Faerské ostrovy - aneb první sólo výlet
Shrnutí mojí cesty a snad i nějaké ty užitečný tipy!
Cestopis z roku 2022 napsala Larach
Faerské ostrovy – aneb první sólo výlet
Psalo se 2.1.2022 a já místo abych se učila na zkoušku, která mě čekala za 3 dny, jsem kupovala letenky a sháněla ubytování na Faerských ostrovech. Sem jsem se chtěla podívat už hooodně dlouho a konečně se tato vysněná destinace stane realitou!
V tomhle cestopise chci popsat svoji cestu a jednotlivé dny a zároveň předat i nějaké rady pro pohodlné cestování po Faerech.
24.6.2022
Budíček ve 3 ráno a jedeš. Kam? Na letiště a pak směr Vágar. Ale zase nepředbíhejme, tenhle výlet není zase až tak jednoduchý. První mě čekal let do Amsterdamu. Hned co jsme vzlétli nám rozdali „snack“ – aneb banana bread, který byl překvapivě velmi dobrý. A jen co jsem ho otevřela a měli rozdávat pití (asi tak 15 minut po tom, co jsme opustili runway) hlásí paní vedle mě letušce, že se manželovi špatně dýchá. Doteď jsem viděla medical emergency jenom tak ve filmech, ale zanedlouho se ozvalo z reproduktoru, že máme medical emergency a ať doktoři naběhnou! Na palubě byli hnedka 2. Díky této situaci se už pití nerozdalo, ale naštěstí jsme zdárně doletěli do Amsterdamu! Tam jsem proběhla celé letiště než jsem se dostala ke správnému gatu (samozřejmě to bylo to nejodlehlejší křídlo letiště) a měla jsem zhruba hodinu, než měl začít nástup do letadla. No, ale co se zase nestalo, byla rozbitá jetway (taky jsem si googlila co to je, měl by to být ten nástupní tubus) a že teda budeme mít zpoždění a možná měnit gate. Naštěstí to docela brzy opravili a my mohli vyrazit do Kodaně. Tam už jsem na přestupu nemusela chodit nikam daleko, protože další a poslední letadlo stálo o 2 gaty dál. Let z Kodaně už byl pod záštitou Atlantic airways a jediné, co nám nabídli zdarma, byla voda/čaj/kafe, zbytek se musel kupovat. Tak jsem si vytáhla připravenou svačinu.
Z okna už jsem viděla slavný Drangarnir (kamenný oblouk v moři) a šup a už jsme přistávali. Runway funguje na zajímavém principu, letadlo přistane, dojede nakonec, tam se otočí o 180°, dojede do půlky a zahne k letišti. Letiště je skutečně rozsáhlé, má 2 gaty, a odletová a příletová hala je to samé, dokonce vás hned u vchodu vítá cedule "duty free on arrival"!
Vyšla jsem tedy ven a v info stánku si pořídila 7denní kartu na dopravu za 700 DKK (no nekup to, že jo). Chvíli jsem si poseděla a asi za 20 minut mi jel modrý autobus č. 300 do Tórshavnu. Přestože mají autobusy v jízdním řádu napsáno jen pramálo stanic, staví skoro všude, kde je značka zastávka. Pokud chcete vystoupit, stačí zmáčknout tlačítko STOP, které je přímo nad každou sedačkou. Autobus pak zastaví na nejbližší označené zastávce. V některých městech/vesnicích jsou zastávky klidně 3 (např. Midvágur) a v některých třeba jen 1 (např. Sandavágur).
Autobus mě dovezl na autobusový terminál, který je hned u přístavu. Zjistila jsem odkud mi pojede další den loď a šla jsem hledat své AIRBNB. To se mi podařilo skoro hned a já jsem už mohla domů hlásit, že jsem živá a zdravá.
Po malém oddechu jsem vyrazila do víru velkoměsta (v Torshavnu žije 20 000 z celkových asi 50 000 obyvatel). Cestou jsem si vyzvedla ne úplně nápomocnou mapičku v infocentru, které bylo asi 100 metrů od mého ubytování.
Prošla jsem si přístav, starou část města, „centrum“, pevnost Skansin a cestou jsem se stavila v supermarketu, kolem kterého jsem měla cestu. Málem jsem měla infarkt z cen, které jsou v podstatě stejné jako v Česku, ale jen to vynásobit 3,5x. Koupila jsem 2 banány a sušenku za 50 Kč a pokračovala dál. Zkusila jsem pak ještě další obchod, kde už jsem udělala trochu větší nákup.
Autobusový terminál/přístav
Bývalý parlament
Pevnost Skansin
Výhled na město
25.6.2022 – Nólsoy
Ráno jsem se vydala do přístavu a v 7:45 se nalodila na ferry č.90 na Nólsoy. Všechny autobusy a lodě (krom té na Mykines) jsou zahrnuté v té cestovní kartě a červené autobusy po Tórshavnu a blízkém okolí jsou zadarmo. Vystoupila jsem v malém přístavním městečku ( tak to přeháním, vesnici - žije zde 213 lidi).
Nejprve jsem se vydala městem na sever ostrova, pak si prošla vesnici a zamířila jsem na trail na úplný jih ostrova. Cestou jsem našla (potkala) i lamu, která je místní raritou. Trail byl označený modrými kolíky a “pyramidami” z kamenů. Trail byl označen jako moderate (vzdálenost tam a zpět 12 km, 5 hodin – plus dodatek, že není náročný, ale je dlouhý). Jinak popis trailu zněl asi nějak takto: “green, wet, flat, beautiful”. První asi kilometr byl do prudšího kopce, ale poté již následovala plochá cesta plná mokré trávy a ovcí. Skoro celou dobu je v dálce vidět konec ostrova – aneb místo, kam mířím. Pokud vám nestačí jeden maják, asi 1,5 km je ještě jeden maják na nejzazším výběžku ostrova. Já si pěkně poobědvala u majáku a vydala se pomalu zpět.
Cesta zpátky mi ubíhala o mnoho rychleji a taky jsem potkala několik lidí, kteří narušili poklidnost celého trailu. Naštěstí šli opačným směrem než já. Když jsem se opět vrátila ke vstupní bráně na trail, zbývala mi asi hodina, do odjezdu trajektu. Prošla jsem si tedy ještě městečko, vyfotila další spoustu fotek a v klidu si posvačila na prosluněné lavičce.
Trajekt
Nolsoy
Označení trailu
Maják na konci ostrova
26.6.2022 - Mykines
Tentokrát jsem si mohla pospat o něco déle (ale vzhledem k téměř konstatnímu světlu venku, jsem byla vzhůru už dřív). Došla jsem do přístavu/na autobusový terminál a busem č. 300 jsem jela až na konečnou do Sorváguru, kde jsem “přestoupila” na loď č. 36 na Mykines. Proti trajektu na Nólsoy byla loď výrazně menší a tak byla cítit každá vlnka. Z lodí mi špatně nebývá, ale přeci jen jsem byla ráda, když jsme dorazili do přístavu. Párkrát jsem se totiž bála, že skončíme někde rozpůlení na útesech, protože jsme jeli opravdu hodně blízko.
Mykines je jedním z oblíbených cílů turistů a proto se z nich dá vytěžit spousta peněz. Zpáteční cesta lodí stojí 120 DKK a navíc se ještě platí hiking fee 250 DKK. Letos byla bohužel cesta k slavnému majáku na jednom z cípů ostrova zavřená (kvůli loňskému sesuvu půdy). To mě docela mrzelo, protože hiking fee zůstalo stejné.
Na ostrově je malinká vesnička, do které vedou prudké schody od přístavního mola. Na ostrově jsem si prošla, co šlo a co vypadalo jako cesta. Nafotila jsem si spoustu fotek útesů a papuchálků (další z lákadel ostrova). Až na zavřenou cestu k majáku se výlet vydařil. Počasí bylo nádherné. Na lodi zpět jsem se pak dozvěděla, že takhle pěkně zde bývá 1-2x za sezónu a jinak je zde mlha, vítr a déšť (tedy typicky faerské počasí).
Kromě nádherného počasí jsem měla ještě jedno ohromné štěstí. Cestou zpátky nás totiž vzal kapitán delší cestou kolem známého skalního útvaru Drangarnir. Nejenže jsem ho hodně chtěla vidět, ale navíc jsem ušetřila hodně peněz. Výlet na výhled na tento útvar stojí 550 DKK, protože se nedá jít bez průvodce a výlet lodí k němu potom 650 DKK. Já to měla zadarmo a byl to jeden z nejhezčích zážitků z Faer.
V přístavu se potom turisti rozdělili na socky, kteří si pěkně počkali 30 minut na autobus a na ostatní, co nasedli do vyhřátých aut a frčeli dál. Vtipné je, že jsem jednu z dalších sólo cestovatelek potkala potom během večeře v naší kuchyni a tak jsme si chvíli popovídaly. Dozvěděla jsem se, že byla předchozí dny na Faerech na konferenci (což mě docela překvapilo, ale docela závidím takovéhle destinace na konference).
Dál už ne
Papuchálci
Drangarnir
27.6. - Kalsoy
6:25 ráno a já už nastupuju do autobusu 401 (aneb Express bus) do Kláksviku. Tenhle express nás vzal přes podvodní tunel s kruhovým objezdem, který jsem také chtěla vidět. Takže další bod na mému seznamu splněn!
Od autobusu jsem prošla městem do přístavu, kde už stála loď č. 56 do Syðradalur. Zajímavé je, že je multifunkční. Na jedné straně sklopí plošinu, na kterou mohou najet auta a na druhé straně zvedne “čumák” a auta mohou vyjet. Většina ostatních lodí se totiž vždycky v přístavu otáčela. Hned u lodi stál autobus 506 do Trollanes.
Multifunkční loď
V Trollanes jsem se spolu s ostatními turisty vydala skrz červenou branku směrem k majáku (který je dokonce v novém filmu s Jamesem Bondem – No time to die). Tato cesta není nijak označená - takže buď podle mapy, nebo dle vyšlapaných cestiček. Ale důležité je mít stále moře napravo a poté už maják uvidíte.
Jakmile jsem se vrátila zpět do vesnice, čekalo mě zásadní rozhodnutí. Měla jsem totiž 3 možnosti jak se dostat dál. Buď jít trailem přes kopec do dalšího města, nebo požádat někoho na parkovišti o svezení skrz tunely a nebo počkat 4 hodiny na autobus. Druhá a třetí možnost ale stále obsahovala dlouhé čekání, tak jsem si řekla, že zkusím možnost 1. Trail začínal prudkým výšlapem do kopce. A navíc ze začátku nebyl úplně dobře označen. Šla jsem tedy přímo nahoru a vždy se snažila zahlédnout další kůl v zemi. Když jsem se konečně vydrápala nahoru, zahlédla jsem pod sebou skupinu 4 mužů, kteří se mnou jeli v autobuse. Byla jsem ráda, že nejdu tenhle šílený trail sama. Respektive, že nejsem jediný blázen, co ho jde. Poté už byla cesta jasná a šla se výrazně lépe. I když jsem se tedy bála, že spadnu někam dolů.
Trail začíná ve vesnici a vede přímo na kopec nad ní
Asi v půlce začala padat mlha a poprchávat. V ¾ trailu začalo šíleně lejt, foukat a nebylo vidět na 5 metrů. Neměla jsem ale moc možností, co dělat. Vrátit se nemělo smysl, schovat se nebylo kam, takže jedině pokračovat. Bála jsem se, aby mi to neuklouzlo a aby mě vítr neodhodil někam na útesy, ale naštěstí jsem dolezla nad další vesnici – Mikladalur. Pak ustal déšť a jak jsem scházela po prudkém kopci dolů, postupně se zvedala mlha a já došla do sluncem zalité vesničky.
Přestože se jedná o malinkatou vesničku, nachází se zde několik zajímavých míst. Nejdříve jsem si prohlédla kostel, bohužel byl zavřený (bylo nutné někomu zavolat kvůli otevření, ale mně stačilo nakouknout okny dovnitř). V téhle vesničce se nachází hned 2 místa s pověstmi. První je o "lifting stone" a druhá o selkii. Na počest druhé pověsti je ve městě postavená socha. K ní se dá dostat po schodech, které vedou skoro až do moře.
Selkie
Když jsem měla prohlédnutou vesnici, snědla jsem si oběd a vydala se najít zastávku autobusu. Hnedka vedle autobusu byla budova s nápisem "bus shelter", v které bylo několik stolů a židlí a dokonce prodejní automat. Nebyla jsem jediná, kdo jí objevil. Se mnou tam na autobus čekala ještě Italka a 4 Skoti, kteří šli stejný trail jako já.
Když jsem se opět vylodila v Klaksvíku, měla jsem asi hodinu do odjezdu autobusu. Využila jsem ji tedy na nákup jídla v supermarketu, který byl hned u zastávky a taky fish and chips. Zaplatila jsem za ně 100 DKK, ale aspoň toho bylo hodně.
28.6. - Ostrov Vágar
Ráno jsem opět vyrazila mým oblíbeným autobusem č. 300, tentokrát do Sandaváguru. Prošla jsem městem a napojila se na cestu, která vedla až na vyhlídku na Trollkonufinger. Když jsem tam dolezla, byl celý skalní útvar schovaný mezi mraky. Tak jsem se teda otočila na patě a vyrazila zpátky. Pěšky jsem pak došla do další vesnice - Midvágur. Mezi oběma vesnicemi vede chodník podél silnice, takže jsem jako pěší neměla žádný problém.
Cesta hezká...
...výhled až tak moc ne
Mým dalším cílem bylo jezero Traelanípa a vodopád Bosdalafossur. Tento trail je opět zpoplatněn. Vstup stojí 200 DKK, pravděpodobně hlavně proto, že toto je jedno z nejnavštěvovanějších míst ostrovů. Jezero je totiž hnedka nad oceánem a voda z něj potom padá vodopádem (Bosdalafossur) do oceánu. Místo to je pěkné, ale osobně si myslím, že možná z fotek působí tato optická iluze (jezero nad oceánem) lépe než v reálu. Nebo spíš nevím, zda se vyplatí za to platit 200 DKK.
Cesta mezi městy
Bosdalafossur
Tak konečně..
Po procházce k jezeru a vodopádu jsem se vydala zpět do vesnice. Protože měl jet autobus asi až za hodinu, vydala jsem se zpátky do Sandaváguru (cca 2,5 km), abych si ukrátila čekání. Bohužel místo, abych se dočkala autobusu v 16:45, tak jsem se dočkala dalšího čekání. Na zastávce totiž zastavil jiný autobus, aby mi řidič řekl, že kvůli dopravní nehodě je bus v 16:45 zrušen a že další jede až 18:20. Z tohohle zjištění jsem fakt skákala radostí. Na uklidnění jsem si dala sušenku, zkusila stopovat (ale bohužel tudy moc aut nejelo a nebo to byly kamiony). A když už mi byla jó velká zima, vydala jsem se zase zpátky do Midváguru. Nakonec jsem se autobusu dočkala. Ovšem perlou dne bylo následující zjištění. V autobusech totiž většinou byla wifi a jen co jsem vytáhla mobil, hlásila mi aplikace KLM, že mi zrušili let.
Jednalo se o prostřední z 3 letů zpátky a bohužel mi to v mobilu nešlo přebookovat. Tak už jsem si hledala jiné lety/vlaky, jak se dostat z Paříže potom do Prahy. Naštěstí se vše vyřešilo, ale na náladě mi to ten den fakt nepřidalo.
29.6. - Múlafossur
Hned od začátku plánování jsem se nejvíc chtěla podívat na vodopád Múlafossur. Bohužel doprava sem nebyla úplně šikovná. A tak mým plánem bylo tam jít trailem přes kopec a zpátky zkusit někoho poprosit o svezení tunelem a nebo opět přes trail. Ale úplným zázrakem během mého pobytu zavedli (začal jezdit 27.) nový autobus, který jel až do Gásadaluru, kde se ten vodopád nachází.
Ráno jsem tedy opět vyrazila busem 300 a na letišti jsem přestoupila na 350. Autobus jsem měla celý pro sebe, pravděpodobně proto, že o nové lince zatím spousta lidí neví. S řidičem jsme se ještě domluvili, že tam za 1,5h budu zase čekat na zpáteční jízdu. Od autobusu to byl k vodopádu úplný kousek. Vyšlo nádherné počasí a já jsem si pohled na vodopád nesmírně užívala. Trail přes kopec jsem po zážitku na Kalsoy už radši vynechala a nechala jsem se svézt autobusem až do Tórshavnu (zpáteční bus v 12:15 totiž cestou změnil číslo na 300 a tak jsem nemusela přestupovat).
Tentokrát z busu
Ve městě jsem si pak obešla pár obchůdků, abych si koupila nějaký ten suvenýr a taky několik bank, protože jsem se snažila vyměnit si zbývající hotovost. Původně totiž na Mykinesu psali, že se hiking fee dá platit online a nebo na místě hotově. Na místě, ale pak brali jen karty. Bohužel mě v každé bance poslali jinam. Takže jsem si domů přivezla faerské peníze a doufám, že se mi je podaří vyměnit. Faerské a dánské bankovky jsou v kurzu 1:1, ale jedná se o rozdílné bankovky a navzájem se v daných zemích nedá těmi bankovkami platit. Na Faerech žádné směnárny nefungují. Jinak hotovost není vůbec třeba, všude rovnou počítají, že bude člověk platit kartou. Jediné, kde by se mohla hodit, je pokud byste neměli koupené jízdenky na loď na Mykines a doufali, že někdo nedorazí a vy budete moci jet místo něj - pak je nutné platit hotově. Jinak berou všude karty.
30.6. - Odlet
Dnešní den už ničím příliš zajímavým nebyl. Nejvíc mě zaujalo letiště, kde se security otevírá asi až hodinu před odletem - jinak je tato část zavřená. A také když jsme šli po letištní ploše k letadlu, tak jsme šli za pracovníkem letiště, co zrovna mával těmi svítícími meči na letadlo, jak má zajet. Takovéhle situace se na normálních letištích většinou moc nestávají.
Shrnutí
Závěrem musím říct, že Faery jsou naprosto úžasná destinace a určitě se sem ještě aspoň jednou chci vrátit! Nejedná se o příliš budget - friendly destinaci, ale tady je malé shrnutí výdajů: 1. Letenky Praha - Vágar (6 000Kč), 2. Ubytování na 6 nocí (7 000Kč), 3. Doprava (2 300 Kč + 400 Kč Mykines), 4. Hiking fees (830 Kč +660 Kč), 5. Jídlo (tady to je hodně subjektivní - k snídani a obědům jsem měla rozpékané mražené housky - 2 balení po 12 kusech celkem za 120 Kč a k tomu z Čech paštiky a nutelky; k večeřím jsem si dělala těstoviny a polévky z pytlíku, které jsem měla taky z Čech, jinak jsem si kupovala nějaké ovoce, džus a jedny fish and chips - celkem bych řekla, že jsem na Faerech platila nějakých 800 Kč za jídlo, ale je to dost hrubý odhad). Spolu s nějakým tím suvenýrem nebo dárkem mě to teda celé vyšlo do 20 tisíc kč. S tím, jak se Faery stávají čím dál víc populární, přibývá i hiking fees, které se musí platit. Četla jsem vícero článků o tom, že se zvažují hiking fees na Kalsoy nebo na vodopád Múlafossur. Bylo to moje první sólo cestování a rozhodně Faery byly fajn volba. Úplně všichni tady mluví anglicky, většinou všechno funguje a je tu super bezpečno - největší nebezpečí bych řekla, že je asi počasí. Takže Faery určitě doporučuju!
Tady přikládám několik užitečných odkazů:
1. Stránka jízdními řády a info o dopravě: http://www.ssl.fo 2. Skvělý blog (autorka byla na Faerech už 13x): http://www.iliveasidream.com 3. Info k trailům: http://www.hiking.fo 4. Info o Faerech obecně: http://www.visitfaroeislands.com
Jak se ti cestopis líbil?
Larach procestovala 54 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil7 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Krása, díky za článek a tipy. Už se těším na můj výlet na FO.
Moc hezký cestopis, taky máme na listu na někdy... Viděl jsem na to cestopis od Pepy Vrtala s holkama a dost mě to navnadilo, pro mě mnohem hezčí než profláklý Island. Jak je to tam s ubytováním? Koukal jsem, že moc možností není... Jo a nebyl v plánu let vrtulníkem? Vím, že tam létá mezi ostrovy normálně jako linka místo autobusů a docela to vychází na pár set dánských korun...
Co se týká ubytování, tak jsem hledala hodně dopředu (cca 6 měsíců) a za rozumné ceny toho na výběr moc nebylo. Ale určitě se dá sehnat když se hledá dopředu. Vrtulník jsem zvažovala na Mykines, ale slouží hlavně pro místní - dá se objednat tuším 2 týdny předem a vždy je možná jenom jedna cesta. Tak někdy příště :-)
Moc hezky napsané, na Faerské ostrovy bych se chtěla hrozně moc podívat. Taky občas cestuju sama, ale do takové divočiny bych se už asi bála. Jak tam fungují autobusy? Dá se spolehnout na spoje vyhledané přes google mapy? A jezdí na čas? 😊
Faerské ostrovy jsou pojmu divočina asi tím nejvzdálenějším místem.
Autobusy fungují skvěle, jezdí přesně (občas měl nějaký zpoždění 3-4 minutky). Já měla akorát smůlu, že kvůli dopravní nehodě jeden spoj zrušili a musela jsem čekat 2 hodiny na další, ale jinak vše fungovalo naprosto parádně. Vyhledávání spojů přes google maps funguje hlavně na "červené" autobusy, které jezdí po Tórshavnu a okolí. "Modré" autobusy mi to myslím nevyhledávalo, na to je pak mnohem lepší podívat se na stránku ssl.fo, kde jsou ale jenom jízdní řády :-(. Jinak několikrát jsem přestupovala z busu do busu nebo na loď a vždy na sebe řidiči čekali a nebyl problém.
Parádní fotky, díky. My byli na Faerách v létě 2019, první rok kdy zavedli hiking fee na Traellanípa. Samozřejmě že motivace majitelů soukromých pozemků je hlavně vydělat na módě cestovat sem a jít tuhle nejpopulárnější trasu - na druhou stranu ten terén tam není úplně stabilní a cesta se za sezónu dost ničí. Takže bylo vidět že za ty prachy tam trochu investujou do zpevňování, stavění dřevěných můstků apod. A taky jsme dostali v ceně teplý kafe a sušenku. Na Mýkines jsme sice měli štěstí na otevřenou cestu až na konec, zato smůlu na počasí - mokro a mlha. Autobusy jezdily přesně podle jízdních řádů na ssl.fo, zato vrtulníky Atlantic AW lítají spíš podle počasí a linky průběžně ruší a přesměrovávají..