Gruzie 2025

NA VÝCHODNÍ FRONTĚ KLID

23.-30.09.2025
Ty jsi odvážný! Do Ruska? S dětmi? A tchánovci? Zářijový týden dobrodružnou výpravou bořím mýty o Hrůzii, totiž Gruzii. Chudé zemi plné kontrastů. Gruzie patří mezi jeden z patnácti nástupnických států po rozpadu SSSR v roce 1991. Svazu republik, kde dnes znamená před 50 lety. Necelých sedmdesát let společného uskupení si vybralo na lokalitě svou daň. Teď je navíc region poznamenán aktuální válkou mezi kyjevskými a moskevskými "bratranci".

Na mezinárodním letišti v Kutaisi, kam přistáváme po čtyřhodinovém letu, nás vítá dav naháněčů duší. Jen, co se otevřeli automatické dveře, vstupujeme do hloučku nadšených taxikářů, jenž se nám snaží vnutit své služby. Počáteční výhodu znalosti prostředí na jejich straně se snažíme vyvážit českým "švejkovstvím". Když už jsme obrazně řečeno na lopatě, sedíce v dodávce s uříznutými bezpečnostními pásy, bereme rozum do hrsti a odjíždíme s novou eSIMkou objednaným "bezpečnějším" Boltem.

Z kutaiského letiště míříme do centra autonomní oblasti Adžárie, kterým je město Batumi. Druhem v dopravě je nám v Japonsku neopravitelný vůz. Palubní přístroje svítí celou škálou barev, ale dokud to jezdí ještě jsme neumřeli…

Projíždíme apokalyptickou krajinou připomínající opuštěné Rumunsko. Nejednou nám vstupuje do trajektorie jízdy hospodářský dobytek pasoucí se v okolí hlavních i vedlejších tahů.

Po čase člověku z pohybujících se domestikovaných zvířat otrne. V jedné vesnici se nám naskytne bizarní pohled. Dojný skot v klidu přechází po přechodu pro chodce. Mám dojem, že už jsem viděl úplně všechno! Co tady budeme celý týden pohledávat, říkají si v duchu určitě všichni dospělí? Z letargie nás vyvádí příjezd k Černému moři. Na břehu ční moderní výškové budovy, které působí jako zjevení ve srovnání s okolními staveními, jež jsou věkem i designem již za svým zenitem.

Není to Fata morgána? Město Batumi je ostrovem života v území ničeho. Průjezd pěkným secesním centrem metropole působí jako balzám na duši. Večerní program je zajištěný zpívající fontánou. Hlavy skládáme v třicátém patře jednoho z mrakodrapů. Wau efekt stavby při bližším zkoumání ztrácí na lesku.

Skutečné drama zažívám až následující den, který jinak celý trávíme odpočinkově na pláži. Zaseknutý výtah v sedmnáctém patře stačí k tuhnutí slin v puse. Místní jsou na stávkující techniku zvyklí. Doposud nenápadný mládenec vystupuje ze skupinky lidí. Vypouští "ronaldovský" přímý kop do dveří. Impuls zapůsobí okamžitě a výtah se rozjíždí opět k nebeským výšinám.

Gruzie je vyhlášená výrobou vína. Pěstování vinné révy se tu aplikuje už více jak 8000 let. Bude to dědovi Zdeňkovi stačit? "Vinař severu", jak se mu v blízkých kruzích přezdívá má pro alkoholový mok mlsný jazýček. Nespokojí se jen tak s něčím… Přeje si vlhkou suchou tekutinu. Dosavadní gruzínské pokusy jej ukonejšit, se minuli požadovanému účinku. V případě některých enologických pokusů se dokonce snaží vsugerovat, že mu chutná! Hotel Marani nabízí vinnou tour. Děda s babičkou a mojí Péťou zůstávají na ochutnávku. Já s dětmi jdu nevábnou částí města do centra. 

Dlouho neúspěšně hledáme dětské hřiště. Dvě hezké omylem míjíme. Narážíme díky tomu na rozverného zmrzlináře u dolního vstupu do batumské lanovky. Dětem vytváří pěknou "šou" s kopečkem zmrzliny, kornoutky a papírovými ubrousky. Rozzářené dětské oči a smích jsou k nezaplacení…

Od zmrzlináře se pomalým krokem přesouváme až ke kinematické soše Ali a Nina, jež znázorňuje tragickou lásku mezi muslimským chlapcem a křesťanskou gruzínskou dívkou, kterou rozdělila invaze Rudé armády sovětského Ruska. Dvě postavy se k sobě přibližují hlemýždí rychlostí, až se na krátkou chvilku prolnou. Ke skulptuře existuje i příběh vycházející z knižního bestselleru napsaného neznámým autorem pod pseudonymem Kurban Said. Ocelový "mini" kolos vzdáleně připomíná sochu Franze Kafky na Národní třídě v Praze.

Další den využíváme spřízněné počasí k návštěvě Národního parku Mtirala.

Po úzké strastiplné vozovce lemující řeku Chvakvistskali se dostáváme na parkoviště bugin Can-Am, které znám především z televizních přenosů a záznamů rallye Dakar. Odtud se speciální kabinovou "lanovkou" s vlastnoručním pohonem suchou nohou přeneseme přes výše zmíněný vodní tok. Dále nás provází žluté značení Klubu českých turistů. Nejzajímavější místo naší dobrodružné pralesní výpravy je malé horské jezírko. Národní park toho nabízí mnohem více. Především vodopády, jež byly nad síly nejmenších členů rodinné skupiny.

Nezdolný děda Zdeněk opět překypuje energií. Právě si vyhlédl pěkný vzrostlý strom… My ze země jeho počínání briskně komentujeme budoucími novinovými články: "Sedmdesátiletý Čech, oprava jednasedmdesátiletý, se zabil v gruzínském pralese, když si dělal selfie v koruně stromu vedle lesní cesty." "A když ne, bude mít alespoň děda pěkné fotky jak z National Geographic." Dodávám.

Výlet do přírody končíme opět na parkovišti Can-Amů. Jsme tak daleko, že nás ani Bolt nevyzvedne! Ptám se na autobusové spojení. Jelikož je i jakákoliv veřejná doprava v odlehlé lokalitě problém, volíme místo nekonečného čekání, odvoz pánem středního věku do nejbližšího města Chakvi, kde zažíváme konfrontaci s gruzínskou realitou všedního dne. Vše není tak růžové, jak to v moderním Batumi vypadá. Chakvi je na první pohled zapadákov a ten druhý to jen potvrzuje! Procházkou kolem železničních kolejí pronásledovaní celou "Tlapkovou patrolou" docházíme k "pláži", jak je dle map značené betonové molo na staveništi odkud je pěkný pohled na vodní hladinu.

Netrvá dlouho a i odtud se snažíme dostat. Podél moře jdeme k další cestičce k železnici, jež lemuje hlavní pobřežní silnici E70. Ale jak odsud? Žádná další spojnice s civilizací v blízkosti není. Než se nadějeme, jsme v osadě nazvané Buknari. To už jdeme tak dlouho, že nás opustili i všudypřítomní toulaví psi. V Buknari konečně nacházíme otevřený prostor v zástavbě a hned nato nacházíme spásu v podobě zastávky "Maršutek", "low cost" mikrobusů, suplujících veřejnou dopravu.

Mávám a hned u druhého řidiče mikrobusu mám štěstí. Netradičním zážitkem za pár "lari" se tak dostáváme z vybydlené pustiny zpět do životem pulsujícího Batumi. A protože se prarodiče uvolili hlídat ratolesti, prozkoumáváme noční velkoměsto jenom ve dvou.

Přes čtyři pětiny obyvatel se hlásí ke gruzínské pravoslavné církvi. Pro páteční dopoledne si vymýšlíme program v podobě návštěvy klášteru Sameba. Ke klášteru vede další strach nahánějící úzká horská silnice. Převýšení 15%, žádný problém. Gruzínský Fittipaldi za volantem předvádí obdivuhodné výkony. Kostel Nejsvětější Trojice, neboli Batumský klášter Sameba, se totiž tyčí na kopci ve výšce 400m n. m. uprostřed malebného pohoří Adžáro-Guria. Tato posvátná stavba s pohnutou historií nabízí fascinující výhledy na Batumi a rozlehlé Černé moře. Sakrální stavba byla vybudovaná v druhé polovině 19. století. Během rusko-turecké války byla poškozena výbuchem. Navzdory tomu sloužila nadále jako maják víry pro místní komunitu než v roce 1976 padla popelem při ničivém požáru. Reinkarnace začala v roce 2002. Dnes představuje symbol vytrvalosti a duchovní síly v průběhu věků.

Odpoledne trávíme opět ve městě. Zneklidňuje nás předpověď počasí a mraky povalující se na obloze. Statisticky se meteorologové trefí ve 40%, ale bohužel pro nás, tahle predikce nelže. Na Europe Square nás zastihuje pořádný cedník, před kterým se schováváme nejprve do restaurace a následně do Delfinária, kde zrovna začíná odpolední představení. Čtyři cvičitelé a osm šikovných "ryb" udělá hodinovou parádu pro nadšené a promáčené publikum. Co nezvládl déšť, dokonaly skotačiví kytovci pořádným šplouchnutím vody z bazénu.

S vodními živočichy jsme ještě neskončili. Po uschnutí a odpočinku na hotelu si dopřáváme výlet na pirátské lodi a pak návštěvu vyhlášeného rybího trhu, který slibuje výborné restaurace s čerstvými mořskými úlovky.

Poslední den v Batumi máme napilno. Po probuzení jdeme do nákupního centra Grand Mall s perfektní dětskou hernou. Po obědě se přesouváme ke spodní stanici lanovky Argo Cable Car, která nás za 15 minut převeze vzdáleností 2586 metrů na vrchol kopce Anuria ve výšce 256m n. m.

Na vrcholu lze navštívit jeden kostel, vyhlídku a Digitální muzeum. Děda Zdeněk s babičkou Haničkou místo modlení v kostelu přecházejí na jinou víru ve vinárně. Tak moc se zaměřili do ochutnávání tekutého moku, až v kabince děda zjišťuje, že mu ve vinárně vypadl telefon z kapsy. Co teď? Trocha vysvětlovaní obsluze, 30 min. čekaní… Jsme jako na trní, ale světe div se, telefon se našel a navrátil do rukou právoplatného majitele.

Zbytek dne trávíme neúspěšným hledáním Prague Pub, který měl být vedle hodin inspirovaných Pražským orlojem, ty jsme našli. Procházkou po náměstí Piazza, které se inspirovalo náměstím Svatého Marka v Benátkách. Další mezinárodní zajímavost na nás čeká v Kutaisi Street. Kde se mísí arabská kultura s židovskou.

Den dopředu si zamlouváme taxikáře, který nás veze v neděli ráno do Kutaisi se zajížďkou na čajové plantáže Taba Tea House & Tea Garden v Ozurgeti. Tripadvisor hlásí výborné hodnocení. My potvrzujeme. Pro našeho řidiče Mindia to byla první zkušenost s tímto místem. Na místě horlivě volá na všechny "nádraží". Možná jsme tak nevědomky rozpoutali výletní mánii na tohle krásné místo.

Na silnici panuje čirý ruch mezi řidiči a hospodářskými zvířaty. Až jsem překvapený, jak jim to tady vychází. Sto kilometrová trasa z Ozurgeti do Kutaisi vede rovnou půlkou po "gruzínském Transfagarasanu" přes kavkazské klikaté silnice. Jen ten závěr je nějaký divný… S koncem asfaltu následuje sem tam kamenitá šotolina, z které nás vysvobodí až é-šedesátka ve Vazisubani.

Příjezd do Kutaisi, no jak to popsat rudý hrdina sovětské éry připomínající komunistický skanzen v té nejsurovější podobě. "Trochu Oradea, trochu Ústí nebo dokonce Kladno!" Hodnotím nahlas. "Spíš Most nebo Chánov ne?" slyším od souputníků. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně musí být intenzivní. Pravý heslo cestovatelů.

Co hůř na místě zjišťujeme, že rezervované ubytování, není. Na lavičce v parku vedle něčeho co před pár lety bylo dětské hřiště, řešíme co dál!

Protože i druhé vybrané a zaplacené ubytování nás odmítá, bereme zavděk Hotelem Hollywood. Ten název… to bude to pravé místo, říkám si v duchu.

Přijíždíme k vyhořelému asi desetipatrovému panelového domu v depresivní lokalitě periférie města. Řidič zastavuje! No dopr... to nemůže být ono. "Promiňte, přejel jsem." Uf! Nakonec stojíme před útulným domkem. Beru za kliku plechových vrat, abych o minutu později zastavil na recepci. Usměvavý Gruzínec se mnou vyřizuje formality. Konečně jsem si odechl. Po prvotních rozpacích jdeme ještě na večeři. Míjíme sklepní butiky, malé sámošky i garážové vinařství. V restauraci nás posadí do "chatky" a k jídlu dostáváme plný stůl dobrot. Panuje tu bujné veselí.

Kutaisi mě nepřestává fascinovat. Tohle dříve bylo hlavní město této země... Skóre v mé mysli se trochu lepší až návštěvou památek. Překvapuje mě, že na travnaté louce jinak pěkného klášteru Gelati se pasou koně. Z místa je pěkný výhled do okolí. Odsud jsme za pár minut pěšky u Colchis Fountain, středobodu města. Na jednu stranu od fontány je park, za kterým se nachází rozlehlý Green Bazaar, Radnice, umělecké Wall of Love a nákupní centrum Karvasla. My jdeme v prozkoumávání ještě dál, díky poblázněné "offline" navigaci. Více zajímavého za zmínku už nevidíme… Po krátkém spánku následuje noční přesun na letiště a přílet do Prahy v ranních hodinách. Tím naše dovolená v Gruzii definitivně končí!

FOTO - https://www.rajce.idnes.cz/janha...-30-9-2025

Více podobných cestopisů na http://www.PumaTrip.webnode.cz

NÁKLADY NA CESTU
DOPRAVA: 6011 Kč
LETENKY: 14120 Kč
UBYTOVÁNÍ: 13972 Kč
JÍDLO: 8563 Kč
OSTATNÍ: 3774 Kč
- eSIM 15 GEL
- HOTEL MARANI TOUR 95 GEL
- RUSKÉ KOLO 30 GEL
- DOLPHINARIUM 40 GEL
- PIRÁTSKÁ LOĎ 40 GEL
- DĚTSKÁ HERNA GRAND MALL 31 GEL
- ARGO CABLE CAR 66 GEL
- TABA TEA HOUSE & TEA GARDEN 170 GEL
 CELKEM: 46440 Kč / 4 OSOBY