Dolinou Sedmi Triglavských jezer
Slovinsko nabízí bezpočet treků napříč Julskými Alpami, z nichž nejoblíbenější je výstup na horu Triglav. My se rozhodli z kraje července projít méně náročnou trasu údolím Sedmi Triglavských jezer.
Cestopis z roku 2020 napsal Danny.709
Slovinsko
Slovinsko je pro mě takovou malou srdcovkou. Je to místo, kde jsem strávil půl roku na studijním výjezdu a během těchto šesti měsíců poznal takřka celou zemi. I proto se sem dodnes rád vracím a prozkoumávám pro mě známá i nová místa.
Země se začátkem letní sezóny 2020 vcelku nepopulárně uvedla zavřením a opakovaným otevřením hranic vůči cestujícím z Česka i dalších zemí. Přestože se na toto rozhodnutí snesla velká vlna kritiky, my jsme to docela ocenili. Rakousko-Slovinskou hranici jsme překročili skrz hraniční přechod Loiblpass jen pár hodin před jejím uzavřením pro cestující z Čech a hned zamířili ke slunnému Jadranu. První dva dny dovolené jsme si užili i první letošní moře na Strunjanské pláži a navštívili Koper nebo večerní Piran.
Západ slunce v Piranu
Piran
Náměstí v Piranu
Triglavský národní park
Třetí den po brzkém probuzení opouštíme slovinské Přímoří a přes Lublaň míříme k Bohinjskému jezeru do jediného národního parku ve Slovinsku. Triglavský národní park (TNP) je dnes už jedním z tradičních cílů českých nadšenců horské turistiky a nabízí řadu náročných i méně náročných treků. Pravděpodobně nejoblíbenějším z nich je zdolání 2864 m vysokého Triglavu, nejvyšší hory Slovinska, kam drtivá většina lidí míří ze severní strany TNP (cesta je kratší, rychlejší, schůdnější a má i menší celkové převýšení). My začínáme u Bohinjského jezera, tedy na jižní straně TNP a za výchozí bod zvolíme parkoviště u vodopádu Savica. Cílem naší cesty je projít dolinu Sedmi Triglavských jezer k chatě Zasavska koča na Prehodavcih, tam přespat a druhý den sejít zpět ideálně jinou cestou tak, abychom vyšli na druhém konci jezera u obce Ribčev Laz. Velmi podobnou cestu jsem prošel s kamarádem Markem během studií už v roce 2015 a zaujala mě natolik, že jsem se rozhodl vrátit.
Na parkovišti u vodopádu Savica se rozdělujeme s přáteli, se kterými jsme sice strávili většinu dovolené, ale pro následující dny volí méně náročný program. Nahoru tedy míříme pouze dva. Se ženou bereme 2,5 litru vody na osobu, dvě potravinové dávky pro každého, něco málo oblečení na druhý den, spacák, čelovky a powerbanku. Jdeme nalehko (bez ferratového setu či helmy), a proto si i vybíráme spíše jednodušší cesty.
1. den
Výstup začínáme vzhledem k pozdějšímu příjezdu od moře až v 10:30 a hned na začátku nás čeká zdolat nahoru naprosto nejvyšší převýšení na trase. Cesta od parkoviště vede nejprve vcelku pozvolně do kopce, ale čím jsme výš, tím je strmější a náročnější. Náš první cíl - Černé jezero se od výchozího bodu nachází pouze 2,4 km po turistické trase, musíme ovšem překonat více než 650 výškových metrů. Cesta nám ale ubíhá docela rychle. Jednak máme dost sil a také je vzhledem k dobrému výhledu na Bohinjské jezero a parkoviště dobře vidět každý metr, který ujdeme. Především ve střední části cesty jsou pro usnadnění výstupu natažená a upevněná ocelová lana nebo kramle ve skále, a tak je předbíhání nebo vyhýbání se vcelku problematické. V této první části cesty potkáváme v našem směru tak 50 lidí (20 % tvoří Češi) a trochu se bojíme, jestli nás nechají na naší plánované chatě bez problémů přepsat. Překvapuje nás ale, že většina lidí leze jen s malým batůžkem. Záhy zjišťujeme, že většina z nich plánuje skončit už u Černého jezera nebo na Koče pri Triglavskih jezerih. Moc tomu nerozumím, protože až u této chaty začíná ono krásné údolí, které mám i po pěti letech živě v paměti.
Začátek stoupání
Brzy začne být cesta strmější
Pohled na parkoviště
Výhled na jezero Bohinj
Později jsou na cestě natažená i ocelová lana
V první části děláme pouze dvě kratší a jednu delší zastávku a po hodině a 40 minutách se dostáváme k Černému jezeru s nádherně průzračnou vodou, do které má po náročném výstupu snad každý příchozí chuť skočit. Někteří neodolají, ale my se dlouho nezastavujeme. K dolině triglavských jezer to je ještě asi hodina a půl cesty.
Černé jezero
Rozcestí
Pohled na Černé jezero z cesty k chatě
Druhá část cesty je pro mě nejméně záživná. Po větší pauze u jezera se výrazněji projevuje ztráta sil a cesta lesem není ničím unikátní či zajímavá. Asi 2 kilometry před chatou máme narazit na pramen vody, který je ale bohužel vyschlý. Ze skály sice trochu kape, ale láhve naplnit nejde. Zásoby máme zatím dostatečné, a tak se spoléháme, že vodu doplníme až na chatě.
Zhruba v tomto místě začíná další náročné stoupání, konkrétně 250 výškových metrů ke Koče pri Triglavskih jezerih. Cesta vede lesem a jakákoli další zajištění ve formě kramlí či ocelových lan tak nejsou třeba. Výhledy nejsou tak hezké, jako při prvním stoupání - všude kolem nás vidíme jen stromy. Cesta je ale prudká podobně jako v první části a subjektivně ubíhá značně pomaleji. Voda nám rychle mizí, začíná se ozývat i hlad a hlavně bolest našich (pro tyto podmínky) netrénovaných těl. K rozcestníku se tak dostáváme až téměř o hodinu později a vítá nás tu skupinka Čechů, jdoucí v protisměru. Jsme jen pár metrů od počátku doliny, ve které strávíme zbytek dnešního a část zítřejšího dne. Jen kousek od místa, které je začátkem našeho cíle.
Něco málo, co bylo z lesa vidět
Na cestě
Cesta začíná stoupat
Stoupání k chatě
Od rozcestí pokračujeme necelých 5 minut a otevírá se nám nádherný výhled do doliny Triglavských jezer. Před námi je nekonečné zelené horské údolí lemované majestátními vrcholky hor, průzračné Dvojno jezero a první zmíněná chata. Kdybych nevěděl, kde jsem, dokázal bych si vybavit klidně americkou Sierru Nevadu. Pár minut jen postáváme, kocháme se výhledem a fotíme.
Dolina Triglavských jezer
K chatě tak přicházíme jen o pár minut později. Cestou míjíme ještě jedno rozcestí, vedoucí neznámo kam do hor a takřka nedáme telefon z ruky, kolik míst si tu chceme zvěčnit. Vyčerpaní si objednáváme každý láhev Coca Coly za 3,2 € (cena točeného piva je 5 €, jídla je do 10 €) a doplníme cukry. Odpočíváme venku před chatou, je nádherně, slunce svítí a horský větřík lehce pofukuje. Doplňujeme do lahví vodu. Podle mapy by měla být další voda sice i na Zasavské koče, ale kdo ví, jestli tam skutečně bude.
Dvojno jezero
Dvojno jezero a koča
Dvojno jezero z druhé strany
Vyrážíme asi po 40 minutách, před námi je posledních 5,5 km do cíle, na kterých zbývá vystoupat na 370 výškových metrů. Hned za chatou na začátku třetí části naší dnešní cesty se nachází další z jezer, a to Močivec. Je to spíše širší říčka s hrází, odkud se čerpá voda pro potřeby chaty i kolemjdoucích. Cesta je tu velmi úzká, ale úsek je vzhledem k velikosti jezírka krátký. Pak už přichází stoupání po kamenech, kdy se po levé straně rozprostírá řídký les a na pravé straně se táhne čtyřsetmetrová stěna s vrcholy Malé a Velké Tičarice. Vstupujeme do řídkého lesa, kde se doleva odděluje ferratový úsek vedoucí na Veliko a Malo Špičje, my ale míříme doprava směrem k průsmyku a sedlu Vrata. Cesta se pomalu mění, je méně zelená a více kamenitá. Při pohledu jižním směrem, odkud jsme přišli, je vidět jižní hřeben Julských alp s vrcholy Vogel, Vrh nad Škrbino či Tolminski kuk. Za mírným kopečkem se otevírá další vodní plocha, kterou je jezero v Ledvicah. Zastavujeme na poslední přestávku
Pohled na jezero Močivec a Koču
Vstup do lesa pod horou Tičarice
Pohled na ušlou cestu k Bohinjskému jezeru
Celý den byla cesta dost náročná
Vrcholy Gladki lašt a Debeli lašt na západní straně údolí
Jezero v Ledvicah a Veliki Grad
Po necelých deseti minutách pokračujeme a stoupáme do jednoho z posledních dnešních kopců. Jdeme teď vlastně skoro sami, v patách nám je pouze německý pár, který míří bezpochyby na stejné místo jako my. Spíše výjimečně potkáváme někoho jdoucího v protisměru. Na vrcholu kopce jsem před pěti lety potkal velkou skupinu alespoň třiceti Kozorožců Alpských, tentokrát takové štěstí, bohužel, nemáme. Je přeci už jen sezóna a lidí je tu více. Třeba budeme mít víc štěstí zítra ráno. Po pravé straně vidíme cestu k průsmyku Vrata pokrytou zmrzlou vrstvou sněhu. I když jsem touto cestou před pěti lety prošel, znovu se mi do toho nechce. Cestou takřka čtvrt hodiny sledujeme skupinku šesti žen, kterým dělá těchto asi 100 metrů značný problém. V poslední části cesty procházíme kolem Zeleno jezera a v dálce již vidíme cíl naší cesty - Zasavskou koču na Prehodavcih. Chata na první pohled nevypadá tak daleko, ale cesta je náročná a zabere nám nakonec asi 20 minut.
Cesta od jezera v Ledvicah
Zeleno jezero
Terezka a Zasavska koča
Vodnikov vršac a Kanjavec
Pohled na západ Julských alp směrem k Itálii
Slunce před západem
Musím říct, že poslední část od Koči pri Triglavskih jezerih si naprosto užíváme a za 2 hodiny chůze potkáme dohromady asi jen deset dalších lidí. Zastavujeme se víc než bychom chtěli, přestože trochu spěcháme. Na Zasavské koče sice chceme přespat, ale nemáme rezervaci a doufáme, že i tak místo seženeme. Jak uvádí oficiální webové stránky TNP, tak všechny rezervace propadají v 17 hodin, a proto náš příchod směřujeme právě k tomuto času. Nakonec přicházíme okolo 17:15 a zjišťujeme to nejhorší. Chata je kompletně vybookovaná a přestože je už po páté odpoledne, rezervace zůstávají v platnosti. Pokud všichni dorazí, budeme v nehorším případě spát na zemi a jsme s tím tak nějak smířeni. Správce chaty nám dá vědět okolo šesté. Nenecháváme se stresovat a jdeme si ven udělat večeři - vojenskou dávku od Arpolu. Doplňujeme také vodu, která je na chatě k dispozici. Užíváme si horský vzduch, panoramatické výhledy a pomalu přicházející západ slunce. Také vybíráme cestu na příští den a oproti původnímu plánu (přechodu přes Vrata) volíme možnost projít si celou dolinu ještě zpět k první chatě a odtud se dát onou odbočkou vedoucí neznámo kam do hor směrem k průsmyku Štapce, odkud zamíříme na Planinu Dedno Polje, kde se napojíme na původní cestu.
Západ slunce
Procházím si staré fotky, které jsem si před odjezdem stáhl do telefonu a jsem natěšený na novou cestu. Trochu mě ale děsí, že není nijak značená a bojím se možných ferrat. Na informaci ohledně spaní čekáme nakonec až do čtvrt na deset večer, kdy nám správce potvrdí, že pro nás má dvě místa. Po přesunu do horního patra usínáme ani ne za 10 minut a nastavujeme budík na 5:30.
2015 - Kozorožci
2015 - Cesta skrz zasněžený a zamrzlý průsmyk
2015 - Cesta dolinou zpět
2015 - Cesta dolinou zpět
2. den
Probouzíme se jako jedni z prvních a potichu se balíme před opuštěním místnosti. Naším cílem je co možná nejrychleji vyrazit na cestu, dokud máme šanci vidět nějaká zvířata. Scházíme k Rajovu jezeru, kterému jsme se včera vyhnuli a napojujeme se na cestu zpět ke Koče pri Triglavskih jezerih. Nejdeme ani 5 minut, když z poza jednoho většího kamene vyskočí kamzík a utíká daleko do průsmyku. Než vytáhneme telefony, je definitivně pryč, a tak zůstává pouze naší vzpomínkou. Něco nám ale říká, že nějaká zvířata dnes ještě uvidíme... Scházíme zpět k Zeleno jezeru, kde málem šlápnu na drobného, ale nádherného Mloka Černého, typického pro alpské pohoří. Je to jediný mlok, kterého ten den vidíme, a to jen díky tomu, že jsme se relativně brzy dostali k vodě. Jen o pár desítek metrů dál vidíme na hřebeni osamoceného Kozorožce, kterého vzápětí vyděsíme. Se zvířaty se nám dnes daří. Plánujeme posnídat na vyvýšeném místě u jezera v Ledvicah a před příchodem nás znervózňuje zvláštní pisklavý zvuk, který přisuzujeme dravcům. Nebe je ale prázdné. O pár kroků dál vidíme na zadních nohách stojícího a pískajícího Sviště Horského, další zvíře do sbírky. Vyrazit časně ráno se vyplatilo. Zastavujeme tedy u jezera a snídáme.
Cesta k průsmyku Vrata
Zeleno jezero
Mlok Černý / Mlok Alpský
Kozorožec na hřebeni
Pištící svišť
Snídaně
Při snídani pozorujeme stan na protější straně jezera, kde někdo v noci přes zákaz přespával. Vcelku mě to překvapuje, protože Slovinci si na dodržování pravidel v TNP zakládají a jeho správci všechny prohřešky vysoce pokutují. Na druhou stranu si nedokážu představit, jak by tento stan mohl národnímu parku uškodit. Po snídani pokračujeme zpět ke Koče pri Triglavskih jezerih. Cestou potkáváme ještě jednoho sviště osamoceně sedícího na kameni a postupně scházíme jeden kopeček za druhým zpět k jezeru Močivec a chatě. Potkáváme tady řadu povědomých tváří z předchozího dne, kteří zde ukončili svou cestu a naposledy doplňujeme vodu.
Jezero v Ledvicah a schovaný stan
Cestou zpět na jih
Překvapený svišť
Jezero Močivec
Od chaty pokračujeme do průsmyku Štapce. Dnes se jedná o poslední větší kopec, kde nastoupáme asi na 300 metrech přes 180 výškových metrů. Kousek za rozcestím potkáváme v opačném směru velkou skupinu lidí v helmách. Ti ji považují za důležitou součást vybavení pro následující úsek a cestu nám rozmlouvají. Když vidí, že pokračujeme dál, doporučují alespoň maximální opatrnost. Trošku váháme, jestli je cesta takto bezpečná. Z jednoduché a upravené cestičky se stává strmá a náročná cesta po kamenech, kde nám často ujíždí nohy a místy musíme lézt po čtyřech. Zároveň se snažíme vyhýbat chůzi pod okrajem skály, kde může často docházet k padání kamenů. Na posledních asi nejnáročnějších padesáti metrech je ve skále přidělané ještě ocelové lano, kterého se chytám. Hned druhá skoba, na které je lano připevněno, se ale uvolní a vyletí z kamene ven - začínám mít k této cestě respekt. Nepříjemná zkušenost se už nicméně znovu neobjevuje a dobrou půlhodinu po odchodu z chaty, naší poslední zastávky, jsme už oba nahoře.
Cesta po kamenech k průsmyku
Nový výhled z průsmyku
V poslední části jsou ferraty
Jsme nahoře a před námi je poslední úsek cesty, který je jedinečný svou typickou horskou přírodou. Zhruba hodinu teď půjdeme asi 3,5 kilometru z průsmyku Štapce přes planinu Ovčarija až k planině Dedno Polje. Naposledy si tak užíváme pohledy na vrcholky hor a později na stále častěji se vyskytující keře, osamocené stromy i lesy. Celá cesta docela prudce klesá, což nás trochu unavuje, ale s blížící se první planinou mě děsí něco úplně jiného. Jsou to obrovské výkaly, nacházející se v bezprostřední blízkosti naší cesty. Nejprve vidíme jeden osamocený, pak druhý, těsně před planinou Ovčarija jich je na malém plácku ale snad 20. K tomu se navíc v blízkosti výkalů vždy nachází také značně rozhrabaná hlína. Je to jasné, někde v naší blízkosti je medvěd...nebo možná celá skupina medvědů, vzhledem k tomu, kolik výkalů tu všude je. Začínám tedy s nejúčinnějším obraným reflexem, který se mi osvědčil např. v makedonském NP Pelister a volám v půlminutových intervalech po celém lese: "Medvědě, medvěde!" S tímto voláním dojdeme až na rozcestí na první zmíněné planině, kde potkáváme další lidi. Uděláme jen fotku a míříme dál na 20 minut vzdálenou planinu Dedno Polje.
Les je nyní hustší a opět ubývá výhledů, horská část trasy končí. Častěji potkáváme v našem i opačném směru další a další skupinky lidí. Všímáme si dalších výkalů, které jsou výrazně čerstvější, staré tak maximálně den. Myšlenkami jsme někde mezi "Chceme toho medvěda vidět!" a "Hlavně, ať tady nikde žádný medvěd není." Podvědomě přidávám do kroku, už chci být z toho lesa pryč. Najednou se před námi otevírá nádherná planina. Zvládli jsme to, jsme tady! Vidíme asi deset dřevěných chatek, několik dalších lidí, pasoucí se krávy a v jejich ohradě je spousta ...ehm, medvědích výkalů? Brzy zjišťujeme, že nás děsily pouze a jenom krávy. Můj zrak upoutá cedule na kyselé mléko a kravský sýr a jdu se do jedné z větších chat zeptat na aktuální nabídku, čerstvé kravské produkty přímo z hor zní lákavě. Starší paní mluví docela dobře anglicky a nabízí půl litru mléka za 3 € a 1,5 kg válec sýra za 16 €. Nakonec nic nepořizujeme, na mléko teď chuť nemáme a se sýrem se nám nechce tahat. Na planině jsme plánovali brzký oběd, není tu ale kde posedět, takže si dáváme jen tatranku a pokračujeme dál. Míříme směrem ke Koče na Planini pri Jezeru. Cestou, kterou jsem už před 5 lety prošel.
Cesta pod Belou Glavou
Po poslední průsmyku nás do konce dne čekalo jenom klesání
Tady jsme potkávali spoustu medvědího trusu
Planina Ovčarija
Planina Ovčarija
Planina Dedno Polje
Od Planiny Dedno Polje je cesta širší, že tu projede i čtyřkolka nebo traktor a strmě klesá. Na cestě nám několikrát ujela noha a osobně považuji tuto část za jednu z nejnepříjemnějších. U Koči jsme jen za pár chvil a ani se tu nezastavujeme, pokračujeme dál. Jen o kousek dál je přes silnici brána, skrz kterou vede cesta, ale nejde otevřít. Přelézáme ji a přemýšlíme, jestli je tu od toho, aby se nic nedostalo dovnitř nebo ven. Brzy slyšíme i hluk z vesnic v nejbližším okolí, projíždějící automobily, motorovou pilu z vesnice. Připojujeme se na asfaltovou silnici, směřující k planině Vogar a plánujeme se zastavit u chaty Kosijev dom na Vogarju a na blízké vyhlídce na Bohinjské jezero. Obě místa jsou zalitá poledním sluncem, takže se nezdržujeme a pokračujeme dál v cestě, podle ukazatelů to máme do Staré Fužiny asi jen hodinu.
Končí cesta v horách...
...a začíná cesta lesem
Vyhlídka na Bohinjské jezero
Hladoví a vyčerpaní pokračujeme v cestě. Přichází nejnáročnější úsek klesání, kdy na jednom kilometru scházíme 400 výškových metrů. Naše trasa teď vede stínem v lese po hladkých a kluzkých kamenech. Z cesty bolí kolena, ale držíme se plánu: "Klidně zpomalit, ale hlavně nezastavovat." Celý sestup nám nakonec uteče docela rychle a když opouštíme les, stojíme na kopci nad Starou Fužinou. Pomalým, až belhavým krokem se přibližujeme k vesnici a na parkovišti si všímáme krásného posezení ve stínu stromů. Zastavujeme a zděláváme takřka poslední zásoby vody, připravujeme druhé (poslední) jídlo a vyhazujeme přebytečné smetí, které s sebou celou dobu nosíme. Jsme konečně na signálu a dáváme vědět přátelům, v kolik hodin se kde potkáme. Zvládli jsme to!
Sestup lesem
Oběd
Oběd
Na místě strávíme asi 45 minut a nabereme spoustu nových sil. Před námi jsou poslední dva kilometry podél silnice a Bohinjského jezera do vesničky Ribčev Laz, kde se máme potkat s přáteli. Umýváme se vodou z jezera a pořizujeme pivo v nedalekém Mercatoru. Jen odpočíváme a myslíme na vše, co jsme v posledních dvou dnech viděli a prožili. Bylo to sice krátké, ale fantastické.
Ribčev Laz
Závěrem
Slovinské Julské alpy jsou nádherné a trošku mě mrzí, že se jim tu prozatím (byť spíše okrajově) věnoval jen jediný cestopis. Tohle místo si dokážu představit jako skvělý cíl třeba i jen na prodloužený letní víkend a jsem si jistý, že se sem ještě někdy vrátím. Tras je tu takřka nesčetné množství. Na jednu stranu mě mrzí, že většina přijezdivších míří pouze na Triglav, na druhou stranu alespoň odlehčí ostatním trasám. Pro jistotu vkládám Printscreen mapy celé naší cesty.
Mapa cesty
Samotný středně náročný trek mě překvapil hned v několika věcech. Tou první je velký věkový rozptyl všech turistů - jsou tady odhadem šestileté děti, které kopec vyběhnou jako nic i paní, se kterou jsem se potkal první den a které je 68 let. Druhým překvapením byl relativně malý počet lidí, které jsme o prodlouženém víkendu 4. - 6. 7. v horách potkali. Chápu globální komplikace a omezení cestování v důsledku nestabilní zdravotní situace, ale i tak se jedná asi o nejlukrativnější termín v roce. V neposlední řadě mě překvapila i přijatelná cenová hladina zboží a služeb na horských chatách - kdybych si ji zjistil dopředu, tak rozhodně neseme méně jídla. Nejvíc mě ale udivuje, jak blízko od domova se tyto nádherné hory nachází - necelých 7 hodin cesty autem od Prahy. Tedy méně, než průměrný člověk stráví v práci za jediný den. I kvůli tomu si myslím, že se sem vrátím docela brzy.
Jak se ti cestopis líbil?
Danny.709 procestoval 51 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil23 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zdravím, je možné ujít tu samou trasu s rozdílem, že první den nezačneme od parkoviště u jezera jako vy ale už od Bohijnskeho jezera, konkrétně od vesnice Ukanc? Je to o 3,4 km delší trasa než se dostaneme do Zasavske Koči.
Zdravím Šimone. Co jsem zběžně kouknul do mapy, cesta tam vede, jen to holt bude o kus delší, převýšení je nějakých 140 m navíc. Bude to tedy o trochu náročnější a bude to trvat cca o hodinu déle, ale jinak v tom nevidím problém. :) Sám bych to tak nyní asi udělal. Přeji, ať se vydaří počasí!
Hezký trek. Rád bych se zeptal znalců národního parku na doporučení. Přijedeme kolem poledne do hotelu v Krajnské goře a dopoledne pokračujeme do Česka. Co byste nám doporučili v okolí vidět? Dá se stihnout Vitranc?
Ahoj Leoši. Nevím, jestli jsem znalec tohoto NP, ale zkusím poradit.
Vitranc by určitě stihnout šel, i když teda převýšení 800 m bude docela masakr. Já osobně bych v poledne a v Alpách takhle pozdě nestartoval, ale to je věc názoru. Možná bych to pak došel až na Ciprnik (je to jen o 100 výškových m navíc) nebo Peč, kde bude výhled i jihozápadním směrem do Itálie.
Pokud chceš menší převýšení a budeš mít k dispozici auto, dojel bych až do průsmyku Vršič (o víkendu nezaparkuješ), kde jsem toho nachodil bezpočet a zkusil bych třeba Slemenovu špicu (300 m) nebo Malou Mojstrovku (i když tam je to převýšení skoro stejný - 650 m).
Mimo hory mám už dlouho "ovlaječkovanou" přírodní rezervaci Zelenci, která je asi 5 km západně od Gory. Když jsem tam byl, tak byla zavřená, ale taky by mohla stát za to.
Vršič o víkendu se nezaparkuje, že se nesmí nebo plný aut? Byl jsem v květnu minulého roku, včetně okolí Bohinj a Slovinsko nádhera. Ovšem i díky covid, kdy všude pusto a prázdno.
Pravda - nespecifikoval jsem ... plný aut - do hor nebo k moři se o víkendech sjíždí celé Slovinsko. Moje zkušenost je z 2015, přátele mi to potvrdili i v r. 2019. Loni jsem přímo v tomto místě nebyl. Souhlasím, že teď to v důsledku Covidu může být jiné.
Zdravíme, trek vypadá krásně. Chystáme se v létě vyrazit na prodlouženy víkend a hledáme 2d přechod (ne ferraty 🙂). Můžete mi prosím stručně popsat váš původní plán druhého dne jít přes dolinu Vrata? Prý je taky krásná. Mimo trek jste spali v kempu? Měl byste tip na nějaký? Moc díky a přeju hodně dalších podobných zážitků!
Ahoj, cesta od chaty, kde jsme druhý den startovali až k průsmyku Vrata je zachycena tady na odkazu: https://mapy.cz/s/hakohohaze Pak se pokračuje vyznačenou cestou na východ do Planiny Dedno Polje. Hlavně ta vyznačená část cesty na odkazu je částečně pod sněhem a místy dost strmá, obecně je značená jako náročnější. Mě tehdy tolik nezaujala, ale to je věc názoru.
V kempu jsem tam spal v roce 2015 a jméno už si nepamatuji. Bylo to ale celkem drahé. Minulou sezónu už jsme to řešili přes airbnb, cenově to vychází podobně, pro mě je to komfortnější a nemusím řešit stan.
Moc díky!
Váš cestopis pomohl k rozhodnutí už zrušené Slovinsko zase vybrat. Z komentářů vidím, že nejsem sám, kdo to tam miluje. Příroda jeden velký kýč a zatím jsme měli štěstí jen na velmi příjemné lidi.
Poprosím o radu. Jakou část z tohoto výletu by jste doporučoval na jednodenní výlet? Jestli jít po trase první dne a podle času se otočit, nebo přejít rovnou na trasu vašeho druhého dne?
Děkuju.
Zdravím. Ze zkušenosti bych moc nedoporučoval podobnou trasu v jednom dni. Výstup je náročný a cesta k první Koče (u mě první den) zabere cca 4 hodiny s přestávkami. Dost lidí tam dojde, otočí se a jde zpět, ale ošidí se o to nejzajímavější z celé cesty - samotnou dolinu, výhledy na hory,... Pokud máte dobrou fyzičku, jste schopný vyrazit třeba v 6-7 ráno, nevadí vám vrátit se až za soumraku a půjdete nalehko, pak je asi reálné dojít od Savice až na Zasavskou koču a zpět za jeden den a projít tak i dolinu.
Výstup ze Staré Fužiny trvá ještě déle, něco z druhého dne bych tedy vůbec nezvažoval.
Jako vhodnou alternativu vidím možnost vypomoci si lanovkou na Vogel (na druhé straně Bohinjského jezera) a tam projít třeba vrcholy Vrh Planje, Vogel, Šuja a sejít zpět do Ribčev Lazu - to šli naši přátele a na jeden den je to odpovídající.
Kdyžtak napište do SZ.
Super, děkuju
Můžete pro inspiraci kouknout na https://www.bohinj.si/en/hiking/. Jsou tam celkem detailně popsané trasy od zcela jednoduchých až po hodně náročné.
Dík, určitě nastuduju, jako x ostatních. Já třeba našel celkem pěkně udělanou https://www.slotrips.si/eng/hiki...eering/pic .
Budeme mít ubytování v Bledu a tak mě toto hodně zaujalo, protože třeba výletem na Mangart člověk ztratí dost času přesunem (ale stojí to za to).
Pěkná trasa, dobře popsáno.
Díky
Pěkný trek! Slovinsko je krásné a je to i moje srdcová záležitost. Chystali jsme se tam do hor, itinerář vymyšlen (část cesty z/do Staré Fužiny měla být téměř stejná jako ta vaše) a ubytování zajištěna. Ale 2 dny před odjezdem nám to překazil ten neočekávaný "covidový" zákaz vstupu :-(. Sice ho Slovinci pár dní nato zase zrušili, ale pro nás už to bylo pozdě. Snad příště nám to vyjde!
Mrzí mě, že to nevyšlo. Pokud najdete ještě letos v létě víkend, šel bych do toho. Julky jsou tuhle sezónu krásně prázdné a sám hledám víkend v srpnu, kdy se tam bude možné ještě vrátit. Osobně výstup od Staré Fužiny nemám rád, dostat se kamkoli nahoru je nekonečné, parkoviště u Savice je asi o 100 metrů výš, což minimálně po psychické stránce pomůže. Ať se trek nakonec povede!
Díky, třeba koncem léta nebo na podzim to ještě vyjde.
Tak to jste si ukousli řádné sousto na 2 dny! Všechna čest. Jó, Julky jsou krásné, i bez Triglavu.
Díky. Nemyslím ale, že to bylo až tak moc. Na můj vkus jsme první den začínali docela pozdě, druhý zase skončili proklatě brzy. Jen už se nedalo moc kam dál jít bez feratt.
Dobrý den, zajímalo by mě, jestli byste tento dvoudenní výšlap doporučil i lidem, kteří nemají takové zkušenosti? S kamarády chceme podniknout prave tuto trasu + triglav během 3 dnů v létě, ale nevíme, jestli je to pro amatéry dostatečně bezpečné.
Zdravím Dominiku. Já si vůbec nemyslím, že bych měl nějaké extra zkušenosti s lezením po horách a tenhle trek bych se nebál přirovnat k výstupu na Sněžku z Pece (mimo cesty přes Vrata, kterou jsme stejně nešli). Není třeba žádné speciální vybavení ani specifické schopnosti, chodí to děti do deseti let s rodiči i starší lidé nad 60 let.
Proti tomu Triglav považuji za docela náročný trek už kvůli ferratám v poslední části cesty. Navíc cesta nahoru i zpět si bez ohledu na cestu obvykle také vyžádá 2 dny.