Dovolená v kurdské části Iráku
Líbí se mi objevovat svět a poznávat nová místa. Navštěvuji 130 nezávislou zemi světa.
Cestopis z roku 2019 napsal Daniel Valchovník
Líbí se mi objevovat svět a poznávat nová místa. Od malička jsem toužil létat do exotických končin světa. Nakonec nezůstalo pouze u snu. Navštívil jsem 130 nezávislých zemí světa. V mládí jsem projel Evropu na kole a stopem, studoval jsem ve Skandinávii, později jsem 3 roky podnikal v africkém Mosambiku a Zimbabwe. Cestuji často pracovně a v neposlední řadě také v rámci svého volna.
Vydávám se na další dobrodružství. Po velmi komfortním a neobvyklém letu z Prahy (11. září) se společností Qatar Airways, kde jsem k mému překvapení cestoval v přední části letadla úplně sám, mi parádně navazovalo spojení v Dohá a já se ocitám v Iráku.
Airbus A320
Přistání v Dohá
Odjezd letištním busem pouze pro mne
Erbíl, třetí největší město Iráku
Vstupuji do Erbílu, hlavního města Kurdistánu. Jedná se o třetí největší město v Iráku (po Bagdádu a Basře) a je to hlavní město celé autonomní oblasti. Mosul býval větší než Erbíl, ale byl zničen ISIS. Vstupní formality proběhly úplně hladce. Erbíl mne vítá a hned na začátek překvapuje obrovskou citadelou ve středu města, kandidující od roku 2014 na zapsání do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Citadela stojí na pahorku vyvýšeném o 25–32 m nad okolí. Má oválný tvar a celkovou rozlohu 102 000 m². Podle UNESCO je to nejstarší nepřetržitě obydlené město na světě, které vzniklo před více než 7 000 lety. V citadele se nacházejí 3 mešity, 2 brány, 550 domů a několik otevřených prostranství. Svrchu je nádherný pohled na městské centrum. Zajímavý je místní bazar se spoustou obchůdků všeho druhu a také staré město obklopující citadelu.
Erbíl a Citadela v pozadí
Staré město
Pohled na centrum Erbílu
Uvnitř Citadely
Vodopády Bikhal a Gali Ali Bek
Irák figuruje na čelních místech žebříčku nejnebezpečnějších zemí světa a jedná se o jedno z mála míst, kam cestovatelé téměř nejezdí. I přes určité pochybnosti nakonec navštěvuji severní Irák. Ve své krátké cestovatelské reportáži se pokusím prolomit dogma a ukázat „jiný Irák“, než jaký známe z médií. Vytvořený obraz válečné zóny návštěvu v podstatě zakazuje. To stále samozřejmě platí pro většinu iráckého území (na jih od linie Mosul–Kirkuk), jenže Irák je také místo, kde rodiny tráví čas u vodopádů, okolní scenérie vyrážejí dech a v hotelu si mohu vychutnat sklenici chlazeného piva, které si kupuji v obchodě. To se mi z arabských zemí povedlo jen ve Spojených arabských emirátech a v Ománu. Navštěvuji „kurdský Irák“, autonomní oblast Irácký Kurdistán. Je to region s vlastní vládou, bezpečnostní složkou, vlajkou, jazykem, a na letišti dokonce zdarma vydává vstupní víza do Iráku. Úředním jazykem je arabština a kurdština. Anglicky se domluvíte většinou jen se vzdělanějšími obyvateli. Na severu Iráku má kurdština dva dialekty: sorani a kurmanji. Oba mají dost společného s perštinou, ale zdánlivě i s češtinou.
Pět = pendž; šest = šeš; blesk = brusk; myš = myšk; beran = baran.
Turistický průmysl je překvapivě rozvinutý, i když hotely naplňují převážně místní turisté. Ubytování v hotelu i služby jsou na poměrně slušné úrovni. Čím dál více se zde konají různé kongresy a veletrhy. Zrovna za týden (na přelomu září a října) se v iráckém Erbílu uskuteční multioborový veletrh Erbil International Fair. Jedná se o nejvýznamnější mezinárodní výstavu v regionu, a byla dokonce podpořena Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR.V létě, kdy panují na jihu horka, se tisíce iráckých rodin (převážně z Bagdádu) vydávají ochladit právě na sever do Kurdistánu. Tak tomu bylo i v době mého pobytu. Turisticky nejnavštěvovanějšími místy, kam se vydávám i já, jsou vodopády Bikhal a Gali Ali Bek. Ty druhé jsou zobrazeny na současné pětitisícové irácké bankovce. Nacházejí se asi 120 km severovýchodně od Erbílu, je to hezké místo s dramatickou okolní krajinou, určené k relaxaci. Je to takový „blízkovýchodní Grand Canyon“. Velké množství místních návštěvníků mě opravdu překvapilo, bylo způsobené letními prázdninami, které končí 25. září. Nicméně žádný z těchto vodopádů nemohu srovnávat s těmi, které jsem navštívil letos v jihoamerické Guayaně nebo v africké Angole. Oba irácké vodopády jsou na můj vkus hodně turisticky zaměřené, i když z velké části pouze na místní kurdské a arabské obyvatele. Jsem trochu zklamán.
Vodopády Bikhal
Vodopády Bikhal
Vodopády Bikhal
Místní turisté
Vodopády Gali Ali Bek
U vodopádu Gali Ali Bek
Krásné a dramatické scenérie, irácká bobová dráha jako bonus
Jedu o dalších 40 km dále ke kaňonu Rawanduz, který nabízí úchvatné pohledy na okolní krajinu. Na cestě se setkávám s obyčejnými lidmi, kteří vždy pomůžou, poradí, jsou vstřícní a dle mého názoru mají pokoru k životu. Kurdské ženy kupodivu v převážné většině nenosí šátky zakrývající vlasy, chodí klidně i v džínách a tričku, některé mají na hlavě i sluneční brýle. Starší ženy z konzervativních rodin zahalené jsou. Přesto je nemohu požádat o fotografii. K mému velkému překvapení mě můj anglicky hovořící průvodce bere do zábavního parku s příznačným názvem Pank. Po nedávné jízdě na elektrických koloběžkách v estonském Tallinnu mě čeká další premiéra: sjezd na bobové dráze. Ano, bobová dráha v Iráku! Před pár lety bych také nevěřil, že budu bruslit na moderním zimním stadionu v Kuvajtu, a stalo se. Nedávno jsem se díval z okna hotelu Harmony na bobovou dráhu ve Špindlerově Mlýně a ani ve snu by mne nenapadlo, že o měsíc později budu jezdit na bobu v Iráku. Cestou pozoruji horu Korek, která leží v nadmořské výšce 2 127 m a nachází se jen desítky kilometrů od íránských hranic. Na její vrchol jezdí lanovka. Oblast slouží i jako lyžařské středisko a v zimě se tam lyžuje. Další zastávkou je zajímavé historické městečko Shaqlawa, které se nachází na úpatí hory Safeen asi 50 km severně od Erbílu. V nadmořské výšce více než 1 000 m tam žije 25 000 obyvatel a historie města sahá až do 12. století. Posledním bodem dne je návštěva kurdského hradu Khanzad ze 16. století, který leží přibližně 25 km od hlavního města. Hrad si zachoval většinu svého původního tvaru, v rozích má 4 kulaté věže z kamene a sádry. V roce 2006 byl rekonstruován. Jedná se o úžasné archeologické naleziště.
Hrad Khazad
Na cestě
Kaňon Rawanduz
Na cestě
Na cestě
Kaňon Rawanduz
Kurdové a mexická Corona
Obyvatelé Kurdistánu jsou na svou zemi patřičně hrdí. Všude vlají vlajky jako o státním svátku. Slovo Kurdistán se objevuje všude kolem mne. Dozvídám se, že vedle dominujícího islámu zde přežívá v malé míře i východní křesťanství. A co víc, navštívil jsem dokonce nejstarší křesťanský klášter v zemi Mar Mattai Monastery, který je ukrytý v horách Alfaf, a v malé vesnici jsem si dal s místními křesťany dánský Tuborg a mexickou Coronu.
Co se týče mladých lidí, od mého průvodce Karwana jsem se dozvěděl, že snoubenci se mohou scházet bez doprovodu dalších osob. Ale seznamování stále probíhá podle tradic, ve shodě mezi rodinami a na doporučení přátel. Samotná svatba trvala až 7 dní, mnoho rodin ale od této tradice upouští, aby ušetřily. Jednodenní svatba dnes úplně stačí. Zajímavý je například zvyk, že budoucí manžel má přinést do manželčina domu zlato v hodnotě asi 5000–7000 USD. Nejmladší syn nebo dcera musí zůstat v domě rodičů a starat se o ně. Kdyby to potomci odmítli, byla by to pro rodinu ostuda. Péče o rodiče je běžná v mnoha asijských nebo afrických zemích. Rodina na prvním místě. Životní úroveň v Erbílu mi připadala nad očekávání dobrá. Po městě se prohánějí drahá auta, džípy japonských i amerických značek, lidé používají moderní technologie, všichni mají mobily a není problém být neustále online. Mladí lidé se baví a hlavně v pátek se celé rodiny scházejí v centru Erbílu, aby si užili společný večer.
Vydávám se k přehradě Dohuk Dam. Ta byla dokončena v roce 1988 s primárním účelem poskytovat vodu pro zavlažování. Leží přibližně 3 hodiny jízdy na severozápad od Erbílu, je vysoká 60 m a dokáže zadržet 52 000 000 m3 vody. Pro srovnání: Sečská přehrada není ani poloviční. K přehradě můžete jet dvěma cestami – buď zkratkou, nebo se vydat přes třetí největší irácké město Mosul. To je v posledních letech nechvalně známé především tím, že ho v červnu 2014 začal dobývat Islámský stát a po 6 dnech nad ním získal úplnou kontrolu. Následně v říjnu 2016 zahájily irácké vládní jednotky a jejich spojenci ofenzívu za osvobození města. Já jsem se Mosulu přiblížil na vzdálenost 36 km (vzdušnou čarou 20 km). V blízkosti přehrady Dohuk, kam jsem dorazil opět s mým průvodcem, se nacházejí jeskyně Chwarstoon a Inishke. Další místo, které jsem nechtěl v regionu opomenout, byl Cloud Palace, který stojí na hoře Karah ve výšce 2 051 m. V hlavě Saddáma Husajna se zrodil nápad, že by mohl lokalitu kolem Sersinku proměnit na prezidentský rezort, a přestože z něj zbyly jen betonové zdi, torzo stavby odhaluje kreativitu jeho tvůrců. Bohužel místo je nedostupné a hlídané armádou, takže trochu zklamání – nic jsem z něj neviděl.
V oblasti byly vybudovány čtyři skupiny paláců, ale na jejich současném stavu se podepsala irácko-íránská válka. V celé zemi je řada dalších paláců, některé ovšem nepřežily. Turistická centrála v kurdistánském regionu Dahúk se snaží o jejich obnovu a doufá, že přilákají více turistů – už kvůli neopakovatelné a krásné atmosféře celé oblasti. S tím mohu jen souhlasit. Jedním z největších paláců v Iráku je bagdádský Republikánský palác, ve kterém sídlil Saddám Husajn, než byl roku 2003 sesazen. Potom palác dokonce nějaký čas sloužil jako velvyslanectví Spojených států amerických.
Vzdušnou čarou 20 km
Zákaz
Poznávací značka
Takto se s mým průvodcem pohybujeme po Iráku
Obchod s alkoholem
Křestanská vesnice
Náboženství, se kterým se setkávám poprvé
Další zastávkou je Láliš, horské údolí, které se nachází v Šechanském distriktu guvernorátu Ninive, 60 km severovýchodně od Mosulu. Nejvýznamnější náboženské centrum jezídů. S tímto náboženstvím se v praxi setkávám poprvé. Je to taková etnicko-náboženská komunita, jejímiž příslušníky jsou především Kurdové a nikde jinde na světě se nevyskytuje. Jezídové však žijí různě po světě. Je to mix všech možných náboženství od hinduismu po křesťanství. Postupně jsem průvodce při jeho popisu všech těch pravidel, která musí Jezídové dodržovat, přestal vnímat a šlo to nějak mimo mě.
Každý jezíd by měl aspoň jednou za život vykonat pouť do této svatyně. U vstupu do údolí je tzv. Most přímé cesty, který tvoří hranici mezi světským a posvátným územím. Za ním musí všichni zout boty a chodit bosí. V tom horku, kdy měl vzduch 35° C a rozpálená země ještě víc, to moc příjemné nebylo, ale nakonec jsem vše zvládnul. Z Láliše si poutníci odnášejí posvátnou půdu, která je s pomocí posvátné vody vytvarována do kuliček. Zvláštní místo. Jak se říká, jednou stačilo.
Pokračujeme do velmi zajímavé archeologické oblasti Khanis s nálezy z období Mezopotámie asi 8 000 let před našim letopočtem. Ve skalách jsou vytesány různé motivy včetně postav. Oblastí protéká stejnojmenná řeka. Voda je čistá a ke koupání přímo vybízí, tak se jde na to. Ochlazení je příjemné. Koupe se tu pár místních mužů, u toho popíjejí whisky a kouří. Všechny zajímá, odkud jsem. Dokonce na jednom policejním check-pointu, kterých je na cestě mnoho, mi policista položí stejnou otázku, pak si se mnou „plácne“ a usměje se: „Z Čech? Jo, Petr Čech!“
Poslední krátkou zastávkou je Amádíja, ležící v guvernorátu Dahúk. Osídlení se datuje do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Jednalo se o sídlo paši a procházela tudy hedvábná stezka. Nachází se na severu země, blízko hranic s Tureckem. Město je postaveno na vrcholu hory stolového typu 1 400 m. n. m., má eliptický tvar, unikátní urbanistickou strukturu a jako opevnění využívá i přírodní útvary. Do hradeb jsou kromě městských bran vytesány sochy, které měly za úkol odstrašit případné útočníky. Bylo to významné město starověké Persie. Je tvořeno zhruba 1 200 domy a žije v něm okolo 6 000 obyvatel – křesťanů, muslimů i židů.
Láliš
Hrobka jezidů
Místní stařenky
Plnitel přání:)
Irácká kuchyně
Typické pro iráckou kuchyni je koření. Tradičními pokrmy jsou shawarma, falafel nebo jehněčí kebab, na který se dává zvláštní kyselá směs „koření“ sumaq. Setkávám se s masem hovězím, kozím, kuřecím a rybím. Zajímavá pro mne byla masqouf, což je ryba, která se peče a marinuje se solí, olivovým olejem a tamarindem. Přílohou k této pochoutce bývá nakrájená cibule, výborné kyselé okurky, rajčata a arabský chléb, tak jako u všech jiných jídel. Nejznámějším dezertem je sladká baklava.
Cesta domů
Severní Irák je relativně bezpečná oblast vhodná pro zkušenější cestovatele. Je především o jedinečné atmosféře a vlastním pocitu, že jsem navštívil další zajímavou část naši planety. Nelze zaručit, že se nic nestane nebo že se situace z nějakého důvodu nezhorší. Za posledních pár let se toho odehrálo v Kurdistánu mnoho, takže určitá obezřetnost je namístě.
Mým záměrem není někoho přesvědčovat, aby sem jezdil. Chtěl jsem sdělit, že i v této části naší planety jsou slušní a poctiví lidé, kteří nemají s terorismem nic společného. I v této části planety se žije, nikoliv pouze přežívá. Bohužel média ukazují převážně opak. Krásných a bezpečných míst je na světě mnoho, ale i tato návštěva mne obohatila a v určitých ohledech změnila můj názor na Irák – po cestovatelské stránce určitě!
Chtěl jsem s těmi, co cestování zajímá aktivně i pasivně, sdílet poznatky z cesty do oblasti, která v mnohých vzbuzuje respekt. Neberte v úvahu dogma, že se jedná o zničenou zemi, která nemá co nabídnout, je v ní spousta násilí i nepokojů a je šílenstvím do ní cestovat. I v této zemi jsou místa, kde je opravdu co k vidění. Stejně jako při mých předchozích cestách po arabských zemích se potvrdilo, že obyčejných lidí není třeba se obávat. Vzpomínám zejména na Sýrii nebo Saúdskou Arábii.
Zpáteční cestu si užívám naplno, opět na křídlech Qatar Airways. Z Erbílu do Dohá cestuji v přední části letadla zase úplně sám, tentokrát je bonusem česky hovořící letuška, která se zeptala, co jsem tady „proboha“ dělal. S navazujícím spojem do Prahy pak poprvé usedám do Dreamlineru 787 této společnosti a vychutnávám si pohodlí obchodní třídy.
V tomto roce bylo cestování plné překvapení a dobrodružství, která zdaleka nekončí. Po návštěvě karibského Haiti v době revoluce nebo africké Angoly jsem zvládl i obávaný Irák. Další cesta povede do exotického Bahrajnu a bude opět velmi specifická. Pokud mi čas dovolí, o zážitky se rád podělím.
Jak se ti cestopis líbil?
Daniel Valchovník procestoval 165 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 16 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil8 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Díky za report, chystáme se příští rok. Jinak, jako ostatní mě dost zarazila neznalost jezídů, tím spíš, když máš poctivě procestovaných 130 zemí na světě. A nakonec shoda podmětu s přísudkem je základ češtiny a fakt to bije do očí...
Ten kanon vyzera fakt brutalne. Toho sprievodcu si si bral lebo je nutne (z hladiska bezpecnosti/logistiky) alebo preto ze si chcel?
Nejsem rychlocestovatel a zároveň jsem nikdy neslyšel o jezídech. Tak to ani nemá význam číst dál.
Taky mě ta poznámka o jezídech zarazila. Minimálně při zprávách o IS a zvěrstvech na nich páchaných se s tím člověk setkal. Ale třeba Daniel nemá čas číst zprávy. ;)
Jasně, nesleduje světové dění a neví nic o Jezídech, jejich historii a současnosti... To je poněkud podivné. Ale možná je to trend doby (neřeknu ani slovo, kdyby šlo o nějakou marginální sektu o pár set duších).
Ne všichni se pohybujeme ve stejných sférách. 😉 Sice mě to taky trošku překvapilo, na druhou stranu nemůže každý vědět všechno a jak Dana znám, tak se ani nedivím, pokud nekouká na bednu a nečte zprávy...
Kaňon vyzerá parádne 👍
Zajímavé čtení, díky za něj.