Gruzijské pokušení

Naše putování Gruzií se line od přímořského města Poti a vede přes přírodní sirné prameny, zapomenutý vodopád Oniore, rušnou historickou metropoli Tbilisi až k úpatí majestátní hory Kazbek.

Celý příběh ale začíná příletem do Kutaisi. Po rychlém zorientování a krátkém obdivu moderní letištní haly nás čekal první úkol – dostat se ven z houfu předražených taxikářů, kteří číhají na každého příchozího jako šelma na svou kořist. Na parkovišti už na nás čekal místní muž, od kterého jsme měli půjčené auto.

Poti – klidné pobřeží a ozvěny historie

První cesta vedla do 90 km vzdáleného přístavu Poti. Začali jsme procházkou po dlouhé, téměř prázdné pláži. Kromě pár místních a stavebníků připravujících nový altán tu nebyla živá duše – chladnější červnové počasí tomu jen napomáhalo.

Nedaleko se nachází jezero Paliastomi, propojené s mořem. Tvoří unikátní ekosystém, kde žijí vzácné druhy ptáků i ryb. Na jeho břehu stojí starý, dávno nepoužívaný hangár pro hydroplány. Když jsme se k němu šli podívat, přerušilo nás přijíždějící policejní auto. Policista se nás nejdřív ptal gruzínsky, pak rusky, co tam děláme a zda máme kde spát. Když slyšel, že chceme přespat někde za městem, nabídl nám možnost nocovat na policejní stanici, protože mimo město to nemusí být úplně bezpečné. Domluva ale vázla, a tak jsme se rozloučili a rozhodli strávit noc kousek dál za městem než bylo plánováno.

Samotné Poti je jedním z hlavních přístavů země. Stálo zde antické město Phasis, důležitý uzel obchodní cesty do Kolchidy. Dominantou dnešního města je katedrála Panny Marie, inspirovaná istanbulskou Hagia Sofií – během sovětské éry z ní bylo divadlo, dnes opět slouží jako pravoslavný chrám. Mezi technické památky patří historický maják, který byl do Poti převezen v roce 1862 až z francouzského města La Rochelle.

První noc jsme strávili přibližně 30 km za městem – v ohradě pro krávy. Ráno nás probudil pasák s celým stádem krav, jaků i prasat, které hnal na pastvu. Tak začal druhý den.

Horké prameny a cesta k zapomenutému vodopádu

Plán dne byl jasný: koupání v sirných pramenech a poté výšlap k vodopádům. Díky brzkému vstávání jsme u horkých pramenů byli ještě ráno, prakticky sami. Nacházejí se u řeky Tethuri a dosahují teploty až 70 °C. Voda se postupně ochlazuje, stéká do koryta řeky a mísí se s ledovou horskou vodou. V korytě tak vznikají přírodní jezírka, kde si každý najde teplotu, která mu vyhovuje – od příjemně vlažné po téměř pálivou. Minerální prameny jsou volně přístupné. 

Osvěženi a zrelaxovaní jsme pokračovali směrem k vodopádu Oniore. Cesta k němu vede přes známý Martvili kaňon, oblíbený turistickými zájezdy, a také kolem vodopádu Kaghu, který je snadno dostupný a hojně navštěvovaný. My ale mířili dál – za místem, na které už málokdo zavítá. Než jsme k Oniore dorazili, museli jsme čtyřikrát brodit horskou řeku širokou až 30 metrů s ledovou vodou. Ale stálo to za to. Oniore padá z výšky 67 metrů a jeho hukot v tichu hor je nezapomenutelný.

Po cestě zpět jsme museli projít přes soukromý pozemek, kde nás místní starší muž hlasitě, i když ne zrovna přívětivě, poslal pryč. Vzali jsme to s úsměvem a pokračovali dál hledat místo k přespání.

Katskhi – boží blízkost na skalním sloupu

Další zastávkou byl Katskhi, fascinující vápencový monolit vysoký asi 40 metrů. Na jeho vrcholku stojí maličký kostelík zasvěcený sv. Maximovi, vinný sklep a kaple – vše na ploše sotva 150 m². V minulosti se zde mniši uchylovali do samoty, aby byli blíže Bohu a dál od světských rozptýlení. Po dlouhá desetiletí byl sloup zarostlý a opuštěný, dokud ho v roce 1993 neoživil gruzínský pravoslavný mnich Maxime, který na něm začal žít jako moderní poustevník. Dnes je místo částečně přístupné, samotný vrchol však zůstává uzavřen.

Uplistsikhe – město vytesané do skály

Další cesta vedla do skalního města Uplistsikhe, založeného už v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Vrcholu slávy dosáhlo před rozšířením křesťanství, kdy sloužilo jako politické a náboženské centrum pohanské Kartlie. Více než 150 vytesaných prostor – obytné místnosti, chrámy, vinné sklepy i rituální objekty – je propojeno chodbami a schodišti. Město ztratilo význam ve 13. století po mongolských nájezdech.

Nedaleko leží Gori, páté největší město Gruzie. Město je vhodné na zastávku na občerstvení. Největší památkou je rodný dům Josipa Stalina. Oběd zde vyšel na přibližně 12 GEL = 92 Kč (bohužel nemám fotku z tohoto místa, tak přikládám stejné jídlo od jinud), pak už naše cesta pokračovala do samotného srdce země – Tbilisi.

Tbilisi – lázně, víra a energie velkoměsta

Tbilisi je město, které má v sobě všechno – starobylé uličky, moderní architekturu, vůni čerstvě pečeného chleba i energii velkoměsta, které nikdy nespí. Se založením města se pojí legenda o králi Vachtangovi I., který se při lovu se sokolem zastavil u horkého pramene. Když vytáhl z vody bažanta, zjistil, že se v horké vodě uvařil. To místo ho tak zaujalo, že se rozhodl zde vybudovat nové město – Tbilisi, tedy „teplé místo“.

Horké prameny jsou s městem spojené dodnes. Kousek od centra najdete čtvrť Abanotubani s lázněmi, které jsou srdcem místní tradice. Nejznámější jsou lázně Orbeliani, známé jako „modré lázně“ díky své nádherné orientální výzdobě. Turisté si je fotí zvenčí, místní ale často míří do méně honosných, ale autentických lázní No. 5, kde se i dnes scházejí generace Tbilisanů. Lázně No.5 stáli 10 GEL = 80 Kč pro muže a 6 GEL = 45 Kč pro ženy.

Staré město Tbilisi je pestrou mozaikou náboženství a kultur. Na malém prostoru tu stojí pravoslavný i katolický kostel, dvě synagogy a jediná mešita, kterou společně využívají sunnité i šíité – naprostý světový unikát. Město ale umí být i moderní a odvážné. Most míru, elegantní prosklená lávka přes řeku Kuru, symbolizuje spojení tradice a současnosti. Večer, když se rozsvítí, působí jako světelná stužka plující nad řekou.

Za pohledem z jiné perspektivy na Tbilisi , jsme vyrazili na sever města, kde se tyčí monumentální památník Chronicle of Georgia. Obří černé sloupy s reliéfy vyprávějí příběh křesťanství a historie Gruzie – od prvních králů až po novověké události. Místo působí monumentálně, trochu tajemně a nabízí navíc skvělý výhled na město a přehradu Tbilisi Sea. Tohle místo nám nabídlo i tiché zátiší na další noc v autě. 

Vysoko v horách – Stepantsminda a Kazbek

Severní cesta nás zavedla po slavné Gruzínské vojenské silnici. Už jen samotná jízda je zážitek – klikatí se údolími, stoupá vysoko do hor, míjí zelené pláně a všude kolem se tyčí masivní štíty Kavkazu. Zastávkou, kterou jsme nemohli vynechat, je monumentální Památník rusko-gruzínského přátelství. Stavba z betonových oblouků, pokrytá barevnými mozaikami, připomíná období politických svazků, ale především nabízí panoramatický výhled, který bere dech – hluboká údolí, zasněžené vrcholky a nekonečné horizonty.

Naším cílem byla Stepantsminda, malé horské městečko ležící jen pár kilometrů od hranic s Ruskem. Nejslavnější dominantou je kostel Gergeti, postavený ve 14. století na travnatém hřebeni vysoko nad městem.  Vede k němu serpentinová cesta mezi pastvinami, kde se pasou krávy a koně, a s každým krokem se otevírá dramatičtější výhled. Z jedné strany vás obklopuje hora Kazbek, majestátní pětitisícovka opředená legendami, z druhé se rozprostírá hluboké údolí s pohledem na další kavkazské čtyřtisícovky. 

Cestou jsme se vydali i do Truso Valley, údolí, které se vine podél řeky Suatisi. Krajina tu působí téměř nadpozemsky – travnaté pláně, barevné minerální prameny, opuštěné vesničky a staré kamenné věže, tzv. Koškyby, které dřív sloužily jako útočiště před nájezdníky.

Každá rodina měla svou, připravenou poskytnout úkryt třeba i na dlouhé měsíce, dokud nepřátelé neodejdou kvůli nehostinnému počasí. Místa, jako je Truso Valley, připomínají, že Gruzie není jen o památkách, ale také o krajinách, které vám vezmou slova.

Návrat přes Mtskhetu a Kutaisi

Na cestě zpět jsme se zastavili ve Mtsketě – bývalém hlavním městě a jednom z duchovních center Gruzie. Dominantou města je klášter Džvari, stojící na kopci nad soutokem řek Mtkvari a Aragvi. S ním se pojí legenda o svaté Nině, gruzínské křesťanské věrozvěstce, a „živém sloupu“. Podle příběhu řemeslníci při stavbě kostela dokázali vztyčit šest sloupů, sedmý byl však tak těžký, že ho nedokázali zvednout. Svatá Nina se celou noc modlila – a podle legendy se kříž sám vznesl a usadil na své místo. Jiná legenda zase vypráví, že právě zde byla pohřbena Sidonia, židovská dívka, která držela v rukou roucho Krista a zemřela žalem, když se ho odmítla vzdát. Kostel tak stojí na místě, které je pro Gruzínce nejen historicky, ale i duchovně nesmírně významné.

Poslední dny jsme se vraceli směrem ke Kutaisi. Po cestě jsme si udělali malou odbočku k termálnímu jezírku asi 10 km od letiště. Nejde o žádné lázně – spíš o malý přírodní bazének mezi poli, vytvořený minerálními sedlinami. Když máte štěstí, možná vás tam navštíví i místní krávy, které se chodí napít ze stejného pramene. Přesto má tohle místo svoje kouzlo – klid, horká voda a výhled na nekonečná pole.

Samotné Kutaisi, čtvrté největší město Gruzie, kdysi sloužilo jako hlavní město království. Nenabízí tolik památek jako Tbilisi, ale stojí za návštěvu. My jsme prošli místní botanickou zahradu, která poskytuje příjemný únik z městského ruchu, a navštívili katedrálu Bagrati – významný symbol gruzínské architektury z 11. století, který dodnes působí impozantně.

Odtud už naše cesta mířila zpět na letiště, s hlavou plnou dojmů, zážitků a plánů, kam příště.

Gruzínská pohostinnost na vlastní kůži

Říká se, že Gruzínci jsou mimořádně pohostinní – a můžeme to jen potvrdit. Když jsme na ulici kupovali ovoce, prodejce nám ho dal jen tak. Na ubytování, když jsme se ptali, kde sehnat dobré víno, se majitel jen usmál a řekl, že každý Gruzínec tvrdí, že právě on má to nejlepší. A aby to nebyla jen slova, nechal nám jednu láhev v lednici. A když jeho žena chystala palačinky, donesli nám porci, ať si dáme s nimi.

Gruzínská kuchyně – chutě, na které se nezapomíná

Jídlo v Gruzii je kapitola sama pro sebe. Gruzínská hostina, tzv. supra, je oslava jídla, vína a společnosti, často při ní má nejvýznamnější slovo nejstarší člen domácnosti a popíjí se při ní víno z kozího rohu.

Během cestování jsem měl možnost nejen ochutnat místní speciality, ale v jedné luxusnější restauraci dokonce vyzkoušet přípravu jejich národního pokrmu – khinkali. To je tradiční taštička z těsta, plněná nejčastěji masem a voňavým vývarem. Existuje ale mnoho variant, včetně plnění sýrem, houbami či bramborami. Jí se rukama – držíte ji za “stopku”, opatrně ukousnete kousek těsta a nejdříve vysrkáte vývar, až potom sníte zbytek. Stopka se obvykle nechává na talíři.

Mezi další nezapomenutelná jídla patří:

• Kudbari – chléb plněný mletým masem, kořením a někdy i zeleninou. Tradičně se připravuje hlavně ve Svanetii a voní po čerstvě mletém koriandru a česneku.

• Paxlava (nebo také gruzínská baklava) – sladký dezert z tenkých vrstev těsta, medu a ořechů, často jemně ochucený skořicí.

• Khachapuri – snad nejznámější gruzínský pokrm. Pečený chléb plněný sýrem, vejcem a máslem. Každý region má svou variantu – Adžarské khachapuri je ve tvaru lodičky, kam se na konci rozklepne vejce a přidá kus másla, které si kousky těsta postupně namáčíte.

• Tklapi – ovocná placka připravená sušením rozmixovaného ovoce, nejčastěji švestek nebo meruněk. Sladko-kyselá dobrota, která se jí jen tak nebo se používá do omáček, třeba k masu.

• Schmeruli – kuře pečené v hliněné misce, zalité smetanovo-česnekovou omáčkou, podávané s chlebem, který do omáčky máčíte, dokud nezmizí úplně všechno. 

Gruzínská kuchyně mě velmi oslovila a zaujala. Odvezl jsem si odtud elektronickou verzi desítek receptů, které si chci vyzkoušet a zařadím je do svého jídelníčku. 

A teď, kolik to celé stálo? 

Obvykle cestuji velmi low-cost. Rozpis je při cestování za dva lidi a zahrnuje celkem 7 dnů v Gruzii s 2 nocemi na ubytování. 

Kurz GEL: 1 = 7,92 Kč
Kurz USD: 1 = 21,54 Kč 

Letenky - 2.680 + 2.424,64 = 5.104,64 Kč
Auto:
Půjčení - 35,89 +145 = 180,89 $ = 3.896 Kč
Benzín - 94 + 72,35 =  166,35 gel = 1.318 Kč
Jídlo - 14 + 1,75 + 4,71 + 8,47 + 2,14 + 4 + 5,7 + 9,47 + 1 + 4,6 + 2,49 = 58,33 gel = 462 Kč
Restaurace- 8 + 62,35 + 8 = 78,35 gel = 621 Kč
Parking - 2 + 2 = 4 gel = 31,68 Kč
Sim - 20 gel = 158 Kč
MHD - 5 gel = 40 Kč
Lázně - 16 gel = 127 Kč
Káva - 6 gel = 48 Kč 
Vstupy - 8 + 10 + 30 = 48 gel = 380 Kč
Autobus - 10 gel = 79 Kč
Suvenýry - 3, 10, 10 = 23 gel = 178 Kč 
Další nezařazené výdaje - 217,19 gel = 1.720 Kč

Celkem: 13.985 Kč 
Cena za jednoho: 6.992 Kč