Dominikánská republika
Země plná kontrastů, nekonečného smlouvání, honba za vytouženým bílým pískem, zdolání vnitrozemí, objevení vodopádů a mnohé další se dočtete v našem cestopisu
Cestopis z roku 2019 napsala Veronika _33
Termín naší cesty do Karibiku: 29. ledna.2019 - 17. února.2019
29.ledna 2019
odlet z Prahy
Je úterní mrazivý večer, Brno se zahalilo do mlhy a my vyrážíme na šalinu, abychom stihli v 19:00 autobus se Student Agency od Grandu do Prahy. Už všalině dostáváme informační sms, že autobus bude o 15 minut opožděn. Je nám jasné, že to na 15min neskončí. Naše obavy se vyplnily, zpoždění narůstá postupně na 35min, dále 60minut a výše, ale to už přestáváme sledovat. (Později se dozvídáme, že příčinou bylo píchnuté kolo autobusu v Budapešti).
To nás vedlo ke změně dopravního prostředku, proto jsme rozhodli pro vlak regiojet z Dolního Nádraží. Bereme věci a zkoušíme plán B. Kromě dvou krosen a batohů ještě máme bábovku a tajně doufáme, že to cestování přežije. Když dorazíme na nádraží, zjišťujeme, že jsme si nepomohli. Regiojetu se porouchala lokomotiva a vlak má rázem zpoždění 90 minut. Tohle se může stát jenom nám. Už si připadáme, jako by si snáma někdo pohrával.
Abychom se příliš nenudili čekáním na spoje, jsme svědky rvačky včekárně. Jeden ožrala si začal vyskakovat na studenta a byl celkem agresivní. Po chvilce už to jeden přihlížející nevydržel, rozběhl se a sejmul ho pěstí k zemi. Najednou bylo ticho, ožrala se po chvilce vzpamatoval a začal se smát. Pak si chvilku povídali a dělali si ztoho srandu. Jenže mezitím pokladní zavolala polici, ožralovi tekla krev zucha a rtů. Na to se náš zachránce vypařil a asi i dobře udělal.
Čekání už nás unavuje. Rozhodli jsme se vrátit zpátky kautobusu, protože vlak jistota dneška rozhodně nebude.. Takže se znovu oblékáme, nahazujeme batohy a svlající bábovkou za námi, mažeme na bus č. 61 Dolní Nádraží - Hlavas. Výjimečně ale jedeme na čas a autobus zrovna nestaví u Grandu ale u tržnice, takže máme pouhých 10minut na „přeběhnutí“ ve sněhu se zátěží na zádech. Dobíháme, nakládáme, nasedáme a neuvěřitelné se stáva uvěřitelným a my v 22.00 sedíme vbuse směr Praha.
Ptáte se proč táhneme bábovku? Díky jedné dobré duši, co nás má čekat vPraze na nádraží, které předáme zimní bundy, čepice a šály a on nás poté zaveze nás na letiště. Komfort, který nejde vyčíslit na peníze. Cesta letadlem už není tak zajímavá, cca 1h do Düsseldorfu, 10h do Punta Cana. Řekla bych, že normální let, i když trochu chudší jídlo (cena za zpáteční letenku 13 500Kč, společností Condor – dá se přežít, ale jídlo není nic moc).
Hned po přistání si všímáme jiné krajiny a hlavně letiště, které je stavěné trochu jinak a má střechu zpalmových listů, je dobře větrané a klimatizace není potřeba. Nutno dodat, že není povolen dovoz ani vývoz mléčených výrobků a ovoce, takže nám celníci hned zabavují bagety i jablka, protože jsme je nestihli sníst. Okamžitě pociťujeme, že sangličtinou zde moc nepochodíme a tak honem vzpomínám na španělská slovíčka. Tady se určitě budou hodit. Po zorientování v hale a neodbytných taxikářů před letištěm se dostáváme do obchodu koupit simkartu. Nevěřili by ste, jak je obtížné dohodnout se na ceně, kdy někdo říká, že cena je 14 a přitom vyslovuje 40. Prodavačka míchá španělská a anglická slovíčka a taxikář se nám to snaží překládat – do angličtiny. Nabídku tarifů samozřejmě nemají nikde sepsanou, a tak vše smolí na kus papíru o velikosti 3x3 cm. Za 22 USD nás pak taxikář veze na ubytování, ze kterého ale nejsme moc nadšení. Objednáváme si pizzu na pokoj a doufáme, že další den bude lepší. Horší pizzu jsme snad ještě neměli.
mapka naší trasy
krajina v Brně před odjezdem
čekání u Grand Hotelu v mlze a zimě
30. ledna
A byl. Ráno si dáváme solidní snídani a tak, konečně posilnění se vydáváme na pláž. Konečně vidíme moře. Pláže Punta Cana jsou velké a dlouhé, je tu více lidí, ale díkyrozloze pláže se ten počet rozptýlí, takže to nepůsobí přeplněně. Ale liduprázdná pláž to samozřejmě není. Prsty se boří vbílém písku a vlnky omývají naše lýtka. Moře hraje několika barvami modré a nám tento zážitek vynahrazuje předchozí den plný strastí.
Jak jsme již zmínili, vubytování se nám příliš nelíbí a tak se vydáváme hledat lepší apartmán a to cestou nejlepší – 2km procházkou po pláži. Je to turistické místo, kde nám hodně obchodníků nabízí své služby, stejně jako jeden haiťan, co se snámi dává do řeči a sám se přizve na oběd i na drink. Celou dobu doufal, že ho pozveme, ale marně.
Opouštíme pláž a hledáme vulicích ubytování. Když už to vypadá bledě, na balkoně ve druhém patře se zjeví jakási osoba jménem Mildreth a chce nám pomoci. Ubytuje nás ve svém apartmánu, poskytne barel vody zdarma a stane se naší kamarádkou. Cena za noc je 25usd a dokonce nás zaveze do původního hotelu pro naše věci. Za tento servis nechtěla žádné peníze, ale my ji byli velmi vděční, tuhle vzdálenost bychom ušli do setmění ztěží.
pláž Punta Cana, Bávaro
31. ledna
Ráno se vydáváme naposled užít moře, ale zklame nás trochu počasí. Děsně fouká, palmy jsou nahnuté na stranu, na pláži visí žlutá vlajka a do těch vln se nám vůbec nechce. Fotíme aspoň fotogenickou oblohu smraky, ale dlouho zde nevydržíme. Zima nás vyhání zpět kMildreth, kde můžeme pořešit další kroky a dopravu na odpoledne.
Jak se dostat k Bávaro Expres za hubičku je hlavní téma. Motoconchos si totiž účtují 200kč za oba a Mildreth nám nabídla odvoz za 10usd (ale autem a pohodlně). Na benzínové pumpě má být zastávka Bávara Express, ale my nějakou náhodou nasedáme uplně na jiný autobus, který nás má dopravit do Bayahibe. Doprava moc zážitková není, jen dlouho trvá. Chvíli ve městě hledáme ubytování a vyrážíme objevovat ty krásné jižní pláže. Bohužel zažíváme zklamání, přirážky ke všemu jídlu na pláži činí 28%. Moře je špinavé, určité úseky vyhrazené pro hotelové resorty, takže jsme tam nesměli ani vkročit. Rozhodujeme se pouze pro jednu noc a ráno se přesouváme dál. (Až o několik dní později se dozvídáme, že jsme opominuli nejhezčí pláž – Dominicus). Také Boca chica byla na seznamu, ale někdo nám ji vymluvil. Až později se dovíme, o co jsme přišli. Místním radílkům přestáváme věřit.
playa sosua
Bayahibe
1. února
Odjíždíme do Santo Dominga vočekávání té krásné bílé pláže jižního karibiku, ovšem město nás velmi zklamalo. Špína a zmatek, chceme pryč. Na ubytování máme brouky vkoupelně a zjišťujeme, že Santo Domingo nemá vůbec pláže. Přicházíme kmoři, kde se vlny tříští o skálu a čistě zdaleka nevypadá. Vplánu bylo zůstat 3 dny, ale přesouváme se co nejrychlejí dále na sever svyhlídkou lepších zítřků.
2. února
Po dlouhé diskuzi s recepční a hlídačem, kde je vlastně zastávka společnosti METRO BUS, jdeme na doporučení googlu na zastávku. Po 40 minutách čekání zjistíme, že tudy ten autobus nikdy nepojede Byť stojíme před cedulí Metro a musíme se dostat na hlavní nádraží, odkud jedou autobusy do Puerto Plata. Bereme tedy stopa a za malý peníz přijíždíme na stanici. Za 200Kč/osobu kupujeme lístek do Sosúa (kdy cestou ještě domlouváme ubytování vPueblo checo a nevěříme jak je domluva snadná a rychlá). Bus krásný, čistý, ale očekávaná wifi, která už začínala být prakticky standartem – zrovna vtomto typu není a my komunikujeme po datech naši sim karty. Už od půlky cesty jde vidět, jak se mění terén a špína konečně ustupuje, dostáváme se do hezčího místa, což nás motivuje a trochu žene kupředu. Zatím to tedy nebylo nic moc, oba jsme si ten Karibik představovali trochu jinak.
Sosúa je trochu jiný svět. Turistické město, kde to opravdu žije, a najdete zde vše, na co si vzpomenete. Hledáme Hotel Checo a domlouváme nejlepší cenu (ostatní hotely vSosua jsou 3-4x dražší, při pobytu na více dní vpueblo checo (5 nocí) máme ještě slevu. Krásný pokoj, kde vše funguje a je nové, konečně jsme nadšení. Teplá sprcha má pro nás cenu zlata. A taky, že nesmrdí. Jediná nevýhoda severu je ta, že je tu hodně komárů a já tak trochu trpím. Martin teda ne, protože já jsem jeho repelent a tak schytám vlastně všechny komáří nálety a Martin vyvázne neposkvrněn.
3. února
Těšíme se českou snídani. Objedáváme palačinky a vajíčka. Manažer hotelu David se jeví jako dobrý chlápek a radí nám spoustu věcí. Po snídani se vydáváme do Puerto Plata a to veřejným autem (karitem), kde sedí vautě vedle řidiče 2 spolujezdci a vzadu 4, případně až 6. Cena je velmi výhodná a to 100 Kč za oba. Původně cena začínala na 350 Kč, ale to jsme odmítli, za těch pár km.
Pláž v Puerto Plata byla jako na větrné hůrce. Byla celkem liduprázdná, a není divu. Velké vlny, studené moře a nepříjemný vítr. Písek byl pěkný bílý, ale na některých místech byly řasy a chaluhy co vyplavilo moře, ale když zasvítilo sluníčko, tak hrálo všema barvama. Jeli jsme sem hlavně kvůli karnevalu, který se koná vždy v únorovou neděli. Dali jsme si oběd a následovalo pátrání, kterým směrem průvod půjde, kde vlastně začíná a nejdůležitější informace – vkolik. Každý totiž říkal uplně něco jiného a každý nás posílal na jinou stranu. Až jsme se konečně zorientovali, do startu zbývalo hodně času a uvaděči stále něco vykřikovali, hudba byla přeřvaná a my stále vyčkávali na průvod masek. Po dlouhém čekání nás však karneval moc nenadchul, i ztoho důvodu, že malí kluci se vyžívali celkem agesivně vbití všech kolemjdoucích holek po zadku (asi jako na naše Velikonoce).
Těšili jsme se už na večer, protože jsme měli objdnané koleno u našich čechů. Ktomu celkem sympatickou cenu za pivo 90pesos (45Kč) za 0,5l Bohemia. Nacpali jsme si břicha a šli spát.
4. února
Když už jsme tady, tak se musíme jít podívat i na pláž Sosua. Bereme to přes Playa Alicia, která nás tedy okouzluje tím, že tu není moc lidí a nikdo nás neotravuje. Pláž Sosua má hodně stánků, prodavačů a turistů všeobecně. Taková horší Punta Cana. Potkáváme zde dvojici čechů, kterou se všude snaží natáhnout. Trochu poklábosíme a nasmějeme se. Ztechnických důvodů ztrácíme kontakt na facebook.
Tak jsme se dočkali a ležíme u vody, poprvé se spálíme a zvažujeme výlet u místních cestovek. Porovnáváme ceny a nakonec kupujeme výlet na Cayo Arena (se slevou z85 na 50Usd). Má to být včetně jídla a todo incluido. Jsme zvědaví, jestli je vté ceně i cesta zpět.
Najít malou pláž Alicia není jednoduché a tak se omylem dostaneme na 5* hotel, který vypadá už dostaveně, ale nikdo tu není. Protože tu není pláž, ale jen skály, vybudovali zde velký bazén. Je to nádhera, pohled přesně vystřižený zkatalogu cestovních kanceláří spodtitulkem velmi nepříznivých cen pro normální smrtelníky. Děláme pár fotek a radši mizíme, než si nás někdo všimne.
Bayahibe
někteří za tento výhled platí x tisíc, my zdarma a téměř sami
Pláž Alicia
5. února
V 7h (hned po rozednění) čekáme na domluveném místě na neznámý autobus. Nevíme ale, že vznikl komunikační šum, takže nás pan řidič zpěkného minivanu předává do velkého autobusu plného rusáků a místo 8-10 lidí jak bylo původně míněno, nás jede 50. Nabíráme každého zvlášt u hotelového restortu a jedeme celou věčnost - asi 3h a to pouze do přístavu Punta Rucia. Dále lodí na ostrov - 15min, ale to se dozvídáme, že pobyt je omezený na 2.5h. Nasazujeme masky rychlostí blesku a skáčeme do vody. Pod vodou toho ale moc není, pár rybek a zdevastované korály. Na to, že tohle měl být top výlet, zažíváme další zklamání. Ostrůvek je plný lidí, vmoři je to hlava na hlavě a my nechápeme, kde se tu najednou všichni vzali. Přes zákaz použití opalovacího krému (kvůli ochraně korálového útesu) jsme oba hned spálení. Při cestě zpět jedeme kmangrovníkům, pak autobusem do jedné restaurace (bez nápojů) a pak zase 3h zpět do Sosua. Tohle se nám teda nelíbilo a chceme výlet reklamovat. Půlka slíbených věcí se nekonala, takže spřádáme plán, jak to bude druhý den probíhat.
6. února
Cestou na pláž se stavujeme v ,,našem známém,, kiosku a sdělujeme naše zážitky zpředchozího dne. Překvapivě čičmon neodporuje a vrací nám 1000 Kč. Řekněme, že za tuto cenu už to bylo přijatelné, ale představa, že za tento výlet někdo zaplatil 100 usd (nedejbože my), tak to opravdu ne!
Dopoledne se vydáváme na doporučení Davida k podivuhodné stavbě, co vytvvořil nějakej němec pro přistání mimozemšťanů. Byl tím fakt posedlej, ale zbytečně moc prostoru, nevyužité místnosti, rozkradené repliky. A navíc - historie nás prostě nebere. Nu což, aspoň jsme si udělali výlet do okolí.
Vnoci poprvé přišelo a ani ráno to nevypadalo na lepší počasí, tak dáváme drink a leháro u bazénu a rozjímáme o životě a co podnikneme dále. Protože plánování je na našem denním režimu.
Cayo Arena
Cayo Arena
7. února
Poslední den vhotelu Sosúa ale z Pueblo Checa nemizíme, jen se přesouváme do Casa Ondra v Jardín deportívo.
Mirka z Puebla Checa nám udělala exkurzi, zatímco nás vezla autem, zavezla nás do obchodu a ubytovala. Stavili jsme se u Fausty a také na štěňátka! Prý kvůli bazénu, který byl u Ondry vypuštěný, máme přístup do penzionu Fausta neomezeně a můžeme se sem chodit koupat a hlavně dívat na pejsky.
Večer vyrážíme do Bar Pedro – dáváme pikantní gulášovku, ale pokec s čechama to vynahrazuje. Nevtipnější večer vůbec - místní týpek - slovák Ivan, co nám udělal celovečerní film ala parodie toho, co jsme neviděli a měli vidět, a že nemáme jezdit na Samanu natožpak na 5 dní - že vraj zomriem nudou :D. Byl to vydařený večer a nedá se to popsat slovy, to video ze skryté kamery musíte vidět.
místní gua gua
pláž Cabareté
8. února
Martin má teplotu a my nevíme z čeho? Ráno navíc prší a nechce přestat. Vplánu jsme měli procházku po pláži do Cabarete, ale musíme ještě vyčkat.
Nakonec Martina zachraňuje Coldrex a počasí se na chvíli umoudří. Vyrážíme, ale vdáli stejně vidíme bouři a čekáme, kdy nás zasáhne. Ponča vbatohu jsou připravená. Téměř u konce potkáme kavalerii koní a necháme se svést za 350Kč za oba. Jak se říká, nejlepší pohled je z zkoňského hřbetu, natožpak na liduprázdné pláži, to je opravdový zážitek. Natřásáme se na kožených sedlech a vůbec nám nevadí, že nemáme vhodné oblečení. Pár spálenín sice máme, ale za ten adrenalin to prostě stojí. Vřele doporučujeme 😊
V Cabarete byla překvapivě pěkná pláž, i když sotravnými prodejci, ale měla své kouzlo. Zázemí několika restaurací a samozřejmě i různých cen. Nejvíce nás nadchlo banánové daiqiri, které nebylo ošizené a sílu alkoholu i díky sluníčku jsme pocítili ihned.
Zpátky chytáme guagua, ale zastavuje milý pán vSUV a za cestu nic nechce. Příjemná doprava bez dohadů o cenu. Cestou se stavujeme pro domácí vajíčka u fausty na snídani a také za pejskama na penzionu. Martin je hrdina, i steplotou tohle všechno absolvuje, dopuju ho paralenem a stále nevíme, kolik má, protože digitální teploměr se zbláznil a ukazuje tak po různu.
9. února
Martinova teplota je pryč, jak přišla tak odešla. Ubytování u čechů se vyplatilo. Nabídli nám VIP výlet na kraby křece, kde jsme si užili tancovačku smístníma holkama a haiťanem, který nám kraby nalovil. Naučili nás, jak se krab rozloupne a co se zněho jí. Je to pěkná fuška, a na konci vidíme nepěkný pohled na hromadu krabích tělíček, a přitom naše břicha nejsou tak zcela naplněná. Ještě že se toto jídlo podává splatanos a s yuca, které nás aspoň trochu zasytí, byť nejsou nejchutnější a každodenní konzumace není úplně pro nás.
Krabí maso je však delikatesa. Omáčku připravovaly naše dominikánky zlimety, bylinek, krabího vývaru, celerové natě a česneku. Po drobém jídle jsme dali koupačku v řece a rozhodili se vJardínu zůstat ještě jednu noc. Holky totiž zjistily, že tančíme bachatu, tak nás chtějí vytáhnout večer ven. Sraz máme v19h, ale vyrážíme něco po 20h (prý dominikánských 20 minut).
František ( zPueblo Checo) nás veze do baru a také přislibuje vyzvednutí za 3hodiny. Na místě moc lidí věru není, prý je ještě brzy a seznamujeme se smalinkou barmankou - Laisou. Zrepráků se ozývají na střídačku rytmy reagetonu, bachaty a merengue. Laisa je ovšem místní tanečnice a její boky nezůstanou pár vteřin bez klidu, tančí se všema, ským to jen jde, se mnou i Martinem a testuje naše taneční dovednosti. Je překvapená ona i my, a samozřejmě naše publikum a všichni se smějí a my se dobře bavíme. Ti co netančí, hrají kulečník a ostatní se můžou smíchy potrhat. Vnejlepším přijíždí František a odváží nás zpět do hotelu. Nejsme však zklamaní, i na tu chvilku to za ten zážitek rozhodně stálo.
10. února
Po úspěšném telefonním hovoru ve španělštině se společností Papagayo tours, přešlapáváme vneděli 7:.45 u brány Jardin deportivo, vyhlížejíc autobus na Samanu. Během chvilky se ale objevuje tropický liják a my vytahujem všechny pláštěnky, co máme, a zakrýváme sebe i batohy. Možná u té vysokorychlostní silnice působíme trochu ztraceně - schovaní pod pončem jako nějací uprchlíci, protože nám zastavuje každé druhé auto, aby nás někam zavezlo. Včetně taxikářů, kteří se nás snaží přesvědčit o tom, že jiná možnost, než jízda snimi za 100 USD není. A že vneděli žádné autobusy nejezdí. Naštěstí během 10 minut přijíždí autobus. Klaplo to, už jsme nedoufali. Vautobuse sedíme 4h, rozkládáme mokré věci a jsme plní očekávání, sčím nás Samana přivítá. Po oknech se válí dešťové kapky, až při příjezdu na Samanu se vyčasuje – jako na zavolanou. Vydáváme se hledat ubytování, obcházíme pár apartmánů, bereme až třetí a honem na prohlídku města a pláže. Centrum města je udržované a pěkné, ale pobřeží znečištěné odpadky a vůběc nepůsobí čistě..
Pláž potkáváme po 15 minutách chůze. I když to pod mostem nevypadá jako správná cesta, nacházíme vstup a hned po něm přeplněnou pláž pro hotelové hosty. Jenže na protější straně je zátoka, kde jsme viděli tři obří trubky sodpadní vodou nelibé barvy a zápachu. Můžete si jen domyslet, jaká voda se asi nachází za zátočinou mimo tuto zátoku, a kde se koupe celý hotel. Přiznávám, že se mi do té vody nechtělo, a nakonec jsme v moři nesmočili ani nohu. Vdomnění, že následující den bude lepší, odcházíme najít poživatelné jídlo. Narážíme na místní lokál s grilovným kuřecím masem, scenou opravdu za hubičku. 100 kč nás stojí porce pro oba i srýží. Druhá možnost byla i yucca, ale ta se nedá jíst pořád.
Playa Bonita na Samaně
přesun z jihu na sever - vnitrození
11. února
Včasných hodinách chytáme stopa, protože se chystáme vydat na vyhlášenou pláž Rincon, která se nachází u Las Galeras a údajně patří mezi top 10 nejhezčích pláží. Objevuje se carito – 2 lidi vedle řidiče a 4 vzadu. K autu náleží ještě korba s nákladem a dalšíma lidma. Tempo jízdy nebylo vskutku závratné, do kopce nás všichni předjížděli a my jeli na jedničku. Máme hodně času, říkáme si. Řidič očividně také a zastavuje všude, kde potřebuje. Zdraví svoje známé, zastaví se za svojí matkou, vyzvedne něco vnemocnici a ještě si to hodí k sobě domů. U nás by se naštěstí takové věci nemohli dít...
Auto nás doveze k odbočce, kde si chceme stopnout motoconcho a těch pár km dojet za levné peníze na motorce. Hned se nás ujímá jeden mladík, který si za tento kousek přes les účtuje 500 kč (skutečnost je 18km, dle jeho propočtů ale 40km). Chvíli se dohadujeme a nakonec odmítáme a popocházíme dál, vdomnění odchytnutí jiné motorky. Jenže jak na potvoru nic nejede. Mladík nás po chvilce dojede a výrazně varuje před tím, chodit lesem pěšky. Prý nás okradou a nabízí výhodnou cenu 400Kč. Najednou jede kolem policejní hlídka, na kterou se hned mladík osočí, ať se teda zeptáme na skutečnou cenu a vzdálenost policie. Naneštěstí pro něho si sám naletěl. Policajti mu nadali a řekli, jaký je to vydřiduch, takhle vydělávat na turistech. Naložili nás oba do auta, objeli ještě pár motorek, padlo pár výhružek ohledně cen a stavujeme se v masně (stánek bez chlazení s masem na dřevěné desce u zaprášené silnice) – abychom mohli zásilku předat někomu zrodiny cestou na pláž.
Ano, samotní policajti nám udělali odvoz na pláž, a že si je máme zavolat i na cestu zpátky přes whatsupp. Říkám si, to musí být vtip, takhle si zpolicie dělat taxikáře. Celou dobu za to nechtěli žádné peníze, vyzvídali jen odkud jsme a povídali jsme si vpřátelském duchu. Také se dozvídáme, že cesta lesem (džunglí) není vůbec nebezpečná, jen že je to dálka. Autem jsme jeli cca 20minut. Když přijíždíme na místo, otevírá se nám pohled na obrovskou pláž posetou palmama, ovšem liduprázdnou. Fouká silný vítr a všechny palmy jsou nahnuté na stranu. Asi se nedivíme, že tu nikdo není. Klukům poděkujeme a rozloučíme se snaším doprovodem, předáme si telefonní číslo a domluvíme se na odpolední odvoz. Ještě nám ukazují na jedinou restauraci na pláži, kde nakonec nacházíme i pár turistů (asi 8).
Jdeme probádat západní stranu této pláže a narážíme na Caňo frio, což je vlastně vytékající řeka zvnitrozemí (ale čistá) a zdruhé strany teče slaná voda od moře. Celé to tvoří krásně čistou zátoku smangrovy a bílým pískem, avšak voda je dost studená. Děláme tady pár fotek a videí, protože je to nejhezčí místo na této pláži. Když se totiž vydáváme blíže kmoři prozkoumat tu vyhlášenou pláž, jsme zklamaní. Velký vítr a vlny na moři vyplavily mořskou trávu, odpadky a chaluhy a ty se nahromadily ve velkých chumlech na pláži, kterou nikdo nečistí, protože není kvůli komu. Později se dozvídáme, že pláž je čištěná pouze některé dny, takže pokud bylo právě po přílivu a nebyl čistící den, tak máme holtd smůlu. No my do moře opět nejdeme, ačkoli máme šnorchly v batohu sopakovanou naivitou šnorchlování včistém moři bez vln na vyhlášené pláži.
Na tomto místě jsme čekali civilizované toalety, ale realita byla opakem. No nic, pokusíme se tu prostě nějak zabavit do odpoledne a užít si aspoň ten pěkný kousek. Mezitím přijíždí malá skupina turistů na čtyřkolkách, tak už nejsme tak osamělí. Dáváme jídlo – rybu srýží a Coco Loco (kokos sbílým rumem). Po jídle si jdeme na chvilku odpočinout na pláž, ale slunce se schovalo a na opalování začíná být zima. Začínáme urgovat naše kamarády na whatsuppu, aby už přijeli. Tady jsme si oba uvědomili, že kdybychom neměli to štěstí a nepotkali je, tak se nedostaneme vůbec zpátky, protože odtud nic nejezdí, jen turisté na lodi nebo na čtyřkolce, možná někdo autem. A pokud by nás ukecal mladík na motorce, tak by si za to vzal šílené peníze.
Vcca 15h přijíždí naše záchrana, zdálky máváme na policejní auto a sradostí nastupujeme. Stále nevěříme, že to mysleli vážně, a že za to nechtějí zaplatit. Cestou si ještě povídáme, žeprý nás hodí ke křižovatce, kde nám stopnou karito nebo nějaké auto a ti nás dovezou zpět do Samana. Tak se i stane a při loučení jim aspoň dáváme 200 pesos za ochotu. Naskakujeme na korbu, jak už jsme naučení a jedeme.
Po příjezdu do Samana máme chuť na kávu. Záhy zjišťujeme, že někde chtějí 150kč a jinde zase 45kč. Stím rozdílem cen se asi neumíme vyrovnat a stále porovnáváme různé podniky a ceny. Při procházce městem nacházíme obchod se suvenýry, kde mají konečně pohledy a doutníky. Domlouváme nejlepší ceny a také kupujeme výlet na velryby (těžce usmlouvaný ze 100 usd/os na 75usd/oba). Pokud velryby uvidíme, odpoledne se stavíme na Bacardi Islad, dáme si oběd a kolem 15h pojedeme zpět. Když ale velryby nebudou, budeme je nahánět celý den, pak se ztoho asi poblijem a umřeme hlady.
pouliční prodej masa, fuj
12. února
Sraz na velryby máme v 9.00. Během několika minut přichází náš obchodík a tvrdí, že jídlo nebude vceně kvůli usmlouvané ceně. Kontaktoval ho manažer a přes to nejede vlak. Dobře, říkáme si to není zas tak strašné, ale mohl to zmínit už včera.
Vozík podobný tomu golfovému nás dopraví od obchodníka do přístavu, zaplatíme vstupní poplatek spolku starající se o velryby, nalodíme se do kocábky a....začíná pršet.
Vyčkáváme, až déšť ustane a vyjíždíme. Vpřístavu nejsou velké vlny, ale zvětšují se, čím víc se vzdalujeme od pevniny. Žaludek začíná mít pochybnosti, stejně jako já, co tu vůbec děláme. Chci zachránit situaci kinedrylem a honem se dopuju. Už je možná pozdě, ale zkusím vsadit aspoň na placebo efekt. Mám na starosti kameru a Martin focení. Není to jen tak, vlny snámi solidně hází a voda stříká ze všech stran. Všichni na sobě už mají kromě záchraných vest také ponča, ale nikomu to nepomáhá. Jsme durch mokří. Do jednoho. Martin má co dělat, aby mu zrcadlovka nezmokla a já zatím přemýšlím jak dlouho tady budeme, kdy ty velryby uvidíme a jestli už pojedeme zpátky.
Vdáli se náhle objevuje nějaká ploutev a ocas velryby. Začínám se radovat znávratu, ale předčasně. Loď je totiž plná rusů, kteří si zaplatili nemalý peníz za pozorování velryb. Kormidelník tedy otáčí loď a my pokračujeme vhonu na velryby. Každou vteřinu si přeji, aby se už ukázali a my mohli odjet. Ta nevědomost, jak dlouho tu ještě budeme je ubíjející. Víc ubíjející je ale můj žaludek, který postupně začíná stagnovat. Horské dráhy nepatří mezi mé koníčky a tady ta kocábka zrovna jednu dráhu připomínala. Občas zahlídneme nějaký ocásek, ale už mi to začíná být jedno. Držím ledabyle kameru a už se nakláním přes pravé zábradlí. Vten okamžik se samozřejmě objevuje rodina keporkaků po levé straně, mě už na tom vůbec nezáleží. Martin zachraňuje naši techniku od vody a místy i mě. Vdáli vidíme bouřku nad otevřeným mořem a my doufáme, že ji ujedeme.
Otázka, jestli odtud vyvázneme živí mi běžela vhlavě mockrát. Blížící se vlny ze stran vten moment působili jako zkatastrofického filmu a představa, jak nás vlna smetá vzhůru nohama, mě nenechávala klidnou. Stále ale nevíme, kdy toto utrpení skončí a kdy kapitán nazná, že je tomu peklu konec. Ještě horší byl zápach benzínu, když se otáčela loď a ktomu i vítr. Ustát tuto kombinaci bylo obtížné. Alespoň pro mě. Když asi potřetí hlesnu ve všech jazycích co znám: „prosím můžeme už jet domů?“, kapitán se jen usměje a konečně otáčí loď.
Nejedeme ale domů, cestou se stavujeme na Cayo levantado, nazývané i jako Bacardi Island. Během pár minut se umoudřuje počasí, obloha se vyjasňuje a my jsme končně na pláži a užíváme si bílý písek a sluníčko. Už vím, proč ve filmech všichni ztroskotaní líbají zem. Já ji také málem líbala! Na ostrově si dáváme all you can eat za 10usd včetně 2 nápojů libovolného druhu a máme se konečně dobře. I naše žaludky. Na tento moment jsem čekala půl dne. Děláme pár fotek, což je také nadlidský výkon tvářit se normálně a nevyblitě po takovém stresovém zážitku, ale chceme mít pěknou vzpomínku na tuto pláž. Pokouším se o pár minut herectví a normálních póz a v 15h opouštíme ostrov. Moře už je vten moment klidné a bez vln, obloha vymetená. Proč takové počasí nemohlo být ráno?? Jak se říká, zážitek nemusí bý pozitivní, hlavně že je silný. Tak tolik kvelrybám.
13. února
Ze Samany se přesouváme do Las Terenas, máme v plánu hledat ubytování a pár dní se zdržet. Obloha je vymetená a minimálně já vzpomínám na včerejšek, proč takhle nemohlo být na velrybách. Zrovna dneska je jeden znejparnějších dní, pot nám stéká po čele i po zádech a my už se nemůžeme dočkat, až tam budeme. Opět hledáme nejvhodnější dopravu i cenu, následují dohady a všichni mají největší pilno na nás pořvávat, že určitě asi jedeme do Las Terrenas a že nás svezou. Chtěli jsme chvilku stát u silnice a chytnout stopa, ale není to možné. Nikdo zkolemjedoucích motorkářů nás nechce nechat na pokoji. Zastavuje pár taxikářů, leč částky jsou astronomické (1000Kč). Všechny odmítáme a jsme vyčerpaní. Jestli odsud vůbec nějak odjedeme, tak to bude zázrak, říkám si. Najednou se objevuje jeden místní, který nás vede na benzínovou stanici, odkazuje na caro publico za 100 pesos/os, což je nejlepší volba a my konečně přijímáme. Hážeme krosny na střechu, sedáme do přívěsu sdalšíma 4 lidma a vyrážíme.
Cesta je celkem příjemná, na korbě totiž pofukuje a to vedro se dá takto trochu snést. Míjíme město El Limon a jedeme vedlejší silnicí. Jedeme asi hodinu a půl, , protože zastavujeme všude, kde si lidi řeknou a řidič moc nespěchá. Proč by taky spěchal? Tady se prostě zastavil čas a život plyne trochu jiným tempem, než jsme zvyklí.
Když slavnostně přijedeme do Las Terenas, nemáme ubytování a doufáme, že něco kloudného seženeme. Jenže zas tak lehké to není a nějakou dobu bloudíme. Asi po hodině už nevíme kterým směrem se vydat a já se snažím naverbovat jednoho místního, jestli neví o nějakém ubytování a jestli by nám pomohl. Naštěstí toho nemá moc na práci a ochotně snámi jde a ukazuje dva hotely. Ten první odmítáme kvůli ceně (1200 pesos neúprosně, bez teplé vody a bez wifi, cena se usmlouvat nedala) a ten druhý bereme steplou vodou, wifi, za cenu poloviční (600 pesos) a přitom vypadají velmi podobně. Po těžkém vykomunikování podmínek ve španělštině tedy přijímáme, rozmýšlíme, že se tady zdržíme více dní, děkujeme našemu průvodci, dáváme bakšiš a běžíme se ubytovat.
Během pár minut zjistíme, že nejde elektřina vcelé čtvrti, včeteně našeho hotelu. Neteče voda, nesvítí světlo, prostě totální odstřihnutí. No co, přes den nám to nevadí, stejně máme vplánu jít na pláž. Přebalíme věci a budeme doufat, že se to do večer opraví. Bereme motoconcho a uháníme na pláž ,,Playa Bonita a Coson,,. Hned po příjezdu na pláž jsme všoku a můžeme konstatovat, že jsme našli nejhezčí pláž za celou naši cestu.
Když je modrá obloha a slunce zasvítí do moře, začne hrát všema barvama a písek pod nohama začne zvláštně světélkovat. Pláže jsou kolem čisté a udržované. Hned si říkáme, proč jsme toto místo neobjevili dřív? Další poznatek je, že tady nejsou vůbec velké vlny a my bychom mohli konečně šnorchlovat, jenže na to nemáme čas. Žene nás hlad, je už 15h a my měli za celý den jenom snídani. Jdeme dlouhou trasou po pláži a potkáváme jen pár restaurací spřemrštěnými cenami. Pořád se utěšujeme tím, že když ještě kousek popojdeme, ceny budou určitě lepší. Jenže nejsou a hlad roste.
Nakonec to balíme a bereme hotelovou restauraci na pláži Coson a dáváme si pizzu. Velký výběr tu není, ale aspoň berou kartu. Asi jediné jídlo, co vdominikáně neumí je pizza. Když máte ale velký hlad tak sníte všechno. Jen nám pořád vrtá ta cena jídla + 28% přirážka. Další poznatek, nesnažte se něco plánovat, stejně se to nevydaří. Po jídle se chceme konečně smočit vmoři a zašnorchlovat ale počasí se během našeho pozdního oběda pokazí a modrou oblohu vystřídají mračna. Tohle už nám náladu nezkazí, užíváme odpočinku na ratanových křeslech svýhledem na palmy a moře, liduprázdnou pláž a zažíváme konečně karibskou idylku.
Proud nahazují nakonec až lehce před půlnocí, neváháme a nabíjíme baterky a telefony. Dáváme sprchu a konečně můžeme jít spát. V plánu je totiž vodopád, což znamená brzký odjezd, abychom tam byli co nejdřív a nemačkali se s turistama.
vodopád El Limon
Pláž v Bávaru
14. února
Po chvíli zbytečného čekání u silnice se dozvídáme, že stojíme špatně, a že nám tady nikdo nezastaví. Musíme se motorkou přemístit na zastávku autobusu, kde konečně vyjednáváme cenu 150pesos (což je vlastně cena až do Samany, ale přitom El Limon je na půli cesty). Nižší cenu ale neuhádáme a buď bereme nebo nejedeme. Tyhle dohady nás už opravdu unavují a vzdáváme to. Naskakujeme do přívěsu carita, vLimonu dohadujeme motorku, která nás ale popoveze jen kousek a dál musíme pěšky. Pěkně nás ale zkasírovali. Projdeme parkoviště a platíme vstup do parku 50 pesos /os.
Cestou se knám připojuje pár místních, ať už na koních nebo pěšky a tvrdí nám, že bez průvodce ty vodopády nenajdeme, že nás určitě zamordují a nebo se ztratíme, protože vlese je několik cest. Ceny se pohybují od 100 do 1000 pesos (za koně). Začíná to být otrava, ale odoláváme a pokračujeme dále. Přebrodíme řeku, zatímco nás stále sledují ti malí kluci. Začínáme se bát, že nás chtějí okrást. Rádi bychom si užili poklidnou procházku lesem, ale nechtějí nám to dovolit a jdou nám stále vpatách. Je jim asi 10 let a už si umí udělat takový byznys. Proč jenom nejsou ve škole? Vdálce zahlídneme nějaké turisty a tak se ochotně přidáváme a následujeme je. Tajně doufáme, že ztěch x možných cest nezvolili tu nejdelší. Ještěže to kluky přestává bavit a po chvíli se konečně odpojují.
Po hodině stoupání do kopce se dostáváme kvýhledu na vodopád. Sejdeme kopec a narážíme na menší vodopád sprůzračnou řekou. Tentokrát sundávám boty a přecházím bosa. Je to příjemné ochlazení, ačkoliv kameny vřece jsou místy ostré. Následuje už jen pár schodů a na obzoru už máme našeho 50m velikána, známého zfotek a dalších lákadel. Je 11h dopoledne a my honem děláme fotky, než se sem nahrnou davy turistů. Kromě nás je tu jen pár lidí a nějací místní satrakcí dvou papoušků, kteří snimi nabízí focení za dobrovolený poplatek.
Neváháme a ihned děláme fotky. Do koupání vjezeře se nám moc nechce kvůli varující leptospiróze. Kocháme se krásou přírody a již zmiňované davy právě přichází. Stihli jsme to tak tak. Až jsme konečně nasycení pohledem na vodu a počet fotek na paměťové kartě je dostačující, vydáváme se zpět, ovšem jinou trasou. Potkáváme pár lidí, i na koních a říkáme si, jak jsme dobří, že jsme tohle všechno zvládli po svých a nemuseli zatěžovat tato nebohá zvířata vtomto terénu, za šílené peníze. Během odpoledne přijíždíme do Las Terrenas a těšíme se na odpočinek na pláži Poppy.
naše nová kamarádka co chtěla moji tetovačku
domečky v Samaná
typický americký autobus do školy
v bazénu, uplně sami!
15. února
Naše heslo dne: ,,Jdeme, kam nás nohy zavedou“, aneb poslední den v Las Terrenas. Počasí zrána nevypadá vůbec slibně a nám se nechce zpostele. Využíváme toho, že nikam výjimečně nespěcháme a lelkujeme. Kolem 10h konečně vyrážíme zhotelu. Po půl hodině čekání na stop, přijíždí motorka a vyjednáváme normální cenu. Necháváme se dovézt klodi nákupního centra, kde má být český podnik – Milanova restaurace Zubr (jako naše pivo) a dáváme si brutálně dobrou a velkou snídani. Každý dvě palačinky sčokoládou a marmeládou. Ktomu máme ošatku sbagetou, máslo a marmeládu kdispozici. Číšnice ale nosí dál. Kávu, džus zmaracuje pro každého a dva talíře ovoce. Takhle jsme se dlouho nenadlábli za 170 pesos. Chrochtáme si a potkáváme Milana. Doporučuje nám místní scuba diving.
Bohužel kvůli počasí škola potápění zrušila výlety na moře, takže dostáváme jen tip, kde se dá na pláži šnorchlovat. Jdeme po svých dost smrdtou cestou, silnice je zahalená vmraku výfukových plynů a je těžké tyto výpary nevdechovat.
Tohle je na prd, říkáme si. Pláž sice nacházíme, ale jediné co vidíme pod hladinou je mořská tráva. Zklamaní balíme masky a litujeme, že jsme si šnorchlovací výlet nekoupili již dříve. Vydat se na vlastní pěst na otevřené moře bez lodi by byla sebevražda. Máme poslední odpoledne a ráno se musíme přesunout přes Samanu do Punta Cana.
Pobřeží je zde ale pěkné, vcelku liduprázdné, lemované několika restuaracemi. Užíváme poslední den vLas Terrenas, za zvuků salsy a bachaty zchiringita. Zpátky se stavujeme u Milana na pozdní oběd a dáváme si domácí klobásy na doporučení. Takové milé přivítání za ještě milejší ceny jsme nečekali. Prodávají tu cintrónový český zubr (poctivě dovezený od nás). Povídáme si o všem možném a dozvídáme se Milanův příběh, jak přišel ktomuto nápadu. Zajímavé osudy lidí, říkáme si. Začíná se stmívat, bereme honem motorku a za 50 pesos jedeme na hotel. Ještě koupit rum vsupermarketu a zabalit krosny.
16. února
Dnešní den očekáváme větší dobrodružství vpodobě cestování zmísta A, přes, B, C, D do místa E... Rozhodli jsme se totiž pro variantu ze Samany do Sabana de la Mar lodí. Za předpokladu, že moře bude klidné a nebude pršet. Z Las Terrenas spěcháme na caro publico, následuje klasické dohadování o cenu, kvůli krosnám máme najednou přirážku (místo 100 náhle 400 pesos) za oba. Kompromis je 250pesos, jedeme přes Limon skoro 2h a na korbě děsně fouká.
Do Samany přijíždíme v9.40 ráno, ale loď odjíždí až v11h. Nuže, máme aspoň čas ulovit něco ksnědku a pak čekat. Odhadovaný čas lodí byl 30 minut, ale vyklubala se ztoho 1.5h. Ještěže moře bylo klidné a já na tu loď vůbec sedla. Varianta B byla totiž autobusem zpátky přes Santo Domingo a tuto trasu jsme zprincipu nechtěli absolvovat.
Když jsme přijeli do Sabany, hned nás verbovali motorkáři snabídkou svezení na zastávku vzdálené 4km, prý to pěšky nedáme. No za 150 pesos nás zavezli jen 1km. Jsou místa, kde to hold člověk nezná a neví jak moc si vymýšlí tentokrát. Na zastávce jsme dlouho nečekali a během pár minut jeli do Mitches guagou. Řidič opět nespěchal a tak jsme jeli krokem skoro hodinu. Krize nastala vMitches, protože spoj do Higuey má jet až v17h. Obáváme se, že tímhle tempem přijedeme v noci.
Místo nudného čekání zkoušíme stopovat u silnice, ale vypadá to velmi špatně. Nakonec zastavuje obchodník srybami, svelkým SUV a veze nás do Higuey na autobus. Cesta je příjemná vklimatizovaném autě. Pán byl velice milý, zavezl nás až kautobusu a my se rozloučili. O půl 6 se konečně ocitáme vBávaru.
Ubytováváme se vHotelu2 nedaleko stanice Bávaro Express a běžíme hledat jídlo, jelikož cestou nebylo kde. Tohle místo je velmi rušné, nesmí chybět zápach výfukových plynů a všeobecný zmatek na ulici. Uspokojuje nás nakonec italská restaurace a skvělé jahodové dauiqiri.
Na pokoji máme jakuzzi, bohužel tu chybí špunt a neteče teplá voda. Dobře, můžeme se na ni aspoň dívat zpostele. Chceme si užít poslední noc vDR, zulice slyšíme zvuky bachaty, včetně sousedního pokoje. Ti nám zavařili ještě během noci, když pořád něco vyřvávali a nakonec někoho zapomněli venku, takže ten borec klepal na dveře zbytek noci. Tohle teda ne, vyletěla jsem na něho jak čert, co si jako myslí takhle vnoci mlátit do dveří. Borec nestihl říct ani slovo a mlčky odešel. Do teď vlastně nevím, jestli mi vůbec rozumněl. To byla teda noc.
při takových výhledech se obědvá jedna báseň. Las Terrenas - jedno lepší pobřeží než druhé
Punta Cana
18. února
Po nočním dobrodružství a zvýšeném adrenalinu vkrvi už nemělo cenu spát a tak jsme šli na snídani. Ta nás trochu zklamala – bufet za 5usd/os, tvrdé croassanty a přeslazené džusy. Pěkné posezení u bazénu, leč skalnou vodou. Jestli tohle má být 3* hotel, tak to mě teda podržte. Po snídani spěcháme naposledy na pláž a cestou dokupujeme poslední suvenýry. Pláž je krásně bílá a moře je nádherně čisté. Bohužel jsou opět vlny, takže ty šnorchly táhneme asi po desáté úplně zbytečně. Dáváme poslední oběd svýhledem na moře (rybu a drinky ktomu). I přes ten počet lidí se mi tady opravdu líbí. Ty barvy jsou jako zkatalogu, který je dobarvený, říkáme si. Nechce se mi věřit, že je to skutečné.
Nakonec spěcháme na hotel zabalit věci a bereme taxíka zhotelu na letiště. Míjíme poslední palmy a nasáváme sluneční paprsky. Tři týdny utekly jako voda a my těch pláží nemáme dost. Je to prostě krásná podívaná a pěkný relax. Když pominu ty hádky sřidiči všech motorových vozidel. Domů se nám nechce, vyhlídky na zimu nás děsí, ale co naděláme. Můžeme jen doufat, že se léta vnaší krajině dočkáme brzy.
Let z Punta Cana do Frankfurtu byl dlouhý, sedíme uprostřed trojky a vedle mě obří tlustý pán snáušnicí, co chrmle. Jestli jsme nechytli nemoc cestou, tak teď něco chytnem dozajista. Pak nás čeká 9h ve Frankfurtu na letišti a u nás šokující nízké teploty.
Stou nemocí jsme nebyli daleko od pravdy, jen co jsme přiletěli, oba jsme lehli. Jestli to byla chřipka z letiště, nebo nemoc od pána z letadla, nevíme. Možná jen obyčejný teplotní šok, včetně časového posunu a celkové únavy.
póza u plamového listu
pivo bez papírového pytlíku by nebylo pivem
cesta speedboatem na ostrov
typické jídlo, rýže s hovězím a čočkou/fazolemi
Cayo Arena
duha nad džunglí
Tipy a rady závěrem:
- Smlouvat vždy a všude a o všem. Tím myslím opravdu o všem – i o vodě (barel 18l), který stojí někde 10 a jinde 80kč jen proto, že jste bílí
- Pocity po návratu velmi smíšené, ale zpětně mohu říct, že to bylo dobrodružství a pokud bychom se příště rozhodli tuto zemi navštívit, tak by to byly letenky do Puerto Plata nebo Samany a procestovat pouze sever, Samanu především (konkrétně Las Terrenas). Zbytek nebyl až tak zajímavý
- Vodu pouze balenou, jídlo je dělané do mrtva, takže ztoho by nemělo nic být, kupujte spíše smažené nebo pečené věci (než syrové saláty)
- Bez španělštiny budete ztracení (angličtina by mi fakt nestačila a nevím jak bychom spoustu věci u místních dohodli
- Klima vtomto období je přijetalné, není šílené vlhko ani vedro
- Ano, surfovací období znamená vlny, takže to není vhodná doba na šnorchlování
- Hudba hraje úplně všude, někde je i zbytečně nahlas, salsa střídá bachatu, vautobusech velká zima – vemte si deku (mikinu)
- Jsou oblasti kde je hodně draho a oblasti kde je velmi levně. Logicky – turistické oblasti jsou rýžovačka pro místní, nedejte se a hledejte únik do zapomenutých míst, která jsou mnohdy krásnější
Jak se ti cestopis líbil?
Veronika _33 procestovala 18 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Kolik tedy stala letenka tam a zpět ( Düsseldorf - Punta Cana 13.500kč).Zpět Punta Cana - Franfurkt?
ano zpáteční letenka stála 13 500 jak uvádím v cestopise