Expresní dobrovolnictví na západě Keni

Proč Keňa?
Keňa má mezi ostatními africkými státy několik výhod. Jednak patří spíše k těm bezpečnějším a jednak se tam dá prakticky s každým domluvit anglicky. Ebola tam v té době také nebyla, ta se objevila až během našeho pobytu:) Nemalou výhodou je i cena letenek – akce do Nairobi se objevují pravidelně a nám se podařilo ulovit letenky se Saudií na trase Vídeň–Jeddah–Nairobi a Nairobi–Jeddah–Mnichov za 10 300 Kč. V neposlední řadě děkuji paní IvaněBl, jejíž cestopis nám taky dodal odvahu jet do Keni na vlastní pěst.

Nairobi

Maji Moto

Savana u Maji Moto

Proč dobrovolnictví?

Považuji se za realistu. Altruistická stránka dobrovolnictví v Africe je s velkým otazníkem – pracovní síla je levná a bylo by mnohem jednodušší zaplatit místní obyvatele. Dobrovolnické agentury fungují z mého pohledu spíše jako cestovky, které umožní vhled do opravdu autentického života místních. Na internetu se jich dá najít spousta a nebojí se říct si o velké peníze: 300 € za registraci a 250 € za každý týden. Tohle rozhodně podporovat nechci. My jsme se ovšem po několikatýdenním hledání na internetu dostali k místní organizaci CIVS, která nabízí dobrovolnictví, stravu a ubytování za 300 € na měsíc, případně 100 € na týden. Projekty se navíc dají v průběhu celkem flexibilně měnit. Člověku to zároveň umožní opravdu poznat, jak lidé v Keni mimo turistické oblasti žijí, a to s určitou zárukou bezpečí a pomoci ze strany organizace v případě potíží.

Naše dobrovolnictví
Jako medici v 6. ročníku jsme dobrovolničili v místní poliklinice a nemocnici Mt. Olives v Mosochu, vesnici vzdálené 15–20 minut od centra západní Keni – města Kisii. Nemocniční dobrovolnictví bývá obecně o něco dražší – my jsme platili 250€ za 2 týdny. Bydlení jsme měli zajištěné v rodině ředitele nemocnice, konkrétně v jeho bytě 4+1 asi 10 minut jízdy matatu od nemocnice.

Naše nemocnice

Nádvoří nemocnice

Infoleták s prvním záchytem eboly

Itinerář: (program mimo dobrovolničení a seminář jsme si zařizovali po vlastní ose)
1. den: přílet, orientační seminář, prohlídka centra Nairobi
2. den: Nairobi->Narok->Maji Moto
3. den: Maji Moto->Narok->Nyakoe
4.-6. den: Dobrovolničení
7. den: Dobrovolničení + výlet k Viktoriinu jezeru
8. den: Dobrovolničení + Nyakoe->Sekenani(Masai Mara)
9. den: Safari Masai Mara
10. den: Sekenani->Narok->Nyakoe
11.-14. den: Dobrovolničení
15. den: Dobrovolničení + Nyakoe->Naivasha
16. den: Naivasha->Nairobi
17. den: odlet ve 2:25

Čtvrtek 26.9.

V 5 ráno přilétáme do Nairobi. Přichází první menší šok. Všichni sice mluví jakousi alternativní angličtinou, ale moc jim rozumět není. První den mám málem problém rozlišit, jestli mluví svahilsky, nebo anglicky (obojí jsou úřední jazyky). Postupně se to však lepší. Zařizujeme si SIM kartu u Safaricomu za 2 150 KES – bez keňského čísla se tu kvůli jejich platebnímu systému M-Pesa nedá dlouhodobě fungovat. Taxík od CIVS na nás čeká už hodinu, ale najít ho, jak v tom provozu krouží před letištěm, je náročné. Jsme jediní běloši široko daleko, takže náš řidič to má podstatně jednodušší v hledání než my. Cesta do našeho guesthousu trvá 30 minut. Nachází se v rezidenční a relativně bezpečné čtvrti Nairobi – Buruburu. Dostáváme typickou keňskou snídani – toasty a čaj – a pak míříme na orientační seminář do centrály dobrovolnické organizace, která je pěšky zhruba 10 minut od ubytování.

Letiště v Nairobi

Které auto je naše?

První snídaně

Seminář splňuje přesně to, co jsem od něj čekal – slyšet od místních, co je opravdu nebezpečné a jaká opatření se dají reálně dodržovat. Hlavně v noci nechodit po městě pěšky, ale vozit se taxíky od dveří ke dveřím. Na delší cesty mezi městy se po setmění raději nevydávat, protože keňské silnice jsou o hubu i za světla, natož za tmy. V centru Nairobi nenosit nic drahého a dávat si pozor na vytržení telefonu z ruky. Problém je i v bezpečných čtvrtích typu Westlands, kam se stahují lidé ze slumů, jako je Kibera a další. V Nairobi komáři přenášející malárii nejsou, mimo město už je to ale horší.

Hlavní ulice v Buru Buru

Centrum Nairobi

Frozen matatu

Po obědě vyrážíme s naší průvodkyní do centra. Z Buruburu do Nairobi jedeme místním matatu, cestou tam ještě za mimošpičkovou cenu 60 KES (zpátky ve špičce už za 80 KES). Městská matatu v Nairobi jsou v podstatě dodávky předělané na autobusy, s oddělenou kabinou řidiče a kamerami v prostoru pro cestující. Hraje v nich hlasitá hudba (kterou prý nemusí ani starší Keňané) a na videoklipy se dá dívat dokonce na několika obrazovkách. Zastávky ale bohužel nikde neukazují. Po výstupu na konečné v centru musíme dávat opravdu velký pozor na věci – tolik pofidérních lidí jsem neviděl ani v Brně před hlavním nádražím. Spousta lidí na nás ukazuje jen proto, že jsme bílí, a někteří nám hned nabízejí své služby a zboží. Dva pánové jsou obzvlášť nepříjemní a jdou za námi asi dvě ulice. Ani paní z dobrovolnické organizace už nevypadá úplně jistě, a tak si od nich raději kupuje dvě lízátka, aby dali konečně pokoj. Úplně bezpečně jsme se rozhodně necítili a bez průvodkyně bych se sem určitě nevydával.

Convention Center

Cedulka doprava s nápisem keep left

Centrum Nairobi

Naším cílem je Kenyatta International Convention Centre, které nabízí výhled na celé město. Studentské vstupné je v přepočtu asi 80 Kč. Po celém dni tu opět potkáváme aspoň pár bílých turistů, ale také několik keňských škol na výletě v hlavním městě. Průvodkyně nám shora ukazuje jednotlivé čtvrti i místo, kde proběhla demonstrace za nezávislost. Rychle se stáváme „obětí“ školních výletů – všechny třídy se s námi chtějí vyfotit, samozřejmě hlavně proto, že jsme bílí. Později za námi chodí ještě menší skupinky, aby měli fotku i v menších skupinkách. Všichni jsou ale moc milí, to se jim musí nechat. Cestou zpět se ještě zastavujeme ve směnárně a rovnou si necháváme poslat peníze na M-Pesa. Když vidím paní s tlačítkovým telefonem, jak nejistě vyťukává mé keňské telefonní číslo – což rozhodne o tom, jestli mi dorazí těch 10 000 korun, nebo ne, jsem krapet nervózní, zda to vůbec dojde. Klidné mysli nepřidává ani další cesta přes centrum na matatu zpět. Se zastávkou v supermarketu Quickmart v Buruburu jsme ale kolem čtvrté odpoledne v pořádku zpátky na guesthousu a po náročném dni si užíváme zasloužený odpočinek.

Výhled na Nairobi z KICC

Se školním výletem

Další výhledy

Sobota 26.9.
Ráno míříme taxíkem na centrálu Ena Coach. Původně jsme chtěli jízdenky na bezpečnější a pohodlnější autobus, ale čas nám úplně nevyhovoval, takže jsme nakonec vybrali matatu od Ena Coach s kapacitou 14 míst. Cena je 1 700 KES a zahrnuje i vodu a Wi-Fi. Oficiálně je potřeba dorazit 30 minut před odjezdem a nechat si lístky vytisknout (což se zpětně ukázalo jako zbytečné). Nakonec odjíždíme o půl hodiny později. Nairobi je hodně ucpané, ale i cesta dál za městem je plná přetížených kamionů a zlepšuje se až za Maai Mahiu.

Jako v RegioJetu

Opice u cesty

Zavazadle nejsou problém

Do Naroku přijíždíme se zpožděním 90 minut. It is what it is. Už na nás čeká na benzínce hotelový transfer do Maji Moto Cultural Campu za 50 USD – na místě bychom určitě sehnali levnějšího taxikáře, ale nechce se nám nastupovat do auta k úplně neznámému Keňanovi; aspoň v prvních dnech máme ještě nějaký pud sebezáchovy. Pánové přijeli v autě dva – v Africe je to asi práce pro dva lidi. Každopádně s sebou máme spoustu věcí (překvapivě stany, když jedeme kempovat) a oni usoudili, že se tam asi nevejdou (vešli by se). Majitel kempu se tak vydal tradičně po masajsku 40 km nazpátek pěšky. Tak vypadalo naše první setkání s Masaji. Cestou přemlouvám řidiče k rychlému jídlu v supermarketu, jenže Quickmart není rychlý, ani když to má v názvu, takže se naše zastávka protahuje skoro na hodinu. Africké pojetí času je zkrátka dosti abstraktní. Ve čtyři odpoledne jsme konečně v kempu.

Výhled z terasy

Naše stany

Tento kemp patří k těm luxusnějším – jedna noc v jejich stanu vyjde na 120 USD za osobu. Pokud si ovšem vezmete vlastní stan, ušetříte 100 USD. A ano, stan navíc jsme táhli jen kvůli tomuto kempu. V ceně těch 20 USD za osobu jsou totiž všemožné aktivity, takže téhle nabídce prostě nešlo odolat. Navíc jsme tady úplně sami, bez ostatních turistů, jen my a Masajové. Odpoledne jdeme navštívit masajskou minivesničku, ve které žijí tři vdovy a jež funguje jako jakýsi skanzen pro návštěvníky kempu. Masajové nám vysvětlují, jak tradičně bydlí, fungují (nebo spíš nefungují) a proč mají tak malá okna – aby jimi sloni neprostrčili chobot a nenabírali si jídlo přímo z kuchyně. Což by mě, dít se mi to doma, taky štvalo. Pak ještě lezeme na jediný kopec v okolí a stíháme západ slunce nad vyprahlou savanou.

Výšlap na vyhlídku

Savana

Masajové

Po návratu do kempu už máme připravenou večeři za těžké resortní peníze – 15 USD. Je to batátová polévka a plus minus to samé jídlo, co jsme měli v Quickmartu za dvacku. Nám se tu naštěstí líbí i tak. Po večeři jdeme k táboráku; Masajové zpívají tradiční písně a nás zase nutí zpívat české táborové písničky. Před stany nám celou noc hlídkuje jeden Masaj. Co je tam tak nebezpečného, nám říct nechtěl, ale aspoň si máme s kým popovídat, pokud bychom šli v noci na záchod.

Návrat k večeři

Rozdělávání ohně

Tábororák

Neděle 27.9.
Ráno před odjezdem si dáváme teplou sprchu, kterou tam ručně pumpují z vesnických horkých pramenů. Maji moto v masajštině znamená právě horké prameny. To ještě nevíme, že sprchu vidíme na týden naposledy. Dopoledne nás Masaj James vede k samotným pramenům a vidíme, jak ženy perou prádlo v řece. V té době si ještě myslíme, že jde o masajskou tradici, jenže ono se pere skoro v každé keňské řece! Pak nám ukazují ještě nádrž, odkud berou studenou vodu a kam v noci chodí pít sloni. Cestou se zastavujeme u různých bylinek a stromů, které se používají v masajské přírodní medicíně.

Nádrž se studenou vodou

Nedělní prádlo

Hot springs

Do našeho dnešního cíle jedeme opět přes Narok. Oběd zase nestíháme a opět nás to nemusí mrzet – matatu totiž jede z Nairobi a už za 10 minut staví v půli cesty na odpočívadle. Přichází zřízenec a oznamuje všem „bratrům a sestrám“ v autobuse, že si uvnitř nemají nechávat cennosti a mají 10 minut na to, aby si něco koupili. Je to jediné místo, kde neberou M-Pesu, zřejmě kvůli rychlosti (poprvé v Africe vidíme někoho pracovat rychle). My si dáváme kotel hranolek za 17 Kč a chapati za 8 Kč. Dvě přílohy – přesně takhle se to v Keni dělá.

Keňský motorest

Náš Ena Coach matatu

Hranolky

Čím víc se po třech hodinách cesty přibližujeme k našemu cíli – vesnici Nyakoe – tím je okolí zelenější, což je oproti vyprahlému Naroku příjemná změna. Byt 4+1 ve třetím patře jsem si pod pojmem „ubytování na keňském venkově“ upřímně nepředstavoval. Vypadá v pohodě a zjišťujeme, že nás tu bude bydlet celkem devět – rodina se dvěma dětmi, hospodyně a my čtyři. Holky dostávají menší pokoj s jednou palandou, kde se budou tísnit. Mně je trochu trapné obývat prakticky největší pokoj v bytě sám, ale rodina je silně křesťansky založená a společný pokoj by tu neviděli rádi. Takže se se svým luxusním pokojem, kde bydlím sám, musím nějak srovnat.

Naše bydlení

Výhled z balkonu 10/10

Můj hogofogo pokoj

Už večer zjišťujeme, že jídlo tu mají chutné, problém je jen v jeho masivním množství. Všechno se to opravdu nedá sníst a rodina vůbec nevypadala nadšeně, když jsme se snažili naznačit, že už máme dost. Úsměvná je i situace se sprchou – žádná totiž neexistuje. Koupelna má tak 2 × 1 m, je v ní záchod bez prkénka, 30 cm od země kohoutek s dešťovkou, pod ním lavor a v podlaze odtok. Sprchová hlavice nad hlavou sice visí, ale neteče z ní nic. Kdyby měli v lavorku aspoň menší nádobku na polévání při mytí, situaci by to trochu zlepšilo, jenže tu bohužel nemají. Ale nevadí, postupně si na místní podmínky zvykáme. I když vystřídat se v koupelně v devíti lidech, a ještě do toho zvládat každodenní praní, které v tom lavoru probíhá taky, je docela záhul – co si budeme nalhávat.

Pondělí 28.9.
Na projekt se dojíždí matatu za 30 KES, někdy za 50 KES podle nálady řidiče. Matatu nemá žádné předem určené zastávky – stačí mávnout víceméně na jakoukoliv narvanou neoznačenou dodávku a zastaví vám. Vejdeme se vždycky, i kdyby z dodávky mělo několik lidí trčet ven. Platí se hotově nebo přes M-Pesu průvodčímu. Když chcete vystoupit, stačí zaklepat na střechu auta a máte vyřešeno.

Ranní čekání na matatu

Vlezou se úplně všichni

Lidi trčící ven nevadí

Většina zaměstnanců nemocnice snídá suchý toustový chleba až v práci. Jen jednou týdně bývá smažené mandazi – něco na způsob koblihy. My místo toho chodíme dopoledne na čaj. K obědu bývá bezmasé jídlo: střídají se fazole s rýží, čočka s rýží, zelené banány a rýže se zelím. Místní doktoři to považují za pestrou a vyváženou stravu. Překvapivě to chutná lépe než v českých nemocnicích, tedy kromě zelených banánů uvařených na způsob brambor, které nám moc nejedou.

Fazole s rýží

Nádobí všechno v plastu

Zelí s rýží

Všichni se s námi chtějí bavit, celou dobu co jsme v Keni. Na venkově je velkým zvykem podat si s každým ruku, na centrále CIVS nás ale naštěstí naučili trik, jak se tomu vyhnout a nikoho neurazit – ťuknout si s nimi pěstí. A fakt to funguje. Klasická konverzace se beze srandy skládá z pozdravu a otázky, odkud jsme: „Z Česka, to je hned vedle Německa.“ – „Aha, já bych chtěl jet do Evropy, ale nemůžu dostat víza, nemohl bych bydlet u vás doma?“

Čtvrtek 1.10.
Po pár hodinách v nemocnici nás bere ředitel nemocnice na výlet k Viktoriinu jezeru. Pronajímá Toyotu Probox i s řidičem za 7 000 KES. Nejprve jedeme do města Mbita. Tam je most, který postavili Číňané a který nás pan ředitel nutí přejít pěšky. Je z něj krásný výhled na okolí a v řece pod námi vidíme plavat i varana. Překvapivě plave celkem rychle.

Most

Varan

Výhled na jezero

Na druhém břehu už je to bez varanů. Zato jsou tu všude vylovené ryby a místní v jezeře perou prádlo i nabírají vodu do barelů. A to navzdory tomu, že je jezero plné parazitů. Na rozdíl od okolí Nyakoe, kde prší každý druhý den, v oblasti kolem Viktoriina jezera spadne déšť – když už vůbec – většinou přímo nad vodní hladinu. Lidé tak v podstatě ani jinou možnost nemají.

Rybářské lodě na jezeru

Všechny ryby vyprodané

Minirybky

Další zastávkou je hotelový plážový resort Rusinga Island Lodge – kapka luxusu u Viktoriina jezera. Potkáváme tu ale i školní zájezd, takže tak horké to s tím luxusem zase nebude. Náš řidič s námi odmítá jít na molo, protože se bojí vody. Dáváme si kolu a pan ředitel se rozčiluje, že je třetinková lahev miniaturní, a vyptává se, jestli máme v Evropě taky tak malé. Využíváme vzácné příležitosti v podobě splachovacího záchodu a po pár fotkách pokračujeme dál.

Resort

Nejhezčí záchod v Keni

Cestou zpět zastavujeme ve městě Homa Bay. Míříme do jedné vyhlášené místní restaurace. Ředitel nám vysvětluje, že ty hotelové sice bývají stejně drahé, ale nemají takový odbyt, takže tahle je zaručeně lepší. Zná se tu s majitelem a představuje nám i své další známé z governmentu, se kterými spolupracuje.

Poslední zastávkou je městský přístav v Homa Bay. Už je večer, a tak se to tu zase hemží čerstvě vylovenými rybami. Chvilku klidu na trhu přerušuje politik, který před blížícími se volbami donesl místním prodejcům plastové nádoby jako předvolební dárek. Všude na světě je to stejné. :) My ovšem míříme přímo na jezero, kde máme domluvenou krátkou projížďku. Prý je to very safe. Dostáváme vesty, ale po pár minutách to otáčíme. Dneska na to prý není počasí. Od téhle chvíle už tady výrazu very safe nevěřím. Na bytě máme k večeři ryby, co jsme koupili na trhu, a chutnají fakt skvěle.

Pátek 2.10.
V pátek ve dvanáct třicet nás vyzvedává taxík, který nám pomohl objednat ředitel nemocnice za keňskou, a nikoliv „mzungu“ cenu – 14 000 KES (2 350 Kč). Mohli jsme sice jet autobusem do Naroku a potom taxíkem nebo Toyotou Probox do Sekenani, což by určitě vyšlo levněji, ale cestou bychom zabili celý den a my potřebovali být aspoň dopoledne ještě v nemocnici, když už jsme tedy na tom dobrovolnickém pobytu.

Cesta je v pohodě až do chvíle, kdy z ní mizí asfalt. Říkáme si, že to v sedanu ještě nějak doklepeme. (Kdybychom jeli přes náš známý Narok, tak je cesta rychlejší, po asfaltu a se zastávkou v Quickmarketu na oběd, jen tak mimochodem.) Následně přichází další překážka v podobě brány národního parku a my jsme trochu vystrašení, že po nás budou chtít 200 USD za osobu jen za průjezd, nebo se budeme muset vracet a jet dalších 7 hodin po polní cestě. Ani jedno teď rozhodně nepřichází v úvahu. Vycvičení z nemocnice zdravíme strážce svahilsky – na Habari odpovídáme Nzuri a na Mambo zase Poa. Následné svahilské debatě mezi strážcem a řidičem už nerozumíme, nakonec nás však pouštějí dál. Řidič jim prý řekl, že my bílí jsme jeho příbuzní a jedeme na oslavu. S naším rozhrkaným autem si nikdo naštěstí nemůže myslet, že to se safari myslíme vážně.

Asfalt zmizel

První zebry

Masajové pod stromem

My jsme se tak už první den podívali do národního parku Masai Mara, a to úplně zadarmo. Pak nám zbývá ještě vyjet z parku se stejnou pohádkou přes další bránu, opět bez problému. Náš řidič stále nezná cestu, což byla jediná věc, co měl vědět. Další brána, další strážce. Ten nás nepouští. Ne snad kvůli tomu, že by nevěřil, že jsme řidičovi příbuzní, ale je 18:30, park zavírá a my bychom nestihli vyjet. Tím pádem jsme nuceni si cestu o další hodinu prodloužit. Nově zvolenou cestu Google Mapy neznají, Mapy.com naštěstí ano. Jenže mezitím se setmělo a reálně není vidět ani na jednotlivé odbočky. V půlce poslední etapy této rallye nám ještě na pět minut kříží cestu krávy, které Masajové ženou z pastvy.

Cesta nekončí

Brána národního parku

Stádo krav přes cestu

Po 7 hodinách (místo 4,5) přijíždíme rozbití a zaprášení na ubytování v Kanunka Homestay v Sekenani, 4 minuty od brány NP. Toto ubytování ale rozhodně nebylo vybráno náhodou. Před odjezdem jsem měl za lubem sehnat studentské vstupné do Masai Mary za 50 USD. Klasické stojí 200 USD, a vzhledem k tomu, že to není jediný nutný výdaj na safari, je to opravdu hodně. No a po obepsání všech kempů v okolí byl Masaj Kanunka jediný, kdo ho zvládl sehnat. Šel kvůli nám dokonce dvakrát na bránu zjišťovat informace. Později sice přiznal, že na něj nemáme oficiálně nárok (oficiálně studentů musí být aspoň 12), ale že zná správné lidi na bráně a že to stačí. I tak jsme vezli papíry ze studijního oddělení, že tento výlet je oficiální akcí MUNI. Kdyby jen paní na studijním věděla, že to nepodepisuje kvůli dobrovolničení, ale protože potřebuju 75% slevu na safari. :) Navíc je nutno dodat, že Kanunka vycházel nejlépe i finančně (45 $/osoba/noc s plnou penzí) – s jídlem byl levnější než nocleh v okolních kempech ve vlastním stanu. Jídlo bylo dobré, ale na domácí stravu v bytě pana doktora nemělo. Prostě už správně udělané fazole poznáme.

Sobota 3.10.
Den pro nás začíná ještě za tmy v 5:10, v 5:45 nás vyzvedává soukromé safari auto za 180$ a vyrážíme na safari – největší highlight celé naší keňské expedice. U brány před námi čekají dvě auta; během velké migrace tu prý stojí kolony desítek vozů. Studentské vstupné prochází. Ráno zastavujeme u běžnějších zvířat, okolo desáté se to ale láme a začínáme jezdit tam, kam si řidiči zrovna vysílačkou dají vědět – za slony, lvy, lvicemi nebo levharty.

Sekenani gate

Východ slunce

Buvoli

Taky se občas stane, že se na lvy stojí fronta klidně patnácti aut, v nichž kolikrát sedí jen jeden dva lidé. Taková je realita toho, jak vypadá safari v Keni. Celkový zážitek to ale zkazit nedokáže, zvířata jsou fakt luxusní. Za celou dobu máme čtyři zastávky, kdy vystupujeme z auta: piknik se snídaní, polední pauzu na toaletu na odpočívadle, pěší procházku podél řeky se strážcem parku (1 000 KES) a piknikový oběd.

Piknik

Hroši

Hranice s Tanzánií

Ke konci máme ještě menší drama: někdo zahlédl nosorožce, a tak skoro hodinu uháníme asi 70 km/h parkem ve snaze ho dostihnout. Zhruba deset minut před zavíračkou pro denní návštěvníky je nakonec jasné, že nosorožce neuvidíme. Zatáhl se na kopec, kam auta nemůžou. Byla to aspoň pěkná zápletka na konec dne a taky záminka, proč v životě vyrazit ještě na nějaké další safari. Zničení se vracíme před sedmou večer na ubytování. Užíváme si večeři, teplou sprchu a usínáme spokojeně vyčerpáním.

Žirafa

Lev

Slon

Neděle 4.10.
Čeká nás už jen cesta nazpět na západ Keni do Nyakoe. Jedeme za stejnou cenu 14 000 KES, pěkně po asfaltu přes Narok. V Naroku děláme pauzu v Quickmartu, kupujeme si hot dog a nějaké dárky pro hostitelskou rodinu a do nemocnice. Cestou nás poprvé v Keni zastavují policisté. Checkpointů jsme viděli už opravdu dost, ale v matatu nás nikdy nezastavili. Na checkpointech policisté běžně vybírají drobné úplatky – aby nedošlo k nedorozumění, nejen od bílých, ale úplně od všech. Ti, co nás zastavili, byli dokonce líní si vymýšlet důvod, za co peníze chtějí. Můj otrávený obličej jim moc šancí nedává. Chvíli hádají, odkud jsme. Pokud prý nemám hotovost, můžu jim to poslat přes M-Pesu. No určitě, vám tak budu něco posílat. Stěžují si na žízeň, dostávají do dvojice jednu půllitrovku vody a jedeme pryč. Je hrozné vedro a vlhko, auto nemá klimatizaci a my čekáme jen na déšť, který zrovna dneska nepřichází. Po krásných pěti hodinách jsme zpět v Nyakoe.

Quickmart

Hotdogy ve slevě

Dělají i vlastní tousťák

Pátek 9.10.
Ráno vyjíždíme nazpět směr Nairobi. Tentokrát jedeme velkým Ena Coachem a to pohodlí se za stejnou cenu 1 700 KES prostě nedá srovnat. Dokonce nám řidič volá, že u nás za půl hodiny bude. Luxus – kdyby to ovšem nesděloval jen ve svahilštině. Autobusy tu fungují trochu jako letadla a kromě cestujících nakládáme po cestě i spoustu carga. To znamená i menší zdržení, protože do obyčejného matatu se toho zase tolik nevejde. Klasická zastávka na odpočívadle nesmí chybět. Nevystupujeme na konečné, ale už v Mai Mahiu, kde nám bez problémů zastaví i mimo jízdní řád a kde na nás čeká objednaný taxík za 5 000 KES do kempu Fisherman’s.

Ena Coach

Výstup v Maai Mahui

Původně jsme chtěli stihnout ještě walking safari na Crescent Islandu, a proto jsme vzali taxík místo lokálního matatu. To se ukázalo jako velmi naivní time management – silnice jsou totálně ucpané přetíženými kamiony. Když se taxikář snaží trochu pospíšit, předvádí takové manévry, že na něj voláme pole pole. Umřít na keňských silnicích slisovaní mezi kamiony za to opravdu nestojí. Jedeme tedy přímo do kempu a domlouváme se s řidičem na programu na další den. Kemp Fisherman’s leží přímo u jezera, což znamená možnou přítomnost hrochů. A kvůli tomu tu taky jsme. Druhým důvodem je férová cena 1 000 KES za noc ve vlastním stanu. Mají tu elektrický ohradník, který by nás teoreticky měl ochránit před těmito nemalými zvířaty, a navíc v noci po areálu obchází hlídač. K večeru se ochlazuje, je okolo 15 °C. Vyrazíme ještě do místní restaurace v okolí – vaří suprově, ale cena 80 Kč za porci je vyloženě turistická, to pardon. Okolo 23:00 jdeme na lavičku poslouchat, jestli náhodou už hroši nevylézají z vody. Tma je jak v pytli, není vidět vůbec nic. Pár zašustění sice slyšet je, ale nejspíš to nic nebude. Jdeme spát a nařizujeme si budíček na jednu ráno, abychom hrochy přece jen zahlédli.

Sobota 10.10.
Ambiciózní plán vstát v jednu ráno kvůli naší lenosti padá. Nic není slyšet, a tak se ze spacáku rozhodně nesoukám. Situace se ovšem mění ve 2:45, kdy mě budí strašně, ale strašně hlasité spásání trávy. To už jsou určitě hroši. Vylézám ze stanu. Překvapivě je tma. Vidím nějaký černý flek dvacet metrů od stanu, ale zaboha nejsem schopen rozlišit, jestli je ta černá věc před, nebo až za ohradníkem. A tolik soudnosti mi ještě zbylo, abych to nechodil zkoumat zblízka. Za pár minut zvuk ustává a vzdaluje se. Zůstáváme vzhůru, je to strašně napínavé. Ve 3:30 vychází ze své boudy hlídač kempu s baterkou. Je to tak 300 metrů od nás. Když na hrochy posvítí, vidíme je celkem jasně. A rozhodně překonali ohradník, kluci šikovní. Tohle mi stačí. Jdu spát. Samozřejmě se mi v té trošce spánku zdá, jak mě ve stanu chce sežrat hroch. To k téhle noci už tak nějak patřilo.

Stany

Fakt je tam.

Ale el. ohradník neporušen

Ráno celkem spěcháme. Nesnídáme ve stanech, které už máme sbalené, ale na lavičce kousek vedle. Koupit si k toustům a sušenkám na snídani ještě banány nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Opice v tomhle kempu jsou fakt potvory a je jich tu strašně moc. Během chvilky jsme obklíčeni asi dvaceti kousky. Jeden banán nám stihly uloupit – to, že jsme seděli hned vedle nich, jim bylo úplně fuk. Zbytek jsme do sebe raději rychle naházeli.

Vyzvedává nás včerejší taxikář, který nám za 10 $ na osobu zařídil prohlídku ve vývojovém centru pěstování růží. To má i speciální showroom a přeprodává vyšlechtěné odrůdy přímo pro velké skleníky, které lemují celé jezero Naivasha. Centrum spadá pod nizozemskou firmu De Ruiter. Fotit sice můžeme, ale na fotkách nesmí být logo společnosti. Trochu to působí, jako by prohlídky byly neoficiální a šlo jen o přivýdělek keňského managementu, o kterém v Nizozemsku nemají ani ponětí – jiné skleníky totiž turisty dovnitř vůbec nepouštějí. Otevřeno mívají jen tři dny v týdnu. Návštěva je fakt zajímavá: věnuje se nám pán, který má zjevně na starosti prodej, a je vidět, že o tom opravdu dokáže mluvit. Dokonce si musíme vydezinfikovat ruce; taková hygienická opatření neměli ani v naší venkovské nemocnici. Prohlídka trvá hodinu a projdeme během ní prakticky celý areál. I do něj v noci občas zavítají hroši.

Takový lepší květinářství

Showroom

Mají i jiné věci než růže

Po růžích máme v plánu walking safari na Crescent Islandu. Jen se tam musí lodí – to jde buď přímo z kempu, nebo z místní veřejné pláže Karagita, kde sídlí většina společností a odkud je to zároveň nejblíže. Můžu doporučit společnost Tranquility Boat Rides: je nejlevnější, vyjde na 2 500 KES za loď tam, čekání i návrat zpět. V ceně je zahrnuta hodina čekání, každá další půlhodina stojí 500 KES. Jde vlastně o jedinou loďku, kterou provozuje místní odhodlaný rybář. Strašně se snaží – vábí a krmí pelikány, na rybu láká dokonce i orly. Pak nám zastavuje u hrochů; pro někoho možná až moc blízko, ale stačí si říct.

Lake Naivasha

Pelikáni

Lebka hrocha

Na Crescent Islandu nabízejí dětské (11 $) i studentské vstupné (22 $). Na webovkách je mají uvedené úplně bez podmínek. Jenže dorazíme k pokladně a paní si začne vymýšlet různé výmluvy, proč na studentské vstupné (podotýkám mezinárodní) nemáme nárok. Nakonec nabízí slevu 10 % z dospělého. Nejsme první, kdo se s nimi hádá. Když už jsme ale na ostrově, tak to přece jen zaplatíme. A pozor, nejde to v dolarech, i když jsou v nich ceny uvedené. Aspoň při přepočtu na šilinky používají kurz, který je pro nás výhodnější.

Odpočívající hroch

Pozující žirafa

Jedna ze dvou zeber

Trošku mi to přišlo jako scam. Na papíře to zní super, ale z těch zajímavějších zvířat jsme viděli jen čtyři žirafy a dvě zebry, což mi za 33 dolarů přijde málo. To už je asi zajímavější projet vedlejší Hell’s Gate National Park na kolech za 50 $. Ale to už záleží na preferencích každého z nás. Celkově nám to i s plavbou zabralo určitě přes dvě hodiny. Od pláže nás taxikář veze do města Naivasha na stanoviště matatu. Za celodenní pojíždění a zprostředkování skleníků s růžemi platíme 1 000 KES na osobu.

Matatu z Naivashy do Nairobi stojí za dvě a půl hodiny jízdy 350 KES na osobu. Zcela upřímně nevidíme mezi tímto matatu a matatu od společnosti Ena Coach žádný rozdíl – kromě toho, že tohle odjíždí rychleji, prostě hned, jak se zaplní. Bezpečnost se nám zdá stejná. Znovu je ale šílené vedro, od cesty se práší, a tak místní zavírají okénka bez ohledu na to, jestli uvnitř dodávky zbyl ještě nějaký kyslík. V Nairobi se zastavuje tak, jak si kdo řekne. Nechceme zajíždět do úplného centra, protože je tam všechno zasekané, a tak vystupujeme u Nairobské univerzity. Řidiči levnějších taxíků nás vůbec nejsou schopni nabrat – absolutně nechápou koncept mapy a to, jak funguje. Pořád se ptají, kde nás mají vyzvednout, i když to v aplikaci přímo vidí. Reálně pro nás až po dvaceti minutách přijel objednaný Uber van za 1 500 KES. Cesta v kolonách odpolední špičky zabere hodinu, ale my si sedíme v luxusním autě s klimatizací, aniž bychom se museli na kohokoliv lepit. Připadám si jako někde ve wellness.

Na parkovišti mají i velbloudy

Gauč je na motorku tak akorát

Figuríny mají trochu jiné proporce

Do domu dobrovolnické organizace přijíždíme se setměním. Ještě ale potřebujeme nakoupit suvenýry, a tak běžíme už za tmy do nejbližšího Quickmartu. Venku si ještě hrají děti, takže je to v pohodě, o hodinu později už bych ale ven rozhodně nevycházel. Dostáváme večeři, dáváme si teplou sprchu, aby nás nevyhodili z letadla, a ve 22:45 nás už vyzvedává Uber na letiště. Cesta s přestupem v odstřelované Saudské Arabii už je ale jiný příběh.

A na kolik tahle sranda na osobu vyšla?

Letenky se Saudií (Vídeň-Jeddah-Nairobi & Nairobi-Jeddah-Mnichov) - 10 300 Kč
ETA - 34 $
Dobrovolnický program (jídlo, ubytování, trasfer z letiště)- 250€
Maji Moto (doprava, vlastní stan, aktivity, večeře) - 60$
Safari (ubytování, plná penze, studentský vstup, safari jeep) - 185$
Výlet k Viktoriinu jezeru - 1750 KES
Ubytování ve Fishermans Camp - 1000 KES
Skleníky DeRuiter - 10$
Walking safari - 27$
Tranquility boat - 750 KES
Bus do Kisii a nazpět - 5100 KES
Taxi do Maai Mahiu - Naivasha a celodenní pojíždění okolo jezera - 2250 KES
Uber po Nairobi - 375 KES
RegioJet Brno-letiště Vídeň - 299 Kč
Doprava Mnichov letiště-centrum - 8€
RegioJet Mnichov-Praha - 299 Kč
RegioJet Praha - Brno - 170 Kč

Celkem všechny náklady (krom očkování a antimalarik):

29 500 Kč/osoba

Pozn. pár dní po našem návratu byla zavedena povinnost cestovního pojištění za 44$ a i dobrovolnická organizace pro rok 2027 lehce zdražila (<2 týdny 150€, >2 týdny 300€). Americké ministerstvo zahraničí zařadilo Keňu před pár dny do bezpečnostního levelu 3 (původně 2): Reconsider travel - Contains Areas with Higher Security Risk, a to kvůli riziku únosu, eboly a demonstrací - příští rok jsou v Keni velké volby.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 0 x To chci taky zažít!

❤️ 0 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal martinemec

Cestopis byl naposledy aktualizován 21. 10. 2026

martinemec procestoval 37 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 6 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil