Gran Canaria - konečně na plný plyn - díl 2.

Nejdelší den

Další den po osvěžení v bazénu vyrážíme na to, na co jsme se ty dlouhé roky těšili. Na cestu divokým horským vnitrozemím. Opouštíme Playa del Inglés a po silnici GC-60 míříme na sever do středu ostrova. Naší první zastávkou je vyhlídka, ze které je nádherný rozhled jak směrem na moře, tak do širokého horského údolí, kam dále úzkou zatáčkovitou cestou pokračujeme. Zastavujeme se v malé nenápadné vesničce Fataga, kde si obhlídneme náměstíčko s kostelíkem. Neodoláme a jdeme si projít i úzké romantické uličky a rozhodně nelitujeme. Nikde nikdo, ospalá atmosféra, občas pozdravíme nějaké domácí.

Poté pokračujeme dál do hor. Míjíme vodní mlýn, jehož mostní kontrukce náhonu se tyčí hned vedle cesty. Míjíme i pár zelených oáz  plných života, které kontrastují s drsnými skálami všude okolo. Vyjíždíme na vyhlídku Las Tirajanas, kde je parádní výhled a malý kostelík. A také hotel a restaurace, momentálně mimo provoz. Poté sjíždíme do městečka, správního střediska této části ostrova, San Bartolomé de Tirajana, a jdeme na krátkou okružní prohlídku jeho centra. Opět pěkný kostel, náměstí s velkou radnicí a úzká jednosměrná hlavní třída s několika resrauracemi a kavárnami. Zajímavostí je i malá benzinová pumpa, která je zde umístěna, nebo spíše ukrytá, za vraty, v suterénu jednoho z domů.

Pokračujeme a stoupáme v serpentinách do nitra ostrova. Jako již zběhlý v místním provoze to do kopců drtím už zkušeně jako místní, ostatní auta turistů ploužící se do kopců nám často uctivě uhýbají. Postupně se nám otvírají úchvatné výhledy, které v mnohém připomínají Velký kaňon nebo arizonské skalní útvary, samozřejmě vše v mnohem menším. Pokud po pár kilometrech odbočíte doprava, lze dojet pod jeden z fotogenických monumentů a symbolů ostrova – posvátnou skálu původních obyvatel – skalní jehlu Roque Nublo, jejíž název je odvozen o častých meteorologických podmínek zde panujích – Mračná skála. S výškou 1.813 m n.m. jde o třetí nejvyšší vrchol ostrova. K ní vede od cesty, kde je parkoviště, asi jeden kilometr dlouhá turistická trasa a celý výšlap vám zabere asi tak hodinu. Jen pozor na teploty, ty zde mohou být výrazně nižší než na vyhřátém pobřeží, v zimě se zde může vyskytovat dokonce i sníh.

Ale tato krátká túra rozhodně stojí za to, protože pokud je pěkné počasí, otevře se před vámi na vyhlídce  pod jehlou výhled na západní část ostrova se zvrásněnými kaňony a údolími. A také výhled na druhý místní skalní monument – Roque Bentayga (1.414 m n.m.). A  pokud máte obzvlášt štěstí, uvidíte i vrcholek Teide na Tenerife. I k tomuto skalnímu útvaru lze dojet, parkoviště s muzeem o původním obyvatelstvu  (vstup zdarma) je pouze pár set metrů od něj. A pak už bohužel drtivá většina vašich fotek z vnitrozemí vypadá tak, že jeden monument je vlevo, druhý vpravo. A nebo naopak. A tak pořád dokola …

My tentokrát obě odbočky míjíme, naopak se zastavujeme na vyhlídce Cruz de Timagada u hlavní cesty, která je přímo pod Roque Nublo a rovnou pokračujeme do horské vesnice Tejeda, která je otočena jihozápadním směrem ke slunci a opět nabízí naprosto jedinečné výhledy do skalní krajiny. Tejedě dominuje velký kostel a na hlavní turistické trase centrem je v typických domech s dřevěnými balkony několik restaurací nebo vyhlášená cukrárna. Ty jsou dnes prakticky plné, my se štěstím chytáme stůl v restauraci El labrador (rolník), a zkušeně již několika naučenými španělskými větami komunikujeme se statnou sympatickou servírkou. Ryba, kterou dostáváme k pozdnímu obědu, je zde opět vynikající a i cena příznivá.

Pokračujeme dál nepříliš frekventovanou cestou GC-210 zaříznutou ve svahu skalní stěny, kterou těm, kteří chtějí poznat divokou krásu ostrova, jednoznačně doporučuji projet celou, z Tejedy až k moři na západě. Alespoň na nás scenerie a výhledy z ní silně zapůsobily. Chceme se podívat do Artenary, což je nejvýše položená vesnice na ostrově, ve výšce přes 1.200. Musíme zaparkovat pod vesnicí, protože jsme se trefili rovnou de termínu konání rally a hlavní třída slouží jako servisní zázemí pro závodní týmy. My se jdeme projít ke kostelu. Okolo vesnice je několik vyhlídek, které poznáte podle podle modernistickým uměleckých děl, která nelze přehlédnout. My se vydáváme na tu nejznámější, které dominuje velká socha Krista.

Opouštíme Artenaru a po GC-210 sjíždíme borovicovými lesy pomalu dolů. Ale něco se nám nezdá, les vypadá nějak divně. A objevujeme proč – máme totiž možnost vidět obrovskou sílu přírody, kdy z černých kmenů borovic raší v chomáčích dlouhé zelené jehlice. Jedeme územím, které v roce 2019 postihl rozsáhlý lesní požár. A dnes, po pouhých dvou letech, je zde už zase zeleno. Tentokrát míjíme i odbočku směr Tamabada, což je jednosměrná smyčka právě těmito místními borovicovými lesy.

Cesta klesá často velmi úzkými serpentinami a je to skutečně zážitek zde projíždět, naštěstí provoz je zde naprosto minimální. Každou chvíli stojíme a pálíme fotky krajiny, která je jak z Marsu. Míjíme i několik přehrad, ještě zčásti zaplněných vodou. Už před lety nás na vyhlídce nad jednou z přehrad, na té s kamennou věží, zaujaly strmé serpentiny silničky GC-606, zakusující se do příkrého srázu. Proto tentokrát nejedeme dál až k moři, odkud by nás do Playa čekala cesta přes Mogán, kterou už známe., ale za krátkým tunelem vykutaným ve skále odbočujeme doleva právě na GC-606.

Pokud jsme považovali GC-210 doposud za zážitek, tak jsme nevěděli, co nás čeká tady. Úzká cesta s hlubokými srázy naprosto opustěnou krajinou, až na výjimky bez svodidel. Oplík vyje snad polovinu stoupání na jedničku, v zatáčkách využívám plný rejd. Zážitek pro řidiče i osádku. Pokud si ale za volantem nevěříte nebo má někdo hrůzu z výšek, nedoporučuji. Pokud je tomu naopak, tak rozhodně, pokud budete mít čas, neváhejte, stojí to za to. Cestou potkáváme pouze tři auta, naštěstí vždy v místech, kde dalo vyhnout bez problémů. Na některých by to totiž byl skutečně oříšek.

Když dorazíme do vesničky El Toscón, nestačíme se divit, kam se lidé za svým živobytím vyškrábali a kam všude se dá postavit „sjízdná“ cesta. Fotíme si další skalní monument Roque Palmés, který zde podobně jako Bentayga nebo Nublo trčí jako vztyčený prst do krajiny. Pěšky ještě dojdeme na vyhlídku pod vesnicí, kde je malá zvonička a kříž. My zde sledujeme západ Slunce a soumrak, který rychle padá na hory. Ještě pár kilometrů úzkou silnicí za barevného doprovodu posledními paprsky ozářených skal a poté již sjíždíme zpět dolů k moři.

Pro zpáteční cestu volíme trasu přes Santa Lucii, kde si opět jen krátce, již za tmy, projdeme okolí kostela, u kterého nás už minule zaujalo zajímavé sousoší s kočkou a psem. Ostatně po toulkách ostrovem narazíte na desítky, nebo spíš stovky různých zajímavých soch. Zde také vybírám eura v bankomatu nějaké normální banky při cestě, protože v Playa je sice na každém rohu zlodějský bankomat sítě Euronet nebo nějaké podobné, ale ty bankovní aby člověk pohledal. Ještě nákup proviantu v Lidlu v „civilizaci“, v hustě osídleném souměstí u dálnice, a o půl deváté večer, vcelku vyšťavení celodenním touláním, konečně parkujeme u apartmánu.

Jihovýchodní okruh zajímavostí

Další den máme v plánu také cestovatelský, i když ne tak hektický. Chceme si projet zajímavosti jihovýchodní části ostrova. Tou první jsou skalní domy na pahorku Montaňa de las Tierras, který je na konci dlouhého údolí. Pozor, odbočka sem je v Aguimes sice značená, ale nenápadně schovaná v úzké ulici, pak na osmi kilometrech nastoupáte až do tisíce metrů. Na konci cesty pak najdete několik restaurací (s rozumnými cenami) a především pak několik set metrů dlouhý turistický okruh okolo pahorku, do něhož jsou zavrtány skalní domy, dnes ve velké části renovované a modernizované, nabízené i jako ubytování.

Při cestě zpět se asi o dva kilometry níže zastavujeme v podobné lokalitě – Cueva Bermeja. Zde naleznete hned u cesty skalní restauraci a dokonce i kostelík, stále funkční, celý vykutaný do skály. My se vydáváme na chodník podél skalních domečků, opět převážně zrestaurovaných. Protože je odpoledne, autobusy turistů jsou už pryč, takže jsme na chodníčku skoro sami. Když se procházíme a fotíme, před jedním z těchto skalních sídel nám človíček, který zde skutečně bydlí, nevtíravě nabízí prohlídku jeho „casa natural“.

A skutečně, za chvíli si prohlížme jeho skalní 2 plus KK skrytý za plazivou zelení, kdy kuchyň je asi tak 2m2 velká další externí jeskyně. Jose Luis, jak se pán jsmenuje, zde prý bydlí od doby, co mu umřela manželka a děti vyrostly a šly do světa. Správný chlapský bordel, na stole téměř prázdná nádoba s vínem. Vždyť už je odpoledne a José Luis, jak se pan domácí jmenuje, má už evidentně slušně našlápnuto. Na druhou stranu, je zde již asi veškerá vybavenost moderní doby – elektřina, tekoucí voda, televize. A pokud mu správně rozumíme, je toto obydlí 300 let staré. Nakonec se námi fotí a my mu necháváme búra za tento nevšední zážitek.

Naším dalším cílem je archeologická lokalita Cuatro Puertas. K té se dostáváme z hlavní cesty úzkou ulicí, kterou tvoří asi dvacítka na sebe nalepených domů, což ve zdejší obecně prázdné krajině působí vskutku zvláštně. Parkujeme nahoře u trafačky a jdeme ještě pár set metrů k archeologickým nálezům. Tím prvním je umělá jeskyně ve skále, která má čtyři velké vstupy. Proto název Cuatro Puertas pro celou tuto lokalitu. Dnes se stále neví, kdo, kdy, proč tu jeskyni vykutal, ani k čemu tato sloužila. Další krátkou zastávkou je Almogarén, kruh vytesaný do skály, který zřejmě nějak souvisí s hvězdami či časem.

Pak pokračujeme k rozsáhlejšímu souboru umělých jeskyní, které poslední místní pastevec opustil až na konci 20. století. Odsud je krásný výhled na jih ostrova a letiště. Zajímavý je i pahorek pod námi, který je spirálovitě porostlý vegetací. Kromě nás zde za celou dobu potkáváme jen jednu mladou německou dvojici.

Posledním cílem dnešního dne je vyhlídka na Pico y Caldera de Bandama. Navigace, zřejmě nastavená na nejkratší trasu, nás sem vede takovými uličkami, kdy místy pochybujeme, zda vůbec jedeme správně. Ale ano, trasa z Telde sem je skutečně zvláštní. Cestou, která se ve finále vine ve spirále, vyjíždíme až nahoru na vyhlídku, odkud je parádní výhled na hlavní město Las Palmas, kde v přístavu dominuje jedna velká výletní loď. A na druhou stranu je výhled na krásně kruhový sopečný kráter Bandama, který se dá po hraně kráteru i obejít. Naprostým kontrastem k divoké sopečné síle přírody působí jasně zeleň golfového hřiště kousek od kráteru.

Cestou zpět do Playa se ještě zastavujeme na pokec a pár deci za kolegou z práce v lokalitě Arinaga, kdy tento je s rodinou jasným důkazem toho, kam dnes padají ceny letenek. Ve čtyřech je totiž cesta s Ryanem z Vídně vyšla na 170 EUR. Večer jdme slavit, je 17. listopadu, bez kterého bychom asi o takových cestách mohli jen snít. Bereme skleničky a šampus a z promenády sledujeme večerní cvrkot u pláže, kdy živá hudba z barů vyhrává jako každý den až do půlnoci.

Další dva dny pojímáme podstatně volněji, zajíždíme na pláž Tauro, kde nějakému Němci oplácíme službu, které se nám dostalo o pár dní dříve, a upozorňujeme jej na riziko parkování u autobusové zastávky. Jen si dovolenkově užíváme a jeden z večerů míříme na procházku do dun, kde sledujeme západ Slunce a i Měsíc v úplňku. Jdeme si projít i velké dvoupodlažní obchodní centrum Cita. Před ním je nějaká nesourodá sbírka komiksových hrdinů. Cita je teď stále málo zaplněná a restaurace a obchody fungují možná jen z jedné třetiny. My si dáváme večeři v nějaké velké německé hospě uvnitř komplexu, ceny za normální jídlo začínají okolo 8 EUR. Pak ještě narážíme na legendárního Brouka Herbieho …

Mezi žraloky

V sobotu vyrážíme opět za poznáním – míříme do Las Palmas, jelikož moje drahá polovička vymyslela výlet do akvária Poema del Mar. To leží až na severu města, hned vedle dálnice. Protože je víkend, dostáváme se zde naprosto bez problémů. Kolega zde v týdnu 40 minut poskakoval v zácpách. Dáváme na jeho radu a parkujeme poblíž v patrovém parkovišti, kde je celodenní stání za 3,50 EUR. Akvárium je zvenčí nepříliš vzhledná budova. Vstupné je 25 EUR a cena platí jak na místě, tak při nákupu předem přes net.

Pokud vás zajímá mořská fauna, tak návštěvu vřele doporučuji. Je tu toho spousta k vidění, včetně mnoha rarit, které jsme třeba my zatím jinde neviděli. Jako příklad mohu uvést elektrického úhoře nebo fantaskně vypadajícího mořského draka.  Prohlídkový okruh je jednosměrný a je zde i několik podvodních tunelů, ale asi největším lákadlem je to největší zdejší akvárium, jehož přední prosklená stěna má šířku 36 metrů (!!!), což má být největší akvárium na světě. Uvnitř můžete pohodlně pozorovat několikametrové žraloky nebo rejnoky. My máme štestí a v jednom jiných z větších akvárií vidíme, jak zde tyto všemožné mazlíky krmí z ruky. Na náštěvu akvária počítejte zhruba se třemi hodinami, pokud zde neposedíte dokonce ještě déle tak jako my.

Po návštěvě akvária směřujeme přes dálnici na druhou stranu zdejší úzké šíje, kde se nalézá vyhlášená městská pláž Las Canteras. Ta je písečná, otočená na západ, takže je zde Slunce až do večera. Je zde vcelku hodně lidí a i promenáda okolo žije, restaurace a bary jsou plné jak turistů, tak z velké části místních. Tomu odpovídají ceny, které jsou zde o něco nižší, než v čistě turistických střediscích. Nás zde třeba sedmička bílého s výhledem na moře stála jen 10 EUR. Ve stánku s kebabem se za dalších 5 EUR drobně  občerstvujeme a autem přejíždíme do Veguety, což je historická čtvrť jinak tepajícího a moderního Las Palmas, které je „na střídačku“, společně s Las Palmas na Tenerife, hlavním městem Kanárských ostrovů.

Parkujeme jen kousek od historického centra, přímo spojovací čtyřproudovce, a jdeme na centrální náměstí, kterému dominuje katedrála Svaté Anny, největší sakrální stavba na Kanárech. Před ní najdete několik soch zvířete, které dalo ostrovům jejich název – psů. Obcházíme katedrálu zezadu k další místní zajímavosti – Casa de Colón – Kolumbovu domu. Ten Las Palmas navštívil při svých třech objevitelských cestách do Ameriky ze čtyř a místní vyvodili, že svůj pobyt nemohl strávit jinde, než v tomto sídle guvernéra, třípatrové budově se zdobeným kamenným vstupním portálem a typickými dřevěnými balkony. Dnes je zde muzeum.

Pak přecházíme do Triany, což je rušná obchodní čtvrť, pěší zona plná výstavních měšťanských domů a  značkových obchodů, ze které vybíhají do stran uličky plné kaváren. Nacházíme zde i důkaz toho, že zde v minulosti jezdily tramvaje. Pokračujeme až do parku San Telmo, kde je kaplička stejného jména. Nakoukneme dovnitř a chvíli se kocháme jejím nádherným interiérem. Jen krátce si projdeme park nebo spíše náměstí, na kterém jsou již vánočně vyzdobené stánky prodejců občerstvení. Ve 25 stupních to vypadá vskuktu komicky a ani vůně čerstvě pečených kaštanů nám se zdejším podnebím moc nesedí. Den zakončujeme procházkou podél řady restaurací v Playa, kde si večeři dáváme v jednom vietnamském Eat all what you can, cena za dospělou osobu 7 EUR.

Poslední den pobytu máme zase odpočinkový, pláž Tauro a odpolední návštěva Puerto de Mogán, protože i když jsme zde 3 dny bydleli, teprve teď si děláme čas na to, abychom se zde prošli za světla. A když jdeme k autu, před apartmánem, kde jsme i my bydleli, na kufrech poposedávají dvě slečny. Evidentně se kruh uzavírá.

Když na letišti vracíme v podzemní garáži auto, slečna za přepážkou CICARu nám okamžitě vrací na kartu 48 EUR, což byla kauce na plnou nádrž, aniž někdo kontroluje, že tomu je skutečně tak. Letiště jako takové už jede na plné obrátky, bezpečnostní kontrola probíhá asi na osmi pásech a tabule letů jsou plné až do večera. Pro srovnání – loni v létě přilétalo na Fuertu asi 13 letadel denně, zde je teď 16 odletů za hodinu. Gran Canaria se s námi při odletu loučí něčím, co jsme zatím na Kanárech nezažili – deštíkem, který už ovšem sledujeme přes okýnka Airbusu  … Ve Vídni přistáváme večer prvního dne rakouského lockdownu. Pochvala patří pilotům našeho letu, tak lehké a jemné přistání jsme ještě nikdynezažili. Celník na příletu, když vidí českou občanku, jen mávne rukou a bez jakékoliv další kontroly procházíme. Když jedeme směr Břeclav po rakouské dálnici, tak ta je už od letiště úplně vymetená, s bídou jedno auto na kilometr.

 

Během své letošní cesty jsme záměrně neprojeli ostrov celý, protože si ještě necháváme hlavně jeho severní stranu a jeho města na příště, hodláme se sem totiž ještě vrátit. Letos jsme také vynechali návštěvu Palmitos Parku, místní ZOO kousek od Maspalomas, jímiž lákadly jsou především delfíni, draví ptáci a pro kanárské ZOO obecně typické vystoupení papoušků.

A celkové dojmy? Gran Canaria je opět, jako každý z Kanárských ostrovů, od ostatních úplně odlišný. Nás zaujal především svým divokým vnitrozemím, ale nabízí i rušné hlavní město nebo typické prázdninové rezorty, pokud někdo chce trávit pobyt převážně lenošením u pláže nebo u bazénu. Turistům se zde nabízí stovky kilometrů tras a je zde i něco málo historie. Na cestách jsme ve středu ostrova potkávali i desítky cyklistických nadšenců.

Pro dopravu po ostrově je nejvhodnější půjčené auto, s čímž je, jak jsem zmínil už na začátku, momentálně trošku problém – s dostupností a cenový, pokud jde o rezervace na poslední chvíli. Ale předpokládám, že jakmile v dalších měsících půjčovny doplní své flotily, tento problém pomine. Při rezervaci dostatečně dopředu jsou ceny i teď úplně někde jinde a stále velmi rozumné, někde od 15 EUR/den i s pojištěním. Cena benzínu byla v době našeho pobytu okolo 1,16 a nafta vycházela na 1,10. Pokud se chcete obejít bez auta, tak podobně jako jinde na Kanárech, i zde je velmi dobrá síť autobusových linek. Například přímo z letiště jich do různých částí ostrova vyjíždí sedm.

Doprava po ostrově se převážně odehrává po páteřní dálnici, která s pár odbočkami u Las Palmas obkružuj ostrov dokola zatím asi ze tří čtvrtin, a pokud se chcete dostat někam u pobřeží, je to nejrychlejší volba. Na další části rychlého tahu na severozápadě ostrova se usilovně pracuje. Provoz okolo hlavního města je v exponovaných časech extrémně hustý a může být velmi pomalý, ale tak, jak jedete od hlavního města dál, provoz se postupně zklidňuje a výrazně řídne a tři pruhy na jižní dálnici se pak u Maspalomas mění jen ve dva. Dál, do Mogánu, kam už dálnice vede z poloviny v tunelech, je provoz mírný až minimální.

Pokud ovšem sjedete na okresky u pobřeží nebo ty směrem dovnitř ostrova, počítejte s tím, že provoz může být velmi pomalý. Nejen kvůli hustotě provozu nebo mnoha zatáčkám a serpentinám v horách. Připadlo mi totiž, že si někdo pořídil firmu na dopravní značky a celý ostrov zaplevelil čtyřicítkami. A pokud sjedete na cesty ještě nižších tříd, kterých je tu v horách spousta, tak je to opět ještě o poznání pomalejší. Na druhou stranu vám tyto boční silničky mohou nabídnout unikátní zážitky, výhledy a často i správný řidičský adrenalin.

Spolu s Tenerife jde o turisticky nejrušnější ostrovy, tomu odpovídá veškerá infrastruktura na Gran Canaria. Tisíce restaurací, barů a jiných občerstvoven všech cenových kategorií, obrovská ubytovací kapacita, spousta superhyper a jiných obchodů, dostatek benzinek. K tomu několik desítek kilometrů koupacích pláží. Takže pokud zde chcete strávit typickou turistickou dovolenou, má ostrov ideální předpoklady, tedy až na Atlantik, který není teplý ani v těch nejlepších měsících. Na druhou stranu, pokud to zde chcete pojmou cestovatelsky, i zde naleznete spoustu nádherných a často poloprázdných míst, kam můžete vypadnout ve chvíli, kdy se vám přejí rušné jižní pobřeží nebo hlavní město. Prostě ostrov kontrastů po všech stránkách.

Ani cenově nejde už o nic až tak náročného, současná konkurence aerolinek, které obnovují nebo zavádí další linky z Prahy i z okolních, pro našince dostupných států a letišť, sráží ceny letenek často na nižší desítky EUR za let. Stravování venku začíná někde okolo 7 EUR a pokud se obejdete bez něj, tak suroviny pro vlastní vaření v místních obchodech vyjdou zhruba jako u nás, často i levněji.

Gran Canaria - konečně na plný plyn - díl 1. - Cestujlevne.com