vlaku (nefungující klimatizace, spotřebovaná voda na WC, spotřebované pivo v jídelním voze), cesta vlakem k vysněnému Jadranu byla spíše dobrodružstvím pro šotouše (vlakové nadšence).    

  Prohlížíme si jako šotouši s Adamem vlaky a lokomotivy na hlavním nádraží a zároveň počítám, jak je možné, že když odtud vyjedeme v 16:30, tak do 21 hod bychom podle jízdního řádu a spojení se měli ocitnout v Szombathely téměř v severní části Maďarska. Pořád se mi to nechce věřit s ohledem na zdejší stav dopravní infrastruktury. Co je však možné, tak trať do uzlu Koprivnica a dále do maďarského Gyekenesz je již rekonstruovaná s jezdí se po ní rychlostí až 160 km/h. No, tak uvidíme. Zároveň si s Adamem říkáme, jaká lokomotiva vlastně náš dálkový vlak poveze, jelikož pro takto vysokou rychlost jsme tady neviděli moderní západoevropské Taurusy či Vectrony, že by jezdili ve službách osobního dopravce. Na jedné z kolejí však dostáváme odpověď. Chorvati mají jeden typ původních jugoslávských lokomotiv, které „umí“ jezdit až 160 km/h. Je to řada 1142, která je nasazovaná na modernizované úseky na východ do města  Vinkoviči, a na severovýchod do Koprivnice kde se již vysokými rychlostmi jezdí.

Dvě hodiny, které máme před odjezdem našeho vlaku, kterým opustíme Chorvatsko, vyplňujeme procházením se a nákupy jídla na cestu v podzemním nákupáku poblíž nádraží. Jednak je zde příjemněji než venku a jednak výběr obchodů i bister i pekáren je tady velký. Adam si vybral mix pizzových plátků, daly dohromady celou pizzu a stálo to včetně papírových obalů jen pouhé 4,- EUR a to ty pizzy byly ještě poctivé. Pamatuji si, jak kdysi moji dva kolegové z bývalé Jugoslávie prohlašovali, že pizza jako jídlo nepochází z Itálie, ale ze druhé strany Jadranu- z oblastí bývalé Jugošky. A že původně byla pizza jídlem chudých. Těsto na ni bylo prosté a jako přísady lidé použili to, co měli zrovna k dispozici. Mrzí mě, že jsem neochutnal pravý dalmátský pršút. Pro neznalé, jedná se o sušené maso uzrálé se zdravou plísní, často zrající na pobřeží jaderského moře a prosycené solí a mořským vzduchem. V obchodě byl sice velký výběr pršútu, ale ve velkých baleních a jelikož Adam by jej nejedl, musel bych jej sníst sám. Navíc pršút je docela drahá pochutina. Uvidím za 3 měsíce v Bosně, kde budeme i s mladším synem Štěpánem, tam bude jistě příležitost onu balkánskou delikatesní specialitu koupit. Do odjezdu vlaku ještě posedáváme v parku poblíž nádraží a dobíráme u kohoutku vodu na cestu po zbytek dnešního dne.

  Souprava vlaku je již přistavena. Podle jízdního řádu má mít vlak 2 části, jedna má jet do Maďarska a druhá se má ve stanici Koprivnica odpojit a pokračovat na východ Chorvatska do Osijeku. Původně jsme při plánech naší cesty zamýšleli podívat se i do Osijeku a seznámit se s tamějším tramvajovým provozem, také na úzkém metrovém rozchodu jako tady v Zábřebu. Osijek však leží na rovině, není se tak kam schovat před vedry a klima v létě je tam dost nekomfortní. Okolo města totiž leží jezera a bažiny a tak je tam vlhké nepříjemné klima a hodně komárů. Osijek se tak z tohoto důvodu řadí mezi evropská města s nejvíce nepříjemným letním klimatem a velkou nemocností z výše uvedených důvodů. Z Osijeku bychom se neměli jak vlakem dostat dál, zvažovali jsme ale cestu autobusem do Maďarska či Rumunska, odkud by pak bylo vlakové spojení. Nicméně zpět k našemu vlaku. Má jen celkem 4 vozy, dva maďarských železnic s otevíracími okny a dva železnic chorvatských, které sice vypadají z dálky moderně, ale Adam z výrobních štítků dohledal, že jsou minimálně 45 let staré. Ten náš, do kterého máme místenky, má okna jen vyklápěcí a měl by mít klimatizaci. Vozy se postupně začínají zaplňovat cestujícími, sedáme si na  místa podle našich rezervací. Pojede zde celkem dost lidí, ale kromě nás snad nikdo další místenky nemá, ani místa s rezervací ve vagónu nejsou nijak označena. Uvnitř ve vagónu je velmi nepříjemné vedro, alespoň jsou u oken záclony. Když je přistavena vlaková lokomotiva a zapnuto napájení vagónů, začne něco zpod vagónu hlasitě hučet, připomíná to sekačku či hoblovku, ale kýžený efekt to moc nemá. Mírně fouká z průduchů ve voze vzduch, ale studený není. O nic lepší to není ani ve vedlejším voze.

  Náš vlak směr Maďarsko odjíždí včas a nabírá postupně rychlost po modernizované trati okolo předměstí Záhřebu, místy jedeme i dříve zmiňovaných 160 km/h. Ale ne dlouho. Přibývá pomalých jízd, místy je trať rozbitá a nebo kličkujeme ve stanicích po vedlejších kolejích a vyhýbáme se dalším vlakům. Pak ve stanici, kde se trať odpojuje od směru na východ na Vinkoviči a dále směr Srbsko, asi 15 minut na něco čekáme. Železniční koridor zdaleka v těchto místech není dostavený. Tak to jsem zvědav, jak to  bude s garantovaným přípojem maďarského vlaku. No třeba se to rozjede a dále pojedeme po hotovém koridoru těch 160 km/h. Místo toho ale je situace opačná. Trať je čím dál rozestavěnější a rozkopanější. A to soudě podle odložené stavební techniky a materiálu mezi zarůstající vegetací dlouho. Zřejmě stavební firma během doby zkrachovala, nebo se změnily podmínky stavby. Někde se ale buduje. V celém úseku se trať rozšiřuje o druhou kolej, budují se přeložky na její napřímení, staví se velkorysé mosty, tunely, estakády. Až to bude dostavěné, a pokud se nebude zanedbávat údržba, vlaky budou jezdit rychle a plynule. Na jednom místě na pracovním vlaku vidíme československou dieselovou mašinku řady T211, ještě s nápisy v češtině. Zřejmě ji místní stavební firma odkoupila. Krajina v okolí tratě není nijak extra zajímavá, hory Dinárského pohoří jsou dávno za námi a jsou zde spíše povlovné kopce s malým převýšením, připomíná to tady např. okolí Litomyšle a Vysokého Mýta. Velkých sídel zde moc není.

   Strojvedoucí se snaží stylem jízdy zpoždění co nejvíce eliminovat. Vlak po pomalých jízdách prudce akceleruje, u krátké soupravy jen se 4 vozy to pro výkonnou lokomotivu není problém. Brzdí až těsně před omezením rychlosti. Přesto když dojíždíme konečně do Koprivnice, do odjezdu našeho přípojného vlaku v Maďarsku podle jízdního řádu zbývá 8 minut. Počítáme s tím, že jako návazný vlak má nějaké čekací doby, tím spíše, že se jedná o garantovaný přípoj. Nádraží v Koprivnici je totálně rozkopané, v provozu je sotva třetina kolejí, jinak rozsáhlý vlakotvorný uzel pro nákladní dopravu se teď používá jen na průjezd. Kapacity pro osobní vlaky jsou taky dost omezené, spousta z nich je na úsecích trati nahrazena autobusy.  Možná to je taky důvod, proč spojení z Chorvatska do Maďarska je jen jednou denně. Většina cestujících v Koprivnici vystupuje, resp. přestupuje do naproti nástupiště stojící dieselové jednotky do východochorvatského Osijeku. Vyprázdnění davů lidí z našeho vlaku trvá dlouho a dále do Maďarska jede v celém vlaku snad pouhých 40 cestujících. Pokud vlak v úseku do maďarského Gyekenesze pojede opravdu plných 160km/h, tak bychom náš přípoj měli stihnout. Podařilo se mi přes mobilní data připojit na online portál maďarských železnic a náš návazný přípoj má také zpoždění, což nám hraje do karet. Jenže rozestavěné úseky tratě neskončily, právě naopak. Rekonstrukce dvoukolejné tratě v rovinaté krajině teprve probíhá, úseky pomalých jízd jsou dlouhé, u tratě jsou improvizované budky zřízenců v montérkách, kteří mají velké zelené prapory s rozměry vlajky a mávají s nimi u vlaku. Na několika místech náš vlak i zastavuje. Na maďarské území se tedy spíše ploužíme. Krajina se tady úplně zploštila, je tady rozsáhlá Pannonská nížina s vodními plochami. Je to oblast soutoků řek Drávy a Mury, které se rozlévají do několika ramen a tvoří několik ramen s jezery, bažinami a lužními lesy. Přejíždíme po mostě největší rameno řeky a jsme v Maďarsku. Již jsou na dohled stožáry s lampami železničního uzlu Gyekenesz, je to ale spíše zarůstající džungle vegetace v původně používaných kolejích. Přijíždíme k maďarskému vjezdovému návěstidlu a na něm- červená !!!!! Tak to snad není možné!! Strojvedoucí se snažil s maximálním úsilím celou cestu dohnat zpoždění, a v Maďarsku tohle. Strojvedoucí několikrát přerušovaně houká, snad aby probudil výpravčího z kómatu. Ale stále červená. Asi 8 minut. Adam říká, že v dáli vidí projíždět nějaké Desiro. Cože???? Tak to je ten náš vlak, kterým jsme v Maďarsku měli pokračovat!!! Oni nám to Maďaři nechali ujet!! Tak to bude ještě zajímavé. Hlavou probíhají myšlenky, jak to bude s našim ubytováním, kde recepce je otevřena jen do 22 hodin a které navíc nelze zrušit a peníze za něj jsou již blokovány. Mezitím se konečně náš vlak dává do pohybu a rychlostí krokem se kodrcá po rozbitých výhybkách až k peronu.

Maďarsko

Vítejme v Maďarsku. Jsme v této zemi již poněkolikáté. S klukama naposledy před necelým rokem, když jsme vlakem cestovali do Rumunska. Nyní jsme ale v úplně jiné části. Naštvaní vystupujeme z vlaku na starém nádraží. Co nás zaráží, tak k ujetí našeho přípoje nebyl žádný důvod. Kdyby nás výpravčí nenechal stát ty minuty u červené, stihl by se náš vlak dokodrcat i tou nízkou rychlostí krokem přes výhybky k peronu a stihli bychom přestoupit. Tím spíše, že kromě těchto dvou vlaků byl ve stanici prakticky nulový další vlakový provoz-  osobní vlaky tady nejsou žádné a nákladní jsou jen odstavené. Dobrá zpráva ale je, že dnes jede do našeho cíle do Szombathely ještě jeden vlak a to za 2 hodiny a má tam dorazit kolem 23. hodiny. To mi potvrdí záhy i jediný z železničářů na peróně, což je maďarský průvodčí,  který nastupuje do vlaku. Adam se ptá, zda je možné se do Szombathelly dostat busem nebo taxíkem či Uberem či něčím podobným. Toto nelze, je to kolem 150 km, navíc v málo obydlené krajině. Situace je navíc komplikovanější tím, že nemáme žádné maďarské forinty (HUFy), ale snad během krátkého pobytu se obejdeme bez nich. Na mnoha místech lze platit kartou.

  Hned volám do hotelu na kontaktní telefon, abych se omluvil a vysvětlil naši situaci,  ale nikdo to nebere. Ani po 5 minutách. To je nepříjemné. Hned tedy píšu zprávu přes Booking portál. Mezitím od vlaku odstupuje chorvatská lokomotiva a najíždí na něj maďarská a to na stranu, kam potřebujeme jet. Původně jsem se domníval, že  tento vlak pojede dále do Budapešti na stranu opačnou, ale on pojede kousek naším směrem přes město Nagykanisza, odkud se naší plánované cesty oddělí a pojede kolem Balatonu. To je pro nás dobrá zpráva. Popojeli bychom alespoň do té Nagykaniszi, alespoň se tak přiblížíme k cíli a je lepší čekat na náš cílový vlak ve větším městě a uzlu, jelikož zde v Gyekeneszi krom nádraží a pár rodinných baráků vlastně nic není. Jdeme tedy k původnímu vlaku, pokouším se vysvětlit průvodčímu naši situaci, že se chceme dostat přes Nagykaniszu do Szombathely, ten ochotně přikyvuje a ani ho nezajímají naše jízdenky. Tak hnedka nastupujeme a vlak rychle odjíždí. Usadili jsme se tentokrát v jednom z maďarských vagónů s otevíracími okny a užíváme si drkotavou jízdu po maďarském venkově. Už ani není vedro, nastává večer a je příjemný vzduch s vůněmi vegetace, který krásně profukuje přes otevřená okna. Mezitím přichází z přes portál Booking zpráva z hotelu a nastává pořádná úleva. Náš pozdní příjezd není problém, sdělili nám číslo pokoje a po 22. hodině, kdy se recepce uzavře, nám nechají přístupovou kartu do pokoje na klice dveří a vchodové dveře do budovy hotelu jsou otevřené nepřetržitě. Oficiální přihlášení k pobytu pak uděláme druhý den ráno u snídaně. Uff, tak to je skvělé. Oceňujeme takovéto vstřícné gesto hotelu, které zcela jistě pak promítnou do hodnocení. Ze zkušeností přátel ne vždy u jiných ubytování jsou takto vstřícní. Pokud se někdo opozdil či z jakýchkoliv důvodů nemohl dorazit, tak smůla- ubytování propadlo bez nároku na vrácení peněz. Ani majitel neměl zájem o jakoukoliv kompromisní dohodu. Spát na lavičce v parku či na náměstí v Szombathely tedy nebudeme muset. Ale ještě se tam nějak musíme dostat. Co nás štve, jízdní řád mezinárodního vlaku z Chorvatsku je naprosto nereálný vzhledem k probíhajícím stavebním pracím na trati, což je navíc dlouhodobě. Přitom dopravce nabízí vlakové spojení, které není reálné dosáhnout. Na druhou stranu maďarský průvodčí za celý úsek cesty Gyekenesz- Nagykanisza kontrolu jízdenek neprovádí (ve zpožděném vlaku by to byl jedna z příčin konfliktů) a píše papíry. V Nagykaniszi pak vystupuje a střídají ho kolegové.

  Vlak se kroutí oblouky mezi lužními lesy a rameny řeky, veze nás nejtypičtější maďarská lokomotiva- řada 431, známá také jako V 43. Pochází ze 70. let minulého století, je z generace našich Laminátek, ale pořád věrně slouží. Výhodou těchto lokomotiv byla provozní jednoduchost a spolehlivost. Těch 40 cestujících v celém čtyřvozovém vlaku se taky kochá krajinou maďarské pustiny (tady to ještě není puszta= typická maďarská krajina, což znamená step). Sídel tady moc není a pokud jsou tak jen malé obce. Náš vlak zastávky projíždí, i tak ale je jeho rychlost v tomto úseku jen 60-80 km/h. Je tady jakási malá šance, že vlak do Szombathely, kterým jsme původně měli jet a nechali nám ujet, nechají někde cestou čekat, jelikož při provozu na zdejších jednokolejných tratích je propustnost železniční sítě omezená.

  Jeden cestují má profesionální foťák a pořizuje záběry krajiny a taky divokých ptáků, kteří jsou zřejmě jedineční pro tuto krajinu. Náš rychlík vjíždí do velké stanice v pustině, je to Muraroszeg a měl by zde být další železniční přechod z Maďarska do Chorvatska a používat by se měl jen pro nákladní dopravu, o čemž ale podle zarostlosti kolejí pochybujeme. Vlak opět jede přes výhybky na zhlaví krokem a kolébá se a kličkuje na zadní koleje ve stanici. Jsou zde historická návěstidla a sloupy trakčního vedení a i budovy ve stanici a připadáme si tady spíše jako před 50 lety, podobný pocit jako vloni při příjezdu do Rumunska. Náš vlak zastavuje na vzdálené koleji od staniční budovy a v dáli je červené světlo. Šance, že náš původně zamýšlený vlak dostihneme, tedy padá. Odněkud se objevilo asi 5 cestujících z Maďarska, kteří do našeho vlaku nastupují, šance, že bychom měli brzy odjíždět, však není. Čekáme 20 minut na vykřižování s regionálním vlakem opačného směru. Je to ten spoj vlaků Inter Regio „Pannonia“, který jezdí v dvouhodinovém taktu mezi Szombáthelly, Nagykaniszou, Gyekeneszem a městem Kápošvár na jihu Maďarska. Podle řazení vlaků mají na tomto spoji jezdit Desira (dieselové nízkopodlažní jednotky od německého výrobce), ale ten vlak, který nyní křižujeme, tvoří jiná souprava. Je to dieselová lokomotiva řady 418 a dva vozy s otevíratelnými okny. Říkáme si, že pokud by pak náš vlak za necelé 2 hodiny do Szombáthelly tvořila tato souprava, byla by jízda zajímavější a mohli bychom se dívat z oken, byť už bude úplná tma.

   Po vykřižování a dlouhých dopravních úkonech pokračujeme dál. Rychlost není nikterak závratná, je zde hodně pomalých jízd na rozbitých kolejích. V jedné z dalších výhyben máme na jednokolejce další křižování, je to zajímavá souprava s elektrickou lokomotivou a je to mezinárodní rychlík Budapešť – Záhřeb s vagóny poskládanými z několika typů. Tento má dojet do cíle v Záhřebu někdy pozdě v noci. Od lužních lesů a meandrů řek se postupně vzdalujeme a krajina začíná čím dál více připomínat maďarskou pusztu. Většinou je to rovina s loukami a pastvinami pro dobytek s občasnými jezery, někdy i bezodtokými. Tento biotop je ideální líheň komárů, ne nadarmo slovo komár pochází právě z maďarštiny. Dojeli jsme do Nagykaniszy- velkého nádraží a důležitého železničního uzlu a na trvalo z tohoto vlaku z Chorvatska vystupujeme. Na peróně moc lidí není, však je pátek pozdní večer a šeří se. Do centra města je to daleko a nemá cenu se tam pouštět, navíc s velkou taškou, jejíž kolečka už dodělávají. Mají zde ale čisté záchody s pitnou vodou, jsou zde lavičky a v jedné z místností v nádražní budově je malá expozice historie okolních tratí. Na tomto místě jsme již jednou byli během rodinné dovolené na jarní prázdniny v Maďarsku. Adam si to tady také matně vzpomíná, u nádraží tehdy stála jako pomník velká parní lokomotiva a do tendru na uhlí se dalo vlézt a byla z něj vyhlídka. 

  Procházíme se po nádraží, dojídáme poslední zbytky jídle a mezitím se stmívá. Náš vlak se kupodivu nezobrazuje na odjezdových tabulích (což by byl průšvih, kdyby jej zrovna dnes z nějakého důvodu zrušili), nicméně paní pokladní potvrzuje, že pojede. Trápí nás komáři, kteří se setměním začínají být čím dál aktivnější a dávají najevo, že se nacházíme v oblasti s jejich silným výskytem. Sedět na lavičce nelze, musíme chodit sem a tam, jinak by na nás útočili. Náš vlak se po chvíli na tabulích s odjezdy objeví, bude mít ale zcela jistě zpoždění, naproti němu odjíždí zpožděný vlak opačného směru, aby se s ním někde vykřižoval, také ten Inter Regio Pannonia, jeho soupravu tvoří dieselová mašina se dvěma vozy. Tím spíše se těšíme, že takováto souprava poveze i nás. Na tabulích s příjezdy je uveden dálkový vlak z Budapešti, který má zpoždění 50 minut, tak snad ten náš na něj nebude čekat. Ale ani jiný regionální vlak na něj nečekal.

  Na jednu stranu litujeme, že jsme si závazně zarezervovali hotel až v Szombathely, možná jsme si měli hotel vybrat až dnes podle situace, ale to by bylo taky nejisté. Buďto tady v Nagykaniszi, která sice není tak velké město, a nebo někde u Balatonu. Avšak Balaton je nyní plný turistů a v noci z pátku na sobotu se tak koná hodně rušných akcí, ta bychom moc klidu neměli. Náš vlak je dnes poslední, který má odtud z Nagykanisze dnes odjíždět. Konečně se 30 minutovým zpožděním přijíždí a k našemu zklamání je to jedno Desiro. Tohle oproti jiným např. z Rumunska nemá rozbitá okna ani posprejovan exteriér. Nastupujeme a smiřujeme se s tím, že před půlnocí nebudeme v postelích na hotelu. Náš vlak už by měl odjíždět, ale nic se nekoná. Že by opravdu čekal na ten 50 minut zpoždění rychlík z Budapešti?? Na ten si ještě více minut počkáme. Přejíždí elektrická jednotka pro dálkovou dopravu a z nej vystupují cestující. Do našeho vlaku však nepřesedá nikdo z nich. Stále neodjíždíme. Asi po 8 minutách, kdy jsou určitě všichni cestující z vlaku z Budapešti již dávno doma, do našeho vlaku odkudsi přibíhají 3 mladí muži a baví se s průvodčím, jakoby se osobně znali. Pak konečně odjíždíme. To chce potlesk. V našem vlaku jede celkem 6 cestujících. Jsme znechuceni a rozčíleni jelikož zatímco předchozí vlak nemohli nechat déle zadržet s podstatně menším zpožděním, abychom stihli  garantovaný přípoj, tak tento nechávají odjet opožděn o 55 minut. Možná je to tím, že je to poslední vlak v tento den. Čeká nás ještě hodina a půl jízdy. Dobrá zpráva je, že na jednokolejce již nebudeme křižovat žádný vlak osobní dopravy.

  Docela nás mrzí, že z okolí tratě nic ve tmě nevidíme. Kdysi jsme tudy projížděli autem a krajina tvořila široká údolí s kopci porostlými listnatými lesy (v únoru byly holé) a s vinicemi, ovocnými sady na stráních a malebnými vesničkami. Vlak má sice kategorii Inter Regio, ale je to klasický osobák, který má stavět všude. Tím, že je ale pozdní noc a na zastávkách nikdo není, tak tam ani nezastavuje a ve stanicích s výpravčím staví jen sporadicky. Strojvůdce se snaží akčním stylem jízdy zpoždění co nejvíce zredukovat, také by se už rád viděl doma či v posteli na nocležně. Desiro tak celkem frčí až 100 km/h po neelektrizované trati, pomalé jízdy na rozbitých kolejích sice i tady jsou, ale je jich málo. Přijíždíme do uzlové stanice Zalaszentiván, odkud vede hlavní elektrizovaná trať do Slovinska do stanice Hodoš – tudy jezdíval ten slavný Jadran expres. A pak také elektrizovaná trať do vnitrozemí Maďarska směr Budapešť. Je zde několik tranzitních nákladních vlaků, které mají nyní v noci prostor se vyjezdit.

   Nachápímě se v župě (pozn. regionální správní celek= obdoba našich krajů) Zala, což je oblast známá pěstováním vína, termálními lázněmi a malebnou romantickou krajinou. My však ve tmě bohužel nic nevidíme, jenom vzpomínáme, jak jste zde byli před 5 lety. V oblasti jsou ložiska ropy a zemního plynu a stále se zde těží, byť to nepostačuje pro plnou domácí spotřebu. Pokud se zajímáte o techniku, doporučuji navštívit zdejší ojedinělé muzeum dobývání ropy a plynu v největším městě- Zalagoerszeg. Mají tam rozsáhlou vnitřní a venkovní expozici těžních věží, vrtných souprav a vozidel a dozvíte se něco o původu vzniku ropy a technologiích.

  Náš vlak Desiro pokračuje dál na sever po pro změnu elektrizované jednokolejce směr Szombathely. Tudy taky Jadran expres jezdil. Tahle trať už je modernější, rychlost místy dosahuje i 100 km/h a okolí tratě je osídlenější, čím více se k Szombathely blížíme. Dokonce i přistupují další cestující. Konečně s 35 minutovým zpožděním vlak přijíždí do Szombathely na liduprázdné nádraží. Vystupujeme a ještě nás zbývá téměř 2 km chůze k našemu hotelu.

  Procházíme pravoúhlými ulicemi po městě, které má 77 tis. obyvatel  a v noci v pátka na sobotu se po městě prohání postpubertální místní omladina na elektrických koloběžkách a pokřikuje při tom. Kolečka naší velké tašky s věcmi už dodělávají, naštěstí tady jsou chodníky kvalitní bez hrbolů a děr. Cesta k hotelu je snadná, dostáváme se na pěší zónu okolo hlavního náměstí. Hodiny na věži odbíjejí mezitím půlnoc.

 

Vlastně je už další den- sobota  26. července. Stále nejsme v našem hotelu, stále nejsme v postelích. Hotel v pohodě nacházíme, sahám na kliku a ufff, je opravdu odemčeno a vcházíme dovnitř. Je tady schodiště do pater a vyjdeme nahoru. Našli jsme dveře našeho pokoje a na klice je umístěna obálka a v ní přístupová karta od pokoje.  Dostáváme se dovnitř a nachází další úleva. Tak teď rychle do sprchy a do peřin. Původně jsme ráno zamýšleli jet vlakem už před devátou, ale tím, že jsme na hotel dorazili až takto pozdě, budeme muset plány na další cestu změnit a odjedeme odtud později. S ranním vstáváním tedy nebude potřeba spěchat.

  Náš původní plán byl jet ze Szombáthely přímým dálkovým vlakem do Komáromu (leží na maďarské straně Dunaje od slovenského Komárna), tam přejít pěšky po mostě přes Dunaj právě na slovenskou stranu (už to tam známe, loni jsme tam byli na jarních prázdninách) a odtud slovenskými vlaky se dostat do oblastí Prievidze. Tam si projet si jedinečnou trať přes Hornú Štubňu, kde je nejdelší slovenský železniční tunel. Následně se dostat do oblasti Turčianských Teplic či Martina, tam přespat a poslední den v neděli se pak vrátit domů přes Žilinu. Na Slovensku ve vlacích státního dopravce ŽSSK (což je většina) máme oba s Adamem cestování zdarma. Avšak železniční síť na Slovensku se postupně redukuje, četnost vlaků mimo aglomerace velkých měst řídne (viz cestopisy a zážitky z minulých cest, kde se o tomto podrobně zmiňuji), takže možností projet se vlakem po zajímavých tratích se zajímavou přírodou je čím dál méně, tím spíše o víkendu. Navíc návaznost vlaků v Prievidzi  je taková odrazující past pro cestující. Vlaky od Bratislavy (spěšný vlak Bojnice) přijíždí 6 minut po pravidelném odjezdu osobního vlaku směrem na Handlovou a Hornú Štubňu a dále do Turčianskej kotliny. Další vlak jede za necelé 2 hodiny. Typické opatření na likvidaci osobní dopravy na Slovensku. K našemu rozhodnutí o dalším programu další cesty přispěla také předpověď počasí. Má se výrazně ochladit (což by sice nevadilo), a mají přijít deště, obzvláště v centrální části Slovenska. To bychom si horskou krajinu a přírodu moc neužili. Raději pojedeme do Bratislavy a ubytujeme se tam, jelikož tam je cestování snazší a Adam by chtěl poznat tamní rozsáhlý tramvajový a trolejbusový provoz. Já si zase v Bratislavě připomenu léta, kdy jsem tam jezdíval pravidelně na služební cesty.

  Usínáme tedy kolem půl jedné v noci a co je ještě zajímavé, tak asi 10 minut po našem příchodu na hotel se spustí déšť a je to celkem liják. Varianta s přespáním na lavičce venku by tady nebyla moc úspěšná. Spalo se docela dobře, tím spíše po stresech a vedrech  ze včerejší cesty. Po celou noc jsme měli otevřené okno, na pokoji bylo teplo a klimatizaci jsme zapínat nechtěli, byla hlučná a dělala moc velký průvan. Venku byl chvílemi celkem hluk, nedaleko v klubu probíhala nějaká oslava (noc z pátku na sobotu) a silně podnapilí maďarští občané při odchodu z této akce vyřvávali a třískali dveřmi aut. V noci nakonec pršelo několikrát a k ránu se výrazně ochladilo. Se vstáváním nespěcháme, vlak nám má jet až před jedenáctou a tak se probouzíme až kolem půl deváté a jdeme na snídani a zároveň se oficiálně přihlašujeme k ubytování. Dámám na recepci moc děkuji za vstřícnost a ochotu s vyřešením našeho naplánovaného opožděného příjezdu. 

  Bohatou hotelovou kontinentální snídani jsme si pořádně užili, výběr jídel byl velmi pestrý a opět jsme rádi, že jsme si vybrali zrovna tento hotel. Přitom cena byla velmi atraktivní. Necelou hodinu před odjezdem našeho dálkového vlaku (spojení jsme si vyhlédli) hotel opouštíme a míříme při denním světle k nádraží. Trochu si to tady vybavuji, byli jsme zde o jarních prázdninách v únoru 2019. Na náměstí mají krásnou fontánu, ta byla tehdy zakrytá a mimo provoz. Szombáthely je na maďarské poměry celkem velké město, v překladu znamená „sobotní trh“, leží na okraji maďarských rovin tam, kde se postupně zvedá podhůří rakouských Alp, které odtud jsou za dobrého počasí vidět. Nedaleko je hodně termálních lázní. Moc se po městě procházet nechceme, jednak máme velkou tašku na dodělávajících kolečkách a jednak za obloha zatažená a černá a brzy má přijít déšť. Takže na prohlížení zajímavé architektury moc nemáme čas. Ale je to tady udržované a čisté město. Navíc začíná drobně pršet.

  Přicházíme na nádraží, jehož budova je rozsáhlá s honosná, jak vidíte na fotce. Musím zmínit, že v tomto regionu působí krom maďarského národního dopravce- firmy MÁV také soukromá rakousko- maďarská firma GYSEV. A ta je dost zvláštní. Přežila dvě světové války, socialistickou železnou oponu a stále působí a je ve skvělé formě, provozuje moderní vlaky, především elektrické jednotky. Na některých tratích nepůsobí jen jako dopravce, ale také správce železniční infrastruktury, především tady na rakousko- maďarském pomezí. GYSEV je partnerem maďarských drah MÁV i rakouských OBB. Na cestujícího zde různost dopravců nemají zde žádný dopad, na jízdenku od kteréhokoliv z nich může jet jakýmkoliv vlakem těchto tří dopravců. GYSEV tak jezdí např. až do rakouské Vídně na příměstských vlacích z maďarského Sopronu.  Vzájemné vztahy Maďarů a Rakušanů jsou také daleko vstřícnější než vůči Slovákům či jiným národům. Osobně jsem to viděl už v roce 1996, kdy jsem v Sopronu překračoval hranici z Rakouska a pohraničníci různých států byli k sobě velice přívětiví. Rakušané a Maďaři v dobách Rakouskouherské monarchie byli totiž těmi dominantními národy, které vykořisťovaly a nadřazovaly se vůči těm méně dominantním- např. nám Slovanům.

Jdeme na mezinárodní pokladnu, kterou zde provozuje firma GYSEV.  Je tady ochotná anglicky mluvící paní pokladní. Ukazujeme ji plán naší cesty do Bratislavy. Dálkovým vlakem Intercity směr Budapešť chceme jet do stanice Csorna, odkud pak regionálním vlakem do uzlu Hegyeshalom a odtud mezinárodním osobním vlakem do Bratislavy- Petržalky. Vlak IC do Budapešti má být údajně podle jízdního řádu  s povinnou rezervací. Paní pokladní však říká, že do stanice Csorna rezervaci nepotřebujeme.  Adam tedy pojede zadarmo a mně prodává jednak vnitrostátní jízdenku pro úsek Szobathely- Csorna- Hegyeshalom- Rajka (což je pohraniční stanice na maďarské straně) a pak mezinárodní jízdenku pro přeshraniční úsek Rajka- Bratislava která však stojí celých 6,- EUR. Platí do jakékoliv stanice v Bratislavě, ale vlaky z Maďarska jezdí jen do Petržalky, což je jen kousek za státní hranicí. O tom ale později. Na nádraží fotím vlaky a lokomotivy, Szombathely je důležitou uzlovou stanicí, vedou odtud tratě do 5 směrů. Čekáme pod zastřešeným nástupištěm a spouští se silný liják. Tak to jsme tady stihli v pravý čas. Přijíždí vlak IC do Budapešti, jede až z rakouského Grazu. Veze jej maďarský Taurus. Vozy vypadají moderně, ale v tom našem nějak divně funguje klimatizace, jelikož okénka jsou pootevřená. Déšť po chvíli ustává a jedeme.

  Tahle trať je modernizovaná, zpočátku dvoukolejka a vlak tiše fičí 120 km/h. Krajina tady není nikterak zajímavá. Především zemědělsky využívaná rovina s nekonečnými poli na obilí, kukuřici či řepku, je zde ale hodně remízků a také lesů. Velká sídla tady nejsou. Ve stanici Poprac se koleje od sebe oddělují, každou z tratí lze dojet do Gyoru a následně do Budapeště. Náš vlak pokračuje severnějším směrem přes Csornu, kde vystupujeme. V této části Maďarska jsou tratě očividně modernější (jsme blíže Budapešti), oproti tomu, co jsme zažili včera u hranic s Chorvatskem. Ono i historicky rekonstrukce tratí a zvyšování rychlostí se týkalo nejprve těch, které vedly na západ do Rakouska.  Ta Csorna je také uzel tratí do 5 směrů a nádraží je po rekonstrukci. Máme 40 minut na přestup směr Hegyeshalom, souprava vlaku už tady stojí, ale zatím se do ní nesmí nastupovat. Je to nová elektrická jednotka od západoevropského výrobce STADLER. V Maďarsku jezdí několik typů jednotek STADLER a jejich pořízení byla kudla do zad zdejšímu tradičnímu rozvinutému železničnímu průmyslu. Možná to ale v Maďarsku bylo podobné jako u nás v ČR, kde původní tradiční firmy již byly dávno vytunelovány a ty, které zbyly, již na potřebnou výrobu neměly kapacity.

  Csorna je malé město, dalo by se přirovnat k našim Čelákovicích. Mají zde čistou čekárnu a WC zdarma.  Adam se rozhodl, že se půjde sám podívat do 1km vzdáleného obchůdku s potravinami směrem k centru městečka a já zatím s odloženou velkou taškou čekám na nádraží. Adam se vrátil s pořízenou, koupil si pár místních potravin a zaplatil kartou. Pak se vlakem přesunujeme dál. Krajina je povlovná, nezajímavá zemědělsky využívaná rovina. Na jednokolejce křižujeme nákladní vlaky, především s kontejnery, které míří do adriatických přístavů. Toto je alternativní cesta k té přes Alpy, kde Rakousko má vyšší poplatky za dopravní cestu, proto nákladní dopravci volí raději levnější ale pomalejší cestu přes Maďarsko a vnitrozemí Chorvatska. I přestože kapacita dopravní cesty je silně omezena. Po zdejších jednokolejkách jezdíval i tehdejší slavný Jadran express a během jeho trasy dosahoval běžně několikahodinová zpoždění. Přes Maďarsko měl jet přes noc, kdy na jednokolejkách nejezdily žádné další vlaky osobní dopravy. Pokud však z nějakého důvodu byl opožděn více a s ranní dobou začaly jezdit závazkové vlaky osobní dopravy (dotované místními samosprávami), musel Jadran express čekat, až se trať uvolní. Takže často jeho zpoždění ještě o několik hodin narostlo. Na druhou stranu toto dává smysl, domácí cestující, jedoucí do práce či do škol, mají přednost před rekreanty jedoucími za relaxací či dobrodružstvím k moři. Podobný princip platí u nového Gotthardského úpatního tunelu ve Švýcarsku, který výrazně zkrátil cestu přes Alpy. Jeho kapacita pro provoz vlaků je omezena a pokud je nějaký vlak výrazně opožděn, bude tunelem moci projet s nižší prioritou, až bude na něj místo a nebo bude vlak veden po staré trati přes kopce. Mimochodem, onen Jadran Express stále jezdí, ale ze slovenské Bratislavy a dokonce jej jako komerční vlak provozuje slovenský národní dopravce ŽSSK.

  My však jedeme dál a cestou (Wifi zde je a funguje) vybíráme a rezervuji ubytováni v Bratislavě, kam za chvíli dorazíme. Nabídka ubytování je široká, ceny velmi vstřícné, chceme samozřejmě volit něco mimo centrum. Zvažuji taky nechat se ubytovat v hotelu Barónka, který se nachází na stejnojmenném sídlišti v okrajové části Rača. Ta se nachází na severovýchod od centra a jezdí tam tramvaj (električka). Byla by to nostalgická vzpomínka na moje služební cesty v letech 2003-2005. Ale reference na portálu Booking či jiných nebyly moc dobré a cena byla moc vysoká. Vyplynulo z nich, že tehdy luxusní a dobře fungující hotel chátrá, je zde neochotný personál a že aktuální cena je za poskytovanou kvalitu přemrštěná. V podobné lokalitě se ale přes Booking nabízí hostel, kde bychom měli vlastní pokoj. Recenze jsou dobré a tak jej hned rezervuji.

  Mezitím jsme dojeli do Hegyeshalomu, což je velké nádraží s rozsáhlými kolejišti především pro nákladní dopravu, je tady spousta rozličných lokomotiv všech možných nákladních dopravců a půjčoven. Německo, rakouské, slovenské, taky naše ČD Cargo, samozřejmě maďarské, rumunské i z bývalé Jugoslávie. Stanice je poslední v maďarsku na cestě do Vídně či Bratislavy a zastavují tady i vlaky RailJet. My pokračujeme mezistátním osobákem směr Bratislava, na přestup máme 20 minut. Překvapuje nás, že v tak velké stanici se přechází na nástupiště přes koleje bez jakéhokoliv zabezpečení. Historie osobního vlaku do Bratislavy je zajímavá. Přestože mezi Slovenskem a Maďarskem je trať elektrizovaná  a to dokonce tou samou napájecí soustavou, osobní doprava na této trati byla dlouho zastavena. Přechod Bratislava- Petržalka- Rusovce- Rajka je intenzívně využíván nákladní dopravou. V 90. letech tudy jezdilo několik párů rychlíků, některé  až z Prahy do Budapešti (např. známý Slovan). Postupně tady vlaků osobní dopravy ubývalo až nakonec zmizely odtud úplně. Přitom oblast je docela hustě osídlena, jedná se vlastně o prodlouženou příměstskou oblast Bratislavy až do Maďarska, kde navíc Slováci houfně začali kupovat nemovitosti, jelikož v Maďarsku byly výrazně levnější. Tito lidé ale vlaky nejezdí, mají svá auta. Problém je s financováním mezinárodní vlakové dopravy, nemají o to zájem státy ani regionální samosprávy a dopravci na vlastní podnikatelské riziko jezdit nechtějí. Po několika letech byla osobní doprava nakonec přece jen obnovena, zpočátku soukromým dopravcem a nyní zde jezdí slovenský národní dopravce ŽSSK. Vlak ale tvoří repasovaná dieselová jednotka řady 840 připomínající dieselovou tramvaj, která je však vhodná spíše na lokálky. Jsme ale rádi, že tady vůbec nějaký vlak jede.

   Tímto vlakem jede sotva 20 cestujících včetně 3 cyklistů s koly. Výhodou této jednotky je, že je nízkopodlažní. Průvodčí kontroluje naše jízdenky, vyfotí si Adamův Inter Rail a u mých jízdenek však kroutí hlavou. Je zvláštní, že se jedná o vlak oficiálně slovenského národního dopravce, ale průvodčí umí jen maďarsky. Tvrdí, že moje jízdenky jsou špatně a že jsem měl mít mezinárodní lístek nikoliv za úsek Rajka- Bratislava, ale už z Hegyeshalomu, jelikož toto je celé mezinárodní trať a je zde zvláštní tarif. Nakonec se ale nechce dohadovat a jen mávne rukou. Cena jízdenky 6,- EUR či 150,- CZK je vlastně v podstatě takový poplatek za překročení státní hranice. Co na tom, že na tuto jízdenku bych mohl jet i dál do Bratislavy a nejen do Petřžalky, když tam žádné osobní vlaky nejezdí. Toto je jeden z paradoxů mezinárodní železniční dopravy a důsledek je ten, že přes státní hranici jezdí víceméně jen šotouši (železniční fanoušci). Ještě dodám, že polovina z cestujících z maďarského Hegyeshalomu vystoupila na zastávkách na maďarské straně a ve stanici Rusovce na slovenské straně průvodčí vystoupil a vlak jel bez něj až do Bratislavy- Petržalky (v samoobslužném režimu). Údajně přes hranici jezdí i nějaká příměstská autobusová linka a pro dálkovou dopravu tady vede dálnice, po které jezdí dálkové busy. 

Slovensko

Tak jsme opět po nějaké době v zemi naši bratrů. Tady nám budou lidé rozumět a my jim. Počasí není moc optimistické. Ženou se tmavé mraky a občasně prší a místy i dost intenzívně.  Přijíždíme k sídlištím v bratislavské Petržalce a dost se to tady rozrůstá. Všimli jsme si čerstvě dostavené prodloužené tramvajové tratě, která vede na novou konečnou až na konec sídliště. Do Petržalky tramvaj sice několik let už jezdí, trať však byla prodloužena. Ale slavnostní zahájení provozu má nastat až zítra. To ale již máme jiné plány a celou tratí se tak svézt nestihneme.

  Dojeli jsme na moderní nádraží Bratislava- Petržalka mezi moderními paneláky i komerčními vysokými budovami. Jezdí sem moderní elektrické vlaky z Vídně, kam někteří Slováci dojíždějí denně za prací. Máme cíl koupit si celodenní jízdenku na zdejší MHD, která je za zajímavou cenu. Mají zde prodejní automaty, zároveň taky jdeme okolo otevřené pokladny na vlakové jízdenky. Ptáme se pána za okénkem, jestli prodává také 24 hodinové jízdenky na bratislavskou MHD a přikyvuje a rovnou si tedy dvě od něj kupujeme. Jenom je potřeba v prvním dopravním prostředku je označit. Jsme rádi, že zde ještě je možné cestovat v MHD jednoduše na papírové jízdenky. Není potřeba si vyřizovat nějaké plastové karty, stahovat mobilní aplikace, potvrzovat je lokální SIM kartou mobilního operátora, nahrávat credit, u kterého je riziko, že jej nevyužijete a nikdy jej nezískáte zpět. Tyto moderní technologie mohou být dobrý sluha pro pravidelné cestující, pro neznalé cizince jsou ale většinou pastí.

   Chceme jet k našemu ubytování přes celou Bratislavu tramvají. Její zastávka je ale odtud z nádraží daleko a tak jedeme k tramvaji autobusem. Tím jsme dojeli na současnou tramvajovou konečnou, odkud jezdí moderní oboustranné nízkopodlažní tramvajové soupravy. Tady v Petržalce je tramvajová trať vedena na samostatném tělese většinou s mimoúrovňovým křížením s ostatními komunikacemi. Bratislava kdysi plánovala metro, na místo něj nyní mají tuto rychlodrážní tramvajovou trať. Tramvaj jede po novém mostě před Dunaj, po kterém vede také cyklostezka. Všímám si, že Bratislava se za posledních 20 let hodně změnila, je zde hodně nových budov včetně těch prosklených vysokých s kancelářemi, vozidla MHD jsou moderní a ulice jsou udržované. Pokrok se nemohl zastavit.

  Dojeli jsme do čtvrti Rača, která leží na úpatí pohoří Malé Karpaty, kde krajina přechází do Podunajské nížiny. K našemu ubytování je to jen 400 metrů. Hostel má být v oploceném areálu, kde je také restaurace a několik firem. Potkáváme se s panem majitelem, který nás uvádí na pokoj a vysvětluje nám, co jak funguje, Velikost a vybavení pokoje s vlastní koupelnou, lednicí a kuchyňským koutem nás příjemně překvapily. Je zde i klimatizace, tu ale při aktuálním počasí nebudeme potřebovat. Přestože je areál u hlavní silnice, okno pokoje máme do živého plotu a je zde klid. Je po 14. hodině a hned jdeme vyzkoušet zdejší restauraci a dát si oběd za rozumnou cenu. Jsme plně spokojeni. Pak vyrážíme do nedalekého supermarketu na sídliště kupit si jídlo na večer, zítřejší snídani a cestu. Zároveň jsme naplánovali program na zítřek. Nechceme jet domů po hlavní trati přímo z Bratislavy, chtěli bychom si projet nějaké alternativní tratě. Těch, po kterých jsme nejeli směrem do ČR, už ale moc není. Konečně je ale příležitost se projet po trati Trnava- Kúty, což je elektrizovaná jednokolejka, jelikož hodně často na ní bývala náhradní autobusová doprava. V Kútech sice podle jízdního řádu má těsně před příjezdem vlaku těsně ujíždět vlak EC Metropolitan z Budapeště do Prahy, ale ze zkušeností víme, že tento vlak bývá často hodně opožděn kvůli stavebním pracím na Slovensku. A zítra ráno bychom šli přímo z hotelu pěšky na nedaleké nádraží Bratislava- Rača, odkud jezdí osobní vlaky do Trnavy.

  Odpoledne přestalo pršet a vyrážíme tedy za poznáváním Bratislavy. Nejprve električkou jedeme na Račianské mýto (takové něco jako náměstí a dopravní uzel), kde přestupujeme na trolejbus, kterým jedeme do okrajové čtvrti v kopci nad městem. Tam pak činíme procházku mezi luxusními vilkami a je tam také velký areál nemocnice. Vyhlídka na celé město zde vyloženě není, ale je to tady zajímavé. Chtěli jsme se projít lesem k další zastávce u známého vysílače Kamzík, ale po deštích je v lese bláto. Takže nic, vracíme se zpět k původní zastávce. Pak se vracíme trolejbusem do centra, kde se procházíme. Paradoxně jdeme okolo gruzínské restaurace, jsou u ní reklamy na gruzínské pokrmy, kterých jsme si tam před pár týdny na dovolené užívali. Ceny tady v Bratislavě jsou nominálně stejné jako v Gruzii, ale EURo má hodnotu trojnásobnou oproti gruzínskému Lari. Pak jedeme tramvají po unikátní trati, která vede tunelem pod kopcem, na kterém je bratislavský hrad. Jedeme podél Dunaje až na další moderní sídliště na okraji města. Tam po krátké procházce se dostáváme  zpět do centra, tentokrát ale na nábřeží Dunaje.  Mezitím se pomalu šeří, čas je neúprosný, oproti letnímu slunovratu se stmívá touto dobou o hodinu dříve než u nás doma, navíc tady jsme východněji. Procházíme se podél Dunaje, na jedné straně vidíme věž mostu SNP ve tvaru létajícího talíře, která se otáčí a je v ní luxusní restaurace a na druhé straně je historické centrum města s hradem na kopci. Lidí je zde hodně, také se procházejí a posedávají ve venkovních restauracích. U nábřeží na Dunaji kotví výletní lodě, jsou podstatně vetší než ty na Vltavě v Praze.

  Prošli jsme se po nábřeží až k zastávce tramvaje z Petržalky a již za tmy se vracíme do ubytování.

  Je poslední den naší cesty a to neděle 27. července. Spalo se nám velice dobře. Po snídani z vlastích zásob vyrážíme pěšky na vlakové nádraží Rača. Cestou do popelnice vyhazuji své sandály, které se již totálně rozpadly. Nejdu bosky, mám jiné boty. Kromě sandálů dodělává také naše cestovní taška na kolečkách, ta bude muset ještě chvíli cestou dom vydržet. Krom sedřených koleček, z nich jedno je totálně zadřené a netočí se, se taška na několika místech páře. Však už měla své odslouženo. V neděli kolem 8. hodiny moc lidí venku není, procházíme ulicemi mezi vilkami a dostáváme se k nádraží, kde je také téměř prázdno.

   Přijíždí elektrická jednotka- slovenský střídavý Elefant, obdoba těch našich, má ale jiný interiér. Cestou se bavíme s průvodčím, který je už ve věku před důchodem, je hodně ukecaný a když zjistí, že jsme také železničáři a tedy skoro jeho kolegové, dává se s námi dlouho do řeči na úkor jeho práce- kontroly jízdenek. Vlak je ale téměř prázdný. Společně se shodujeme, že slovenské železnice jsou o 10-20 let za těmi českými jak po stránce kvality a modernizace vozidel, tak po stránce kvality tratí. Navíc na Slovensku probíhá již od 90. let minulého století cílený postupný útlum osobní dopravy. S výjimkou hlavních tratí a příměstských oblastí velkých měst. Na spoustě tratí byl osobní i nákladní provoz zastaven úplně a už nikdy nebude obnoven.  Dalším hřebíkem do rakve slovenských železnic se stalo nedávné opatření o zavedení přirážky 3,- EUR za jízdenku a osobu při koupi na pokladně nebo u průvodčího z neobsazené zastávky. Toto opatření mělo motivovat cestující pořídit si jízdenku přes Internetový portál či mobilní aplikace či SMS. Ale ne každý se vyzná v Internetu, chce si instalovat další aplikace, nahrávat kredit a být online. Tím spíše, že tarify jsou komplikované a nejasné. Toto opatření v konečném důsledku způsobí další útlum vlakové dopravy, především mimo aglomerace velkých měst, kde je možné se odbavit jízdenkami integrovaných dopravních systémů. Průvodčí toto opatření jednoznačně odsoudil a i z vlastní zkušenosti z reakcí cestujících mnozí z nich budou jezdit raději autobusem či spíše autem. Navíc na Slovensku přibývá vlaků, kde není žádný průvodčí, cestující si musí pořídit jízdenku sám a ve vlacích chodí namátkově revizoři. Jiná situace by byla, pokud by ve stanicích a zastávkách byly prodejní automaty, tím lépe, ve kterých lze platit i v hotovosti, jak tomu je houfně např. v Rakousku či Německu. Nebo dokonce automaty přímo ve vlacích.

  Ale zpět k naší cestě. Po modernizované koridorové trati, kde je místy i rychlost 160 km/h, přijíždíme do Trnavy, kde máme těsný přestup na vlak do Kút. Průvodčí nám přeje šťastnou další cestu a úspěch v životě a my mu také přejeme, aby ve zdraví a pohodě vydržel jako průvodčí ve firmě do blízkého důchodu. Vlak do Kút tvoří nová elektrická jednotka řady 660, je to vlastně obdoba našeho Regio Pantera od ŠKODA Transportation. Zatímco po hlavní trati se jelo tiše rychle a plynule, tato trať je dost zanedbaná. Nechápu, k čemu jsou tady ty dlouhé výluky s náhradními autobusovými dopravami, když je trať stejně rozbitá. Shodli jsme se s Adamem, že tahle trať Trnava- Kúty není ničím úžasná. Vede sice do kopců, ale není zde žádná úžasná krajina ani rozhledy. Trať byla elektrizovaná jako možný odklon od hlavní trati přes Bratislavu, sice z Kút do Galanty je to tudy přes Trnavu blíže než pro Bratislavu, ale tudy trvá jízda podstatně déle kvůli nižší rychlosti. A pro vlaky osobní dopravy pro nenavazující přípoje. Nyní má tato trať jen význam pro regionální osobní dopravu. Nákladní vlak jsme žádný nepotkali (možná tím, že je neděle), je zde ale hodně rezivějících vozů na zarůstajících kolejích).

  S přípojem v Kutech na vlak EC Metropolitan jsme měli pravdu. Ten má aktuálně zpoždění 35 minut a tak si v pohodě stihneme koupit rezervace míst za vnitrostátní úsek z Břeclavi do Prahy (ze slovenských Kút by to bylo výrazně dražší). A pak už jen fičíme Metropolitanem domů. Jsme rádi, že rezervovaná místa máme, z Brna do Prahy jede opět hodně lidí. V pořádku jsme dorazili domů po této zajímavé dobrodružné cestě.   

Shrnutí cesty a tématické body:

Češi ve Slovinsku. Je jich tam opravdu hodně. Jednak tam míří Češi vyloženě za turistikou a jednak se tam stavují ti, kteří si udělají zastávku na cestě k chorvatským plážím. Slovinsko nám hodně připomíná Slovensko (horami se skalnatými štíty s výškou před 2000 metrů a malebnými vesničkami s roubenkami a salašemi).

Znalost cizího jazyka. Od mé původní cesty do Slovinska a Chorvatska uplynulo 22 let a je vidět, jak všude (i v Maďarsku, kam jezdíme častěji a průběžně) pokročila znalost anglického jazyka a jak je stále snazší se tam anglicky domluvit. Mladí lidé se učí angličtinu na školách, následně ji aktivně využívají při cestování a mnoho lidí z bývalé Jugoslávie někdy v životě pracovalo v anglicky mluvící cizině. Nemusíte se tedy bát, že se v těchto zemích anglicky nedomluvíte.

  Výhodou cestování do Slovinska a vnitrozemí Chorvatska je, že lidé jsou vstřícní, přátelští, vždy jsme se tady cítili bezpečně. Tedy alespoň v oblastech, kde jsme byli. Viděli jsme sice bezdomovce a žebrající individua, ale bylo jich málo. Je zde také málo uprchlíků z Afriky a blízkého východu, kteří neprotežují sociální systém a nezvyšují kriminalitu, jak je tomu např. v Rakousku či Německu. Námi navštívené země a jejich oblasti byly dříve součást Rakouska- Uherska. Je tady podobná architektura jako u nás (s výjimkou pobřeží Jardanu).  

  Válka v Jugoslávii. Během naší cesty při vybavení si názvů měst a oblastí, kde válka probíhala a které se objevovaly ve zprávách v médiích, jsem si uvědomil, že se neválčilo jen v horách v nepřehledném terénu, ale také v nížinách a rovinách (města Vukovar, Osiek). Nejednalo se tedy jen o partyzánskou válku v horách, kde vojáci nebyli oficiálně označeni a podnikali partyzánské operace. Na válku v bývalé Jugoslávii si pamatuji z 90. let z médií, ale také z vyprávění bývalých kolegů a přátel. Ti byli válkou znechuceni a někteří ji i osobně zažili. Mě samotného se válka dotkla také, kdy na konci března 1999 jsme zůstali zcela zbytečně o jeden den pozdněji na vojně kvůli údajně „humanitárního“ bombardovaní Bělehradu.

  Pozůstatky války jsou dodnes v některých oblastech patrné na domech, na některých místech jsou pomníčky z té doby. Pokud zapřemýšlíte nad body níže, všimnete si, že válka v Jugoslávii v 90. letech měla velice podobné rysy jako ta současná na Ukrajině. Můžete namítnout, v Jugoslávii byl konflikt složitější i z důvodu, že tam byla rozdílná náboženství.

-        Válka byla zcela zjevně uměla vyprovokovaná

-        Místních obyvatelů země se nikdo neptal, neproběhlo žádné referendum, žádné volby , aby se sami lidé, jímž tato země patří, rozhodli, kam chtějí patřit a zda válku chtějí

-        Velké oběti na civilním obyvatelstvu, ničení civilní hospodářské infrastruktury (nemocnice, školy, elektrárny, mosty)

-        Následná krevní msta, kdy pokračuje vzájemné napadání válečných stran a následně už není zřejmé, kdo si začal, kdo je ten zlý či dobrý  

-        Masivní uprchlické vlny

-        Válka probíhá na území chudého státu (proto bohaté Slovinsko se velice brzy od své účastni na válce stáhlo)

-        Cenzura ve válečném zpravodajství

-        Nezájem světových mocností válku ukončit

-        Jen minimum válečných zločinců bylo postaveno před mezinárodní válečný soud v Haagu a bylo následně odsouzeno (vzpomeňme si na aféru s Draganem Davičem, který se léta skrýval pod touto falešnou identitou lékaře pravoslavného mnicha). Nezájem o následné řádné vyšetření válečných zločinů ve stylu válka skončila, umyjeme si ruce a pokračujeme v dalším životě. 

-        Na válkách profitují globálním zbrojařským firmám a businessu na ně napojených, stejně tak zkorumpovaným politikům

Všechny války a konflikty v nedávné době v Evropě způsobily také příkopy mezi lidmi, které se budou po několik generací odstraňovat. Říkáte si, komu tohle všechno vyhovuje?? Sledujte mimo jiné cesty peněz (follow the money flow). Jugoslávie byla v dobách socialismu velmoc, sice ne moc významná po stránce ekonomické, ale po stránce vojenské a počtu obyvatel. Proto její následné roztříštění některým mocným náramně přišlo vhod.

 

Závěr:

   Tahle cesta byla specifická tím, že jsme její program připravovali především ad hoc, tedy na poslední chvíli. O to ale byla zajímavější. Vůbec s Adamem nelitujeme, že jsme vyrazili především do těchto zemí bývalé Jugoslávie. Sice jsme zažívali komplikace, trápilo nás vedro a náhlé změny plánů, to jsou ale všechno cenné zkušenosti, ze kterých se ponaučíme pro příště. Cesta byla krátká, spíše opět taková poznávací ochutnávka, rozhodně do některých oblastí by stálo za to se podívat znovu a podrobněji. A hlavně jsme se ujistili, že mezinárodní dopravy vlakem je strašně komplikovaná.

   Státy bývalé Jugoslávie mají návštěvníkům co nabídnout. Krásná příroda, památky, pohodoví lidé a úžasná gastronomie. Proto se těšíme na konec října na cestu do Bosny a někdy v blízké budoucnosti do dalších zemí a oblastí – do Makedonie a Černé Hory. Určitě se o nich v dalších cestopisech dočtete.

 

 

Pro informaci uvádím ceny jízdného na naší cestě.  Adam jel ve dnech platnosti jízdenky Inter Rail většinou zadarmo krom rezervací.:

Summerau (hranice mezi ČR a Rakouskem) – Villach (AT)- 1x vlak EC, 1x Railjet, 1x ICE, včetně rezervací pro nás oba ..74,9 EUR

Villach (AT)- Lublaň (SI).. 14,9,- EUR, rezervace nebyla potřebná

Lublaň- Grosuplje a zpět- víkend se slevou- celkem 4,6,- EUR

Lublaň- Kamnik Graben zpáteční jízdné 5,6,- EUR na osobu

Autobus Kamnik- Kamniška Bistrica – 2,1,- EUR/osobu každým směrem

Autobus MHD Lublaň – 1,3,- EUR za jednu jízdu za osobu bez přestupu

Lublaň- Koper – včetně příplatku na vlak IC-  13,9,- EUR (Adam příplatek mít nemusel)

Koper (SI)- Terst (IT) – autobus 4,4,- EUR/ osoba

Terst – Miramare (IT)– 1,85,- EUR

Itálie – jízdné v MHD (lanovkotramvaj a autobus) – 1,5,- EUR za jednu jízdu/ osobu nepřestupní

Sežena (SI) -  Lublaň – 9,6,- EUR

Lublaň (SI)- Rogatec (SI- před hranicí s HR) – 11,1,- EUR

Rogatec (SI)- Durmanec (HR) – 2,4,- EUR

Durmanec (HR)- Gajnice (HR- předměstí Záhřebu s našim ubytováním)- 5,28,- EUR

Gajnice- Zagreb hlavní nádraží – 1,38,- EUR

Záhřeb- 24 hodinová jízdenka na MHD- 3,98,- EUR/osoba

Lanovka ze Záhřebu na Sljeme- zpáteční 10,- EUR/ osoba

Gajnice- Karlovac Centar – 5,67,- EUR

Karlovac centar- Zagreb- 4,8,- EUR

Zagreb (HR) – Gyekenesz (HU)- mezinárodní vlak- 8,6,- EUR jízdenka pro mě a rezervace celkem 7,- EUR pro mě a Adama

Maďarsko- jízdenka Szombathely – Rajka , Rajka – Bratislava celkem 4920,- HUF (Rajka- Bratislava mezinárodní jízdné 2400,- HUF / 6,- EUR a Szombathely- Rajka 2520,- HUF)

Bratislava – 24 hodinová jízdenka na MHD- 5,4,- EUR/ osoba

 

Ceny ubytování (dohromady za oba):

Rakouský Villach- malý hotýlek na pěší zóně na 1 noc- 105,91,- EUR

Lublaň- sklepní byt na 3 noci- 286,57,- EUR

Záhřeh – byt na sídlišti na 2 noci- 137,48,- EUR

Szombathely- hotel s luxusní  snídaní na 1 noc- 67,6,- EUR

Bratislava – hotel na 1 noc – 66,- EUR

 

Mapy: