DVA KLUCI V GRUZII

Když jsme zhruba rok před naší výpravou do Gruzie viděli na Streamu video od Adama Gebriana o děsivých 60 let starých lanovkách v Gruzii, konkrétně ve městě Chiatura, řekli jsme si, že tohle musíme vidět.
https://www.televizeseznam.cz/vi...mhd-206032
A tak jsme se o tuhle zemi začali zajímat více a došli k závěru, že tohle stojí zato vidět.

Do Gruzie se dá dostat samozřejmě nejlépe letecky, což nejvíce ulehčuje společnost WizzAir, která létá do druhého největšího města Gruzie - Kutaisi z Prahy a z blízké Vídně. Přestože jsme oba z Prahy, tak finančně byla pro nás varianta letět z Vídně daleko zajímavější. Chtěli jsme výpravu uskutečnit ideálně na začátku září, kdy už není tolik turistů, ale ještě není tolik zima. Termínově nám tedy nejvíce vyšlo datum 10.-19. září. Navíc v tomto období je v zemi nejmenší počet dešťových srážek.

Na konci článku jsme pak shrnuli pár rad na závěr :)

1. DEN

„Proboha, do jaký země to letíme? “

Odlet z Vídně byl v 5:55, což není zrovna ideální čas, ale výhoda byla, že jsme tím tak prakticky získali den navíc. Do Vídně jsme na letiště dorazili den předem cca ve 22 hodin s tím, že se tam pokusíme někde vyspat. Neměli jsme zavazadlo na odbavení, a tak jsme šli už večer rovnou ke gatům s domněnkou, že tam bude více klid. Klid tam sice poměrně byl, ale i tak jsme nic nenaspali. Letiště ve Vídni není pro nocující zrovna příliš komfortní.

Nástup do letadla proběhl relativně včas, ale pak přišlo něco, co jsme v životě nezažili. Letadlo bylo tak ze 70 % obsazeno Gruzínci, kteří nedokázali pochopit, že aby se letadlo mohlo pohnout, musí všichni sedět na sedadlech. Snad 50 Gruzínců neustále stálo v uličce anebo pochodovali po letadle. Zoufalé letušky se jim to snažily vysvětlit, ale je to prostě nezajímalo. Oni se rozhodli, že si prostě nesednou. Nakonec asi po 20 minutách se to povedlo a všichni si sedli. V tu chvíli jsme si řekli „proboha, do jaký země to letíme“? Najednou se skoro celé letadlo začalo modlit a to trvalo dokud nezmizel signál „připoutejte se“. Nato když tento signál zmizí, se vždy zvedne několik lidí a začne courat po letadle jsme už zvyklí, ale to co nastalo tady bylo až neuvěřitelný. Většina Gruzínců to pochopilo spíš jako začátek hry škatulata hýbejte se a začali si všichni navzájem měnit sedadla a to trvalo takhle až do opětovného zaznění signálu připoutejte se, kdy se vyskytl samozřejmě znova problém s posazením doplněného tentokrát problémy s vytažením roletek, zvednutím stolku atd. Než to všichni pochopili, tak jsme úspěšně v silném větru přistáli za doprovodu mohutného potlesku na malém letišti v Kutaisi.

V Gruzii se dá cestovat buď místní dopravou nejčastěji tzv. "maršutkami" což jsou staré, někdy i novější dodávky s několika sedačkami, které jezdí za pár korun po celé zemi. Jízda bývá často hodně dlouhá, jelikož pořád někde zastavuje a jede se, až se zaplní. My jsme se proto rozhodli půjčit si auto a procestovat tak zemi pohodlněji podle sebe.

O drsném provozu jsme toho před cestou načetli dost, ale pořád jsme si říkali, že to přece nemůže být tak strašné. Po prvních kilometrech se nám to i potvrdilo, provoz je vcelku normální. Sice nás občas někdo předjede i přesto, že se proti němu řítí kamion nebo potkáme pár aut, která už moc jako auta nevypadají, ale nic není tak hrozné, jak jsme všude četli. To se ale brzy změnilo....

maršutka

typické auto

„Měli pravdu, je to fakt šílený!“

Náš první cíl bylo hornické městečko Chiatura, ve kterém mají jezdit právě ty 60 let staré lanovky. Ale podle posledních zpráv, co jsme měli, jezdí už jen poslední dvě, což nám moc nevadilo, jelikož jsme měli přímo u nich zajištěný nocleh, a tak jsme se těšili, že se s nimi svezeme. Cestou jsme se ještě zastavili v Kutaisi s plánem udělat nějaký základní nákup. Tam jsme ale poznali to, o čem se všude píše. Totální chaos na silnici začal hned na první křižovatce, kdy na zelenou čekalo netrpělivě stádo aut a mezi nimi my a nechápali jsme, co se to děje. Zrcátka mají všichni asi na okrasu, teda pokud je ještě mají, jelikož podle stylu zařazování se do pruhu je nikdo nepoužívá a místo nich jim stačí klakson. Oni prostě jedou a je jedno, že tam není místo. Po přejetí druhé křižovatky jsme tak radši zaparkovali a řekli si, že nakoupit zajdeme radši pěšky. Ve městě byl ale totální chaos i na chodníku, a tak jsme si koupili na trhu jen čtyři broskve a radši jsme se vrátili k autu, ať zmizíme co nejrychleji pryč. U auta jsme nějakému chlapíkovi zaplatili jednu Lari (asi 8 korun), i když nevíme vlastně proč a pokračovali jsme dál. Cesta do Chiatury trvala asi dvě hodiny. Mimo města je provoz relativně v pohodě, dokud nepotkáte staré mercedesy, ve kterém zpravidla jezdí ty nejšílenější řidiči v Gruzii. Problém je, že to je zhruba každé desáté auto, takže to už tak v pohodě není. Silnice do zatáčky a do kopce, kdy se v protisměru řítí jedno auto za druhým, je pro tyhle řidiče nejlepší čas na předjíždění, všichni mají ruku vytaženou z okénka a prostě jedou. Nakonec jsme úspěšně dorazili celí zničení po dlouhém dni do Chiatury k ubytování. K našemu zklamání bohužel už i poslední dvě lanovky nedávno přestaly jezdit. Mohli jsme si je tak jen prohlédnout, což byla škoda. Na druhou stranu, když už i oni uznali, že už by to fakt jezdit nemělo, tak je asi dobře, že už to vlastně nejezdilo. Většina lanovek už je definitivně zbourána a místo nich se stavějí nové.

2. DEN

Na druhý den jsme měli v plánu přesun do hlavního města Tbilisi a prohlídku města. Přesun trval asi tři hodiny. Cestou nás překvapila i poměrně slušná dálnice, na které byl až podezřele klidný provoz, jakoby pro řidiče starých mercedesů byla dálnice až příliš přehledná a tak tam moc nejezdí. Doprava ve Tbilisi byla o něco klidnější než v Kutaisi, ale i tak to není úplně ideální, ale už jsme si docela i zvykli a začínáme se přizpůsobovat, jinak to prostě nejde. Ubytování jsme měli ve staré části města, maličký hezký apartmán. Majitelka měla zřejmě v oblibě modrou barvu, a tak vše v apartmánu bylo modré, maximálně bílé. Ze slušnosti jsem chtěl majitelce apartmán pochválit, a tak jsem jí svojí nepříliš dokonalou ruštinou řekl "красная квартира" (krasnaja kvartira) s domněním, že jí říkám, že je to krásný apartmán, ale pak mi došlo, že jsem vlastně řekl, že to je červený apartmán, což při pohledu na vše modré nám přišlo vtipné, no snad se paní neurazila.

Dominantou města je nový moderní most přes řeku a futuristická stavba galerie a koncertní haly, která ale nebyla dokončena, a tak budova za několik milionů (možná miliard) chátrá. Potom jsme se vyvezli lanovkou na vyhlídku nad městem, tentokrát už se jednalo o moderní lanovku a prošli si zbytek města.

futuristické stavby

stará část města

3. DEN

Třetí den jsme měli poměrně nabitý, náš cíl bylo městečko Stepancminda, které leží pod horou Kazbeki. Cesta je hlavní spojka Gruzie s Ruskem, a tak je silnice silně využívána. Silnice vede přes tzv. Křížový průsmyk, kdy se prakticky přes hodinu jede jen do kopce. Cestou ještě před stoupáním se zastavujeme na hradě Ananuri, který je poblíž silnice. Potom jsme pokračovali dál a začalo velké stoupání. Naštěstí silnice je relativně v dobré stavu, ale tady jsou pro změnu největším problémem až děsivě staré náklaďáky naložené až po střechu, které jedou do kopce max. 10 km/h a neskutečně se z nich valí černý kouř. Naopak v protisměru jsme potkali několik odstavených kamionů, které stály normálně na silnici v pruhu a podle zápachu měly pravděpodobně problém s brzdami, což tady není zrovna ideální.

Na konci stoupání jsme měli plánovanou zastávku u kýčovitého památníku Rusko-Gruzínského přátelství. Kousek od památníku jsme ještě zastavili u jakéhosi oranžového minerálního pramene.

hrad Ananuri

památník rusko-gruzínského přátelství

Potom už následoval sjezd do městečka Stepancminda, kde jsme se ubytovali. Nakonec nám zbyl ještě čas, a tak jsme se vydali o den dříve, než jsme plánovali na jedno z nejznámějších míst celé Gruzie - konkrétně ke kostelu Nejsvětější Trojice, který je nad městem. Ještě nedávno vedla ke kostelu těžce sjízdná cesta, ale teď vede až ke kostelu nová asfaltka, která se sice v jednom místě už z půlky sesunula, ale dá se tam tak jednoduše dostat. Je to trošku škoda, protože silnicí to místo ztratilo dost svoje kouzlo, ale i tak je to tam krásné a hlavně se nám naskytl výhled na horu Kazbek, která má 5 033 m n.m.

4. DEN

„Tady se fakt nedá spát“

Další den nás čekal nejkratší přejezd ze všech. V plánu jsme měli projít si blízké údolí Truso. První čtyři kilometry nejsou příliš záživné, a tak jsme je projeli autem. Dojeli jsme až k mostu přes řeku, kde jsme nechali auto a dál se vydali pěšky. Cesta vede přes opuštěnou vesnici okolo zajímavých pramenů, krásným údolím, které stojí určitě zato si ho projít. Došli jsme až ke hradu Zakagori, který leží blízko hranice s Jižní Osetií, což je zakázaná oblast Gruzie. Tam už jsme začali potkávat i vojáky, kteří střeží hranice, ty jsou však přátelské a všichni na nás mávali. Začal nás docela tlačit čas, a tak jsme se brzy vydali zpět, přece jenom k autu to bylo 12 km a je tam brzy tma. U auta jsme si na zahřátí dali "speciální Kazbek čaj" u staré paní, která tam měla stánek. Byl to obyčejný zelený čaj Lipton z pytlíku, ale bylo to teplé a to bylo důležité. Další noc jsme měli naplánováno, že přespíme v autě, měli jsme Ford Escape hybrid, což je docela velké auto, a tak jsme si mysleli, že to bude úplně v pohodě při srovnání s jinými dovolenými, kde jsme měli menší auta a spaní tam bylo docela pohodlné. Bohužel jsme zjistili, že zadní sedačky jdou sklopit jen částečně, a tak budeme muset ležet trošku v nepohodlné poloze. Navíc v noci začala být dost zima a tahle kombinace se ukázala jako naprosto šílená.

5. DEN

„Zaplať a doufej, že dojedeš“

Po nejhorší noci náš čekal dlouhý a náročný přesun až do městečka Mestia ve Svanetii. Přesun jsme měli naplánovaný na dva dny s tím, že někde cestou opět přespíme v autě a druhý den budeme pokračovat. Tuhle variantu jsme ráno hned zavrhli, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme 8 hodin do města Zugdidi a tam někde přespíme. Pokusil jsem se sehnat rychle něco přes Booking, jelikož jsme chtěli mít jistotu. Sehnal jsem podle fotek dobře vypadající apartmán, ale trošku mě znepokojovalo, že tam není žádná fotka, jak to vypadá zvenku. Cestou jsme se ještě zastavili ve skalním městečku Uplisciche. Část cesty vedla po dálnici, takže do té doby byla cesta relativně klidná, ale potom opět začal divoký provoz a bohužel jsme museli zase projet Kutaisi, jelikož dálnice okolo Kutaisi je zatím otevřená jen jedním směrem, samozřejmě tím druhým, než jsme potřebovali. Shodli jsme se, že v Kutaisi je asi nejšílenější doprava v celé Gruzii, ale to jsme nevěděli ještě, co cestou potkáme. Hodinu před Zugdidi jsme v dálce viděli kouř a rychle se přibližoval k nám, říkali jsme si: "Proboha, co to je?" Byla to svatební kolona po gruzínsku, což bylo asi deset starých mercedesů jedoucích na dvouproudové silnici vedle sebe rychlostí asi 130 km/h, kdy z každého auta vláli v okénku šílenci s dýmovnicemi a jeli. Tudíž pokud se chystáte do Gruzie a tohle někdy uvidíte, tak raději rychle uhněte. Za chvíli jsme potkali takovéto svatby ještě dvě, byla totiž sobota. Po fakt náročné cestě jsme dojeli k nějakému paneláku, kam nás dovedla navigace, že tady máme někde bydlet. Hned za námi přišel pán, zda to jsme my a odvedl nás do paneláku, kde v devátém patře byl náš apartmán. Nejvíce dobrodružný byl výtah, kde se muselo zaplatit v přepočtu asi 30 haléřů, aby se divně vrzající výtah mohl rozjet.

Uplisciche

automat na mince ve výtahu

6. DEN

Na šestý den jsme měli naplánovaný zbytek cesty do Mestie. Cesta vedla přes hory, ale byl zde poměrně klidný provoz, takže tři hodiny dlouhá cesta se dala docela v pohodě zvládnout. Cestou jsme se ještě zastavili u obrovské přehrady. Mestia je poměrně moderní rozvíjející se horské městečko, takže jsme si ho prošli a den zakončili v jedné z restaurací.

přehrada

stará část Mestie

7. DEN

Na další den jsme měli v plánu přejezd do nejvýše obydlené vesnice Usghuli. Cesta měla být dlouhá okolo 40 kilometrů, ale doba jízdy měla být přes dvě hodiny, jelikož se 30 kilometrů mělo jet terénem. K našemu překvapení bylo prvních zhruba 25 kilometrů po nové panelové silnici, což výrazně urychlilo cestu. Vypadalo to, že cesta je letos nová, jelikož nikde jsem nečetl o tom, že by tam vedla takováto cesta a navíc ještě na několika úsecích dodělávali svodidla. Posledních 15 kilometrů ještě terénem bylo, ale s tím jsme si slušně poradili. Cesta tak trvala hodinu a 45 minut. Bydlení jsme měli zajištěno v guesthousu "Dede". Paní nám hned při příjezdu vrazila do rukou nějaký katalog a začala vysvětlovat, že se u ní na dvorku natáčel film, který dostal v Karlových Varech ocenění. Poté nás uvítal její manžel a začal nám o tom vyprávět znovu. Ubytování bylo v částečně rozpadajícím se baráku, ale mělo to své kouzlo.

Následně jsme se šli projít proti proudu řeky do hor k ledovci. Tam jsme ale nestihli dojít, jelikož v šest hodin jsme měli mít večeři. Mezitím se zde ubytovali ještě dva Češi, se kterými jsme povečeřeli hromadu jídla, kterou nám paní domácí uvařila.

Guesthouse Dede

cesta do Usghuli

Usghuli

8. DEN

„Ze stodoly do mrakodrapu“

Tahle noc patřila rozhodně taky k těm zajímavějším, a to hlavně díky kuně, která v noci chodila na půdě a dělala neskutečný hluk, neustále podle zvuku tahala tam a zpátky nějaké větve. Paní domácí nám udělala výbornou snídani a přemlouvala nás, ať tam s ní ještě zůstaneme, jelikož prší. My jsme se ale nezalekli a po snídani jsme měli naplánovaný poslední velký přesun. Paní nám ještě na rozloučenou převyprávěla příběh s filmem ještě jednou, ale až teď jsme pochopili, že ve filmu hrála celá její rodina.

Celou noc pršelo a tak jsme dva Čechy, kteří s námi bydleli, odvezli do Mestie, jelikož cesta maršutkou na rozblácené cestě by byla možná až příliš dobrodružná. Náš cíl byl přesun do luxusního přímořského města Batumi, přezdívaného jako gruzínské Las Vegas. Cesta trvala asi 7 hodin.

Ubytovali jsme se za podivných podmínek v jednom z rádoby luxusních hotelů a večer jsme se vydali na procházku po promenádě okolo moře až k lanovce, která jezdí do půlnoci na vyhlídky nad městem. Batumi je na první pohled luxusní město, ale je to vlastně narychlo postavené nové město přímo do starého chudého města, takže to působí docela zvláštně.

v pozadí náš hotel

9. DEN

Na předposlední den v Gruzii jsme měli v plánu už pouze koupání v moři a následný přesun zpět k letišti, kde jsme měli nedaleko letiště zajištěné ubytování.

10. DEN

„Za 13 minut nám jede vlak a my jsme ještě v letadle, to asi nedáme.....“

Desátý a zároveň poslední den nás už čekalo pouze "užít si" posledních deset kilometrů gruzínského provozu, vrátit auto a odletět zpět do Vídně. Naštěstí tentokrát v letadle převažovali silně Češi, tudíž jsme odletěli relativně včas, ale i tak při přistání se přece jenom našlo pár Gruzínců, které už to prostě nebavilo sedět a začali se zvedat pomalu ještě v době, kdy letadlo brzdilo na dráze. Díky tomu jsme stáli někde asi 15 minut, než se zase všichni posadili a nám tak zbylo pouhých 13 minut na výstup z letadla a stihnout vlak z letiště. Přesto jsme to záhadně stihli a mohli jsme jet tak o 4 hodiny dříve do Prahy, než jsme původně plánovali.

ZÁVĚR

Na závěr bychom asi jen dodali, že to byla úžasná dovolená plná dobrodružství, nádherné přírody, zajímavých zážitků a šíleného silničního provozu. Přesto Gruzii můžu určitě doporučit, čím dřív se tam vydáte, tím uděláte určitě lépe, jelikož se začíná v Gruzii turismus dost rozšiřovat.

PÁR RAD NA KONEC

Podnebí v Gruzi je velmi různorodé a to i typy krajin. Ve městech je subtropické podnebí a na horách můžete mít i pěknou zimu, takže je potřeba se připravit na vše. Ve směru na východ země klesá úhrn srážek a někde jsme četli, že srpen a září je nejméně srážek. Také pozor na sníh, na nějaké místa se třeba ještě v květnu nelze kvůli sněhu dostat.

Místní a hlavně starší lidi velmi potěší, když je oslovíte gruzínsky, tak tady jsme dali dohromady pár slov, co jsme používali:

Gamardschoba - Dobrý den

Nachvamdis - Ahoj (ve smyslu rozloučení)

Kargad brdzandebodet - Na shledanou

Gmadlob - Děkuji

Diach - Ano

Ara - Ne

Přímo na letišti je možné si koupit SIM kartu s tarifem 5 GB dat v přepočtu za 120 Kč u operátoru MAGTI co nám doporučila autopůjčovna, že má nejlepší internet v Gruzii. A skutečně i v horách nebyl s internetem problém. To se hodí hlavně na navigaci. Na letišti jsou asi 4 prodejci, ale najděte si tuto a na základě pasu máte během 5 minut internet v telefonu.

Autopůjčovna se nám velmi osvědčila, komunikace byla s nimi výborná jak z Čech tak po Gruzii na Whatsappu a paní komunikovala výborně anglicky. Vše proběhlo v pořádku a auta mají ve velmi slušném stavu. GSS Car Rental: https://gsservices.ge/index.php?...p;lang=eng

Po celé Gruzii se ve větších obchodech a restauracích dá platit kartou a to i na všech benzínkách. Nám se velmi osvědčuje karta REVOLUT.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 5 x Velmi praktické!

📷 6 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 9 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ondra & David

Cestopis byl naposledy aktualizován 2020-06-12T09:06:40+02:00

Ondra & David procestoval 26 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil