Do útrob kráteru jávské sopky Kawah Ijen
Noční dobrodružství za modrým plamenem, žlutým jedovatým dýmem, jezerem kyseliny sírové a neopakovatelným východem slunce. To vše na 2 300 m vysokém činném vulkánu na východním cípu Jávy
Cestopis z roku 2020 napsal Tomáš Brzek
Už jako malý jsem si přál vidět, nebo dokonce navštívit sopku. Při cestování po Sumatře a Jávě jsem jich sice pár zahlédl, ale pořád to byla pouze hora někde v dálce. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že první navštívená bude navíc činná a budu se na ní lopotit o půlnoci, jen těžko bych mu věřil.
Jak to všechno začalo
Když jsme se na konci pobytu ve městě Probolinggo rozhodovali, jakým směrem se vydáme, východ byla jasná volba. Podíval jsem se tedy do mapy, co se nachází na východním cípu tohoto nejlidnatějšího indonéského ostrova. Jako první jsem samozřejmě našel informaci, že odsud jezdí trajekt na Bali, což mě možná trochu odradilo 😈, nicméně jsem se také dočetl, že z toho samého přístavního města, které nese název Banyuwangi, lidé podnikají výlety na nějakou vyhlášenou sopku Ijen. Po zjištění trochu informací jsem věděl, že tohle místo musíme navštívit. Koupil jsem tedy dva lístky na vlak (každý za 88 000 IDR), na Bookingu jsem koupil jednu noc hned u vlakové stanice a dvě noci cestou k sopce. Náš plán byl takový, že si po příjezdu půjčíme motorku a do druhého ubytování se tak bez problému dostaneme a na sopku budeme moct vyrazit po vlastní ose.
Do města Banyuwangi jsme dorazili kolem deváté večer. Po výstupu z vlaku jsme klasicky odehnali všechny taxikáře a vydali se k ubytování. Cestou jsme narazili na půjčovnu motorek, tak jsme se tam zastavili. Po půl hodině čekání nám pán z půjčovny oznámil, že nemá žádnou volnou motorku a že jiná půjčovna je někde v centru, které je několik km daleko. Ok, ráno moudřejšího večera. Odebrali jsme se tedy k ubytování. Na místě jsme zjistili, že tu žádné ubytování není a po hlubším prozkoumání jsme zjistili, že adresa neodpovídá GPS pozici, kterou měli v popisku. Ok, vzali jsme GRAB a nechali se odvést na adresu. Aspoň to budeme mít blíž k centru. Tak bohužel. Ani na druhé adrese se žádné ubytování nekonalo a to s námi řidič projel všechny ulice okolo. To už bylo deset hodin večer a my jsme nevěděli, kde se ubytujeme. Propustili jsme tedy řidiče a vydali se hledat. Naštěstí pár bloků vedle se nacházel levný homestay, který měl volný pokoj. Navíc jsme si u majitele domluvili, že nám druhý den ráno půjčí synovu motorku. Večer před spaním jsem ještě kontaktoval Booking, že chceme peníze zpět za neexistující ubytování (samozřejmě bez odpovědi).
Druhý den dopoledne jsme počkali na motorku (byla to docela vrána s dírou v zadní pneumatice a nefunkčním ukazatelem paliva, ale lepší, než drátem do oka), a vydali se ubytovat blíž k sopce. Na tu jsme se chystali vyrazit o půlnoci, takže jsme se rozhodli vyrazit na obhlídku okolí. Dostali jsme tip na pěkné místo asi hodinu cesty na jih, kam jsme také vyjeli.
Stovky netopírů u místa De Djawatan Forest
Asi v půli cesty jsme najeli do celkem malé díry na silnici a celkem okamžitě jsem začal cítit, jak mi začíná klouzat zadek. Zastavili jsme a přesvědčili se, že zadní pneu je prázdná. Naštěstí jsme zastavili asi 10 metrů od pneuservisu. Ten vlastnil stařičký pán, který když nás viděl, ihned zanechal své práce a ujal se nás. Vyndal duši z kola a začal ji pomocí ohně a jiné gumy zalepovat. Mezitím nám ukazujíc díru velikosti pecky třešně doporučil, že by stálo za to pneu vyměnit. Tiše jsem s ním souhlasil.
Asi po 20 minutách jsme zaplatili (10 000 IDR), poděkovali, usmáli se a vyrazili dál na cestu. Co vám budu povídat, už jsem nebyl tím pánem silnic s neohroženou bestií plnou šrámů z tisíců km, které zažila. Jel jsem pěkně připosraně a každou sebemenší díru jsem opatrně objel, nebo téměř zastavil, abych ji mohl projet. 😁
První místo (a vlastně jediné ten den), které jsme navštívili, bylo De Djawatan Forest, což je takové větší společenství velmi starých a krásných stromů, místní se rádi pyšní tzv. Lord Of The Ring Junggle in Java,. No, já bych to tak nenazval, ale budiž.
De Djawatan Forest
Vzhledem k tomu, že bylo už pozdě odpoledne a v noci jsme se chystali na výstup, rozhodli jsme se nepokračovat dál na vyhlášenou pláž Pantai Pulau Merah, ale otočili jsme to zpět na pokoj. Vzali jsme to přes malé vesničky, abychom nasáli místní atmosféru. To se nám povedlo ve větší míře, než jsme chtěli. V té největší díře, kde chcípl pes, nám došel benzín. Já o nefunkčnosti ukazatele neměl do té chvíle tucha, takže jsem měl neustále pocit, že paliva je dost. 💁♂️ Naštěstí asi po půl kilometru jsme narazili na obchůdek, kde prodávali i benzín v PETkách. Koupil jsem tedy dva litry, vzali jsme k tomu vodu a sušenky a vyrazili jsme hrdě (připosraně, protože zrovna chyběl asfalt a jeli jsme po štěrku) kupředu.
De Djawatan Forest
Konečně sopka
Večer jsme si šli lehnout kolem osmé. U mě se zrovna začínala projevovat nějaká viróza (kombinace přímého slunce a 6 hodin nepřetržité 16stupňové klimatizace za krk ve vlaku), takže jsem s pálením v krku a smrkáním usnul asi tak v půl jedenáctý. O hodinu a půl později se mi tedy vstávalo s nadšením, to nemohu říct. Teple jsme se oblékli, nastartovali vránu a vyrazili jsme vzhůru.
Cesta byla zpočátku příjemná, nižší teploty ve vyšší nadmořské výšce byly osvěžující. Asi 20 kilometrů od úpatí sopky bylo první stanoviště turistické mafie. Na silnici stál týpek, který prodával lístky za vjezd do oblasti. Vedle něho dalších pár, kteří mimo jiné prodávali zimní rukavice a čepice, protože nahoře je „opravdu velká zima, bez rukavic to nepřežiješ, určitě si je kup“, tedy asi 12 stupňů. Cena nebyla velká, 5 000 IDR za jednoho oranga (o tom, kdo je orang se dočteš v https://www.cestujlevne.com/cest...gutany-219), takže jsme zaplatili, vzali lístky a pokračovali.
V posledních pěti kilometrech cesty jsem přestával věřit, že se k sopce dostaneme. Pokud u nás máme dlouhý vysoký kopec, jednoduše cestu vytvoříme pomocí toček (serpentin), bohužel tento systém k rovníku ještě nedorazil, sklon vozovky tedy neodpovídal výkonu a duševnímu rozpoložení naší vrány. Takže jsme každou chvíli museli slézat z motorky a jít po svých. Mělo to teda i pozitivní stránku, regulovali jsme tím neskutečnou zimu, která nás zachvátila.
Odsud už pěšky
Konečně jsme dorazili na parkoviště, zaplatili jsme za parkovné a nechali se přemluvit místní mafií, že do kráteru potřebujeme dýchací masku, kterou jsme si každý za 50 000 IDR zapůjčili. Chvíli jsem si vyčítal, že jsem se nechal přemluvit, ale nakonec jsem byl rád, že je máme. Ale to trochu předbíháme.
To, co mě začalo na Jáve fakt štvát, jsou rozdílné ceny vstupného pro místní a cizince (overseas). Většinou to vypadá tak, že pokud je nějaké turistické místo, které navštěvují jak místní, tak běloši, cena pro druhou skupinu je pětkrát až desetkrát vyšší. Pětinásobek ceny dokážu pochopit, zvlášť v chudých zemích, ale zde stála vstupenka pro místní 7 500 IDR a my jsme byli nuceni si zakoupit tu samou za 150 000 IDR, to je dvacetinásobek! 😡 Těch peněz mi líto není, ale ten systém mě fakt...
No nic, máme vstupenky, můžeme vyrazit. Napojili jsme se na cestu a když jsme došli k turniketům, zírali jsme s otevřenou pusou. Lidí, kteří se rozhodli navštívit noční sopku, tu bylo minimálně sto. Cesta před námi byla plná lidí, kam jsme dohlédli (což v jednu ráno nebylo moc daleko).
Cesta na vrchol sopky byla už od začátku celkem náročná. Během dvou kilometrů jsme vystoupali 400 výškových metrů a už od začátku jsme cítili silný zápach síry. Cestou jsme předběhli spoustu lidí, protože Indonésané nejsou zvyklí chodit pěšky, natož do kopce. I do obchodu vzdáleného 30 metrů pojedou na motorce, vždycky. Párkrát jsem se i pousmál, když jsem pozoroval 20leté kluky, kteří si lehali už po pár set metrech na zem vyčerpáním. Toho samozřejmě využívali místní taxikáři, kteří po celou cestu na všechny pokřikovali „TAXI, TAXI!“. Jak si takové taxi představit? Jednoduše. Trakař, který má dvě kola a polstrování. Nahoru tlačí ve dvou, dolů brzdí jeden. 🤦♂️Zpočátku jsem si říkal, že za 100 – 150 000 IDR si jim tam nikdo nesedne. Jak krásně jsem se mýlil. 😅
Pohled na přicházející turisty
Asi po hodině a půl jsme dosáhli vrcholu. To znamenalo, že místo odpočinku jsme pokračovali dolů, do kráteru. Naštěstí jsme téměř všechny lidi cestou předběhli a dolů jsme šli téměř sami. Cesta byla totiž dost úzká a strmá. Už nahoře jsme si všimli toho, že má cesta žlutou barvu. Hned nás napadlo, že to je síra, a po chvíli jsme se i přesvědčili. Proti nám jsme potkávali horníky, kteří vynášeli z kráteru obrovské kusy síry ve velkých kýblech, které měli hozené kolem ramen. Náklad má okolo 60–100 kg. 😮Podle toho, co jsem si o těžení přečetl, se většina horníků nedožije 45 let. Opět jsem si uvědomil, jak jednoduchý a luxusní život máme.
Sestup za modrým plamenem
Čím víc jsme se blížili ke spodní části kráteru, tím silnější byl siřičitý dým. Dýchací masky jsme si nasadili už nahoře, i tak bylo dýchání nepříjemné a celkem dost nás pálily oči. Naštěstí cesta nebyla moc dlouhá (asi 600 metrů) a k jezeru jsme dorazili zhruba po 20 minutách. Toto jezero o průměru zhruba 800 metrů, má teplotu vody zhruba 50 °C a její hodnota PH dosahuje hodnoty 0.4, což z něho činí nejkyselejší vodní plochu na světě.
Modrý plamen
Hlouček turistů u modrého plamene
Horník dolu na síru
...jasný modrý plamen byl fascinující, s tmou okolo a všudypřítomným pichlavým dýmem tento celek tvořil úžasnou atmosféru...
Tím hlavním tahounem pro sestup dolů však nebylo nějaký trapné jezero plné kyseliny. To, proč se tolik lidí každou noc vydává na cestu do kráteru, jsou sirné hořlavé plyny, které aktivní sopka vypouští na zemský povrch. Tyto výpary mají okolo 200 stupňů a po smíchání s kyslíkem začnou prudce hořet. Síra, která je ve výparech obsažena, hoří jasně modrým plamenem, který je však viditelný pouze v noci. A tento modrý plamen jsme i my chtěli vidět. Stačilo pouze přejít o pár desítek metrů dál podél jezera a téměř okamžitě jsme plamen spatřili. Jako, bylo to pěkný, ale že bych to musel vidět dvakrát... Teď vážně, jasný modrý plamen byl fascinující, s tmou okolo a všudypřítomným pichlavým dýmem tento celek tvořil úžasnou atmosféru, ale (jak jsem se dočetl v některých průvodcích) že by konkrétně plamen měl být místem number one v celé Indonésii, to bych si říct netroufl.
Selfie před modrým plamenem
Na dně kráteru jsme nevydrželi dlouho. Zaprvé se ne moc veliké prostranství mezi hořící sírou a jezerem začínalo rychle plnit turisty, zadruhé začal být hustý dým velmi nepříjemný a zatřetí jsem tak nějak tušil, že bychom neměli propásnout okamžik východu slunce a že to nejhezčí nás možná teprve čeká.
Rozbřesk nad kráterem
Východ slunce a dechberoucí měsíční krajina
Zpět na vrchol jsme dorazili s dostatečným předstihem i přes to, že cesta nebyla zadarmo. Po velmi úzké kamenité cestě se valily davy turistů a téměř nikoho nenapadlo pouštět lidi vracející se zpět nahoru. Na vrcholu jsme si dali krátký odpočinek a hlavně nadýchali čerstvého vzduchu. Poté jsme si našli pomocí mapy místo, odkud by mohl být krásný výhled.
Pohled do kráteru na jedovaté jezero
Taxikáři čekající na zákazníky
Žlutý dým z hořících plynů
Netrvalo dlouho a začlo se rozednívat. Klasický východ slunce se vzhledem k oblačnosti a silnému nažloutlému dýmu sice nekonal, nicméně to nezabránilo tomu opravdovému wow efektu, který příchod slunečního svitu doprovázel. Posilněno to bylo i tím, že výstup za tmy nás uchovával celou cestu v nevědomosti o tom, kde se nacházíme. Nikdy dříve jsem nepozoroval okolí tak dlouho jako tento den. Nádhera.
Výhledy z vrcholu sopky
Návrat, dlouhý spánek a přesun z ostrova
Cesta zpět byla snad náročnější, než ta nahoru. Únava z nevyspání, náročný terén, problémy s dýcháním. To vše nás celkem vyčerpalo. Cestou dolů jsme procházeli kolem vytížených taxikářů turisty, kteří to nahoře vzdali a nehledě na cenu se nechali odvézt zpět do basecampu. My jsme to však zvládli po svých. Dole jsme vrátili zapůjčené masky, nasedli na motorku a vydali domů na pokoj pořádně se vyspat.
Výhled při cestě zpět
Výhled při cestě zpět
Druhý den ráno jsme si zabalili, vrátili motorku ve městě a nechali se odvést na trajekt na Bali, odkud nás o dva dny později čekal let na ostrov Flores a přilehlý národní park Komodo, kam jsme se vydali za komodskými draky.
Závěr
Kawah Ijen byla mou první navštívenou sopkou a jen stěží ji něco překoná. Rozhodně patří mezi top 3 destinace, které jsem v Asii doposud navštívil a to ani ne tak modrým plamenem, azurovým jezerem, nebo nádhernou krajinou. To, co Ijen tvoří tak neobyčejnou je kombinace všeho zmíněného na jednom místě.
Jak se ti cestopis líbil?
Tomáš Brzek procestoval 36 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Podla cestopisu tipujem, ze by sa ti mohol pacit vystup na sopku Acatenango v Guatemale. Chodi sa tam na 1 noc a priamo zo stanu mozes pozorovat vybuchujuce Fuego oproti. Pre mna to bol najviac epic zazitok a nadherny zapad a vychod slnka k tomu ako bonus. Priatel ma nejake foto na FB https://www.facebook.com/petko.smoulo - uvodna fotka je vyhlad rano a potom ma jednu v tych feature/intro photos ci ako sa to vola z noci ako to vybuchuje :) Inak diky za cestopis :)
Díky za tip Andreo, na fotkách to vypadá úžasně. Střední a jižní Ameriku mám teprve před sebou, tak už mám aspoň první tip, kam se vydat :-). Jsem rád, že se cestopis líbí.
Hezky popsané a dobře vyšly i fotky plamenů. Na to nadýchání kouře byla asi smůla na vítr. V noci by to mělo být na chůzi bez masky a jen těsně u plamenů se někdy hustý dým stočí na lidi.
Když jsi chtěl tak navštívit sopky a byl už v Probolinggu, proč jste nejeli nejdřív na Bromo. Tam je to taky krásné, ale zase jiné než na Ijenu. Hlavně jak hlučně uniká pára z kráteru. Včetně cesty tam a zpět by stačilo asi 24 h.
@Andrea: Fuego vypadá dost dobře. Trochu podobné (ale erupce není z vrcholu) to je na Stromboli. Dřív to šlo takto spát nahoře a dívat se za tmy na fontány lávy. Teď už lze jít dle wikitravel jen s průvodcem a se sledováním max. hodinu po setmění.
V Probolinggu jsme byli právě z důvodu Broma, ale až na sopku jsme se nakonec nedostali, vytočila mě cena vstupného do parku (o tom se chci rozepsat někdy příště), tak jsme projeli jenom okolí a i tak to stálo za to.
To se divím, že tě odradí nějakých 550 Kč (mimo víkend a svátky 370 Kč) od návštěvy takového krásného a unikátního místa. Zvlášť když už tam jsi a výlet na sopky byl tvé přání od dětství. Jestli tě vytočilo, že Indonésani to mají výrazně levnější, tak to podle mě není smysluplný důvod. Tak je to v chudších zemích běžné, ale i třeba v Chile. Raději nejezdi do NP Torres del Paine, kde stojí vstup nad 3 dny (4 dny nutné i pro kratší trek) 300 Kč pro Chilany a 1050 Kč pro cizince (loni stál 630 Kč).
V Číně sice platí místní stejně, ale ceny jsou v známějších NP (kromě zimy) ještě vyšší než na Bromo, cca 650 - 900 Kč (a to, kolik platím, mě osobně zajímá víc, než kolik platí místní). Když nechceš platit moc za vstupy, jezdi do málo turistických oblastí, kde ale často zaplatíš víc za dopravu kvůli větší odlehlosti (pokud jsou snadno dostupné oblasti málo turistické, může to být proto, že jsou málo zajímavé nebo z bezpečnostních důvodů). Nebo jezdi do vyspělých zemí, ale tam zase stojí víc ubytování, restaurace, doprava atd.
Někdy se dá vstupné i snadno obejít, když nejdeš/nejedeš s davy turistů, ale pěšky jiným vchodem. Zrovna na Bromo to šlo min. do začátku roku 2017, ale pak to prý začal trochu hlídat ranger v kaldeře viz:
https://wikitravel.org/en/Bromo-...ional_Park
Podle tohoto blogu to vypadá, že se dalo projít zdarma i koncem loňského roku:
https://globalcastaway.com/mount...hout-tour/
Na populární vyhlídky (odkud je vidět na Bromo) je to delší cesta, ale já šel jen na Bromo, kde jsem byl při východu slunce sám (nejsou tam tak pěkné fotky a slunce je při východu schované za jinou sopkou, ale vyhlídky byly to ráno stejně v mraku).