Gruzie a Turecko na červencové svátky v roce 2023
Cestopis z roku 2023 napsala Eva _19
S ohledem na blížící se červencové svátky jsme hledali, kam bychom se letos vypravili. Volba padla přes mnohé boje opět na linky wizzairu a do destinací, které jsme navštívili již několikrát. Cestu jsme pojali tak, jak je u nás obvyklé – za jídlem, poznáváním, odpočinkem, přírodou, městskými památkami, Urbexem a trocha odpočinku také občas nezaškodí.
Ve čtvrtek 29.6.2023 jsme se v pozdní podvečer po práci vydali z Brna na vídeňské letiště, kde jsme přečkali část noci na pátek 30.6.2023 a ráno jsme si dali snídani a sprchu ve Sky lounge před naším odletem do Kutaisi. Let byl tentokrát jen s mírným zpožděním, takže jsme po 3 hodinách vysedali z letadla. V bankomatu TBC jsme vybrali hotovost za necelých 3,5 tisíce Kč, bohužel s poplatkem 5 GEL (dle komentáře na CL měl být bez poplatku), bez něj se nám ale ATM na letišti nalézt nepodařilo, tak jsme se s touto částkou smířili a akceptovali ji (z dřívějších pobytů mi zbylo asi 8 lari, to jsem měla strach, že by nám při inflaci na maršrutku pro oba nevystačilo).
pohled na řeku Rioni a kabinovou lanovku
Kutaisi nás přivítalo nepříliš přívětivým počasím, větrem a vytrvalým deštěm. I přes připravené deštníky to nebylo příjemné, ale to už nám toto město udělalo vícekrát a další dny pak proběhly s krásným počasím, stejně tomu bylo i letos. Na hlavní silnici před letištěm jsme vyčkali maršrutky, jedoucí do města a za 5 GEL pro oba jsme byli dopraveni k autobusovému nádraží. Od něj jsme pak městským autobusem č. 1 odjeli do centra na hlavní náměstí ke kolchidské fontáně. Novinkou pro nás bylo, že v MHD (samozřejmě nikoliv v maršrutkách) se dá platit kartou za 1,20 GEL/ jízda – pípá se jen při nástupu. Vzhledem k dešti jsme zašli do restaurace Baraqa, ve které jsme byli již několikrát při minulých návštěvách. Jídlo bylo výborné a vzhledem k wifi jsme našli ubytování asi 150 metrů od nás, a to v Guest House Kofe, kam jsme se vydali. Déšť stále přetrvával. V hostelu jsme se vysprchovali, převlékli a náš životní standard se s ohledem na sucho, teplo a sytost zlepšil.
ruské kolo Kutaisi
restaurace v zábavním parku Kutaisi
Po relaxaci jsme přes park zašli k místnímu operátorovi Magti, kde jsme za 160 Kč pořídili do J0Xova telefonu sim kartu. Lanovkou jsme se nechali vyvézt k zábavnímu parku Besik Gabashvili a opět jsme se projeli ruským kolem, hodně podobným tomu, které nikdy použito nebylo a nalézá se v Pripjati. V Kutaisi je hodně zrezlé, ale přežili jsme jízdu a pohled z něj na město, řeku Rioni a Kavkaz je moc pěkný. Pršet už přestalo, ale nebe zamračené bylo. V parku se nalézá i restaurace, ve které jsme si v roce 2018 docela pochutnali. Letos nám však štěstí nepřálo, bylo zrovna obsazeno a tak jsem si nemohla vychutnat Kozla pod slunečníkem a na židlích, označených logem českého pivovaru.
Po chvíli jsme sjeli dolů do města a pocítili jsme hlad. J0X našel místní restauraci Kvicha trochu mimo centrum a které našel J0X na wikivoayge, ve které jsme povečeřeli, dala jsem si točené Natakhtari, za 3 hlavní jídla + nápoje jsme zaplatili 55 GEL. Dal se s námi do řeči místní štamgast Martin, který žije v Kutaisi už 16 měsíců a byl rád, že si může promluvit česky, nikoliv jen rusky. Den byl náročný, tak jsme kolem 22 hodiny už uléhali ke spánku.
Druhý den ráno, tj. v sobotu 1.7.2023 jsme se nejdříve vypravili na místní Zelný trh (na mapě označený jako Green Bazaar). Nakoupili jsme si spoustu levného ovoce (třešně za cca 40 Kč/kg), čurčchel a hlavně koření, adžiky, svanské soli, sušeného prášku z granátových jablek (výborné na ochucení snad čehokoliv). Pak jsme se vydali z autobusového nádraží maršrutkou do městečka Tskaltubo. Již jsme v něm jednou byli, ale to jsme tenkrát jen přestupovali při cestě do Prométheovy jeskyně. Tenkrát jsme si řekli, že se do Tskaltuba prostě musíme vypravit separátně. Prošli jsme mnoho míst, obrovských opuštěných sanatorií v zoufalém stavu, které mají atmosféru zašlého času. Tak, jako v Černobylu, už si příroda bere zpět výdobytky civilizace a snaží se vrůst a přehlušit železobetonové a jiné konstrukce staveb, kdysi tak obrovské. Možná největší dojem na mě udělaly lázně s číslem 8. Snad proto, že jsem na fotkách v našem hotelu viděla jejich vzhled v roce 1956 a v kontrastu s tím stav nynější. Asi nemá smysl je popisovat, něco je vidět na fotkách a nejlepší je si tu atmosféru zažít osobně. Na pozdní oběd či už spíše večeři jsme se vydali do restaurace Lake side. Ceny jídla se oproti roku 2018 mírně zvýšily, ale nebylo to tak dramatické, jako u nás. Na jaře roku 2018 jsme průměrně projedli 40 GEL, nyní to bylo kolem 60 – 65 GEL. A to jsme se možná ještě víc rozjedli, než tenkrát, tudíž cca v průměru 100 korunový rozdíl při naší spotřebě v rozmezí 5 let nepovažuji za dramatický inflační nárůst. Ubytovali jsme se v příjemném hotelu Imereti Health Resort, který má na chodbách fotografie míst, která jsou dnes bohužel zpustošená. Jedna fotka se mi obzvlášť zalíbila, bylo na ní sanatorium Tbilisi a před ním prochází dvě mladé ženy v bílých šatech s rozšířenou sukní dle módy z pozdních 50. let, přesně takové, jaké dle fotek nosila i moje o dost starší sestra.
Večer jsme se ještě prošli parkem, který má zajímavou atmosféru, není moc osvětlen, asi proto je v něm mnoho světlušek.
budova u trhu v Kutaisi
zastávka Tskaltubo
V neděli 2.7. jsme nejdříve posnídali v hotelu. V recenzích na booking byla snídaně hodnocena velmi dobře s upozorněním na to, že se jedná o typicky sovětskou lázeňskou krmi. Jednalo se tedy o řidší ovesnou kaši, špagety s tvarohem, na talířcích pak med, kysanou smetanu, slaný sýr Sulguni, jahodový džem, olivy a pečivo. Pro nás neobvyklé, ale když jsem kaši notně osladila medem, tak i trochu chutné. Po snídani jsme nechali naše věci na recepci hotelu a prošli jsme ještě místních pár sanatorií, muzeum (výklad pána v ruštině byl zajímavý, nicméně na mě až příliš obsažný, tedy jsem jej požádala o kratší variantu, což se však nelíbilo JOXovi). Pak jsme zašli do funkčních, krásně opravených lázní č. 6 s průčelím sněhově bílé plastiky, zachycující vražedného generalissima Josifa Vissarionoviče s rolníky, dělníky a pracující a studující inteligencí. V této budově jsme si dopřáli hydromasážní lázeň (258 Kč za osobu asi na 30 minut). Na pozdnější oběd, který postupně přešel do večeře, jsme zašli do restaurace Nektari, ve které měli jak dobré místní jídlo, tak i točené Natanghtari. Tak nám chutnalo, že jsme se k centrálnímu trhu dostali až v době, kdy už do Kutaisi žádná maršrutka nejela. Tak jsme vzali taxíka za 15 GEL a za chvíli jsme byli opět u kolchidské fontány. Vzhledem ke krásnému slunečnému počasí jsme ještě vyjeli lanovkou k zábavnímu parku. Pak jsme se ubytovali znovu v Guest House Kofi a zašli ještě do cukrárny Mio Gelato na výborné zmrzlinové poháry. V nabídce měli i voňavé horké wafle, na které však nezbyla kapacita, snad tedy příště v Kutaisi ochutnáme.
lázně č. 6
malá část oběda v Nektari
V pondělí 3.7. jsme se vydali po snídani na trhu maršrutkou z autobusového nádraží směr Batumi. Po cestě jsem zalitovala, že jsme se nerozhodli na 1 den zastavit v Kobuleti (narodil se tam bratr mé kamarádky), které po cestě vypadalo zajímavě, možná ale spíše jako hodně rušná turistická destinace. Vysedli jsme u přístavu odkud jsme se vydali do restaurace s názvem trochu nadneseným, Srdce Batumi. Jídlo tam bylo nakonec vynikající, pochutnali jsme si. Bohužel však neservírují točené pivo, jen lahvové. Pak jsme se vydali na vyjížďku lodí a na ruské kolo s výhledem na moře. U přístavu jsem našla nakonec i to točené pivo za lidových 2,5 GEL za 0,4 litru. Pak jsme zašli ještě na trh v Batumi. V podvečer jsme městským autobusem vyrazili na jeho předměstí, do městečka Gonio, spíše čtvrti Batumi. MHD v Batumi je levnější než v Kutaisi, pouhých 0,8 GEL. Po návštěvě směnárny a nákupu nápojů u hlavní cesty jsme zašli do hotelu Vizitori, ve kterém jsme pak strávili velmi příjemné 3 noci. V hotelu je krásný čistý bazén se zelení a servírují velmi vydatné (možná až moc) snídaně za 8 GEL/osoba. Další jídla je možné si objednat i z jídelního lístku, dle recenzí prý paní kuchařka připravuje výborné chinkali (bohužel jsme nevyzkoušeli).
Po rychlé sprše a nezbytném vyzkoušení vody v bazénu jsme zašli na pláž, podívat se na západ slunce. Poté, kdy se setmělo, jsme povečeřeli v Café bar Lariani. Nedalo se tam sice platit kartou, ale jídlo bylo velmi chutné.
automat na nápoje na nádraží v Kutaisi
letiště Baumi
Hotel Vizitori
pláž Gonio
V úterý 4.7. jsme pak posnídali (snídaně je pozdní, až v 9 hodin), zaplavali si a vydali jsme se místní MHD do etnografického muzea Borjgalo. Ujala se nás velmi příjemná průvodkyně, která nám ke všemu dala velmi srozumitelný výklad v angličtině. Muzeum je soukromé, jeho zakladatelem je nadšenec Kemal Turmanidze, který celý život zasvětil jeho budování a zvelebování. Po prohlídce muzea jsme pak ještě zajeli do pevnosti Gonio, ve které je spousta zajímavostí i malé muzeum. Asi nejvíc na mě zapůsobila fotografie mapy, na které jsou na našem moravském území uvedeny kmeny Kvádů a Langobardů. Na pozdní oběd jsme pak zašli do restaurace Dedani, ve které se dá platit kartou (tam nám dali jídelní lístek, kdy následně účtenka neodpovídala cenám, na účtence uvedeným), ale s ohledem na chutnou krmi a docela náročnou polohu restaurace (jde o restauraci na řece, kdy obsluhující personál musí s jídlem sejít celkem hodně schodů), jsem porušila své pravidlo, že se mám vždy ozvat a tiše jsem možná trochu scam akceptovala, jednalo se však asi o 10 GEL. Večeři jsme si po západu slunce objednali v restauraci White House, ve které mají spoustu místních specialit a dá se v ní platit kartou.
adžárská specialita
Ve středu 5.7. jsme po nezbytném bazénu, plážové procházce a vydatném obědě, opět v restauraci White House, zajeli autobusem do městečka Sarpi u hranic s Tureckem, abychom věděli, na co se další den připravit při přechodu hranic do Turecka. Za 15 GEL jsme si tam pronajali lehátka a slunečník, relaxovali jsme u moře a J0X zakoupil letenky do Istanbulu na čtvrteční ráno s Anadolu Air s přestupem v Ankaře. Moře bylo celkem teplé, občas nějaká medúza, nikoliv však žahavá, čistota u břehu nic moc, po přeplavání asi 10 metrů průhledná voda), pláž kamínková.
Aby nám trochu vyhládlo, vydali jsme se pěšky po břehu moře kolem odstavených nákladních vozů, čekajících na průjezd tureckých hranic, zpět do Gonia. Po cestě jsme si ještě prohlédli vodopády patrona Rumunska, Ukrajiny a také Skotska, svatého apoštola Ondřeje. Povečeřeli jsme opět zbytek z položek dosud neochutnaných z jídelního lístku v restauraci White House.
hraniční přechod Sarpi
Vodopád svatého Ondřeje
Ve čtvrtek 6.7. ráno, či spíše dopoledne, jsme s batohy vyrazili MHD do Sarpi. Ještě před nástupem jsme celý zbytek GEL vyměnili za TL. Autobus byl narvaný cestujícími k prasknutí, podařilo se nám dovnitř vecpat, každému do jiné části vozu. Tedy jsem zůstala bez wifi na hotspotu k JOXově sim kartě. Balancujíc na polovině jedné nohy, pípla jsem si Revolut kartou. Při jedné ze zastávek do více než plně naloženého autobusu přistoupila kontrola. Již v Kutaisi jsme byli kontrolováni revizorem a tam karta fungovala přes terminál bez problémů. Tady mi však paní revizorka sebrala kartu a začala se ohrazovat, ať se prokážu sms zprávou o zaplacení. Moje revolutka pak začala putovat přes mnohé ruce, již jsem nebyla schopna zjistit její polohu a začala jsem se ohrazovat, kde že karta je a už jsem viděla, že ji blokujeme a budu tak po zbytek pobytu bez fyzické karty. Do aplikace jsem se však bez internetu dostat nemohla. J0X měl stejný problém, ale jemu stačilo ukázat potvrzení o úhradě. Když zjistil, že jsem kdesi venku, volal na mě, ať vlezu do autobusu, nevěděl, že kartu nemám a bez ní neodjedu. Pak, kdy už osádka plně naloženého autobusu protestovala, že chce jet, jsem sice už hotspot měla, ale do aplikace jsem se dostat kvůli potu přes otisk prstu nemohla. Nakonec mi nejmoudřejší z revizorů kartu vrátil a poručil řidiči, ať už jede.
Gruzínská strana hranice byla již plná lidí, ale kontrola tam proběhla celkem rychle. Pak jsme prošli celkem dlouhým koridorem, až jsme přišli do turecké části. Tam byl neuvěřitelný zmatek, nebylo přehledně značeno, která fronta je jen pro turecké občany a která pro ostatní. Vedro bylo k zalknutí, k tomu všude velmi silně proudící ventilátory, hned jsem raději hledala šátky v batohu. Po nějaké době se nám podařilo přejít i do Turecka a odjet v 10 hodin dopoledne již tureckého času dolmušem za 160 TL na osobu do Trabzonu, do kterého jsme asi po 2,5 hodinách příjemné cesty pohraničními přímořskými městy a městečky dorazili. Měla jsem z dostupných zdrojů mírné pochybnosti o tom, že se v Turecku dá koupit za rozumné peníze sim karta, což se ukázalo, že bylo oprávněné. Informace na webech jsou částečně zastaralé a z důvodu stále se zvyšující inflace a ekonomické situace Turecka je diskriminace netureckých občanů značná. Vystoupili jsme z dolmuše na zastávce u autobusového nádraží, u kterého byl kamenný obchod Vodafonu. Personál si řekl o závratnou částku 900 TL za sim kartu, což se nám na 3 dny opravdu nechtělo akceptovat. Ubytovali jsme se v rezervovaném hotelu Kalmuk Suit a vyrazili jsme po zcivilizování do obchodu BIM. Tam podle některého cestovatele mělo být možné zakoupit sim kartu za rozumný peníz. Prodavači se kolem nás sběhli, na stěně byla reklama o simce za 370 TL, výslech včetně údajů o J0Xových rodičích proběhl. Personál se příjemně pobavil a pochechtával u jeho pasu při kontrole razítek v něm (takové jedince tam asi často nemají), ale transakce prý proběhnout nemůže. Tak jsme se vydali do obchodního centra Forum, kde jsme opět hledali simku, raději jsme se však najedli iskender kebabu a mé oblíbené sladkosti kunefe. V OC Forum Trabzon je velká otevřená terasa se spoustou restaurací a krásným pohledem na moře. Pak jsme dolmušem za 9 TL/osoba jeli do centra. Tam se nám nakonec podařilo (byla jsem asi ve 20 obchodech se simkami, už se mi pletla čísla, slova, nohy, místo i časy), usmlouvat relativně nejvýhodnější cenu na nepříliš slušných 550 TL, vytoužená karta byla v J0Xově telefonu, opět se začal usmívat a vypadal spokojeně. Prošli jsme základní památky Trabzonu, pevnost, hradby (dovnitř se nesmí, je to vojenský objekt s kontrolovaným přístupem), dům, ve kterém se buď v listopadu 1494, nebo v dubnu 1495 narodil a žil až do svých 7 let sultán Sulejman I. Nádherný. Pak jej poslali do Istanbulu, kde kromě jiných báječných věcí měl i svůj harém, v němž první místo jako královská choť a hlavní žena měla slovanská dívka původem z ukrajinské Rohatyně, Roxolana, oficiálním jménem Haseki Hürrem Sultan. Až budu hodně stará a nebudu moci cestovat, podívám se na všech 139 epizod seriálu Velkolepé století. Zatím mi stačilo shlédnout epizodu Kvartalu se sultánovou tchyní, ztělesněnou Volodymyrem Zelenským. Trabzon je celkem členitý, cesty vedou údolími, parky, hodně stoupání i klesání. Centrum je křivolaké a půvabné, se spoustou obchůdků, starých budov, které snad působí, že stály už v době Sulejmánova dětství. V obchůdcích, obzvláště v části staré centrální oblasti čarši, jsou velmi nízké ceny, určitě by se dalo výhodně nakoupit, na památku mám bonbonově růžový šátek ze stařičké obchodní pasáže. Prošli jsme starý neudržovaný hammam, sloužící nyní jako sklad drůbeže, trhy s obřími třešněmi za 50 TL/kilo, prodejny s módou, zmrzlinou, zákusky a pozdě večer jsme dolmušem odjeli k Forum Trabzon, od kterého to bylo nedaleko do našeho hotelu.
Sarpi z turecké strany
hradby Trabzonu
iskender kebap
V pátek 7.7. jsme pěšky vyrazili ráno na letiště v Trabzonu a po svěží procházce jsme zajistili v kiosku check in na oba lety. Bezpečnostní kontrola byla důkladná, u pásu mě donutil personál vyndat veškeré věci z batohu kvůli malému skládacímu deštníku na dně batohu. J0X rezervoval za 17,68 euro pro oba vstup do salonku Turkish Airlines, ve kterém jsme posnídali a poté, kdy se pro ostatní cestující z našeho letu brána uzavřela, jsme byli vpuštěni do letadla.
salonek TA v Trabzonu
Po asi hodinovém letu se pilot chystal přistát, nicméně kvůli nepříznivému počasí na poslední chvíli opět vzlétl a obletěli jsme letiště velkou oklikou. Díky této drobné komplikaci jsme měli v Ankaře na přestup asi půl hodiny, ale při svižné chůzi to problém nebyl a po další hodině jsme ve 13,25 hodin po zakoupení Istanbul Card vyjeli z letiště Sabiha Gokcen v asijské části metrem M4 jsme do zastávky Kadiköy dorazili ve 14,14 hodin, cesta tedy trvala v pátek v brzkém odpoledni cca 50 minut. Istanbul Card je přenosná, stojí 50 TL, dá se zaplatit jak bankovkami, tak i platební kartou (jsou speciálně označené automaty). Co je fajn, tak i městské WC se dají za 1 či 2 TL uhradit touto kartou.
V asijské části jsme se najedli, prošli jsme trh a pak lodí vyrazili přes Bospor zpět do domovské Evropy. Ubytovali jsme se v hodně skromném Instanblue Taksim Apart Hotel, ale na přespání pro hodně skromné jedince to stačí. Vyrazili jsme nejdřív do hammamu Büyük Hamam Kasımpaşa, ale bohužel, vstup pro ženy byl pouze do 20 hodin, tudíž by pustili jen J0Xe, mě ne a byť jsem mu nabízela, že si udělám jiný program, sám jít nechtěl. Odjeli jsme tedy do čtvrti Eminönü, kde jsme povečeřeli v docela luxusní restauraci s výhledem na galatský most a po procházce si dali ještě rybí sendvič (balik ekmek).
cukrárna v Istanbulu
Sobotu 8.7. jsme věnovali nejdřív návštěvě hammamu Çinili Hamamı za lidových 350 TL pro muže, 370 TL pro ženy. Objekt je z roku 1640 a je jedním z mála (prý z 5, říkal jeho majitel), které používají k ohřevu dřevo. Údržba nic moc, ale zato atmosféra autentická. Mužská část, vedená přímo majitelem sauny, má malou saunu, ženská, vedená jeho matkou, bohužel ne, což moc neodpovídá diferenciaci ceny (respektive, ženy možná spotřebují více mydlinek a šamponu). Další výhodou pro mužské pokolení je to, že pan majitel hovoří anglicky, v ženské části jsem měla komunikační problém, který byl zdárně nakonec vyřešen názornou pantomimou jeho matky.
Nedaleko od hammamu jsme se naobědvali pilafu, vitamíny doplnili ayranem, projeli pár istanbulskými lanovkami, prošli se kolem paláce Dolmabahçe k přístavu a na trajekt, odpoledne ke Konstantinově sloupu, k mešitě sultána Ahmeda (Modré mešitě), hadímu sloupu z Delf, k chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia), založeném Konstantinem a přebudovaném na přání rodáka od Skopje, Justiniána I, jehož zásluhy o římské právo jsou obdivuhodné a jeho život je fascinující, paláci Topkapi, jídlu, bazarům, kávě a nákupům.
hadí sloup
pohled na chrám Boží Moudrosti
Neděle 9.7. ráno byla věnována cestě na letiště IST – z náměstí Taksim jsme odjeli v 7 hodin, na letiště jsme vstupovali v 8,25 hod. Z Taksim nejdřív linkou M2 do zastávky Şişli – Mecidiyeköy, pak přestup na M7 do zastávky Kağıthane, tam pěší přesun asi 300 metrů na linku M11). Trvalo to tedy téměř půldruhé hodiny, a to zejména kvůli nutnosti přestupu v zastávce Kağıthane. Na podzim 2023 by mělo být zprovozněno prodloužení linky M11 do zastávky Gayrettepe, což snad cestu zrychlí.
Na novém letišti IST, zprovozněném v roce 2019 jsme byli dosud jen jednou, neplánovaně velmi krátce po jeho otevření, tedy před 4 lety cestou do Kyjeva s UIA, kdy nám byl nabídnut náhradní let přes Turecko z důvodu overbookingu původního přímého letu. Na staré Atatürk letiště IST mám smíšené vzpomínky, kdy na jedné straně jsem z něj absolvovala při cestě z Japonska celkem fajn výlet do centra s Turkish Airlines, nicméně o týden později, 28.6.2016, kdy se vracel J0X, jsem si užila několik nekonečně dlouhých minut strachu kvůli teroristickému útoku, než jsem se na flightradaru dozvěděla, že jejich letadlo už vzlétlo a jsou na cestě do Prahy, odkud se mi za chvíli už ozval a já si mohla vydechnout.
Na IST letišti je vše naprosto neskutečně předražené, včetně běžných fast foodů, snad jedině ten Starbucks nevybočil ze své obvyklé cenové úrovně. Ale s ohledem na to, že už jsme stejně času moc neměli, to letiště je opravdu obrovské a než jsme se dostali k dost vzdálené bráně, odkud náš Wizz let odlétal, trvalo to dlouho. Od hladu nás uchránily gruzínské čurčchely – prý tyčinka Snickers pro bojovníky, říkala paní průvodkyně v etnografickém muzeu. Bojovník nejsem, o to víc mi to stačilo až do přistání v Budapešti. Na BUD vládl zmatek – brány ke kontrole pro občany EU jsou nepřehledně označené, chvíli trvalo, než jsme se k nim probojovali. A pak už nás čekala obvyklá cesta autobusem 200E a hurá, konečně po dlouhé době otevřené metro M3 Köbanya-Kispest. Tam jsme si dali oběd, nakoupili si nápoje a já rychleschnoucí ručník v obchodě Pepco (při přepočtu levněji, než u nás) a přes jeden z mála otevřených budapešťských trhů jsme se přes určitou moji mentální rezervaci, kdy jsem chtěla naše putování zakončit v Gellértových lázních, mě J0X přesvědčil, že mnohem stylovější s ohledem na naši cestu budou lázně Veli Bej a měl pravdu. Dorazili jsme tam kolem 15,20 hod. (do 15 hodin mají polední pauzu) a za lidových 629 Kč pro oba jsme si na 3 hodiny odpočinuli v příjemných lázních, postavených někdy kolem roku 1574, které jsou nyní součástí vestavby uvnitř nemocničního komplexu. Jejich návštěvu rozhodně doporučuji, jen od pondělí 10.7. mají pauzu na sanitární opravy, ale v srpnu až zase snad otevřeno bude. A nedaleko od nich je zajímavá památka a nejzápadnější poutní místo muslimů, osmanská hrobka, obklopená růžovou zahradou, v níž je uložen budínský paša Gül Baba, který padl roku 1686, kdy křesťanské síly pod vedením Habsburků dobyly Budínský hrad.
Následně jsme pak tramvají odjeli přes Markétin most na nádraží Nyugati a v 19,29 hod. ČD vlakem do našeho domova, kam jsme dorazili i s přestupem v Břeclavi s cca třicetiminutovým zpožděním (ČD – čekej dlouho, čekej dál, času dost). Nádraží se v současnosti opravuje a obchody tam až na McDonald moc nefungují, takže jsme pro občerstvení do vlaku navštívili fast food s tureckým kebabem naproti nádraží. A nyní už se těšíme na víkendovou návštěvu Naissu (srbské Niše), rodiště zakladatele Konstantinopole, Konstantina I. Velikého.
aktuální trasa metra - evropská část
aktuální trasa metra i s asijskou částí
lázně v Budapešti Veli Bej
Co se týče nákladů ty byly tentokrát dost vysoké, celkem (a to včetně šátků, na které si potrpím, koření, ručníku, šatů, koření, džezvy a dalších drobných hloupostí) mi na naši desetidenní cestu vyšla částka na 29 415 Kč pro oba, je v tom i doprava na a z letiště a letenky z Trabzonu do Istanbulu (ty byly dost drahé, 3 728 Kč pro oba).
Jak se ti cestopis líbil?
Eva _19 procestovala 56 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil17 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Top čtení a super inspirace 🤗
Katko, moc děkuji.
Díky za tip na prášek že sušených granátových jablek. Neznám, ale doufám, že poznám. Zkusím se po nich podívat aspoň v Turecku.
To nám doporučila trhovkyně v jerevanském GUMu. Na tržnici v Kišiněvě jsme se pro změnu seznámili se svanetskou solí. 🙂
Ten prášek z granátových jablek je výborný, ať na marinádu, nebo do jiných pokrmů, má pikantní sladkokyselou chuť. A vynikající je i ta svanetská sůl, polévka s ní je vynikající. V Turecku však rozhodně nejdřív dohodnout cenu za měrnou jednotku, až po té si nechat koření navážit. Ale to platí obecně ke všem obchodům, kde není vyznačena cena - nejdřív se zeptat na cenu a až poté klást na pult.
Doporučuju i v tekuté formě omáčky z granátových jablek, naršarab. Kupoval jsem kdysi v Ázerbájdžánu, ale je to běžně k dostání pod tímto názvem i v jiných zemích. Perfektní zvlášť k rybě. Ale ten prášek bude na dovoz skladnější, to je pravda..
Používá se i v perské kuchyni (tekutá forma), např. ve fesendžůnu (fesenjun, nekamenujte mě za pravopis). Vřele doporučuju, je v něm chuťově dokonalá kombinace vlašských ořechů a granátového jablka.
Zelený trh, ne Zelný 😉
Zvyk je železná košile. 😉
Do Sarpi trolejbusem?
Bude opraveno na autobus. 🙂 I tak mě překvapilo, že MHD jezdí až k hranici.
Opraveno a děkuji za upozornění a pečlivé pročtení.
Mas muj obdiv, ze i v takto obtizne situaci jsi nechala po autobusu kolovat vlastni Revolutku. Hlavne aby si nejaky vykuk neopsal udaje, rychle nevyfotil mobilem ci fotografickou pameti ... Ale asi jsou Gruzinci poctivi lide nebo?
Dale me celkem prekvapilo, ze jste si kupovali letenky na turecke vnitrostatni lety az tak pozde. A asi jste zrovna kapli na drazsi den, kdyz se cena letu Trabzon - Istanbul bezne pohybuje 600 - 950 Kc na osobu. To uz jste mozna za o nejakou tisicovku vyssi cenu mohli zakoupit letenku primo do Vidne. Ale zase byste se neproleteli veleoblibenym Wizzairem navic s prestiznim WDC, taky pravda. Mozna tam byla nejaka nejistota ohledne vcasneho prekroceni gruzinsko-turecke hranice nebo jste predpokladali, ze rychlost turecke inflace srazi ceny letenek na minimum?
Mince či nízké bankovky za jízdenku a vratku zpět ano, ovšem platební karta již obsahuje několik očividných choulostivých informací.
To kolovalo jen po revizorech, byla jich tam horda nachystaná na šťáru v přeplněném autobusu. Jinak to kolování peněz je běžné v maršrutkách v postsovětských zemích, nikomu se to tam nezdá divné, holt jestě nebyli v ČR. 🤣
No, já tu kartu rozhodně nenechala kolovat. Podala jsem ji revizorce, stojící hned u mě, aby ji přiložením k terminálu zkontrolovala. Ona ji vzala, jí při kontrole nefungovala, tak ji podala někomu ven. Okamžitě jsem vypadla za kartou přes plně narvaný autobus. Karta nikde. Začala jsem se hlasitě ozývat. Tak po chvíli mě někdo z nich ujistil, že karta v porjadke. Mezitím mě JOX začal vyzývat, ať se okamžitě vrátím do busu. Řvala jsem, že bez karty neodejdu a chvíli jsme se tam handrkovali, byť se mi to zdálo dlouho, v reálu to doufám na zneužití nestačilo. Ale ten nejchytřejší z revizorů si asi byl vědom, že jejich postup v porjadke nebyl.
Mají v těch kontrolách nějaký chaos. Původně nám někdo tvrdil, že si musíme pořídit spec. kartu na autobus, ale pak jsme zjistili, že terminály v busech normálně berou i platební karty a vše fungovalo, jak mělo, jen revizory asi ještě nikdo řádně nevyškolil na kontrolu jízdenek zaplacených kartou. Bába po mně chtěla SMS, kterou jsem samozřejmě nemohl dostat, notifikace od Revolutu jí nestačila, tak jsem jí ukazoval platbu přímo v appce.