CORNWALL POD STANEM 3 - Kde se tady rodí králové?

JEDNA PANÍ POVÍDALA

Přímo za kopečkem před námi na skalnatém výběžku rozkládá se bájemi opředené středověké sídlo, hrad Tintagel, ono slavné místo, kde byl pravděpodobně počat král Artuš, a dost možná se tam také narodil. To už ale tak jisté není. Ono teda není ani jisté, jestli tenhle zmíněný Artuš vůbec někdy žil, a dost otázek panuje i ohledně místa jeho posledního odpočinku. Může to být Glastonbury, velšský Caerleon, případně i někde tady okolo Tintagelu. Dokonce se prý tvrdilo, že by mohl dřímat v sopce Etně - asi rád cestoval, a některé prameny praví, že vlastně ani neumřel a tak nějak čeká na vhodnou chvíli, že by se probudil a vrátil mezi nás (asi podobně jako by měl být náš svatý Václav připravený vyrazit z hory Blaník). Legend je mnoho, ale Tintagel jen jeden. Tak se na něj pojďme podívat. 

Nejdřív ale s dovolením shodíme krosny ze zad, protože už nás po celodenním pochodu přece jen trochu tlačí do páteře. My jsme si pro odpočinek (nikoliv věčný) dnes vybraly kemp Little Cliffden campsite. Než se k němu dostanete, opět je třeba vyšlápnout trochu do kopce. Cesta ale vede krásným údolím Rocky Valley pěšinkou podél potoka, takže zacházka stojí za to. Nejdříve vás zavede k rozvalinám mlýna Trewethet mill. Ještě se tady můžete porozhlédnout v obytných budovách, prolézt pár průchodů a v rohu jedné místnosti objevíte i poměrně zachovalý mlýnský kámen. Ve zdech je zvěčněna spousta hieroglyfů - staršího i novějšího data, a na skále vedle mlýna je pár petroglyfů. To jsou obrázky vyryté některou ze starověkých kultur do kamene. Tady se jedná o obrázky labyrintů a měly by pocházet pravděpodobně z doby bronzové (některé zdroje ale uvádí, že mohou být možná jen 300 let staré). Když přejdete potok zase na druhou stranu, naskytne se vám pohled na mlýn novodobější, a také zachovalejší. Toho času se tam spíš než mletí mouky provozují apartmány. Kdybychom pokračovaly v pochodu dál proti proudu, dostaly bychom se do neméně krásného údolí St. Nectan´s Glen. Na to už ale nezbýval čas, protože jsme se chystaly objevovat jiné části této bájné krajiny.

Rocky valley

Trewethet mill

mlýnský kámen

Petroglyf

Ještě pár kroků a jsme v kempu. Je to opět ubytování stylem "basic", to znamená že tady neočekávejte žádné moderní vychytávky. I když jedna by tady přece jen byla. Navzdory faktu, že za pouhé bydlení ve vlastním stanu zaplatíte asi 200Kč na osobu, tady mají navíc samostatně placené sprchy. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby sprchy nepožíraly pouze 50p mince (zkoušely jsme to, jiné to fakt nebere) a aby se sprcha vůbec obtěžovala vyprodukovat nějaký proud vody, potřebujete mince hned dvě. Za to dostanete 4 minuty čirého potěšení. Pokud ovšem, stejně jako my, situaci malinko podhodnotíte a v počtu 3 lidí máte pouhé čtyři kusy 50p mincí... Čech je koumák, Čech si poradí! K tomu vám jako večerní kulisa hned za stanem bučí stádo hysterických krav. Idylka na venkově :D 

Ale my rozhodně nehodlaly strávit zbytek dne v kempu! Jakmile jsme se zabydlely a sluníčko se vyhouplo zpoza mraků, vydáváme se na pochod k pár kilometrů vzdálené vesničce Tintagel a hradu stejného jména. Po třech kilometrech se vám otevře pohled na protější teď-už-ostrov. Pokud chcete na prohlídku, je dobré si vstupenku koupit online předem. Hrad totiž bývá dost vytížený a nemuselo by na vás vyjít místo. Pokud byste čekali, že za £18.50 uvidíte hrad jak lusk, možná budete trochu zklamaní. My přišly až po zavíračce, takže jsme měly prohlídku zdarma, ovšem jenom tam, kde se dostaneme po pevnině. Přes most už se musí platit. Stejně je po 18h už dávno zavřený. Tušily jsme, že toho asi moc neuvidíme. A proto nás příjemně překvapilo, co všechno je po zavíračce dostupné - v podstatě celá pevninská část za první bránou, tam bývala ubytovaná posádka a návštěvy, pak se dostanete až k brance mostu a po dosti krkolomných schodech (jen pro otrlé) dolů k bývalému přístavišti. Odtud si vyjděte na vyhlídku naproti ostrůvku a v záři zapadajícího slunce se kochejte pohledem na těch pár kamenů, co z hradu ještě zbyly. Ono už tam toho opravdu moc není a to, co návštěvníky na tohle místo táhne, je spíše ona legenda a most, který si v ničem nezadá s naší Stezkou v oblacích. Kdysi ostrov s pevninou spojoval přírodní skalní oblouk, ale nahlodán zubem času a neodbytným příbojem skončil kdesi na dně moře. Teď je tam postavený most kovový a řeknu vám, tohle NENÍ procházka pro slabé povahy. Další atrakcí je socha krále Artuše, která vypadá spíš jako jeho duch. Postava není jednolitá, tu a tam něco chybí, a když vám pohled zabloudí skrz stojící tělo, máte pocit, jako by tu byl a zároveň nebyl. Tolik aspoň dojem z fotek, osobně jsem neměla tu čest. Socha je na ostrově, takže opět jen pro platící návštěvníky. Další zajímavost je Merlinova jeskyně, dostupná ovšem pouze za odlivu. My to štěstí neměly, a to bychom zrovna pro tentokrát ten odliv braly... voda stoupá a my taky - opět nahoru do kopce. Slunce se totiž pohybuje nezadržitelně opačným směrem a čelovky odpočívají v kempu. 

Tintagelská pošta stará asi 600 let

Co zbylo z pevninského Tintagelu

Most spojující pevninu s ostrovem

...a krkolomné schody

Pohleďte na bájný hrad!!!

DOC MARTIN

Ale co to nevidím? Deštíček na obzoru? Po pravdě, ranní sprcha už nás fakt nepřekvapuje. Momentálně nic nepadá, ale stoprocentní vlhkost stanové plachty naznačuje, jaké události dnešnímu ránu předcházely, a z ocelově šedého nebe (a webu BBC weather) lze vyčíst, co bude - pravděpodobně brzy - následovat. Nad stezkou se dost lenivě rozvaluje mlha, a tak nás napadá, že nemá cenu lézt na útesy, když tam stejně nic moc neuvidíme. Přistupujeme tedy k operativnímu řešení a přesunujeme se do městečka Camelford. Místní asi budou mít dlouho na co vzpomínat, protože my tři cestovatelky v honbě za trochou ranní kávy (nedostupné - v 8h ještě všechny kávovary spí) rozbalujeme fidlátka a rovnou uprostřed města na okraji místního parčíku na plynovém hořáku žhavíme ešus s vodou, abychom si zalily téměř letální dávku kofeinu. K tomu přikusujeme croissanty a necháváme si od procházejících závistivců popřávat dobrou chuť :) Na tomhle pochodu je hrozně fajn, jak rychle někdy opadnou zábrany a takové to "co si o mě budou myslet!!!". Tak schválně, kolik z vás by si vybalilo hořák, ešus a hrnek s kafem třeba na náměstí v Olomouci?

Camelfordská poštovní schránka. Svéráz!

Toulavé kafe v Camelfordu

Port Isaac

Nejmenší a nejstylovější Tea house v Port Isaac

Čumáček byl taky v Port Isaacu

Přístav před...

V Camelfordu přestupujeme na další autobus, podjíždíme dešťový mrak, a když vystupujeme v Port Isaacu, mrholení právě ustává a nám to dává naději na pár paprsků slunce, které meteoradary na odpoledne slibují. Port Isaac je kouzelná rybářská vesnička s přístavem, za který by se nemusely stydět ani romanťáky Rosamundy Pilcher. Jeden z nich se tady opravdu natáčel. Přístav je ale známější díky Doktoru Martinovi. Co dělá Donutil v Cornwallu, ptáte se? Dobrá otázka - on nic, ale jeho anglická předloha ano! A je docela srandovní koukat, jak k domku, ve kterém se seriál natáčel, proudí celé zájezdní skupiny s průvodci, poslouchají výklad, nechávají se zvěčnit s kamennou fasádou, která netečná k celému tomu cirkusu šedě shlíží na neměnnou pláž a každodenně se střídající příliv a odliv. Lidé přijdou a odejdou. Moře tady bude pořád, pomyslí si, a ani sebevětší nadšení obdivovatelů jí úsměv v potemnělých oknech nevykouzlí. My jsme z celého seriálu neviděly jediný díl - ať už české či britské verze, takže si užíváme televizí nezkreslený pohled na ikonické domečky, pozvolna ustupující moře i nesměle vykukující slunce. A racci, ti neustále pokřikující, dotěrní, protivové vám ani tady nedají zapomenout, že je stále třeba mít se na pozoru. Pokud si totiž myslíte, že si dáte burgr s hranolky a nerušeně si jej vychutnáte, sedíc na balvanu a pozorujíc vlny... (ha ha ha). Oběd ubráněn, bříško spokojené, nervy pocuchané, nicméně nastal čas vyrazit. Moře už je dávno za přístavní hrází, obnažené lodní kýly na nás necudně vystrkují své zadnice a  dávají nám najevo, že ačkoli den už je za polovinou své pouti, my jsme ještě ani nevyrazily. 

KDE DOMOV MŮJ ???

Tenhle den je naplánovaný jako nejnáročnější část naší letošní etapy. A vlastně nemá cíl. Kam dojdeme, tam přespíme. Sice jsme si trasu zkrátily popojížděním autobusem o nějakých 10km, ale i tak nám minimálně ještě jednou tolik zbývá. Chtěly bychom dojít do 10km vzdáleného Polzeathu, protože tam jsou minimálně 3 kempy, kam by se teoreticky dalo zaplout. A kempy podél stezky většinou mívají nějaké volné místečko pro batůžkáře na jednu noc. Takže ubytování nám rozhodně starosti nedělá. Do západu slunce budeme určitě takříkajíc pod střechou. Výškový profil naší trasy opět kopíruje ladné pohyby pingpongového míčku odrážejícího se od pevného povrchu desky stolu. Ale co nám chybí?

Na trase míjíme pár pletivem ohraničených šachet bývalých dolů. Vlastně asi nejsou moc ničím zajímavé, to jejich příbuzní dále u St. Agnes či u Botallacku jsou mnohem působivější. Stezka sestupuje tu až skoro ke kameny poseté pláži na úroveň moře, tu zase po schodech stoupá nahoru na rozeklaný útes, při pohledu z dálky byste ani neřekli, že se tamtudy dá projít. Sluníčko už nás zase úspěšně opéká dozlatova. Naštěstí právě přicházíme do minipřístavu o čtyřech domech, vítá nás Port Quin. Názory na přítomnost občerstvení se na internetu dosti různily, tak jsme byly zvědavé, co tady potkáme. Pro jistotu jsme se ale na cestu dobře zásobily, pro případ, že by tady opravdu nic nebylo. Jen co projdete mezi prvními domky, proti vám je na zdi přilepený kohoutek s pitnou vodou. A o kousek dál Port Quinn získává další bonusové body za stánek s občerstvením, který by dle otevírací doby měl být už nějakou chvíli uzavřen, nicméně pořád tady probíhá čilý obchodní ruch, a tak si dávám chlazenou limonádu. 

Směrem na Port Quin

Port Quin a bestie. A já.

Port Quin

Šachta

V původním plánu se počítalo s přespáním na divoko (v našem žargonu "na prasáka") někde tady v okolí. V reálu by se to ukázalo docela jako oříšek. Protože ať se hnete, kam se hnete, odevšad na vás kouká Doyden Castle. Je to roztomilá drobná věž v neogotickém stylu z roku 1830. Pokud byste nevěděli, co s penězma, je možné si tam udělat pěkné prázdniny. Ale my si chceme udělat prázdniny až o čtyři kilometry dál. A tak pokračujeme v pochodu. Někde mezi Lundy bay a odbočkou přes les k hlavní silnici potkáváme překvapení dne - krásné skalní okno, které na mapách nenajdete (tedy na Googlemaps ano, ale mám dojem, že ta lokace není úplně přesná...).

Lundy bay

a skalní okno

Konečně kolem 19h přicházíme do městečka Polzeath. Cestou jsme minuly pár kempů, ovšem my se chystáme stanovat na samém vrcholku útesu v kempu Tristram Park. Na našem treku jsme naplánovaly všechno - od trasy, výškových profilů, lokace obchodů a otevíracích dob, množství kafe potřebného pro přežití v divočině, druhu hadů, které bychom mohly potkat... no to jediné, co jsme neověřily, byla taková drobnost. Jestli Tristram Park bere stany. NEBERE, pouze karavany. A ostatní kempy v okolí zase neberou pocestné po zavíračce recepce. Tak to bychom měly. Takže přece jen dneska budeme bydlet "na prasáka". Pro případy, kdy by nám bylo na pochodu nejhůř, máme připravený sborový tříhlasý zpěv státní hymny, a tady by se to věru nabízelo. Ale držíme se hesla "bereme, co je, neberem co není", smiřujeme se s realitou a snažíme se z toho vytřískat to nejlepší.

Polzeath

a západ slunce na opačné straně moře

V Británii oficiálně kempování v divoké přírodě povoleno není. Ale místními je celkem tolerováno, za předpokladu, že místo opustíte v takovém stavu, v jakém jste ho našli, ne-li lepším. Pobřeží je v okolí Polzeathu naštěstí docela pěkně členité, tu a tam se najdou placatější plochy. Problémem je, že na těch lepších úsecích to máte k prvním domům pořád ještě dost blízko a jste takříkajíc v dohledu z verandy. Kempovat na divoko je jedna věc, ale kempovat na divoko místním pod okny, to trochu zavání provokací. Tak jsme to vzaly tak nějak půl napůl. Vzhledem k tomu, že jsme byly malinko rozmrzelé a připadaly si tak nějak nechtěně a možná i trochu dotčeně, našly jsme si místečko nepříliš vzdálené, místními hojně využívané k procházkám, ale přece jen poněkud mimo stezku. A to ještě štěstí, že máme zelený stan! V podrostu pod stromy se vizuálně trochu ztratí. Řekla bych, že nás tu a tam nějaký pejskař či běžec ze stezky mohl zaregistrovat, ale nikdo nás z našeho tábořiště nevyhnal. Nakonec to byla asi nejkrásnější noc, na útesech - jak jsme si přály, se zapadajícím sluncem, šuměním příboje a zpěvem racků. A teď jen doufat, že se ráno neprobudíme uprostřed stáda krav... To jste zvědaví, co? Ale pokračování příště ;)

Tady to je ten plácek, kde budeme dneska bydlet!