CORNWALL POD STANEM 1 - Česká invaze na britské území

BUDE ?

Být či neBýt, toť otázka. Anebo Bylo neBylo... I tak by mohl náš letošní příběh začínat. Naši cestu jsme odstartovaly v Bude, ale už dnes můžu říci, že jsme tam Byly. Dosti ale slovíčkaření. Jak už se stává tradicí, i letos jsem se vydala na pochoďák do anglického Cornwallu. Minulý rok jsem pochodovala sólo (jak se můžete dočíst v mém předešlém cestopise), letos se přidaly další dvě ostřílené cestovatelky, takže dámská jízda ve třech. South west coast path, zkráceně Coastal path, to je stezka, která kopíruje pobřeží od Somersetu přes Devon, Cornwall až k Dorsetu. Kdo by ji chtěl projít celou, měl by se připravit na bezmála 600 mil docela slušného kardia. Zvláště západní část je poměrně členitá, takže skáčete nahoru dolů po útesech jak kamzíci. Možností, jak cestu zdolat, je bezpočet. My hlasujeme pro těžkou váhu a program "Hubneme do plavek". Takže krosna, stan, pohorky, plyšák a jde se na věc.

Za cíl jsme si určily asi 90km vzdálené město Newquay. Jsou i takoví dobrodruzi, kteří celou stezku sfouknou na jeden zátah. My si ji ovšem raději vychutnáváme po menších úsecích, aby nám zbyl čas i na pokochání krásnou krajinou a popovídání s místňáky. První úsek vede po 8km dlouhé trase do kempu Penhalt farm. Pozvolný začátek vás vůbec nepřipraví na to, co budete v příštích dnech muset zdolávat. Ale na druhou stranu se úplně nestrháte hned první den. Což je pozitivní a to berem!

Bude

Poté, co jsme se po půldenním vysedávání v autobusech směrem Bristol Airport - Exeter - Okehampton - Bude konečně dokodrcaly na start, ještě chvíli se motáme v městečku samotném. Jako již tradičně zahajujeme náš výlet něčím typicky místním. Takže jsme v krámku na náměstí sehnaly pasties (tradiční cornwallské jídlo) a pustily se do pozdního oběda, sedíc na hrázi u pláže kochajíc se sluncem a vlnami. Samozřejmě kdykoliv něco baštíte v okolí měst, pláží, stánků s jídlem, dávejte bacha na racky. Ani nemrknete a jste bez jídla, zatímco se vám ty bestie bezostyšně chechtají z nejbližšího útesu (že by hořká osobní zkušenost?? :) Pasties bylo původně jídlo horníků, dneska se tím nacpávají turisté. V křupavém těstíčku najdete takové poklady jako ovečku s mátou, mletou kravičku, místy i kuřátko a dokonce jsme potkaly i curry verzi (není úplně tradiční, ale bylo to výborné!).

Pastie - ovečka s mátou

Ale teď už opravdu vyrážíme. První úsek se jen mírně vlní. Nejsou tady žádné dramatické propady nahoru dolů. Takže se bez potíží můžeme kochat zelenými pastvinami, útesy nad mořem a pomalinku se blížícím přílivem. Rozdíly ve výšce hladiny při přílivu a odlivu jsou v Cornwallu obrovské, někde až 13 metrů, což dělá největší rozdíl v celé Evropě! V dalších dnech jsme se o tom mohly několikrát přesvědčit. Bohužel odliv koncem července vrcholil většinou během dopoledne až k poledni, takže většinu přístavů jsme viděly spíš na suchu. Holt příliv a vlaky na nikoho nečekají.

Trasa směrem od městečka Bude k prvnímu kempu většinou kopíruje hlavní silnici, takže na pořádnou divočinu si ještě budeme muset počkat. Přiznám se, že ta vtíravá přítomnost civilizace mě trochu rozčilovala. Určitě se najdou i jedinci, co to po chvilce přestanou vnímat, ale kdo si sem přijede odpočinout od lidí a moderních vynálezů, ten by mohl být mírně zklamán. Všechno si ale můžete vynahradit na dlouhé pláži ve Widemouth Bay. Posedíte na jemném písku, pobrouzdáte v chladivých vlnách, na chvíli shodíte tu bestii ze zad (rozuměj krosnu), posbíráte pár kamínků na památku (a písek do bot) - a že jsou tady opravdu krásně zbarvené, neuvěřitelně žíhané, ... No a pak už budete zdrhat do kempu, protože ty nízké, šedé mraky, co se přihnaly od Ameriky se vám ani trochu nepozdávají.

Pohled na Bude

Kamínky ve Widemouth Bay

Penhalt farm je rozumný kemp za rozumnou cenu. Jako jeden z mála kempů, do kterých jsme letos zavítaly, disponuje i společenskou místností, což je super, zvlášť pokud se vám asi 5 minut po příchodu spustí déšť. Naštěstí ale přeprška netrvala dlouho a sklouzla do drizzle (pro to, co padalo shora opravdu neexistuje výstižnější český ekvivalent). A v drizzle už se v ešusu voda na polívku uvařit dá. Pořád ještě ale existují dobří lidé a hned dvě paní z okolních karavanů nám nabídly uvaření vody v jejich varných konvicích. Což jsme nakonec pro naši hladovou tříčlennou posádku využily. Dobrým lidem třikrát hurá!!!

ZA SEDMERO HORAMI

Ráno je stejně pošmourné jako byl včerejší večer. Podle předpovědi a porady s křišťálovou koulí by se mělo během dopoledne vyjasňovat. Anebo taky ne. Tady jste v Cornwallu. Přestože vám většina modelů předpovídajících počasí vyplive data, která jasně hovoří o jasném nebi, nad hlavou vám pořád visí šedá vata ze které tu a tam něco ukápne. Řádná pláštěnka a nepromokavé boty jsou tady opravdu MUST HAVE. Možná už opakuju poznatky z minulých let, ale ono to pořád platí a na tom, že je Cornwall ze tří stran omývaný mořem a tudíž je tady počasí totálně nevyzpytatelné, se dosud nic nezměnilo. Já osobně nedám dopustit na decathlonovou pláštěnku Forclaz, která schová mě, batoh a při troše snahy ještě tak 1-2 osoby. Velikost XL jsem možná trochu přehnala, ale na druhou stranu je to velice pohodlné.

Včera jsme se trochu rozhýbaly, dneska už o některých svalech víme trochu víc, než bychom ocenily, nicméně jsme připravené vyrazit na dnešních 18km. Dobře, nejsou to míle, ale i tak to dá zabrat. Obzvlášť když vás s 18kg vážící krosnou čeká roztomilé převýšení cca 900m. Co jsme si naplánovaly, to si taky sníme. A tak (s mírným zpožděním, protože za deště fakt nezačnem) vyrážíme na pochod do neznáma. Ještě chvíli kopírujeme hlavní silnici, ale v místě zvaném Millook (uvažuji, jak to označit, není to snad ani vesnice, osada... jsou tam asi 4 domy) už se od civilizace začneme odklánět. Anebo se civilizace odklání od nás, jak se komu líbí.

O nějaký ten metr dále se noříme do malého divokého lesíka, který jako by se vynořil z pohádek. Jmenuje se to tady Dizzard. Pokroucené stromy obalené od kořenů až po koruny lišejníky a potůček schovaný v přerostlém kapradí dávají tušit, že tady v tichu a přítmí možná někde žijí i skřítci a víly.

Dizzard

Sotva nás ale les propustí ze svých spárů, začíná ta pravá divočina. Teď to bude jako házet jojo. Vydrápeš se po schodech nahoru, jen abys to klikatými serpentinami mohl zase poslézat dolů. V údolí překročíš potůček, nadechneš se, psychicky připravíš a opět tě čekají schody nahoru. Schodů je tady opravdu, ale OPRAVDU hodně. Tady se místňáci vážně vyřádili, když je stavěli. Asi neznám nic horšího než schody vedoucí nahoru do zatraceně strmého kopce. Řekla bych, že normy EU tak úplně splňovat nebudou. Kolena dostávají zabrat, stejně tak ruce křečovitě svírající trekové hole. Hmmm říká se, že co bolí, to roste. Asi budu mít kolena velká jako přezrálý meloun. Hekám tady jak stará bába. Ale pak stačí jeden pohled na protější svah a hned na všechnu námahu zapomínám. Kdo by taky hekal a nadával, když hned naproti přes údolí může pozorovat stádečko volně se pasoucích dartmoorských poníků. Na člověka jsou zvyklí. Možná po vás hodí očkem a vaši přítomnost stoprocentně zaznamenají. Ale většinou je to nijak nepobouří ani neurazí. Dál je bude zajímat hlavně tráva pod jejich kopyty, která zarývají do svahu v tak nepřístupných, strmých místech, že nechápete, jak se tam můžou udržet. Místní ponyové jsou polodivocí, to znamená, že technicky vzato mají svého majitele, ale pobíhají po rozlehlých (nejen) cornwallských pastvinách jak se jim zachce a fungují jako takové bezobslužné sekačky na trávu. Pokud vám to pony dovolí, můžete si ho i pohladit. Ale pozor na prsty! Jsou to sice zapřisáhlí vegetariáni, ale sem tam si rádi "ďobnou".

Poslední pohled k Bude

Cik cak serpentiny

Poníci na svazích

Cesta, co nikam nevede?

Občas ale, když se ocitnete na vrcholku takového útesu, a přepadnou chutě vás, musíte prostě zastavit, vybalit vercajk a udělat si správný piknik. Není nad čerstvé kafíčko v závětří na útesu s vyhlídkou na širé moře a s vědomím toho, že si to zasloužíte, protože jste právě vyšlapali obzvlášť nechutný krpál!

Piknik na útesech

CRACKINGTON HAVEN

Podle mě v názvu zapomněli jedno "E". Když jsme sem konečně došly přes hory, přes doly, cítily jsme se tak trošku jako v nebi (heaven) či v zemi zaslíbené. Netušíte, co s váma po 10 kilometrech vysokohorské turistiky udělá jeden pohled na hospůdku Coombe Barton Inn u pláže. Poslední kilometry jsme se utěšovaly myšlenkou na půl pinty vychlazené čepované lemonade, šly jsme za tou vidinou jako osel za mrkví! Často se stává, že co vidíte v mapách.cz, ve skutečnosti nemusí být tak docela pravda. Že cesta, která se na mapě tváří jako šestiproudá dálnice, je v reálu sotva patrná králičí pěšinka, nebo třeba že hospůdka, ke které jste upínali své naděje, už dávno neslouží. A tak nikdy nevíte, jaké překvapení vás po cestě čeká. Naštěstí už u prvního domku v Crackington Haven nám jedna dobrá duše existenci našeho cíle potvrdila. Takže tentokrát nás čekala čirá, ničím nezkalená radost. Tahle vesnička je jako stvořená k dlouhému odpočinku a nabrání sil. My jsme bohužel zas tak moc času neměly. Ale lemonade příjemně osvěžila jak nás, tak naši mysl, takže jsme se dokázaly opět postavit na nohy a vydat se na druhou část naší dnešní etapy. Ale o tom zase příště :)