Do srdce Afriky: tři týdny v Kongu a Středoafrické republice

...Před pár minutami jich před námi bylo snad padesát. Teď, když udeřil blesk někde těsně vedle nás, byla během půl minuty celá bažina prázdná. Sloni s řevem zmizeli v pralese a my zůstali sami uprostřed bouřky...

I. Proč vůbec Kongo?

S Pavlem se známe skoro 20 let. Chodili jsme spolu na gymnastiku a zatímco já se vydal úplně jiným směrem, on zasvětil svůj profesní život ochraně přírody. Když mi před třemi lety řekl, že dostal místo Site and Research Managera v Mondice a na několik let se stěhuje do konžského pralesa, bylo vlastně okamžitě jasno. Tohle je příležitost, která se neopakuje, a já ho tam musím přijet navštívit.

A protože tři roky jsou dostatečně dlouhá doba, tak bylo pořád dost času, potom z plánů postupně odpadávali lidé, kteří měli jet se mnou, a návštěva Konga se odsouvala dál a dál. Až najednou žádný čas nezbýval. Pavlovo působení
v Mondice se bude brzy chýlit ke konci a bylo jasné, že buď pojedeme teď, nebo už pravděpodobně nikdy.

Na jaře jsme proto začali cestu plánovat doopravdy. Nejvíc plánování přitom nezabraly letenky, víza ani doprava do míst, kam žádná normální silnice nevede. Bylo to očkování. Pokud jsme se chtěli dostat ke
gorilám, museli jsme splnit zdravotní požadavky, které je chrání před nemocemi zavlečenými lidmi. V mém případě to znamenalo mimo jiné přeočkování proti spalničkám, dětské obrně a žloutenkám A+B. Zbylé očkování jsem měl stále platné. Ještě před odletem tak cesta do pralesa začala sérií návštěv očkovacího centra.

Nakonec jsme byli čtyři: já s Kristýnou a Pavel s Karolínou. Prvního srpna jsme vyrazili z Prahy vlakem do Vídně. Už cesta na pražské hlavní nádraží byla těsnější, než bych si přál – kvůli ucpané Praze jsme k vlaku dorazili asi deset minut před odjezdem. Pak už ale následovala ta známá, pohodlná část cestování. Česnekový krém v jídelním voze,
vídeňské letiště, salonek a večerní let do Addis Abeby.

Paluba letadla Etiopského B787-9

Výstup z letadla v Addis Abeba

V Etiopii nás po vystoupení z letadla přivítal déšť a asi patnáct stupňů. Na Afriku překvapivá zima, dokud si člověk neuvědomí, že Addis Abeba leží ve více než dvou tisících metrech nad mořem. Na přestup jsme měli necelé tři hodiny, a tak jsme na letišti stihli ještě turistickou verzi tradiční etiopské kávy. V malém koutku s nízkými stolky ji paní připravovala v konvičce zahřívané v písku. Jeden šálek nás stál americký dolar. Chutnala velmi dobře, ale žádné první velké africké prozření se nekonalo.

To mělo přijít až o pár hodin později.

Příprava šálků na tradiční etiopskou kávu

Po dalším zhruba čtyřhodinovém letu jsme přistáli v Brazzaville. Do pralesa jsme měli ještě hodně daleko, ale první konžská zkušenost na sebe nenechala dlouho čekat.

II. Vítejte v Kongu. Money?

Letiště v Brazzaville na první pohled působilo poměrně velké, ale zároveň už mělo nejlepší roky evidentně za sebou. Ještě než jsme se dostali k imigrační kontrole, čekal nás zdravotní formulář kvůli ebole. Byl kompletně ve francouzštině, což byla zároveň první indície toho, že s angličtinou si tady moc nepomůžeme. Po jeho odevzdání následovalo měření teploty na dálku kamerou. Zaměstnanci, kteří formuláře vybírali, byli oblečení v lékařských mundúrech, jako kdyby se právě chystali na pitvu.

Výhled na město Brazzaville při přistání

Kontrola teploty pomocí termokamery

Na imigračním už taková legrace nebyla. Víza jsme měli předem z ambasády v Berlíně, k tomu zvací dopis a všechny další dokumenty v pořádku. Přesto úředníci důležitě procházeli každý papír a působili, jako kdyby se snažili najít cokoli, co by mohlo být špatně. Nakonec ale nebylo co vytknout a dostali jsme se dál.

Vyzvedli jsme zavazadla a naskládali je na pás k poslednímu rentgenu. Ve čtyřech jsme měli osm odbavených kusů, především proto, že Pavel s sebou vezl spoustu věcí, které bude v Kongu ještě potřebovat a protože letenky u Ethiopian Airlines mají standardně 2 odbavená zavazadla na osobu.

Za skenerem seděla policistka. Jakmile nás uviděla, začala něco vysvětlovat Pavlovi. Francouzsky neumím, takže jsem jejich debatu jen sledoval. Trvala překvapivě dlouho a jediné, co bylo z Pavlových reakcí jasné, bylo, že něco opakovaně odmítá.

Policistka náhle hovor utnula a pokynula rukou, že máme jít.

„Chtěla patnáct tisíc za to, že máme moc zavazadel,“ vysvětlil Pavel.

Žádný takový poplatek samozřejmě neexistoval. Pavel se jí celou dobu ptal, za co přesně má platit, a odmítal jí cokoli dát. Patnáct tisíc se proto postupně změnilo na deset, potom na pět a nakonec, když pochopila, že z nás nic nebude, nás naštvaně nechala odejít.

První konžská zkušenost úspěšně za námi.

Venku mě přivítala jedna z mých oblíbených věcí na cestování do tropů – jejich typická vůně. Směs vlhkosti, vegetace a vzduchu, podle které člověk okamžitě pozná, že je zase někde úplně jinde. Překvapilo mě ale počasí. Čekal jsem dusno a vedro, místo toho bylo zataženo a vlastně docela příjemně.

Před letištěm stála řada zelených taxíků s bílou střechou. Kvůli množství zavazadel jsme potřebovali dva a za každý nabídli 2 000 XAF, o něco víc než běžnou cenu.

Náš taxík byl z pohledu zhýčkaného Evropana tak deset let po smrti. Prasklé čelní sklo bylo asi nejméně překvapivé. Kliky se rozpadaly, interiér byl potrhaný, budíky nefungovaly a při každém výmolu bylo znát, že tlumiče už svou životnost také dávno překročily. Jediné, co fungovalo naprosto spolehlivě, bylo rádio.

Standardní kabina taxi v Brazzaville

První cesta po Brazzaville mě naopak překvapila. Čekal jsem chaos, davy a provoz, ale ulice byly poměrně prázdné. Město působilo docela čistě, infrastruktura nevypadala vůbec špatně a první dojem byl mnohem klidnější, než jsem si před cestou představoval.

Teprve až následující ráno jsme poznali trochu jiné Brazzaville, víc takové, jak jsem si představoval.

Dopoledne jsme začali v kancelářích WCS, kde Pavel pracuje. Klimatizované místnosti, počítače na každém stole a desítky místních zaměstnanců byly dalším drobným střetem s představou, kterou si člověk před první cestou do Konga snadno vytvoří. Pavel nás postupně představoval lidem, kteří procházeli kolem, a mě zaujala ještě jedna věc – jak dobře byli všichni oblečení. Muži v perfektně padnoucích dlouhých kalhotách, kožených botách a pestrobarevných košilích. Takovou kulturu oblékání už často nevidím ani doma.

Zaměstnanec WCS ve vstupní hale

Zasedací místnost

Budova kanceláří WCS

Z kanceláří jsme vyrazili taxíkem k trhům kolem Avenue de Djoué. Samotné tržiště bylo skoro prázdné, nejspíš jsme přijeli pozdě, ale okolní ulice už vypadaly podstatně víc tak, jak jsem si Brazzaville představoval. Všude bylo najednou plno lidí a pach odpadků se mísil s kouřem a vůní smaženého jídla. I tady mě ale znovu překvapovalo oblečení místních. V jednu chvíli jsme míjeli ženu v elegantních černo-oranžových šatech. Telefonovala a přitom na hlavě bez viditelné námahy balancovala velkou nádobu plnou dřeva.

Opuštěná benzínka

Momentka při průchodu městem

Ruch města

Nepořádek kolem tržiště

Prodejce zboží v ulicích města

Typický prodej bot ve městě

Pěšky jsme pokračovali směrem do centra a asi po hodině skončili v libanonské restauraci, kde jsme ochutnali první místní pivo Ngok. Stálo kolem 2 000 XAF a bylo vlastně docela dobré. Chuťově trochu slabší, než na jakou jsem zvyklý, ale alkoholu v něm rozhodně málo nebylo.

Cestou zpět jsme se zastavili u bankomatu. Mně vydal 300 000 XAF bez problémů. Pavlovi peníze nevydal, ale z účtu mu je strhl. Takže jsme se domluvili, že zůstane řešit reklamaci a my si vzali taxi zpět na ubytování.

Řidiči jsme řekli Avenue Général de Gaulle, on pokynul hlavou že ví, a vyrazil přesně opačným směrem. Vytáhl jsem telefon a ukázal mu na mapě, kam potřebujeme. Chvíli se na ni díval a já postupně pochopil, že mapa nám v téhle situaci příliš nepomůže – řidič ji neuměl číst. Nakonec jsme se nějak domluvili a zbytek cesty jsem ho navigoval odbočku po odbočce.

Stánek s pečivem

Pouliční prodejce

Matka s dítětem

Odpoledne jsme se vydali k peřejím na řece Kongo. Cesta přes město se tentokrát trochu zkomplikovala, protože některé ulice byly uzavřené kvůli průjezdu prezidenta. Na každé větší křižovatce proto postávalo klidně patnáct vojáků se samopaly. Mimochodem, další taxík měl opět prasklé přední sklo. V tu chvíli jsem začínal mít pocit, že to možná není závada, ale součást povinné výbavy.

Peřeje leží na okraji Brazzaville poblíž místa, kde se řeka Djoué vlévá do Konga. A byly mnohem působivější, než jsem čekal. Řeka Kongo je tady obrovská. Hnědá voda se přes celou šířku valí přes skály v mohutných vlnách a její hukot přehlušuje prakticky všechno ostatní. Na protějším břehu jsou vidět výškové budovy Kinshasy, hlavního město druhého Konga – toho demokratického.

Převoz na říčním rameni

Bažiny na ostrově

O pár desítek metrů vedle může stejná řeka působit skoro poklidně. Mezi kameny vznikají mělčiny a malé písečné pláže a právě v jedné z klidnějších částí jsme zahlédli hrocha.

Nejvíc mě ale bavil kontrast mezi silou řeky a tím, jak samozřejmě celé místo berou místní. Pár metrů od burácející vody stojí plastové židle restaurace, lidé sedí s pivem, povídají si a fotí se. Prostě běžné místo na pondělní odpoledne.

Peřeje

Peřeje v dáli

Bylo zataženo a světlo pomalu zlátlo. Celé okolí působilo trochu šedivě a syrově, zatímco řeka pod námi se nepřestávala valit přes kameny.

Večer jsme zakončili pizzou, kterou jsme si dali v nedaleké restauraci s výhledem na řeku. Za večeři pro čtyři jsme zaplatili 36 000 XAF. Po dvou dnech v Brazzaville už mi bylo jasné, že jedna z mých představ o Kongu byla úplně mimo: levná Afrika se tady rozhodně nekoná.

III. Čtrnáct hodin na sever

Ráno jsme vstali, pobalili věci a čekali na auto, které nás mělo v šest vyzvednout. Nakonec jsme vyrazili asi o půl hodiny později, protože se čekalo na jednoho opozdilce.

Přistavené auto na cestu na sever

V autě nás bylo deset. My čtyři a šest místních zaměstnanců WCS. Mezi nimi Flori, který měl na starosti ubytování, Cyprien, šéf logistiky, a Davy Kony, místní botanik.

Ještě než jsme definitivně opustili Brazzaville, zastavili jsme na snídani v PAULu na Avenue Amilcar Cabral. Za dva croissanty a dvě kávy jsme zaplatili 10 000 XAF, což mě předchozích dvou dnech už vůbec nepřekvapilo.

PAUL Brazaville

Interiér kavárny

Postupně jsme projeli centrem, bohatšími čtvrtěmi i těmi výrazně chudšími. Cestou jsem si začal všímat množství velkých nedostavěných nebo úplně opuštěných budov, mezi kterými se ale zároveň objevovalo několik obrovských projektů, na kterých se očividně pracovalo. Chvíli jsme dokonce jeli po dálnici, která by se kvalitou neztratila ani u nás.

V autě bylo většinu času ticho. Místní se mezi sebou moc nebavili a z rádia hrály francouzsky zpívané africké popové písničky, jedna stejná jako druhá.

Asi po hodině začalo Brazzaville a přilehlé aglomerace definitivně mizet. Domy postupně řídly a kolem silnice se objevovala menší stavení s políčky. Většina domů byla jednoduchá, často postavená z plechu, větší pak z cihel. Přesto jsme ani dlouho po opuštění města neměli pocit, že jedeme úplnou pustinou. Podél hlavní silnice byla prakticky pořád nějaká vesnice, dům nebo políčko.

Kolem jedenácté jsme zastavili v Gambomě, městě na řece Nkeni. Sotva auto zastavilo, seběhli se k němu místní prodejci. Během chvíle obklopili dveře a začali nám k oknům strkat všechno, co měli zrovna na prodej – zeleninu, oříšky, ovoce i kořeny různých rostlin. Jeden přes druhého pokřikovali a snažili se zaujmout nás všechny. Někteří působili, že by prodej opravdu potřebovali, jiní se spíš pobaveně dívali na čtyři bělochy uvnitř.

Na oběd jsme zastavili v Oyu, kde jsme si dali smažený banán s vaječnou omeletou. Jednoduchý, ale výborný.

Vaječná omeleta se smaženým banánem

Asi půl hodiny po obědě jsme nedaleko vesnice Obouya píchli. Zastavili jsme u krajnice a dva řidiči se pustili do výměny kola, zatímco ostatní postávali kolem, koukali a radili. Slunce už pořádně pálilo a na rozpálené silnici bylo obrovské vedro, takže jsme se většinu času snažili namačkat do úzkého pruhu stínu, který vrhalo auto.

Provoz tu byl minimální. Téměř jedinou výjimkou byly meziměstské autobusy, které se kolem nás řítily překvapivou rychlostí. Místo aby před skupinou lidí a autem bez kola zpomalily, začaly už z dálky zuřivě troubit, abychom jim uhnuli.

Restaurace ve vesnici Oyo

Lokál ve vesnici Obouya

Výměna pneumatiky

„Ještě že s tímhle nepojedeme,“ říkal jsem si.

V tu chvíli jsem ještě netušil, jak moc se pletu.

Kolo jsme vyměnili, ale bylo potřeba nechat opravit i píchnutou pneumatiku, a tak jsme zastavili v další vesnici. Zatímco se o ni starali řidiči, zapadli jsme do místního lokálu.

Byla to jednoduchá místnost s plechovou střechou, oprýskanými zdmi, několika plastovými stoly a židlemi a barem, za kterým toho kromě pár lahví vlastně moc nebylo. Luxus žádný, ale po předchozím stání na rozpálené silnici měl jednu zásadní výhodu – studené pivo.

Beaufort stál 500 XAF a byl vychlazený tak akorát. Lednici tu neměli, jen mrazák, který fungoval v těch hodinách, kdy zrovna šel proud. Na pivo nás nakonec pozval Flori. Měli jsme totiž jen desetitisícové bankovky a na takovou částku tady neměl skoro nikdo peníze na vrácení. Oprava trvala asi dvacet minut a poté jsme vyrazili dál na sever.

Do Ouessa jsme dorazili kolem osmé večer. Za sebou jsme měli zhruba čtrnáct hodin cesty včetně zastávek, oběda, výměny kola a opravy pneumatiky. Ubytovali jsme se v hotelu Onanga. Pokoj pro dva stál 25 000 XAF, fungovala klimatizace, tekla teplá voda a v posteli se občas objevil nějaký hmyz. Na místní poměry vlastně úplně v pohodě. Na večeři jsme si došli na pizzu – asi šestou od příletu do Konga – a šli spát.

IV. Tam, kde končí asfalt

Ráno jsme vstali kolem půl osmé, rychle se sbalili a po osmé pro nás přijel jeep WCS. Měl prasklé přední sklo, takže vše v pořádku. Nejdřív jsme se nechali odvézt do kanceláře WCS v Ouessu, která funguje jako logistický uzel pro přesuny a zásobování národního parku Nouabalé-Ndoki. Kromě lidí z logistiky tu sídlí třeba veterinář nebo Amur, který se věnuje monitorování obchodu s divokými zvířaty.

WCS kanceláře ve městě Ouesso

Opuštěné auto

Automyčka

Po přivítání jsme ještě vyrazili do města na snídani. Dal jsem si místní jogurt vyráběný přímo v jedné z okolních vesnic. Byl lehce namražený, příchuť žádná specifická, ale takhle dobrý jogurt jsem už dlouho neměl.

Lokální jogurt

Krátce po poledni jsme konečně vyrazili směrem k základně WCS v národním parku Nouabalé-Ndoki. Projeli jsme Ouesso a po chvíli dorazili k řece Sangha. Na naše poměry je to pořádná řeka a v těchto místech přes ni nevede žádný most, takže jsme se zařadili do fronty na přívoz.

Najeli jsme autem na velkou kovovou plošinu a hned za nás se vměstnal obrovský náklaďák naložený dřevem. Víc už se nás nevešlo a mohli jsme vyrazit.

Po chvíli jsem si všiml, že naše „loď“ vlastně vůbec není loď. Byla to jen velká plovoucí plošina, vedle které se pohyboval stařičký remorkér a tlačením z boku ji pomalu postrkoval požadovaným směrem. Celé to působilo dost staře a trochu improvizovaně, ale překvapivě jsem z toho neměl pocit, že by na tom bylo něco nebezpečného.

Asi po dvaceti minutách jsme se dostali na druhý břeh, kde už po asfaltu nebyly žádné stopy. Pokračovali jsme po široké červené hliněné cestě skrz les.

U přívozu v opačném směru čekaly desítky nákladních aut naložených dřevem. Ne celými kmeny, ale už částečně zpracovaným řezivem. Bylo jasné, že někde dál po cestě musí být obrovská pila.

Po cestě jsme projeli několika checkpointy se závorami. Řidič se s místními zaměstnanci očividně znal, takže všechno probíhalo bez problémů. Občas jsme podél silnice míjeli místní, kteří se vraceli z lesa s tím, co tam nasbírali. A postupně se začala objevovat i zvířata. Zahlédli jsme varana nilského a na okamžik se mezi stromy mihnul šimpanz.

Hurá, divočina začíná.

Další zastávkou byla vesnice Kabo. Tady jsme potřebovali získat razítko, které nám umožňovalo pokračovat dál směrem k národnímu parku a později se pohybovat i v oblasti u hranice se Středoafrickou republikou. Místní úřad tvořila malá dřevěná bouda, uvnitř jeden stůl, lavice a za stolem důležitě působící úředník. Celá záležitost měla spočívat prakticky jen v tom, že nám dá razítko.

Místo toho začal Pavlovi dlouze vysvětlovat, jak špatnou má práci. Celé dny musí sedět v téhle boudě, zatímco my přijedeme z Evropy, kde se máme dobře, a měli bychom proto být trochu solidární. Ideálně částkou 5 000 XAF za každého.

Pavel už podobné situace dobře znal, takže jsme mu nic nedali. Nakonec nám razítka dal, popřál šťastnou cestu a nechal nás odjet.

Za Kabem jako by se něco přepnulo. Kamiony se dřevem zmizely a s nimi i široká rovná cesta. Z červené hliněné silnice se postupně stal rozbitý tankodrom vedoucí skrz les a naše rychlost výrazně klesla. Hned za vesnicí jsme ještě minuli travnatou přistávací dráhu.

„Proč jsme sem vlastně neletěli?“ zeptal jsem se Pavla spíš ze srandy.

Kupodivu to nebyla úplně nesmyslná otázka. Přiletět sem údajně šlo, jenže bezpečnostní standardy místní letecké dopravy byly natolik nízké, že ji Pavel jako zaměstnanec WCS nesměl využívat. A stejně se v té době kvůli nedostatku leteckého paliva prakticky nelétalo.

Posledních pár hodin cesta ubíhala pomalu. Auto se převalovalo přes díry, louže a nerovnosti a kolem nás už nebylo skoro nic než les. Asi deset minut před Bomassou jsme zastavili úplně.

Uprostřed silnice byla obrovská kalná louže a přímo v ní ležel buvol, ponořený skoro až po krk. Zastavili jsme pár metrů před ním a chvíli čekali, jestli se rozhodne uhnout sám. Nějakou dobu jsme se navzájem pozorovali, než se nakonec zvedl a pomalu odkráčel do lesa.

Do základny WCS v Bomasse jsme přijeli něco po páté odpoledne. Tábor byl plný zeleně a všude kolem nás poletovali ptáci, mezi stromy pobíhaly opice a z lesa se ozývaly další zvuky, jejichž původ jsem většinou nedokázal určit.

Guaréza pláštíková

Ubytovali jsme se, dali si sprchu a šli na večeři. Přidal se k nám i nový ředitel výzkumu národního parku, kterým byl shodou okolností další náš kamarád Standa. Já ho několik let neviděl, takže potkat se po takové době zrovna tady, uprostřed severního Konga, bylo trochu bizarní, ale příjemné.

Po večeři jsme se s Pavlem a Standou vydali na krátkou noční procházku kolem tábora. Ve světle baterek jsme postupně nacházeli žáby, netopýry, hmyz a zahlédli jsme i cibetku. Respektive oni je nacházeli. Pavel se Standou dokázali v téměř úplné tmě zahlédnout zvíře dlouho před námi a často rovnou určit, na co se díváme. No jo, zoologové.

Cameroon forest tree frog

Kočovní mravenci rodu Dorylus

Velký noční křižák

Druhý den jsem vstal kolem šesté. Tábor ještě spal a mezi stromy visela ranní mlha. Po předchozích dnech strávených v Brazzaville a na cestě bylo najednou úplné ticho – tedy alespoň lidské. Z lesa se ozývali ptáci a další zvířata a já se chvíli jen procházel po základně a fotil.

Ranní procházka po táboře

Po snídani jsme se vydali do vesnice Bomassa, která leží asi kilometr od základny. Hned na jejím začátku stojí velká škola, která byla zrovna úplně prázdná. Na hlavní ulici už ale bylo poměrně rušno. U jednoho stánku jsme si koupili vdolky. Měl jsem jen tisícovku, takže jsme za ni dostali celou tašku – asi dvanáct vdolků a několik malých baget. Překvapila mě samotná taška. Nebyla igelitová, ale z netkané textilie.

Někteří lidé se u nás zastavovali a začali nám něco vyprávět. Někdo francouzsky, někdo ngalštinou. Nerozuměl jsem ani jednomu, ale zjistil jsem, že to vlastně není zásadní problém. Stačilo se usmívat, přikyvovat a konverzace mohla spokojeně pokračovat. Jeden starší muž se u nás zastavil se dvěma dětmi. Chyběla mu většina předních zubů, ale celou dobu se usmíval od ucha k uchu a pustil se do dlouhého vyprávění. Z několika francouzských slov a gest jsem pochopil maximálně to, že mluví o svém životě, práci a dětech, které nám postupně představoval. My jsme nerozuměli skoro ničemu, on mluvil dál a nikomu to očividně nevadilo.

Usměvavý chlapík s dětmi na cestě

Cesta z tábora do vesnice

Škola na kraji vesnice

Děti ve vesnici

Sušení prádla

Vesnický obchod

Vesnická hospoda

Bomassa na mě působila mnohem upraveněji, než jsem čekal. Ulice byly zametené, objevovaly se tu solární panely a veřejné osvětlení a u řeky byla jednoduchá hospůdka s posezením, kde byla zem uklizená skoro tak pečlivě, jako kdyby šlo o podlahu doma. Na životě vesnice byl znát i vliv WCS a národního parku, pro které pracovala značná část místních.

Po návratu do základny nás ještě čekala zdravotní kontrola před vstupem do Mondiky. Ve skutečnosti byla poměrně jednoduchá – test na covid a chřipku a kontrola požadovaných očkování. Smysl ale měla zásadní. Gorily jsou nám geneticky velmi blízké a některé lidské respirační infekce pro ně mohou být nebezpečné. Bez potvrzení, že požadavky splňujeme, bychom se k nim vůbec nedostali.

Povinné testy před vstupem do NP

Místní laboratoř

Doktor připravující testy

Testy vyšly dobře, očkování sedělo a dostali jsme potřebné potvrzení. Teď už zbývalo jen dostat se do Mondiky. Jenže začalo pršet. A stopaři, kteří tam měli jít s námi, zatím nikde.

V. Bayakové

Po obědě jsme měli vyrazit do Mondiky, výzkumného tábora uprostřed pralesa, kde Pavel pracuje a odkud se vyráží za gorilami. Jenže venku se mezitím spustil pořádný slejvák a hlavně nám pořád chyběli stopaři, kteří měli jít s námi.

Zrovna se totiž střídaly jejich dvouměsíční směny a nová skupina měla dorazit lodí ze Středoafrické republiky. Kolem třetí už bylo jasné, že dnes do Mondiky nevyrazíme. Část cesty se jde několik hodin pěšky pralesem a začínat takhle pozdě nebylo rozumné.

V 15:45 konečně přijela loď. Vystoupilo z ní šest drobných chlapů, většinou o dvě hlavy menších než my. Všichni se usmívali a postupně nám chodili podat ruku. Někteří měli přední zuby zbroušené do špiček.

Byli to Bayakové – pralesní lidé.

Bayakové jsou jednou ze skupin původních obyvatel pralesů střední Afriky, pro které se historicky používalo souhrnné označení Pygmejové. Většina mužů, kteří přijeli, pracovala jako stopaři pro WCS. Díky neuvěřitelné znalosti pralesa dokážou najít některou z habituovaných skupin goril a dovést k ní výzkumníky nebo návštěvníky.

Na vlastní oči jsme měli brzy zjistit, jak neuvěřitelně dobří v tom jsou.

Protože cesta do Mondiky už ten den padla, vyrazili jsme před pátou ještě jednou do vesnice Bomassa. Pavel se chtěl zastavit za rodinami stopařů, se kterými v Mondice pracuje. Po měsíci se vracel z dovolené v Česku a vezl jim několik věcí a triček. Něco jsme přivezli po domluvě i my.

První zastávka byla ještě docela klidná. U jednoho domu jsme potkali Jean-Marieho, Pavel si s ním chvíli povídal a my si mezitím u jeho ženy koupili dva croissanty. Pak jsme se vydali hlouběji do vesnice a klid poměrně rychle skončil.

Těhotná žena

Stydlivá vesničanka

Vesničanka čekající na nějaký dárek

U dalšího domu nás přivítala manželka jednoho ze stopařů. Jakmile Pavla uviděla, úplně se rozzářila, běžela ho obejmout a začala nadšeně něco vyprávět. Bylo vidět, že ho opravdu ráda vidí. Postupně se kolem nás začali objevovat další lidé a hlavně děti.

Některé ženy měly na obličeji tradiční zdobení tvořené řadami krátkých tmavých čárek, nejčastěji na tvářích a spáncích. Většina nebyla vystouplá jako klasické jizvy, ale vypadala spíš jako tmavé tetování. Podle toho, co jsme se dozvěděli na místě, se značky vytvářejí drobným porušením kůže a následným vetřením popela. Najednou kolem nás pobíhalo snad dvacet dětí.

Děti při průchodu vesnicí

„Mondɛ́lɛ́! Mondɛ́lɛ́!“

Výraz pro bělocha v lingale jsme se naučili poměrně rychle.

Děti se s námi chtěly fotit, dávat si high five a některé se nás prostě jen chtěly dotknout. Přitom jsem měl pocit, že zrovna v Bomasse bělocha rozhodně nevidí poprvé – základna WCS je kilometr odsud a zahraniční výzkumníci tudy pravidelně procházejí. O to víc mě bavilo, jakou jsme přesto vyvolali pozornost. Přesunuli jsme se zpátky na hlavní ulici a lidí kolem nás spíš přibývalo. Pavel mezitím rodinám stopařů kupoval fufu, jednu ze základních místních potravin vyráběnou z rostliny maniok.

Já s dětmi

Nakonec jsme skončili v hospůdce u řeky, která se mi líbila už dopoledne. Seděli jsme venku, jedli místní croissanty a kolem nás pokračoval běžný večer ve vesnici. Děti samozřejmě rychle zjistily, že máme něco k jídlu. Když začaly chtít ochutnat, vzal jsem je radši s sebou zpátky k Jean-Marieho ženě a každému koupil vdolek. Za všechny jsem zaplatil 2 000 XAF a ještě mi chtěla vracet drobné, které jsem odmítl. Pak jsme se vrátili do hospody za ostatními.

Mezitím se setmělo a bez pouličního osvětlení byla většina okolí skoro úplně černá. Někdo pustil hudbu a děti začaly tančit. Postupně se přidávali další a po chvíli už tančila značná část lidí kolem nás, především Bayakové. Seděl jsem, poslouchal rozhovory v jazyce, kterému jsem nerozuměl ani slovo, a jen pozoroval, co se kolem děje. A vůbec mi nevadilo, že nevím, o čem se ostatní baví.

Místo, kde jsme strávili večer

Právě takové chvíle mám na cestování asi nejradši.

Do základny jsme se vrátili až pozdě večer. Dali jsme si vařený banán se zeleninou, kuřetem a melounem a šli spát. Já už se nemohl dočkat, až vyrazíme do Mondiky.

VI. Uprostřed pralesa

Ráno jsem vstával kolem půl sedmé. Po snídani jsme začali čekat na odjezd do Mondiky. Původní plán byl vyrazit nejpozději v osm, ale už jsem si začínal zvykat, že časové plány tady mají spíš orientační charakter.

V 9:20 jsme konečně nesli zavazadla k autu. Stopaři totiž nemohli najít doktora. O půl hodiny později jsme stále čekali, tentokrát už vlastně ani nevím na co. Nakonec jsme vyrazili v 9:50.

Naložený Jeep těsně před odjezdem

Během tohoto čekání jsem navíc ucítil, že mám něco v sandálu. Byl v něm obrovský mravenec. Omylem jsem ho zašlápl chodidlem přímo uvnitř boty. Až potom jsem zjistil, co dokážou jeho kusadla – ještě než jsem ho zašlápl, stihl se zakousnout do vnitřní strany podrážky a zůstala po něm v gumě regulérní díra.

Najitý mravenec v botě

Díry po kusadlech

Asi po třičtvrtě hodině jízdy jsme zastavili uprostřed lesa. Tady cesta autem končila. Sundali jsme batohy a rozdělili si věci. Z jednoho zavazadla se okamžitě začal linout silný zápach sušených ryb. Stopaři si nesli zásoby na následující dva měsíce, které měli strávit v Mondice.

Hned první část cesty ukázala, že to nebude úplně obyčejná procházka. Prvních asi patnáct minut jsme se brodili vodou, místy až nad kolena. Pak jsme se konečně dostali na sucho a pokračovali po úzké vyšlapané pěšině vedoucí pralesem.

První část cesty v potoce

Gorilí exkrementy

Hranice NP Nouabalé-Ndoki

Tlející ovoce

Stopaři šli vpředu a pohybovali se prostředím s naprostou samozřejmostí. Žádné značky, žádné rozcestníky a z mého pohledu často ani žádná cesta. Přesto přesně věděli, kudy jít. Zatímco já se soustředil hlavně na kořeny pod nohama a větve před obličejem, oni si všímali věcí, kolem kterých bych bez povšimnutí prošel. V jednu chvíli jsme míjeli čerstvě vypadající gorilí trus. Při představě, že někde v okolním lese možná opravdu jsou, mi trochu naběhla husí kůže. Zároveň jsem se naučil svoje první slovo v jazyce Bayaků. „Mambi“ neboli hovno. Člověk musí někde začít.

S přibývajícími kilometry se začala ozývat váha batohu s fotografickou výbavou. Bolely mě trapézy, vzduch byl vlhký a těžký a i obyčejná chůze byla postupně únavnější. Prales byl přitom úplně jiný než les, na který jsem zvyklý z domova. Všude kolem nás byl hmyz, po zemi běhali mravenci a vzduchem se mísila vlhkost se zápachem tlejícího ovoce a vegetace.

Krátce po jedné jsme konečně dorazili k ohradníku chránícímu tábor před slony. U vstupu jsme si vydezinfikovali boty a ruce a prošli dovnitř.

Mondika mě překvapila svou velikostí a hlavně tím, jak propracované tu bylo zázemí. Čekal jsem pár stanů někde uprostřed pralesa, ale tábor byl výrazně propracovanější. Pro návštěvníky tu stály dva velké stany na dřevěných podsadách, uvnitř normální postele, vedle nich suchý záchod a jednoduchá koupelna. Uprostřed tábora byla společenská místnost, sklad potravin a velká venkovní kuchyně, kde se vařilo na dřevě. Nedaleko stálo také zázemí zaměstnanců a kancelář.

A všude byli motýli. Hned po příchodu jich kolem nás poletovaly snad stovky.

Nádvoří tábora Mondika

Lázně v Mondice

Stan, ve kterém jsme spali

Nejluxusnější ubytování

Mondika je především výzkumná základna. Právě odsud každé ráno vyrážejí bayačtí stopaři hledat habituované skupiny goril nížinných a spolu s výzkumnými asistenty dlouhodobě sledují jejich pohyb a chování. Pro nás to zároveň mělo být místo, odkud se za gorilami konečně vydáme i my.

Nejdřív ale oběd. Dostali jsme kuskus s fazolemi a po několika hodinách chůze mi připadal výborný. Dokonce i káva byla překvapivě dobrá. Po jídle jsme si vybalili věci a šli se vykoupat do potoka, který protéká kousek od tábora. Rovnou jsme v něm vyprali i oblečení. Čím déle jsem v Mondice byl, tím víc se mi tam líbilo. Tábor byl ze všech stran obklopený pralesem a prakticky neexistovala chvíle, kdy by se odněkud neozýval nějaký pták, hmyz nebo jiné zvíře.

Kolem páté začali stopaři hrát pétanque.

Připravený oběd

Stopaři hrající petanque

Po večeři se celý tábor sešel ve společenské místnosti. Kolem velkého stolu postupně usedli stopaři, výzkumní asistenti, údržbář, kuchař i my. Pavel se vracel po měsíční dovolené v Česku, takže nejdřív shrnul, co je nového, a probral s ostatními několik organizačních věcí. Pak přišla na řadu podstatně zábavnější část večera.

Pavel přivezl z Evropy sýr a salám a nechal je kolovat kolem stolu. Pro většinu místních to byly věci, které běžně nejedli, takže se ochutnávalo, komentovalo a smálo. Potom vytáhl trička, která jsme přivezli z Česka. Místo aby je jednoduše rozdal, udělala se tombola.

Večer ve společenské místnosti

Losovalo se pořadí a podle něj si každý mohl přijít vybrat svoje tričko. Okamžitě se z toho stala jedna velká zábava. Všichni si navzájem radili, smáli se tomu, co si kdo vybral, a trička si rovnou zkoušeli. Pro nás bylo obzvlášť zábavné sledovat, jak si někdo hrdě odnáší třeba gymnastické tričko s nápisem „TRENÉR“.

Když už se zdálo, že večer pomalu končí, vytáhl Pavel ukulele. Přivezl si ho s sebou s tím, že se na něj bude ve volných chvílích učit hrát. Stopaři si ho začali předávat a jeden po druhém zkoušeli, co z něj dokážou dostat. Postupně se předháněli, kdo zahraje lepší melodii, ostatní je povzbuzovali a místnost byla plná smíchu.

Byl to jeden z nejhezčích večerů, které jsem na cestách zažil.

Když jsme později zalezli do stanů, prales rozhodně spát nešel. Někde nedaleko tábora se ozývali šimpanzi a zbytek noci se k nim přidával hmyz, ptáci a další zvuky, které jsem nedokázal identifikovat. Les byl tak hlasitý, že jsem si nakonec musel vzít sluchátka, abych vůbec usnul.

VII. Gorily

Ráno jsme vstávali ještě před šestou. Venku už pršelo a slejvák vydržel skoro až do sedmi. Po snídani jsme tak seděli v táboře a čekali, co se bude dít. Dnes jsme měli poprvé vyrazit za gorilami.

Jenže posledních šest dní se stopařům nepodařilo najít ani jednu ze skupin, které se v okolí Mondiky pohybují. Pavel proto ráno vyslal do pralesa tři skupiny místo obvyklých dvou, aby zvýšil šanci, že některou z nich najdou.

Skupina samce Mabaku

Habituovaní jedinci bez své skupiny

Skupina samce Metetele

Začínal jsem trochu přemýšlet nad tím, jak absurdní by bylo přijet přes půl světa až sem a zrovna během těch několika dní, které v Mondice strávíme, žádnou gorilu nevidět. Na druhou stranu jsme si právě proto nechali na Mondiku čtyři dny. A šest dní bez jediného kontaktu už statisticky znělo skoro nadějně.

Celé dopoledne se nic nedělo. Až těsně před obědem přišla přes satelitní komunikátor zpráva. Jedna ze skupin stopařů našla skupinu vedenou samcem Mabaku. Šli jsme se rychle naobědvat a já si mezitím připravil věci: vodu, pláštěnku, foťák a tři objektivy. Než jsme stačili vyrazit, přišla druhá zpráva: Další skupina našla Meteteleho.

Po jedné hodině odpoledne přišli stopaři, aby nás zavedli k najité skupině goril. O pár minut později jsme dostali krátký briefing. Jak se máme v pralese chovat, jak blízko ke gorilám můžeme a co dělat, pokud se některá z nich rozhodne přiblížit k nám. Pak jsme vyrazili.

Konžský prales

Stopaři nasadili tempo, kterému jsme sotva stačili. Byli o dobrých třicet centimetrů menší než my, ale v pralese se pohybovali úplně jinak. Zatímco já neustále kontroloval, kam šlapu a co mám před obličejem, oni mezi kořeny, větvemi a popadanými kmeny prakticky probíhali.

Někde v dálce začínala hřmít bouřka.

Asi po půl hodině jsme zpomalili. Stopaři začali vydávat zvláštní zvuky, kterými gorilám dávali najevo svoji přítomnost. Po chvíli jsme zastavili úplně.

Poslední napití. Poslední možnost odskočit si. Od této chvíle už platila přísnější pravidla pro pohyb v blízkosti goril. Všichni jsme si nasadili roušky a pokračovali pomalu a potichu dál.

Ušli jsme možná padesát metrů, když jsem mezi zelení poprvé zahlédl černou srst. Gorila!

Museli jsme zůstat stát. Skupina právě přecházela před námi a nesměli jsme jí zkřížit cestu. Jedna po druhé se gorily objevovaly mezi vegetací a zase mizely. Byly mnohem tišší, než jsem čekal. Kdybych nevěděl, kam se dívat, některé bych ze vzdálenosti několika metrů vůbec nezaregistroval. Pak se mezi nimi objevil Metetele.

Stříbrohřbetý samec a hlava celé skupiny. Oproti ostatním byl obrovský. Jméno Metetele znamená „ten, který stojí vzpřímeně“.

Stopaři sledující gorily v korunách stromů

Zároveň mě překvapilo, jak málo naši přítomnost řešily. Samozřejmě o nás věděly, ale většinou se tvářily, jako kdybychom tam vůbec nebyli. Metetele si po chvíli zalezl ke stromu do hustého porostu, otočil se k nám zády a evidentně neměl potřebu se nám moc ukazovat. Ostatní byly o něco aktivnější. Samice Fabrice se začala předvádět a tříletý Juvel neustále někam lezl. Chvíli byl na zemi, chvíli na stromě a chvíli zase někde úplně jinde. Prostě dítě.

Několikrát jsme viděli i známé bouchání do hrudi. Jenže ve skutečnosti zní úplně jinak než ve filmech. Není to hluboké dunění ve stylu King Konga, ale spíš rychlé duté plácání. O něco méně hollywoodské, ale když to člověk sleduje pár metrů od sebe, rozhodně to nepotřebuje žádné zvukové efekty.

Fabrice

Kenga

Sembo

Stopaři mezitím nepřestávali pracovat. Neustále sledovali, kam se skupina pohybuje, a hlídali, abychom se k ní nedostali příliš blízko nebo jí nezablokovali cestu. Výzkumný asistent vedle nich zapisoval do tabletu prakticky všechno, co gorily dělaly.

Bouřka, kterou jsme předtím slyšeli v dálce, se mezitím přiblížila a asi po dvaceti minutách začalo pršet.

Gorily reagovaly způsobem, který mi byl velmi sympatický. Přestaly se skoro úplně hýbat, každá si našla pokud možno suché místo a čekala. A tak jsme čekali taky. Půl hodiny se prakticky nic nedělo. Gorily seděly schované v hustém porostu, my stáli v dešti a většinu času jsme je sotva viděli.

Jakmile déšť začal ustávat, celá skupina jako na povel ožila. Gorily se zvedly a začaly se přesouvat dál. Nechali jsme jim náskok a vyrazili za nimi.

Stopaři v pralese

Po zbytek pozorování jsme gorily sledovali převážně v korunách stromů. Hledaly ovoce a přelézaly z jednoho stromu na druhý, často desítky metrů nad zemí. Fascinovalo mě, s jakou lehkostí se tam pohybují. Zvíře, které na zemi působí mohutně a těžkopádně, se najednou bez zaváhání zavěsilo na větev, u které bych nevěřil, že jeho váhu může vůbec udržet.

Před čtvrtou už začínalo být vidět, že se skupina chystá na noc. V šestnáct hodin jsme se otočili a vyrazili zpátky do Mondiky.

Zchátralé termitiště

Cestou jsem měl hlad, bolely mě nohy a někde pod ponožkou se mi zakousl mravenec, který mě pak v pravidelných intervalech kousal prakticky až do tábora. Moc jsem to ale neřešil. V hlavě jsem si pořád přehrával předchozí dvě hodiny.

Večer výzkumní asistenti podávali report z celého dne. Jedna ze skupin stopařů při hledání goril narazila asi ze dvou metrů na spícího slona. Naštěstí si ho všimli dřív, než ho probudili, a podařilo se jim potichu ustoupit. Najednou mi naše odpolední setkání s gorilami připadalo jako ta klidnější část jejich pracovního dne.

Ranní nástup před odchodem do lesa

Druhý den ráno už bylo všechno výrazně jednodušší. Před devátou přišli stopaři se zprávou, že gorily našli. Znovu Meteteleho skupinu. Tentokrát jsme nemuseli čekat celé dopoledne ani přemýšlet, jestli je vůbec uvidíme. Vyrazili jsme do lesa a po předchozím dni už jsme navíc přesně věděli, co nás čeká. Samotné pozorování ale bylo nakonec ještě lepší.

Mambeli s malým Gastonem

Juvel

Sembo

Gorily byly mnohem aktivnější a hodina s nimi utekla neuvěřitelně rychle. Neustále se přesouvaly, lezly po stromech a díky tomu se dostávaly i na místa, kde mezi námi nebyla neproniknutelná stěna vegetace. Tentokrát se pořádně ukázal i samotný Metetele. Hodina utekla mnohem rychleji než předchozí den.

Metetele

Fabrice

Baba

Kenga

Kenga bouchající se do prsou

Další cesta už vedla jinam – k řece, jejíž jméno v překladu znamená čaroděj.

VIII. Čarodějná Ndoki

Po druhém pozorování goril jsme se místo návratu do Mondiky vydali dál pralesem směrem k Mokele baï. Asi po hodině chůze jsme ve 12:15 dorazili do tábora Mokele, malé základny strážců národního parku, kteří odsud hlídají okolí a především samotnou baï před pytláky.

Tábor Mokele

Od tábora už to bylo jen asi patnáct minut, ale cesta začala být podstatně zajímavější. Nejdřív jsme šli pěšky skrz vodu, potom chvíli lodí přes řeku Ndoki a poslední část už bosí přes bahno a močály.

Jméno Ndoki v překladu znamená čaroděj nebo kouzelník. A při pohledu na ni mi to vlastně přišlo docela trefné. Voda byla velmi tmavá, skoro černá, ale zároveň dokonale čistá. Velkou část hladiny pokrývaly vodní rostliny a jen tam, kde byl proud silnější, mezi nimi zůstávaly otevřené pruhy vody. Kolem nebylo nic než prales. Kouzelnější řeku jsem snad v životě neviděl.

Průjezd na řece Ndoki

Mokele baï leží jen kousek odsud. Baï jsou přirozené lesní mýtiny, často podmáčené nebo protékané vodou, které fungují jako důležitá místa pro zvířata. Přicházejí sem za vodou, minerály nebo potravou a právě díky otevřenému prostoru je tu člověk může pozorovat úplně jinak než v hustém pralese.

V dálce se pásla poměrně velká skupina buvolů. Naším příchodem jsme je trochu vyplašili, ale ještě nějakou dobu zůstali a mohli jsme je pozorovat. Po gorilách z předchozích dvou dní to byla úplně jiná podívaná. Žádné prodírání se hustou vegetací a hledání černé srsti mezi listy. Jen otevřená mýtina, buvoli v dálce a kolem nás hezký výhled na les.

Buvoli

Vážka

Buvoli

Dlouho jsme se ale zdržet nemohli. Do Mondiky nás čekaly více než dvě hodiny cesty, takže jsme se po chvíli otočili a vydali zpátky. Asi patnáct minut před táborem přišlo neplánované překvapení.

Stopaři před námi najednou zpomalili. Nedaleko cesty seděl Ekendi, samotářský gorilí samec, jehož jméno znamená „kamarád“. Rychle jsme si nasadili roušky a já vytáhl foťák.

Ekendi

Ekendi byl asi sedm metrů od nás a právě jedl mobei, místní ovoce, které jsem shodou okolností ochutnal předchozí den. Takové větší mango s mnoha velkými peckami a trochu trpkou chutí na konci. Ekendi seděl mezi vegetací, občas se na nás podíval, ale nijak zvlášť jsme ho nezajímali. Mnohem důležitější bylo jídlo. Mobei měl rozpatlané po rukách i po celém obličeji a spokojeně pokračoval.

Stáli jsme tam asi čtvrt hodiny a pozorovali ho při jídle. Pak jsme pokračovali dál do tábora.

Ekendi

Po návratu jsme zamířili rovnou k potoku. Vykoupal jsem se a protože jsem potřeboval vyprat tričko a zároveň chtěl, aby ještě stihlo uschnout, vypral jsem ho jednoduše na sobě. K večeři jsme dostali quiche, vařené banány a omáčku s fufu.

IX. Místo, kde se zastavil čas

Ráno jsme vstali s tím, že nás čeká přesun na Mbeli baï. Během snídaně ale začalo pršet, takže původní plán vyrazit nejpozději v osm se opět začal rozpadat. Nakonec jsme z Mondiky vyšli až před půl desátou.

Čekala nás stejná cesta pralesem, kterou jsme před několika dny přišli. Tentokrát mi ale připadala výrazně jednodušší. Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili k autu, naložili věci a pokračovali do Ndoki portu. Tam na nás čekala dlouhá úzká kánoe vydlabaná z jediného kmene stromu. Naskládali jsme dovnitř sebe i zavazadla a vyrazili po řece Ndoki směrem k Mbeli.

Plavba trvala asi tři čtvrtě hodiny a znovu jsem se utvrdil v tom, že název Čarodějná jí sedí dokonale. Černá voda byla klidná a dokonale odrážela stromy kolem nás. Do kempu u Mbeli jsme dorazili kolem druhé. Měli jsme ještě chvíli času, takže jsme se nejdřív vykoupali v řece a dali si připravený oběd. Na samotnou baï jsme vyrazili až po třetí hodině.

Příjezd k Mbeli táboru

Řeka Ndoki

Mbeli tábor

Hned od první vteřiny po příchodu jsem věděl, že to bude stát za to.

Před námi se otevřel výhled na celé Mbeli baï. Uprostřed jinak souvislého pralesa se rozprostírala obrovská zelená plocha protkaná vodními kanály a mělkými tůněmi. Ze všech stran ji obklopovala téměř dokonale souvislá stěna stromů a nad jejich korunami se ještě držely cáry nízkých mraků a mlhy. A prakticky okamžitě jsem nevěděl, kam se dívat dřív.

Mbeli baï

Přímo před námi stáli ve vodě tři sloni. Po travnaté ploše bylo rozeseto asi dvanáct sitatung a opodál seděl gorilí samec Muget. Nad baï přelétali ptáci a další zvířata se objevovala a zase mizela na hranici lesa. Všechno najednou. V jednom obrovském panoramatu.

Automaticky jsem vytáhl foťák a začal fotit. Slony. Mugeta. Sitatungy. Celou baï. Pak zase slony. Po chvíli mi ale došlo, že vlastně není kam spěchat.

Slon

Zvířata se pomalu pásla, přecházela z místa na místo a kolem se zdánlivě nedělo vůbec nic. A zároveň se pořád něco měnilo. Jeden slon odešel a za chvíli se na jiném místě objevil další. Sitatungy se přesouvaly vysokou trávou. Muget seděl opodál a v klidu přežvykoval rákosí.

Seděli jsme vysoko nad mýtinou a jen se dívali. Nikam jsme nemuseli jít, žádné zvíře jsme nemuseli hledat a nikdo nás nikam nehnal. Po dnech chození pralesem za gorilami bylo zvláštní mít najednou všechno před sebou a pouze čekat, co se objeví.

Buvol pralesní

Sitatunga

Během odpoledne přicházeli z různých směrů další sloni. Někteří zůstali jen chvíli, jiní se dlouho krmili ve vodě. Občas některé zvíře zmizelo v lese a chvíli bylo na baï o něco prázdněji, aby se vzápětí někde jinde objevilo další. Muget vydržel dlouho. Teprve když se začínalo stmívat, přestal přežvykovat rákosí a pomalu zamířil do lesa, kde si měl najít místo na noc.

Gorila utíkající před slonem

Skupina samců

Buvol pralesní

Chillující samec gorily

Gorila se skupinou buvolů

Slov hledající jídlo na dně jezírka

Hrající si dva samci

Udělali jsme si večeři a připravili spaní. Žádné pokoje ani postele tu samozřejmě nebyly. Spali jsme přímo na pozorovatelně v jednoduchých konstrukcích stanů s moskytiérou, na karimatkách položených na podlaze. Než padla úplná tma, sedli jsme si zpátky na balkon.

Baï před námi zmizela. Místo ní byla jen černá plocha obklopená ještě černějším pralesem. Občas se mezi stromy objevila světluška a někde v dálce oblohu osvětlil blesk. Ze tmy se postupně ozývali sloni. V dálce šimpanzi a gorily. Od vody jsme slyšeli krokodýly. K tomu nepřetržitá směs žab, cikád a dalšího hmyzu. Seděli jsme potmě na dřevěném balkoně uprostřed konžského pralesa a většinu času vůbec netušili, jak daleko od nás zvířata, která právě posloucháme, jsou. Nakonec jsme zalezli pod moskytiéry a pokusili se usnout.

Ráno jsem byl vzhůru už kolem páté. Do svítání zbývala ještě skoro hodina, a tak jsem seděl na pozorovatelně a poslouchal baï, která byla pořád schovaná ve tmě. Po šesté se začalo rozednívat a s přibývajícím světlem se před námi znovu objevovala krajina, kterou předchozí večer pohltila tma.

Kolem půl sedmé dorazila výzkumnice Naomi se stopařem a prakticky okamžitě začala zapisovat, co se na baï děje, a fotografovat jednotlivá zvířata. Brzy jsem zjistil, že nezaznamenává jen jejich počty. Dokázala rozeznávat konkrétní jedince. U goril už jsme si za předchozí dny zvykli na jména jako Metetele, Fabrice nebo Juvel, ale tady šlo třeba i o jednotlivé slony. Každý měl nějaký rozpoznávací znak – tvar klů nebo uší, jizvu či jinou drobnost – podle kterého ho lidé dlouhodobě pracující na Mbeli dokázali identifikovat. Pro mě byl slon pořád většinou prostě slon, pro Naomi to byl konkrétní známý jedinec, jehož život dlouhodobě sledovala.

Samec se rozmýšlí, zda přeběhne na druhý břeh

Stopaři pro nás přišli chvíli po deváté. Udělali jsme posledních pár fotek, zabalili věci a naposledy se podívali přes zábradlí na Mbeli. Pak jsme se vydali zpátky. Cesta mi opět připadala kratší než cestou tam a když jsme kánoí dorazili zpět do Ndoki portu, měli jsme tentokrát i trochu štěstí. Sotva jsme vytáhli poslední věci na břeh a schovali se pod střechu, spustil se pořádný tropický slejvák.

X. Přes Sanghu do Středoafrické republiky

Po návratu z Mbeli jsme si dali jeden den prakticky volno. Dopoledne jsme vyprali věci, já trochu pracoval a poprvé po několika dnech jsme vlastně nemuseli nikam chodit. Odpoledne jsme se vydali na kajaky a kánoe na Sanghu.

Ještě než jsme stihli vyrazit, objevil Pavel na jednom z kajaků useknutou hlavu zmije gabunské. V Kongu je chráněná, takže jsme jen hádali, co se stalo. Nejspíš ji někdo ulovil, tělo si odnesl a hlavu jednoduše odhodil. Proč zrovna na kajak, jsme nezjistili.

Řeka Sangha

Hlava zmije gabunské

Kayaking na řece

Mnohem větší problém se ale celý den řešil kolem našeho dalšího přesunu. Na následující ráno jsme měli objednanou loď, která nás měla po Sangze odvézt do Středoafrické republiky. Kvůli špatně předané informaci ale nakonec žádná nebyla. Chvíli to vypadalo, že budeme muset celý následující program změnit, než Pavel sehnal náhradní loď i s řidičem. Původních 300 000 XAF se tím změnilo na 500 000. Byli jsme z toho trochu otrávení. Ještě jsme netušili, že následující čtyři dny nám ten příplatek několikanásobně vrátí.

Ráno jsme byli sbalení a připravení na odjezd. Loď měla přijet v deset. V půl dvanácté se na řece konečně objevila dlouhá plechová pramice s motorem. Uvnitř byly dvě řady lavic, na které se vešli čtyři lidé vedle sebe, a velkou část zadního prostoru zabíraly kanystry s palivem. Řidič se podíval na hromadu našich zavazadel, chvíli je různě skládal dovnitř a nakonec jsme se vměstnali i my. Čekalo nás asi pět hodin na řece.

Příprava lodi před odjezdem

Vyrazili jsme kolem poledne a po pěti minutách znovu zastavili. Pavel vyskočil s našimi pasy a zamířil k několika budovám na břehu. Byla to poslední kontrola na konžské straně. Od této chvíle už jsme pokračovali po Sangze podél hranic tří států. Za sebou jsme nechávali Republiku Kongo, na jednom břehu ležel Kamerun a na druhém Středoafrická republika. Asi po hodině jsme znovu přirazili ke břehu.

Seděl tam mladý kluk, odhadem mu nebylo ani dvacet. Měl na sobě tílko a v puse žvýkal stéblo trávy. Když nás uviděl přicházet, zvedl se a pokynul, ať jdeme za ním. Cestou si přes tílko natáhl modré tričko s velkým nápisem POLICE. Vešli jsme za ním do jedné z nejmenších dřevěných chýší, které jsem do té doby viděl. Uvnitř bylo jediné malé okno, pod ním stůl zavalený dokumenty a naproti jednoduchá lavice. Pod ní si hrálo malé kůzle. Celnice.

Naskládali jsme se na lavici a vytáhli pasy. Celník začal razítkovat a mezitím dovnitř přišel další mladý kluk v pestrobarevném oblečení. Něco spolu chvíli řešili v lingale. Když bylo hotovo, celník nám oznámil, že můžeme pokračovat. „Avec commissaire,“ dodal a ukázal na nově příchozího.

Chvíli jsem nechápal, proč bychom s sebou měli brát nějakého komisaře. Pak mi došlo, že žádná velká státní operace se nekoná. Jeho kamarád se prostě potřeboval dostat stejným směrem jako my a naskytla se mu doprava zdarma. Tak jsme přibrali komisaře a pokračovali dál.

Hromadné praní prádla

Podobná kontrola nás čekala ještě jednou. Tentokrát ke mně hned po vystoupení přišel asi čtyřletý kluk a chytil mě za ruku. Celých zhruba patnáct minut, kdy jsme čekali na vyřízení formalit, chodil všude se mnou. Když jsme stáli, začal mi prozkoumávat kapsy a se zájmem zkoumal všechno, co jsem v nich měl. Chvílemi jsem měl pocit, že je přesvědčený, že pokračuje s námi. Zkusil jsem se ho francouzsky zeptat, jak se jmenuje. Něco mi odpověděl, ale nerozuměl jsem mu. To mu očividně vůbec nevadilo.

Do Bayangy jsme dorazili kolem čtvrt na čtyři. Ještě před zastavením jsme dostali krátké upozornění, že si máme u řeky dávat pozor na hrochy. Po několika hodinách na plechové lavici jsem ale v tu chvíli řešil hlavně to, že se konečně můžu postavit.

Ubytovali jsme se v Doli Lodge. Dřevěné bungalovy na vysokých kůlech byly rozeseté mezi stromy přímo na břehu Sanghy a propojovaly je úzké cestičky vedoucí hustou zelení. U řeky stála otevřená terasa a mezi stromy bylo vidět na vodu. Po předchozích dnech v terénu to působilo skoro nečekaně komfortně. Na chvíli jsme si sedli a sledovali, jak nad řekou zapadá slunce.

Doli Lodge

Po večeři jsme se vydali pěšky do Bayangy. První dojem byl zvláštní. Vesnice byla ponořená do téměř úplné tmy. Ulice prázdné, většina domů bez světla a někde v dálce byla jen slabě slyšet hudba. Cestou jsme potkali ženu, která se nás zeptala, kam jdeme. Když pochopila, že vlastně sami pořádně nevíme, nabídla se, že nás dovede do centra.

Západ slunce nad řekou

Po pár minutách se tichá a temná Bayanga úplně změnila. Najednou kolem nás byly malé obchody, stánky, hudba a spousta lidí. Ještě před chvílí vesnice působila skoro opuštěně, teď před námi žila normálním večerním životem. Prošli jsme hlavní ulici tam a zpátky, dali si jedno pivo a potom se tmou vrátili do Doli Lodge.

Byli jsme ve Středoafrické republice.

XI. S Bayaka lidmi do pralesa

Ráno jsme měli vyrazit v osm. Po snídani za námi ale přišel manažer Doli Lodge s tím, že ještě zjistí, jestli je všechno připravené. Za půl hodiny se vrátil a samozřejmě bylo všechno jinak. Odjezd se posunul na jedenáctou, takže jsme získaný čas využili k návštěvě Mossapouly, vesnice, odkud pocházejí někteří stopaři z Mondiky a kde žijí jejich rodiny.

Jízda na motorce

Cesta do vesnice Mossapoula

Vyrazili jsme tam na motorce a po příjezdu se kolem nás postupně začali scházet místní. Pavel tu opět znal několik rodin, takže se nakupovalo fufu, povídalo a fotilo. My jsme si koupili několik náramků a po zhruba dvou hodinách se vrátili do Doli Lodge. Dali jsme si brzký oběd, sbalili věci a společně s průvodcem vyrazili směrem k Mbongu a dál do vesnice Yandoumbé, odkud jsme měli pokračovat s Bayaka do pralesa.

Vesničan

Vesničani

Sotva jsme přijeli, začali se kolem auta scházet lidé, především ženy s velkými koši a dalším vybavením do lesa. Zájem jet s námi byl mnohem větší než počet míst a chvíli se řešilo, kdo nakonec pojede. Pro místní to nebyla jen příležitost ukázat nám tradiční způsob života Bayaka, ale především placená práce. Několik lidí nám děkovalo už jen za to, že jsme přijeli a nějakou práci tím do vesnice přinesli.

Nakonec se na korbu naskládalo čtrnáct lidí. K nám dopředu se vměstnala ještě žena s malým dítětem a mohli jsme vyrazit. Prakticky okamžitě se zezadu ozval zpěv. Jeden začal, ostatní se postupně přidávali a jednotlivé hlasy se střídaly a překrývaly. Vydrželo jim to skoro celou cestu, než jsme asi po třičtvrtě hodině zastavili uprostřed lesa.

Vesničani

Vzali jsme věci a pokračovali pěšky. Asi po deseti minutách jsme narazili na starý tábor tvořený několika jednoduchými chýšemi postavenými prakticky jen z větví a listí. Uprostřed zůstalo ohořelé dřevo po předchozím ohništi a bylo vidět, že tu někdo tábořil poměrně nedávno. Ženy se okamžitě pustily do oprav chýší, přidávaly nové větve a listí a uklízely okolí. My jsme si mezitím postavili stany a část skupiny rozdělala oheň. Během chvíle místo, které při našem příchodu působilo opuštěně, znovu vypadalo jako funkční tábor.

Průchod pralesem

Pralesní lidé

Příprava tábora

Pak se šlo na lov. Cestou se z obyčejné procházky pralesem postupně stávala malá lekce toho, co všechno v něm Bayaka vidí a my ne. Průvodce každou chvíli zastavil u nějaké rostliny a vysvětloval, k čemu ji používají. Některé sloužily jako jídlo, jiné jako léky nebo materiál pro výrobu věcí, které potřebují v lese. Po nějaké době se celá skupina zastavila, několik lidí utrhlo větvičky s listy stejného stromu a začal krátký rituál před lovem. S větvičkami v rukou tančili kolem stromu a přáli si při lovu štěstí. Trvalo to jen pár minut a pak se pokračovalo dál.

Daleko jsme se ale nedostali. Jeden z místních si všiml slona a celá skupina se rychle stáhla. Podle reakcí kolem nás bylo jasné, že to není zvíře, ke kterému bychom se chtěli přibližovat. Naštěstí o nás neměl zájem a zamířil pryč, takže jsme po chvíli mohli pokračovat.

O kus dál začali lovci sundávat z velkých košů na zádech dlouhé, zhruba metr vysoké sítě vyrobené z rostlinných vláken. Jednotlivé kusy spojili dohromady a upevňovali mezi stromy, až vznikla dlouhá bariéra ve tvaru přibližného půlkruhu. Princip byl jednoduchý. Část skupiny zůstala u sítí, zatímco ostatní obešli okolní les a pokusili se zvěř nahnat jejich směrem. Tentokrát to ale nevyšlo. Měl jsem trochu podezření, že naše početná skupina nebyla pro nenápadný lov úplně ideální. Po chvíli se sítě zase složily a pokračovali jsme dál. Já už v tu chvíli absolutně netušil, kterým směrem leží tábor.

Příprava sítí na lov

Cestou jsme narazili na jinou skupinu lovců, kteří v koši na zádech nesli čerstvě ulovenou a už vyvrženou antilopu. Podle nich ji zabili oštěpem a nabídli nám ji za 8 000 XAF. Koupili jsme ji pro tábor a radost byla okamžitá – večer bude co vařit.

Ulovená antilopa

Po návratu šla antilopa rovnou na oheň a my se mezitím vydali k nedalekému potoku, kde nám ukázali úplně jiný způsob získávání jídla. Z kamenů, větví a bahna jsme vytvořili malé hráze, část vody odvedli a v mělkých zbytcích pak rukama hledali všechno, co se dalo chytit. Výsledek nebyl nijak oslnivý, ale několik malých ryb, krevet a jeden krab se našly.

Lovení říčních ryb

Ulovený krab

Ošetření zranění

Když jsme se vrátili do tábora, začínalo se pomalu stmívat. Antilopa se připravovala nad ohněm, dělalo se fufu a čekání si Bayaka začali krátit zpěvem. Nejdřív začaly ženy. Jejich hlasy se překrývaly, jedna držela základní melodii a ostatní se přidávaly různými vysokými tóny, které chvílemi zněly skoro jako jódlování. Muži se postupně přidali rytmem na všechno, co bylo zrovna po ruce, a netrvalo dlouho, než se začalo i tančit.

Příprava večeře

Život v táboře

Příprava večeře

Příprava fufu

Život v táboře

Po večeři se znovu začalo zpívat a tančit. Ženy zpívaly, muži se přidávali a postupně se střídali i tanečníci. My většinu času seděli kolem ohně a pozorovali je. Kolem sedmé začalo pršet. Chvíli se pokračovalo dál, ale déšť postupně zesílil, takže jsme se nakonec všichni přesunuli pod nataženou plachtu. Tam jsme seděli namačkaní vedle sebe a čekali, až déšť trochu poleví.

Když déšť polevil, část lidí se vrátila k ohni. Při další přeháňce jsme už zalezli do stanu a já si začal zapisovat, co všechno se ten den stalo. Kolem půl deváté jsme si chtěli jít lehnout, ale zvenku se pořád ozývaly rozhovory a smích, takže jsme to nakonec nevydrželi a znovu vylezli ven. Seděli jsme s ostatními asi do půl desáté a snažili se „povídat“, přestože naše společná slovní zásoba byla prakticky nulová. Stejně jako před pár dny v Bomasse to kupodivu nebyl velký problém.

Pak jsme konečně zalezli do stanu. Venku ještě nějakou dobu pokračovaly rozhovory a kolem tábora se ozýval prales. Za jediný den jsme se od pohodlného bungalovu v Doli Lodge dostali až sem, do malého tábora z větví a listí uprostřed lesa.

XII. Bouřka nad Dzanga Baï

Ráno jsme vyrazili směrem k Dzanga Baï. První část cesty trvala asi hodinu autem, potom jsme zastavili, vzali batohy a pokračovali pěšky. Průvodce nám před cestou vysvětlil, že to máme zhruba dva kilometry a první část vede korytem řeky. Zároveň nás upozornil, že jsme v oblasti s velkým množstvím slonů. Máme se pohybovat potichu, a pokud nějakého potkáme, rozhodně neutíkat a řídit se pokyny stopaře.

NP Dzanga-Ndoki

Po chvíli jsme si sundali boty a pokračovali bosí. Nejdřív jsme se brodili spíš močálem a bylo ukrutné vedro. Voda byla místy tak teplá, že mě nepříjemně pálila do nohou, a k tomu mě začala docela dost bolet hlava. Postupně se ale koryto zvětšovalo, voda byla hlubší a příjemnější a nakonec jsme se přes bahno dostali do lesa. Ve stínu stromů bylo okamžitě lépe.

V lese jsme nebyli ani pět minut, když jsme poprvé zastavili kvůli slonovi. Nechali jsme ho v klidu projít kolem nás a pokračovali dál. Druhé setkání už bylo o něco méně pohodové. Další slon totiž mířil naším směrem a hrozilo, že si nás všimne. Otočili jsme se, rychlým krokem se vrátili asi padesát metrů a se stopařem vybrali horší a o něco delší cestu, kterou jsme ho obešli. Vyšlo to a zbytek cesty už proběhl bez problémů.

Pozorovatelna na Dzanga Baï

Kolem půl třetí jsme dorazili na Dzanga Baï. Když jsme vystoupali na pozorovatelnu, předchozí setkání se slony najednou působila docela skromně. Byli úplně všude. Malí, velcí, tmaví, světlí, někteří stáli ve vodě, další přicházeli z lesa nebo se přesouvali přes otevřenou bažinu. Nepočítal jsem je, ale přes padesát jich tam bylo určitě.

Slon

Následující dvě hodiny jsme prakticky jen seděli na pozorovatelně, koukali a fotili. Kolem půl páté skončila směna místním výzkumníkům a ti se vydali zpátky. Na celé Dzanga Baï jsme zůstali jediní lidé.

Sloni

Těhotná samice

Slon

Sloní rodina

Netrvalo dlouho a v dálce začalo hřmít. Nad baï se objevila výrazná duha a chvíli jsme fotili slony s duhou v pozadí. Postupně nám ale začalo docházet, že bouřka není někde daleko za horizontem, ale míří přímo k nám. Začalo prudce pršet, přidaly se hromy a blesky a během chvíle jsme byli uprostřed pořádné tropické bouřky.

Duha nad Dzanga-Baï

Pak jeden z blesků udeřil někde těsně vedle nás.

Sloni

Slon

Skupina papoušků žaka

Zoborožec drsnohlasý

Reakce slonů byla okamžitá. Ozval se řev a desítky zvířat se rozběhly z otevřeného prostoru směrem do lesa. Ještě před pár vteřinami jich před námi bylo přes padesát a během půl minuty byla celá baï úplně prázdná.

Déšť ještě zesílil a přidal se silný vítr. Voda se začala dostávat i pod střechu pozorovatelny a suché místo zůstávalo prakticky jen uprostřed. Poprvé za celou cestu mi začala být opravdu zima, takže jsem vytáhl mikinu.

Asi po půl hodině se bouřka uklidnila. Pořád silně pršelo, ale hromy a blesky ustoupily a první sloni se začali pomalu vracet z lesa zpátky k vodě. Postupně přicházeli další a Dzanga Baï se znovu začala zaplňovat, jako kdyby se před chvílí vůbec nic nestalo.

Když se začalo stmívat, připravili jsme si spaní a zbytek večera strávili na pozorovatelně. Seděli jsme, povídali si a poslouchali, co se děje kolem nás. I po setmění jsme pořád slyšeli slony, kteří se pohybovali někde na baï nebo v okolním lese. V noci mě několikrát probudilo jejich troubení. Člověk se probudí, chvíli poslouchá slona někde ve tmě a zase usne. Kupodivu mi to vůbec nevadilo.

Slon

Ráno vypadala Dzanga Baï úplně jinak než předchozí odpoledne. Nad zemí se držela mlha, všechno bylo klidné a při snídani se kolem nás ozývali hlavně papoušci. Po včerejší bouřce a desítkách slonů to byl docela výrazný kontrast.

Slon

Sloni

Slon

Před čtvrt na devět jsme sbalili věci a vyrazili stejnou dvoukilometrovou cestou zpátky. Prošli jsme lesem a už nám zbývalo jen pár desítek metrů k místu, kde jsme měli znovu vstoupit do řeky. A právě tam jsem si o jeden z kořenů ukopl malíček na pravé noze. Zabolelo to pořádně, ale kvůli slonům jsme se v lese neměli zbytečně zastavovat, takže jsem pokračoval dál. Po chvíli jsem začal cítit, že mi špička nohy v botě nějak klouže. Bylo jasné, že krvácím.

Byl to doslova předposlední kořen celého výletu. Tak proč ne.

Až u řeky jsem sundal botu a podíval se, co jsem si vlastně udělal. Malíček byl vcelku, jen jsem se trefil do nehtu tak nešťastně, že jsem si ho částečně nadzvedl a rozsekl prst. Nic dramatického, ale představa, že s tím teď půjdu přes bahno a teplou vodu, nebyla úplně lákavá.

Řeku jsme nakonec prošli, nasedli do auta a vyrazili zpátky do Bayangy. Cestou jsme ještě odbočili na široký, rovně posekaný pruh uprostřed vegetace. Až po chvíli mi došlo, že jedeme po místním letišti. Uprostřed stála jediná opuštěně působící budova, jinak nebylo kolem prakticky nic. Pak už jsme se vrátili na známou cestu k Doli Lodge. Rychle jsme zabalili věci a já si ještě vydezinfikoval rozseknutý prst, což bolelo podstatně víc než samotné ukopnutí.

XIII. Cesta zpátky aneb „Ještě že nejedeme autobusem“

U Doli Lodge už na nás čekala loď a kolem ní asi třicet lidí. Rychle jsme naházeli věci dovnitř, rozloučili se a vyrazili zpátky směrem do Konga. Cesta probíhala podobně jako před pár dny opačným směrem. Několikrát jsme zastavili kvůli razítkům a po několika hodinách dorazili zpátky do Bomassy.

Dali jsme si rychlý oběd a vrátili se k lodi. Tentokrát už u ní čekalo několik dalších lidí, kteří chtěli pokračovat s námi do Ouessa. Začalo se řešit, jestli se v tom případě budou podílet na ceně, protože celou loď jsme původně zaplatili my. Nějak jsme se nakonec dohodli, řidič se ale během debaty naštval a jednoho z místních z lodi vyhodil. Bylo mi ho trochu líto. Pokud se potřeboval dostat do Ouessa a na cestu neměl peníze, za mě klidně mohl jet s námi. Řidič už byl ale rozhodnutý.

Vyrazili jsme a sotva projeli několik zákrutů Sanghy, začalo pořádně pršet. Vytáhli jsme pláštěnky, ale v rychle jedoucí otevřené lodi to stejně nebylo moc příjemné. Naštěstí déšť asi po čtvrt hodině ustal a my mohli pokračovat relativně v suchu.

Po hodině a půl jsme přijeli do Kaba a čekala nás naše oblíbená celnice. Ještě před vystoupením Pavel několikrát zopakoval, že za razítka rozhodně nic platit nemáme. Po předchozích zkušenostech jsem byl přesvědčený, že už přesně vím, jak na to.

Na komisariátu jsme se posadili na lavici a předali pasy. Komisař chvíli řešil něco s naším řidičem a pak přišel druhý četník, který začal stejně důležitě listovat našimi pasy. Zeptal se, jestli máme jejich kopie. Neměli jsme, takže vytáhl telefon a začal si je fotit.

Pak se nám pokusil vysvětlit, že za razítko musíme zaplatit 5 000 XAF za osobu. Nasadil jsem svoji osvědčenou strategii a dělal, že nerozumím. „Money!“ Sakra.

Tak jsem strategii trochu upravil a začal dávat najevo, že sice rozumím slovu money, ale vůbec nechápu, proč bych mu nějaké měl dávat. Ani to dlouho nevydrželo. Četníci vzali telefon a zavolali Blackovi do Bomassy, který měl na starosti transport lidí. Po chvíli dohadování mi telefon podali a Black mi řekl, ať jim dám dohromady 2 000 XAF, ať už můžeme jet. Na to už jsem žádnou strategii neměl.

Jediná bankovka, kterou jsem měl, byla desetitisícovka. Podal jsem jim ji a opakoval „deux mille“, aby bylo úplně jasné, kolik z ní hodlám obětovat. Tím začala další debata, kdo ji půjde do vesnice rozměnit. Během ní jsme se přesunuli k druhé chatrči, která fungovala jako policejní stanice.

Tam jsme samozřejmě museli ukázat pasy znovu. Policista v roztrhaných teplácích a obyčejném tričku si je důležitě vyfotil a chvíli to vypadalo, že jsme hotovi. Jenže policie se očividně nechtěla nechat zahanbit četníky. Za chvíli jsem měl u ucha znovu Blacka. „Dej jim ještě dva tisíce. Ale už nikomu nic dalšího nedávej.“ V tu chvíli už jsem neměl sílu protestovat. Což byla dost možná přesně jejich taktika. Zaplatili jsme další dva tisíce a konečně se vrátili k lodi. Začalo pršet.

Do Ouessa jsme dorazili kolem páté. Nejdřív jsme zajeli k bankomatu vybrat peníze na doplacení lodi, potom na hotel a následně přes celé město koupit lístky na autobus do Brazzaville. Večer jsme si dali pizzu a já na pokoji sundal náplast z malíčku. Prst vypadal podstatně hůř, než jsem čekal. Vyčistil jsem ho, vydezinfikoval a šel spát. Budík jsme měli na půl pátou.

V pět ráno už jsme stáli před hotelem a čekali na domluvený taxík. Nepřijel. Vzali jsme tedy jiný a v 5:15 dorazili na autobusovou zastávku. Autobus už tam stál a kolem něj pobíhaly desítky lidí se zavazadly. Ukázali jsme jízdenky, dostali štítky na batohy, naložili je do zavazadlového prostoru a našli si místa.

Odjezd byl naplánovaný na šestou. Kolem půl sedmé řidič opravdu nastartoval a o pár minut později jsme se rozjeli. Vzhledem k dosavadním zkušenostem jsem byl vlastně příjemně překvapený. Projeli jsme dvě ulice. Autobus zastavil, portýr něco vysvětlil v lingale a půlka cestujících vystoupila ven. Šli jsme se podívat taky. Pod autobusem leželi dva chlapi a mlátili kladivem někam do prostoru pod motorem. Po chvíli se přidala bruska a nakonec i svářečka.

Oprava autobusu

Sváření za keřem

V 8:41 jsme vyrazili podruhé. Tentokrát už autobus skutečně jel. Kolem jedenácté přišla první větší kontrola. Všichni vystoupili a část cestujících si s sebou vzala jídlo a mrtvá zvířata, která vezli. Vojáci prohledali autobus a pustili nás dál. Asi za pět minut jsme zastavili znovu, tentokrát kvůli kontrole dokladů.

Postupně mi začínalo docházet, že moje poznámka o autobusech z cesty na sever byla ještě trefnější, než jsem tehdy tušil. Řidič totiž skutečně skoro nezpomaloval. Když se před námi objevila překážka, jednoduše ji začal z dálky vytrubovat z cesty. V jednu chvíli jsem sledoval muže s kolečkem, který na poslední chvíli skočil do příkopu, aby ho autobus nesrazil.

Cesta autobusem

Ze zvědavosti jsem vytáhl telefon a začal sledovat rychlost přes GPS. Na silnici, která by se dala přirovnat k naší okresce, jsme místy jeli kolem 140 km/h. A příliš se nezpomalovalo ani ve vesnicích.

Uvnitř tomu odpovídala atmosféra. Z televize vpředu prakticky bez přestávky hrála hlasitá hudba, lidé se překřikovali a další si pouštěli videa nahlas z telefonů. Mně bylo vedro a z monotónní hudby mě začínala bolet hlava. Zastávek bylo překvapivě hodně. Pokaždé vystoupila část cestujících na záchod nebo nakoupit něco k jídlu a pití a po chvíli se pokračovalo dál.

Zastávka cestou na jih

Pouliční prodejci

Za okny se mezitím pomalu měnila krajina. Mezi vesnicemi byly dlouhé úseky prakticky bez osídlení, což mě překvapovalo – čekal jsem něco podobnějšího některým částem Asie, kde je podél hlavní silnice téměř pořád nějaká zástavba. Tady se střídal les a otevřená krajina s jednotlivými vesnicemi. Čím dál jsme jeli na jih, tím se měnil i jejich vzhled. Na severu převažovaly jednoduché domy z dřeva, hlíny a listí, postupně ale přibývalo zděných staveb s plechovými střechami a později i domů s normálními okny a bytelnějšími střechami.

Kolem půl deváté večer jsme zastavili na okraji Brazzaville a většina cestujících vystoupila. Vykládání zavazadel trvalo dlouho, protože se poctivě kontrolovaly štítky nalepené při nástupu. Do samotného města jsme se dostali až po deváté.

Hned po vystoupení nás oslovil taxikář. Vysvětlili jsme mu, kam chceme, a podle jeho výrazu se mu tam příliš nechtělo. Bylo to asi pět kilometrů. Po chvíli přemýšlení pronesl moje oblíbené „deux mille“. Souhlasil jsem.

Chtěli jsme nastoupit, ale taxík už neměl ani kliky u dveří. Nějak jsme se dostali dovnitř a vyrazili. Řidič celou cestu telefonoval a volant držel pevně jednou rukou. Kdyby ho na chvíli pustil, auto okamžitě zamíří ostře doprava. Před ubytováním jsem mu podal desetitisícovku. Vzal ji, schoval a začal dělat, jako kdyby žádné vracení neexistovalo. Vytáhli jsme batohy, ale poslední jsem schválně nechal v kufru.

„Deux mille,“ připomněl jsem mu dohodnutou cenu. Nic. Zopakoval jsem to důrazněji. Řidič chvíli předstíral, že nerozumí, potom zavrtěl hlavou a dával najevo, že si deset tisíc prostě nechá. Já zase dával najevo, že bez peněz nevyndám poslední batoh. Nakonec začal naštvaně lovit v ledvince a ukazoval mi, že nemá dost na vrácení. Nechal jsem si ukázat, co má. Bylo tam 6 500 XAF. „No vidíš, to mi stačí.“ Vzal jsem si je, vytáhl poslední batoh a taxikář naštvaně odjel. I tak nás cesta stála 3 500 místo domluvených dvou tisíc.

Po šestnácti hodinách od chvíle, kdy jsme ráno vyšli z hotelu v Ouessu, jsme konečně stáli před naším ubytováním v Brazzaville. Zabouchali jsme na vrata. Hlídač nám otevřel a pustil nás dovnitř.

XIV. Money, money, money

Následující ráno jsem kolem sedmé vyrazil pro snídani. Brazzaville bylo v tu dobu překvapivě prázdné. Obchody byly většinou ještě zavřené a jen občas někdo připravoval stánek nebo na otevřeném ohni přímo na chodníku rozehříval olej. Vedle už čekala čerstvá várka spletených croissantů. Došel jsem asi kilometr a půl do pekárny a zpátky už vzal taxík. Řidič vezl dalšího pasažéra a jel přibližně naším směrem, takže jsem mu při vystupování podal 500 XAF. Vzal je, poděkoval a tím byla celá transakce vyřízená. Po předchozím večeru skoro nezvyk.

Dopoledne jsme strávili odpočinkem a já trochu pracoval. Odpoledne jsme se rozhodli projít místa v Brazzaville, na která během prvních dnů nezbyl čas. Začali jsme u baziliky Sainte-Anne-du-Congo. Když jsme procházeli kolem, muž stojící u bočních dveří na nás zamával, ať jdeme dovnitř. Kostel byl jinak zavřený a úplně prázdný, takže jsme si ho mohli v klidu projít sami.

Bazilika Sainte-Anne-du-Congo

Když jsme se po chvíli chystali odejít, muž si řekl o peníze. „Money.“ Tohle slovo už jsem za poslední dva týdny bohužel znal až příliš dobře. Dal jsem mu tisíc franků. Podle výrazu čekal víc, ale nakonec se usmál, rozloučili jsme se a pokračovali do nedalekého Poto-Poto.

Tam už bylo všechno přesně opačně. Úzké ulice byly plné lidí, stánků a levného zboží všeho druhu. Oblečení, elektronika, kosmetika, domácí potřeby a spousta věcí, jejichž účel jsem ani nepoznal. Nabídka se po chvíli začala opakovat, ale pár zajímavostí se našlo. Třeba mast, která podle obalu slibovala ženám výrazně větší zadek.

Jako běloši jsme samozřejmě budili pozornost a každou chvíli se nám někdo snažil něco prodat. V jednu chvíli jsem za sebou uslyšel: „Mondɛ́lɛ́!“

Market Poto-poto

Okamžitě jsem se otočil a podíval se přímo na člověka, který to zakřičel. Evidentně vůbec nečekal, že budu vědět, co to znamená. Několik vteřin jsme na sebe jen koukali. Pak jsem se usmál, on se rozesmál a ukázal mi palec nahoru.

Po asi deseti minutách jsme usoudili, že jsme z trhu viděli dost, a zamířili na kávu do PAULu, kde jsme snídali před cestou na sever. Objednali jsme si dvě cappuccina a číšníkovi dali desetitisícovou bankovku. Ten ji předal někomu dalšímu, další člověk se nás zeptal, jestli chceme kávu s sebou, nebo se posadíme, čtvrtý nás odvedl do klimatizované místnosti a naše peníze mezitím zmizely neznámo kam.

Cesta z Poto-poto

Když jsme dostali kávu, všiml jsem si, že ostatní hosté normálně platí až u stolu. „Tak jsem asi právě dal úplatek za cappuccino.“ Dopili jsme a cestou ven jsem přemýšlel, jestli těch deset tisíc ještě někdy uvidím. U pokladny se nás číšník zeptal, jestli odcházíme, a když jsme přikývli, řekl jen „no problem“ a zase odešel. Chvíli jsem tam stál a rozmýšlel, jak se francouzsky domáhat peněz, než se vrátil s účtenkou a správnou částkou nazpátek. Po dvou týdnech v Kongu už jsem evidentně začínal vidět pokus o úplatek i tam, kde žádný nebyl.

Centrum Brazzaville

Večer jsme nakoupili pár dárků, zabalili zavazadla a udělali online check-in. Následující den už nás čekalo jen zaplatit pobyt v národním parku a odjet na letiště. Potřebovali jsme na to přibližně milion a půl XAF v hotovosti.

Přímo naproti ubytování byla banka s bankomatem, takže to vypadalo jednoduše. Nebylo. Ať jsem zadal jakoukoliv částku, bankomat oznámil, že požadavek nedokáže zpracovat. Vzali jsme tedy taxi do centra k bankomatu, ze kterého jsem úspěšně vybíral na začátku cesty. Z několika bankomatů fungoval jediný. Peníze nevydal.

Začali jsme obcházet okolní banky. Jeden bankomat nefungoval vůbec, další odmítl transakci kvůli nefunkční tiskárně. Chvíli jsem zvažoval, že počkáme na otevření banky a zkusíme vybrat peníze na přepážce. Pak jsme našli ještě jeden bankomat. Zadal jsem výběr bez účtenky, abych mu pokud možno nedal další důvod k odmítnutí. Hurá.

Navíc umožňoval vybírat po 400 000 XAF, takže jsme nemuseli milion a půl tahat po stokorunových částkách s poplatkem za každý výběr. Po několika opakováních jsme měli v ledvince pořádný balík bankovek a mohli se vrátit do kanceláře zaplatit.

Předal jsem peníze zaměstnanci, který je začal počítat způsobem, při kterém jsem postupně přestával věřit, že stihneme letadlo. Naštěstí přišla účetní, vzala si peníze do roku a během chvíle bylo spočítáno.

Rozloučili jsme se, nasedli do taxíku a vyrazili na letiště. Cestou jsem strčil ruku do kapsy a nahmatal klíče od apartmánu. Sakra. Chtěl jsem řidiči říct, ať se otočí, ale ukázalo se, že pracuje také pro WCS a zná zaměstnance, který měl ubytování na starosti. Klíče jsem mu tedy předal a pokračovali jsme dál.

Na letišti bylo skoro prázdno. Odbavili jsme zavazadla a zamířili k imigrační kontrole. Postupně jsme prošli kolem několika četníků, z nichž každý si vzal pas, důležitě v něm chvíli listoval a poslal nás k dalšímu.

Za imigrační kontrolou seděla na chodbě žena v uniformě a chtěla znovu vidět naše pasy. Chvíli v nich listovala a potom něco řekla francouzsky. Odpověděl jsem, že francouzsky neumím, ale zkoušela to dál. Nakonec použila slovo, u kterého si za poslední týdny mohla být jistá, že mu rozumět budu. „Money.“ Zeptal jsem se proč a ona začala vyjmenovávat možnosti: „Euro, dollars, francs…“ Odpověděl jsem jednoduše „No money“. V tu chvíli okamžitě ztratila zájem, zamračila se, vrátila nám pasy a přestala si nás všímat.

Prošli jsme bezpečnostní kontrolou a ocitli se v malé odletové hale. Jeden snack bar, toalety, dvě zavřené provozovny a čtyři gaty. Víc toho tu nebylo, ale vzhledem k množství letů to vlastně bohatě stačilo. Sedli jsme si, dali si něco k pití a čekali na boarding.

Když se konečně začalo nastupovat, čekala nás u gatu ještě jedna kontrola pasů. Muž v uniformě chvíli důležitě listoval, pak se na mě podíval a zeptal se: „Money?“ Tady jsem se začal už jenom nahlas smát.

Pod čarou: Má smysl sem jet?

Pokud jste dočetli až sem a říkáte si, že byste něco podobného chtěli zažít také, moje odpověď je jednoduchá: jeďte. Byla to jedna z nejzajímavějších cest, které jsem zatím podnikl, a Nouabalé-Ndoki i Dzanga-Sangha patří k místům, kvůli kterým má podle mě smysl překousnout složitější organizaci, nepohodlí i cenu.

A pokud bych měl z celé cesty vybrat jednu věc, kvůli které bych sem jel znovu, nebyly by to překvapivě ani gorily. Byly by to baï. Sedět několik hodin na pozorovatelně uprostřed pralesa a sledovat zvířata, která přicházejí a odcházejí bez ohledu na vás, byl pro mě asi nejsilnější zážitek celé cesty.

Kolik nás cesta stála?

Celkem nás necelé tři týdny vyšly přibližně na 90 tisíc Kč na osobu. Největší položkou byly letenky, které se vyšplhaly téměř ke 40 tisícům Kč. Významnou část rozpočtu pak tvořila lodní doprava, návštěvy národních parků a aktivity spojené s gorilami a pobytem v pralese.

Pokud vás podobný typ cestování láká, Kongo a Středoafrickou republiku bych doporučil bez váhání.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 5 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 8 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Tomáš Brzek

Cestopis byl naposledy aktualizován 2026-08-26T06:08:43+02:00

Tomáš Brzek procestoval 46 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 10 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil