CORNWALL - Pěšky z Konce země k Ještěrce

Mousehole

Ráno v Lamorna cove je mlhavé. Bílé cáry se převalují údolím tam a zpátky a mně je jasné, že pokud ten "relativně" suchý stan nesbalím teď, tak už ho suchý nesbalím nikdy. Vyhlašuji poplach, v mžiku všechny vystěhuju z našeho dočasného obydlí a vyrážíme na pochod. Jak už to tak v Anglii chodí, najednou se vyčasí a zase nad námi září sluníčko. Na zdejší předpověď by nestačila ani křišťálová koule (byť mi byla místními doporučena!). Dnešní úsek necháváme hodně otevřený. Říká se, že třetí den bývá krizový, tak máme několik variant pochodu a pro tentokrát máme v plánu přespat v hotýlku. Naše trasa začíná pěkně, 2km z kopce dolů, to je pohádka. Pak se ale v přístavu začíná zvedat. Musíme se vyškrábat nad bývalý kamenolom. Obdivuji pár domečků ve svahu pod ním a zároveň si říkám, jak dlouho tam těsně pod úrovní hromady kamení ještě vydrží, než je to smete. Nicméně to vypadá, že na své pozici už několik zim vydržely, tak držím palce do dalších roků!

Kamenolom v Lamorně

Jakmile vylezeme na kopec nad Lamornou, máme za sebou naše dnešní největší převýšení. A za několika zákruty na nás čeká další potěšení, lesík Kemyel Crease. Velice příjemná procházka pod bujným stromovím, v stínu kapradin a za šumění moře pod námi. Když jsme pak zase ze zeleného přítmí vypluly na přímé slunce, málem nás sežehlo na uhel. A tohle je, prosím, ta uplakaná, rozmáčená Anglie, kde POŘÁD prší. Tím ovšem neříkám, že by mi déšť chyběl. Ty výhledy z útesů, ty stojí za to! Zrovna tamhle v dálce, když se pozorně zadíváte, spatříte drobný ostrůvek a na něm se do výšky tyčí špičatá budova. A tam dneska míříme.

Po několika dnech v divočině se vracíme zpátky do civilizace. První zastávkou je přístav Mousehole. Poté, co jsme se prodraly dosti zarostlou pěšinou, jsme se poškrábané od ostružiní a jiných neodbytně kousavých keřů objevily za humny prvních domů. Z kopce shlížíme až do přístavu. Škoda, je téměř poledne a zrovna jsme chytily odliv. Těšily jsme se na spoustu romantických fotek lodí, co se houpají ve svých úvazištích na modrých vlnkách, a jediné, co dostaneme, jsou vyhladovělí racci kroužící jak supi nad mokrým pískem a schnoucími chaluhami. No uvažte, prostě to nějak není ono. Nicméně i tak si Mousehole zachovalo atmosféru starého ospalého městečka živícího se rybolovem. Dříve to tak ale zřejmě nebývalo, protože staré záznamy praví, že přístav míval největší flotilu rybářských lodí široko daleko, dokonce se odtud vyvážely sardinky až do Francie. Inu sardinky, to býval dříve panečku artikl!

Penzance

Z Mousehole se dá do Penzance dojít určitě vícero cestami. My se však chtěly držet zásadně SWCP, a proto jsme vyrazily po cestě s názvem The Parade. Ostatně žádná velká paráda to nebyla. Pohled na moře neomrzí nikdy, ale plahočit se ve vedru a dusnu po asfaltovém chodníku podél hlavního tahu na zdejší velkoměsto není kdovíjaká romantika a ani to úchvatné moře situaci nespasí. Proto jsme se v Newlynu (další přístavní městečko) rozhodly nasednout na autobus a do Penzance dojet po čtyřech kolech. Land´s End Coaster by vás měl do Penzance odvézt každou půlhodinku, pár jsme jich zahlédly prosvištět kolem nás směrem na Mousehole, takže jsme věděly, že někde na trati určitě jsou. Ovšem půlhodina v našem pojetí se nutně nemusí shodovat s půlhodinou v cornwallském autobusovém rozvrhu. Takže když už jsme tak po třičtvrtěhodině marného čekání začaly přemýšlet nad tím, že poprvé v životě vyzkoušíme stopování v Anglii, náš vytoužený autobus se konečně přikodrcal. V Anglii vždy nezapomeňte na autobus mávnout, jinak vesele prosviští kolem, protože jste pro řidiče prostě neviditelní, i kdybyste už třeba stáli nastoupení v pozoru s peněženkou v ruce. Měly jsme štěstí, po nás už se do autobusu vešli jen 4 další pasažéři.

Slavnosti v Penzance

Autobus vás doveze až na místní dopravní uzel. Z autobusového nádraží se dostanete prakticky do všech směrů, kam jen srdce táhne po celém Cornwallu, zajíždí sem i linka National Express, která vás pohodlně a za rozumný peníz rozveze po celé Británii, a z přilehlého vlakového nádraží se zase dostanete přímou a mnohem rychlejší cestou až do Londýna. Měly jsme určitou představu o tom, jak by se náš následující pobyt ve městě mohl vyvíjet. Dáme si v nějaké klidné kavárně kafíčko a posuneme se o stanici dál do městečka Longrock. To jsme ovšem netušily, že zrovna probíhá nějaká místní slavnost, tudíž ulice vypadají jako jedno obří mraveniště, a klidný kout tady nepotkáte. Hlavní třída se proměnila v tržiště, stánek vedle stánku, všude hudba, barevné vlaječky a spousta, opravdu spousta lidí a občas i prazvláštních tvorů. Jediné, co jsme sehnaly, byla americká zmrzlina, což byl velký ústupek našemu vyhraněnému britskému cítění, a už jsme svištěly autobusem do Longrock k našemu hotýlku. Ti, kdo toužili k večeru ještě po troše klidu v přírodě, vyrazili na procházku po pobřeží. Příliv už sebou plácá o písky zálivu Mount´s bay, racci ještě loví poslední odpadky po turistech, než je odplaví voda, a z růžového soumraku z objetí chladných vln důstojně vystupuje St. Michael´s Mount, místní obdoba francouzského Mont Saint Michel z protilehlé strany kanálu. Ale s tím se seznámíme až příště.

Duha nad S.Michael´s Mount

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Lucie _B

před 8 měs

Moc pěkně napsané, hltám každé slovo. Cornwall je srdcovka, byli jsme tam 3x. Těším se na ten St. Michael's Mount, my měli neskutečnou smůlu na počasí, strašně pršelo ten den, i přesto jsme tam šli, aspoň jsme se pak mohli usušit v kavárně u čaje 😄

img-5491.jpeg

VeronikaJehane

před 8 měs

To mě těší, že cestopis baví! To počasí je opravdu nevypočitatelné, a to kdekoliv v Británii. Jsem ráda, že i tak jste si den užili :)