FILIPÍNY za KAČKU

PROČ FILIPÍNY?

Protože je to Asie - je tam teplo, je tam levno a je tam rozhodně co vidět! U každé cesty si dám několik cílů, které chci splnit/zažít a tady jich bylo hned několik. Zažít svítání v rýžových terasách v Batadu, vidět nejmenší opičky na světě a plavat vedle největšího žraloka na světě, spát na vulkanickém ostrově, šnorchlovat mezi želvami...
Kam letět je rozhodnuto, je čas najít levnou letenku...

TERMÍN: březen 2019

LETENKY?

Letenky na Filipíny stojí okolo 16 až 20 000. Jedná se zejména o lety do Manily. Pokud letíte na Cebu, bývá cena vyšší. Nám se podařil poměrně dobrý nákup, a to letenky od China Eastern s cenou 13 000 Kč (Praha - Cebu - Praha). To je cena letenek, nad kterou se dlouho nepřemýšlí. Není to žádná super mega akce, ale pokud chcete letět, je to určitě cena dobrá. Letenky opět vyhledávám na vyhledávači http://www.skyscanner.com. Už několikrát jsem si ověřila, že na delší cesty, zejména ty, kde je nějaké mezipřistání, je tento vyhledávač nejlevnější. Pokud hledám lety po Evropě, samozřejmě jdu na nízkonákladovky jako Ryanair a podobně.

A ještě doporučení, které jistě znáte, ale kdyby náhodou.... Budete-li hledat levné letenky na jakémkoli vyhledávači, VŽDY hledejte v anonymním okně a ne pod svojí IP adresou. Jinak se cenám nebudete stačit divit :) Systém si Vás totiž zapamatuje a s každým znovuhledáním cena letenek poskočí. Samozřejmě vždy nahoru :D Anonymní okno si dáte pomocí třech teček v pravém horním rohu vašeho PC. Rozklikněte, klikněte na "nové anonymní okno" a pak zadejte webovou stránku, kde chcete levné lety lovit.

Lets Go!

PŘELETY?

Pokud letíte na Filipíny, rozhodně zpáteční letenkou nákup letenek nekončí. Filipíny mají 7000 ostrovů, je tedy obrovská škoda, zůstat pouze na jednom. Jelikož doprava mezi ostrovy je mokrou cestou – tedy trajektem – stejně drahá jako letecky, ale o hromadu delší, rozhodně se vyplatí koupit i pár přeletů.
Přelety doporučuji kupovat alespoň dva až 3 měsíce před cestou. V tuto dobu si koupíte jednotlivé letenky v řádech 100 Kč. Jedná se opravdu třeba o čtyři stovky za jeden let. Pokud budete kupovat měsíc před odletem, ceny už atakují tisícovku a pokud to necháte na poslední chvíli, za let, který jste mohli mít za 400 Kč, zaplatíte i 2 500 Kč. Takže jakmile koupíte letenku, rychle nachystejte itinerář cesty a nakupte i přelety! Konkrétně na Filipínách se pohybujete přímo na stránkách místních aerolinek - nízkonákladovek: Air Asia, Cebu Pacific a Philipine Airline.

VÍZUM?

Pro cestu na Filipíny je nutné mít pas platný ještě minimálně 6 měsíců po odletu ze země. Pokud na Filipínách hodláte pobývat méně než 30 dní, pak si nemusíte zařizovat žádná víza. Po příletu dostanete do pasu razítko a je to. Ovšem na co pozor - při odletu ze země, konkrétně z Cebu, se platí odletová taxa ve výši 850 pesos na osobu. Nechte si na ni odloženou filipínskou měnu, protože zaplatit kartou byl problém (nešla ani Visa ani Master card) a pokud byste platili dolary, vrátí vám zbytek (v našem případě na 100 dolarovou bankovku) ve filipínské měně!
Poletíte-li přes Čínu, vyplňujete Xkrát jakési dotazníky/imigrační lístky. Taky vám zde berou otisky všech prstů, fotí vás, důkladně prohledávají, a to i tehdy, když se pohybujete jen v tranzitní zóně. Je to mega zážitak - skoro jak při nástupu do NASA.

CO SI ZABALIT NA TŘI TÝDNY NA FILIPÍNY?

Na mé téměř měsíční cestování po Filipínách mi opět stačil příruční batoh (tedy batoh do 7 kg). Rozhodně doporučuji všem, protože malé zavazadlo rovná se větší svoboda. Je trochu paradox, že ženská, co v běžném světě běžně vláčí pětikilovou tašku plnou zbytečností, vyjede na tři týdny se sedmi kily, ale jde to. Díky stálému teplému počasí si stačí sbalit pár triček, tílek, kraťasy, plavky, šátek, žabky. Na cestu mikinu, tenisky a softshellové kalhoty, které pak využijete na případné horské treky..

Batoh 30 litrů z Decathlonu - výborná volba (y)

Z kosmetiky stačí minimum, protože vše seženete všude na světě, Filipíny nejsou výjimka. Dokonce zde seženete i opalovací krém s faktorem 150, což je o 40 faktorů víc, než na Bali :) Ve většině ubytování vám dají k dispozici mýdlo, wc papír a ručník.

Určitě si s sebou vemte obyčejnou deku z KIKu. Zázrak za 75,- Kč má multi použití - zahřeje v letadle, v klimatizované letištní hale nebo v místním klimatizovaném autobuse, na pláži poslouží jako deka, večer chrání před štípanci od komárů a na motorce brání dešti a chladu. Vyperete ji a uschne hned. Pokud ji neupotřebíte a nebo vám přijde její váha časem zbytečná - darujete ji místním, kterým tím uděláte nesmírnou radost :)

Oblečení si můžete nechat kdekoli vyprat, a to buď přímo v ubytování nebo v některé z pouličních prádelen (za Kačku).

UBYTOVÁNÍ NA FILIPÍNÁCH?

Bydlení si zde hravě najdete pomocí portálu http://www.booking.com. Jednoduše si hotel zabookujte na noc nebo víc. Zvláště mimo sezonu nabídka převyšuje poptávku a ceny jsou na evropské poměry opravdu milé. V průměru se na Filipínách na osobu ubytujete od 100,- do 200,- Kč za noc. Takovéto ubytování je s hodnocením na bookingu nad 8, funkční wifi, někdy i se snídaní, bazénem, vždy s ručníkem a kosmetickým minimem (wc papír, ubrousky a sprchový gel).

INTERNET?

Zakoupení datové SIM, tedy internetu, je na Filipínách nutnost ihned po příletu. Na náš měsíc a nadupaný itík naprostá nezbytnost, ale věřím, že to tak je pro všechny cestovatele po vlastní ose. Potřebujeme mapy, booking, sdílené dokumenty, check in přeletů, sem tam i pracovat :)
Operátoři jsou zde v nabídce dva, tak kupujeme každá jiný. Kdyby jeden neměl pokrytí.. Ceny jsou zhruba stejné. Při nákupu je nutné nevybírat jen co do množství dat (GB), ale i na kolik dní internet je.. Data sice na měsíc stačí v nejlevnějším levelu, ale platnost je 7 dní. S naší délkou pobytu nám nezbývá nic jiného, než nákup nejdražší verze. Za datovku na měsíc (33 GB) platím 1000 php (440,- Kč). Já mám od společnosti Globe.

DOPRAVA NA FILIPÍNÁCH?

Filipíny jsou ostrovy, takže doprava je jednak mezi nimi a pak vlastní na ostrovech.
Mezi ostrovy se dá dopravovat mokrou cestou, tedy trajekty. Druhou možností jsou přelety, které jsou ve výsledku levnější a pohodlnější. A hlavně - nešetří jen vaše peníze, ale i čas. Zatímco trajektem plujete několik hodin, přelet trvá průměrně 45 minut. Ceny letů začínají na třech stovkách a rozhodující je zde hlavně to, jak včas jste si letenky zakoupili. Čím dřív, tím levnější letenky máte. Přelety se zde realizují díky třem leteckým společnostem, které si konkurují jak cenou, tak i časy jednotlivých přeletů. Tyto společnosti jsou: Air Asia, Cebu Pacific a Philipine Airline. U všech máte omezené zavazadlo do 7 kg a jen Philipine Airline zavazadla skutečně váží. Nicméně i tak mi pršla 11 kg krosnička na cestě domů :) Na kontroly zavazadel si zde moc nehrají, vytahovat kosmetiku je zcela zbytečné. Dokonce jsme si všimly, že projdete i s PETkou a pitím. Horší jsou mušle, ty si rozdělte do dvou sáčků a dejte k sobě. Pokud je objeví na scenneru, vytáhněte a odevzdejte jeden pytlík. Oni budou spokojeni, vy nakonec taky.

Trajekty trvají stran odbavení stejně dlouho jako přelety, opět vás čeká check in a čekání. K ceně plaveb se ještě připočítají všelijaké taxy a poplatky.

Dopravu na jednotlivých ostrovech jsme nakonec řešily hlavně prostřednictvím půjčené motorky. Tu jsme si půjčily v průměru za 200 pesos a den pro dvě, tedy 100 pesos (44 Kč) osoba. Benzín stojí 1 USD , tedy 23 Kč. K půjčení motorky přistupují na Filipínách víc vážně jak na Bali. Musíte zaplatit i kauci od 1000 - 2500 pesos, tu vám po návratu motorky vrátí. Někde, na Camiguinu, ale zálohu nechtěli. Dokonce ani doklad totožnosti. Ten si od vás obvykle vyfotí. Všude musíte mít helmu!!! Neuděejte stenou chybu jako my a nenechte helmy ani na chvilku na pokoji. Opravdu nás zastavili policisté a nebylo to moc příjemné. Helmy jsou na Filipínách prostě povinné.
Mimo motorky jsme využily i autobus, například cesta do rýžových teras z Manily a zpět (2x devět hodin jízdy) vyšla na 500,- Kč a osobu. Autobusy mají fixní ceny a jsou levné.
Taxik jsme použily jen třikrát. Není nijak drahý, ale je potřeba dodržet jednu zásadu. Než nasednete - domluvte si cenu nebo donuťte taxikaře zapnout taxametr. Je jedno, zda sednete do žlutého nebo bílého taxi u letiště (v mnoha cestopisech jsou na toto téma rozdílné názory), ale na taxametru trvejte, protože to je jediný způsob, jak vás nenatáhnou. Také si cestu kontrolujte na google mapách, jinak s vámi obkrouží pár kilometrů navíc (y)
Trycykl je levná záležitost v řádech desítek pesos. Je vhodný na kratší přesuny třeba od letiště k nádrží.
Suveréně nejlepší volbou je motorka, protože je levná a jste díky ní pány cest a času a ještě nasajete nejvíc filipínské atmosféry (a taky splodin)...

JÍDLO NA FILIPÍNÁCH?

Filipínská kuchyně je prostě asijská. Levná, dobrá, pikantní.
Byly jsme premedikované, jak je tam převaha masa a smaženého, ale asi jsme se pohybovaly na jiných místech, než autoři ostatních cestopisů. Naopak sjem měla obdobný pocit jako na Srílance - tedy že masa je nedostatek. A ani se nedivím, protože prasata, slepice a krávy byly všude tak vychrtlé, že se jim daly počítat žebra....
Překvapila mě dostupnost a levná cena ryb a mořských plodů, taky nabídka ovocných a zeleninových trhů. Krásné byly na pohed přepravky s nespočítatelným množstvím druhů rýže.
Pro mě nejlepší dobrota byla sladká placka KIPING a pak směs kuřecího nebo vepřového masa na rozpálené pánvy - sisling. Výborně ochucená rýže, která byla servírována ke všemu, a to už u snídaně, byla taky skvělá.
No a z mlsů TOP mango a banány - jak sušené, tak čerstvé.
Opět jsme v Asii, takže za vodu se holt platí a planeta se více znečišťuje (PET láhve). Láhev rumu za 45 Kč a dva litry koly za 50,- Kč mluví o pitném režimu samy za sebe :)

ITINERÁŘ CESTY?

- ostrov CEBU

- ostrov LUZON - MANILA, BANAUE, BATAD, MANILA

- ostrov PALAWAN - PUERTO PRINCESSA, EL NIDO, NACPAN BEACH

- ostrov CEBU

- ostrov BOHOL A PANGLAO

- ostrov CAMIGUIN

- ostrov CEBU - OSLOB

FILIPÍNY, den č. -1, 0 a konečně i 1 -MANILA

Manila

Manila - grilované banány

Lety Praha - Xian - Šanghai - Cebu - Manila za námi = dva dny, které nám prostě utekly bez našeho vědomí.. Dny bez denního světla, s časovým posunem + 7 hodin, 18 hodin mezi nebem a zemí, 18 hodin v letištních halách..

První stop byl po deseti hodinách letu v čínském Xian. Zde měla být jen technická zastávka a zpět do našeho letadla, ale i tak jsme musely vyplnit vízový formulář a vystát několik odbavovacích front. Úroveň bezpečnosti šlape izraelskému přístupu na paty... Přestože jsme neprošly exitem a šly z našeho letadla přímou chodbou zpět do našeho letadla, musíme absolvova na třikrát otisky všech prstů, fotografie do alba pro Si Ťin-pching, opět scanner příručního zavazadla a završeno ladným výskokem na stupínek, kde nás tak minutu “hladili” detektorem🔝. Naštěstí jsme prošly a mohly zase pokračovat v letu. Z Xian do Šanghaje opět dvě hodinky v oblacích. V Šanghaji nás čekal již regulerní stop. Opět vyplnění dalšího vízového dokumentu a už bez otisků jenom fotka našich svěžích bledých tváří. Pak dvakrát scanner příručáku, na který už jsem naprosto rezignovala a nechala všechny tekutiny (kosmetika) bez povinného vytažení v báglu. Nevadilo, nikdo nic neřešil. Plusový bod pro čínský perfekcionismus.

Opět usedáme do letadla, čeká nás v pořadí třetí start a opět chvála China Estern - čtvrté teplé jídlo a drobný bufet k tomu. Taky víno. V každém letadle deka, polštářek...Nechápu, na co si lidé létající s touto nízkonádovkou stěžují.. Ještě že letenky nekupuji podle cestovateskych recenzí.

Na Cebu přistáváme po 4,5 hodinách letu, a to na minutu přesně ve 2.50 ráno (místního času).

V příletové hale letiště Cebu je naprosto jednoduchá orientace. Protože víme, že na letišti je nejhorší směnný kurz, rozměníme jen 100 $. Zbytek pak někde v Manile. Druhá věc v pořadí úkolů našeho itíku je zakoupení datové SIM, tedy internetu. Na náš měsíc a nadupaný itík naprostá nezbytnost. Operátoři jsou zde v nabídce dva, tak kupujeme každá jiný. Kdyby jeden neměl pokrytí.. Ceny jsou zhruba stejné. Při nákupu je nutné nevybírat jen co do množství dat (GB), ale i na kolik dní internet je.. Data sice na měsíc stačí v nejlevnějším levelu, ale platnost je 7 dní. S naší délkou pobytu nám nezbývá nic jiného, než nákup nejdražší verze. Za datovku na měsíc (33 GB) platím 1000 php (440,- Kč). Já mám od společnosti Globe. Potom sprcha v umyvadle na letišti a přesun z international airport po chodníčku podél budovy k hale “domestic”. Odsud máme koupený přelet s Air Asia z Cebu do Manily v 7.55 (přílet do Manily v 9.15). Máme snad čtyři hodiny na odpočinek, nabrání sil a nabití elektroniky (samozřejmě vše v odletovce). Já si dávám první mangové smoothie, je toho plnej kýbl, a vychutnávám si každé srknutí. Prostě boží!

Nasedáme do “dnes” posledního, čtvrtého, letadla opět včas a letíme do avizovaného města hrůzy, násilí a kriminality...
Hurá do Manily 💛

V Manile přistáváme vnitrostátním letem na minutu přesně, nasedáme na žlutý taxík (nejlevnější varianta s taxametrem) a jedem se ubytovat. I když je ubytování jen na deset hodin, pro nás je sprcha a postel, na které místo spánku důkladně poklízíme bágly, hotovej zázrak! A že máme výhled z okna do zdi a před “hotelem” duní zbíječka je nám naprosto fuk. Únava sráží komfortní zónu na nulu. Po sprše kašleme na předsevzetí neopouštět do večerního odjezdu zdi pokoje. Venku je nádherně! Vyrážíme na blomcání uličkami a jen žasneme.. Prostě Asie… Úplně jiný svět. Ne lepší, ne horší. Prostě jiný. Kupujeme si místní banány a mango, taky banán na grilu v karamelu (naprosto luxusní zážitek!!). Všude staveniště, suť, odpadky, trycykly, jepennee (nádherné historické auto, co slouží jako bus pro místní), prodavači všeho možného, vůně všelijakých dobrot přímo z pouličních kuchyní, kohouti a líné hubené kočičky, chaotická asijská doprava, která mi tak chyběla😍, úmorné vedro a hlavně neskutečně přátelští a usměvaví lidé! Nejsme nikde u památek, nikde v turistickém centru. Jsme v reálném manilském světě a rozhodně nemáme pocit strachu, jak jsme byly premedikované internetem. Nicméné nás čeká v devět večer cesta z našeho pár hodinového ubytování na místní autobusák, takže pak možná názor přehodnotíme…

Máme před sebou devět hodin jízdy autobusem do vesnice Banaue. Dostat se chceme až do Batad. Zde nás čeká první cíl našeho itineráře. Rýžové terasy (nazývané jako osmý div světa)! Ty leží v Kordillerských horách na ostrově Luzon, severně od Manily.

Trošku únava, trošku puchýře, i v klidu pocit, že se všechno pod námi hýbe (po hodinách v letadle jsme stále ve stavu beztíže), před sebou vidina těch devíti hodin v buse do Kordillerských hor, kde vystoupíme v 5 ráno a vyrážíme rovnou na celodenní trek v rýžových kopcích. Ale zvládneme-li to, večer nás možná čeká první noc v posteli po pěti dnech, a to je výzva!
Těšíme se!!!

Manila

FILIPÍNY, den č. 2, 3 -BANAUE,BATAD

Po Manile, která nás na místo hrůzy a strachu přivítala nad očekávání mile, první skutečný cíl itineráře je před námi a my máme obavy, abychom nebyly zklamané..

Jízdní řád Ohayami Trans do Banaue

První bod jsou vyhlášené rýžové terasy, které leží ukryté v horách uprostřed severní části ostrova Luzon, asi 350 kilometrů od Manily. Po devíti hodinách jízdy nočním busem a ještě pořád rozbité z dvou dnů na cestě a časového posunu, vystupujeme uprostřed zelené nádhery s názvem Banaue..
První, co vidíme je neskutečný východ slunce nad terasami..💛

svítání v Banaue... ♥

Myslím, že tento moment si budu pamatovat do konce života, a to i ve chvíli, kdy už mě bude zcela ovládat Alzheimer a já si nebudu pamatovat ani datum svého narození (...sakra, to už se asi děje🙈😂).. Kam až oko dohlédne, jsou sytě zelené schody, které se třpytí v odrazu vodní hladiny. I když cesta sem je nesnadná, výlet do krajiny v okolí Banaue stojí za námahu! To si uvědomuju na první pohled a nádech! Rychle vyřizujeme tiket na zpáteční jízdu a zařizujeme si odvoz jeepnou do vesnice Batad, protože máme nastudováno, že zdejší terasy, více než 2000 let staré dílo příslušníků kmene Ifugao, jsou teprve Něco Něco... Po jednom dni a jedné noci uprostřed této nádhery naprosto souhlasíme!!💛

Batad

Proč tedy Batad a ne Banaue? Jednoduše proto, že v Batadu jsou rýžové terasy působivější. Je sem další hodinová krkolomná jízda a terén opravdu náročný, takže i turistický ruch minimální. Navíc se poblíž teras nachází i pěkný vodopád. Obrovský zážitek je ostatně i samotná cesta z Banaue. Ta je sjízdná, ale kombinace místy popadaného kamení, sesutých svahů a bláznivého vytáčení zatáček v člověku uvolní endorfiny a adrenalin na max!

Na konci silnice jsme vystoupily z jeepney na okraji Batadu ( na vrcholu kopce) a pustily se po pěšině hlouběji do hor. Po pár stovkách metrů už před námi vykoukly první rýžové terasy a nakonec se stezka otevřela do rozlehlého údolí, po jehož stranách se do všech směrů rozbíhalo nespočetné množství rýžových teras. Pěšina se po chvilce změnila v kamenitou schodovitou cestu, po níž jsme občas lezly po čtyřech. Krásu Batadu je zbytečné popisovat, fotky níže mluví za vše.. Vidět toto dílo – právem zapsané v dědictví UNESCO – na vlastní oči je ještě tisíckrát silnější. O to více, že se nejedná o skanzen, rezervaci pro oko turistů, ale o místo, které dodnes žije svými tradicemi, starým způsobem života a prací na terasách. S tím souvisí jediné malinkaté mínus... Místní nejsou tak příjemní, jak jsem z Asie zvyklá. Prostě si žijí svůj život, opravdu tvrdý život, a turisty berou jako nezbytné zlo. Jedinou vyjímkou v tomto směru bude váš bytnej, kterej chce nejen zaplatit, ale také pozitivní recenzi na bookingu a samozřejmě děti, které žijí spontáně a bez předsudků a nás berou jako vzrušení, zážitek.. Jsou vděčné za slovo, úsměv, pastelky a lízátka a ještě víc za to, když si je i přes protest rodičů pustíte ke stolu s večeří a učíte je malovat českého kapra nebo láhev vína (víc neumím🙈🙈😁)..

Batad

Zdejší vesničané jsou především starousedlíci, kteří čekají, až se jejich děti vrátí ze studií, a vydají se zpět do svého domova, aby převzaly každodenní starost o po staletí děděná políčka. Rodina, která tu má políčko, jej nikdy a za žádných okolností nikomu jinému neprodá. Jedině v případě, že se ocitnou ve finanční tísni (např. kvůli zaplacení studií), je možné políčka dočasně pronajmout někomu z příbuzných či sousedů..

Průvodce, které všichni doporučují v Batadu bez signalu, internetu jako nutnost, rozhodně nepotřebujete. Můžete jít buď dolů, do dna rýžového kráteru, nebo směrem hore. To vše po uzoučkých kamenných hranách rýžových teras, často po všech čtyřech. Seškrábat se z krkolomných srázů byl takovej mazec, že vidět to můj ortoped, vyřadí me ze své kartotéky🙈😁 Každopádně nejde jinak! Odměnou za ten pot a krev je úžas v našich očích a srdcích s každou další nově objevenou vyhlídkou, znovu odhalenou dechberoucí zelenou, precizně vystavěnou, krásou pod sebou..

A popsat pocit, když zapdne sluníčko a bez jakéhokoli osvětlení nad sebou a kolem sebe vidíte nebe s milionem hvězd, slyšíte vodu v potůčku na rýžovém poli, šustění rýžových klasů všude kolem vás a taky kokrhání kohoutů, kteří zde nejsou za budíček, ale kokrhají v podstatě nonstop... to prostě nejde. Stojíte uprostřed toho s vědomím, že vás dva dny v této nádheře vyšly s noclehem a domácím jídlem na necelou pětistovku, která je pro vás zanedbatelná, ale pro místní zázrak, nemáte ani jedinou zásuvku na dobití vší té elektroniky v báglu, zato máte ledovou sprchu tekoucí crůčkem a jeden záchod, který splachujete ručně vodou z kyblíku, přičemž toto sociální zázemí je mekou kultury a výměny úsměvů, pozdravů a informací pro celej domek (společné pro tři pokoje a domácí), v osum večer všichni místní jdou spát a zhasou i poslední světla, není zde žádný signál a už vůbec ne internet, ale tady si na to ani jednou nevzpomenete, protože tady prostě vidíte zeleně a je vám jednoduše ..hezky.

Batad

FILIPÍNY, den č. 4 - MANILA - PALAWAN - PUERTOPRINCESA - TAYTAY - ELNIDO - DULIBEACH

Ranní budíček byl po další devíti hodinové jízdě autobusem z Banaue ve 4 ráno na autobusové nádraží v Manile. Vzaly jsme taxík za 400 PHP (cenu jsme srazily z 500 php) a rovnou tradaaa na letiště. Doprava nebyla nijak komplikovaná, takže v pět hodin zastavujeme před třetím terminálem, z kterého létá naše Cebu Pacific. Jsme docela překvapené, že je nutné prokázat se letenkou před vstupem do letištní haly, což znamená vystát kilometrovou frontu před letištěm. Naštěstí to frčí,takže jsme za čtvrt hodinky v hale. Během této chvíle se mi konečně povedlo udělat check-in našeho letu, takže jdeme rovnou k automatu vytisknout boarding pasy. Projdeme jedinou kontrolou, při které se ani nenamáháme vytahovat kosmetiku nebo elektroniku. Nikdo to po nás nechce, takže jsme během chvilky odbavené a čeká nás čtyřhodinové čekání na náš let v 10.15. Letenky jsme kupovaly v předstihu, protože stály pár stokorun. Kupovat je v den letu - daly bychom za jednu okolo tří tisíc. Super je tedy cena letenek, nevýhodou je to, že v ČR u plánování itineráře prostě neodhadnete přesný čas nezbytný na přesuny a než riskovat časový pres, zvolily jsme časové rezervy. A protože vše klape jako švýcarské hodinky, máme zmíněné 4 hod. na shopping, degustaci místních dobrot a možnost sledovat hned dva lety po sobě do naší cílové destinace. Nakonec jsme se i my dočkaly a v 10 hodin nastupujeme na palubu. V 10.15 opravdu všichni pasažéři sedí na svých místech, ale odlet má i tak hodinku zpoždění.

Do Puerto Princesa, letiště na Palawanu, přilétáme místo v 11.45 ve 13 hodin, což je trošku stres. Naše dnešní cestování totiž noční jízdou busem, taxikem a přeletem nekončí..

Opouštíme letištní halu a fofrujeme do půjčovny půjčit motorku. Dneska je v plánu přesun z Puerta Princesa do oblasti El Nido, nejlépe co nejblíže Duli a Nacpan Beach, kde máme další noc ubytování a kde je další cíl našeho itíku. Je to asi 300 km cesty… Na dnešní den jsme si pro jistotu žádné ubytování nedomlouvaly, protože jsme nemohly odhadnout, kam se nám podaří na motorce posunout. Cíl je co nejdále, ale neděláme si moc iluze..

Motorku nám chtějí půjčit za 600 php a chtějí účtovat 6 dní, přestože dnes půjčujeme po poledni a šestý den budeme vracet brzy ráno. To sle ne! Máme ostré lokty a srážíme cenu na 300 php a jen pět dní! Platíme tedy 1500,- php a 2500,- vratnou kauci. Necháváme zde i mezinárodní řidičský průkaz, tak nám aspoň nebudou moct strhnout body… Pas odmítám odevzdat, ale nějakou identity card po nás v originále vyžadují, takže ten cár z OÚ za 50,- Kč objetuji.. Nasedáme na motorku okolo 14 hodiny a vyrážíme na cca 300 km cestu k El nido. Cesta je super, motorkářský zážitek! Jen zadky nás bolí fest! Musíme dělat pauzy na vodu a probrání se. Začíná se stmívat a nám je jasné, že do cíle se nám dojet nepodaří.. Hledáme na bookingu nejbližší ubytko, ale nejdou data. Zbývá asi 30 km z necivilizace do nejbližší vesnice… Padá tma, dochází benzín, žádný nocleh nadohled, lítá hmyz.. Ignoruju vosí píchnutí za jizdy do tváře, snažím se nemyslet na to,že je moje adrenalinové pero na dně krosny pracně přivázané k motorce, aby za jízdy neulítla.. Nakonec uprosíme lidi ze zavřené benzínky, aby nám natankovali a ve veterině, kterou proletí kolem hlav signál, vygooglíme volné ubytování i mapu. Kolem deváté večer konečně zaparkujeme a fičíme do sprchy. Jsme ve městečku Taytay, kde chcípnul pes a my hlady asi brzy taky..

Vyrážíme hledat jídlo, což se v tuto dobu jeví jako obrovský problém. Nakonec nás z jediné místní restaurace, tj. místa, kde se jídlo před očima nehýbe a ani neleží celý den na slunku u silnice pod skleněnou poklicí, pošlou kamsi k místnímu fotbalovému hřišti. Tady se koná něco jako pouťová zábava, stánky se všelijakými dobrotami, vůně grilu a přeplněné talíře, jeden lákavější než druhý! Jsme nadšené! I když jsou zde jen místní a ještě se na nás dívají jak na zjevení a kuriozitu v jednom, bereme místa a objednáváme na blind.. Dáváme si to nejlepší smoothie z avokáda - JÁ a to nejhorší z banánu (prýý) - GÁBA, co jsme kdy měly a čekáme na další jobovku, tentokrát na talíři. Opak je pravdou! Nic lepšího jsme tu zatím nejedly!!! Zasloužený spánek a čekání, co přinese zítřek..

Tay Tay

FILIPÍNY, den č. 5 -DULIBEACH

Ráno se budíme v Taytay a podle google map to máme k naší cílové stanici 80 km. Odhadujeme to na dvě hodinky jízdy a protože je 8 hodin ráno, plánujeme být do deseti na místě. Na Duli Beach.

Jízda do El Nida opravdu uteče, čím blíž k El Nidu, hlavní turistické destinaci, jsme, mizí zemědělství a nahrazují jej služby, tj. množství krámků. Po celou, v součtu devíti hodinovou, jízdu na motorce z letiště v Puerto Princesa jsme nepotkali jediného turistu, jedinou bílou tvář. Většina z nich se do El Nida dopravuje minivany, busem nebo letecky (v El Nido je letiště, taky jsme nad tím uvažovaly, ale letenky nejsou nízkonákladovka...). My ale cesty na motorce nelitujeme, protože ta sama byla ohromný zážitek. A to nejen pro naše zadky.. Po cestě jsme viděly, jak zde valí zemědělství, taky jak místní neskutečně dřou. Na každém kousku silnice dělníci. Asfaltovali, resp. zalívali každou díru v cestě (takže jsme si připadaly jako doma, jizda jak po D1 = tankodrom a k tomu neustále objíždění dělníků..). Ohromným zážitkem je pozorovat místní děti, školáky. Brouzdá jich podél nekonečných cest nespočet! V každé vesnici hrstka domorodců a dvacet domků, v každé škole tak pět stovek dětí! Nějak to nesedí, ale je to tak. Děti nám mávají, volají, smějí se a stydí se. Je znát, že tudy moc bělochù opravdu nejezdí. U cest leží mrak psů, spí nebo jen laxně hledí a vůbec jim nevadí, že je auta objíždí. Taky jsem říkala, že tolik krav co tady, jsem za jeden den neviděla. Nejsou to ale krávy, jsou to volové, a v tom případě - asi viděla..

„Cesta je opravdu mnohdy víc než cíl...“

El Nido projíždíme, hotovej cirkus, hlava na hlavě, auta, trycykly, nedá se ani přejít silnice. Pokračujeme dál, už je to jen dvacet minutek….No zkrátím to. Bloudíme další dvě hodiny, než naše dopředu domluvené ubytování najdeme. Za El Nidem nám opět zhasl signal, google mapy v offline režimu sice všude ve světě jedou, ale tady je asi nějaká zvláštní karma, protože tady ani Ň. Signál mobilního operátora na nule znamená, že se našemu nadcházejícímu bytnému nemůžeme ani dovolat a místní vůbec netuší, kde náš Bamboo Beach Pension leží. Až konečně najdeme, v parném poledni spálené jak raci, správný sjezd z hlavní cesty, nastává teprve adventure! Asi 4km cestu jedeme snad hodinu. Nezpevněná plocha je slabý výraz. Kameny, mostíky bez pár fošen, zato s hřebíky čouhajícími i tři cm nad desky, písečné duny, štěrk, ...prostě ani kousek alespoň polňačky! Každopádně i tady platí, že cesta je mnohdy víc, než samotný cíl. Myslím, že na tuto jízdu budeme opravdu dlouho vzpomínat!

Přijíždíme na konec cesty a výhled na záliv nám bere dech. Už teď je jasné, že ta úmorná cesta za to stála! Za chvilinku nacházíme bránu našeho nového domova…. Bránu do ráje! Bydlíme přímo na pláži! Nádherné dřevěné stylové chatičky s posezenim PŘED a koupelničkou ZA chatkou, barový domek a deset kroků k houpací síti, dřevěným lehátkům a dechberoucí pláži, která je tu jen pro nás! Dáváme welcome drink v podobě místního vyhlášeného piva Red Horse. Obsah alkoholu 6,9.. Sledujeme tu nádheru a víme, že tohle je prostě splněný sen.

Nejen neuvěřitelnou lokalitou, taky stylovka a čistota, ale i vstřícnost majitelů za 250,- Kč na den, je neuvěřitelná! Shodíme bágly ze skútru a hrneme do vody…

Později odpoledne vyrážíme na procházku po dlouhé pláži. Cestou potkáváme děti vracející se podél moře ze školy. Vůbec netušíme, kam až musí za vzděláním denně docházet, ale je nám jasné, že minimálně hodinu až dvě jednu cestu naťapkají. Děti jsou zde neskutečné. Jsou z nás úplně paf. Pořád za náma běhají, ptají se na klasické otázky ze školní výuky (jaké je naše jméno, kolik máme roků..), ale za chvilku s námi píšou do písku, hladí nás, říkají nám, jak se jim líbíme. Nic po nás nechtějí, jen čas...A ten jim rády dáme. Tak si jdeme s malou holčičku uprostřed nás za ruce, občas ji zvedneme nad zem, kolem pobíhá kopa dalších školáků, zpíváme koledy (opravdu nás nic lepšího než Vànoce přicházejí nenapadlo…) a uvědomujeme si, že takovéto dětství není “strašné”, jak se Gabce na první pohled zdá. Naopak. Tohle dětství je záviděníhodné. I když ty děcka vůbec nic nemají, jsou šťastné. Je to právě tím, že nic nemají, nechtějí, nepotřebují. Jsou spokojené, když mají vedle sebe svoje kamarády a doma plnej talíř jídla, nic víc jim nechybí. Jak se správně říká - v jednoduchosti je síla a krása. I já si pamatuji na podobné dětství. Bez zatížení moderní technologií, bez “neomezených možností”, které nás možná omezují ze všeho nejvíc. Když něco prostě není a nejde, je to fakt, který jednoduše přijmete a žijete ve vnitřním klidu. Když jste denně bombardováni tím, co všechno mít můžete, ale nemáte, hází vás to do stavu vnitřní tenze a nespokojenosti se vším. Neznám moc lidí, co řeknou, že žijí šťastně a nic jim nechybí. Většina z nás má svoje sny a cíle a pořád se někam ženeme. Sotva cíle dosáhbeme, máme další tři nové.. A pořád dokola! Pořád věčně nespokojeni, pořád naše cíle nenaplněné. Určitě není špatné chtít víc, snít.. Jen je důležité občas si tváří tvář chudobě, nedostatku a přece spokojenosti s pokorou uvědomit, že máme krásný život bez ohledu na nejnovější typ iPhonu v kapse. Já si to tady v tom bílém písku se snědou dětskou tlapkou ve své bílé ruce uvědomuju. Jsem šťastná a navíc žiju přesně takový život, jaký jsem si přála.

Den nám nezkazí ani zatím nejhorší a nejdražší večeře naší cesty… Čeká nás noc na pláži, zvuky místní džungle i vlnobití, řev gekonů...prostě camping💛

FILIPÍNY, den č. 6 - NACPAN BEACH, EL NIDO

Ráno jsme se vzbudily na té nejkrásnější pláži, kterou jsem zde viděla.. Probudit se, vstát z postele, udělat pár kroků a stát ne bělounké písečné pláži s výhledem do neskutečného tyrkysova - to je splněný sen! Dneska nás čeká přesun do vedlejšího města El Nido. Je to nejvyhlášenější oblast nejen celého ostrova Palawan, ale vůbec celých Filipín. Už když jsme ale jely na naši kouzelnou pláž Duli Beach a městem El Nido jsme projížděly, mě osobně nijak nenadchlo. Je tady vidět, že to zde žije především turismem. Na celých Filipínách jsme nepotkaly tolik turistů, jako při průjezdu tímto městem. Ale nevadí, je jasné, že Filipíny nejsou a nebudou jen naše soukromé sektory a my chceme zažít všechno, co jde!

S naší nádhernou pláží a ubytováním snů se rozloučíme jak se patří – dvě hodinky moře i sluníčka, rozloučily jsme se i s dětmi, které jely na motorkách podél moře do svých škol, zabalily batohy a frčíme na cestu dál. Jedeme asi 0,5 hod. a jsme v cíli. Zatímco po místních komunikacích frčíme i 80 km/h, ve městě El Nido, které je roztahané jako Lažánky, jedeme 10 kilometrovou rychlostí. Brzda - plyn. Víc nejde, tak moc je tu dopravní chaos. Je to takovej malej cirkus. Milion obchodů, milion restaurací, milion tržnici, milión chodců naprosto všude…

Co ale v El Nidu naprosto dokonalé je, jsou skály, které ční nad tímto městečkem. Tyto skály jsou fascinující nejen tím, jak jsou vysoké, ale hlavně tím, že ční přímo z moře. Vyhlídka z výšin na kopci nad El Nidem je prostě dechberoucí.

Přijely jsme do našeho ubytování a jsme z pokoje nadšené. Původně jsme totiž měly vybráno jiné ubytování, kolem kterého projíždíme a děsíme se. Je přímo na hlavní silnici, v tom největším Saigonu. Nové ubytování, které jsme nakonec vybraly, je naopak v boční uličce, kde je klid a ticho. Je celé schované v zelené zahradě, plné roztomilých ospalých kočiček.. Jsme spokojené, dáme sprchu a frčíme na nejvyhlášenější pláž jménem Napcan Beach. Ve všech cestopisech, které jsme během příprav prolistovaly, toto byla dle hodnocení nejkrásnější pláž z celých Filipín… Současně všichni odrazovali, že je k ní nejhorší možný přístup. Byly jsme tedy připravené na všechno.

A jak to vypadalo našima očima? Napcan Beach jsou filipínské Zlaté písky. Vůbec nás nenadchla. Sice je obrovská, ale výhled nic moc a opět hlava na hlavě, plno stánků, masáží, barů, lidí… Prostě další cirkus. Sjezd na Napcan byl sice polňačkou, ale co do náročnosti terénu to byla proti předchozí pláži, kde jsme i bydlely, naprostá pohoda. Takže všechno úplně naopak, než jsme čekaly. Vůbec to ale nevadí, i když se nám pláž dvakrát nelíbila, jsme rády, že jsme ji viděly a mohly si udělat vlastní obrázek.

Frčíme zpátky do města na průzkum okolí. Také trochu podléháme shoppingu a korzujeme po obchůdcích. Ceny jsou zde opravdu úsměvné, a to nejen rumu.. Nenakupujeme ale nic, už tak máme bágly napěchované k prasknutí a na zádech i na motorce cítíme každý gram navíc.

Během procházky městem narážíme na úžasnou tržnici s kopou stánků. Na každém tomto stánku neuvěřitelná nabídka ryb. Všechny ryby jsou nádherné, jedna hezčí než druhá. Jsou obskládané ledem, stačí ukázat, vybrat si, během vteřiny je rybka na grilu a chystá se přímo pro vás. Podívaná na všechny ryby a mořské pkody je jak z románu 20 000 mil pod mořem Juliuse Vernea! O naší nadcházející večeři je tedy ve vteřině rozhodnuté! Musíme jíst tady! Navíc hned vedle je asi nějaká místní škola, na hřišti před budovou jsou děti a místní… Zpívají, hrají si, povídají si, prostě normálně žijí. Celé toto místo má úžasnou atmosféru. Vůbec nám nevadí, že je zde i spousta turistů. Narážíme i na Čechy, které pumpujeme o cenné informace. Dáváme si na půl celého tuňáka, vychází na 110 českých korun a jeho asi kilo. Jsme přejezené k prasknutí jenom z ryby bez přílohy! Našly jsme zde i vyhlášený bílý rum s kokosovou příchutí a názvem Boracay. Láhev téhle dobroty stoji 110 PHP, což není ani 50,- Kč… Smíchaný s ananasovým džusem chutná jako luxusní Piňacolada. Tímto zapíjíme naši rybičku a další boží den a je nám báječně! Tenhle den neměl chybu. Vlastně jednu ano. Zase strašně rychle utekl..

FILIPÍNY den č. 7 - EL NIDO - ISLAND HOPING

“El Nido je prý jedno z nejhezčích míst na Filipínach a rozhodně by byl hřích ho při návštěvě Filipín vynechat.. “ Takto jsme byly premedikované, a proto jsme jej zařadily do našeho itineráře. Když jsme viděly z prvního kopce vyhlídku na skály čnějící z vody a uvědomily si, co vše zde máme v plánu a jak moc byla naše devítihodinová cesta sem na motorce náročná, mrzelo nás, že zde nejsme o dvě noci déle…

Nyní, poté, co máme El Nido za sebou, musím říct, že i když to bylo chvilkama úmorný a na dřeň, akorát stačilo. Je samozřejmé, že je tato lokalita každý rok více a více turistická, to chápu!, každopádně to zde ale není to, co na cestách zrovna vyhledávám já. Takže jsem po třech nocích v El Nidu plně uspokojena a jsem ráda, že míříme dále..

No ale než se posuneme dále, tak k El Nidu více:

Stojí za vidění!

Island hoping je mega komerční a mega turistická záležitost, ale aspoň jednu trasu dejte! Je jedno kterou, všechny ostrůvky (tedy zastávky) jsou stejně krásné!

Velký mýtus je dezinformace, že je zde draho.. Určitě bychom si zde nepůjčily motorku za 300 php na den jako v Puertu (ale za 600, to souhlas)... Taky lodní výlet není zadarmo, ale “balíček lodního zážitku s pěti zastávkami na různých ostrůvcích a neskutečnou žranicí krevet, ryb, ovoce, mušlí.., k tomu kapitán lodi a další tři členové posádky plus provoz lodi samotné a voda po celý den za 580,- Kč? Všem, co brblají nad cenou bych doporučila hodinku na lodičce na Vltavě😀Jídlo je zde naopak levné, protože nabídka převyšuje poptávku a oblečení, nepromokavé vaky, boty do vody a suvenýry vůbec - za Kačku!

El Nido je nejvíce vyhlášené svými lodními výlety po okolních ostrovech, kdy projíždíte mezi skálami na okolní laguny pláže nebo jeskyně. Máte zde na výběr balíček A, B, C a D. Jeden výlet stojí od 1200 do 1400 pesos na osobu, což je zmíněných 580 korun. Odjíždí se ráno v 9 ráno z přístavu a návrat je kolem 17 hodiny. V ceně je i šnorchlovací vybavení, úžasný oběd na ostrově a voda na pití. Nejoblíbenější výlety jsou A a C a céčko jsme zvolily i my!

Naše tour C zahrnuje Secret Beach, Hidden Beach, Helicopter Island a úžasný výhled z Mantinloc Shrine.

Každá zastávka měla svoje kouzlo. Někde nádherná pláž, jinde šnorchlování, na jedné zastávce dechberoucí laguna a na prostřední velkolepý oběd alá Stolečku prostři se!

Pro mě byl ale nejkrásnější Matinloc Shrine. Nejen pro úžasnou vyhlídku, ale hlavně díky nádherné kapli, která mi tady, uprostřed ´filipínského karibiku’, přišla jak zjevení a tak trošku na svém místě vyrazila dech. Koukáte zde na andělíčky u vstupu, jednoduchý kříž a pod ním kamenné srdce a jste prostě na měkko i jako zapřísáhlý ateista. Hledím na ostatní, kteří tuto kapli míjí bez povšimnutí, je to pro ně jen “brána” k top fotkce z vyhlášené vyhlídky.. Je to asi tím, jak se na lodním výletu popohání, možná tím, že se poslední dobou vůbec lidéna svých cestách honí víc za dokonalými fotkami než dokonalým prožitkem. Nejsem moralista, sama mám z krásné a povedené fotky radost, ale nikdy!! nikdy!! nikdy!! nechci ztratit nadšení a juuuuuu s otevřenou pusou nad dokonalými červánky nebo návalem vnitřní pokory na místě, jako je toto...💛

...až pak si jej vyfotím..

Po příjezdu do ubytka sprcha, večeře, shoping, rum a do postele bum. Dneska brzo večerka, protože zítra nás v 5.30 čeká budíček a opět devítihodinová cesta v sedle naší Hondy, a to až do Puerta Princesa, od kud další den odlétáme...

...i muži mají své dny :D

FILIPÍNY, den č. 8 - ELNIDO - PORT BARTON - PUERTO PRINCESA

Dnes budíček za svítání a co nejdříve vyrazit! Motorka osedlaná, na cestu už vidíme - Letś go!

Cesta utíká rychle, frčíme i 80 km/h. Silnice jsou zde na Palawanu naprosto v pohodě, jen hodně vesniček s dětmi a přechody a taky mosty, kde na avizovanou dvacítku prostě zpomalit musíte, jinak vzduchem letíte..

Kocháme se krajinou a jak jsem již zmínila - žasneme nad tím, jak moc zde funguje zemědělství. Každý kousek půdy plně využit, spousta tažné zvěře, hospodářských strojů a vůbec pracujících lidí. Je to hodně tvrdá práce a je vidět, jaká chudoba tu mimo města vládne. Domky u cest jsou jak kůlna na nářadí po tajfunu, přesto je to spolu s kohoutem a jedním buvolem to jediné, co místní mají.. Cítím tíhu svého batohu, “pár věcí do příručáku na cestu” a napadá mě, že tolik věcí, co mám ve svém báglu já, nemá celá jedna filipínská rodina… Přesto, ve vší té bídě, vypadají tito lidé u cesty zapřaženi za vyhublým dobytkem mnohem šťastnější, než ti, co vidím při nástupu do kupé vlaku z Brna směr Blansko, na klíně kýbl z KFC a kolem sebe tašky všech možných módních značek.. Materialismus nás prostě válcuje..

Po cestě vidíme nádherné kostelíky, obrovské školy a dětská hřiště - dnes prázdné, je totiž sobota. Také mrak psů, hlídačů cest. Co ale nevidíme, jsou bílé tváře na motorkách. Za celých devět hodin tam a devět zpátky - ani jediná!! Turisté jezdí jen minivany a autobusy, těch potkáváme mrak, ale dovnitř přes neprůhledná skla nevidíme. Přemýšlím nad tím, zda se z klimatizovaného vanu zpoza černých oken dá vůbec tenhle filipínský reálný svět vnímat… Bez štiplavého zápachu páleného odpadu až po vůni grilovaného čehokoli nebo vůni čerstvě vypraného prádla pověšeného na milionu ramínek v okně dřevěné rukny u prašné cesty… bez objíždění laxně ležících psů mnohdy i o milimetry...bez dětí, které vám celou cestu nadšeně a s úsměvem od ucha k uchu mávají a čekají na zázrak v podobě toho, že jim to oplatíte…💛Myslím, že jet jinak než na skútru, je obrovská škoda. Nejen, že nás motorka i s benzínem na pět dní vyšla na tisícovku na hlavu, tj. je to levný dopravní prostředek, je to vše zmíněné kolem cest ze sedla motorky, alespoň mýma očima, současně to nejkrásnější z ostrova Palawan..

Jsme rychlejší, než čekáme, v půlce cesty jsme už v 10.45 hodin! Uděláme spontánní rozhodnutí, kterým je zajížďka asi hodinu tam a hodinu zpět na druhý konec ostrova v jeho šířce do přístavu jménem Port Barton. Myslely jsme, že ho neuvidíme, že na něj čas nezbyde, ale máme pár hodin k dobru, takže je rozhodnuto ve vteřině.

Cesta je úmorná. Ostré slunko už na kůži opravdu bolí, suť, písek, štěrk a serpentiny dělají z cesty adrenalinový zážitek ...ale stojí to za to! Jedeme až na Coconut beach, kde za symbolický poplatek v přepočtu 12,- Kč necháváme ve stínu motorku a jdeme skočit do tyrkysové vody. Plavou zde vory, které využíváme jako lehátka, srkáme čerstvý kokos a je nám božsky. Po dvou a půl hodinách zvedáme kotvy a pokračujeme hodinku jízdy na hlavní cestu a pak zase dále k letišti. Do Puerta přijíždíme až za tmy (zase adventure), hledáme ubytko a jídlo v jednom, což se nám nakonec podařilo skvěle. Přestože je téměř po celou dobu našeho pobytu Palawan bez wifi a signálu (prý něco s družicí), tedy bez internetu, objednáme si výbornou večeři, máme za sebou horkou sprchu (zázrak!) a po tejdnu oholené nohy a je nám dobře i bez sociálního spojení se světem. Navíc - v pokoji na nás čeká partička gekonů.

FILIPÍNY, den č. 9 - PUERTOPRINCESA - CEBU- BOHOL - PANGLAO

Ráno se budíme v Puertu a domácí (do teď nevíme, zda muž či žena) nám chystá snídani už na 6.30, abychom stihly vrátit motorku a náš další přelet. Chystá nám ji přestože snídaně podávájí od sedmi, a to sám(a) od sebe. Místní jsou fakt zlatí!

Poté přesun k letišti, zde vracíme naši Hondu, a šup na letiště udělat check-in dalšího letu! V 9.25 místního času letíme na Cebu. To ale není náš dnešní cíl! Po hodinovém, naštěstí prospaném, letu vystupujeme na letišti v Cebu a bereme žluté taxi do přístavu, odkud chceme na nejbližší ferry dojet na ostrov Bohol. Potkává nás první nepříjemná zkušenost na Filipínách - zapomněly jsme samou radostí z pružného přeletu říct, že trváme na zapnutí taxametru nebo si domluvit cenu před nastoupenim. Taxikář se na nás obrací a chce tisícovku ! Mám vztek. Na nás, že jsme to posraly a na něj, že je to lump. Okamžitě říkám, že ne, že chceme vidět taxametr. S cenou dolů nehýbe, vlastně nehne ani brvou a já si uvědomuju, že pokud nehrál černocha ve filmu Matrix, je to jeho dvojče! Je obrovskej a jeho pohled je jak z kamene. Říkám mu, že za podobný úsek jsme v Manile platily 300 php a že mu prostě 1000 nedáme. On povolí na 500. Říkám ne, max 300, jinak jdem všichni na policii. Jelikož už asi opravdu vypadám jako bohyně pomsty, bere tři sta a jede. Měla jsem říct dvě stovky!!

Kupujeme nanuky a vodu a pak taky tiket na loď. 500 php na hlavu. Jede až ve 13, tak máme hodinu a půl čas. Loď na Bohol jede dvě hodiny. Koupily jsme turistický level, takže se nepečeme na střeše lodi s místními (nejlevnější varianta plavby), ale mrzneme s japonci pod palbou lodní klimy. Cesta uteče, kryoterapie za námi (jistě jsme omládly o deset let!) a my se necháme zavést trycyklem do půjčovny skútrů. Bereme za 300, ale opět nás neminulo tvrdé vyjednávní a nakonec sražení ceny na polovinu. Tankujeme a přesunujeme se na ostrov Panglao, který je s Boholem spojený mostem. Tady, v čokoládovém resortu, budeme spát tři noci!! Neuvěřitelné! Tři dny nebalit batoh a nebo si položit v koupelce vedle umyvadla kartáček na zuby bez pohotovostního režimu! V “resortu”, jak jej majitel honosně označuje, je i bazén, což je opravdu luxus, a to i přes fakt, že se v něm nikdo nekoupe! Wifi zde párkrát za dnem proběhne tak silná, že se nám po hodině poskakování s telefonem kolem recepce podaří přečíst i email (už ovšem nikoli odpovědět), taky zde tři minuty teče teplá voda a ještě k nám do koupelky vedle tradičních gekonů doplul i Columbus.. To je prostě úplně jiný level!... all inclusive!

Jedeme kouknout na vyhlášenou pláž Alona Beach…

...očekávání naplněno - cigánov a cirkus v jednom..

Dáváme večeři, drink a těšíme se na další den… Čekají nás totiž mini opičky.

FILIPÍNY, den č. 10 - BOHOL

Ráno jsme se probudily na ostrově Panglao.. Dnes máme v plánu projet sousední a větší Bohol, který je s Panglaem spojen mosty. Bohol je ostrov dobře dostupný z Cebu lodí i letecky a nabízí různorodé aktivity od relaxu na pláži, přes krásný výhled na vyhlášené čokoládové kopce až po pozorování nejmenších opiček na světě…

Už zde není tolik vidět ta tvrdá zemědělská práce jako na Palawanu, ale v neturistických lokalitách, kde projíždíme na motorce, je chudoba snad ještě větší..

Vyjíždíme po sedmé ráno, chceme toho stihnout opravdu moc! První je na řadě kostel, který je na seznamu doporučovaných míst i na naší hotelové recepci. Tento kostel nás ovšem nijak neuchvátil. Snad jenom přítomnosti milých dětí. O to víc nás po cestě překvapí nádherný kostelík, který vypadá jak zámek z pohádky.

Pokračujeme dál, další zastávka je vodopád Mag-aso falls. Jedeme k němu skoro hodinu, kocháme se krajinou bez turistů. Přijíždíme na místo, zaplatíme symbolické parkovné a také symbolický vstup 20 pesos. Na informační ceduli visí vzdálenost k vodopádu. Čeká nás dvou kilometrový pochod. Okamžitě se před námi rozbalí schodiště a já se děsím, co na to řekne koleno. Nicméně jdeme asi 10 minut a jsme u něj! U nádherného dechberoucího vodopádu. Tím, že jsme vyjely brzo ráno, máme ho celý úplně pro sebe!!! Není zde ani noha! Koukáme na tu nádheru… Před námi nejen nádherný vodopád, ale i křišťálově čisté a tyrkysově modré jezírko a řeka plná nádherných bílých kamenů jenom pro nás! Kocháme se, do jezírka samozřejmě ihned skočíme a koupeme se v průzračně čisté, sladké a osvěžující vodě. Připadáme si jako v ráji. Tohle jsme vůbec nečekaly. Naopak, čekaly jsme kopu turistů, hlavu na hlavě. Když od vodopádu odjíždíme, asi po hodinové koupací zastávce, vidíme minivany, jak se už k parkovišti sjíždějí… Měly jsme obrovské štěstí!

vodopád Mag-aso falls

Sedáme na motorku a pokračujeme dále v naší cestě. Další zastávkou jsou konečně naše opičky, resp. Tarsier centrum. Tyto opičky se jmenují nártouni, Tarsiers, a jsou nejmenším druhém opiček na světě. Také mají obrovské oči a vůbec jsou tak roztomilé, že mi připomínají mončičáka, kterého jsem dostala jako malá pod stromeček. Toho jsem také samou láskou nepustila z ruky. Tak moc byl roztomilej! Stejně jako malincí nártouni! Tyhle opičky si ale nepohladíte, ani se jich nedotknete. V těchto tarsier centrech se o ně dobře starají, turisty sice provedou mezi stromy a ukážou, kde která opička odpočívá, ale rozhodně vás nenechají na kteroukoliv z nich sáhnout. Je to určitě dobře! I tak je mi těch malých stvoření opravdu líto, protože těch turistů v jejich rezervaci, tedy domově, o velikosti třípokojového bytu projde za den opravdu hromada. Všichni fotí, natáčí, juchají… Prostě jim nedopřeji klid. Na druhou stranu, kdyby takováto centra nebyla, těžko bychom někdy tyto opičky mohli vidět. Ve dne spí, v noci žijí…Je to pro mě jeden z nejhezčích zážitků na Filipínách. Tak jako na každé z mých cest byli to NEJVÍC sloníci, tady jsou to nártouni.

Tarsiers centrum

Sedáme opět na motorku a pokračujeme dál k největší atrakci ostrova Bohol. Tou jsou Čokoládové hory – Chocolate hills. S čokoládou nemají nic společného, jméno dostali kvůli své barvě - Chocolate Hills je necelých 2000 kopečků na jednom místě a když zapadá slunce, zhnědnou tak, že vypadají jak čokoládové bonbóny. My k nim přijíždíme po jiné straně, než většina lidí. Projíždíme tak kolem vyhlídky, kde opět není ani noha, ani jediné auto. Nicméně u silnice je obrovská cedule s nápisem Vyhlídka 360°. Odbočujeme ze silnice a frčíme k ní. Platíme symbolické vstupné asi 50 pesos a víta nás velice milá paní. Je vidět, že toto nebude TA oficiální vyhlídka. Jsme v nádherné zahradě a panorama kopečků je opravdu dechberoucí. Všude kolem nás jsou zelené hromádky. Paní má svoji zahrádku rozdělenou na několik vyhlídkových sektorů. První jdeme k výběhu, kde jsou krávy. Je to opravdu nádhera, vidět, jak se líně povalují a za nima právě panoráma čokoládových kopečků. Po chvilce jdeme na další vyhlídku, která je u vysílače. Obrovský vysílač nad námi ční a my se opět kocháme neskutečným výhledem. Pak nás čekají ještě další 3 vyhlídky na různé světové strany. Nejvíc nás dostane ta, kde je ve svahu kopce zabudovaná kamenná bílá holubice. Je možnost na ni vylézt a nejen se na ní vyfotit, ale také se z této vyhlídky, dost originální, dívat do krajiny. Je to tady opravdu zážitek a umocňuje ho právě to, že zde krom nás vůbec nikdo není. Jsme naprosto nadšené, jsme zde opět další hodinu. Potom nasedáme na motorku a už jsme nervózní, protože nám dochází palivo a civilizace není na dohled. Nakonec to dobře dopadne, benzínku včas nacházíme a z ní vjíždíme na hlavní silnici, která nás dovede i k oficiální turistické vyhlídce na čokoládové hory. Když vidíme desítky minivanů, aut, motorek a ostatního, ani sem neodbočujeme. Jedeme dál až do další nártouní rezervace. I tato je jiná, než první, kterou jsme dnes viděly. I zde je cítit strašný business a lidí je zde tolik, že si atmosféru malých opiček vůbec nevychutnáme. Nasedáme na motorku a frčíme zpátky na Panglao, kde nás čeká druhá noc v našem “královském rezortu”. Celý den jsme strávily na cestách, ale jsme nadšené! Viděly jsme tolik věcí, že to jen těžko vstřebáváme! Dáváme si v našem ubytování výbornou večeři a usínáme s pocitem, že tento den byla vážně jízda!

Chocolate Hills

FILIPÍNY, den č. 11 - BOHOL - BALICASAG - VIRGIN ISLAND

Pokud budete na Boholu, tak by byla chyba, přes vší komerčnost tohoto výletu, nekouknout na Balicasag Island. Je zde jedno z nejhezčích šnorchlování na Filipínách.

cesta na Balicasag

Na ostrově lze přespat (v Balicasag resortu) nebo sem podniknout jednodenní výlet z Panglaa, z Alona beach. Přesně takto jsme tento šnorchlovatcí výlet spáchaly my.. Večer před výletem jsme si ve městě zaplatily výlet za 1 250 pesos na osobu (..to není moc “za kačku”). Výlet zahrnoval privátní loď jenom pro nás, dva členy posádky, dvě zastávky a šnorchlovací potřeby. První zastávka byla na zmíněném Balicasag Islandu, kde jsme šnorchlovaly a také chvilku užívaly pláž a moře, druhou zastávkou byl Virgin Island. Ten byl pro nás velkým zklamáním.. Celkově lodní balíček hodnotím jako skvělý zážitek, rozhodně předčil naše očekávání, ale jen do Virgin Islandu...

Start naší cesty byl už v 6 ráno, kdy nás minivan z cestovky, u níž jsme předchozí večer cestu platily, dovezl k přístavu. Zde kotvili místní domorodci a za částku asi 600 pesos, kterou jim dal řidiče vanu, naložili patřičnou skupinku do své lodi a podnikli s ní celodenní výlet. Už z toho je znát, kolik si škrábne CK… Chudáci rybáři! Kdyby dal peníze člověk jim, měl by z toho hned lepší pocit...

Nasedly jsme na loď a vychutnaly si svítání. Bylo to nádherné! Jely jsme asi 20 min. a před námi se objevil mrak lodí. Nevěděly jsme, co to znamená. I naše loď zastavila. Během chvilky nám to došlo… Objevila se první ploutev delfína… Neuvěřitelný! Zážitek! Delfínů tam bylo celé hejno a bylo opravdu krásné vidět to na vlastní oči. Po chvilce ale celou atmosféru zkazil fakt, kolik lodí se tam sjelo a jaký hon na co nejbližší přiblížení se ke stádu delfínů nastal. Až mě z toho mrazilo v zádech a byla jsem opravdu ráda, když náš kapitán zvedl obočí a zeptal se, zda můžeme pokračovat. Nadšeně kývám a chci být co nejrychleji pryč od této atrakce.

Blížíme se k první zastávce, Balicasag Islandu. Dostaneme šnorchl a masku, kdo chce, tak i vestu, a nasedáme do katamaránu. Na loďce je nás 6 a dva členové posádky, což je dost masakr. Míříme kousek od pevniny a po chvilce plavby všichni skáčeme nadšeně do vody za naším průvodcem. To, co vidíme pod hladinou, nám opravdu bere dech! Neuvěřitelně nádherné korály a rybičky… !!To ale není všechno. Jakmile skočíme do vody, netrvá to ani 3 minutky, a už se zvukem nese výkřik Turtle! Okamžitě míříme k místu, kde by snad želvy měly být… A opravdu! Přímo pod námi plavu obrovské karety! Je to neskutečný zážitek! Já ho zažívám v životě poprvé a doufám, že si ho ještě hodněkrát zopakuju. Jsem dojatá, srdce mi opravdu buší nadšením. Také vším tím, co se právě při šnorchlování pod hladinou děje. Ten pocit, když se nad vámi uzavře vodní hladina, vy slyšíte jenom ticho a bušení vlastního srdce, máte respekt, možná i strach, ale současně vám přes záda přejíždí vlna vzrušení, nadšení a juchů. Je to neuvěřitelný adrenalin pro srdce a neuvěřitelná krása pro oči! Šnorchlujeme asi hodinu, vidíme mrak rybiček, také Nemo rybičky a hvězdice. Je to opravdu nádhera. Poté neskáčeme zpátky do loďky a necháme se zavést na neuvěřitelně běloukou písečnou pláž. Zde odpočíváme na sluníčku a pak pokračujeme na druhou a poslední zastávku.

Balicasag Island

Tou je zmíněný Virgine Island. Je to v podstatě pás písku v moři. Asi by to tu mohlo být krásné, kdyby u tohoto místa nekotvila asi stovka lodí… O lidech ani nemluvím. Úplný absurdistán je to, že mezi korály, mořskou trávou a hvězdicemi chodí místní prodavači šperků, náramků a jiných cetek… Jsem opravdu zhnusená, zachrání to pouze přítomnost překrásných hvězdic. Je jich tu opravdu hodně. Červené, modré, bílé… Z nich jsem nadšená, ale i tak na toto místo stačí 30 minut. Nasedáme naposledy do loďe a míříme zpátky na Alonu beach. Zde ještě chvilku poležíme, dáme výbornou večeři a opět hodnotíme tento den jako nádherně odžitý! A konečně taky plný zvířátek !!

Virgin Island

FILIPÍNY den č. 12 - BOHOL - CAMIGUIN

Ráno jsme vrátily motorku, trycyklem za 30 php se dostaly na místní autobusák a zde nastoupily do busu směr JAGNA.

Bus Terminal Tagbilaran

Cesta busem z Tagbilaranu do Jagny

Ferry Jagna - Camiguin

Americká ambasáda v Jagně nechybí...

Security u mekáče...

Jagna je další přístav na ostrově Bohol, z nějž denně ve 13 hodin vypoulvá ferry na Camiguin. Plavba trvá 3 hodiny a cena je 425 pesos. Na lodi mají studené pivo i vodui drobné občerstvení..

Trajekt z Boholu na Camiguin

Camiguin je jedinečný vulkanický ostrov - je zde 7 sopek a je vzdálen od Boholu 50 km jižně. Ostrov nabízí mnoho aktivit.. Třeba trek na sopku Hibok Hibok, prozkoumávání jeskyň, návštěvu vodopádů, relax v horkých pramenech, nebo šnorchlování okolo White či Mantinique Islandu. Díky sopkám je na ostrově písek na plážích zbarvený do černa, ale krásná bílá pláž je právě na blízkých ostrůvcích White Islandu a Mantigue Islandu. Na tyto ostrovy vás přepraví místní rybáři, kteří si rádi přivydělají.

Další zajímavostí ostrova je Suken cementery, hřbitov, který v roce 1870 smetla pod vodu láva z jedné sopky na ostrově. Místo označuje kříž na vodě. Okolí kříže bylo teprve minulý rok otevřeno pro veřejnost pro šnorchlování. Nečekejte ale klasický hřbitov pod vodou, většina pomníků je totiž zakryta mezi kameny a korály.

Camiguin je ale v prvé řadě zelený ostrov, řekla bych až džungle. Sopky přitahují deště a vodu, tak se to tu opravdu zelená víc jak na rýžovkách v Batadu. Je tu vlhko, pořád prší nebo mží, čím blíž do vnitrozemí ostrova, tím chladněji. Nejsou tu žádné ostrovní pláže a možná i proto - nejsou tu turisté! I Trajekt na ostrov, jediný za den, byl poloprázdný...na silnicích skoro žádná bledá tvář..

Po přistání v přístavu půjčujeme motorku. Cenu z 500 php (220,- Kč) na den srazíme na 250pho (110,- Kč)/den a ještě dostaneme nádherné růžové helmy..

Naše první ubytko je mazec. Dělíme se o koupelnu s hmyzí většinou, na chodbě je gekon velikosti praještěra (první den si myslíme, že je to atrapa….dokud se nepohne…), v pokoji vlhko, že nám plesniví i rum ve skleněné láhvi...ale máme prima sousedy s kytarou, prima španělským akcentem a soutěživostí o největšího švába v koupelce! Komfortní zóna se zase o kus propadla, ale je nám dobře. A že tu není ovoce a sluníčko? No nemůže být každý den posvícení! Máme tady totiž jednoduchý výběr. Buď sedneme na hromádku, rozpláčeme se a utečeme, nebo si řekneme - i tohle jsou Filipíny! Láhev rumu je tu pořád za 45,- Kč a pomáhá nejen na zahřátí těla, ale i ducha, taky na žaludeční nevolnost a zvládnutí sprchy s nezvanými hosty s úsměvem a písničkou na rtech…

A tak si tu broukám Tak nějak málo tančím...

...a vedle mě v koupelně na zemi dva šváby velikosti dětské pěstičky, všechny moje věci vlhké, jedno jediné adrenalinové pero na mé alergické reakce před dvěmi dny použité, žádné další v záloze (protože do sedmikilového příručáku si nic do zásoby nebo "pro případ" neberete!), přesto neuvěřitelné množství bodanců na mém těle a u ucha mi pořád něco bzučí... Snažím se nemyslet na to, že každej další štipanec může skončit jak ten od včely ve Špindlu, akorát že vrchlabské ARO je sakra daleko... A já si do zvuku pramínku studené vody nad hlavou a kytary někde ob dvě zdi dále přesto zpívám a taky trochu tančím.

Právě tady, 11 000 kilometrů od domova, mi dochází, jak moc bohatá jsem.. Nejen, že mám doma dvě adrenalinová pera (celkem k ničemu..), ale mám tam taky hromadu lidí, kteří jsou i tady pořád se mnou. Jak správně říká moje kamarádka Marika - vrátím se zas o něco větší “milionářka na zážitky”, ale bez toho, mít je s kým sdílet - byl by TEĎ člověk bez toho zatracenýho adrenalinovýho pera mezi šváby a půlmetrovými gekony, denně blijící, unavenej, prdel plnou moto-dekubitů a zbytek těla spálenej nebo doštípanej...byl by člověk úplně v prdeli a taky bez taneční nálady....

...tak tu tak nějak málo tančím, zpívám a náladu si nenechám pokazit ani falešným tónem našich sousedů...

FILIPÍNY den č.13 - CAMIGUIN - WHITE ISLAND

Na dnešní ráno jsme si naplánovaly výlet na White Island... Už včera jsme se zajely podívat k místu, od kud na tento písečný pás v moři denně vyplouvají loďky. Zde jsme zjistily, že na White Island se jezdí mezi 5 - 6 hodinou ranní, protože kolem poledne je tam vedro tak úmorné, že se tam nedá vydržet..

White Island

White Island, pěkný a malinkatý ostrov s bílou pláží, ležící severně (asi 15 minut plavby) od Camiguinu, je pro většinu turistů hlavní atrakcí ostrova. Z tohoto ostrůvku jsou totiž úžasné výhledky (a fotky) na sopku Mt. Hibok – Hibok. Kolem White Islandu se dá i šnorchlovat a nebo jen na bělounkém písku ladit barvu a relaxovat. Nezbytností je vzít si s sebou dostatek pití, protože na tomto malém ostrově se není kam schovat před sluncem ani kde co koupit! Loďka na ostrůvek stojí 550 pesos a je až pro šest lidí. Čím víc vás tedy bude, tím levnější cesta.. Pokud jste dva, počkejte si na další dvojici a o náklady na loďku se podělte. Vstupní poplatek na White Island je pak ještě 20 pesos na osobu.

Nasedáme do loďky a kocháme se svítáním nad mořem i ostrovem Camiguin s dominantními sopkami v raním mlžném oparu. Z husté mlhy pomalu vystupují hory a je to podívaná, která vážně bere dech.. 💛

cesta na White Island

Asi za zmíněných 15 minut plavby na katamaránu přistáváme na White Islandu. Hodnocení? Je to nádhera! Dokonce tu není ani moc lidí, tak 10 - 20, a ostrůvek je i podstatně větší, než jsme čekaly. Jediné, co kazí tento pohled a celkový vjem, je počasí, protože svítání nepřineslo sluníčko a vymetenou oblohu, ale zatažené temné nebe a po ani né hodině i déšť a vichr. I tak - a nebo možná právě díky této ponurosti na obloze - působí tento bílý ostrov s vulkanickou kulisou v pozadí ještě magičtěji… Sedíme v písku zamotané do deky, protože vichr nás opravdu bičuje a tady, na otevřeném moři, až neuvěřitelnou silou, a mlčky hledíme na tu nádheru před námi. Tady jsou všechna slova zbytečná. Jednak si tu uvědomuju, jaké mám štěstí, že žiju život podle svých představ a snů a né podle toho, co se ode mě očekává. Že vidím dna sopečných kráterů na Jávě, sloní sirotčinec v Pinawalle, zažívám výstup po 5ti tisíci schodech na Adamovu horu, kde vidím to nejkrásnější svítání v životě, nebo ležím v nemocnici na Bali s trny kaktusu v noze a křičím “Do prdele” hlasitěji, než u porodu Mikiho “Chci nějaké drogy!!” Taky pořád citím smrad pálených PET lahví na Maledivách nebo vůni thajské plovoucí tržnice a všech jejich dobrůtek. Nezapomenu na rýžové terasy na Bali ani na balijskou oslavu Nového roku a tady, při pohledu, který je přede mnou, vím, že i tento obraz budu mít do smrti před očima. Tohle je totiž “vopravdické” štěstí. Nejsou to pomíjivé okamžiky, dokonce ani lidé, kteří nám životem proplouvají, někdy nás na chvilku do srdce zasáhnou, ale časem zmizí na obzoru a vyblednou jak stín. Jsme to my a chvíle, kdy si uvědomíme, že žijeme jak nejlépe jde a že si ten výhled na padesát odstínů tyrkysova sakra zasloužíme, protože jsme opustili nejen komfortní zónu, ale hlavně všechny mantinely v naší hlavě. Být někde, kde si uvědomujete krásu svého života, je k nezaplacení. Nepřežívat den za dnem, ale psát si stránky života sám, a to přesně typem písma, který vám sedí! Mě nesedí ani tradiční Arial ani Times New Roman! Miluju Comiks! Sem tam taky tučné syté písmena a kurzívu! Prostě všechno, co se vymyká, má jiskru a energii. Přemýšlím zde ale i nad tím, jak jsou tu lidé naprosto bezbraní vůči všem přírodním živlům a jak málo stačí, aby tady nastala apokalypsa.. Vulkanický ostrov před našima očima působí opravdu strašidelně a vědomí, že uvnitř každé z těch sedmi sopek čnějících až do oblak tepe lávové srdce, hýbe i mojí tepovkou. Pás tyrkysového moře a písku, který nás od Camiguinu dělí, působí sice mírumilovně a jak z katalogu CK, jenže pohled na tuto nádheru nejde od vulkanického zátiší separovat. I když mi srdce zběsile buší, je to neskutečný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat!

A na to, co následovalo, taky… Na plavbu zpátky z White Islandu..

Loďka pro nás doplula dřív a z ostrůvku nás v podstatě evakuovali. Během pár minut se strhla vichřice taková, že nešlo ani stát. V tu chvíli skončila všechna legrace a rozjímání a já si přála jedinou věc - otočit prstenem Arabely a být v našem plesnivém ubytku mezi šváby a gekoními praještěry. Nejde popsat pocit, kdy sotva stojíte na nohou a zatínáte svaly, které jste do teď netušili, že máte, aby vás to nespláchlo do rozbouřeného moře… a jedinou možností dostat se pryč je rozkymácená chatrná loďka, kterou moře zmítá ze strany na stranu jak si chce.. Kapitán cítí moje zaváhání a povzbudivě se na mě usměje, ale já vím, že ani on není úplně klidný. Při připlutí na svého pomocníka ječel a byla v tom jeho tónu slyšet i trocha histerie a strachu.. Stejně nám ale nezbývá nic jiného, než nastoupit na loď. Plavba je nekonečná a nedá se slovy popsat. Kdo nezažil, nemůže pochopit. Lítám po lodi jak hadr na smetáku a mám co dělat, abych vajíčkama a kávou z mojí snídaně nekrmila rybičky.. Nevidím vůbec nic, protože mi do tváře bičuje déšť a já mám co dělat, abych se nadechla a s každým nádechem v dešti neutopila. Nekonečná cesta naštěstí skončila v přístavu a já mám pocit, že na loď už dobrovolně nikdy nesednu. I kapitánovi se hodně ulevilo, což poznávám, když vytahuje placatku místního rumu a obrátí ji v ústech dnem vzhůru. Udělá tři loky a podává mi ji. Beru s povděkem a je mi úplně jedno, kdo z té láhve přede mnou pil. Děcka, nebyl to místní Don Pappa, ale byl to ten nejlepší rum z celých Filipín!

White Island

FILIPÍNY den č. 14 - CAMIGUIN - MANTINIQUE ISLAND

Dnes je v plánu další ostrůvek u Camiguinu, a to Mantigue Island. Důvodem, proč se i po včerejším lodním zážitku opět vydáváme na moře je to, že Camiguin žádné pláže nemá. Ale vůbec žádné! Sice jsme předem četly, že ano a že je zde černý sopečný písek, ale po obkroužení celého pobřeží - ani jednu takovou jsme neviděly. Pokud zde chcete tedy pláž zažít - máte rádi exotické ostrůvky, pěknou pláž a nějaké to šnorchlování - tak vám ani nic jiného než navštívit Mantigue Island, nezbyde.

Ostrov se nachází východně (cca 15 minut plavby) od Camiguinu. Mantigue Island je větší než White Island, jsou na něm nějaké cottage k posezení a je tam dokonce malý obchůdek, kde si můžete koupit studené pití a nějakýou sváču. Loďky na ostrov Mantigue si můžete najmout ve stejném režimu jako na White Island, tj. opět v loděnici, na jedné lodi max. 6 osob a cena 550 pesos/loď (240,- Kč) . Cena je daná na loď a je jedno, zda v ní jedete sami nebo šest lidí. Takže opět - někoho si na palubu stopněte. Na Mantique můžete být maximálně 4 hodiny, za každou hodinu navíc se platí kolem 100 pesos. I zde se platí ještě vstupní poplatek na ostrov, a to 30 pesos/osoba (13,- Kč).

Mantique Island

Na tento ostrov jsme se rozhodly jet až později a ne na 6 ráno. V loděnici jsme byly v 8 a na ostrůvku tedy do 12 hodin. Akorát to stačilo.

cesta na Mantique Island

Mantique je jeden z nejkrásnějších ostrovů, co jsem viděla. Obejdete ho za 15 minut, břehem je luxusní karibská bělounká písečná pláž a vstup do moře je pozvolný. Moře tyrkysové barvy, která doslova hypnotizuje a čisté jak zatím nikde. Prostředek ostrova je zelený, hustý porost a nabízí oázu a pohlazení nejen pro oko, ale taky pro spálené tělo. Vůbec tento ostrov vypadá jako pizza - dokonalý kruh, písečný okraj jako těsto na dobré pizze a šťavnatý prostředek..

Mantique Island - část pro turisty

K jedné straně ostrova připlouvají katamarány, (tam, kde je v bílém písku nápis MANTINIQUE pro fota turistů). Na protilehlé straně ostrova žijí domorodci a za mě - právě tady v té chudobě, ruinách, rybářských sítích, zpěvu místních a obyčejnosti, nemůžu foťák odložit. Jsem nadšená z toho, jak lze skloubit obyčejný rybářský život a přivýdělek z turistického ruchu na jednom prťavém ostrůvku a neztratit svou pravou identitu..

Mantique Island - část domorodců

Po oblídce zasloužený relax na pláži a boží šnorchlování. Hejna nádherných rybiček, pestrobarevné korály a hvězdice. Jedna je tak rudá, že to až vyráží dech! Také tady pod hladinou zjišťuji, že rybička Nemo není žádný mazlík, ale naopak útočný predátor! Tenhle ráj se skutečně maximálně povedl a melounový rum Boracay byl třešínkou na dortu jménem Mantinique Island..💛

Mantique Island

No a po návratu z ráje jsme obkroužily celý náš ostrov. Je to ta nejhezčí džungle, v jaké jsem byla. Klima se tu mění s každým kilometrem směrem do vnitrozemí, tedy k sopečnému srdci ostrova, ale také s každou vteřinou. Na hlavní silnici podél pobřeží vás spaluje sluníčko, dva kilometry směrem k sopkám je to na kožich a pláštěnku. Co je ale pro celý ostrov společné, je obrovská bída. I když je naše nové ubytování zde jako svazácká chata, plná mravenců a plísně, ponurá a temná a navíc vprostřed chudinské vesnice, kde je po setmění opravdu o strach vyjít z domu, vidíme takové chatrče, běžné domky místních, že i ta naše zbořenina s visacím zámkem a mřížemi v oknech u hlavní cesty ...je hrad. Přesto, tak jak všude na Filipínách, lidé vypadají, že nepotřebují víc. Možná proto, že “víc” neznají a nezažili...a možná proto, že i když jsou mnohdy bez bot a žijí v reálném Prátru, mají se tu vzájemně opravdu rádi, pomáhají si, nesoutěží o to, kdo má víc,přejí si. Tady má každej stejně - kopu dětí, rezavou motorku, jednoho kohouta a rozpadající se chytrč plnou ramínek se schnoucím prádlem. No a taky ohromný úsměv na tváři, a ten je k nezaplacení. Projíždíme kolem těchto domků a všude na nás nejen děti, ale i dospělí mávají, volají hello!, smějí se, stydí se a vděčně chytají každé naše opětované mávnutí. Turisty zde moc neznají, takže jsme tu pro ně při průjezdu vesničkami stejné celebrity, jako když do ČR dorazí Adelle.. To se vážně nedá popsat. Neděláme vůbec nic víc, než že se na ně smějeme a máváme jim, sem tam nějakého caparta pohladíme (lízátka už došla) a přitom si připadáte - při pohledu do jejich šťastný tváří - jako byste jim dal půlku svojí výplaty..

FILIPÍNY den č. 15 - CAMIGUIN SUNKEN CEMENTERY

Dnes jsme se rozhodly detailně prozkoumat jednu z provincií ostrova, a to Catarman. Z těch nejznámějších “atrakcí” jsou zde Sunken Cementery, Old Vulcacan, Old Church Ruins, Bura Soda Water park, Sto. Nino Cold Spring a Tuasan Falls.

Tím, co mě dneska dostalo ze všeho nejvíc, je Sunken Cementery..💛

Sunken Cementery

Jedná se o hřbitov, který v roce 1870 smetla pod vodu láva z jedné sopky na ostrově. Místo označuje kříž na vodě. Okolí kříže bylo teprve nedávno otevřeno pro veřejnost pro šnorchlování. Nečekejte klasický hřbitov pod vodou, protože většina pomníků je již zakryta mezi kameny a korály. V podstatě si zde můžete vyfotit na památku kříž v moři označující podvodní hřbitov, a nebo si ke kříži najmout loď s průvodcem. Kříž je od břehu asi 150 metrů a vždy zde stojí několik místních s loďkou, co vás tam rádi za pár korun dovezou. Za další poplatek si tam můžete i zašnorchlovat.

Sunken Cementery je neuvěřitelně magické místo, a i když kolem něj později ještě několikrát projedeme (a vždycky tam zastavíme!), pokaždé je nad křížem a vodní hladinou nádherné temné nebe prozářené slunečním paprskem. Koukáte na zdánlivě romantický výjev a přitom máte v hlavě nejen historii hřbitova z roku 1871, ale také celkem nedávnou. To, že se zde na ostrově v roce 1948 a 1951 opět probudila sopka Hibok Hibok za vašimi zády k životu a zabila tři tisíce lidí nebo že tu v roce 2001 tajfun smetl do moře dvě stě lidských životů. Dýchají zde emoce a je při všech těch myšlenkách svým způsem krásný stát na břehu, koukat na kříž v moři a děti pobíhající u břehu a zase si s pokorou uvědomit, jaký je dar tu stát. Vůbec moct cestovat, vidět, zažívat, poznávat, ochutnávat, učit se nové věci, improvizovat, vnímat všemi smysly..

Sunken Cementery

Krom zmíněného potopeného hřbitova vidíme ještě jeden hřbitov na břehu a jeden hřbitov čínský. Ten čínský je upravený a čistý, ten druhý je jedním slovem zmar. Polorozpadlé pomníky, bordel, suť. Přestože jsou náhrobky jak z jiného století, jsou na nich jména s datem úmrtí třeba jen rok zpět. Přestože je zde jiná mentalita a já se ji snažím respektovat, toto nějak nejde pochopit..

A když jsme u hřbitovní tématiky, tak za zmínku určitě stojí i místní kaple a kostelíky! Takže v prvé řadě - je jich tu mrak! V každé sebezapadlejší vesničce i několik! (Krom kapliček a kostelů také v žádné vesnici nechybí minimálně jedna až dvě školy po strop plné dětí a basketbalové hřiště.) Kostely se mi zde líbí, protože většina z nich nedemostruje bohatství a moc, jak znám z Evropy, ale naopak neuvěřitelnou pokoru, chudobu, skromnost. Stejně jak jsou chudé vesnice, jsou chudé i kostelíky. Nevím proč, ale i jako ateistovi je mi právě v takovémto kostelíku bez oken, bez zdobeného oltáře a zlatých sošek kam oko dohlédne, bez pestrobarevných maleb a vitráží, zato s drátěným křížem a kytičkou v okně, lehce na křivo upevněným oprískaným křížem a místo varhan - ošumtělým reprákem...je mi tu hezky. Před každým kostelem pobíhají děcka, zase mávají, zdraví a chichotají se, taky zde laxně leží smečka psích hlídačů, kteří by nehli ani brvou, i kdybyste ukradli z kostela zvonici a kousek za kostelem kokrhá kohout. Ne proto, že je ráno, ale proto, že tady kohouti kokrhají nonstop. Filipínské kostely budu mít dlouho v hlavě.. Tyto vesnické, i ty ve městech, kde se lidé po večerech schází jak na sokolovně. I takové jsme zde viděly. Kostel tu totiž není místo, kam se v neděli tak nějak musí… Kostel je zde místo setkávání, svým způsem kulturního vyžití vesnice/města..prostě místo, kam chodí místní ze💛rádi. A nejen v neděli...

FILIPÍNY den č. 16 - CAMIGUIN - KATIBAWASAN FALLS - TUASAN FALLS - STO NINO

Dnes jsme se rozjely ke třem místním vodopádům…

Ten první - Katibawasan Falls - leží v provincii Mambajao. Je kousek od místa našeho prvního ubytování na ostrově, plesnivého pokojíku se šváby a gekoními veleještěry. Vodopád je asi 7 km od hlavní silnice směrem do vnitrozemí. Mambajo je hlavní městečko Camiguinu, kde se nachází nejvíce resortů a hostelů. Je zde i banka a různé jídelny či restaurace. V neposlední řadě náš přístav, kterým jsme do tohoto zeleného ráje vpluly a taky letiště! To je rozlohou stejně velké, jako máme v Bořitově a i letištní hala je zatím nejmenší, v jaké jsem kdy stála. Dokonce menší jak letiště Santorini! Letadla zde nelítají denně, tak jedno dvě za týden, a my jsme opravdu zvědavé, jak bude náš odlet za dva dny vypadat.. Hlavně na to letadlo! Asi nás čeká nějaká cesna, protože nic podobného dopravnímu letadlu jsme nad ostrovem za tu dobu, co zde jsme, neviděly. Snad to bude mít blicí pytlíky u sedadel! Ale to předbíhám! Zpátky k vodopádům!

Kiping

Katibawasan Falls je nádherný a vysoký vodopád. Asi zatím největší vodopád, jaký jsem kdy viděla! Zatím.. Pod tíhou dopadající masy vody je krásné jezírko, kde se můžete ochladit, a stejně jako u všech místních atrakcí - i zde se platí vstupné 50 pesos na hlavu (cca 20,- Kč). To nejlepší, co nás tu ale potkalo, bylo nalezení místní vyhlášené dobrůtky jménem KIPING. Jedná se o křehkou kulatou placku velikosti talíře, lehce sladkou a lehce slanou současně, křupavounkou, která je politá kokosovým hnědým slaďounkým sirupem.Tato mňamka stojí všude na ostrově stejně, a to 10 pesos a kdekoli na ni dále narazíme, nikde nevynecháme.

Katibawasan Falls

Od prvního vodopádu jedem k dalšímu, kterým je Tuasan Falls. Ten leží v provincii Catarman. Opět moc krásný, i když už né tak vysoký, a opět kokosová dobrota za odměnu!

Tuasan Falls

Třetí vodopád jsme se pokusily také zdolat, ale po snad nejhorší cestě v pralesní mlze a mžení přecházejícim v liják, po strmém stoupání několik kilometrů do vnitrozemí, po bojkotu cesty smečkou koz a jedním beranem, po nádherných a dechberoucích vyhlídkách a současně stažené prdeli, že cestou hore zadřeme motor a cestou zpátky spálíme brzdy...po tom všem nás navigace hnala stále vpřed, ale silnice z ničehonic skončila. Našly jsme za hustým porostem ukončujícím z nenadání asfaltku torzo utrženého, vodou podemletého mostu, ale cesta žádná, tedy ani vodopád.

„I zde ale platí, že cesta je mnohdy víc, než samotný cíl.. Tolik adrenalinu a smíchu jsme tu ještě zaráz nezažily a na “Třetí vodopád” budeme i bez vodopádu dlouho vzpomínat..💛..“

Cestou zpátky jsme se stavily i v místním koupališti jménem Sto Niňo Cold Spring. To nabízí nádherné exotické schlazení uprostřed džungle a k tomu i bazének s názvem Spa, který je plný rybiček lačnících vám udělat tu nejlepší pedikúru na světě! Opět pro mě něco, co zažívám poprvé v životě! Trochu s nedůvěrou strkám svoje jedinečné palce a celé chodidla k tomu mezi malinkaté predátory a mám co dělat, abych po prvním zašimrání necukla a jejich oždibování ustála bez počůrání se! Po chvilce si ale zvykám a po další si to užívám! Děcka, na pedikúře jsem ve svém požehnaném věku nikdy nebyla, nějak na to nikdy nebyl čas, ale tuhle rybí pedikúru bych si dala klidně denně a přála bych ji zažít vám všem!! Nádhera a relax a já si už opět, snad po sté tady, říkám, jak je život krásný a už se těším na další nenalezený cíl a další mé životní “poprvé”..!

Sto Niňo

FILIPÍNY, den č. 17 - CAMIGUIN - GIANT CLAM SANCTUARY

Když jsem chystala itinerář této cesty, konkrétně ostrova Camiguin, měla jsem zde hned dva velké cíle. Prvním bylo vidět kříž na moři, stopu a připomínku potopeného hřbitova a druhým byla GIANT CLAM SANCTUARY observatoř.

Giant Clam Sanctury

Giant Clam, tedy zéva obrovská, je největší žijící mlž. Dorůstá velikosti až 1,2 metru, váhy až 200 kilogramů a dožívá se více než sta let. Živí se řasami, fytoplanktonem a zooplanktonem a je jednímz nejohroženějších druhů mušlí na světě. I proto je její vývoz z Filipín nejen zakázán, ale i trestný. Hrozí jak pokuta, ale při pokusu o vývoz tohoto podmořského filipínského pokladu i vězení. Počet škeblí se neustále rapidně zmenšuje a na mnoha místech, kde ještě před pár lety byly běžné, už úplně vymizely. Zajímavostí těchto zév je i to, že žádní dva jedinci zévy obrovské nejsou stejně zbarvení!

Observatoř

Giant Clam Sanctuary leží na bílé pláži White Beach Kibila, v mělkých pobřežních oblastech v provincii Mindanao. Právě na jižním cípu ostrova Camiguin je jediná písečná pláž (White Beach) celého ostrova. Je to krásný úsek čistě bílého písku, který je na ostrově bez pláží kusem karibiku! Zaplatíte symbolické vstupné 25 pesos (10,- Kč) a jste v ráji. Nejen že vidíte ráj, dostanete i odborné průvodce. Naši průvodci jsou dvě ani ne desetileté slečny. Jedna krásnější jak druhá a k tomu ještě s neskutečnou a záviděníhodnou angličtinou. Jsem z nich tak paf - obdivuju je - že chvíli nevnímám jejich odborný výklad, jen hltám jejich angličtinu jako nejdojemnější chrámovou píseň. Po chvilce se ale soustředím na odborný výklad. Ukázaly nám obrovské betonové tanky, kde pěstují škeble, a umožní jim, aby se zde rozmnožily, než je přesunou do korálového útesu u břehu. Tato oceánská líheň je domovem stovek jednotlivých obřích škeblí různých velikostí, které jsou zde chráněny a pěstovány v chráněných vodách kolem zálivu. Celý tento projekt začal jako rodinná záležitost, aby ochránil několik zbývajících obřích škeblí v moři. Betonové nádrže se používají i k pěstování perel, které produkují škeble, což pomáhá - spolu se vstupným - finančně podporovat existenci projektu. Mimo to vše je to místo, kde najde pracovní uplatnění nemalá část místních obyvatel.

Giant Clam Sanctury

Giant Clam Sancturyy

Giant Clam Sanctury

Jsem strašně ráda, že jsme toto místo našly a dozvěděly se zde tolik věcí. Také jsme zde našly přenádherné místo pro šnorchlování, plážovâní a vlastně náš po dva dny soukromý karibik, protože jsme zde našly malinkatou písečnou pláž zcela bez lidí, tedy jen pro nás a naše těla bez plavek..

Tohle místo, pro mě už navždy ŠKEBLOV, byla TOPka z celých Filipín. Nejen krásou, co bere dech, ale i přidanou hodnotou. Giant Clam Sanctuary na Camiguinu pomáhá nejen rozšiřovat počet škeblí, ale také vzdělávat návštěvníky jako jsem já o smyslu a potřebě podobných projektů u ohrožených druhů..

FILIPÍNY den č. 18 - DYCKY CAMIGUIN

Dnešek je posledním dnem na ostrově Camiguin, a i když ho máme projetý křížem krážem několikrát a naše helmy - pink & blue- zná každý místní dělník pracující na skalách, kolem kterých projíždíme, a už téměř familiárně na nás mávají a zdraví, pořád tohoto kousku pralesa uprostřed Boholského moře nemáme dost..

Dnes jsme se rozhodly zopakovat adrenalin cestou na White Island, respektive odvézt si nakonec hezkou vzpomínku a nemít toto místo spojené jen s bouřkou na lodi a strachem, že k sopečnému břehu už živé nedoplujeme. Když máte kocovinu, radí se napravit se tím, čím se člověk porouchal. Když máte strach ze skoku do neznáma, máte stoupnout na kraj zatopeného lomu a skočit. Takže se tím řídíme a kupujeme lístek na loďku, přestože i dnes je nebe temné až zlověstné.. Na bílém pásu heboubkého písku jsme opět za 15 minut. Lidé pomalu zasedají do katamaránů a mizí zpět ke břehu Camiguinu, my jdem hledat ty nejkrásnější výhledy na sopky na obzoru. Měly jsme dnes štěstí, i když bylo pod mrakem, žádná bouře (ani hlt kapitánova rumu) se nekonalo. White Island zůstane v našich vzpomínkách magickým místem, směsicí strachu a dechberoucí krásy.

White Island po druhé...

White Island

Stejně nezapomenutelný bude i Mantique Island, kam jsme také zajely a stejně jako minule - i zde nás zastihlo modré nebe bez mráčků a neuskutečný podmořský život na hraně koraloveho útesu. Jen doufám, že nás za těch pár vylovených a pečlivê uschovaných mušliček na dnê našich báglů nezavřou.. Komu by se chtělo být do konce života na Filipínách..??!

Mantique Island

Cestou zpátky do ubytka hltáme poslední pohledy na prales se sopečnou kulisou, která sahá až do nebes a kde se mlžný bílý dým nad sopkou Hibok Hibok mísí s bělounkými oblaky….

DYCKY Camiguin

Dáme si zde to nejlepší jídlo tohoto ostrova - luxusní krevetky v chilli sweet omáčce a chobotničku - zapíjíme to místní okurkovou limonádou a mladým kokosem,sedíme v sádkách v nadherner laguně, kam jsme původně jely zkusit zip line, ale ten talíř krevet a snaha jej zdolat vypadal ve stěžejní a rozhodující moment jako jasná volba...no a je nám hezky.

Doma, v naší camiguinské svazácké chatě, nakrmíme našich pět adoptovaných pejsků, kteří už na nás čekají na verandě a poslední noc usínáme s myšlenkou na to, kdo ty chlupáče bude krmit zítra večer, až už tu nebudeme.. Smutno je mi, Camiguin se vážně vryl do💛a všem, kteří tyto eseje čtěte a třeba nad Filipínami přemýšlíte, ho z celého svého žlutého srdce doporučuju!

nezapomeneme ♥

No a zítra ještě jedna psí snídaně a hurá na místní letiště.. Dobrodružství cítím v kostech….a možná i trochu v naší toaletě…

FILIPÍNY den č. 19 - CAMIGUIN - CEBU - OSLOB

Dnes nás čeká rozlučka s Camiiguinem a přelet na poslední ostrov v pořadí, na CEBU. I když to byl v podstatě první ostrov, na který jsme “došláply”, resp. přistály a pak jsme se zde ještě jednou objevily při cestě z Palawanu na Bohol, vždy to byla jen přestupní zastávka. Teď nás zde čekají dvě noci a cesta z letiště na ostrůvku Mactan na opačný konec ostrova - do Oslobu.

Prvně se ale musíme na Cebu dostat..

Variantou byl buď trajekt zpět na Bohol (tři hodiny), pak dvě hodiny busem na opačný cíp Boholu do přístaviště a od sud opět dvě hodiny plavby trajektem na Cebu. Druhou variantou byl přelet z Camiguinu přímo na Cebu. Když jsme letenky z domu kupovaly, vyhodnotily jsme to jako nejlepší variantu, jednak stran rychlosti, ale také finančně, protože jeden přelet stál od 500 - 700 Kč (samozřejmě zakoupený značně s předstihem!). Když jsme ale na Camiguin připluly, půjčily skútr a zdolaly pár kilometrů, před očima se nám objevilo - podle google map - letiště, docela jsme se lekly.. Velikost letiště byla opravdu úsměvná a bezpečnostní opatření okolo něj, tedy množství uniformovaných policistů ještě víc. Když jsme navíc po celý týden neviděly nad hlavou jediné dopravní letadlo, opravdu jsme měly obavu, zda vůbec odletíme a pokud ano, tak v čem..

Nastal den den, rozlučka s našimi psíky a bytnou, co jim vařila tak skvělé snídaně, vrácení motorky a jde se na to. Na letiště se začínají sjíždět i jiní lidé, navíc s kufry, takže jsme po chvilce klidné, že let asi opravdu bude. Projdeme bezpečnostní kontrolou jak v NASA, kde nám sice s lítostivým výrazem ve tváři, ale naštěstí bez pokuty, zabaví část filipínského podmořského světa (část proto, že když najdou na scanneru mušličky a chtějí je vyndat a odevzdat, vytahuju pytlík s podmořským ´odpadem´ v podobě těch horších kousků a lastur ježků, který mám hned u pytlíku se skutečnými poklady. Vydání a můj dramatický výraz skoro se slzami je přesvědčí, že mi úspěšně zabavili vše a já ještě pořád trochu nervózní frčím ke gatu čekat na let. Mimochodem - nemám v báglu zévu obrovskou, jedinou z opravdu zakázaných. Mám tam ale vzpomínku na každé místo ostrova Camiguin od červeného kousku korálu, který jsem našla na White Islandu a pak jej pevně svírala na lodi v rozbouřeném moři...skoro tak pevně, jako žaludek, abych se nepozvracela a zadek, abych se …. Ten rudý kousek korálku přežil nejhorší mořskou bouři se mnou a vím, že kdykoli se na něj doma podívám, stejně jako na kus loňské žluté síry ze sopky Ijen, kde jsem na rok přesně zpátky myslela, že vypustím duši z těla a v sirném oparu se udusím, vím, že ať v životě přijdou sebetěžší chvíle, zvládnu je stejně jako bouřku na moři nebo sirný mrak nad hlavou a ještě mě právě tyto chvíle nejvic posunou vpřed. A třeba zase za rok tváří tvář jinému živlu budu svírat v ruce jiný kousek nerostu, taky zadek a žaludek, myslet zase na někoho, ke komu se prostě musím živá vrátit a hlavně vědět, že i krize a nebezpečí ke všem cestám a vlastně celému životu patří, vždycky byly, jsou a budou a jediné, co je důležité je se z nich neposrat. A nejlépe ještě držet všechny svěrače na uzdě s úsměvem na tváři!

Letiště Camiguin

Vrtuláč :)

TOP svačinka

Bamobardier (y)

Přilétá náš...stroj. Bombardier Q400 pro znalce, vrtulové letadlo pro nás holky… A pro ty holky, co pořád netuší - normálně se létá tryskovým letadlem, vrtulovými se létalo za války. Jdeme po letišti směrem ke stroji, letiště ma rozlohu hřiště u školy TGM, za plotem je kopa malých dětí, pro které je každé vzlétnutí neuvěřitelný zážitek. Děti už nám mávají a čekají na chvíli, kdy vrtule zvedne letadlo ze země. Já jdu po třech (ne po dvaceti a víc, jak jsem dosud zvyklá) schůdkách do kabiny letadla. Sedí nás tu max devadesát, a to přeháním a počítám i personál. Cestou k sedadlu si říkám jediné. Hlavně nevidět z okna tu vrtuli…

Letuška mě s úsměvem posadí na mé místo k okýnku. Vedle mé hlavy vrtule. Super! Celý let je ale naprosto pohodový a nakonec s posezením vedle vrtule i mega zážitek, protože start letadla a jeho vzlet, taky výhled na všechny ty ostrůvky pod náma, to byla fakt síla. Z výšky mraků - kam se hrabou Maledivy! Opět se nad tou nádherou usmívám a opět si musím říct, že cesta je i v tomto případě víc než cíl. Na Cebu jsme za 40 minut, což nám ani nepřijde, protože nám stihnou ještě servírovat svačinku. Láhev vody s Myckeyem je třešnička na dortu.

Na Cebu jsme po poledni, taxikem jedeme z letiště na South Bus Terminal, od kud máme vygooglovaný spoj do města Oslob, což je poslední náš filipínský cíl.

Oslob sice leží jen 150 km daleko, cesta přes Cebu je ale nepopsatelně strašná a úmorná, jedem krokem, spíš stojíme, takže linka Cebu City - Oslob jede opravdu průměrně 4 hodiny. Nám to ale nevadí, máme nakoupené smažené řízky z nádraží, rum s colou a kocháme se pohledem do útrob přelidněného města Cebu s dvojí tváří - města mrakodrapů a obrovských luxusních vozů a bídy, chudoby, geth a chudinkských squatů. Z města dýchá deprese a beznaděj, a o to s větší láskou a vděkem si člověk vzpomene na💛Evropy, kterému říkám DOMOV.

Opouštíme město a jedeme podél pobřeží. To už je vyhlídka úplně jiná, přesně ta, kterou už tu třetím týdnem zažíváme. Do Oslobu přijíždíme pozdě odpoledne, ubytujeme se a dnes už opravdu jen večeře a spánek. Zítra nás totiž čeká opravdu velký den. Vlastně ne velký, ale přímo OBROVSKÝ...

FILIPÍNY den č. 20 - OSLOB

Vstáváme v Oslobu a mě je zvláštně. Nepopsatelný pocit. Na jednu stranu se strašně těším na to, co nastane už za chvilku - na poslední bod filipínského itineráře a také splněný bod mého novoročního seznamu předsevzetí…, na druhou stranu je mi strašně smutno, protože to, že je ten velký den zrovna dnes znamená, že tato cesta končí.. Nebudu na to ale myslet, protože cest mě ještě čeká mrak, ale potopit se pod mořskou hladinu vedle osmimetrového žraloka se mi už nikdy povést nemusí!

Žraloci verlybí jsou synonymem slova Oslob. Oslob je městečko na jihu Cebu, kam se denně sjíždějí tisícovky lidí na atrakci jménem “šnorchlování se žraloky”, a ať si na první poslech, pohled a vůbec v souladu se svým naivním romantickým srdcem myslím, že je to jen komerce a bussiness, po absolvování tohoto dne a vstřebání všech dojmů musím říct jediné. Žraloci “posrali” sloníky…. Vy, co cestujete se mnou a nebo mě trošku víc znáte, víte, že jsem “slonofiĺ”. Miluju je, dokážu na ně hodiny civět, je to moje srdcovka a každá cesta na mém soukromém travel žebříčku je postavena hlavně na základě přítomnosti či nepřítomnosti slonů. Proto vede Srílanka a proto se Maledivy nemůžou, ani po vypořádání se s ekologií a pálením PET láhví, dostat nikdy na přední příčku..

Filipíny sloníky nemají. Ale mají verlybí žraloky a děcka řeknu vám, že kdyby bylo možné rozplakat se dojetím pod vodou, mořská hladina by po mém setkání “třetího druhu” stoupla o půl metru. Nikdy mě na mých cestách nic tak nezasáhlo. Nevím proč, ale když jsem TO viděla, vzpomněla jsem si na den, kdy jsem se doma poprvé probudila vedle půlročního Coffeeho, den po jeho operaci hlavy a dva měsíce po všech martíriích a útrapách, které tomuto dni předcházely. To ráno, kdy nám řekli, že je šance zvládnout to první dny malá, a on byl to ráno nejen úplně v pohodě, ale zase štěně - sežral celou misku jídla, okusoval zakázanou židli v kuchyni a posral se na chodbě. Byl prostě zdravej a já dojetím po všech těch dnech předtím, po vší té jeho bolesti, kňučení, operaci, anestezii, strachu, ...cítila, že je to zázrak! Neskutečnou radost i z toho zdravého štěněcího hovna uprostřed chodby. Celý den jsem chodila s očima plnýma slz, ale neuvěřitelně šťastná. No a teď jsem to zažila po druhé..💛

A jak to vypadalo od A do Žraloka?

Sedíte na břehu, je svítání, kolem šesté ráno, ale vy si ten výhled moc neužíváte. Koukáte na moře, kde je kopa lodí, na každé lodi kopa lidí...Všude po břehu další kopa lidí v oranžových vestách, křik ve všech nářečích, všudypřítomní prodavači všeho možného. Právě jste za tuto atrakci dali 1000 pesos (440,- Kč), což u nízkonákladové cesty představuje kompletní náklady na celý jeden den včetně ubytování, jidla, pití, cestování….Koukáte před sebe na ten žraločí bussiness a cirkus v jednom a hlavou vám projede myšlenka, jestli tam vůbec chcete být. Jestli chcete být součástí tohoto cirkusu. Jestli nebylo lepší jet někam šnorchlovat, někam bez lidí a třeba jen s jednou útočnou rybičkou Nemo…

Jsem lehce zklamaná, ale říkám si důvody, proč změnit okamžitě úhel pohledu a den si nekazit, naopak - užít. Všechno je jen o úhlu pohledu a o tom, jaký si to sami uděláme. A já chci poslední den na Filipínách krásný! Tím prvním důvodem, na co myslim, je matematika. Denně se na moře vypraví 200 - 250 loďek po dvanácti lidech. To je minimálně 2500 lidí denně. Každej zaplatí 1000 pesos…. To je opravdu neuvěřitelná částka (na místní poměry), ale když se rozhlédnete pozorněji, nevidíte jen oranžové vesty, vidíte taky modré mikiny zaměstnanců “Žralokova”. Tahle atrakce totiž dává práci minimálně stovce lidí přímo zde a dalším ve vesnici, kde se lidé jako já ubytují, dají večeři nebo avokádové smoothie, koupí na památku krásnou dřevěnou kytarku.. Filipínci potřebují cestovní ruch. Je to jediná příležitost jejich nejen přilepšení, ale mnohdy i života…

Také opouštím svou romantickou nebo spíš sobeckou a hloupou představu, že každé výjimečné místo je to, kde jsi úplně sám. I ty dva tisice lidí denně mají právo vidět a zažít to, co za chvilku já. A ještě je to málo. Přála bych to zažít každému. Nevidím žádnou nehumálnost. Lodě mají jasně vypracovaný, profesionálně organizačně zmáknutý systém, jak se v lokalitě krmení točit, jak se kde pohybovat, kdy projíždí zakrmovací loďky, aby tyhle obří kousky nalákaly do bezpečné vzdálenosti turistů. Je tu prostě rovnováha, všichni zúčastnění jsou spokojeni. Verlyby mají denně “plnou misku” jídla a tudíž plné spokojené velrybí bříško (a že se do něj vleze!!), místní maji slušnou práci a také ve výsledku plné bříško a turisté mají doživotní zážitek, který předčí i...sebeplnější bříško…

Žralok velrybí, největší paryba na světě, má charakteristické zbarvení - světlé skvrny a pruhy na tmavém pozadí. Její kůže může být tlustá až 10 cm. Velkou tlamu má umístěnou na čelní straně hlavy, napříč může mít až 2 metry a vejde se do ní až 5 lidí.. Naštěstí lidi nežere.. Zuby má malé a vzadu v tlamě má výrůstky vytvářející jakési „síto“, v němž filtruje mořskou vodu. Žralok obrovský je největším žralokem ze všech. Udává se, že může dorůstat až 20 metrů, zatím největší změřený exemplář měřil 18 m. My jsme viděly asi osmimetrové kousky, a i ty byly jak plovoucí dům! Tento druh není člověku nebezpečný, živí se planktonem a malými rybami. Vyskytuje se v tropických oblastech všech tří oceánů a může se dožít až 150 let. Na Filipínách je Oslob jediné místo, kde je můžete spatřit a plavat po jejich boku. Vláda zde ale zvažuje tuto atrakci zakázat. Důvodem není žádné špatné zacházení ze strany zaměstnanců, ale to, že ne všichni turisté místní jasná pravidla dodržují.. Pravidel přitom není moc a nejsou nijak složitá..

Je zakázáno:

❌Krmení žraloků.

❌Dotýkat se žraloků.

❌Neomezovat pohyb žraloka.

❌Používat při fotografování blesk.

❌Mít na sobě ve vodě oleje nebo krémy na ochranu proti slunci.

❌Být u žraloka blíž než 5 metrů.

Poslední zákaz je těžké dodržet, né proto, že byste nechtěli, ale proto, že zakrmovací lodě se žraloky jezdí opravdu tak blízko, že to vy musíte uhýbat masivním žraločím tělům, abyste nedostali ploutví ránu.

Po ponoření hlavy pod hladinu vám prostě dojde dech. To, co znáte z prima zoom, vidíte metr od sebe. Máte naprostou důvěru, že se vám nic nestane, ale i tak obrovský respekt. Koukám na to neuvěřitelně obrovské tělo, žralok se otočí hlavou ke mě a nasává vodu i s rybkami. Neskutečná tlama, ve které by se člověk ztratil hned! Máte to metr před očima a i přes bušení srdce až v krku a ve spáncích cítíte naprostý klid. Klid v duši. Koukám žralokovi do očí, pak po centimetru zkoumám jeho tělo, na kterém má přisátou desítku žraločích miminek, a opravdu...plakala bych. Vím jistojistě jedinou věc. Všechno, co se v mém životě do dneška stalo, všechno dobré, zlé i bolavé, všechny ztráty a nálezy, všechny výhry a prohry, všichni lidé proplouvající mým životem, ať už připevnění pevným poutem k mému boku jako ti malí žralůčci u svých gigantických maminek nebo jako rybky, které patří do stejného moře, ale ne přímo k tomuto konkrétnímu druhu, všechno mělo být přesně tak, jak bylo proto, abych byla dnes - teď - právě na tomto místě. Každá věc, která z mého života zmizela, zmizela proto, že by mě brzdila tohle zažít a zůstalo jen to, co mě sem posunulo. Spousta bolů, trápení a ztrát pomalu časem vybledne a já už někdy musím hodně dolovat v paměti, abych si na něco, co kdysi hejbalo mojí tepovkou, vzpomněla. Tohle, dnešní den, nikdy nezapomenu a i za dvacet let uvidím každý milimetr žraločího těla a ucítím vše, co se ve mě pod mořskou hladinou dělo. Tohle je pro mě cestování. Poznávání nových věcí a nových míst, ale také sebe sama. Tohle je prostě můj život!

Po půl hodině podmořského štěstí opouštíme loďku a dáváme prostor zažít to dalším lidem. Dnešní den pak strávíme na pláži u Oslobu s výhledem na pokračující Žralokov, a i když ta pláž není zrovna TOPka, její přidanou hodnotou je fakt, že v moři, ve kterém ochlazujeme naše těla, asi dvě sta metrů od břehu, plavou obrovští giganti. Pořád na to myslím, pořád jsem tohoto místa plná a už teď vím, že žraloci nad slony jednoznačně vyhráli!

Odpoledne úmorná cesta busem zpátky do Cebu City, k letišti, kde nás čeká poslední noc (dá-li se tak označit večerka kolem 23 hodiny a budíček v 01:30 ráno) a návrat do reality…

...i když vlastně ještě né tak úplně…

Oslob

„Každá cesta má svůj cíl, konec. I tato jej měla a byl sakra velký...“

Každý bod itineráře stál ale za to. Navštívily jsme ostrovy Luzon, Cebu, Palawan, Bohol a Panglao, Camiguin a nespočet dalších menších (Balicasag, White Isand, Mantique...).

Máme za sebou krom 16 čistých letových hodin tam a stejně zpátky nespočet hodin v letištních halách v Číně, 4 další vnitrostátní přelety, dva přejezdy trajektem, jednu devítihodinovou jízdu busem tam a druhej den zpátky do rýžových teras, mrak dalších x-hodinových přesunů místnímy busy a hlavně - zhruba 1 500 kilometrů v sedle motorky. Taky jsme vyťapkaly mrak schodů a nachodily desítky kilometrů (naše postavy to naštěstí díky kvalitní stravě nepoznamenalo). Jinými slovy - byly jsme pořád v pohybu. Ale stálo to za to, protože jak bylo již několikrát řečeno, cesta je mnohdy víc než samotný cíl, a o tom jsme se nesčetněkrát přesvědčily.

Zažila jsem spoustu poprvé... plavala jsem poprvé mezi stádem karet, viděla jsem svítání nad rýžovými terasami v Batadu, slyšela jsem kokrhat kohouty 24 hodin denně 21 dní nonstop, sprchovala se poprvé ve čtyřech (plus tři střevlíci), pila jsem výborný rum levnější jak na Kubě a hnusné víno dražší jak nejlepší Pálava ve vyhlášeném vinařství. Viděla jsem nejmenší opičky na světě a pár dní na to největší žraloky na světě. Přežila jsem bouřku na lodi na širém moři a spala šest nocí pod sedmi sopečnými kopečky, ve kterých to stále bublalo. Jedla jsem poprvé chobotnici! Letěla jsem poprvé vrtulovým letadlem a ještě měla vrtuli přímo v zorném poli! Dovezla jsem si domů jak turistickou cetku v podobě červené kytarky, tak i kousek podmořského světa, včetně rudého korálu hodnoty žlutého kousku síry z Jávy.. Taky nejlepší sušené mango a myslím, že i nějaké kilo navíc. Kromě váhy tělesné jsem ale obohacená duševně. Mrak myšlenek, mrak rozhodnutí, mrak poznání. To nejcenější bylo opět a zase to, že se máme u nás doma skvěle a jsem pyšná na to, že zrovna tady - mezi chlumy, kousek od mé “stověžaté”, prostě v 💛Evropy, žiju a vracím se sem ze svých cest. Máme tu psí útulky, třídíme odpad, nakupujeme bezobalově, máme tu nejlepší Pálavu na světě a hlavně - mám tu lidi, kteří dělají právě toto místo domovem. Jsou to mí sedcerváči a já jsem díky nim milionář nejen na zážitky, ale taky na EMOCE. Také mi na této cestě víc než kdy dřív došlo, že pocit štěstí stojí někdy krev a pot, taky milion štípanců, zatnuté svěrače, moto-odřeniny na zadku a nervy na pochodu...ale současně je plně v mé moci a v nastavení v mojí hlavě jej zažívat i napříč útrapám a posunu komfortní zóny z levelu sto do levelu mínus patnáct...

ROZPOČET - FINÁLNÍ NÁKLADY FILIPÍN za KAČKU:

✔️ 13 000,- Kč: letenka Praha Cebu - Praha

✔️ 3 862,- Kč: čtyři vnitrostátní přelety

✔️ 4 207,- Kč: ubytování 19x (plus dvě noci v autobuse grátis✌️😁)

✔️ 2 671,-Kč: kompletní náklady na cestování:

🔴 440,- Kč: dva přesuny trajektem

🔴 713,- Kč: přesuny autobusem

🔴 1 318,- Kč: půjčení motorky na 15 dní a 30 litrů benzínu (celkem cca 1 500 km)

🔴 200,-Kč: taxi, trycykly

✔️ 7 014,- Kč kompletní útrata za osobu a 21 dní - jídlo, pití, vstupné (na aktivity, památky, pláže, vodopády, opice, žraloky, lodní výlety a balíčky), suvenýry, dárečky, ...božská Citronela, která mě a tisícovce místních komárů zachránila život..

Ekonomická rozvaha:🙈😂

Na Asii to byla asi nejdražší cesta - letenka nebyla úplně za Kačku, přestože standardní cena je 16-20tis. Hodně cestu prodražily 4 přelety, ale na Filipínách je přelet levnější a časově nesrovnatelně úspornější než varianta “mokrou nohou” (trajekt). Přelety doporučuji rozhodně kupovat ihned po sestavení itíku, ceny letů byly od 450 Kč tři měsíce předem! Pak ceny stoupaly na 700 - 1200 (to jsme kupovaly my). Těsne před odletem byly lety i za dva tisíce a víc!

Byla to nejvíc našláplá cesta co do placených aktivit...

Benzín stál dvojnásobek co na Bali (litr za dolar!)..

Půjčení motorky taktéž dražší než na Bali, ale hodně jsme bojovaly a ceny byly oproti ostatním motoristům poloviční...

Jídlo dvakrát dražší než na Bali či Srí lance...

Přesto je nutné zohlednit/odečíst téměř měsíc nepřítomnosti “doma”, tedy úsporu za energie, benzín, jídlo a vůbec běžný život.

Když jsem dojela ze Srílanky nebo Bali, byla jsem jednoznačně v plusu (vydělala jsem). Teď jsem, nepočítám-li letenky (vánoční dárek), na nule.

Asi už to bude znít otřepaně, ale i když to byl nejdražší asijský trip, pořád mě to vyšlo stejně jako být doma a levněji než dovolená na Mácháči..

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 16 x Velmi praktické!

📷 13 x Krásné fotky!

😂 13 x Rozesmál jsi mě!

📖 12 x To chci taky zažít!

❤️ 19 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala CESTUJI za KAČKU

Cestopis byl naposledy aktualizován 2020-01-13T12:18:29+01:00

CESTUJI za KAČKU procestovala 46 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 68 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

41 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

před 12 měs

Přijde mi fakt smutný, kolik rádoby milovníků zvířat se chová naprosto ignorantsky a na cestách podporuje podobný věci, aniž by se namáhal si zjistit info. K hvězdicím už se někdo vyjádřil. Ke žralokům třeba tady: http://dive-bohol.com/conservati...-go-oslob/, než psát blbiny o plných bříškách 🤨

superweb .

před 2 lety

K doprave, v Cebu city a dalsich vetsich mestech funguje jeste Grab - obdoba Uberu. levnejsi nez taxi a cena znama predem. Chytli jsme i akci kdyby byla prvni jizda do 100PHP zdarma :)

Jinak obdiv k tem x hodinovy cestam na skutrech - na Cebu - jedinem vetsim ostrove, kde jsem byli - jsme zvolili pujdeni auta a nelituju toho :)

CESTUJI za KAČKU

před 2 lety

Díky za doplnění cenných informací! Doufám, že sama brzy využiji!!!

Ale ta cesta na motorce z Puerto Princesa do El Nido... to byl nezapomenutelný zážitek 🙏

...a nejen pro můj zadek😉

superweb .

před 2 lety

Ten letistni poplatek pri odeltu z Cebu nas loni taky prekvapil. Zahadne jim nefungoval terminal na karty(a stejne brali myslim jen Visa) a hned vedel byl bankomat s "vyhodnym" poplatkem za vyber. Krome PHP prijimali jeste USD, EUR nechteli. Nejak jsme se nakonec za nasi skupinu slozili zbyvajicima PHP a USD co nekdo z nas mel.

Nicmene co jsem tehdy pochopil z tech pokynu, ten poplatek se vybiral jen za nektere aerolinky - byly tam vyjemnovane. My leteli lowcost Scootem a tak jsem to chapal tak, ze za sebe sami platime letistni poplatek, ktery jine aerolinky plati za cestujici v cene letenky.

A dobra zprava je, ze pokud se tam nekdo nekdy vypravite, ten poplatek by mel byt pro letenky koupene od zari 2019 dale zruseny, alespon podle toho co tam psali. Pochopitelne jsme letenky koupili v srpnu 2019 :) Ale tehdy to byla ta akce spojena s menovou chybou ve vysledku asi 5300czk Belrin-Cebu-Berlin, tak to zas tolik nebolelo :)

CESTUJI za KAČKU

před 2 lety

Diky moc za cenné info!!

Veronika _33

před 2 lety

pěkné fotky, ale trochu mě zarazilo to na kolika fotkách držíte hvězdy v ruce, vždyt to by mělo být zakázáno stejně jako dotýkat se žraloků, sahání či dupání po korálech. myslím že tohle vytahování z vody jim prostě nesvědčí a o lidských bakteriích ani nemluvím, myslím že jim to není příjemné. Pak to vede i k tomu že když takové fotky zveřejníte kdekoliv nebo na insta, lidé budou mít tendenci dělat podobné fotky a podporovat tento divný zvyk a myslet si že je to vlastně normální.

Martin Vícha

před 2 lety

Tak základ je, potom ty hvězdice neházet zpátky do moře, ale na grill. 😁 http://mvicha.sweb.cz/hvezdicenagrilu.jpg

CESTUJI za KAČKU

před 2 lety

🙈😁😁😁😁😁

Ježíš, to jsem teda nevychytala!

Ale Verča má, Martine, pravdu. Slibuju, že už nikdy nevezmu žádnou hvězdici do ruky. Na psí uši, na kočičí svědomí! ✌Myslím to vážně, jako že je Paálava nejlepší víno na světě! A všem mladým insta-guru a youtuberům vzkazuji: nesahejte na ty hvězdice!!!!

Verčo, byla jsem mladá & neklidná a hlavně

- nevěděla jsem, jak moje bakterie hvezdice ohrožují....

A to ještě nebyl Covid!!!😱

Filipinčan 😊

před 4 lety

Milá Katko. Děkuji moc. Do Filipín jsem se právě zamiloval. Za mne nejlepší čtení, jaké jsem už dlouho neměl to potěšení ... a které muže za můj smích i slzy zároveň 😊 Máš dar od Boha, jinak bys to tak trefně nenapsala. A že jsi ateista jak píšeš tak tomu sama nevěříš 😇 . Opravdu skvělé počteníčko na jeden dech. Byly tam popsané Tvé pocity a okamžiky které jsem taky zažil, když jsem cestoval po Kambodži. Tvá slova mi živě přiblížila jiný život a vnitřní štěstí mnohých domorodců. Štěstí je stav mysli a ne stav HDP “západní “vyspělé civilizace. Jak vsichni víme za peníze si štěstí nekoupíš. Kéž všechny bytosti jsou šťastné 😇 i bez peněz. Pavel R

J0x

před 4 lety

Kéž jsou všechny bytosti šťastny s vírou i bez a do nikoho nerejou. 😉

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Ježiš (řekl ateista :D ), to je ale krásný komentář!! ♥ Moc děkuji. Vážně moc ...

J0x

před 4 lety

Jinými slovy: nebýt Boha, tak si ani neškrtneš. Opravdu originální lichotka. 🤣

Nela _3

před 3 lety

jo, díky za super tipy :-) taky se tam chystáme a máme alespoň trochu inspirace kam se podívat :)

Libor_S

před 4 lety

Přečetl jsem si cestopis až teď a opět chválím, jak je čtivě sepsaný. Připomnělo mi to místa, kde jsem byl o 2 roky dříve, a přečetl jsem si o místech, která jsem nestihl kvůli záměrnému vynechání nebo špatnému počasí. Itinerář ani nebyl tak narvaný a vyčerpávající (kromě přesunů z a do Puerto Princesa) jako u krátkých cest, na Camiguinu dokonce pohodové lážo plážo. Ostatní místa byla časově akorát na hlavní atrakci/atrakce daného ostrova a celkem bych to někomu při zájmu vidět hodně různých míst včetně některých nejatraktivnějších v rámci 3 týdnů na Filipínách takto i doporučil. V případě Palawanu jsou pohodovější, i když dražší varianty, jak je zmíněno v cestopisu a dal bych na zvážení, jestli si ho nenechat na jinou cestu, když na něj zbývá jen málo dní. Na Boholu bych doporučil přidat blikající světlušky na stromech u řeky Loboc, ale na to je třeba v Lobocu přespat. Mám k tomu nějaké poznámky (účelem není rejpání, ale upřesnění a vysvětlení některých věcí, zvlášť pro ty, kteří cestopis použijí na plánování svých cest).

V Batadu stojí za to 2 noci (já byl 3) a s ohledem na noční jízdy busem tam a zpět, kterým se nedá vyhnout, je to pohodovější. Dá se chodit i na kratší výlety po okolí bez průvodce než jen po terasách samotného Batadu. Po čtyrech jsem tam snad nikdy nemusel jít (asi jsem našel vždy správnou cestu nebo že jsem měl trekové boty a ne žabky).

Souhlasím, že přes Palawan má motorka své výhody, ale pak to chce mít na ostrov trochu víc času a ne dojíždět v 9 h. večer (tma je od 6,30 h.). Přece jen nějaký ležící pes na silnici nebo "skokanský můstek" na mnoha mostech se za tmy snadněji přehlédne. V Port Barton to chce 2 noci a jet na výborný šnorchlovací výlet po okolních ostrůvkách - nejlepší mé šnorchlování na Filipínách (spolu s ostrovem Apo, kde jsem měl obvykle karetu obrovskou jen pro sebe) a mnohem levnější než v El Nidu - ale souhlas, že drahé to není ani tam na to, co nabízí. Další místo, které stojí za návštěvu, je Sabang s pěknou pláží dobrou na koupání a krásnou scenérií. Je to turistické místo, ale většina lidí jen projede na ponornou řeku (ta podle mě není tak super, jak se mnohde píše, ale když už tam člověk je, za návštěvu stojí a les před ní s obrovskými varany stojí za to určitě) a ani tam nepřespí nebo max. 1 noc.

Pláž Nacpan byla v cestopisech chválena, protože před pár lety byla prázdná jako ta Duli, kde jsi byla, Katko, na úvod El Nida. Za pár let to nejspíš bude podobné na Duli, jestli tam postaví trochu snadnější cestu. Restaurace v El Nidu byly před 2 lety dražší než na jiných turistických místech Filipín. Chodil jsem co nejdál od pláže, kde to jakž takž šlo.

Není pravda, že plavat se žraloky velrybími je možné na Filipínách jen v Oslobu. Je fakt, že je to jediné místo na 100%, protože je tam hodně krmí a mají je jako polodomácí zvířata. Jsou i v Donsolu, kde je setkání s nimi méně jisté a je tam delší cesta, ale zase je to s méně lidmi a přírodnější. Další možnost je u Puerto Princesa:

http://travelujeme.sk/tours/whal...a-palawan/

Opravdu je běžné vidět žraloky v Oslobu takto zblízka bez davů lidí a s dostatkem času, jak to vypadá z cestopisu? Měla jsi asi i štěstí na velikost. Četl jsem, že obvykle jsou tam výrazně menší než 8 m. Já jsem šnorchloval s 8-metrovým žralokem s 5 lidmi ve vodě v Západní Austrálii u Ningaloo Reef, kde je nekrmí a vyhledává je pilot malého letadla, takže jsem po nich na Filipínách nepátral. A ještě gramatická poznámka: https://www.pravopisne.cz/2016/1...x-verlyba/

Alona Beach je obvyklá základna pro výlet na Bohol a má výhodu v tom, že se může pobýt víc nocí na jednom místě, pokud je základnou i pro šnorcholovací výlet (o něm jsem před tímto cestopisem moc chvály nečetl a tím pádem jsem tam nechtěl jet). Někdo ocení i výhody takovýchto velmi turistických míst. Já tam raději nejel a místo toho jsem měl základnu pro výlet po Boholu nejdřív v Lobocu a pak jel na poloprázdnou Anda Beach na jihovýchodě Boholu, kde se mi líbilo včetně výletu z Andy do vnitrozemí na vyhlídky (pěšky a zdarma svezení na motorce). Na výletě z Panglaa jste asi měly štěstí na množství želv (aby si někdo nemyslel, že stačí přijet na Alonu a koupit si výlet, jisté jsou ale na Apo Islandu).

Je chyba nejít na hlavní vyhlídku na Chocholate Hills. Jen z ní je vidět do daleka snad na stovky kopců (podle fotek z těchto alternativních byl výhled jen na nejbližší kopce). Barva kopců se mění do čokoládova v sušším období (ne při západu slunce).

Camiguin byl zelený po období dešťů (ale zelený je kvůli rozloze džungle a většímu množství srážek během celého roku asi stále), zatímco Batad byl v březnu po období sucha (v únoru tam asi ještě nebývají terasy zelené a v březnu většina teras mimo Batad taky ne), takže se nedá úplně srovnávat zelenost. Let na Camiguin byl před 2 lety každý den, ale jen 1 denně. Turbovrtulová letadla (motor je hybrid vrtulového a proudového motoru) se stále vyrábí a běžně používají na regionálních linkách (letěl jsem s nimi, konkrétně ATR, loni a předloni v Malajsii a Indonésii). Sunken Cemetery sklouznul do moře po zemětřesení v roce 1871 (nespláchla ho láva), šnorchlovat se dalo i před 2,5 roky.

Mně zrovna na začátku března kvůli opožděně končícímu monzunu 3 ze 4 dní na Camiguinu celé propršely, tak je dobře, že jsi ho projela aspoň ty a mohl jsem si to přečíst. Viděl jsem jen hřbitov, zřícený kostel a šel křížovou cestou nad hřbitovem po úbočí sopky. Jel jsem tam hlavně na trek na sopku, ale v tom počasí to nemělo cenu. Dokonce ani nepřiletělo letadlo (stejně jako předchozí den) kvůli dešti a absenci radaru na letišti, takže mě a další lidi přesměrovali na let z Butuanu na Mindanau (do Puerto Princesa přes Manilu). Cestu minivanem a trajektem jsem si musel zaplatit, ale aspoň jsem viděl i kousek Mindanaa, kam bych se jinak nepodíval.

Na Camiguinu i dobře vařili (hlavně v mém levném miniresortu asi 5-6 km od letiště směrem na jih u malé úzké písečné pláže, kde se nedalo koupat kvůli ježovkám mezi kameny blízko břehu) nebo v jiné restauraci ve vesnici, odkud se jezdí na White Island. Někdy jsem si i koupil rybu od místních a udělali mi ji za malý poplatek v resortu (měli sice dobrého marlína/plachetníka, ale jen mraženého). A podobně i v Andě, kde měli hospodu s grilem, ale když jsem nechtěl klobásu (jejich jedinou nabídku jídla), musel jsem si přes ulici na trhu koupit rybu, kterou mi za malý poplatek ugrilovali včetně dobré přílohy.

Edit: Ještě přidám komentář k tomuto odstavci:

"Přemýšlím nad tím, zda se z klimatizovaného vanu zpoza černých oken dá vůbec tenhle filipínský reálný svět vnímat… Bez štiplavého zápachu páleného odpadu až po vůni grilovaného čehokoli nebo vůni čerstvě vypraného prádla pověšeného na milionu ramínek v okně dřevěné rukny u prašné cesty… bez objíždění laxně ležících psů mnohdy i o milimetry...bez dětí, které vám celou cestu nadšeně a s úsměvem od ucha k uchu mávají a čekají na zázrak v podobě toho, že jim to oplatíte…💛Myslím, že jet jinak než na skútru, je obrovská škoda."

Vřele souhlasím, ale prostě nejde projet na skútru všechno. Na to je svět příliš velký. To bychom mohli Martině poradit, aby jela na skútru z Manily do Batadu, aby si to pořádně užila. Sám jsem projel Palawan v klimatizovaném minivanu, ale byl jsem tam 10 dní a většinu doby by skútr stál, takže tam by to pro mě bylo neefektivní. Když jsem jel z Port Bartonu ve starém minibusu s okénky otevřenými dokořán, zrovna mě to napadlo, jak je příjemné cítit vůně a změny teplot při průjezdu pralesem (nakonec takovým busem se dá jet celá trasa, ale trvá to mnohem déle). Já tento "problém" řeším tak, že i v tropech chodím hodně pěšky (třeba půl dne s nějakými přestávkami) a tím vnímám okolní svět ještě mnohem lépe než na hlučném a smradlavém skútru, kdy se musí hodně pozornosti věnovat stavu silnice a okolnímu provozu. Někdy jsem si ale užil danou oblast nejlépe na skútru. Někdy zase v klimatizovaném autě, třeba v Ománu si to jinak nedovedu představit. Optimální je podle mě kombinace různých dopravních prostředků a chůze podle situace.

Martina

před 4 lety

Ahojky. V únoru letíme s kamarádkou na tři týdny na Filipíny a tak dáváme dohromady itinerář. Ráda bych se zeptala proč jsi nevyužila z Manily do Banaue/Batad skůtr ale autobus, zda to mělo nějaký důvod?

Přiletíme právě do Manily a první tři dny chceme cestovat na vršek ostrova Luzon. Do toho autobusu se nám právě moc nechce. Je možné se s Tebou spojit třeba přes facebook? Jsme úplné začátečnice :D Děkuji za tvůj čas a odpověď. M. (Ps. opravdu úžasný cestopis)

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Ahoj Martino. Klidně piš, jsem na fb - Kateřina Ostrá.

Stran tvého dotazu... nevím, jak zdatná jsi řidička skůtru, ale vyjet z Manily je samo o sobě kus adrenalinu.... Co de týká cesty na sever Luzonu, konkrétně Batadu, je to na Kinedril a Rohypnol i v autobusu. Pokud to dáš na skútru, myslím, že se zapíšeš do filipínských dějin 🙈😂😂

cali

před 4 lety

Martina asi jezdí šestidenní.

Breathe

před 4 lety

Prosim o presunuti dotazu do spravneho threadu = do CD. 😆

Libor_S

před 4 lety

Přidávám se k předchozím odpovědím. Martino, přečti si nejdřív vícero cestopisů. Až najdeš, že jel někdo nezkušený (nečetl jsem ani o zkušeném) z Manily do Batadu na skútru, postni to sem. Doporučuju nejdřív naučit se jezdit na menších ostrovech s malým provozem jako Siquijor a pak zkusit i o něco frekventovanější silnice třeba na Boholu. Tam skútry běžně půjčují. Rozhodně ale nezkoušej Manilu a okolí. Silnice v okolí Banaue jsou málo frekventované, ale zase místy dost prudké na skútr. To samé platí třeba o Thajsku. Bylo by dobré mít i řidičák na A1, aby nehrozilo, že pojišťovna nezaplatí léčení úrazu po nehodě.

Štěpán

před 4 lety

No, krásně popsáno, ale docela honička. 3,5 týdne v květnu a stačily nám s kamarádem z Filipín 4 destinace. Banaue, Puerto Princesa, El Nido a Coron. Doplnil bych, že cestovat v Manile se dá i s alternativní taxi službou - GRAB (jako UBER nebo TAXIFY). Stačí stáhnout aplikaci - platba přes kartu, keš nebo si jednoduše dobijete kredit, ze kterého se pak jízdy platí. Vyplatí se používat kartu nebo dobít kredit - objevuje se zde hodně promo akcí a jízdy vyjdou o pár desítek pesos levněji než při platbě keš. Za každou jízdu navíc dostáváte kredity, které lze uplatnit například při dovážce jídla do hotelu přes FOODPANDA nebo jako promo kód pro další jízdu. Od mé poslední návštěvy se vylepšily i veřejné pickup pointy - třeba na letišti nebo v MALL OF ASIA. Idealně vyplňte lokální číslo telefonu, které si pořídíte na telišti - SMART nebo GLOBE (preferuji GLOBE - lepší pokrytí). Jinak cestování jeepney, trycikl nebo bus - bez problému a za pár pesos. V jeepney doporučuju vyndat vše z kapes a dát do batohu - bývají dost našlapaná a stalo se mi, že se mě snažil jeden chytrák vyndat telefon z kapsy. Naštěstí si toho všiml další spolucestující Filipínec, takže vše dobře dopadlo. :-)

Z Palawanu preferuji El Nido nicméně na obou těchto místech korály nic moc a mořských živočichů pomálu. Coron totálně přelidněný. Pokud chcete vidět opravdu nádherné korály a mořský život a nechcete cestovat do tramtárie, doporučuji Puerto Galera - pár hodin busem z Manily a pak trajektem na ostrov. Navíc je zde i slušný noční život na hlavní pláži. Ubytovaní můžete být samozřejmě na tišším místě.

A tečka na závěr - úplně bez turistů je ostrov Polillo. Cestování přes noc z Manily busem 6 hodin, pak 2 hodiny na ostrov. Pokud by chtěl někdo navštívit, dám nějaké informace, doporučení a kontakty. Na internetu nic nenajdete, to mi věřte. Vše mám od místních a od mého kamaráda.

Hezký den všem, pokud by měl někdo nějaký dotaz, napište!

Štěpán

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

No lážo plážo to opravdu nebylo 🙈😁 Děkuji za doporučení, pokud se tam někdy vrátím, zkusím!

elka

před 4 lety

Katuš seš borka :-)) držím pěsti a těším se na další itinerář.

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Děkuji!!

Ivo

před 4 lety

Super cestopis. Zajimalo by me, jak je to na Filipanach s plastem. Vypada to, ze tahle zeme na toto znecisteni tolik netrpi, je to tak?

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Ahoj Ivo. Děkuji za pochvalu ✌️

K tvému dotazu… Myslím, že stran pálení petlahví jsou na tom opravdu mnohem hůře Bali nebo Maledivy. Nicméně ani Filipíny nejsou na pálení všeho možného žádný zázrak… Ať už jsme zde byly na jakémkoliv ze zmíněných ostrovů, při průjezdu místními vesnicemi byl smrad z pálení všeho možného taktéž všudypřítomný. Myslím, že je to prostě typický výjev každé asijské země. Oni tam ekologii zatím vůbec neřeší. Bohužel…

Co bych ale řekla, že bylo v tomto NEekologickém směru na Filipínách nejhorší, je množství obalů. Zatím jsem nikdy neviděla tolik igelitů a podobného, jako zde. Každý šampón, sprchový gel, prací prášek... naprosto všechno, co jsme zvyklí používat v cca 200 ml lahvičkách nebo i papírových obalech, se zde prodává v malinkatých pytlíčcích z igelitu a různých forem alu…V místních ubytování jsem si myslela, že jsou to pouze balení pro hosty. Když jsem ale vešla do jakékoliv místní sámošky, zjistila jsem, že v těchto obalech prodávají úplně všechno a kupují to běžně k denní potřebě i místní lidé. Nekoupí si čtvrt litru šampónu, ale 1000 igelitových pytlíčku… No a pak to samozřejmě před domečkem všechno pěkně zapálí… Naprostá katastrofa!

Co se mi naopak líbilo je prodej nápojů – myšleno cocacoly apod. – nejen v petlahvích a plechovkách, ale především ve skle. Ve skle jsou zde navíc tyto nápoje levnější, tedy hlavně pro místní obyvatele i atraktivnější. A co je úplně nejlepší – skleněné láhve od těchto nápojů jsou zálohované, tedy vratné. To však bylo jediné ekologické pohlazení na Filipínách.

Ivo

před 4 lety

Diky za obsahlou odpoved! Miril jsem nicmene hlavne na mnozstvi plastu ve vode.

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Tak to nebylo tak strašný ;)

Anička

před 4 lety

Superově napsaný! Strašně chytlavý a čtivý. Měla bych dotaz, máte představu, zda je možnost na Camiguinu si zaplatit na den nějakého řidiče, abychom nemusely samy řídit motorku?

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Ahoj Aničko. Moc děkuji. K tvému dotazu - já si popravdě moc cestování bez motorky představit neumím, ale určitě to možné je. Viděly jsme pár turistek, které vozili místní.... Konkrétně na Camiguinu jezdí levné trycykly a místní autobusíky (větší auta), kterými bych strach určitě neměla. Takže pokud chcete na Camiguin - určitě tam jeďte! Mimochodem - na motorce ho objedete bez zastávek kolem dokola za dvě a pul hodinky, takže vzdálenosti na jednotlivá místa, at už budete bydlet kdekoli, nejsou nijak dramatické... tedy ani drahé ;)

Honza

před 4 lety

Katerino, jsi opravdu dobra. P.S. Jsem ajtak

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

:D :D

...děkuji ;)

xmas

před 4 lety

Přečetl jsem si jen část ohledně Palawanu, na zbytek jsem neměl čas ani chuť. Zase šílená honička po nej místech...ve stylu když jedu na Karlštejn, tak se cestou i podívám na vilu Tugendhat...

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Karlštejn i Tugendhat za vidění stojí ✌️😂😂 Každej vnímáme čas jinak a každej ho máme jiné množství... Já nevím, zda bude zítra a to mě dost žene k tempu 😉Ale neodsuzuju loudaly.

Děkuji za zpětnou vazbu, je motivující. Mezi Karlštejnem a Tugendhatem by se dal stihnout i Orloj 🔝👌 Tak příště 🙃

xmas

před 4 lety

Když je tvým cílem si to jen odskrtnout a jet dal, tak samozřejmě jinou možnost nemáš. Já teda pro uhoněné blbky drancujici přírodu pochopení nemám.

Jan Šrámek

před 4 lety

Klobouk dolů Kačko! 🙂Cestopis musel dát určitě pěknou práci ale stojí za to! 🌴

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Nedal, jsou to denní zápisky z cest a ctrl+C 🔜 ctrl+V. Kdybych si s tím práci dala, po krátím to tak, aby to nebylo čtení na 2 hod., ale na 20 min. Na to bohužel čas nemám, chystám další itinerář ✌️

Jinak moc děkuji za pochvalu, vážím si jí ze srdce! Tento cestopis je vhodný opravdu pouze pro ty, kteří se na Filipíny chystají a chtějí aktuální info. Jinak věřím, že jeho přečtení je dost opruz.🙈😂

cali

před 4 lety

Cestopis vypadá pěkně, v klidu si ho přečtu. Jen prosím nešířit ten blud o vyhledávání letenek v anonymním okně, vymazávání cookies apod. Takto ticketing opravdu nefunguje a anonymní okno v tomto ničemu nepomůže. Skoč si na kafčo s nějakým ajťákem:-)

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

Moc děkuji za pochvalu a čas, který mým slohovkám věnujete. Co se týče anonymního okna, opravdu jsem tuto zkušenost měla. Cena letenek se mi zvedla ze 450 Kč na dvanáct stovek. Jakmile jsem to hledala v anonymním okně, byla jsem opět na 4 stovkách. Ale je pravda, že ajťák nejsem a ještě jsem s žádným na kávě nebyla. Víte o nějakém? ✌️😁

Áčko

před 4 lety

Já. Kdy půjdeme? Praha? :-D

mirjur

před 4 lety

Jo jasně, najednou je to tady samý ajťák...

CESTUJI za KAČKU

před 4 lety

😂😂😂