Do Slovinska, s otřesem i úsměvem

Den první  

Budík zvoní ve 4:30. Ospale balíme poslední věci, rychlá snídaně, a kolem páté už vyrážíme směr jih. Cesta ubíhá celkem plynule – sem tam krátká pauza – a po zhruba čtyřech hodinách se před námi objevuje Norimberk.

 

První zastávka není jen tak ledajaká: soudní síň, kde probíhaly norimberské procesy. Atmosféra tu není těžká, ale cítíš váhu historie. Není to běžná turistická atrakce – je to místo, které mluví samo, bez patosu a bez úprav. Připomínka světa, který se jednou rozhodl zúčtovat sám se sebou.

Poté se vydáváme o pár století zpět – na hrad Burg, který se tyčí nad městem, a nakonec ještě centrum s kostelem Frauenkirche. Malé historické jádro Norimberku má svoje kouzlo – ať už jde o dlažbu, výhledy nebo první pořádné německé preclíky.

Na závěr si dáváme pauzu v kavárně přímo u mostu Fleischbrücke, kde padá jasné rozhodnutí: kafe a jablečný štrúdl. Prší, ale déšť má svoje kouzlo – město pod kapkami zpomaluje, dlažba se leskne a vůně kávy se mísí s vlhkým vzduchem. Možná nejlepší tečka za návštěvou města, kde má každá budova co vyprávět.

Po procházce centrem a krátké zastávce u Frauenkirche opouštíme Norimberk a kolem jedenácté vyrážíme dál na jih. Další cíl: Dachau – město, které nese jméno jednoho z nejtemnějších míst evropské historie.

 

Koncentrační tábor v Dachau není výlet, ale nutnost. Projít si jeho areál, tiché baráky, výstavní prostory i krematorium znamená vstoupit do prostoru, kde slova nestačí. Je tu klid, možná až příliš. Každý krok je zvláštně těžký. A i když toho člověk předem hodně ví, ve chvíli, kdy tu stojí, najednou neví, co cítit.

Po tomto tichém a silném zážitku míříme do Mnichova, kde náš první den končí. Večerní ulice, ruch města, první pivo. V plánu bylo jen jedno, ale jak už to tak bývá – věci se občas vymknou. Z piva se stal otřes mozku. Doslova. Než ale hlava udělala svůj výlet, ještě jsme stihli projít slavné náměstí Marienplatz, kde gotika a neogotika bojují o pozornost stejně jako turisti o nejlepší úhel pro fotku.

Den druhý 

Ráno mělo začít v 6:30. V plánu bylo svěží vstávání, hotelová snídaně a cesta dál. Realita? 7:30, ticho, tma a bolest hlavy, která řve do ticha. Na snídani nejdu, a to je co říct – ty hotelové bufety jinak zbožňuju. Místo croissantu přemýšlím: mám otřes mozku?

 

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat – začínám zvracet, mizíme na pohotovost. Šance prozkoumat německé zdravotnictví trochu nečekaně, ale celkem klidně. V čekárně skoro nikdo, personál milý, přístup v pohodě. Po vyšetření si odnáším dobré zprávy: nic vážného mi nehrozí. Můžeme pokračovat.

Po krátkém návratu do života si konečně dáváme pozdní snídani a vyrážíme směrem na jih. Po cestě se krátce zastavujeme u Chiemsee, kde si v kavárně u jezera vychutnáváme dortík a limonádu. Po chaotickém ránu zasloužený reset.

Dál míříme do Hallstattu. Ale… přecpané parkoviště, davy lidí, šílený provoz. Idylka na fotkách, realita o něco míň romantická. Rozhodujeme se nezdržovat a parkujeme o pár kilometrů dál v Obertraunu, kde je klid a dýchatelno. Sedíme u jezera, dáváme si hotdog a jen tak koukáme. Voda, ticho, normální tempo.

Odtud pokračujeme směrem k večernímu cíli – Podbrdu, ale po cestě děláme neplánovanou zastávku u rakouského hradu Sommereg. Objevujeme ho skoro náhodou – odbočka, cedule, impulz. A nelitujeme.

 

Uvnitř hradu je muzeum mučících nástrojů – výstava, která je sice drsná, ale zároveň fascinující. Vše doplněné historickým kontextem, dobře zpracované a překvapivě informativní. Mohu doporučit – i když není pro slabší žaludky, rozhodně zanechá dojem.

 

Po prohlídce nás čeká nádherná hradní restaurace s výhledem na krajinu, kde si chvíli jen tak sedneme. Káva chutná líp, když ji pijete na kamenné terase s výhledem na Alpy. Přichází klid, jaký se nedá naplánovat – jen zachytit.

A pak už znovu na cestu. Serpentiny, nekonečné zatáčky, úzké horské silnice. Krása všude kolem, ale zároveň… mi je pěkně blbě. Večer dojíždíme do Podbrda – tiše, vděčně a s lehce zeleným výrazem ve tváři.

Den třetí 

Do Podbrda jsme včera večer dorazili už za tmy, unavení, vyklikaní ze zatáček a bez představy, kde vlastně jsme. Ráno ale přichází odměna – z okna pokoje se otevírá výhled na Julské Alpy (pravděpodobně údolí Bača s okolními štíty). Ticho, svěží vzduch a hory jako kulisa. Ideální start, ale není čas se zdržovat – čeká nás nabitý den.

Kolem půl osmé vyrážíme směr Bled. Slavné jezero s ostrůvkem uprostřed vítá turisty, ale i přesto si najdeme prostor na klidnou procházku kolem vody a zaslouženou zmrzlinu. Voda se třpytí, lodky kloužou po hladině a město za zády necháváme jen tak plynout.

Další plán: soutěska Vintgar – přírodní krása, kterou máme na seznamu už dlouho. Bohužel ale je plno, parkoviště přecpané a rezervační systém neúprosný. Tentokrát to nevyšlo.

 

Přesouváme se proto dál – k jezeru Bohinj. Tady konečně přichází odpočinek, který si nikdo nevyčítá. Sedíme u vody, koupeme se, nohy v jezeře, hlava v oblacích. Všechno zpomalí. Žádný spěch, jen voda, hory a klid.

Po zaslouženém odpočinku vyrážíme dál. Dokupujeme zásoby a čeká nás přesun k moři – do Piranu, přímořského městečka, kde Slovinsko připomíná spíš Itálii než Alpy.

 

Příjezd je krásný, ale parkování o něco míň. Ulice úzké, parkoviště plná, ceny vysoké. Chvíli bojujeme, hledáme, kroužíme… ale někde stát musíme. Nakonec uspějeme.

 

Ubytováváme se v apartmánu a s úlevou vyrážíme na pláž. Den končí úplně jinak než začal – pivem v ruce, sýrem na talíři a šuměním moře v uších. Teplý večer, kamenná promenáda a slaný vzduch jsou přesně to, co jsme po dnešku potřebovali.

Den čtvrtý 

Dneska nejedeme nikam. Ani o metr. Po všech těch serpentinách, dálnicích, objížďkách a nečekaných zastávkách máme auta plné zuby. A tak si přispíme – až do devíti.

 

Pak míříme na snídani – a dáváme si americké lívance. Dlouho jsme neměli tak dobrou snídani. Sladké, voňavé, nadýchané a poctivě zalité sirupem. Po takovém ránu by člověk klidně odpustil i to parkování z předešlého dne.

 

Zbytek dne se nese v pomalém tempu. Procházíme se po Pirani, úzké kamenné uličky se klikatí mezi starými domy, vůně kávy a moře se mísí do jedné mediteránní nálady. Nakonec docházíme na malou kamennou pláž.

 

Voda je průzračná, téměř až neskutečně čistá, ale kameny pod nohama klamou – jsou ostré, kluzké a zrádné. Přesto tu zůstáváme. Rozkládáme deku, koupeme se, odpočíváme. Den bez přesunů, bez stresu, jen my, moře a slunce.

Pak už nás to přestává bavit. Nejsme úplně typy, co se celý den bez hnutí válí na pláži. A ty kameny pod dekou? Skoro jako kdyby ses rozhodla odpočívat na hromadě nevyřazených cihel.

Na Google nacházíme tip: písčitá pláž pár kilometrů odsud. A tak padne rozhodnutí – jdeme.

 

Jsou to „jen“ čtyři kilometry, ale samozřejmě do kopce. A pak zase z kopce. Ještě před tím se ale zastavujeme na plážový koktejl – jako povzbuzení před výstupem. Dobrý tah, protože to, co následuje, je fyzické, psychické i vztahové cvičení.

Já nadávám, funím, chytám lehký astmatický záchvat a celkově zvažuji, jestli je písek vůbec hodný takového utrpení. Naštěstí na vrcholku kopce nacházíme obchod, kupujeme něco k jídlu a pak už je cesta z kopce – doslova i obrazně.

Pláž, kterou jsme našli, se nachází ve vedlejším městečku u Portorože. Je písčitá – to ano – ale jinak celkem zklamání. Bordel, špinavá voda, hluk. Žádná romantika, žádná odměna za výkon. Ale jsme tady. Leháme si na hodinu na písek, dáme si malé pivo a bereme to jako zkušenost.

 

Během toho si ale nacházíme nečekaného společníka – racka. Nejprve se jen opatrně přibližuje, ale nakonec nám doslova žere z ruky. Bez přehánění – ochočíme si ho. Sedí metr od nás, sleduje každý náš pohyb a čeká, co zbyde z oběda. A my krmíme, smějeme se a možná si tu chvíli pamatujeme víc než tu pláž.

 

Nakonec se zvedáme a vyrážíme raději na obhlídku suvenýrů. Možná je pohlednice čistší než to moře – a hlavně neškrábe.

Rozhodně už nemáme sílu šlapat ten kopec zpátky. Ani fyzicky, ani duševně. Takže volíme variantu, která zní jako rajská hudba – čekáme na autobus.

Po návratu se jdeme osprchovat, zkulturnit, trochu srovnat vlasy a dojmy, a vyrážíme ven. Večeře a večerní procházka po přímořských uličkách dělají za dnem mnohem hezčí tečku, než jsme čekaly. Ulice voní solí a jídlem, moře šumí a vzduch je příjemně teplý. Žádné šlapání, žádný stres. Jen dobré jídlo, světla města a klid.

Den pátý 

Ráno jdeme na snídani tam, kde včera. Ještě jednou si dáváme skvělé lívance – tentokrát ale pod kulisou vytrvalého lijáku. Město se topí v šedé, ulice jsou mokré a i rackové vypadají otráveně.

 

Po snídani ještě dokupujeme magnetky a suvenýry, balíme věci a nasedáme do auta. Dnes míříme směrem do Itálie, s plánem někde koupit víno a dát si dobrou pizzu.

 

Při procházení mapy ale náhodou objevujeme místo, které nás zaujme – Risiera di San Sabba, bývalý nacistický koncentrační tábor na okraji Terstu. Nikdy jsme o něm neslyšely, ale rozhodujeme se zastavit. A dobře jsme udělaly.

 

Byl to jediný koncentrační tábor v Itálii, kde nacisté používali krematorium.

Původně rýžový mlýn, který byl během okupace přeměněn na vězení, mučírnu a místo hromadných poprav.

Odhaduje se, že zde zemřely tisíce lidí – především odbojáři, Židé a váleční zajatci.

Dnes je z místa pamětní muzeum, tiché, syrové, s výstavou dokumentů a výmluvnou prázdnotou jednotlivých cel.

Není to turistická atrakce – je to místo, kde mrazí. A přesně proto by se nemělo minout.

Po této silné, neplánované zastávce míříme do centra Terstu. Město působí obyčejně – žádná okázalá atmosféra, žádné davy, ale příjemné, normální italské město s pěkným náměstím.

Dáváme si pizzu a chvíli jen tak sedíme. Moře v dálce, déšť už ustupuje. Po dni plném kontrastů – od deště po památník smrti – působí tenhle jednoduchý oběd jako návrat k normálnosti.

Po obědě v Terstu vyrážíme k poslednímu cíli naší cesty – Mariboru. Přijíždíme kolem šesté večer, unavení, ale zvědaví, jak vypadá druhé největší město Slovinska.

 

Hotel se nachází v krásné historické ulici, která by byla jako z pohlednice… nebýt toho, že je plná barů a živé hudby. A že je pátek večer. Zní to jako výhra – dokud si neuvědomíte, že okna pokoje vedou přímo do ulice.

 

Objevujeme tu i českou Kozlovnu, což nás pobaví, a tak si jdeme symbolicky na jednoho Kozla a pak na krátkou procházku městem. Maribor působí mile, klidně, ale dneska večer očividně slaví. A ne tiše.

 

Noc byla katastrofální.

Ožralí štamgasti hulákají pod okny dlouho do noci, klimatizace nefunguje, a polštář je tvrdý jak kámen. Ve dvě ráno zvažujeme útěk. Nebýt jednoho piva, možná opravdu sedáme do auta a jedeme domů hned.

 

Ale nějak to přežijeme. Poslední noc na cestě – trochu punkově, ale s humorem.

Návrat domů

Ráno vstáváme brzy. Jsme nevyspalí, převalení a podráždění. Noc plná hluku, tvrdých polštářů a nefunkční klimatizace z nás udělala cestovatele bez romantiky. Venku navíc leje. Déšť smývá poslední myšlenky na to, že bychom si ještě něco prohlédli.

 

Původně jsme chtěli přes Graz a možná se stavit i v Českém Krumlově, ale všechny plány jdou stranou. Chceme domů. Víc než památky, víc než poslední kávu na náměstí – teď toužíme po tichu, suchu a vlastní posteli.

 

Zastavujeme jen na nutné pauzy. Káva, benzín, toalety. Hodiny ubíhají pomalu, silnice se táhne, ale my se blížíme. A když konečně míjíme ceduli s nápisem „Vítejte v České republice“, něco v nás povolí. Domov. Konečně.