DEVONEM PO SVÝCH A SAMA 4- Honba za oběšencem
Jak jsem se zbláznila a vydala se pěšky a sama s batohem na zádech na pochod po South West Coast Path - červenec 2024
Cestopis z roku 2024 napsala VeronikaJehane
ACH TO VSTÁVÁNÍ!
Původní plán byl pořádně si na Stezce odpočinout. Mnozí z vás asi momentálně tázavě zvedají aspoň jedno z obočí, ne-li obě. Ale je to tak. Na Stezce vlastně neexistuje čas. Jsem jenom já, útesy a slunce nad hlavou (pokud mám to štěstí, když ne, tak alespoň jakási anglická verze denního přísvitu). Na Stezce pro mě vlastně existuje jenom světlo a tma. Čas si jde svou vlastní cestou a já s ním nehodlám držet krok. Jasně, nějaký základní časový rámec by tady byl, hlavně co se kempů týče. Příchod bývá nejpozději do 17, výjimečně do 18 a úplně raritně do 19 hodin, pak už na recepci většinou nikdo nebývá, ale na druhou stranu když si pozdní příchod domluvíte předem, nebývají s tím problémy a vždycky to jde nějak zařídit. Přidělené místo neboli pitch pak musíte opustit obvykle do 11 hodin, v tom se kempy docela shodují. Jenomže dneska je den D, den Zúčtování, den Velkých nároků a den Obrovského časového presu! Dneska mám v plánu ujít něco kolem 21km (a když já řeknu 21, tak se z toho nějakým nedopatřením často stává tak o 3-5km delší trasa). Včera mě pobolívalo koleno. Už zase jsem měla v plánu to vzdát a jet do dalšího kempu autobusem. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty krásné lokace a scenérie, které jsem si pár dnů před odjezdem virtuálně "prošla" s dalšími dobrodruhy na youtube. A řekla jsem si, že si to koleno raději amputuju a doskáču to o jedné noze než abych tu krásu neviděla. A to všechno znamená, že v 6h ráno je budíček a nejpozději v 8h jsem na startovní čáře.
Vypadá to, že na dnešní den mám parťačku. Ve stanu hned vedle mého tady dneska přespávala holka asi tak stará jako já. Před sedmou ráno už má sbaleno rosou provlhlý stan a dojídá zbytky jídla podobného mému. Moje strava na Stezce se skládá z (a teď asi budu dělat trochu reklamu...) Nutrikaše probiotic k snídani, čínských nudlových polívek Tesco kvality, jablek, oříškových směsí, čokolády a práškového proteinu. K tomu v prvním obchodě přikoupím kostku Chedaru (obvykle se zkazí až po 4 dnech pochodu bez lednice) a balík toustového chleba (který zvlhne už po prvním otevření). Ať žijí gurmánské zážitky!!! Takhle vybavená jsem se teda chvíli po osmé hodině (ta dochvilnost!) zhluboka nadechla, nahodila na záda Bestii, jak jsem překřtila svůj 18-kilový batůžek alias domeček alias polní kuchyni (ano, táhnu i malou kempingovou plynovou bombu, protože bez kafe a černého čaje s mlékem - rozuměj Sojový zajíc - prostě neudělám krok!), a s mírným zpožděním oproti mé rychlejší kolegyni vyrážím ze Sunny Lyn směrem k městečku Combe Martin. A začíná závod s časem. Dneska se opravdu musím držet plánu. Příchod do kempu Newberry valley park je sice v kategorii "rarita", tedy do 19 hodin, ale člověk se na to nechce úplně spoléhat. Spouštím pomyslné stopky a začínám odpočítávat svých 11 hodin do cíle.
Hned za Lyntonem
Hned za Lyntonem
Malé ohlédnutí zpátky
Jeden z vodopádů v místních lesích
VZHŮRU... DOLŮ
Jak už to tak bývá, první část mé dnešní dlouhatánské trasy vede po rovince. Užívám si úžasné výhledy, protože den je jako malovaný, dokonce jsem byla nucena vytáhnout opalovací krém, protože na nebi není opravdu ani mráček. Jen co vylezu mírné stoupání přes Lynton, ocitám se opět sama na útesech. Hluboko pode mnou šumí moře, naproti přes záliv se táhne šedá linka pobřeží Walesu a nad hlavou mi vřeští rackové. Útesy jsou tady holé, porostlé jen trávou, občas vřesem, spíše skalnaté. Občas prý je tady možné zahlédnout kamzíky (nebo nějaký podobný typ kozy), ale já zahlédla jen to, co tu po nich zbylo. Dál se cesta napojuje podél místní silnice. Příliš využívaná ale není, takže poklidně dojdu až k dalšímu záchytnému bodu - Lee Abbey, což je místní ekumenické křesťanské centrum. Před bránou se zastavuji na kus řeči s postarším pánem, který odtamtud právě vyšel, možná místní kněz, dostávám od něj požehnání na cestu a vydávám se zase na pochod. Za zatáčkou se cesta ještě jednou noří do lesíka. Myslím, že už jich ale na trase moc nebude. Tohle je jeden z posledních stinných úseků. Ještě kus po silnici a už nechávám civilizaci za zády, zase vzhůru do divočiny. Trasa se tady jen mírně vlní. Já ale vím, co přijde, mám to velice dobře nastudované a vím, že to nikudy neobejdu. Poučení z prvního dne se mi opravdu silně zažralo pod kůži. V lese poprvé potkávám svoji spolubydlící z kempu. Dává si pauzu na svačinu. Překvapuje mě, že jsem ji dohnala. Myslela jsem, že jsem nasadila velmi pohodové, pomalé, síly šetřící tempo. Zatím ale únavu necítím a tak se zastavím jenom na krátký pozdrav a pokračuji ještě kousek dál. V poledne bych chtěla být za první roklinou.
Pohled do Heddon valley
Řeka Heddon
Zanedlouho se má cesta stočit po útese k Heddon valley, malebnému údolí, kterému by slušel visutý most. Ten se ale tady zatím nikdo neuráčil postavit, a tak se za poslední vyhlídkou (kde se opět potkávám se spolubydlící) vydávám na pozvolný sestup do rokliny k řece Heddon. Poledne se blíží. V údolí je příjemný chládek, ale taky tady trochu žerou komáři. Takže po kratičkém odpočinku a dávce hroznového cukru vyrážím do nepříjemně prudkého stoupáku. Už v polovině kopce mám vypoceno, co jsem vypila za poslední 2 týdny. Dělá se vedro a kolem bzučí mračna much, což je opravdu hodně nepříjemné. Láká mě shodit Bestii, seběhnout kopec zpátky dolů a skočit do té příjemně chladivé řeky. Tik tak, čas běží a já musím běžet s ním, jinak budu dneska přespávat nadivoko.
Přespání nadivoko byla při plánování trasy taky jedna z variant. Původně jsem si někde v těchto místech chtěla rozbít tábor a rozložit si tuhle náročnou túru na dva dny. Když ji ale zvládnu za jeden den, tak ten následující potom bude day off! Což mě láká mnohem víc. Takže zatnu zuby, vyplivnu pár much, zbytek jich setřu z opoceného čela a co noha nohu mine stoupám svých 200 výškových metrů. Sláva! Konečně jsem tady! A jaký je odsud výhled! Támhle naproti, z toho kopce jenom přes úzké údolí jsem právě sešla. Je to neskutečné, kolik to dalo práce a přitom takový kousíček. Ten most by se tu opravdu hodil. Chvíli odpočívám, mouchy zůstaly pár desítek metrů pod mou úrovní, a já čekám, jestli mě dojde spolubydlící. Nemůžu ale čekat věčně, v hlavě slyším to neodbytné tik tak, tik tak, a tak se zase vydávám na pochod. Paní, co mě míjela v opačném směru, se mě ptala, jestli mám s sebou dost vody. Dva litry mi přišly jako docela slušná zásoba. Teď, o pár kilometrů dál, už si tím nejsem tak docela jistá. Je opravdu, OPRAVDU vedro. Ono bude asi tak 25 °C, ale vzduch se ani nehne. Ještě štěstí, že si svůj domeček tahám na zádech jako šnek. Jsem klidná a nestresuju se, protože dneska do kempu dojít vlastně nemusím.
Právě jsem zdolala Heddon valley!
Pohled zpět přes údolí řeky Heddon
Následujících několik kilometrů je neskutečně úmorných. Kupředu se šinu spíš setrvačností než vlastními silami. Na jednu stranu už chci být v cíli, ale na stranu druhou si to náramně užívám. To je přesně to, proč jsem tady přijela. Útesy a moře a slunce a vítr ve vlasech (dobře dobře, to poslední jsem si přibásnila, protože vítr má dnes absenci a vlasy mám přilepené k hlavě pod šátkem). Překvapeně míjím kemp, který na mapách nemám, nicméně reálně se tady vyskytuje. Asi jako s tou alternativní cestou první den, jen je to naopak, ta pozitivní verze. Vědět to dřív, možná bych dneska přespávala tady. V dálce už ale vidím Velkého Oběšence. Ano, to je to místo, kam dneska směřuji, moje dnešní velké finále! Velký Oběšenec neboli Great Hangman je se svými 319m nejvyšší bod celé Stezky. Asi si říkáte, taková krtčí hromádka, ale hele, tady je všechno dost relativní a věřte, že i bez Bestie na zádech vám může dát pěkně zabrat. Relativní je i rovinka, po které se šinu kupředu. Čím víc se blížím k Oběšenci, tím víc se prohlubuje propast mezi ním a mnou. Čeká mě sestup do další rokliny. Na jejím dně ale opět protéká potůček a já se těším, že se konečně trochu opláchnu a osvěžím. Díky za potůčky na trase!!! A zase stoupám, dneska podruhé. A co by to bylo za stoupání bez všudypřítomného hmyzu. Na Oběšenci se dnes rojí mravenci, takové ty malé, protivné, okřídlené potvůrky. A víte co? Rozhodli se, že jim budu dělat taxík. Takže jak tak procházím tím otravným hejnem, lepí se jich na mě čím dál tím víc, až úplně rezignuju a nechám je, ať se pohodlně usadí. Nahoře jim to spočítám!
V dálce už se rýsuje Great Hangman
Na útesech
Great Hangman
NAHOŘE NA HOŘE
Ten pocit, když stojíte na nejvyšším kopci široko daleko, shodíte krosnu a zhluboka se nadechnete svěžího vánku! Ano, tady na Oběšenci mírně pofukuje. Mám chuť bít se pěstmi do prsou a hrdě vykřikovat, že jsem největší borec ze všech borců! Ale ovládnu se, protože tady nejsem sama. Chvíli přede mnou Hangmana vylezli dva kluci s krosnama a igelitkou. Ta igelitka mě fascinuje. Konec konců není to úplně tradiční zavazadlo na pochod a čekala bych ji spíš v našich končinách. Ať už byl její příběh jaký byl, prostě šla s nimi, byla jejich součástí a já se to rozhodla pobaveně respektovat. Jak už to tak bývá, vyměnili jsme si s klukama názory na Stezku a jako vždy se zasekli na oblíbeném témátku - co dělá Česká holka sama na Stezce v zapadlém koutě Anglie. Světe div se - prožívá si tady svůj splněný sen!
Na vrcholu Velkého Oběšence
Pohled z vrcholu k Combe Martinu
Vypadá to, že kluci byli čerstvější. Zanedlouho mi mizí za obzorem a já si to pomaličku sestupuji dolů, dolů, dolů... Z Velkého Oběšence už cesta vede jen dolů. A mně asi přestaly jít hodinky. Nemůžu uvěřit, že bude teprve 17 hodin! Tak toto je čas nad očekávání. Přede mnou už se modrá záliv a bělají první domky Combe Martinu. Tak jsem to zvládla, vydechla jsem si úlevou. Pořád tomu ještě tak docela nevěřím. Žádný zvrtnutý kotník, žádné bolavé koleno... tedy ne že by mě tu a tam něco nebolelo, neskřípalo nebo neodpadávalo. Ale ztráty na životech jsou minimální a jediné, co mi momentálně chybí ke štěstí, je voda. Ta už mi totiž došla. A taky mi došlo, proč kluci tak valili. Vidím je vysedávat v místním baru. Láká mě přisednout si k nim a ještě trochu poklábosit. Ale ještě víc mě láká rozložit karimatku a zavrtat se do spacáku. A taky si uvařit polívku a zkonzumovat něco málo roztopeného chedaru a opoceného tousťáku. Zítra mám day-off a dneska mám ohromnou náladu :)
Jak se ti cestopis líbil?
VeronikaJehane procestovala 16 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 16 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Za mňa subjektívne jeden z najlepšie napísaných a najzaujímavejších cestopisov za poslednú dobu. Teším sa na každý ďalší diel :)
Za mňa subjektívne jeden z najlepšie napísaných a najzaujímavejších cestopisov za poslednú dobu. Teším sa na každý ďalší diel :)
Děkuji, těší mě, že cestopis zaujal. Třeba jsem inspirovala k návštěvě tohodle krásného kousku světa ;)
Děkuji, těší mě, že cestopis zaujal. Třeba jsem inspirovala k návštěvě tohodle krásného kousku světa ;)