Gruzií od východu na západ

Gruzie tak trochu je i není v Evropě. Internet nás lákal na krásnou a nedotčenou přírodu, dobrotu nejen místních lidí, ale i vína a pálenky a VELICE velice přívětivé ceny. A tak jsme sbalily krosny a s mezizastávkou v Krakově a Kyjevě se to vydali ověřit. 

Tbilisi

Do hlavního města Gruzie jsme kvůli zpoždění přiletěli těsně po půlnoci. Na letišti jsme koupili SIM kartu a vyměnili peníze tak akorát na taxík do města. V půl jedné ráno nebylo snadné vykomunikovat slušnou cenu, taxikáři byli neoblomní, ale my víc, a tak jsme zdárně (po menším nedorozumění, protože naše ubytování bylo v ulici na druhé straně města než stejnojmenná zastávka metra) padli do postele. 

V Tbilisi jsme strávili celý další den. Rozhodně má své specifické kouzlo a zajímavou atmosféru. Domy bez oken a bez fasády, vedle hipsterské kavárničky evropkého typu, supermoderní most Míru, staré kostely, ušmudlané děti hrající fotbal těsně za plotem prezidentského paláce... Město si nás získalo, poprvé jsme ochutnali gruzínskou sýrovou placku chačapuri a taštičky plněné masem nebo čímkoli jiným - chinkálí. Naše oblíbená byla také gruzínská hrušková limonáda v přepočtu asi za 12 Kč. Myslím, že na prohlídku hlavního města stačí jeden den, doporučuji vyhlídku nad městem od pevnosti Narikala. 

Pevnost Narikala a vyhlídka na město

Ulička Tbilisi

Lagodekhi

Lagodekhi je městečko na hranicích s Ázerbájdžánem. Co by kamenem dohodil leží také Rusko. A právě tady se nachází překrásná přírodní rezervace. Zdá se mi, že je cestovateli trochu opomíjena, většina z nich totiž míří na "typický" Kavkaz, nejčastěji do slavného Kazbegi a Mestie. I my jsme měli původně v plánu trek z Juty do Roshky, ale předpověď počasí nám trochu překopala plány. Lagodekhi nám ale vyrazilo dech, mám odtud asi nejkrásnější a nejautentičtější vzpomínky z celé Gruzie. Chytili jsme maršutku z Tbilisi do Lagodekhi a poprvé se seznámili s poměry na gruzínských silnicích. Platí právo silnějšího a pátá kráva přes silnici už mě nechávala chladnou. 

Lagodekhi Protected Area se nachází nahoře nad městem. Nejprve jsme potkali administrativní centrum, kde seděl první Gruzínec, který uměl anglicky. Naším cílem byl třídenní trek k Black Rock Lake a plánovali jsme ho začít již tento den. Chlapík nás bohužel vyvedl z omylu. Zjistili jsme, že stanovat se smí jen u shelterů a k tomu prvnímu pravděpodobně už před soumrakem dojít nestihneme (bylo něco mezi 2. a 3. odpoledne). Rozhodli jsme se tedy přenocovat před budovou a na trek vyrazit další den. Nalehko jsme se vydali alespoň k Black Grouse vodopádu. V noci nás čekalo trochu nemilé překvapení, asi ve 3 ráno nás totiž probudil nezvaný host ve stanu, byl to zloděj. My ho naštěstí včas vyrušila, ale pár Němců stanujících vedle nás bohužel takové štěstí neměl.

Black Grouse Watterfall

Ráno jsme se zaregistrovali v administrativním centru, složili stan, slupli ovesnou kaši a vyrazili k Black Rock Lake. Den to byl těžký, vystoupali jsme z 500 m.n.m. asi do 2000 m.n.m. a téměř celou cestu jsme neviděli nic jiného než les, náladu mi zlepšovaly všudepřítomné ostružiny a naděje pěkných výhledů. Stan jsme postavili u prvního shelteru, ve kterém žije od jara do podzimu hlídač, který má prý slušnou zásobu čači (gruzínská pálenka z hroznového vína). My jsme tu čest ji s ním ochutnat neměli, ale večer před tím se tam prý pilo a slavilo dlouho do noci. Třeba budete mít štěstí. Výhodou je, že s sebou na trek nepotřebujete vlastní stan, spát se dá v chatách, kde je několik místností s palandami. Večer u ohně jsme poznali spoustu zajímavých a přátelských lidí z nejrůznějších koutů světa.

Druhý den jsme podle předpovědi očekávali sluníčko a modrou oblohu. Vrcholky hor se ale topily v mlze. Stoupali jsme bílou tmou, větrem a deštěm a já začala pochybovat, jestli jezero vůbec uvidíme. Protože se černé skalnaté jezero rozprostírá částečně v Rusku, vedla naše cesta přes stanici gruzínské pohraniční stráže(?). Mraky se trochu rozestoupily a my vytoužený cíl cesty skoro ve 3000 m.n.m. nakonec spatřili, jenom jeho velikost byla nakonec trochu zklamáním. Celí promáčení a zmrzlí jsme dorazili do druhého shelteru, ve kterém bohužel nečekal ani hlídač, ani oheň, jen pár kamarádů z prvního dne. Venku bylo, že by ani psal nevyhnal, a tak jsme se rozhodli strávit noc uvnitř. 

Ráno nás ze spacáků vytáhla azurová obloha a nádherné výhledy do všech stran. Zase bylo krásně na světě. Příroda nám asi chtěla vynahradit poslední 2 dny, kdy mlha sekala kopcům vrcholy a často je sežrala úplně celé. "Seběhli" jsme zpět do Lagodekhi a za odměnu  za těch 50 km v nohách povečeřeli v místní restauraci.

Shelter č.1

Black Rock Lake

Lagodekhi v dálce

Zpátky do Tbilisi, půjčení auta a hurá na západ

Půjčení auta v Gruzii

Dlouho jsme byli na vážkách, jestli se opravdu chceme aktivně účastnit dopravního provozu v Gruzii a téměř tak riskovat své životy :D.  Maršutek jsme při našem cestování využili mnoho, ale některá místa jsou jimi obtížně dostupná, např. Čiatura. Auto jsme si tedy půjčili v Tbilisi na den a půl a připlatili si za vrácení v Kutaisi. Ve třech lidech nás to každého vyšlo zhruba na 1000 Kč. Při výběru auta si dopředu pořádně rozmyslete, kam se s ním chcete vydat a v půjčovně se zeptejte, v jakém stavu jsou tam silnice. Některé jsou krásné, ale na některých místy chybí asfalt, a tak se SUV opravdu hodí. Také si zjistěte, s jakými podmínkami si auto půjčujete, přece jen nejsem v Evropě a míra nehodovosti je to vyšší. My jsme měli plně kryté pojištění. Tak tedy opatrně a šťastnou cestu!

1. zastávka - Mccheta

Jedno z nejstarších a bývalé hlavní město v Gruzii zaujme především historickou katedrálou. Kluci oblékli sukně a navštívili jsme už asi stopadesátý náboženský svatostánek. Co si z Mcchety ale pamatuji nejvíce je malá restaurace po levé straně cestou od parkoviště. Cedule hlásá "the best cheese and wine in the city" a paní s plynnou angličtinou láká turisty na něco dobrého na zub. My jsme neodolali. Pivo měla taky moc dobré. 

2. zastávka - Uplistsikhe

Tenhle název jsem se nikdy nedokázala naučit a i teď jsem ho musela desetkrát zkontrolovat. Toto skalní město bylo založeno již v 6. století př. n. l. a svého času poskytovalo domov až pěti tisícům lidí. Mně se velmi líbila okolní krajina. Řeka Kuru a její zelené břehy, vyprahlá krajina a na sluníčku se vyhřívají ještěrky.

3. zastávka - Gori

Městečko leží kousek od skalního města a proslavilo se především jako rodné město Josifa Vissarionoviče Džuhašviliho - Stalina. A upřímně nic moc jiného než jeho muzeum tu nenajdete. My jsme naši návštěvu započali večeřoobědem. Jenže muzeum nám mezi tím zavřelo, a tak jsme se vydali alespoň na zříceninu hradu nad městem. Muzeum nás tedy čekalo další ráno. Názory na něj se různí, ale podle mě za návštěvu stojí. Alespoň si každý udělá svůj názor a může nakoupit bizarní suvenýry. Za zmínku stojí i moderní benzinka a odpočívadlo u dálnice za městem.

Stalinův rodný dům

moderní odpočívadlo za Gori

4. zastávka - Čiatura

Staré hornické město má časy svého lesku a slávy dávno za sebou. Naším cílem bylo projet se starými lanovkami, které byly postaveny v padesátých letech, ale od té doby na nich nedošlo k žádné změně. Místní je zde používají jako hromadnou dopravu. Taková byla naše představa, bohužel realita trochu pokulhávala. V srpnu 2019 již nebyly v Čiatuře v provozu žádné lanovky. Město na nás ale dýchlo ponurou, ušmudlanou, ale velmi autentickou atmosférou. Našli jsme nějakou jídelnu, ve které jsme se ve třech naobědvali asi za 150 Kč. A cesta pokračovala dál. 

5. zastávka - Katskhi Pillar

40 metrů vysoký monolit s kostelem na vrcholu. Poutal naši pozornost již ze silnice. Když jsme k němu ale v obrovském vedru dorazili, žebřík nahoru byl uzavřen. Příště by se asi hodilo zjistit si nějaké informace předem. 

6. zastávka - Kutaisi

Večer jsme dorazili do 2. největšího města v Gruzii. Prohlídku jsme ale v plánu neměli, odevzdali jsme auto, našli si ubytování blízko nádraží a vydali se na něj najít stanoviště maršutek do Mestie. Internet měl pravdu a jedna maršutka odtud opravdu ráno odjížděla. Důležité ale bylo dorazit na místo s předstihem, aby se místa nevyprodala.. Měli jsme štěstí a další den už jsme kodrcali do kavkazské oblasti Svanetie.

Mestie

Do města jsme dorazili v odpoledních hodinách, na cestě jsme strávili velkou část dne. Přivítalo nás příšerné vedro a městečko na první pohled nerozeznatelné od těch alpských. Hned od prvních okamžiků bylo zřejmé, že jsme dorazili do velmi turistické oblasti. Doporučuji návštěvu muzea, i když jsme tam dorazili chvíli před zavíračkou, je tam odtud pěkný výhled. Cestou jsme potkali i velmi slibně vypadající kavárničku, kde nabízeli i něco jiného než Jacobs 2v1 jako všude jinde v Gruzii. 

Nedohojené puchýře a nemoc nám trochu zhatily plány na další několikadenní trek, a tak jsme se další den vydali "jen" směrem ke Koruldi lakes. Pravdou je, že šplhání  do kopce ve více než 30° C mi dalo celkem zabrat. Pod názvem "lakes" si nepředstavujte žádná velká jezera, já bych je spíš nazvala "puddle" - louže. Upřímně byl pro mě tento trek trochu zklamáním.  Pohled na zasněžené vrcholky hor byl úchvatný, ale celý dojem kazily jeepy vezoucí ty bohatší a možná línější z nás, a prach, který se prášil od jejich kol trochu štípal v očích. Všude byla spousta lidí, a dokonce se dalo nahoře koupit občerstvení. Trek jsme si trochu prodloužili a sešli z hlavní cesty. Tady jsme objevili klid a mohli tu krásu vnímat plnými doušky. 

Cestou zpět jsme dokonce zaslechli češtinu a ten večer ještě asi třikrát. Gruzie evidentně byla dovolenkovým cílem mnoha z nás. Svanetie je krásná, ale už dost profláklá. Možná je to tím, že jsme si vybrali relativně krátký a dostupný trek, ale má očekávání převýšila realitu, nemluvě o tom, že jsme se nahoře dost spálili.

Magnetiti

Rozhodli jsme se z hor utéct k moři. Další den ráno jsme nasedli na maršutku do Batumi a nechali se vysadit o trochu dřív. Naším cílem bylo městečko Magnetiti a u něj pláž s černým pískem, o jehož léčivých účincích nám vyprávěl chlapík v Lagodekhi. V kempu na pláži jsme postavili stan a seznámili se s jeho veselým a sympatickým majitelem, který dokonce uměl trochu anglicky. Jako pozornost jsme od něj dostali čaču  (konečně se splnilo naše tajné přání a Gruzínec se s námi podělil o svou domácí pálenku :D) a při loučení dokonce lahev domácího vína (od nás dostal na oplátku plechovku Plzně). Dostatečně jsme se přivítali s mořem a během dešťové přeháňky si krátili chvíli hraním karet.

Batumi

Dlouho dopředu jsme měli zaplacený hotel v největším gruzínském letovisku - Batumi. Město plné kontrastů, kde vedle luxusních ruských hotelů a mrakodrapů stojí chudé gruzínské domečky. Deštivo, větrno a červená vlajka na pláži nám bohužel překazily plány na válení se u moře. Vymýšleli jsme tedy alternativní program, nechyběla projížďka na ruském kole ani lanovkou na vyhlídku nad městem. Navštívili jsme asi nejvíc cool McDonald a centrum prochodili křížem krážem. Zážitkem byla i návštěva místního tržiště, kde prodávali všechno od ovoce, mrtvých i živých zvířat na maso, přes alkohol, koření i čurčchely všech barev i tvarů (gruzínská sladkost - ořechy obalené v hroznovém moštu smíchaným s moukou, ochutnala jsem jich několik, ale většina byla nedobrá). Batumi bylo naší poslední zastávkou v putování po zemi, které se přezdívá "balkon Evropy". Poslední vrásky na čele nám způsobila cesta na letiště, kam jsme chtěli dojet autobusem, na který se měly dát koupit lístky ve všudypřítomných automatech na ulici. Ale jen v některých, my jich zkusili tak 15... nestačilo to. Sedli jsme tedy do taxíku, na jehož zaplacení jsme si ale museli cestou vybrat. 

Batumi

Cool McDonald

Ruské kolo a pohybující se socha dvou milenců (Ali a Nino)

Tržiště v Batumi

Gruzie má nádhernou a nedotčenou přírodu, ano, ale... Ceny jsou tu opravdu velice přívětivé, obzvlášť v méně turistických oblastech a částech měst. Především doprava je až směšně levná. Všude jsme se cítili bezpečně. Bariérou bohužel byly naše jazykové schopnosti, gruzínština mluvená i psaná byla úplně bez šance (i když si jeden z nás dal tu práci a znaky se naučil :D) a rusky jsme zvládli možná tak "Ya nee paneemayoo" a "Ya plokha gavaryoo pa rooskee". A Gruzínci zas neumí anglicky, ale učí se a zlepšují se, věřím, že až se do Gruzie vrátím za několik let, domluvím se skoro všude. Z tohoto důvodu byl náš kontakt s místními trochu omezen. Nekonala se tedy setkání a přátelství jak z povídání Ládi Zibury. Naším nejbližším novým kamarádem byl asi Kanaďan Kevin z treku v Lagodekhi. Ubytování jsme sháněli přes booking a většinu informací (hlavně dopravních) našli na Internetu a odpovídaly skutečnosti. Gruzie je trochu chaos, ale pěknej. Gruzínka, u které jsme bydleli v Tbilisi, nás prosila, ať řekneme všem v České republice, ať jedou do Gruzie, a tak její přání plním. JEĎTE A UŽIJTE SI TO!