El Hierro - kanárský trpaslík

Letos konečně, na třetí pokus, se nám podařilo náš vánoční trip nasměrovat na tento ostrov, který byl až do roku 2017 se svou plochou 268km2 tím nejmenším ze sedmi Kanárských ostrovů. Ne že by se poté rozrostl, jako třeba loni La Palma, ale jako osmý ostrov byla prohlášena i 10x menší La Graciosa.  V roce 2020 naši plánovanou cestu zrušily nejanosti okolo kovidových vstupních podmínek, o rok později zase CanaryFly, které už s velkým předstihem a na celkem dlouhou dobu zrušilo všechny místní lety na tento ostrov. Takže letos o Vánocích náš záměr konečně klapl.

Bohužel, konec kovidové hysterie a touha davů opět cestovat taky znamenal, že že cena letenek, ozvlášť na náš skutečně vánoční termín 25.12. – 01.01. byla oproti minulým letům i době před kovidem výrazně vyšší, kdy nejlevnější letenku na Kanáry ze všech dostupných okolních letišť se mi podařilo sehnat koncem jara asi za 6.000 Kč z Katovic na jih Tenerife, bez ostatních příplatků. Z jiných ceny začínaly na vcelku ulítlých 10.000 a po většinu roku pak dosahovaly cen o další dva až tři tisíce vyšší.

Tenerife je ideální přestupní bod, pokud chce člověk pokračovat na El Hierro, protože z Tenerife (Los Christianos) vyplouvá 6x týdně (mimo sobotu) trajekt. Cesta zabere asi 2,5 hodiny a zpátečka vychází na 110EUR na osobu. Jen pozor na časy, z Tenerife se vyplouvá pozdě odpoledne a v některé dny z El Hierro zpět zase brzy ráno, takže člověk jen takovým přesunem může ztratit až 2 dny pobytu na ostrově. My jsme proto zvolili cenově srovnatelnou, resp. často mnohem levnější, leteckou cestu, kdy těch letů ze severního letiště na Tenerife je denně 5 až 7. S tím, že drtivou většinu zajišťuje Binter a dvakrát za týden letí CanaryFly (pátek a neděle).

Obě společnosti nabízí několik cenových tarifů začínajících na 25-35 EUR za jednosměrný let. Jen pozor, místní mají ceny se 75% slevou (dotací) a naše několikátá návštěva Kanárů s meziostrovním přesunem tak opět ukázala, že vzhledem k těmto legračním cenám jsou hlavně u Binteru tyto levné letenky vybrány na dlouho dopředu, zatímco u CanaryFly, i když má letů mezi ostrovy obecně podstatně méně, je lze často za velmi rozumnou cenu koupit ještě na poslední chvíli. Takže v našem příadě, kdy jsme návštěvu El Hierro museli nějak vtěsnat do jednoho týdne, to znamelo, i když jsme si letenky objednávali půl roku dopředu, že let tam jsme měli s Binterem za 85 EUR, zatímco zpáteční s CanaryFly za 25 EUR. Všechny tarify jsou včetně odbaveného zavazadla, kdy obvykle, pokud let není polooprázdný, musíte na check-inu odevzdat i velký příručák.

Pro naši cestu jsme potřebovali celkem tři rezervace aut (o tom blíže později), kdy na rozdíl od předchozího roku a něco se už ceny s blížícím se termínem nějak rapidně nezvyšovaly, resp. zůstávaly stejné. Na poslední chvíli šly o max. 20% nahoru. Podobně ubytování. A lze říci, že u obou těchto položek je El Hierro obecně na cenově velmi přístupné úrovni.

Vyrážíme

Takže poté, co jsme se oslavili Vánoce typicky bramborovým salátem a kaprem, vyrážíme ráno po Štědrém dnu po zcela prázdných dálnicích do Katovic, kde parkujeme o pouhý kousek dál než obvykle, protože naše oblíbená dvě nejbližší parkoviště k letišti už více využívají svou polohu a proti minulým letům asi o 50% zdražila. Na parkovišti o pouhých 100 kroků dále tak za 8 dní parkování platíme 80 zlatek (420 Kč).

Na letištii je opět pohoda, dostatek míst ke klidnému posezení, i když dle čísel se letošní počet odbavených pasažérů velmi blíží těm nejlepším předkovidovým letům. Překvapivě, asi kvůli vánoční slabší směně, si vystojíme asi 30 minut u bezpečností kontroly. Prodloužený Airbus 321 je plný do posledního místečka a  ním v podvečer přistáváme na Tenerife. Auto pro dvoudenní pobyt a přesun po trase TFS – Puerto de la Cruz – TFN máme rezervované u Cicaru, protože PlusCar umožňuje vrácení na jiném místě až od 3 dnů. Za Fiátka 500 platíme za 2 dny 80 EUR. U kanceláře Cicaru není nikdo, takže jsme vyřízení za 3 minuty, zatímco hned vedle, u Autoreisen, je fronta tak na hodinu …

Už za tmy přijíždíme do Puerto de la Cruz, které 25. prosince, kdy mají Španělé hlavní vánoční den, naprosto dopravně kolabuje ze všech stran. A jen velikost našeho miniautíčka nám umožňuje najít malý parkovací flíček asi tak 3x daleko od ubytování, než jsme zvyklí. Pro dvě noci na Tenerife jsme opět vybrali naše oblíbené Tenerife Ving (60 EUR na noc pro 2 se snídaní), kam přicházíme zrovna ve chvíli, kdy zažíváme něco pro nás i po letech na Kanárech zcela nového. Do hotelu vstupujeme doslova pár sekund před silným slejvákem.

Intermezzo na Tenerife

Ten se naštěstí za chvíli uklidnil, takže vyrážíme do vánočního města plného lidí na „dvě“. Na rohu náměstí si v oblíbené zmrzlinárně dáváme jejich vynikající zmrzlinu a následně zjištujeme, že majitel se nedávno změnil a dnes tuto provozuje paní z Česka. A i když jsou Vánoce, kdy mají obchody ve Španělsku zavřeno, také zjišťujeme, že supermarket na náměstí funguje i dnes až do večera. Celou noc velmi silně prší, vítr lomcuje se skleněnými balkonovými dveřmi, takže se moc nevyspíme.

Probouzíme se asi do 13 stupňů (!!!) a nejen, že je pod sněhem Teide, ale i hřeben pod ní, odhadem tak od 1.800 m n.m.. Zkoušíme vyjet nahoru, ale už za Orotavou nám značka oznamuje, že cesta do NP Teide je kvůli sněhu zavřená. Volíme tedy náhradní, alternativní plán – návštěvu La Laguny. I zde parkujeme až někde v okrajové části, protože město je plné a žije. Procházíme centrální historickou čtvrť s několika obchodními třídami plných lidí. Asi dvě hodiny okukujeme kostely i paláce různých stavebních stylů a protože se počasí výrazně lepší, vyrážíme dál na jižní pobřeží, do Candelarie.

Zde je překvapivě lidí výrazně méně, parkujeme kousek od centra. Opět zkoukneme místní obrovský betlém a v otevřené bazilice na náměstí se můžem dostat i do prostor za oltář a podívat se na patronku ostrova, Pannu Marii Candelárskou, zblízka. Večer končíme v našem oblíbeném steakhousu VULK, kde si nás paní majitelka pamatuje a pokecáme i s jejím maželem, jehož steaky jsou prostě famózní. Já opět testuji skoro celou škálu piv z místního minipivovaru.

Přesun na El Hierro

Druhý den brzy ráno hned po snídani vyrážíme na severní letiště. Meziostrovní terminál v přízemí velikosti většího nádraží je plný lidí, místní lety tu startují v taktu snad 15 minut, ten mezinárodní v patře je o poznání klidnější. Let s Binterem plně obsazeným vrtulovým ATRkem na El Hierro trvá asi 40 minut a po nich dosedáme na 1.250 metrů dlouhou dráhu (proto tu létají pouze vrtuláky) místního letišťátka. Zde nás čeká malé překvapení, protože zatímco všude jinde má PlusCar své „kanceláře“ přímo na veřejných parkovištích, zde mají, spolu s druhým Cicarem, kancelář přímo v terminálu. U okýnka jsme jediní. Fasujeme WV Polo, které na 5 dní vychází včetně plné pojistky na 100 EUR.

Ihned vyrážíme do Valverde, hlavního města (tedy spíše větší vesnice) ostrova, kde máme s majitelem apartmánu domluveno předání klíčů na místní (zde jediné) benzince. V teréňáku se přiřítí nějaký Juan a během dvou minut dostaneme základní instrukce a klíče od apartmánu v La Restinga, což je s velmi velkou nadsázkou jediné „turistické středisko“ na ostrově, na jeho nejjižnějším výběžku.  Tam to máme asi 30 kilometrů, přes střed ostrova, kdy nastoupáme až do 1.300 metrů a pak pokračujeme dolů k moři. Tam nás vítá sevřená vesnička u moře, s přístavem, pár bloků domů s úzkými uličkami, na jejímž okraji, kousek bokem, stojí asi největší ubytovací na ostrově, třípatrová žlutá budova s asi 80 apartmány, s vlastními bazény, dvěma reatauracemi, lékárnou, prádelnou  i dostatkem parkovacích míst.

Protože do večera zbývalo ještě dost času, vyrazili jsme do asi 10 km vzdálené lokality Tacorón, ležící mimo hlavní cestu, na pobřeží západně od La Restinga. Jedná se o typické místní bazénky ke koupání mezi skalami a útesy, s dlážděnými chodníčky, plochami na slunění a nerezovými žebříky do vody. Vše doplněno několika „pařeništi“ – zastřešeným sezením a grily s roštem. Bohužel počasí, vítr i vlny byly daleko k tomu, aby to lákalo nebo vůbec dovolovalo koupání. Dle map má být kousek odtud i Ďáblova jeskyně, ale u cedule na začátku turistického chodníčku k ní jsme skutečně nepochopili, zda je schůdný nebo uzavřený. Dle jeho stavu o 300 metrů dál na útesech jsme seznali, že platí druhá varianta, takže jsme se vrátili.

Pokračovali jsme pak zpět do kopců, kde jsme nastoupali pěknou, rychlou a prázdnou okreskou do vesnice El Pinar, což je společně s hlavním Valverde a Fronterou třetí správní oblast ostrova. A k tomuto svému statusu se prý dostalo v roce 2007 dostalo tak, že si předtím místní obyvatelé dali na nějaké slavnosti s obyvateli jiných tehdejších správních celků přes hubu. Typickým znakem ostrova jsou dle výšky velmi proměnlivé teploty, takže zatímco dole u pobřeží je solidních 20, nahoře ve vesnici už jen 13 a ještě silně fouká. Takže zkoukneme malé centrum vsi, jestli se to tak vůbec dá nazvat, s betlémem, nafotíme obraz ostrova přes celou fasádu jednoho z domů a po chvíli se vracíme z polomrtvé vesnice dolů k moři do La Restinga, kde je počasí přeci jen příznivější, i když nějaká bouře Dana stále přináší silný vítr. cestou odbočujeme na nějakou polňačku, která nás zavede mezi nádherné malé vulkány v zelené krajině.

La Restinga je kompaktní vesnice či přímořské letovisko možná 6x6 bloků 3- a 4-patrových domů s úzkými, často jednosměrnými uličkami z tohoto pohledu prý nejživější na ostrově. To je ovšem nutno brát v místním kontextu, protože celé El Hierro v nejlepších dobách před kovidem navštěvovalo okolo 10.000 turistů ročně (skutečně, slovy deset tisíc). Vesnice má přístav pro menší lodě, chráněný  vysokým a dlouhým vlnolamem. A okolo pobřežní promenády je možnost koupání jak ve zde typicky drsných přírodních podmínkách, tak dokonce na jedné z velmi mála písčitých pláží.

Ta je černá, nachází se až na vnitřním konci přístavu, tudíž zde vůbec nejsou vlny jako všude jinde. Pláž je malá, samozřejmě s černým lávovým pískem, a dle některých zdrojů má mít prestižní modrou vlajku. Tu jsme zde ale vyvěšenu neviděli. Ve městě je několik otevřených barů a restaurací, ale několik dalších kovidová léta evidentně nepřežilo. Chvíli pátráme po kostelíku, protože jeho moderní podoba je velmi matoucí. Pak ještě jdeme obhlídnout dva místní markety. Výběr zboží je zde samozřejmě výrazně omezenější než na jiných, živějších Kanárských ostrovech, ale žádný problém pro několikadenní pobyt, vše základní a potřebné tu mají.

Den končíme večeří - tuňák a místní kanárské brambory a porce vepřovéha masa s hranolkami v restauraci přímo pod apartmánem. Proč zde, na konci světa, mají pivní podtácky Budvar, to se od pouze španělsky mluvící obsluhy nedozvíme.

Východní okruh ostrovem

El Hierro, i když je malé, nabízí spoustu zajímavostí, které objet je celkem časově náročné, protože od pobřeží musí člověk obvykle stoupat přes hornatý střed ostrova, kdy hlavní tahy jsou i ve 1.400 m n.m.. Naší první zastávkou je vyhlídka Tanajara nad El Pinar. Odtud pokračujeme k Mirador de las Playas, odkud je z výšky přes jeden kilometr výhled na východní pláže ostrova a stěnu prudce padající k moři. O kousek dál a něco níže, u vesnice Isora, je druhá vyhlídka – Mirador de Isora. Obě jsou od sebe vzdušnou čarou asi 1,5 kilometru, ale spojuje je i značený turistický chodník, kdy člověk sestoupá k hladině moře a pak se prukými útesy škrábe nahoru. Na té druhé vyhlídce, téměř na konci světa, je plně fukční WC a stejně jako pak na mnoha dalších místech, i SOS tlačítko pro turisty v nesnázích.

Pak nás čeká prvotřídní zážitek, kdy z Isory sjíždíme prudkou, klikatou a úzkou cestou dolů na východní pobřeží. Cestou se nám otvírají nádherné výhledy na všemožné vulkanické a lávové útvary. Pozor, tato cesta, i když je krásná a bez problémů sjízdná, se na některých mapkách ostrova vůbec nevyskytuje. Pak pokračujeme po slepé pobřežní silnici HI-30. Projíždíme asi kilometr dlouhým úzkým tunelem, jehož jednosměrný provoz řídí semafor, jediný na ostrově. Vzhledem k hustotě místního provozu to je zcela v pohodě a bez zdržení. Hned za tunelem je jedna z dalších přírodních zajímavostí ostrova, skaliska Rogue de la Bonanza, která se vypínají do 30 metrů nad hladinou kousek od pobřeží.

Pak pokračujeme až na konec cesty, kdy projíždíme kolem dobře hodnocené a doporučované restaurace Bohemia (!) a také hotelu Parador de el Hierro, což mají být spolu s lázněmi Pozo de la Salud jediné větší ubytovací kapacity na ostrově, resp. nyní je zřejmě už doplnil a překonal náš apartmánový komplex v La Restinga. Na konci cesty je pěkná kamenitá pláž Playa de la Arena, kde se chvíli sluníme, úplně sami. Přesunujeme se kousek na sever, na pláž Playa del Pozo, kde je i velké pařeniště a vstup do vody, je jak je zde obvyklé po žebříku.

Naší další krátkou zastávkou je pláž Bahia de Timiraque, velmi pěkná, kde vidíme dokonce několik lidí se koupat. Zde je na cestě na sever další tunel, tentokrát dvouproudý, na jehož jižním konci stojí bronzová socha mladíka s kyticí, který zde čeká na svou lásku. Projíždíme Puerto de la Estaca, což je trajektový terminál s velkým parkovištěm pro ty, co volí cestu na nebo z ostrova lodí. Asi kilometr od přístavu na vyhlídce u hlavní cesty se poprvé setkáváme s místní raritou, jalovcem, jehož koruna je pod neustálým náporem zdeformována až k zemi.

Další zastávkou je malá, kompaktní vesnička nad letištěm – Tamaduste, se velkou nabídkou malých ubytovacích kapacit. Je zde i pláž, resp. velké přírodní koupaliště schované mezi skalisky v proti vlnám chráněném zálivu, takže i když se k pobřeží řítí snad dvoumetrové vlny, ty se o skaliska tříští a v zálivu se dá bez problémů koupat, což si ale opět kvůli chladnému a větrnému počasí necháváme na rozdíl od rodinky odvážlivců ujít.

Návratovou večerní trasu volíme přes hlavní město Valverde, pod nímž si děláme zastávku u velké bílé sochy vedle hlavní cesty, což je dílo místního umělce, který takto využil a upravil původně místní skládku. Má se jednat o svérázné pojetí zjevení Panny Marie.  Zastavujeme kousek od centra hlavního města, procházíme hlavní obchodní třídou a pak scházíme k největšímu kostelu na ostrově. Ten je trojlodní a stojí na místě toho původního, který se kvůli nekvalitní stavbě v minulosti zřítil. Ani v hlavním městě není nic, co by stálo za větší zmínku, ostatně jde o městečko s 5.000 obyvateli. Takže zde žije polovina populace celého ostrova …

Na konci města směrem do hor se ještě stavujeme v jednom ze tří zde se nacházejích supermarketů, kde kvitujeme solidní nabídku hluboce mražených ryb a všemožné mořské havěti. Čerstvé ryby a trhy jsme na ostrově nenašli. Pozor, na mapách je i supermarket Hiperdino na druhé straně města, ale ten je mometálně mimo provoz. Cestou zpět na ubytování nás počasí opět zkouší, protože vrcholové partie ostrova pokrývá hustá mlha s viditelností tak 15 metrů. V La Restinga jdeme ještě něco dokoupit a maník za kasou nás už zdraví jako staré známé. Holla, buenos dias 😊

 Jihozápadní okruh

I další den máme cestovatesky velmi nabitý. Protože je pěkné počasí a na rozdíl od předchozích dnů není na vrcholcích ostrova mlha ani mraky, volíme tento azimut. Po vedlejších zatáčkovitých cestách a cestičkách nádhernými borovicovými lesy stoupáme k vyhlídce Mirador de la Llania, ke které je potřeba z parkoviště asi 300 metrů dojít. Jedná se o jednu z nejkrásnějších vyhlídek na ostrově, protože z výšky asi 1.350 metrů se vám otevře výhled na severní část ostrova nazývanou El Golfo, kde v dávných dobách proběhl obrovský půdní sesuv, kdy v moři zmizel objem 170km3. Zde tak má ostrov tvar půlkráteru o průměru asi 10 kilometrů. U parkoviště začíná i několik pohodových značených stezek o délce 4 až 7 kilometrů, které vedou z velké části běžně mlžnými vavřínovými lesy porostlými lišejníky, které jsou nad středním borovicovým patrem.

Hned z parkoviště odbočujeme na vedlejší hřebenovou cestu, která i když je v mapách značena stejně jako spousta jiných, tak se po zhruba dvou kilometrech mění na regulérní lesní cestu. Z ní se pak dá (opět až téměř nahoru) vyjet po asfaltu na nejvyšší bod ostrova, horu Malpaso se 1.501 m n.m., kdy alespoň posledních pár desítek výškových metrů jdeme po svých. Tyto partie ostrova jsou za dobré viditelnosti ideální pro turistiku, prože na rozdíl od pobřežních strmých částí ostrova jsou překvapivě ploché. Ostatně, El Hierro se prý s La Palmou historicky pře o titul nejstrmějšío ostrova.

My dále pokračujeme autem po lesní cestě dál na západ, i když značka Bad road se nás od toho snaží odradit. Naše Polo sice není žádný offroad nebo SUV, ale s trochou opatrnosti a pomalou jízdou i tuto trasu zvládá. Otevírají se nám pohledy především na jižní stranu ostrova a vulkanická krajina mění tvar i barvy co pár set metrů. Tento úsek zdoláváme se spoustou zastávek na focení asi hodinu. Po kterou jsme nepotkali aninohu. A až když sjíždíme k hlavní cestě, tak lesní dělníci, dělající probírku borovic, s úsměvem kroutí hlavou, čím tam jedeme. Pobaví nás i několik značek za sebou na této opuštěné lesní cestě upozorňující na tyto práce.

 

Sjíždíme z kopců a čeká nás další povinná zastávka na ostrově, Ermita de Nuestra Senora de los Reyes. To je velká poustevna s kaplí, kde je umístěna patronka ostrova. Ta je co 4 roky předmětem velkých místních slavností, které trvají měsíc, v jehož průběhu procesí se svou patronkou obchází celý ostrov. V poustevně jsou i záchody a obchod se suvenýry. Pak pokračujeme o kousek dál, opět po nezpevněné cestě, do lokality El Sabinar, která je symbolem ostrova. Zde totiž na náhorní planině jsou desísky a stovky větrem zkroucených jalovců. Fanoušci rockové hudby možná budou znát ten nejslavnější a nejfotografovanější, protože se objevil na přebalu alba Another World Bryana Maye, kytaristy Queen.

Další zastávkou je vyhlídka Mirador de Bascos, která je z poloviny kvůli sesuvu uzavřena. Počasí je zde jako na Azorech, takže pro fotografie a pohledy na severovýchod se nám doslova na pár sekund otevře okno mezi mraky a mlhou. Zastavujeme u velké sochy pastevce s honáckým psem na křižovatce a v nabitém programu pokračujeme k majestátnímu majáku Orchilla na jihozápadě ostrova. Kousek pod ním ještě sjíždíme k molu, které tento maják dříve, v dobách, kdy zde nevedla cesta, zásobovalo. Zase se jedná o klasickou možnost místního divokého koupání se zázemím pařeniště.

Kousek od majáku je krátký, asi 1,5 kilometru dlouhý, chodník k zajímavému památníku. V historii se zde totiž nacházel původní nultý poledník, protože El Hierro byl tehdy nejvzdálenější známý konec světa na tuto stranu. Následně si ovšem tento poledník přivlastnili Angličané a přesunuli nulu do Greewiche. Lze k němu dojít buď pěšky, nebo v případě, že máte čtyřkolku, i autem. Pokračujeme pak na sever, kde kolem několika vyhlídek jedeme velmi úzkou a klikatou cestou dolů k moři, k černé písečné pláži Verodal. Ta se nachází pod vysokými kolmými útesy a vy neustále slyšíte zvuky padajících kamínků a ve větru sypajícího se písku, takže nic pro slabší povahy. Pláž je otočena na západ, takže se zde sluníme a trávíme téměř konec nabitého dne. Na pláži je kvůli mořským proudům zakázáno koupání, ostatně i velké vlny byly varující.

O kousek dál na sever je zajímavou lokalitou Mirador Puntas de Guttieres, kde nad mořem mezi útesy ční skalní brána a z moře se vypíná několik sloupových skal. Pozor, odbočka není vůbec nijak značena, vedle cesty jen trčí dřevěný kůl. O kousek dál je ještě pláž Arenas Blancas, kde se snad dá za pěkného počasí i koupat, a turistický chodník okolo pobřeží s výhledy na pitoreskní divoké skalní útvary.

Ostrými serpentinami ještě vystoupáme do vesničky Sabinosa, což je neskutečný konec světa a i na „hlavní“ cestě máme pocit, že musíme skončit u někoho na dvorku. Už za tmy nás čeká průjezd přes Fronteru a stoupání v serpentinách bývalého hlavního tahu ostrova zpět nahoru a pak zase dolů k moři do La Restinga. Okolo hlavní cesty ve stoupání do středu ostrova je spousta pěkných vyhlídek, ale my už jedeme za tmy, takže nic na focení.

Sever ostrova

Další den dopoledne není počasí v horských partiích ostrova nic moc, tak volíme cestu na severní podřeží, po místních přírodních koupacích lokalitách. Na úplném severu ostrova je naší první zastávkou Charco Manso, úzký záliv s možná 10 metrů vysokým útesem okolo. V serpentinách, které vedou dolů k tomuto místu je hned vedle cesty jeskyně.

Další zastávkou je další z místních must see - Pozo de las Calcosas. Jde malou vesničku, kde vás zaujme pidikaplička. Z ní se prudkým chodníkem dostanete k umělému i přírodnímu koupališti asi o 100 metrů níže, která jsou u bývalé rybářské vesničky. Ta si dodnes zachovala svůj ráz, tvoří ji desítky malých domečků obložených šedým kamenem a pár velmi úzkých uliček. Na začátku osady je socha Zeuse, od stejného umělce, co dělal sochu u hlavního města, a také z odpadu. Chodník dolů je bezbariérový, takže odvážlivci to můžou zkusit i s kočárkem.

Pokračujeme na jihozápad po novém hlavním tahu ostrova, který pomocí dvoukilometrového tunelu spojuje Valverde a Fronteru. Tato trasa zkrátila vzdálenost mezi oběma sídly o polovinu, ze 33 km přes hory na 17 km po pěkné rychlé okresce, takže časově je to ještě výrazně rychlejší. Ve stoupacím směru má tunel také jediný dvojpruh na ostrově. Za tunelem odbočujeme k moři, k hotelu Punta Grande, což je dle Guinessovy knihy rekordů nejmenší hotel na světě. Má dva pokoje a je přestavěn z bývalé celnice. Upřímně, myslel jsem, že bude ještě menší.

V nedaleké restauraci Lays, také ji recenze doporučují, si dáváme velmi pozdní oběd. Přímo naproti restauraci je velmi moderně pojatá kaple s betonovým interiérem.  Pokračujeme k umělým bazénkům La Maceta. K nim je přístup bezproblémový, netřeba nikam daleko scházet. Asi o půl kilometru dál je další přírodní koupání – Los Sargos, ke kterému vede asi 200 metrů dlouhý dřevěný chodník a místo nabízí koupání mezi divokými útesy. Posledním takovým koupáním je Charco Azul ještě dál na západ, ke kterému se zase musí slézt asi 80 metrů dolů, což se nám už nechce. Krátkpu zastávku máme ve Frontera u kostela, který je zajímavý tím, že má "externí" zvonici na pahorku nad ním.

Přes tunel se vracíme na sever ostrova a silnicí HI-10 stoupáme na vyhlídku Mirador de la Peňa, která nabízí další z nádherných pohledů na severní polovinu ostrova. Tato vyhlídka s restaurací je známá hlavně díky tomu, že jejím autorem je známý rodák a umělec z Lanzarote – Cézar Manrique, A podobně jako vyhlídka Mirador el Rio na Lanzarote, i tahle nese jeho jednoznačný rukopis. My si sedáme do prosklené restaurace s výhledem na strmé stěny nad El Golfoa a se dvojkou vína a s místním kozím sýrem  pozorujeme západ slunce.

Pak úzkou cestičkou mezi kamennými zídkami pokračujeme k nedaleké poustevně Ermita de la Peňa, která je přilepena ke skále na hraně útesu. Boční cestou pak ještě jedeme zelenými pastvinami mezi mnoha kamennými zídkami a pár kravami na cestě k vyhlídce Mirador de Jinama (1.250 m n.m.). Místní lehce zvlněná a zelená krajina zde připomíná anglický venkov, Azory nebo dokonce naše louky a kopečky. K vyhlídce přijíždíme už za tmy a na skalní hraně zde tak fouká a mlha se snáší do údolí takovou rychlostí, že hned nasedáme a mizíme do La Restinga dolů k moři.

Tím jsme třemi cestovatesky intenzívními dny projeli snad vše, co jsme chtěli vidět. Poslední celý den na ostrově pak pojímáme zcela odpočinkově, kdy se vydáváme na konec místního vlnolamu, kde je nejjižnější geografický bod  Španělska (a Evropy). Poté trávíme odpoledne na malé místní pláži a vzhledem k tomu, že moře má na prosinec a Kanáry solidních 22 stupňů, tak se i několikrát vykoupeme. I když je večer Silvestr, tak v místním podání zde nejsou žádné větší akce, pouze po půlnoci pár desítek petard, asi nejklidnější Silvestr, co jsme zažili.

Ráno se balíme a mizíme na letiště. Cestou si děláme dvě krátké zastávky. První u vyhlídky Mirador de Jinama, kde je dnes lepší počasí i výhled než předevčírem. A druhou máme v polomrtvé horské vesničce San Andrés u kostelíku.

Na letišti je pohoda klid, lidí naprosté minimum, vrácení auta i check in je otázkou pár minut. Na odletové tabuli v poledne svítí všechny dnešní zbývající lety – těch všech pět. Naším letem s CanaryFly nás letí asi 30 takže letadlo není zaplněno ani z poloviny. Na příletu na Tenerife sever stačím u Cicaru, dřív než přijedou zavazadla, vyřídit auto. U okýnka jsem zase sám. Jindy bychom pro cestu na jižní letiště využili přímý autobus, ale dnes je státní svátek a v námi požadovanou dobu zrovna žádný bus nejede. Taxi je drahé, takže jako nejekonomičtější varianta přesunu TFN – TFS se tak ukázalo půjčení auta na dvě hodiny (50 EUR). I když máme rezervovánu zase „pětistovku“, dostáváme Seat Tarraco v plné palbě a automatu.

A protože máme časovou rezervu a je nádherné počasí, rozhodujeme se ještě zastavit na pláži v El Medáno. A zde po poloprázdném a klidném El Hierro zažíváme šok. Pomalu není kde zaparkovat a pláž i městečko jsou plné tisícovkami místních i turistů, turistické porno jak vyšité.

Takže rychle mizíme na letiště, kde je to v bledě modrém. Desítky autobusů, davy, na odletové tabuli svítí odlety ve 2 minutovém taktu. Když si chceme v BurgerKingu dát večeři, tak u objednacích automatů je fronta tak na 20 minut. Přitom hned vedle v místní občerstvovně pořídíme plné menu včetně pití a obrovské porce salátu z rybích plodů za 15 EUR. Letiště na jihu má novou přístavbu, ve které je bezpečnostní kontrola, která probíhá asi na 10 pásech, takže i při těch davech je to otázka 3 minut. Pak už jen nudný let do Katowic a cesta domů za „typické“ novoroční noční teploty plus 10 stupňů.

A jak se nám El Hierro líbilo?

Stručně a krátce – moc. Říká se, že jsou jen dvě možnosti – buď vás ostrov nadchne nebo vás naopak vůbec neosloví. My jsme ten první případ. Přírodní krásy ostrova jsou úchvatné. Jak jsem již zmínil, počet turistů na ostrově je zanedbatelný a více než o dva řády nižší než na čtyřech velkých ostrovech. Dokonce i 10x menší Graciosu navštěvuje 3x tolik lidí. To spolu s nízkým počtem obyvatel znamená, že je zde neskutečná pohoda a klid. Což ovšem nebude vyhovovat těm, kteří od dovolené očekávají ruch turistických letovisek, ty tu nenajdete ani náznakem.

Ostrov je ideální pro turistiku, celý je protkán spoustou značených stezek různé délky a náročnosti a na informačnch tabulích je zobrazován i výškový profil tras, protože výškové rozdíly zde často na velmi krátkém úseku dosahují přes kilometr. Problémem pak může být jen častá mlha a mraky ve vrcholových partiích a viditelnost na pár metrů. Kdekoliv jsme byli, tak počet lidí i turistů byl zanedbatelný, obvykle stačily prsty jedné či dvou rukou, na mnoha místech jsme byli úplně sami. Často jsme si připadali jak postapokalyptickém dokumentu Země bez lidí, neskutečný balzám na duši a relax v dnešním uspěchaném světě. Při toulkách po ostrově jsme si často všímali, že těch pár turistů jsme už viděli někde jinde. A v baru nebo obchodech nás už při druhé návštěvě zdravili jak staré známé.

Pár praktických zkušeností na závěr

O tom, jak se sem dostat, jsem se zmínil již v úvodu. Jen doplním pro dnešní dobu už vcelku výjimečnou věc – pro cestování místními dopravními prostředky včetně meziostrovních letů je stále vyžadována rouška. Ostrov lze procestovat po svých nebo lze využít autobusových linek, které pokrývají hlavní tahy a většinu mezi většími i menšími vesnicemi, ale do spousty míst, hlavně v horách a na neobydleném západě ostrova nezajíždí. Variantou je pak půjčení auta tak, jak jsme to udělali my. Na ostrově jsme viděli především CICAR a PlusCar, občas auto z nějaké místní půjčovny. Ceny půjčovného jsou zde nízké a lepší, než na větších ostrovech.

Celý ostrov je protkán velmi kvalitními silnicemi a každý, kdo má rád zatáčky, si přijde na své. Jen pozor, důležitost a třída silnice na mapě neříká nic o jejím stavu nebo šířce, protože několikrát se nám stalo, že zdánlivě páteřní tah byla kozí stezka, sic kvalitní a pěkná, zatímco cesta, která nebyla ani na mapě nebo jako polňačka, byla širší. Většina dopravního ruchu na ostrově probíhá po cestách HI-1 a HI-5 mezi Valverde a Fronterou, všude jinde je provoz naprosto zanedbatelný.

Na El Hierro je proti Tenerife dražší benzín, v době naší návštěvy 1,62 UER vs. 1,29 EUR, s tím, že stále platila 0,2 EUR vládní dotace na litr. Ta zřejmě s Novým rokem skončila, protože ten den už nám byla účtována plná cena. Na celém ostrově jsou jen 3 čerpačky DISA, v hlavním městě, ve Fronteře a El Pinar. Ta poslední je legrační, protože jde o jediný stojan.

S ubytováním není na El Hierro problém, kapacita především soukromých apartmánů, pokojů nebo i typických starých domečků vysoce převyšuje počet návštěvníků, takže i přes Vánoce byl výběr i v takové malé lokalitě, jako je La Restinga, veliký. A ceny ubytování jsou zde mírné, nás noc v nadstandardně vybaveném a velkém apartmánu vyšla na 45 EUR. Co zde vůbec nenajdete, tak to jsou velké a luxusní hotely či turistické komplexy. Ostatně celá turistická infrastruktura ostrova je z pohledu počtu návštěvníků vysoce předimenzovaná a ostrov bez problémů pojme klidně násobky jejich současných počtů, což ovšem vzhledem k charakteru ostrova nehrozí.

Vzhledem ke geografii ostrova je nutné počítat s velmi proměnlivým počasím, a to jak místně, tak hlavně s ohledem na nadmořskou výšku, kdy rozdíly během chvilky byly i 10 stupňů, takže teď v zimě bylo místy nahoře i jen 11. Nejedná se o primárně koupací destinaci, i když pár pláží zde je. Většina koupacích lokalit jsou buď umělé bazény nebo ty divoké, přírodní, kde může být koupání v době počasím a teplotami přížnivějšími určitě zajímavé.

Opět se nám potvrdilo, že každý z Kanárských ostrovů je jiný a pro El Hierro to platí 100%. Svým charakterem je vhodnou destinací jen pro velmi omezený a specifický druh cestovatelů. A i když je malý, tak jeho poznání, pokud si dáte pár túr, vám zabere týden nebo i víc.Takže pokud chcete strávit klidnou a pohodovou dovolenou, v nádherné přírodě a téměř bez lidí, s čistým svědomím můžeme El Hierro dopručit. Proti rušnému Tenerife nebo GC jde o úplně jiný svět.