Gruzie - země krav, toulavých psů a velkých mužů s příliš malými tričky
Co se dá podniknout v Gruzii za 4 dny a co všechno při tom můžete zažít.
Cestopis z roku 2018 napsala Šárka Veselá
Úterý 3. 7. 2018
Je úterý ráno, pracovní den. Ranní budíček, čekání na tramvaj, každodenní cesta do práce. Tak přesně to se dnes nekoná. Místo toho balíme svých pár švestek, nastartujeme fábii a vyrážíme směr Polsko. Od letu do země na pomezí Evropy a Asie nás dělí už jen asi 300 kilometrů a tříhodinové čekání na malinkém katovickém letišti.
Letíme se společností Wizzair. Pokud jste s touto nízkonákladovkou ještě neletěli, vězte, že umí lidem pěkně znepříjemnit cestu. Nepohodlné sedačky s prakticky nulovým místem na nohy se dají vzhledem k ceně letenek očekávat, ovšem abychom si příště připlatili, posadí nás každého do jiné části letadla. Na rozdíl od některých jiných cestujících se ale můžeme utěšovat tím, že jsme si udělali check-in online a nemuseli platit neúměrně vysokou přirážku na letišti a také patříme mezi šťastlivce, kteří si mohou vzít své kabinové zavazadlo na palubu.
Letušky za námi zavřou dveře, a když je po třech hodinách letu znovu otevřou, ocitneme se poprvé pod gruzínským nebem, poprvé se nadechneme gruzínského vzduchu a poprvé pocítíme místní teplo a dusno. Předzvěst toho, jaké počasí nás v příštích dnech čeká.
Letiště v Kutaisi
V příletové hale netrpělivě čekají taxikáři, kteří by nás milerádi odvezli až na kraj světa. My však volíme jinou variantu. Projdeme kolem ziskuchtivých mužů a zamíříme ke stánku, kde nám usměvavá slečna prodá jízdenky na autobus a vysvětlí, kde najdeme stanoviště. Místní letiště je ale tak malé, že instrukce v podstatě nebyly potřeba. Prostě vyjdeme ven z haly a po pravé straně uvidíme řadu autobusů a maršrutek. Jenže která je ta správná? Která nás doveze do Kuaisi? Tuto otázku jsme si začali klást ve chvíli, kdy jsme na cedulkách za předním sklem uviděli gruzínské klikyháky. V Gruzii totiž mají své vlastní písmo, které je sice moc hezké, ale s latinkou nemá vůbec nic společného. Ne že bychom na to nebyli připravení, ale asi nás nějak nenapadlo, že nebudeme schopní přečíst ani název města. Navíc jsme na letišti. Prakticky veškerý odvoz zde čeká na turisty, a přesto tu není nic napsané latinkou.
“Který autobus jede do Kutaisi?” ptáme se anglicky řidiče jednoho z autobusů.
“Kutaisi?” zopakuje a zjevně to je jediné slovo, kterému z věty rozuměl. Nevadí, otázku naštěstí chápe a řekne něco, z čeho pochopíme, že se zřejmě máme vrátit k poslední maršrutce v řadě. V té zatím nejsou žádní cestující, jen na předním sedadle se v pololeže vyvaluje velký muž s tmavými vlasy, velkým nosem a malým tričkem, které zdaleka nestačí na zakrytí obrovského břuchu. Pamatujete na medvídka Pú? Jak vypadal roztomile ve svém malém červeném triku? Tak si v tom samém oblečku zkuste představit otylého smradlavého Gruzínce. Mám co dělat, abych na něj zděšeně nezírala.
Předchozí řidič zvládl aspoň trochu komunikovat, tento je naprosto marný. Na naši otázku “Kutaisi?” se nám dostává jenom přikývnutí. Doufáme tedy, že jsme si rozuměli. Protáhneme se s našimi batohy kolem rozvalitého muže dál do tmavých, poněkud smrdutých útrob dodávky. Je zde asi dvanáct míst k sezení, přičemž se tu rozhodně nepočítá s vysokými lidmi. I já se svým metrem šedesát si přijdu trochu stísněně, když se poskládám na nepohodlné sedadlo, Tuan se vmáčkne vedle mě a pak horko těžko přemýšlíme, kam s batohy. Nezbyde, než si je dát na klín. Přestože jsou všechna okna otevřená, je v maršrutce neuvěřitelné dusno. Hezky v riflích s batohem na klíně začínám cítit, jak se vařím ve vlastní šťávě. Ještě nějakou dobu čekáme, na další cestující. Zdejší jízdní řád se řídí pravidlem, odjíždíme, až z letiště vyjde poslední člověk. Pět autobusů před námi už je pryč a my stále stojíme. Únava, teplo, málo místa… Začínám být nevrlá. Chudák Tuan. Konečně se zavírají dveře i u naší dodávky, která má zjevně už něco za sebou, a společně s několika dalšími cestujícími, převážně Poláky, startujeme do Kutaisi.
Na dnešní večer jsme si přes booking.com zarezervovali pokoj v centru, kousek od velké fontány na hlavním náměstí. Podle informací, které jsme našli na internetu, by nás měl tento spoj dovézt přímo k fontáně, takže to budeme mít už jenom kousíček do postele. Je jedna ráno a už se opravdu těším, až si lehnu.
Kouknu na hodinky, jedeme už dobrých dvacet minut.
“Neměli bychom tam už být?” podívám se znepokojeně na Tuana. “Jsem si myslela, že to není tak daleko. Máš po ruce telefon, abychom se podívali na mapu, kde jsme?”
Tuan vytáhne z kapsy mobil a už žhavíme GPS. Po chvíli napětí se chytí signál a modrý bod na mapě nás uklidní, když vidíme, že se pomalu přibližuje k nápisu Kutaisi. Zase mobil založíme a zanedlouho už vjíždíme do města. Zastavujeme.
“Že bychom už byli na místě?” podivím se.
“No, fontánu tu nikde vidět není, podle té mapky na internetu, by měla být zastávka přímo na náměstí. Asi má po cestě víc zastávek,” odtuší Tuan.
Pár sedící před námi se zvedne, na něco se zeptá řidiče, vystoupí z autobusu a zabouchnou se za nimi dveře. Kromě nás tu ještě zůstali všichni Poláci, z jejichž rozhovoru jsme pochopili, že taky čekají na zastávku u fontány. Vůz ale dál stojí na místě. V tom řidič znovu prudce otevře dveře a začne se gruzínsky rozčilovat. Z jeho slov a posunků pochopíme, že se s námi tímto velmi mile loučí a že máme vypadnout.
Tak tu stojíme kdesi uprostřed Kutaisi a znovu žhavíme GPS. Ta ale ne a ne naběhnout. Zoufale se zeptám Tuana: “Víš, jak se to náměstí jmenuje? Já si kromě fontány nic nepamatuju.”
“Zkusím to najít na mapě. Myslím, že je to tady,” ukazuje na kruhový objezd na displeji telefonu. “Hele, už se chytila GPSka. Jsme tady. Mělo by tu být turistické centrum, vidíš je někde?”
Rozhlížím se kolem a skutečně uvidím ceduli hlásající Tourist Information Centre.
“Fajn, tak aspoň víme, kde jsme,” řekne Tuan. “Je to tak kilometr od toho kruháče, snad to bude ono. Zkusíme to, nic jiného nám asi stejně nezbývá.”
Naštěstí byl náš odhad správný, po několika minutách chůze se před námi objeví fontána zdobená spoustou zlatých tvorů. Její název je fontána Colchis. Podle toho, co jsem se dočetla je fontána spojená s legendou o zlatém rounu. Jedna ze soch znázorňuje zlatého berana, z jehož kůže rouno pochází. Colchis (Kolchida) je název historické oblasti, která se rozprostírala na území Gruzie. V mýtu o Iásonovi a Argonautech se hrdinové kvůli zlatému rounu vydávají právě do Kolchidi.
Stejně tak jako Iáson jsme i my po strastiplné cestě objevili zlatého berana a teď už nám zbývá jenom najít ty správné dveře.
“Guest House Kofe by měl být hned tady na rohu,” povídá Tuan koukajíc do mapy. “Tady by to mělo být,” řekne, když stojíme před velkou bílou zdí. Dům vypadá dost prázdně a neobydleně.
“Zkusíme popojít ještě kousek dál, třeba to neukazuje přesně.”
“Vypadá to, že se tady člověk může opravdu spolehnout na to, co říká internet,” podotknu ironicky.
“Tady už to asi nebude, to bychom šli do úplně jiné ulice. Nezkusíme to zpátky?” zeptám se po chvíli bloudění.
“Tam ale nic nebylo. Můžeme to zkusit tady k tomu kostelu,” zamíří Tuan do boční uličky. Na jednom z domů zahlédneme cedulku Hostel Medea.
“Hele, nějaký hostel! Ale ten se jmenuje úplně jinak. To asi nebude ten náš,” začínám být zoufalá. “Můžeme se tam aspoň zkusit zeptat. Třeba budou vědět, kde to najdeme.”
V hostelu nám naštěstí poradí, že musíme jít dál po ulici a tam bychom měli na náš guest house narazit. Pokračujeme tedy temnou uličkou. Po několika desítkách metrů skutečně narazíme na ceduli. Zamíříme po směru šipky a vzápětí zjistíme, že náš kýžený cíl je obyčejný rodinný dům s cedulkou Kofe na vratech. Bez zeptání bychom tu asi bloudili do rána. Jsou skoro dvě, ve všech oknech je tma a my přemýšlíme, zda zazvonit.
“Myslíš, že nám někdo otevře? Vypadá to, že už tu všichni spí. Aby na nás nevypustili psy, když je vzbudíme!” zavtipkuju.
“Ty jsi trdlo, Šáry. Psali jsme k té rezervaci, že dorazíme v noci, tak s tím snad počítají. Jiný vchod tu asi není,” řekne Tuan a mačká na zvonek.
Řinčení, které se rozlehne domem, slyšíme až ven. Vzápětí se ozve tlumený psí štěkot.
“No, možná jsi měla pravdu. Ještě můžeme utéct,” prohodí Tuan s úsměvem.
Chvíli se nic neděje, pak se za plechovými vraty rozsvítí světlo. Přijde nám otevřít rozespalá paní v nedbalkách a zve nás dál. Následujeme ji po schodech do patra, kde se z jednoho z pokojů vyvalí pupkatý muž. Se svými tmavými vlasy, hnědýma očima a velikým nosem není úplně nepodobný našemu milému řidiči. Naštěstí ale není tak zpocený a vypadá o poznání přátelštěji. Tak už víme, jak vypadá prototyp typického Gruzínce. Pod nohama se mu plete onen nebezpečný hlídací pes. Jezevčík. Kouká na nás ospalýma očkama a zřejmě se mu hlavou honí něco jako, tak kvůli vám mě vyhodili z mojí vyhřáté postele?
Manželé, ještě trošku zmatení po přerušeném spánku, nám ukáží pokoj a koupelnu. Žena se poté schová se psem zpět do ložnice a slova se ujme pán domu. Kdo by si myslel, že se s námi bavil anglicky, byl by na velkém omylu.
“Tomorrow Prometheus Cave, Martvili Canyon, Okatse Canyon. Ja drive. Zavtra. You sleep here,” plácá lámanou angličtinou s příměsí ruštiny a gruzínštiny. Ještě jsme si vlastně ani nestihli sundat batohy a on už se nás snaží mermomocí přesvědčit, abychom s ním zítra jeli na výlet. Jediné, co se mi honí hlavou, je spánek, ale chlápkovi je zřejmě jedno, kolik je hodin. Je dost neodbytný a asi má pocit, že jestli nás nepřesvědčí hned na místě, ráno mu utečeme a on přijde o dobrý kšeft. V ruce se mu najednou objeví mobil. Ukazuje fotky a stále blekotá: “Okatse, Martvili… Krasivyy... Beautiful…Tomorrow...” Nakonec se nám ho podaří zastavit, když mu směsicí různých jazyků, řečí rukou a nohou vysvětlíme, že si to do rána rozmyslíme a dáme mu vědět.
Konečně spánek...
Středa 4. 7. 2018
Než se ráno vydáme zaplatit nocleh, zvažujeme, jestli přeci jenom nevyužít nabídky našeho ubytovatele a nenechat se zavézt na místa, která zmiňoval. Koneckonců jsou to zastávky v našem itineráři a vlastně ještě nemáme tušení, jak a kdy se tam dostaneme. Naše příprava na cestu byla opravdu tristní. Jsme tu na čtyři dny a jediné, co víme, je, že máme zamluvené ubytování na první a druhou noc. Tu první jsme právě strávili v Kutaisi. Dnes se musíme nějak přesunout do Okatse, kde na nás snad čeká další pokoj. Upřímně nás trochu zaskočilo, když nám pán řekl, že návštěva jeskyně Prometheus a kaňonů Martvili a Okatse se dá stihnout za jeden den. Pro nás tato tři místa znamenala většinu našeho plánu. Kromě nich máme na seznamu už jen samotné Kutaisi a nedaleké kláštery.
“31 lari za dnešní noc,” podávám peníze našemu ubytovateli, když ho najdeme o patro níž v obývacím pokoji. “Kolik by stál ten výlet, o kterém jste včera mluvil?” pokračuji anglicky. Tudy ale cesta nepovede. Pán na nás čučí jak puk. Tak zkusíme zase metodu ruce nohy. “How much Prometheus cave, Martvili and Okatse canyon?”
“Aah,” porozuměl, “150 lari.”
Vyvalíme na něj oči v nevěřícném úžasu. To není v českých korunách zrovna málo peněz.
“It’s a lot. Mnogo.”
Na tuto naši reakci nám začne vysvětlovat: “Prometheus, Martvili, Okatse sto pyaťdesyat kilometer, five, six hours.”
Uznáváme, že je to celkem daleko, ale stále je to víc peněz, něž jsme čekali. Zkusíme se ho tedy ještě zeptat: “How much only Okatse.”
Na naši otázku nám hned jasně neodpoví, místo toho si stále dál opakuje: “Prometheus, Martvili, Okatse beautiful.” Vytahuje mobil, aby ukázal, co všechno tam uvidíme. “Tonight sleep here,” pokračuje a naši otázku dál úspěšně ignoruje. Zopakujeme ji tedy znovu, tentokrát trochu důrazněji: “How much only Okatse. No Prometheus. No Martvili.”
Stále se tváří, jakoby nechápal, proč bychom proboha chtěli jenom do Okatse, když toho můžeme vidět mnohem více a navíc u něj máme jistý nocleh. Snažíme se tedy posunky vysvětlit, že na dnešní noc už máme zamluvené ubytování v Okatse, respektive vesnici Gordi. Mezitím přijde do pokoje jeho dcera, v ruce ručník, kterým si suší právě umyté vlasy. Zavolá ji k nám. Ukazuje se, že dcera dává ve škole pozor a umí anglicky o poznání lépe než její rodiče. Zjevně taky nerozumí úplně všemu, co říkáme, ale domluvit se s ní dá. Vysvětlujeme jí tedy situaci.
“Na dnešní noc máme zamluvené ubytování v Okatse a zatím nevíme, jak se tam dostat. Kolik by stálo, kdyby nás tam tvůj otec zavezl?”
Dívka náš dotaz přetlumočí otci, který se zamyslí. “80 lari,” řekne nakonec svoji cenu. Dcera se s námi pak pokouší dál mluvit, ale otec jí neustále skáče do řeči se svým: “Prometheus, Martvili…” Ten člověk si vážně nedá pokoj.
“Můžeme si tu nechat batohy?” zeptáme se. “Zajdeme si na snídani, promyslíme si to a až se vrátíme, domluvíme se.” S tímto necháváme pána, ať si jako kolovrátek dál mele svoje, a odcházíme najít něco k snědku.
U náměstí, po kterém jsme bloudili dnes v noci, nacházíme restauraci Baraq. Vcházíme dovnitř s našimi kručícími žaludky v naději, že se konečně dočkáme snídaně.
Rozhlédneme se po prázdných stolech. Kromě několika lidí s kávou a cigaretou, kolem kterých jsme prošli u vchodu, je tu jenom muž a dívka za barem. Uvelebíme se u malého stolku pro dva u okna. Strategické místo pro pozorování projíždějících aut, autobusů a kolemjdoucích schovávajících se pod deštníky před přeháňkou, která se před chvílí spustila z neprodyšné šedivé oblohy a která ani v nejmenším neosvěžila zdejší těžký dusný vzduch.
Sotva se posadíme, už nám vysoký tmavovlasý číšník pokládá na stůl jídelní lístky. Teprve teď si uvědomíme, kolik je vlastně hodin. 10:30, to je o tři hodiny víc, než by teď bylo v Česku. Takže spíš než na snídani jdeme vlastně na brunch. Chvíli zkoumáme obrázky gruzínských specialit a jen odhadujeme, jak mohou asi chutnat. Když se k nám číšník vrátí, poprosíme ho o chačapuri, jedno pouze se sýrem, druhé se sýrem a vejcem. S úsměvem si zapíše objednávku a odběhne. Čekáme.
“Ach jo, kde to vázne,” postěžuji si po půlhodině čekání. “Asi ještě nestihli rozpálit pec, nebo ještě nedošel kuchař,” zavtipkuji. “... nejspíš si říkají, co tu ti cizáci chcou takhle brzy. Brunch asi normálně nedělaj.”
“Tak kdyby ještě nevařili, tak by nám to snad řekl rovnou, ne?” řekne Tuan.
V tom přikluše číšník a začne se omlouvat, že to trvá trochu dýl. Řekl nám i důvod, ale ten ani jeden z nás nějak nepochopil. Zřejmě skutečně museli rozpálit pec.
O další půl hodinu později jsme se konečně dočkali. Před Tuanem přistála velká placka z kynutého těsta se zapečeným sýrem na povrchu. Taková gruzínská pizza. Moje chačapuri má tvar oka. Silné kynuté okraje, střed naplněný rozpečeným sýrem a volským okem. Tradiční gruzínský sýr, kterým jsou obě chačapuri plněné, má poměrně výraznou slanou chuť a je zatraceně sytý. Přesto, že jsme od rána měli už pořádný hlad, po pár soustech máme úplně zalepený žaludek vším tím těstem a sýrem. Jídlo je to dobré, ale neuvěřitelně těžké.
Když nám číšník odnáší talíře s nedojedenými zbytky, protože i když jsme se moc snažili, prostě se to nedalo zvládnout dojíst, nabídne nám jako odškodnění za dlouhé čekání kávu na účet podniku. Neodmítneme. Takové gesto se málokdy vidí. I díky tomu se sem později ještě rádi vrátíme ochutnat další místní speciality.
Během čekání na jídlo, jsme alespoň zvládli důkladně probrat pro a proti výletu s pánem z gest house Kofe. Naznali jsme, že nemáme ani páru, kde bychom sehnali autobus do Okatse, vzhledem k tomu, že tu jsme jenom na krátkou chvíli, bylo by asi efektivnější vzít si taxíka, a ten by už asi vyšel podobně, jak nám navrhoval náš nosatý ubytovatel s tím rozdílem, že s ním se podíváme na víc míst a nemusíme nic řešit. Zvolíme tedy pohodlnou cestu - více utracených peněz za méně námahy.
Z našeho rozhodnutí má náš pupkatý hostitel, teď už vlastně řidič, zjevně radost. Naskládal nás do maličké toyoty s kufrem tak akorát velkým na naše dva batohy. Posadím se na pravé zadní sedadlo, kde sedávám nejraději, a k mému překvapení si pán sedá na sedadlo přede mě. On má volant napravo!
“Tady se jezdí nalevo?” zeptám se zmateně. Jsem téměř přesvědčená, že jsme zatím viděli všechna auta jezdit vpravo.
“Ne, vpravo,” odpoví v klidu Gruzínec.
“A jak to, že máte volant napravo?”
“Tady můžete mít volant nalevo i napravo, je to jedno,” vysvětlí.
“Aha...” povzdechnu si.
“Tak to jsem zvědavá, jak takhle může řídit. Asi se začínám trochu bát,” řeknu česky Tuanovi.
“Nejspíš to jde, když to auto má. Asi s ním normálně jezdí,” podotkne, ale v jeho hlase je slyšet nedůvěra.
Ozve se zvuk motoru a naše prdítko se vydává na cestu, která nebude pro slabé žaludky. V kutaiském provozu se malé bílé autíčko proplétá mezi ostatními vozy i těmi nejmenšími mezerami, člověk zjistí, že kruhovým objezdem se dá projet opravdu různými způsoby, většinu z nich nedoporučujeme zkoušet doma, a že tohle vozítko dokáže jet překvapivě rychle.
“Ne, on fakt hodlá předjíždět?!” děsím se, když se přibližujeme ke kufru auta jedoucího před námi. “Vždyť tam nemůže vidět, jestli něco jede!”
“To nemůže,” dodá Tuan a z místa spolujezdce vyhlíží z okna protijedoucí auta. “Tohle fakt není nejlepší místo na sezení. Vždyť pořád jede prakticky půlkou auta v protisměru!”
Řidič přidá plyn a předjíždí. Červená mazda v protisměru se k nám blíží zatraceně rychle. Náš řidič vystřihne myšku a pár metrů před nárazem se malá toyota zařadí zpět do pravého pruhu. Nohu z plynu už asi po zbytek cesty nesundá. Pán si zřejmě hraje na závodníka, nebo chce být hodně brzy doma. Na to mi proběhne hlavou, jestli teda ještě domů dojedeme. Z výletu se stává rychle a zběsile. Abych se nestresovala z rychlé jízdy, předjíždění, nevybíravého vybírání výmolů, objíždění překážek, krav, prasat či retardérů v protisměru bez nejmenšího náznaku zpomalení, ježdění do zatáček po dvou kolech, raději se koukám z okýnka a pozoruji okolí.
V Gruzii rozhodně není nic neobvyklého, když se po silnici a kolem ní potulují krávy, promenádují slepice nebo se vyvalují vepři. Řidiče to nijak nevyvádí z míry, i když mohou být trochu nervózní, když se musí šnečí rychlostí proplétat stádem krav, které si nerušeně kráčí středem. Kromě zvířat lemují cestu převážně plechové ploty často pokryté rzí. Domy, které se tyčí na pozemcích za nimi, vypadají zvenčí neudržovaně, rozbitá schodiště zrezivělá zábradlí, oprýskaná okna, neexistující fasáda… Zevnějšek zde zřejmě není příliš důležitý. To ovšem neznamená, že uvnitř není dům útulný a moderní. O tom se ještě přesvědčím v našem ubytování v Gordi, kde na nás z venčí koukaly holé bílé cihly, ale když jsem měla možnost nahlédnout do bytu domácích, kam jsem si těsně před odjezdem mohla odskočit na toaletu, překvapil mě moderní nábytek a vkus, s jakým měli prostor zařízený.
Ale zpět k naší zběsilé jízdě. Po necelé půl hodině zastavujeme na první zastávce - jeskyně Prometheus. Jde o údajně největší krápníkovou jeskyni v Gruzii, ovšem turistům je zpřístupněn jen její zlomek. U pokladny zjišťujeme, že se v Gruzii začíná rozmáhat nešvar mnoha rozvojových zemí - rozdílné ceny pro turisty a pro místní. Za 20 lari (což je o polovinu víc, než zaplatí Gruzínci) se v doprovodu průvodce projdeme 1,8 km dlouhou prohlídkovou trasou lemovanou mohutnými stalaktity, stalagmity a stalagnáty zdůrazněnými barevným osvětlením a sem tam nějakou napodobeninou pravěkých maleb na stěnách jeskyně. Skutečně nádherná práce přírody. Pokud si člověk trochu připlatí, může se na konci prohlídky vydat ještě na projížďku lodí po podzemní řece. My v tomto bodě zbytek skupiny opouštíme a vydáváme se směrem k východu společně s několika dalšími lidmi a naší průvodkyní, se kterou se při té příležitosti dáváme do řeči.
“Ach, znáte Macochu? To by mělo být blízko Brna, ne?” zeptá se, když se dozví, odkud pocházíme.
Když se na ni podívám, musí v mých očích vidět zjevný údiv. “Ano, známe. Jak to víte?”
“Spolupracujeme se speleology z Moravského krasu. Jezdí sem na výzkumy a my zase tam.”
Takže ona zná Brno, a dokonce tam byla! Příjemné překvapení potkat někoho, kdo zná Česko a k tomu něco jiného než Prahu. Pak spolu ještě chvíli klábosíme, než se dostáváme na konec tunelu a vycházíme z příjemného chladu jeskyně zpět na horký vzduch prosycený vlhkostí, kde čeká autobus, který vozí turisty těch pár set metrů zpět k hlavnímu vchodu.
Naskočíme do našeho závoďáku, klíčky se otočí v zapalování, zarachotí motor, řidič sešlápne plyn a já se chytím opěrky na dveřích. Začíná pršet. Další zastávka nás čeká za cca hodinu v kaňonu Martvili.
Tam nám řidič dá neúprosné ultimátum: “Nedá se tu parkovat. Za hodinu buďte zpět! Vyzvednu vás.”
S pocitem, že přesně tohle - být v časovém presu, podřizovat se představám někoho jiného - jsme na svých cestách nechtěli, se vydáváme ke kase zaplatit opět dvojnásobné vstupné oproti místním. Vzhledem k tomu, že jsme si o místě nic bližšího nezjišťovali, zarazilo nás, že se tu za vstup platí. Mysleli jsme si, že půjde o přírodní památku volně přístupnou veřejnosti. Chyba lávky. Po vstupu do areálu zjišťujeme, že nám hodina bude skutečně bohatě stačit. Právě jsme zaplatili 15 lari za 700metrovou procházku kolem řeky se dvěma vodopády. Začalo nám docházet, že v Okatse bude situace podobná. Už asi chápeme, proč se návštěva všech tří míst dá stihnout za jeden den. Naše původní představa byla, že na každém z míst strávíme jeden den, kdy se vydáme na túru. Zjevně to byla naivní představa.
Park máme projitý během několika minut. Když nic jiného, tak se tu Tuan alespoň může vyblbnout s dronem. Celkem nás překvapilo, že hlídači parku neměli námitky proti tomu, aby tu s ním létal. Když se tahle hračička vznese do vzduchu, zní to jako roj divokých včel. Kromě lidí tu ale zřejmě nebylo nic, co by tento zvuk mohl vyplašit. Řekla bych, že naše poletující hračka na sebe strhla pozornost většiny kolemjdoucích a v tu chvíle se stala nejzajímavější atrakcí v parku. A tak máme na videu kromě pár záběrů padající vody i spoustu mávajících turistů.
Přesně za hodinu na nás náš bílý kočár čeká tam, kde jsme z něj vystoupili. Vzdalujeme se od kaňonu, který byl velkým zklamáním.
Za další půl hoďku jsme v Gordi. S Tuanem se oba těšíme, že tam naše zběsilá jízda skončí. Dál už si bude náš řidič brázdit silnice sám.
Menší komplikace nastane, když dorazíme na místo a zdá se, že nikdo z místních neví, kde by ubytování, které jsme měli zamluvené přes booking.com, mělo být. Nikde jsme neviděli cedule a místní nevěděli. Nyní jsme byli opravdu vděční, že s námi řidič ještě byl. I když mluvil anglicky vskutku mizerně, pochopil nás a pomohl nám domluvit se s místními, kteří navzdory tomu, že toto bylo turisty prosáklé místo a každý druhý nabízel ubytování, anglicky vůbec neuměli. S ruštinou bychom tu možná uspěli lépe. Začínáme být trochu zoufalí, o našem Gordi Guest House nikdo neslyšel. Když dojedeme na konec vesnice, otočíme se a vrátíme se zpět k informačnímu centru. Naproti němu je jakési bistro, zkusíme se zeptat ještě tam. Bingo!
“Nevíte, kde je Gordi Guest House?” ptá se Tuan slečny v okýnku.
“To je tady,” odpoví malá blondýnka plynulou angličtinou. “Vy máte rezervaci na dnešní noc?”
“Ano. Už jsme se báli, že to nenajdeme. Podle názvu vás tu nikdo nezná!” řekne Tuan s jistou dávkou úlevy a radosti v hlase.
“Ještěže tak, už jsem se bála, že pojedeme s pánem ještě zpátky do Kutaisi, to už bych asi nedala,” podíváme se na sebe s Tuanem pobaveně.
Poté, co sdělíme sbohem (a nikdy více) našemu řidiči, zamíříme k domu, který nás vítá svými obnaženými bílými cihlami. Ano, toto je dům, který jsem zmiňovala dříve. Gordi Guest House se ukáže jako naše nejdražší ubytování, za noc pro dva tu necháme nějakých 92 lari, za tu koupelnu to ale stojí. Slečna nás zavede do prostorného pokoje, který před prázdnotou zachraňují dvě postele a stůl. Koupelna, do které vedou dveře s velikým zrcadlem nalevo je prostorná a hlavně je tu sprchový kout oddělený od zbytku koupelny! Nebude tu povodeň na zemi, zacákaný záchod a neustále vlhký toaleťák! K tomu tu teče krásně teplá voda! Tohle pro mě byl jediný světlý koupelnový okamžik za celou dobu v Gruzii. Jinak jsou tu běžné koupelny typu vše v jednom. Jako sprchový kout slouží celá koupelna. Záchod nalepený na umyvadlo a o malý kousek vedle nad tím vším sprcha. To asi nikdy nepochopím. Jen si to představte. Chcete se jít vysprchovat, ale kam dáte šaty a ručník, aby to všechno nebylo mokré? Jdete na toaletu poté, co se někdo koupal, otevřete dveře a před vámi se rozprostírá laguna. Jste doma, takže si po bytě běháte jen tak v ponožkách, ale co teď? Jít v nich do toho mokra a celé je zamočit? Sundat si je a jít bosky? To mi připomene záchody na plovárnách. Tam je také všude mokro a člověk neví, jestli cape bosýma nohama ve vodě nebo v něčích chcánkách. Odporné. Buď to tu lidé tak nevnímají, nebo mě jako jediné východisko napadá, že mají před koupelnami nachystané žabky nebo gumáky. V tom by se tam tak ještě dalo vkročit.
Myslím, že to by snad stačilo k vylíčení mé averze vůči zdejším koupelnám a k pochopení mého nadšení. Je asi šest hodin, ještě bude nějakou dobu světlo, takže nemá smysl se válet na pokoji. Opustíme tedy moji milovanou koupelnu a jdeme zjistit, jak to tady s tím kaňonem vlastně funguje. Paní u přepážky v turistickém centru nám jenom suše sdělí, že dnes už další lidi do kaňonu nepouští a že to můžeme zkusit zítra. Když už nic jiného, tak alespoň zjistíme, že za 15 lari, se můžeme jít podívat na 780 metrů dlouhou visutou lávku, která se tyčí vysoko nad kaňonem. Je to pro nás trochu překvapení, i v tomto případě jsme si mysleli, že to bude především procházka přírodní rezervaci a ne nad ní. Holt tak to vypadá, když jedete naslepo.
Protože nám přijde zvláštní, že by ke kaňonu vedla jenom jedna cesta, a protože jsme Češi (více méně), vydáme se zjistit, zda se to nedá nějak obejít a dostat se tam bez placení. Na mapě jsou zakreslené dvě cestičky, které by teoreticky měly vést tam, kam chceme. Hned na začátku jedné z nich je malá černá cedule hlásající, že bez placení nemáme dál co dělat. Váháme, zda zákaz neporušit, ale nakonec nás od našeho úmyslu odradí nelítostné pohledy místních, kteří si vychutnávají odpolední siestu v hospodě hned vedle cesty. Popojdeme tedy k další polňačce, která je o poznání dál, už prakticky za vesnicí. Lidi podél cesty vystřídali kozy a krávy. Sem tam kolem projede nějaký teréňák. Tentokrát poněkud jistěji mineme malou černou cedulku a pokračujeme dál po kamenité polní cestě. Společnost ve stále houstnoucí mlze nám dělají všudypřítomné krávy a ticho.
“Slyšíš to praskání?” zeptá se Tuan a za okamžik se proti nám z drolivého kamenitého svahu klouže velké terénní auto.
“Ty jo, tak tady bych řídit nechtěla ani za nic,” poznamenám, když oba pohotově uskočíme z cesty a sledujeme, jak řidič zápolí s nerovným povrchem, snaží se vyhýbat největším výmolům a kamenům. Štěrk a písek hlasitě křupou pod koly vozu. Takovýchto kaskadérů potkáme po cestě ještě několik. Dovtípíme se, že pasažéři vozů jsou turisté, které zdejší samozvaní taxikáři vozí od kaňonu zpět k výchozímu bodu.
“Celkem by mě zajímalo, jak je to daleko, že se odtud jezdí autem,” podiví se Tuan.
„Můžeme to vyzkoušet,“ nadhodím. „Jestli půjdeme po cestě, tak určitě musíme dojít ke kaňonu. Kam jinam by to vedlo...“
Tak postupujeme dál po polní cestě, fotíme krávy pasoucí se na fotbalovém hřišti a dronem natáčíme pár záběrů z potemnělého, mlhou zalitého lesa.
“Mám takový pocit, že jsme trochu ztracení. Po téhle cestě asi auta nejezdí.”
“Hm, ani GPSka neví, kde jsme. Šla bych zpátky stejnou cestou. Nechci tu bloudit ještě další hodinu. Za chvíli bude tma a já začínám mít dost hlad,” postěžuji si.
“Mě se zase začíná chtít srát,” pronese Tuan bez okolků.
Takže je jasno. Otočíme se směr ubytování. Brzy zjišťujeme, že jsme ušli mnohem větší vzdálenost, než jsme si mysleli, a cesta zpět se zdá být nekonečná. Když procházíme kolem lesního pramenu, oznámí mi Tuan, že už nadešel čas a jde hlouběji do lesa. Když ticho prořízne hlasité YES, je jasné, že už se mu dál půjde o poznání lehčeji, a já se tomu musím smát. Ano, to by nebyl můj tajtrlík, kdyby z něj nevyšlo něco takového.
Jeskyně Prometheus
Jeskyně Prometheus
Martvili kaňon
Krávy hrají fotbal
Koho potkáte po cestě
Čtvrtek 5. 7. 2018
“Mohli bychom si tu někde nechat batohy, než se vrátíme z výletu na vyhlídku?” ptáme se naší hostitelky, která nám s úsměvem na tváři, plynulou angličtinou odvětí: “Klidně si je zatím nechte tady. Další hosty máme v tomhle pokoji až zítra, takže to vůbec není problém.” (Tato paní a její sestra jsou asi jediné dvě Gruzínky, se kterými se dá domluvit anglicky. Dozvěděli jsme se od nich, že přes léto pomáhají rodičům v Okatse, ale jinak jedna z nich žije v Šanghaji, kde má manžela a studuje čínštinu. Druhá je provdaná za Francouze a žije v Itálii. Bylo to příjemné překvapení vzhledem k tomu, že v 90 % případů probíhalo dorozumívání anglicko-rusko-česky s použitím rukou, nohou a mobilu.)
Zamkneme tedy naše zavazadla v pokoji a přeběhneme přes cestu do návštěvnického centra. Kdybychom měli nějaké plány, jakože jsme až na zevrubnou představu toho, co chceme navštívit, a zaplaceného ubytování na první dvě noci vlastně žádné neměli, asi bychom měli hned z rána zkažený celý den. Znuděná paní na pokladně, kterou jsme zjevně vyrušili z velmi zajímavého rozhovoru s její kolegyní, nám úsečně oznámí, že vyhlídka je prozatím zavřená a nevědí, jestli se dnes ještě otevře. Prý je moc mokro. Úplně sice nechápeme, proč by to měl být problém, ale pravidla nezměníme, tak jsme aspoň rádi, že nepatříme mezi ty, kteří sem dnes přijeli na otočku jenom kvůli tomu, aby viděli kaňon, a nyní se můžou zase sbalit a jet pryč s nepořízenou nebo to risknout a neznámo jak dlouho čekat na to, jestli se Okatse kaňon zpřístupní. Tuhle volbu před sebou máme taky, ale naštěstí na nás nečeká žádný netrpělivý řidič, kterému bychom museli podřizovat naše plány a taky máme čas. Jediné, co bychom dnes chtěli stihnout, je dostat se zpět do Kutaisi. To bude taky ještě výzva. Tak trochu spoléháme na to, že se odtud dostaneme nějakou místní dopravou. Podle paní z ubytování bychom mohli jet maršrutkou, která nás doveze do města Khoni, kde budeme muset najít další spoj, kterým se dostaneme do Kutaisi. Původně jsme si mysleli, že pokud by nevyšla přeprava veřejnou dopravou, mohli bychom si najmout některého ze zdejších taxikářů. Paní nás ale vyvedla z omylu. Jsou to samozvaní řidiči, kteří skutečně vozí lidi jenom ke vchodu na vyhlídku a zpět. Prý nemají ani platné řidičské oprávnění, a kdyby je na silnici zastavila policie, měli z toho zřejmě slušný problém. V případě nouze by nás možná svezli, ale asi by se nám to prodražilo a nejdál bychom dojeli právě do Khoni.
“Máme dvě možnosti. Buď si vyzvedneme batohy a půjdeme čekat na tu maršrutku, co pojede za chvíli, nebo se půjdeme projít po okolí a pak chytíme ten spoj do Khoni, který by měl jet kolem čtvrté odpoledne,” shrne Tuan naše možnosti.
“Já bych jela později. Však nikam nespěcháme a třeba nás pak ještě pustí podívat se na kaňon. Byla by škoda, kdybychom to neviděli, když už jsme tady.”
“Jo, taky si myslím. A kam se půjdeme podívat?”
“Co do těch kopců nad vesnici, k tomu kostelu, co jsme tam včera viděli?”
“Tak jo.” uzavře rozhodování Tuan. Poznámka, že jsme ten kostel viděli včera, je při tom celkem podstatná. Od večera totiž mlha vůbec neprořídla. Stále sedí usazená uprostřed hor a vše halí do mléčného závoje, včetně kostela a cesty k němu. To nás ale nezastaví. Podíváme se do mapy, plus mínus odhadneme směr a vyrazíme.
Stoupáme vzhůru po polní cestě lemované opuštěnými krávami a doufáme, že za nějakou zatáčkou nenarazíme na rozzuřeného býka. Brzy začínám mít pocit, že se s každým krokem noříme do stále hustší a hustší mlhy, která za každým naším krokem uzavře svůj závoj a před námi jej roztahuje jen velmi nerada. Když sejdeme z polní cesty na stezku v trávě, vidíme už v podstatě jenom kytky, které nám umírají pod nohama, a občas si vedle cesty všimneme nějaké kopřivy, když nás laskavě pohladí po odhalených nohou a my bolestí málem vyletíme z kůže.
Za celé čtyři dny, které jsme v tomto státě na pomezí Evropy a Asie (Mimochodem, víte, ke kterému světadílu Gruzie patří?) strávili, se na nás slunce usmálo jen zřídka kdy. Byla neuvěřitelně vysoká vzdušná vlhkost, většinu času bylo pod mrakem a jemné mrholení vše kolem balilo do mlžné opony. Přesto jsme ale chodili jen v tričku a kraťasech, protože bylo překvapivě hodně teplo, spíš dusno, a byla jsem hodně ráda za naše lehké nepromokavé bundy.
“To není možné, že je to tak daleko. Zespodu se to zdálo být mnohem blíž,” řekne Tuan, když už se mlhou a houštím prodíráme víc než dost dlouho.
“Někde už to tady přece musí být. Vždyť nahoru ani jiná cesta nevedla,” odpovím, zatímco vytahuji mobil a žhavím GPS. Už víme, že na mapě žádný kostel zakreslený není, jen nějaké posvátné místo, které polohou odpovídalo našemu cíli. “To vypadá, že to je někde kus pod námi rovně z kopce.”
Chvíli pak obcházíme louku, na kterou jsme se mezitím dostali, jestli nenajdeme cestu, ale nakonec naznáme, že bude rozumnější vydat se zpět do údolí. S touhle viditelností není zrovna bezpečné toulat se po horách mimo cesty. Ještě jednou se podíváme, co nám radí mapy.cz a vydáme se za šipkou. Když najdeme cestu, hned je nám trochu veseleji a naše radost se ještě znásobí, když si o kousek níž uvědomíme, že se mlha zvedla a tudíž nás snad pustí podívat se na propast.
Zamíříme rovnou do návštěvnického centra, kde nám paní tentokrát už bez problémů prodá vstupenky, a my vykročíme po značené cestě. Stále vlastně nevíme, co máme čekat, kam nás tahle stezka dovede a jak bude dlouhá. Dost nás pobaví, když hned za brankou narazíme na místní taxikáře, kteří nám chtějí dobře poradit, abychom nechodili pěšky.
“Je to daleko, pojďte se svézt,” lákají nás do svých vozů.
My však jejich svodům odoláme. Po několika metrech narazíme na turistickou značku, která nám oznámí, že na vyhlídce budeme za dva kilometry. Jsme opravdu rádi, že jsme se jako mnozí nepřipravili o tuhle příjemnou procházku krásnou krajinou. Je pravda, že návrat stejnou cestou už nebyl tak zajímavý, ale teď to bylo fajn. Po cestě jsme stihli zjistit, proč je asi oblast za deště a mokra nepřístupná. Některé úseky, které byly ještě vlhké, totiž klouzali tak, že bychom nebýt zábradlí hodili pěknou držku a zbytek dojeli po zadku.
Nakonec dojdeme k prostranství, kde s radostí využiji toalety. Dalšímu průchodu brání vysoký plot, před kterým nejde přehlédnout řadu zaparkovaných terénních aut. Asi znamení, že jsme u té báječné atrakce. U branky ukážeme hlídači vstupenku a sestupujeme po dlouhých železných schodech.
“Ty jo, už vidím, jak se mi bude chtít jít zpátky nahoru,” postěžuji si, když sejdeme až na sedm set metrů dlouhý visutý most, který je uchycený podél skály.
“Ten výhled je fakt krásný,” kochá se Tuan výhledem na kaňon, okolní lesy a skály.
“To teda,” souhlasím s ním. Zároveň už ale křečovitě svírám zábradlí, které mi dodává alespoň trochu jistoty, protože z té kilometrové propasti pod námi se mi roztřepala kolena jako sulc. Moje závrať ovšem není nic nového, takže se prostě snažím nemyslet na to, jak hluboko a dlouho bych padala a jak bych se dole rozmázla jako mastný flek na nějakém balvanu nebo bych se napíchla na strom, a užívám si výhledy.
Když se vrátíme na ubytování, dáme si v bufetu něco teplého do žaludku, vezmeme si batohy a pak si na radu našich ubytovatelů jdeme asi tři čtvrtě hodiny před plánovaným odjezdem stoupnout na místo, kde zastavuje maršrutka. Časy odjezdu jsou tu zjevně opravdu jenom orientační. Paní byla dokonce tak milá, že s námi počkala na zastávce, a než nám přijel odvoz, dozvěděli jsme se od ní, že kostel, ke kterému jsme ráno chtěli dojít, je soukromý. Údajně ho dal postavit místní manželský pár, kterému se dlouho nedařilo mít děti. Jednoho dne se paní zdál sen, podle kterého měli nechat postavit kostel. Manželé se snem řídili, a když byl kostel hotový, žena otěhotněla a porodila syna.
Ať už byl příběh pravdiví, či nikoli, nám zkrátil čekání. Když u nás zastaví stará bílá dodávka, která si říká autobus, paní z ubytování vysvětlí řidiči, kam se chceme dostat. Nastoupíme do útrob maršrutky, kde zjistíme, že jsme jediní cestující, řidič za námi zavře vrzající dveře a už vyrážíme na zážitkovou jízdu zdejšími serpentinami do Khoni. Nejednou jsem brzdila očima před prudkými zatáčkami a chvílemi jsem přemýšlela, jestli se nedám na víru, abych se mohla modlit, abychom se nepřevrhli. Asi tu je tenhle šílený způsob řízení běžný.
V Khoni nás maršrutkář nasměřoval na autobus do Kutaisi. Jízdenku v místní dopravě nečekejte. Kromě toho, že se tady za cestu platí až při výstupu, se zdá, že vám řidič zastaví opravdu kdekoli. Stále ještě nemáme tušení, podle čeho se pozná, kolik má člověk za cestu zaplatit. Řidič si přece nemůže pamatovat, kdo kde nastoupil a jak daleko jel. Vlastně mu lidi ani nedávají peníze do ruky. Jak tedy ví, jestli zaplatili správně? Další věc, která nám vrtala hlavou, byla, jestli řidiči vrací, když nemáte přesně. Když jsme dorazili do Kutaisi, zjistili jsme, že ano. Vystupovali jsme schválně jako poslední a při odchodu, jsme se horko těžko snažili domluvit s řidičem, kolik po nás vlastně chce peněz. Nakonec jsme mu dali pět lari a on nám vrátil nějaké drobné, za které jsme byli velmi vděční při naší další jízdě městskou dopravou.
Včera večer jsme si zamluvili ubytování někde v centru zase kousek od Kolchidské fontány. Teď jsme ovšem potřebovali zjistit, jak se tam dostaneme. Z mapy jsme vykoukali, že jsme se ocitli na autobusovém nádraží, které je na druhé straně města. Někdo nám poradil, abychom to zkusili autobusem číslo jedna. Prodírali jsme se tedy čekajícími davy a snažili se najít tu správnou zastávku.
“Hele, támhle přijíždí. Pojď!” strhla jsem Tuana za ruku a spěchali jsme k zastavujícímu autobusu.
“Myslíš, že aspoň jedeme správným směrem?” poznamenal Tuan, když jsme naskočili do vozu.
“Kdo ví. Při nejhorším si uděláme okružní jízdu městem.”
“Zapnem GPSku, ať se můžeme aspoň dívat, kam jedeme. Když tak můžeme vystoupit třeba někde, odkud bychom došli pěšky.”
Z oken autobusu číslo 1 jsme pak viděli odvrácenou tvář města. V oblasti vzdálené od centra, kam většina turistů asi nezavítá, na nás koukali smutné, oprýskané šedé fasády a získala jsem dojem, že až na vyšperkovanou fontánu v centru a katedrálu na kopci, je tohle město stejně zanedbané jako domy bez fasád a s rezavými ploty kolem cest.
“Blížíme se k tomu náměstí,” upozorním Tuana. “Myslíš, že tam bude někde zastávka nebo musíme říct řidiči?”
“Těžko říct. Hlavně, abychom to nepřejeli.”
Během našeho dumání zastaví autobus na červené. Najednou koukáme, že vystupuje nějaký člověk.
“Jdeme taky?” zeptá se Tuan, ale ani nemusí čekat na odpověď. Rychle se zvedneme a dereme se uličkou dopředu. Teď je tu zase ta prekérní situace. Kolik máme zaplatit? Hlavně nepanikařit. Vůbec tu nestojíme uprostřed křižovatky a nečeká se, až vylovíme drobné z hloubi mojí peněženky. Když se řidič zatváří souhlasně na mince, které mu podám, vylezeme z maršrutky pod kola kolem popojíždějících aut. Ale klid, to je normální.
Na ubytování dorazíme už po setmění. Na malém zeleném kamrlíku, kam nás nasměruje recepční, se nám něco nezdá.
“Ty jo, tady nejsou okna!” s těmito slovy na mě dopadne stísněnost tohohle místa.
“Ale vypadá to, že je tu nějaká vzduchotechnika, tak snad se tu neudusíme. Mrkneme na to pak. Jdu si dát sprchu.” řekne Tuan a já ho následuji.
Jsou tu na chodbě dvě sprchy, takže si každý zabereme jednu. Už předem se těším na ten zážitek. Je to samozřejmě moje oblíbená koupelna typu vše v jednom, takže předěl mezi sprchou a ostatními částmi koupelny neexistuje. Není tu ani věšák, takže by mě zajímalo, kam si mám asi tak dát ručník, natož oblečení, nebo kde v tomhle malém prostoru nechat boty, abych je neměla celé promáčené. Pane Bože, zač mě trestáš?! No co, nejsem z cukru, že? Sklopím poklop na záchodě, pro jistotu ho přetřu toaleťákem, poskládám na něj opatrně oblečení, aby nespadlo, a přikryju ho ručníkem. Botasky nechám úplně u dveří a přes svůj vnitřní odpor šlapu bosky po vlhké podlaze. Paráda, ještě ke všemu tu teče studená voda. Tak to bude hodně rychlá sprcha. Pomyslím si a vezmu do ruky mýdlo. Vzápětí zjistím, že bude ještě mnohem rychlejší, než jsem si myslela. Voda přestala téct. Úplně. Chvíli čekám, otáčím kohoutky, ale nic. Ani kapka. Tak to je boží. Už před tím jsem byla přednaštvaná ze samotného vzhledu koupelny a teď tohle. Bože! To chce klid. Takže dneska sprchu oželím. Obleču se a chci jít do pokoje, jenže ejhle, je zamčeno a klíče má Tuan. Super. Sednu si do křesla na chodbě a čekám a čekám. Čím dýl tam sedím, tím víc to ve mě vře. Co tam proboha dělá? To se, do háje, musí sprchovat tak dlouho?
Když se Tuan konečně objeví v chodbě, vyštěknu na něj: “No konečně! Cos tam dělal tak dlouho?”
“Co blbneš?” zaregistruje můj podrážděný tón.
“Chtěla jsem jít do pokoje, ale místo toho tady sedím polonahá na chodbě, protože máš klíče a trvá ti snad hodinu, než se uráčíš přijít.”
“Přestala mi téct voda a já už měl namydlenou hlavu, tak jsem čekal, jestli zase začne téct.” vezme mi Tuan vítr z plachet.
“Tobě taky netekla? Myslela jsem, že mi neteče, protože se ty sprchuješ. A už to teda zase jde? Nebo jak jsi to ze sebe dostal?”
“Jo, za nějakou chvíli se zase spustila.”
“Tak já to půjdu zkusit ještě do té tvojí sprchy.”
Tam voda opravdu tekla, ale takovým čůrkem, že jsem byla ráda, že se mi ze sebe podařilo smýt mýdlo, a ke konci už jenom kapala. Už jsem to ale neřešila. Osušila jsem se a šla do pokoje, kde jsme po chvíli hraní si s vypínači zjistili, že vzduchotechnika asi moc nefunguje. Cítila jsem se jako zavřená v kobce a v hlavě už se mi rojily představy, jak si v noci vydýcháme všechen vzduch a ráno už se neprobudíme. Byla to poslední kapka. Naštěstí jsme si v tomhle hostelu, který mi stále více připomínal Grandhotel u Supa z pohádky Tři veteráni - hotel všech kategorií - trojka štěnice, dvojka bez štěnic a jednička bez štěnic a s ramínkama, objednali jen jednu noc. Nejspíš jsme v jedničce ovšem nezaplatili jsme přirážku za vodu, zrcadlo a denní světlo. Ještě před spaním jsme si na další den našli na bookingu jiný hostel. V noci jsme měli otevřené dveře, aby se v pokoji dalo dýchat, takže když se ubytovávali nový lidé, nemohli jsme nepřeslechnout jejich nadšení z toho, že jim voda zřejmě taky netekla. Moc jsme se nevyspali.
Mlha přede mnou, mlha za mnou
Okatse kaňon
Pátek 6. 7. 2018
Ráno si jdeme zlepšit náladu do kavárny. Sedneme si ke stolku na ulici a objednáme si kávu a snídani. Milá servírka je za chviličku zpět s šálky espresa.
“Hm, dobré. Tady je to fakt hezký a k tomu dobrý kafe, to se tu jen tak nevidí.” pochválím kavárnu.
“Už se těším na tu snídani.”
“Já taky,” přitakám. To jsme ještě netušili, jak si zkazíme dobrý dojem, až nám přinesou přesušená a přesolená míchaná vajíčka se slaninou, která vypadá spíše jako salám, který se na maso díval jenom přes výlohu. Asi jsme moc rozmlsaní z brněnských kaváren s výběrem z různých druhů kávy, výbornými cheesecaky a vymazlenými snídaněmi. Musíme se trochu vrátit nohama na zem. Důležité je, že jsme se najedli dosyta a co zbylo, jsme alespoň dali psům, kteří se tu ve městě povalovali na každém kroku. Tak jako na venkově byla spousta krav, tady je vidět psy, kam oko pohlédne. Překvapilo nás, jak byli klidní, nikoho neobtěžovali, ani neloudili jídlo u stolu. Vlastně klidnější jak náš domácí mazlíček.
Z kavárny jsme šli rovnou najít naše nové ubytování. Na první pohled taky nevypadá nic moc, ale aspoň je tu okno! Když si sednu na postel, zjistím, že je v matraci proleželý hotový kráter. Po včerejšku už nás ale asi nemůže nic vykolejit. Pár bodů k plusu přidávají velmi milí a ochotní lidé na recepci, kteří nám poradí, odkud vyjíždí maršrutka ke klášteru Gelati.
K autobusu přijdeme asi půl hodiny před plánovaným odjezdem, takže si nejsme jistí, jestli ještě čekat, nebo už nastoupit. Když však přijdeme blíž, zjistíme, že maršrutka už je plná lidí, nastoupíme tedy také a sedneme si na poslední volná místa. Během následující půl hodiny se malý autobus naplní k prasknutí a pak vyjíždíme. Jde o linkový spoj, který zastavuje na více místech, ale většina lidí jede ke klášteru. Člověk se rozhodně nemusí bát, že by to přejel.
Tenhle klášterní komplex opravdu stojí za návštěvu. A to i v případě, že mrholí a vidíte sotva na pár metrů jako v našem případě. Měli jsme možnost vstoupit do hlavní katedrály, kde se nějaký malíř ve 12. století dosyta vyřádil. Interiér je do posledního místečka posetý freskami světců vyvedených v pestrých barvách, což tento kostel dělá neuvěřitelně odlišným od běžných středoevropských kostelů. Když stojíte pod kupolí kostela a rozhlédnete se kolem sebe, je to vskutku dechberoucí pocit.
Když si dosyta užijeme potulování se po komplexu, jdeme se ještě projít po okolí. Nutno říct, že kromě lesa jsme nic zajímavého neobjevili, jen kolem klášterní zdi sedí několik stánkařů.
“Co to je? To vypadá jak hovno na šňůrce,” pobaví mě jedna místní specialita.
“Jsem si prvně myslel, že to je salám. Ale z blízka to vypadá na čokoládu. Myslíš, že je to sladké?”
“Kdo ví? Ochutnáme?”
Tuan vytáhne pár lari a pochutinu koupí. Dozvíme se, že naše hovno na provázku se jmenuje čurčchela a se salámem ani čokoládou nemá nic společného. Jde o ořechy navlečené na provázek a zalité ve vinném moštu zahuštěném moukou.
Po sladkém občerstvení naskočíme do maršrutky a vracíme se do Kutaisi. Trochu nás překvapí, když za námi uslyšíme češtinu. Ten náš malý národ je zkrátka všude.
“Ahoj,” pozdravíme dva muže a jednu ženu a dáme se spolu do řeči. A protože svět je opravdu malý, dozvídáme se, že pár je z Brna a slečna zná dokonce Tuanova kolegu z práce. Když dojedeme do města, zajdeme spolu ještě do kavárny. Zatímco klábosíme o svých plánech a zážitcích v Gruzii i běžných životech, kavárna se přetvoří v kino pro sledování mistrovství světa ve fotbale. Prostě si natáhnou vprostřed malinké místnosti plátno, zapnou projektor a je to. Trochu nás překvapí, když se u nás objeví číšník s novou dávkou kávy. Jedno espreso už máme v sobě a najednou nám každému přistálo na stole další. Jelikož obsluha mluvila velmi špatnou angličtinou, dodnes jsme nepochopili, čím jsme si to vlastně zasloužili. Ze snahy obsluhy vysvětlit nám to, pochopíme, že s první kávou bylo něco v nepořádku. Asi raději nechceme vědět co.
Zatímco naše dobrodružství už zítra končí, naši nový známí se teprve vydávají na cestu.
“Nevíte o nějakém obchodě, kde by se dalo koupit normální jídlo? Jako chleba, šunka a tak. Zatím jsme na nic nenarazili a chtěli bychom si zítra udělat svačinu na cestu,” vyzvídáme.
“Jo po cestě k nám na ubytování je Spar. Můžete jít s námi, ukážeme vám to.”
Tak si konečně nakoupíme chléb, salám a sýr. Cenově tu jídlo vychází podobně jako v Česku, ubytování bylo trochu levnější, ovšem kvalita tomu odpovídala.
“Já asi umřu hlady,” postěžuji si, když mi zakručí v břiše a já si uvědomím, že jsme celý den pořádně nic nejedli.
“Však odneseme věci na pokoj a zajdeme si na večeři,” snaží se mě Tuan uchlácholit. Můj vlčí hlad má však rychlý nástup, a když ho dostanu, jsem nepříčetná. Už to nevydržím ani minutu. A tak si koupím jakousi placku u malého stánku na chodníku před obchodem.
“To jsme měli ochutnat dřív. Je to celkem dobrý.”
“Tak to jsem rád. Už jsi spokojená?”
“Tak půl hoďky do večeře to snad zvládnu,” zazubím se a dám tak jasně najevo, že na večeři se jde opravdu co nejdříve.
Jenom odložíme věci na ubytování, převlékneme se a jdeme se najíst do restaurace Baraq. Ano, je to ta samá, kde jsme na brunch čekali přes hodinu. Nyní jsou ovšem připravení. Je tu tak plno, že stěží najdeme volný stůl, ale obsluha je poměrně rychlá a milá. Konečně máme možnost ochutnat další typické gruzínské jídlo. Objednali jsme si knedlíčky chinkali plněné mletým masem s koriandrem, díky kterému to chutná hodně asijsky, a žampiony plněné sýrem. K tomu jsme pili gruzínské červené víno, které je těžké s plnou chutí. Můžeme je jedině doporučit.
S plnými bříšky jsme pak zapadli do kráterů v našich proleželých postelích, kde jsme přečkali poslední noc v Gruzii.
Všudypřítomní psi
Gelati
Čurčchela
Sobota 7. 7. 2018
Poté, co se vyhrabeme z kavárny, kam jsme zašli na pozdní snídani, se jdeme poflakovat městem. Za nedlouho Tuana uchvátí jakási stavba uprostřed zahrady obehnané nízkým plotem.
“Zajímalo by mě, co to je. Nepůjdeme se podívat blíž?”
“Ani náhodou, nepolezu cizím lidem na pozemek,” prohlásím zarputile.
Obcházíme však okolo tak dlouho, až si nás všimne paní, která vyšla na zápraží. Tuan ji chce oslovit a zeptat se, co je to za budovu, ona je ale rychlejší. Pokyne nám, abychom šli dovnitř. Otevřeme tedy bránu, projdeme stínem vysokého stromu po naší levici a zastavíme se u ženy. Dozvíme se od ní, že jde o někdejší sídlo gruzínského krále Solomona. Vpustí nás i dovnitř, abychom si mohli prohlédnout malou expozici. Celou dobu jsem se bála toho, co po nás bude paní nakonec chtít. Nechtěla nic.
Naproti Solomonovu domu nastoupíme do žluté lanovky a necháme se vyvézt na kopec. Když vystoupíme, nevycházím z údivu.
“Ty bláho, tady je eifelovka. … to je dobrý kýč.”
Ocitli jsme se v nějakém místním zábavním parku. Je tu vidět ruské kolo, dětské kolotoče nebo právě zmenšeninu eifelovky. Takový mini-prátr. Všechno je zde ale zavřené a opuštěné, ale jinak se zdají být kolotoče v dobrém stavu, takže se asi používají, jen ne zrovna teď.
Projdeme kolem atrakcí a necháváme se vést cestou z kopce zpět do centra, abychom hned nato mohli stoupat na další pahorek. Tentokrát se vyšplháme ke katedrále Bagrati, od které je krásný výhled na celé město. Uvnitř této katedrály z 11. století nás překvapí poměrně zajímavá a odvážná kombinace historické budovy a surové moderní železné dostavby. Možná právě tohle je důvod, proč byla památka vyňata ze seznamu UNESCO. Ale to je jenom moje domněnka.
Poté, co se dosyta nabažíme kostela i výhledu, zapnu aplikaci pro geocaching a vydám se lovit kešku.
“Tui, pojď sem, mám ji,” volám, zatímco ji lovím zpod kamene a otevírám. “Tak to je dobrý. Pojď se podívat. To bys neuhád, co tu je.”
Uvnitř krabičky se na mě smál geocoin z Česka s vyobrazenou škodovkou.
“Říkám to pořád, Češi jsou všude.”
Zapíšeme se, kešku zase pořádně schováme a protože už je dávno po poledni a nám začíná kručet v břiše, je naší další zastávkou terasa restaurace hned naproti katedrále.
“Tak teď máme asi poslední možnost ochutnat nějaké místní mňamky,” řeknu prohlížejíc si obrázky na jídelním lístku. “Asi zkusím ořechy v lilku.”
“Já si dám ty gruzínské klobásy - Kupati,” ukáže Tuan naše přání servírce a za chvíli máme jídlo na stole. Je to trošku menší, než jsme si představovali, ale dobré. Nicméně se shodneme, že včerejší večeře byla lepší.
V podvečer se vrátíme na ubytování, a protože bychom byli neradi, kdyby nám uletělo letadlo, volíme tentokrát jistotu místo zážitku v maršrutce a domluvíme se s recepčním, aby nám zavolal taxík.
Na letišti zjistíme, že tu neberou vytištěné palubní lístky a všichni cestující musí jít povinně k odbavovací přepážce, a to i když mají jenom palubní zavazadlo a udělali si check-in online. Zároveň ovšem pokud u Wizzair nechcete platit poplatek za odbavení, je předešlý check-in přes internet nezbytný. Lidé před námi se o tom přesvědčili na vlastní kůži a let se jim prodražil asi o patnáct set na osobu. Aby toho nebylo málo, musí všichni cestující odevzdat všechna svá zavazadla, a to i ta palubní. Když to lidé zpozorují, začnou být dost rozladění a my s nimi. Během čekání tak naházíme aspoň nejdůležitější věci jako pasy, peníze, klíče od domu a od auta a svačinu do malého batůžku a jsme připraveni se o něj být za každou cenu. Obsluze naštěstí stačí, když jim odevzdáme krosny. Vydají nám boarding pass a pošlou nás dál do “odletové haly”. Píšu to v uvozovkách, protože celé letiště je v podstatě jedna velká hala. Celkově tu není ani moc lidí, tak akorát do jednoho letadla, ale i tak tu většina nervózně popochází, postává a přešlapuje, protože tu prostě není, kam si sednout.
Z tohohle malého vězení nás vysvobodí až nástup do letadla. Poslední vteřiny na gruzínském vzduchu. Zhluboka se nadechnu. Ahoj Gruzie, bylo to tu fajn.
Zavřou se dveře, zaduní motory a za pár minut už plujeme oblohou zpět na západ, abychom v pět hodin ráno padli doma vyčerpáním do postele a nechali si o celém výletu znovu zdát.
Lanovka v Kutaisi
Dům krále Solomona
Eifelovka
Katedrála Bagrati
Kolchidská fontána
Jak se ti cestopis líbil?
Šárka Veselá procestovala 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Hovno na provázku fakt pobavilo. 🤣 V jiných zemích se jmenuje sudžuch, ale pozor na původní význam - klobása. https://en.wikipedia.org/wiki/Ch...de_Georgia
Ten význam je dost výstižný (myslím tu klobásu). :) Jsem ráda, že tě to pobavilo. Díky za komentář. :)
Díky za cestopis. Drobná jazyková poznámka: maršutka neexistuje, je to maršrutka.
Díky za upozornění, opravím. :)
Šárko, děkuji za parádní počtení! Těším se na další cestopis.