Do Gruzie mimo sezonu? Yes please

Den 1

18.5.2023

Jo, ty levné letenky... Kdo vymyslel, že musím být na letišti v sedm ráno? Už chápu, proč letenka do Gruzie v tuhle nekřesťanskou hodinu stála tak málo. Rezervaci sedaček jsem u Wizzairu dělal dostatečně pozdě, takže sice nemám místo u okna, ale mám místo u nouzového východu, takže si poprvé v nízkonákladovce natáhnu nohy. Při natahování si všimnu, že mé zbrusu nové nástupovky mají vadu z výroby, ale s tím už teď nic nenadělám. Klasicky jsem v noci nespal a pracoval, takže okamžitě odpadnu a většinu letu stejně prospím.

Po příletu na mikroletiště v Kutaisi kupuji neomezená data za 90 Kč na týden a píšu do půjčovny, kde je moje auto. Chlap na mě už čeká, neumí ani slovo anglicky, ale na telefonu má kolegu, který umí, tak si ve třech zvládneme předat Nissan X-Trail z roku 1998, který někdo předělal z japonské verze na levostranné řízení. Auto už má dost za sebou, ale to je v půjčovně výhoda, nehledí se na poškození až tak. Odvážím chlapa zpět do Kutaisi, v samoobsluze dělám nákup a výběr hotovosti. Spousta věcí se dováží a stojí tak stejně jako u nás, místní suroviny jsou levné. Hodně je z Ruska, z Ukrajiny (Roshen) a západní klasika. S nákupem vyrážím do centra, chci nasát atmosféru a protáhnout se. Stavební zákony jsou tu velmi volně interpretovány jako "když to nespadne, je to ok". Podobně je na tom i vozový park a silnice. Naivně s tím, že v centru bude zákaz vjezdu, nechávám auto u řeky a vybíhám do kopce, kde zjišťuji, že tu platí pravidlo "když tam vyjedeš, tak tam můžeš". Pro příště dobré vědět. Před katedrálou sedí dvě babky, mají před sebou misku s mincemi a chytají nově přiletivší turisty, aby si mysleli, že je to na vstup, ale jen žebrají. Další čekají u dveří katedrály. Katedrála se jim rozpadala, tak ji teď obnovují a moc původního tam nezbylo, ale je odtamtud hezký výhled na město.

Vyrážím na západ a sever, na další dny jsem si náhodně vybral, že začnu v horách. Nepočítejte s tím, že po gruzínských silnicích budete jezdit moc rychle - a ono by to moje auto ani nedalo, ale i na asfaltkách jsem rád, že mám teréňáka 4x4. To, co vám mapy ukazují, vynásobte 1,2 - 1,5x.Po cestě se setmí, a já zjišťuji, že mě navigace vede na prašnou cestu. Tma jako v pytli, napravo skála, nalevo temná propast, kde někde dole slyším divokou vodu. Svítí mi jen jedno světlo. Co si budeme povídat, byla to velmi dobrodružná cesta. Mosty převážně z plechu, vidět moc daleko není, rychlost kolem 20 km/h. Do hotelu přijedu vyčerpaný v 11 večer, slečna na mě čeká s dítětem v náručí, řekneme si, že vše vyřešíme ráno, a okamžitě usínám.

Večeřící prase při zastávce ve vesnici Jvari

Jvari, pozůstatky socialismu, částečně obývané a částečně vybydlené

Skurdi, jez na řece Abasha

Běžná situace na gruzínských silnicích - kdo má přednost?

Kutaisi, pohled na Kutaisi, Holy Annunciation temple

Kutaisi, Katedrála Bagrati

Den 2

19.5.2023

Vyspal jsem se do růžova, kouknu z okna a je krásný den. Dole na mě čeká snídaně. Anglicky moc neumí, takže tipy na cesty nebo místa, která navštívit, opravdu nezískám, ale snídaně je skvělá a mám ji prý jako promo zdarma. Jsem tu také jediný host. Konečně můžu porovnat medovníky, které totiž pocházejí z Gruzie. Jsou výborné, ale v Česku chutnají dost podobně, přivezla nám je do Čech totiž Gruzínka.

Rozhodl jsem se prostě vyrazit po polní cestě dál, kam to půjde, případně s výletem k horskému jezeru. Je to opravdu divočina, bez 4x4 bez šance, a i já si občas škrtám podvozkem. Míjím něco, co se tváří jako celnice, ale nikdo tu není a podle mapy jsem stále v Gruzii, tak snad nejsem v separatistickém území. Dojedu na samotu na louce, v dálce je vidět vodopád a je tu cedule na jezera. Jakmile zastavím, už na mě volá jeden ze tří místních obyvatel, kam jdu, rusky... Snažím se vysvětlit, že k jezerům, lepší to jde česky než anglicky, protože umí rusky. Vysvětluje, že k jezerům bych musel vyrazit za úsvitu, abych to stihl ve stejný den zpět, ale že se mnou půjde zítra, což s díky odmítám a vyrážím alespoň k vodopádu. Po kládě přejdu řeku, ale cesta po sto metrech zmizí a zůstane jen hustý les a prudký sráz. Hodinu se snažím probojovat dále, ale vzhledem k tomu, že ujdu asi 300 metrů vzdušnou čarou, uznávám porážku a vracím se zpět k autu.

U auta zjišťuji, že jsem někde píchnul, pravé zadní kolo mám úplně prázdné. Naštěstí rezerva funguje a já mám s výměnou pneu dlouholetou praxi, takže vše jde dobře. V půlce výměny přijde znovu Eros, který se zeptá, co se děje a když vidí, že jsem píchnul, tak říká, ať si s ním dám pauzu a pozve mě k sobě do... no říkejme tomu dům. Je to jeho jakási chata, jak vysvětluje, dům se ženou má v Mestii, což je největší město v kraji (celých 1900 obyvatel). Říká, že syn jezdí s tirákem v Německu, že to je skvělé. On má doma vinici, a tady ať ochutnám jeho víno. Naznačuji, že řídím, ale nad tím jen mávne rukou a už leje i sobě a pobízí, ať si dám. Z velkého hrnce loví domácí jogurt, z batohu plackový chleba, nakládanou zeleninu, nakladané byliny z louky... Nakonec je z toho celkem hostina. Poprvé připíjí - snad ze srandy - na Stalina a na vlast, podruhé připíjí na ženy, potřetí na boha, takže takhle tu ty priority jsou. Chce na mě kontakty, že si mě přidá na Facebook, ale není tu signál. Povzbuzený vyměním kolo a zvesela vyrážím zpět na soutok řek, kde jsem měl včera v noci dobrodružnou cestu. Cesta ve dne je rozdíl dne a noci - když člověk vidí ty kameny a zatáčky dřív než když je trefí.

V podvečer dorážím do Mestie, což je hlavní turistický hub zdejších hor. V hotelu samozřejmě neumí anglicky, zajdu tedy do centra do samoobsluhy a na úřad se zeptat na autoservis, ale slečny úřednice nic neví. Vybírám tedy podle Googlu. U servisu sedí asi desetiletý kluk, vytáčím svojí půjčovnu a prosím je, ať se s ním domluví. Za 120 Kč a 10 minut později mám přezuto a můžu na večeři, na kterou jsem si vyhledal zahrádku, mají i tradiční menu, takže si to užívám.

Bohatýrská snídaně v hotelu Chubezeni

Horní Svanetie, pohled na údolí řeky Nenskra

Mestie, tradiční večere, vareniky ve smetanové omáčce upečené s plackou a mošt

To nejlepší v čem jde Gruzie projet - Delica

Pohoštění v horském domově, vše domácí

Den 3

20.5.2023

Ráno naberu benzín na jediné pumpě široko daleko, počkám až ruská auta natankují – je tu celkem provoz, a vyrážím kousek za město na ledovec. Na řece v údolí zrovna staví vodní elektrárnu, značení žádné, takže samozřejmě špatně odbočím a vjedu jim přímo na stavbu, tak mě promptně otočí a po kamenité cestě dojedu na druhou stranu řeky, kde je plácek, kam už vozí místní turisty. Auta si tu lidé očividně moc nepůjčují, Gruzie je zemí baťůžkářů, takže na mě koukají dost překvapeně.    Po rozeklaném můstku, o kterém mám lehké pochyby, že nespadne při prvním zafoukání větru, přecházím zpátky na druhou stranu říčky a lesem stoupám vzhůru. Navigace je tady pro našince jednoduchá, Gruzie používá české turistické značení, takže vám občas přijde že jdete místo ledovce na Kokořín po žluté. Funguje tu vtipný sytém polodivokých psů, kteří vás vždy kousek cesty doprovází a čekají, jestli z vás vypadne něco dobrého nebo alespoň pohlazení, po chvíli vás předají dalšímu psu v řadě, který vás provede další úsek a tak dál až k ledovci.  V době, kdy jsem tady – v květnu, je úroveň horského sněhu na 2200 m.n.m.  a místní ledovec se této hranice celkem drží. Splaz, na který jde vlézt má pokrytý hlínou a kamením, pod ním ale čiší chlad ze sněhu.  Voda je ledová a divoká, jak se na výtok z ledovce sluší a patří. Neobvyklou zábavu nabízí pozorování tání čela ledovce, protože nahoře je pokrytý kamením a jak taje, kameny padají dolů a s rachotem se kutálí po svahu. Je zde jediná značka prosící abyste nechodili blíže, z celkem pochopitelného důvodu. Jinak v Gruzii žádné značky zakazující vstup nejsou, nikdo vás neomezuje, kamsi troufnete tak můžete jet, ale zase když zapadnete tak nečekejte, že vám někdo zastaví.  Dál už nevedou žádné cesty, ale ještě po kamenech vylezu na přírodní vyhlídkovou plošinu, kde se otevře panorama okolních hor a ledovce, nádhera. Akorát počasí se začne kazit, takže zase seběhnu dolů.    Druhý dnešní výlet jsem vybral taky v okolí  Mestie, chci se podívat na krásná horská jezírka s výhledem na město a krajinu. Podle Google map tam vede cesta, takže si řeknu že budu odvážný a vyčůraný a ujedu polovinu cesty autem, je to totiž pořád do kopce.  Ukáže se to jako dost dobrodružné řešení, s láskou vzpomínám na svou hrůzu v očích když jsem před dvěma dny jel po luxusní prašné cestě do hor. Tady je to bahnitá cesta do prudkého kopce, skrz kterou tečou potoky a na jedné straně je sráz až do Mestie. cestovní rychlost maximálně deset kilometrů v hodině, ale šlapat nahoru a dolů bych to taky nechtěl. Nejde se nikde otočit, takže jediná šance je jet stále nahoru. Občas si sednu na břicho, ale naštěstí teréňák  hrabe statečně dál.  Tam, kde začíná sníh, se naštěstí terén umoudří a já můžu zaparkovat tak, abych umožnil někomu kolem mě projet a autu nehrozil pád do údolí. Říkám si, že jezírka budou asi zamrzlá, když 500 výškových metrů pod nimi je už sníh, ale dám to a budou z toho hezký fotky. HA! Cesta po sněhu probíhala dobře, jen se Vašek občas natáhl. Cestou jsem potkal jen déšť a jednoho skialpinistu, který mě předjel vysokou rychlostí k vrcholu. Pár set metrů před jezírkama zmizela i poslední bahnitá pěšina a zůstal jen hluboký sníh. Říkám si, že jezírka budou za každým horizontem, který potkám, ale všude jen lány sněhu a já se bořím stále hlouběji. Tam, kde jsou podle mapy jezírka, potkávám Rusa, který sem vyběhl v teniskách a krátkých kalhotách se stanem na zádech, říká mi, že tu dnes bude spát, že se mu líbí, jaký je tu klid. Prý jde přejít do Ruska, je to za kopcem, ale teď je na to ještě moc sněhu.  Popřeju mu hodně štěstí a brodím se sněhem zpět, cestou zapadnu až po pás a sníh mě uvězní nohu, tak se musím odkopat rukama, čímž totálně promrznu a odpískám veškerý jezírka, hory a celou Gruzii.

U auta si všimnu že tam parkují dva další teréňáky, říkám si kdo může být takovej blázen, aby jel tu moji trasu, a pak zaslechnu "To byl teda nápad, sem dojet, pěknej terén!" a je to jasný, jsou to Češi. Tak se dáme do řeči, hned nabízí pálenku, ale na cestu dolů fakt pod vlivem být nechci. Budou spát ve stanech u auta, hezký výhledy, se musí nechat.    Dolů to jde snadněji, auto hezky doklouže až do Mestie, kde jedu do fungl nového hotelu, který je hezky nablýskaný a načančaný, ač zezadu ještě dostavují bazén.  Majitelka Ruska, prosí hlavně o dobré hodnocení na Bookingu, asi je zatím málo lidí. Ale milá čaj i kafe zdarma, mě hlavně zajímá půjčení talíře a nože abych si mohl dát místní meloun co jsem koupil na trhu a mlátil s ním dva dny v kufru.  Na pokoji je topení, které zapínám a věnuji večer toustování svého naprosto promočeného oblečení i bot, do kterých nateklo horem.  Meloun byl boží. 

Rus odchází přespat v horách. Odvaha

Pohled na jezírka Koruldi.... Teda podle mapy

Den 4

21.5.2023

Není každý den posvícení.  Vyrážím ráno z Mestie,  mám dnes v plánu dojít k ledovci a vyjít u lyžařského střediska na výhledy.   Dojedu k výchozímu bodu na ledovec, silnice strhnuté velkou jarní vodou ve vesnici osvobozuje bagr. Nechám auto u tradiční věže, kde chci dnes spát a vydám se cestou prudkým údolím k ledovci. Po hodině chůze přicházím k místu, kde lavina strhla dvacet metrů cesty a svah končí v prudké, divoké ledovcové říčce.  Chvíli váhám, ale pak přelezu horolezecky skrz propadlou část a po lezení po skálách a houpání se na kořenech se dostávám na druhou stranu, kde ale cesta nepokračuje. 5íkám si že půjdu dál lesem a cestu najdu, ale ve svahu se sklonem 60+ stupňů to jde velmi pomalu a nebezpečně. Po další hodině, kdy ujdu asi půl kilometru a na jdu další část strhnutou lavinou a cesta stále není, si sednu a zjišťuju, že k ledovci bych se tímto tempem dostal za týden.  Otáčím se a další hodinu bojuji s porostem cestou zpět. Cestu jsem nenašel za celou dobu.  Ve vesnici dávám třetinu ceny za ubytování babičce, co má stát ubytování a říkám jí skrz překladač, že tam dnes spát nebudu a musím jet dál.   Pokračuji stále výš do hor, s malou odbočkou k zavřenému lyžařskému středisku, které obývají jen dva psi. Google mě stále odrazuje od cesty na východ a říká ať hory objedu cestou kterou jsem přijel, což nechápu, mapy.cz mi říkají ať jedu skrz hory na východ. Zhruba ve dvou třetinách dojde asfalt a dále se jede prašnou, divokou cestou, kde potkávám jen maršrutky  jezdící d o Ušghuli, což je poslední zastávka před horským pasem a cestou na druhou stranu hor Svaneti.    Ušguli je opravdu konec světa, horská vesnička, kam se bez terénáku nebo zkušeností nevydrápete. Jeden obchod, pár kaváren, skoro všechny místní domy fungují jako penziony. Dozvídám se, že v pasu jsou tři metry sněhu, silnice další minimálně měsíc fungovat nebude. Rezervuji si tedy ubytování u místních a vydávám se na procházku po okolí, cesta pokračuje do hor, samota, skoro nikdo tu není, relaxující. V starobylém kostele  Lamaria  chvíli poslouchám modlitby uvnitř, pak začne pršet tak se jdu ubytovat. U auta potkávám ženu. které dům s ubytováním patří, ta se diví že má hosta, sprdne muže, že jí to neřekl a jde mi nachystat pokoj.  Usínám za silného deště s obavami, jestli zítra s autem vůbec odjedu. 

Svanské věže (gruzínsky: სვანური კოშკი) označují věžové domy postavené jako obranná obydlí v gruzínské historické oblasti Svaneti (dnešní Samegrelo-Zemo Svaneti). Tyto věže jsou pro tuto oblast jedinečné a byly stavěny především mezi 9. a 12. stol., v období gruzínského zlatého věku, jejich původ však  sahá  do pravěku. Svanské věže jsou buď volně stojící, nebo přistavěné k obytným domům. Věž má obvykle 3-5 pater a tloušťka stěn se s výškou zmenšuje, což jí dodává zužující se vzhled. Horní patra věží slouží výhradně k obraně, přičemž machubové římsy a náběhy poskytují krytí při vrhání střel[1]. připojené domy mají obvykle 80-130 metrů čtverečních půdorysné plochy a 2 patra: přízemí domu, zvané machub, a horní patro, zvané darbazi. V přízemí se nachází jediná síň s ohništěm a poskytuje ubytování lidem i zvířatům, přičemž oba prostory oddělují důmyslně zdobené dřevěné příčky.  Druhé patro poskytuje letní ubytování a skladovací prostory.  Z druhého patra je také přístup do věže (pokud je věž připojena). Jednotlivá patra jsou propojena dřevěným žebříkem.

Tradiční způsoby dopravy jsou tady stále v oblibě

Vesnice Murkmeli, předposlední vesnice nezasypaná sněhem

Modřenec arménský zabloudil do Gruzie

Příjezdová cesta do lyžařského letoviska Tetnuldi, misty mountains

Den 5

22.5.2023

Ráno se ukazuje, že mé obavy byly neoprávněné, je to den jak malovaný.  Snídani mám samozřejmě domácí, od paní domu. Máslo opravdu chutná jinak než to naše, rajčata jsou více jako ty italská, masitější.  Vyrážím za výhledy k pevnosti, která v minulosti chránila Usghuli, skrz neprošlapanou pěšinu mezi rododendrony, později po sněhu, pevnost je těsně nad úrovní sněhu. Krásné výhledy, tady by se to stanovalo! Člověk by tu mohl koukat do okolí celý den, počasí se ale rychle mění, tak jdu radši zase dolů k autu. Dnes půl dne pojedu cestou kterou jsem už jel, ale aspoň uvidím věci, které jsem v prvním dni už kvůli tmě nestihl. Přes řeku Inguli vede spousta mostů, o které se nikdo nestará, a tak se pomalu rozpadají.  Za jedním z nich je napůl zasypaný betonový tunel, ale nemám s sebou baterku, motivaci ani důvěru v rozpadající se železobeton.  Zajímavá zkušenost jít přes prudkou řeku po mostě, skrz který je vidět.  Cestou míjím známá místa, v Mestii čerpám benzín, zastavuji se u vodopádu, kde si nakoupím místní snickersky a lisované jablečné dužiny, což je taková obdoba  raw tyčinek na západě, akorát v tom není žádná chemie.  U poslední věže, kterou míjím zastavuji a ruším místní milence, kteří si očividně mysleli, že se k ní nikdo trmácet nebude. Chyba! Zamávám jim a nechám je v klidu pokračvat, mám před sebou dlouhou cestu. Najednou na mě mává místní policista s bouchačkou u pasu, stojí u velkého pickupu, zavařili si ho, ptají se mě, jestli mám vodu, ptám se, kolik potřebují, ukazuju že mám jak lahve s vodou, tak jeden barel 6 litrů, ten mi hned vezme a začne ho lít do auta. Ani nepoděkují, nezaplatí, jen pokyne že teda můžu jet dál. Jiný kraj, jiné mravy.  Cesta probíhá v klidu, zjišťuji že pod horami je rozveden plyn, ale ne jako u nás v zemi, ale v trubkách na povrchu, ale tenkých, které vedou po vesnicích u silnice plyn, jsou natřené na žluto, tam opravdu nabourat nechcete. Po polích se rozvádí voda viadukty, to už se taky často nevidí. V zemi se zrovna staví první dálnice, za podpory Číny, takže stavba je pokrytá čínskými nápisy. Je jí hotová zhruba polovina mezi Kutaisi a Tbilisi, hlavním městem, zbytek se objíždí v silném provozu vlásenkami.   K večeru přijíždím do své dnešní destinace – Gori, které je známé tím, že se tam narodil nějaký Džugašvili, později spíše známý jako Stalin. Mají zde jeho rodný dům, schovaný v přístřešku, aby na něj nepršelo, jeho vagón a muzeum oslavující jeho život. Večer už je vše ale zavřené, tak se projdu parkem a dám si tradiční gulášovou večeři v místní restauraci, kde se vodka prodává po lahvích a opravdu si to místní objednávají, jak vidím u vedlejšího stolu.  Za dnešek jsem jel osm hodin a přejel polovinu Gruzie, v horách bylo příjemných 15 stupňů, tady pod horami teploty stoupají ke třicítkám. 

Ráno v Ušguli jako malované

Pevnost nad Usghuli, თამარ მეფის საზაფხულო რეზიდენცია

Cesta k pevnosti skrz potůček, později sníh, mezi rododendrony

Gori je známé hlavně jedním místním rodákem

Největší tatranka světa

Den 6

23.5.2023

Ráno váhám, jestli navštívit muzeum Stalina , pere se ve mě turista a moralista, nakonec moralista vyhrává, a tak nakoupím jídlo a vyrážím do skalního města /pevnosti u  Kvakhvreli, které se jmenuje Uplistsikhe.   Po příjezdu moc nechápu, co všichni řeší, jsou to jen skály s pár dírami, ale pak mi dojde že jsem šel jen po přírodních hradbách a jeskynní město je o kousek dál. Stane se. Nejvíc si skalní město užívají místní obyvatelé, ještěrky, které se vyhřívají skoro na každé skále.  Vyhřátý pískovec láká ale i hady, takže si taky vyzkouším jak umím skákat do výšky, když na jednoho málem šlápnu. Skalní město bylo obývané od doby železné do středověku a je očividně na seznamu všech zájezdů v Gruzii, protože hodinu po otevření se začíná plnit japonskými a americkými turisty.  Strategická poloha nad údolím řeky dává jasně najevo, že pevnost kontrolovala veškerý obchod po řece a díky tomu se udržela tak dlouho.   Turistů na mě začalo být moc, a tak se vydávám autem skrz horká pole do Tbilisi, abych nasál i něco jiného než přírodu. Po příjezdu do Tbilisi zjišťuji dvě zásadní věci – přestala mi fungovat klimatizace a mám radši gruzínskou přírodu než města. Doprava je na půl cesty mezi Albánií a Indií, na pravidla ani pruhy se nekouká, ale na světlech se ještě zastavuje. Rychle tedy zaparkuji v centru a lyžařskou kabinovou lanovkou se vydávám na kopec s výhledem na město a taky chci porovnat sochu matky Gruzie s mojí zkušeností s matkou Ukrajiny.  Výhledy jsou pěkné, ale místo je pěkně turistické se stánky s suvenýry a trdelníkem.   Je hrozný hic, ale neodolám a vylezu ještě na pevnost, která je výš než kopec se sochou, stojí mě to lehký úpal, ale výhled je opravdu pěkný. V dálce vidím obrovskou katedrálu, nevím, čím to je, ale největší jsou vždy ve velmi chudých zemích. Zlatá střecha funguje jako maják, a tak i já si říkám že se přes město vydám se tam podívat. Město je samo o sobě taky na přechodu mezi Evropou a Asií, má podzemní parkoviště, ale i kabely všude nad zemí a odpadky po ulicích. Kupuju si zmrzlinu, v dnešních třicítkách to bude nutnost.   Okolí katedrály není překvapivě nejluxusnější, oprýskané domy a zarostlé zahrady, v každém evropském městě by to byla nejluxusnější adresa. Před katedrálou se právě fotí děti s pokreslenými podepsanými košilemi, asi konec školního roku. Katedrála je samozřejmě monumentální, obrovská, ale překvapivě tu skoro nikdo není, i otevřené dveře do ní hledám dlouho a obejdu jí skoro celou, než najdu. Uvnitř se, jak jinak, nesmí fotit, ale popravdě, ani moc není co. Ikony i výzdobu mají jinde hezčí. Po cestě zpět k autu se zastavím na pozdní oběd v Khachapuri House, kde musím ukázat na náhodné jídlo, nikdo nemluví anglicky. Jednoduchá polévka a gruzínský chléb ale zasytil dobře, a tak můžu vyrazit na sever.  Vydávám se k ruským hranicím, kde má být krásné údolí, celodenní trek k opuštěné pevnosti na konci světa. Cestou míjím vodní nádrž, kde si místní vyrobili na vyhlídkových místech kovové rámy ve tvaru srdce a musí se jim za fotky platit, a pevnost u nádrže, která byla zamčená a hlídaná ospalými psy. K pevnosti se jelo po mostě, který měl mezi jednotlivými betonovými díly mostu asi deset centimetrů místa, což jsem naštěstí při jízdě po něm nevěděl.   Pak už začínám stoupat serpentýnami k horám směrem do Ruska, kde se čile obchoduje, jeden kamion za druhým, takže v zácpě skejsnu hodinu a půl co bych jel autem dvacet minut.  Usínám v hotelu v horském středisku s výhledem na krásné hory a silnici plnou kamionů. 

Ještěrky vyhřívající se v Uplistsikhe

Jedna z královských komnat v Uplistsikhe

Pohledy na ruiny pod skalní pevností v údolí řeky Kura

a jak vysoko umíte vyskočit vy?

Nejlepší zchlazení v tropických teplotách

Den 7

24.5.2023

Ráno vstávám v šest, což znamená, že opět nikoho nepotkám, tak nechávám peníze přikryté na recepci a píšu majiteli zprávu, ten za 4 hodiny odpoví že ok, holt ještě není sezóna.  Stále stoupám vzhůru, ale tak brzo ráno ještě nejezdí kamiony, tako to jde dobře.  Zastavuji u pomníku Rusko gruzínského přátelství, vybudovaného za SSSR, teď by takový úspěch asi neměl. Krásné výhledy na hory, které už leží v Jižní osetii, takže jsou z gruzínské strany nepřístupné.  Cesto přejíždím Křížový průsmyk, nevyšší bod, jakého tady dosáhnu autem, protože je jedna z mála spojnic s Ruskem, tak jej udržují bez sněhu i teď.  U silnice koupím tuhý bílý med, říkám si, že zkusím na letišti, jestli projdu skrz kontrolu.  Potom kousek před hranicemi zahnu do údolí, ve kterém strávím většinu dneška. První kilometry jedu autem, pak potkám farmu v kopci, tak se farmáře ptám, jestli je cesta dál průjezdná, ten říká že ne, tak u něj auto nechám a pokračuju pěšky. Jdu půl hodiny, cesta pořád v pohodě, v duchu nadávám farmářovi za přílišnou opatrnost. Dojede mě Subaru forester, turista se mě anglicky zeptá, jestli chci dál jít nebo chci svézt, tak říkám super, svez se v subaru, další věc odškrtnuta. Přehází věci, jednu stopařku z Polska už mají v autě, sednu si, jedeme deset vteřin a řidič říká, že asi končíme. Přes cestu je lavina, odklidit by ji trvalo půl dne.    Takže ve dvou s Litevkou vyrážíme pěšky dál, o pár set metrů je další část cesty zavalená, takže i kdybychom první zával odkopali, daleko se nedostaneme.  Další kus cesty vede říčkou, která sahá akorát nad lem mých bot, aby to bylo napínavější. Potom se před námi ale otevře údolí a na veškeré obtíže rychle zapomeneme, je to dechberoucí a vypadá to, že jsme jediní, kdo tudy za dlouho dobu šli. Jdeme kolem krásných travertin, obdivujeme opuštěné vesnice, pijeme z minerálního potoka, veeelmi opatrně jdeme okolo prasete, které vypadalo, že turisty jí k snídani a mělo u sebe mladé a bachyni. Naštěstí ho moje dýňová semínka zaujala natolik, že nás nechal na pokoji. Jdeme kolem opevněného domu ze středověku se solárními panely a satelitem, ale nikdo tu není. V dálce již vidíme pevnost, v tom nás předběhne turista, který se objevil netušíme odkud a zničí naše iluze o objevování zapomenutého kraje. Pevnost je krásná, výhledy do hor majestátní. Na chvíli si lehnu a jen pozoruju nekonečnou přírodu a šum větru. Když sejdeme zpět z pevnosti do údolí, potkáváme už více lidí, byli jsme první jenom dnes ráno to vypadá. Vracíme se jinou cestou po druhém břehu dravé říčky, má tam být minerální jezírko a taky že ano! Chuť skvělá, čerstvá minerálka přímo ze země.  S holkou dojdeme k autu, dovezu jí k silnici, ona pokračuje na opačnou stranu, mě čeká dlouhá cesta do Kutaisi.  Čeká mě dlouhá cesta, která ze začátku probíhá bez větších potíží, jen objevuji, že se na ukazatel paliva asi už nedá spolehnout, chvíli jde nahoru, potom dolů. Při cestě na dálnici vidím reklamu na Wendy's, což mi v Gruzii přijde tak bizarní, že porušuji svou zásadu nejíst fastfoody v cizině a dám si hamburger. Není nic výjimečného, ale je zajímavé tu vidět americkou franšízu.  Jedu do krásného západu slunce, se kterým se se mnou Gruzie loučí.  Pak to začne. Zjišťuji, že v noci je silnice vedoucí podél stavby dálnice zavřená, takže musím se musím kus vrátit a udělat dvouhodinovou zajížďku okreskami v noci, kdy občas chybí kusy silnice, mě nesvítí pořádně světla a řidiči ani zvířata nemají pud sebezáchovy. Nejhorší zážitek v Gruzii taky odbytý.  Do Kutaisi přijedu v jednu ráno, zabalím se a jdu spát, naprosto hotový. 

Obrazová alegorie historie gruzie, vybudována v sedmdesátých letech a oslavující rolníky a sověty

Výhled z monumentu rusko-gruzínského přátelství

Křížový průsmyk, 2395 m.n.m.

Truso Travertines, národní památka kam se asi nemělo šlapat, ale nebyl nikdo kdo by nám to řekl a mě to došlo pozdě

Den 8

25.5.2023

Vstávám po dvou hodinách spánku ve tři, všichni překvapivě ještě spí, tak je jízda na letiště klidná. Na letišti se musím lehce pohádat s půjčovnou o stavu auta, vynutí si na mě deset dolarů navíc za palivo pod stavem, kdy jsem auto dostal – ale den před předáním začal blbnout ukazatel paliva. Nicméně nemám čas se hádat, tak jim to tam nechám a rychle proběhnu letištěm. Mám velké štěstí, na rentgenu si nevšimli že mám v batohu sklenici medu, občas se vyplatí odlétat v noci. Za kontrolou ještě kupuji jeden med a láhev proslaveného gruzínského vína, v letadle okamžitě usínám a budím se až v Praze.   Gruzie mě, vzhledem k tomu že jsem od ní moc nečekal, překvapila a nadchla pro další návštěvu postsovětských zemí.