Gruzínský Kavkaz - pěšky z Tušetie až pod Kazbek

Po loňském treku v Rumunsku v pohoří Rodna jsme letos chtěli s přítelem podniknout něco většího. Rozhodli jsme se pro Gruzii a Kavkaz na vlastní pěst.

Co vezeme s sebou?

batoh o objemu 60 litrů + obal na batoh do letadla
lehký stan pro 2
skládací karimatka
spacák
camelbag - 2 l
láhev na vodu - 1 l
filtr na vodu Sawyer Mini
trailová běžecká obuv + sandály
hygienické potřeby: toaleťák, kapesníky, mýdlo, zubní pasta, kartáček, opalovací krém, antiperspirant, rychleschnoucí ručník
zásoba instantních jídel na 10 dnů + sladké tyčinky
miska na jídlo, lžíce, nůž
vařič
plynová kartuše (kupujeme v Tbilisi)
2x merino triko, 1x náhradní triko
1x kraťasy, 1x náhradní šortky
3x boxerky, 2x merino ponožky, 1x náhradní ponožky
1x mikina
1x nepromokavá bunda
elasťáky (nevyužity)
pláštěnka (nevyužita)
merino šátek na hlavu
mapa
cestovní pas
peníze na výměnu
telefon a nabíječka
powerbanka 16 000 mAh
trekingové hole

Den první - přílet do Tbilisi

Po nočním letu Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu přistáváme brzy ráno na letišti v Tbilisi. Sebereme batohy z pásu, v hale vyměníme jen nějaké drobné ve směnárně, abychom měli na autobus do centra a jdeme hledat před halu zastávku. Po odmítání místních naháněčů "taxi" vidíme konečně autobus č. 137 ( ještě noční linka, denní linka je č. 37) a vlezeme do něj. Cesta do centra stojí 0.50 GEL (cca 5 Kč) a do automatu na jízdenky je dobré mít připravené drobné. Díky některým spolucestujícím (bohužel taktéž z Česka), kteří zavazadly blokují sedadla a průchodnost vozu, je prostor v buse celkem stísněný. S místními přistupujícími se během cesty cítíme spíš jako sardinky. Ale říkáme si, co bychom za těch pár šupů chtěli? Po asi 45 minutách jízdy úspěšně vystupujeme poblíž centra a jdeme přes část města k našemu ubytování a po nočním letu se už jen těšíme na postel.

Po odpočinku se přes den vydáváme do sedmatřicetistupňového vedra vyměnit peníze za lepší kurz než na letišti. Před cestou do hor ještě potřebujeme dokoupit nějaké jídlo, SIM kartu a hlavně plynovou kartuši, abychom si během treku mohli vařit. SIM kartu jsme sehnali u společnosti Geocell v pobočce na třídě Rustaveli, kousek od stanice metra. Nabízejí například turistický balíček All inclusive za 20 lari (20 GEL) na 15 dní, který obsahuje 30 minut mezinárodních hovorů, neomezené místní hovory a SMS a 2 GB mobilních dat. Plynovou kartuši kupujeme nedaleko v outdoorovém krámku SportMaster. Vše potřebné tedy již máme a večer se jen jdeme zběžně porozhlédnout po jiné části města.

východ slunce při příjezdu do Tbilisi - The Bridge Of Peace

západ slunce nad Tbilisi

Den druhý - cesta z Tbilisi do hor

Druhý den ráno se vypravujeme na centrální autobusové nádraží Ortachala v jižní části města, odkud má v 9 hodin vyjíždět maršrutka směr vesnice Kvemo Alvani v regionu Kacheti, odkud se potřebujeme dostat dál do hor. Na nádraží se dostáváme metrem do stanice Isani a poté asi 1,5 kilometru pěšky, protože se nám už nechce s batohy cpát do autobusu a máme časovou rezervu. Po příchodu na nádraží nás zase začínají nahánět řidiči a my sdělujeme, kam chceme jet. Nakonec nás jeden z nich dovede ke správné maršrutce. Řidič tohoto vozu se nám snaží nacpat naše batohy do "zavazadlového prostoru", kam už se očividně nic nevejde. Vyděšeni tím, že budeme mít batohy i s obsahem na srágoru, se rozhodneme si je vzít s sebou dovnitř, že si je povezeme pod nohama nebo na klíně a budeme se tam s nima radši mačkat. V obavách o místo si sedáme do maršrutky a čekáme na odjezd. Není to úplně super nápad, sluníčko peče od rána a už je 30 stupňů ve stínu, takže uvnitř je šíleně a my se během chvíle vaříme.

Je po deváté a konečně vyjíždíme. Maršrutka je skoro celá obsazena. Cestou nabíráme ještě asi dva lidi a je plno, tedy alespoň zdánlivě. Po chvíli ještě stavíme a přistupuje stará gruzínská babka a řidič pro ni vytahuje odkudsi z auta dřevěné štokrle, které pro ni umístí do uličky mezi sedadla. Babča při každém brzdění a rozjíždění putuje i se štokrletem uličkou :)) Cestou se nás řidič dotazuje, jestli náhodou nejedeme dál do Omala a po telefonu vzápětí domlouvá řidiče z Kvemo Alvani pro nás a několik dalších cestujících. Po víc než dvou a půl hodinách konečně přijíždíme na přestupní místo a řidič maršrutky nás zkasíruje - 10 GEL za osobu.

Tady už na nás čekají terénní auta, kterými se dostaneme dál do Omala. Auto sdílíme se sympatickým párem německých turistů a pan řidič je vcelku příjemný, ale mluví jen rusky. Domlouváme se na ceně 50 GEL za osobu. Ve vesnici se ještě zastavujeme u jeho domu, kde mu jeho nemocná žena předává věci a jídlo s sebou na cestu, protože se zpět z hor vrací až druhý den ráno. O kousek dál stavíme natankovat a pro nějaké další věci, které pan řidič veze do hor. Kousek od auta se ve stínu povaluje místní Gruzínec a Němci najednou zbystří a začínají si ho fotit. Proč ho fotí? Aha, na ruce má vytetovaný docela velký hákový kříž.

Jedeme tedy směr Omalo a po pár kilometrech se začíná silnice měnit v kamenitý tankodrom a začíná dost nabírat sklon. Už před cestou jsme si přečetli, že jde o jednu z nejnebezpečnějších silnic na světě. Vede přes průsmyk Abano ve výšce 2850 metrů a jde tak o nejvyšší průjezdný průsmyk na celém Kavkaze. Je sjízdný jen 4-5 měsíců v roce. Z cesty máme trochu nahnáno, nejvíc asi při míjení se s protijedoucími vozy, občas i náklaďáky. Křížky podél cesty nám moc nepomáhají, ale pan řidič jede obstojně. 75 kilometrů dlouhou trasu jedeme přes 3,5 hodiny a konečně přijíždíme do centra historické oblasti Tušetie - do vesnice Omalo. Panu řidiči poděkujeme a za to, že nás nezabil a jel dobře, mu dáme ještě o 10 GEL víc.

Provoz na silnici do Omala

Okraj silnice přechází přímo do svahu

Při cestě do Omala to byla jedna serpentýna za druhou

Omalo - začátek treku

Je asi 16 hodin a po 7 hodinách na cestě jsme dost žízniví. V Omalu nabíráme první vodu z pramene ve vsi. Ačkoli jsme ve 2000 metrech, tak jsme překvapeni jaké vedro tu je a voda přijde víc než vhod. Vytahujeme mapu a vyrážíme směrem k našemu prvnímu nocovišti u vesnice Dartlo, kam to máme přesně 10 kilometrů. Hned za Omalem klesáme asi o 150 metrů níž, abychom vzápětí museli vystoupat do sedla Gele ve výšce 2300 metrů. Tady máme na dalších několik dnů naposledy mobilní signál. Odtud už jen několik kilometrů pozvolna klesáme o 500 metrů níže k Dartlu, kam dorazíme před sedmou. Kromě několika aut u Omala a dvou cyklistů nikoho nepotkáváme. Pro přespání vybíráme místo u řeky na rovném prostranství nedaleko od vesnice. Na protější straně řeky stojí jen jeden stan, jinak nikde nikdo. Stavíme stan, filtrujeme první vodu na vaření z řeky, která je dost kalná a jen doufáme, že nebudeme mít zažívací potíže. První noc je dost teplo a voda z řeky je dosti hlučná, občas v hučící vodě slyšíme různé zvuky, které vydává a trochu se bojíme.

délka trasy: 10 km

Příjezd do vesnice Omalo

Vycházíme a necháváme Omalo za sebou . Pohled na pevnost Keselo

Naše první nocoviště

Den třetí - z Dartla do Girevi

Nevyspáváme dlouho, v 7 jsme vzhůru a zjišťujeme, že je pod mrakem, což nakonec vydrží celý den. Zapalujeme vařič a připravujeme si snídani, která bude každý den skoro stejná. Ovesná kaše, nebo rýžová kaše a káva. Po snídani ještě přefiltrujeme vodu, sbalíme se a procházíme vesnicí Dartlo. Pro mnoho vesnic jsou tu typické středověké věže a budeme je potkávat i dalších několik dnů. Naše cesta vede údolím proti toku řeky přes několik menších vesnic: Chesho, kde brodíme na cestě první potok. Další vesnicí po cestě je Parsma, kam se dá nejdále dostat autem. Potom už to jde jedině pěšky nebo koňmo. Po nějaké době přicházíme do vesnice Girevi, kde se musíme zastavit u místní pohraniční stráže pro povolení k pobytu v pohraničí. Několik dnů se totiž budeme pohybovat pár kilometrů, někdy i pár set metrů od hranic Ruské federace, konkrétně Čečenska. Jdeme tedy do budovy k vojákům, kde sdělujeme, kam máme namířeno, předkládáme pasy a po chvíli čekání jsme zapsáni do knihy a je nám vydáno povolení, které je napsané celé v gruzínštině. Papír a pasy musíme mít pořád u sebe, protože obojí budeme po cestě ukazovat na dalších stanovištích pohraniční stráže. Kousek za základnou si uvaříme pozdní oběd a jelikož není ještě moc hodin, rozhodneme se, že půjdeme o kousek dál, než bylo původně v plánu. Pro stanování si nakonec vybíráme plácek v údolí před vesnicí Chontio, asi 150 výškových metrů pod cestou. Nebyli jsme zrovna nadšeni, že ráno budeme stoupat 150 metrů navíc, ale místo to bylo fakt krásný. Vybrali jsme ho tak, abychom měli poblíž menší potok, odkud bychom mohli nabírat vodu a také se kde umýt.

délka trasy: 18 km

Vesnice Dartlo

Úzká pěšina k vesnici Girevi vede podél skály těsně při pravém břehu ve směru naší cesty

Pozůstatky pevnosti u vesnice Girevi

Vedle kravské lebky jsme poobědvali.

Vesnice Girevi

Tohle zelený údolí mě úplně dostalo

Den čtvrtý - mokrá cesta pod sedlo Atsunta

Ráno se probouzíme do jasného rána, což dává tušit, že bude celý den výpal a vedro. Pastevec z vesnice k nám pomalu začíná sestupovat se stádem ovcí, tak raději rychle balíme. K snídani si vyšlápneme hned těch 150 metrů nahoru zpátky na cestu a u prvního a každého dalšího potoka namáčíme šátky, které až do večera nesundáme z hlavy. Po chvíli míjíme posledních několik obydlí v údolí. Cesta vede stále po pravém břehu řeky, chvílemi vysoko nad ní, chvílemi klesá až přímo k řece. Po cestě vidíme další úžasné krajinné scenérie. Asi za dvě hodiny na cestě se údolí začíná mírně rozšiřovat a cesta vede přes lávku nad řekou na druhou stranu. O kousek dál na pláni vidíme nějaké místní podnikavce, kteří tu ve stanu nabízejí chléb, sýr a možnost se vysprchovat. Oběd si vaříme o kousek dál u potoka na plném poledním slunci, není se kam schovat do stínu, dávno už po cestě nejsou žádné stromy. Jsme rádi, že alespoň vařič můžeme dát do stínu batohu. Podle původního plánu tu někde máme zakempit, ale opět se rozhodneme jít dál. Cesta má po asi kilometru vést opět na druhý břeh přes řeku, ale zjišťujeme, že se tam nedostaneme. Lávka, co tu kdysi asi bývala, je pryč. Brodění je při síle a hloubce řeky nemyslitelné. Během pár chvil na nás z dálky povykuje skupina ruských turistů, z čehož pochopíme, že máme jít tím směrem. Jeden z Rusů dokonce přiběhne až k nám a vysvětluje, že se na druhou stranu dostaneme jedině přes hromadu sněhu, která se nad řekou nahromadila. Radu využíváme a úspěšně se dostáváme přes řeku. Potkáváme ještě Gruzínce s koňmi a po chvíli několik starších turistů i s dítětem.

Cesta vede vysoko nad řekou Kvakhidistskali

Po chvíli cesta vede přímo vedle řeky

Jediná šance, jak přejít řeku, je přejít hromadu sněhu

Přicházíme k soutoku dvou řek. Jedna z řek je naprosto čistá, druhá totálně špinavá, kalná a prudká. Turistická značka před námi nám říká, že se potřebujeme dostat mezi ně, bohužel toho lze docílit jen přebroděním zrovna té špinavé řeky z tajícího ledovce. V mapě byl nakreslený most nebo lávka, opět tu nic takového není a uvědomujeme si, že jsme měli naplánováno tudy jít až ráno kvůli případnému brodění, kdy bývá nižší stav vody. Přemýšlíme, jak dál. Vracet se a čekat do rána se nám nechce a Ondra zjišťuje, zda se nedá řeka přejít o kus dál. Bohužel to nikde nejde, nejširší místo je zjevně tam, kudy vede značka. Nechápeme, jak se přebrodili ti staříci a dítě, které jsme před chvílí potkali. Nikdo ani náznak mokrých kalhot. Zbývá jedině možnost, že se nechali převézt na těch koních, které jsme potkali před nimi. Přezouváme se do sandálů a Ondra se rozhodne zkusit hloubku a proud bez batohu jen s hůlkami. Vodu má nad kolena a nakonec se rozhodne přebrodit jako první i s batohem. Sice úspěšně, ale já se bojím, kam až bude voda mně, když jsem o 20 centimetrů menší a o 20 kilo lehčí. Vůbec se mi do toho nechce, ale musíme dál. Kvůli kalné vodě vůbec nevidím, kam šlapu. Vodu mám do půlky stehen. V těch nervech ani nevnímáte, jak je ta voda ledová. Proud je na mě teda hodně silný, dvakrát mi málem podráží nohy. Nechybí málo a já bych plul někam v ledové špíně po proudu. Naštěstí tu mám Ondru, který mi z druhé strany podává ruku a já jsem neskutečně šťastnej, že to je za mnou. Tohle vymýšlení, hledání jiné alternativy přebrodění a překonávání se nás stálo asi hodinu času. Usušíme nohy, přezujeme se zpátky do bot a s úlevou stoupáme výš, abychom ráno neměli před sebou tak velké převýšení do sedla Atsunta. Na pěkné místo u pramene narazíme až skoro ve 3000 metrech. Rozbalíme stan a zjistíme, že už nás nějakou dobu pozoruje z kopce pastevec se svým stádem ovcí a koz. Doufáme, že nebude nic chtít. Naštěstí se před západem slunce odebere dál do údolí a jsme sami.

Délka trasy: 18 km

Po přebrodění. Řeka tady možná vypadá nevinně, ale zdání klame.

Už jsme celkem vysoko nad brodem a pokračujeme dál

Stanování skoro ve 3000 metrech:)

Večery v horách nikdy nezklamou

Den pátý - sedlo Atsunta, druhý brod a mstivá žena

Probouzíme se a hned ráno nás čeká 500 metrů převýšení do sedla Astunta. Výstup kamenitým svahem nám jde svižně, cesta je viditelná. Do sedla ve výšce 3500 metrů vystoupáme za 1 hodinu a 40 minut. V sedle jsme ten den očividně první, protože v dálce pod sedlem se za námi teprve objevuje první skupina turistů a za chvíli z druhé strany přichází tři turisté z Francie. Ze sedla Atsunta Ondrovi ukazuji, kam až jdeme: „Vidíš támhlety dva štíty s ledovcem uprostřed? To je Chaukhi, tam jdeme a podobný stoupání nás čeká cestou ještě dvakrát." Ondra se nadšeně netváří a myslím, že mě zabije. Ale i mně to přijde celkem dálka a hardcore. Vidíme odsud vlastně celou oblast Chevsuretie, do které právě přecházíme a kterou v následujících dnech máme v plánu projít.

Cesta do sedla Atsunta

Pohled ze sedla zpět do Tušetie

V sedle Atsunta (3500 m) - nejvyšší bod na našem treku

Pohled ze sedla do Chevsuretie. Úplně vlevo nahoře na fotce je Chaukhi masív, který jsem Ondrovi ukazoval :D

Dost tady fouká a poprvé je nám vcelku chladno. To se ale hned pár desítek metrů za sedlem mění a zase nás spaluje úmorné kavkazské slunce, které následujících několik dnů už jen a jen proklínáme.Sestup z Atsunty je hodně příkrý, cesta se vine rychle dolů a po půl hodině jste rázem o 500 metrů níž. Poté jdeme asi 2 hodiny bez výraznějšího převýšení, bohužel je tu docela sucho a pramen cestou potkáváme jen jeden. Po cestě se nám naskýtá pohled na ledovcem pokrytou horu Tebulo (4493 m). Kolem vrcholu Khidotani přicházíme k další vojenské základně, která ani není v mapě. Vojáci nás už z dálky pozorují dalekohledem a mávají na nás, že se k nim máme jít nechat zkontrolovat. Předkládáme povolení a pasy a nechávají nás jít dál.

Pohled na horu Tebulo

Chevsuretie

Červeně značená cesta vede vpravo prudce do údolí směrem do vesnice Khonischala. Sestoupíme k řece, kde jsme opět celkem v šoku. Podle mapy tu mělo být přinejmenším několik lávek, nebo most. Očividně vše strhla voda. V místě původního mostku vidíme provizorní stavbu, na první pohled dosti vratkou a kluzkou, dlouhou asi 3 metry. Dva užší kmeny vedle sebe, na kterých jsou položeny 4 placaté kameny, z čehož 3 jsou úplně mokré. Navíc je řeka zrovna pod touhle pseudolávkou zúžená a doslova se pod ní vaří kalná voda. Zkoušíme stabilitu a zjišťujeme, že hned první kámen se viklá a raději se rozhodneme, že najdeme kousek proti proudu nějaké místo, kde přebrodit. Jenže řeka je tady o dost širší, než den předtím. Navíc je odpoledne a to nám vůbec nehraje do karet, stav vody je dost vysoký. Ondra se rozhodne to risknout a jde přebrodit. Jen tak tak to zvládá, skoro to vypadá, že to nezvládne, vodu má tentokrát i on do půli stehen. Když to vidím, je mi špatně a už si představuju, že každý budeme spát na jiném břehu a čekat do rána na nižší stav vody. Já tohle prostě nedám, vodu bych měl po zadek, začínám se klepat a nevím, co dál. S Ondrou vymyslíme, že najdeme další placáky a vyskládáme je přes kmeny. Já skládám z mé strany, Ondra už z druhé. Potom se odhodlávám a Ondra leze částečně do vody z druhé strany, aby mě mohl přidržovat. S jeho pomocí to zvládám a zase nám padá velký šutr ze srdce. Strávili jsme tu minimálně hodinu v takovém stresu, že odsud nemáme jedinou fotku.

Procházíme vesničkou Khonischala, kde je přes řeku kupodivu funkční lávka. Máme namířeno do vesnice Mutso, u které si chceme postavit stan a cestou se musíme opět hlásit u pohraniční stráže, kde si vojáci opět vše opisují . Přicházíme do vesnice, pár domů na kopci vpravo pod starými věžemi, nalevo jeden poloopuštěný dům s nápisem "FAST FOOD" a na cestě místní Gruzínka, která na nás dělá posunky. Pohyby rukou před ústy naznačuje, jestli nechceme jídlo. Poté opakuje několikrát slovo "GUESTHOUSE" a v očích se jí protáčí dolarovky. Slušně odmítáme, děkujeme a ukazujeme, že máme stan. Projdeme vesnicí a zjistíme, že jediné místo, kde si stan můžeme postavit, jsme už přešli. Přes vesnici se vracíme zpátky a cestou potkáme opět paní "Dolarovku", která si tu trhá nějaké byliny a dívá se na nás už dost s opovržením. Na vcelku rovném, ale ne zrovna hezkém místě před vesnicí mezi cestou a řekou shodíme bágly a vybereme místo pro stan. Já jdu asi půl kilometru zpátky k prameni načepovat vodu na vaření a Ondra mezitím staví stan. Vrátím se a co nevidím. Kolem stanu se pasou krávy a kozy. Ondra říká, že je sem mezitím bába Dolarovka z pomsty nahnala z vesnice. Chceme se v klidu najíst a jít spát, proto si to nenecháme líbit a po chvíli naháníme dobytek zpátky Dolarovce do vsi. Za celý den toho máme plné zuby a jdeme spát.

Délka trasy: 17 km

Den šestý - obžerství a odpočinek v Shatili

Dnes nás čeká 12 kilometrů údolím po prašné cestě. Jdeme do vesnice Shatili, kde máme rezervovaný guesthouse s večeří i snídaní. Na normální jídlo se těšíme jako blázen, stejně tak na to, že si odpočineme a na chvíli ze zad sundáme batohy. Cesta vede vcelku nudným a pustým údolím. Občas potkáváme jen nějaký polorozpadlý dům, podél cesty často vidíme růst vysemeněné konopí, jinak nic, co by stálo za řeč. Cesta se stáčí k jihu a v zatáčce vidíme jakousi kamennou stavbu, u které se zastavujeme. Jelikož se blížíme k Shatili, tak vytahuji mobil a zkouším signál. A ejhle, signál je. Hned voláme domů, že jsme v pořádku, protože jsme se od druhého dne odpoledne neozvali. Dotelefonujeme a Ondra povídá, že by se v tom kamenném domě dalo možná i přespat, ale nějak se nám k němu nechce jít blíž a zkoumat to, takže pokračujeme dál. Asi za půl hodiny už se před námi objevuje Shatili, pevnost složená ze spojených středověkých domů. Obytná část vesnice je o kousek vedle, v domech tu je možnost ubytování u místních, čehož my využíváme. Cestou k našemu guesthousu zbystříme stánek s pečivem a jdeme k němu s vidinou, že si něco dobrého koupíme. Ptáme se na chačapuri, ale paní říká, že má jen placky chleba. Tak bereme dvě velké placky po 1 lari a jsme rádi, že máme konečně nějakou tuhou stravu. Podle adresy a obrázku ubytování nacházíme a ptáme se paní na dvorku, jestli je to guesthouse Mziani. Hned nás vítá a ptá se, zda-li jsem Jakub z Česka. Pokoj dostaneme v nově rekonstruovaném patře, všechno je ze dřeva, líbí se nám tady. Paní domácí se nás ptá, na kolik hodin chceme udělat večeři. Před jídlem jdeme odpočívat a vstřebávat dosavadní zážitky. V 7 večer máme venku připravenou večeři o několika chodech a jsme nadšeni. Jak z množství, tak i z toho, jak dobré to bylo.

Večer před spaním si googlím nějaké informace o Shatili a zjistím jednu zajímavou věc. Ten "kamenný dům, kde by se dalo přespat", který jsme míjeli, není jen tak obyčejný dům. Ve skutečnosti je to hromadná hrobka, kde se válí volně kosti a lebky už od 18. století, kdy sem místní chodili umírat jeden po druhém, když vesnici Anatori postihl mor. Celkem děsivé a asi bychom byli vyděšeni, kdybychom tam vlezli.

Délka trasy: 12 km

Pevnost Shatili

Večeře v guesthousu - na fotce chybí už jen khinkali, které nám donesla paní domácí čerstvě uvařené

Den sedmý - ztraceni ve vegetaci

Ráno se probouzíme a odpočatí po vydatné snídani v ubytování opouštíme Shatili. Pokračujeme po cestě směr vesnice Giorgitsminda, odkud musíme stoupat směrem k sedlu Isarghtele, pod kterým máme naplánováno večer spát. Uhýbáme vpravo z hlavní cesty k vesnici, která se nachází zařezána v údolí. Podle mapy vede cesta po levé straně řeky. Zpočátku se zdá, že máme vyhráno, ale během hodiny se cesta pomalu ztrácí a nikam nevede. Dál už jsou jen husté křoviny a les. Ani na druhé straně přes řeku nikde nevidíme žádnou cestu a přemýšlíme o celkové změně trasy. Nechceme riskovat, že se někde ztratíme. Jsme z toho docela špatní, ale vracíme se zpátky na hlavní cestu. Vymýšlíme, že půjdeme k vesnici Kistani, což je 10 kilometrů po hlavní cestě, a uvidíme, co dál. Jelikož jsme ten den vcelku nízko v údolí - asi kolem 1500 metrů nad mořem, tak je šílené vedro a cesta je úmorná. Navíc tu není moc pramenů, odkud bychom si mohli doplnit zásoby vody a doufáme, že u Kistani to bude lepší. Blížíme se k cedulím, oznamující začátek obce. Vidíme jeden rozestavěný dům a bokem vedle silnice dvě maringotky se dvěma výběhy pro prasata. U maringotek vidíme pár lidí, kteří vypadají spíš jako Peacockovi a bojíme se jich. Nic víc tu není. Pokračujeme kousek dál, kam by měla odbočovat cesta a měl by tu být potok. Zjišťujeme, že z potoka se asi nenapijeme. Vedle něj totiž leží několik zdechlin ovcí. Cesta samozřejmě nikde žádná. Vracíme se před vesnici, kde byl alespoň malý čůrek vody z pramene a nabereme maximální množství, co můžeme. I tak vody moc nemáme, musíme si uvařit jídlo k večeři, ráno k snídani a ještě vydržet další den bůhví kolik hodin, než najdeme někde za hřebenem další pramen. Jsme z toho rozčarovaní a snažíme se šetřit a moc už večer nepít. Rozhodneme se vyškrábat na malý hřeben nad vesnici, na kterém stojí dvě zříceniny. Stavíme tady stan a z místa už vidíme, kudy druhý den musíme pokračovat.

Délka trasy: 20 km

Den osmý - ráno horor, odpoledne úleva

Ráno se vydáváme na cestu. Čeká nás převýšení 900 metrů po hřebeni. Není tu žádná cesta. Po drnech a kamenech to jde docela pomalu, docela často se zastavujeme a tu cestu proklínáme. Skoro spolu nemluvíme a já mám pocit, že jsem trasu špatně naplánoval a dávám si za vinu, že jsme kvůli tomu teď tak naštvaní, vyčerpaní a skoro bez vody. Ale dál jít musíme. Jediné zpestření cesty byly sem tam nějaké borůvky. Konečně jsme nahoře. Odtud vidíme, kudy přibližně pokračuje cesta, po které bychom se dostali zpátky na původně naplánovanou trasu. Tedy na část z ní. Chtěl jsem vidět jezero Tanie a spát u něj. Ale docela rychle si to rozmýšlíme, když vidíme všechna ta příkrá suťoviště a v dálce tím směrem slyšíme hřmění. Už vůbec nevěřím těm trasám v mapě, které jsou označené jako "planned". Minimálně bych čekal, že to je alespoň nějaká schůdná cesta, která prostě není značená turistickým značením. Asi to tak úplně není. Takže jezero Tanie nebude.

Asi hodinu po poledni nacházíme vodu a rozhodneme se ten den už nepokračovat. Navíc je to místo, kde je klid, nikde nikdo a je tu nádherný výhled. Nad místy, kudy bychom po původní trase šli, se celé odpoledne prohání jedna bouřka za druhou a jezero je pořád stejně v mracích. Říkáme si, že nakonec ta změna trasy byla alespoň k něčemu a že někde celý den v neznámém terénu, mlze a bouřce nemokneme a nebloudíme. Takže jen sledujeme, jak se v dálce válí po horách mraky, užíváme odpočinku a jídla, jelikož u zdroje vody můžeme zase vařit, jak se nám zlíbí. Jedinou vadou na kráse tu jsou všudypřítomná hovada.

Délka trasy: 5 km

Naše cesta vede kolem zřícenin nad Kistani a dál po hřebeni až nahoru

Zpětný pohled

Výhled ze stanu. Pozorujeme, jak se v místech původní trasy válí mraky

Den devátý - psi útočí

Dnes musíme z 3000 metrů opět klesnout do 1500 metrů. Cesta vede nejprve pozvolným klesáním po hřebeni. Potkáváme větší stádo ovcí a koz, procházíme okolo a najednou se ze stáda přiblíží dva rozzuřeně štěkající pastevečtí psi. Snažíme se co nejdále vzdálit od ovcí, ale psi jsou od nás už asi na tři metry a jsou ještě agresivnější, cení zuby a chystají se útočit. Snažíme se jim nekoukat do očí a ustupovat, ale nepomáhá to. Hůlkami je raději neprovokujeme. Naštěstí štěkot probudí pastevce v mikině GAP, který se najednou zvedá z trávy o kousek dál a na psy křičí, ať se stáhnou. Musí přijít až k nám, aby je uklidnil. Ptá se nás odkud jsme, je příjemný a omlouvá se nám. Cesta ze sedla Sanaghele pokračuje vlevo prudkým klesáním do údolí do vesnice Gudani. Při sestupu nám začíná být opět vedro a dostáváme se na silnici ve výšce 1500 metrů. Opět máme po několika dnech signál a píšeme domů. Máme namířeno do vesnice Roshka, chtěli jsme jít po modré turistické značce, ale vůbec se nám nezdá most přes řeku. Je rezavý a vypadá na spadnutí a proto se rozhodneme jít delší trasu po žluté. Z údolí opět stoupáme. Připadáme si jak blbci, že před hodinou jsme slézali jeden kopec a vzápětí se škrábeme do dalšího. Po cestě mě překvapují na několika místech v lese u cesty rostoucí žluté maliny. Neodoláme a cpeme se. V Roshce jsme kolem šesté večer a přicházíme k prameni, kde se zrovna k maršrutce shromažďuje skupinka Poláků. Všichni na nás čumí jak puk, takže jen nabereme vodu a jdeme za Roshku hledat místo, kde přespíme. Cestou potkáme ještě několik netrekařů, kteří dochází do Roshky z jednodenního výletu k jezerům Abudelauri. Jinak potoky v mapě zase vůbec neodpovídají tomu, co je v ní zakresleno, ale nakonec se jeden daří najít asi 3 kilometry za vesnicí, a tak tady dnešek ukončíme. Jsou za námi už i lesy a trochu se strachujeme, jestli by tu nemohli být medvědi. Naštěstí hned usínáme a na zvířata už nemyslíme.

Probuzení do zataženého rána. Překvapila nás tahle zvlněná oblačnost.

Chaukhi masív už je o dost blíž.

Délka trasy: 22 km

Den desátý - jezera Abudelauri

V noci mírně pršelo a probouzíme se do pošmourného rána. Náskok proti původnímu plánu trasy je tu stále a my dnes jdeme jen k jezerům Abudelauri pod masívem Chaukhi. Poprvé oblékáme nepromokavé bundy a dáváme pláštěnky na batohy, protože se vydatně rozpršelo. Déšť naštěstí pominul a přicházíme k jezerům. Nejprve míjíme větší zelené jezero. Vystoupáme o pár metrů výš, abychom viděli i modré. První, co vidíme, jsou ale 3 stany. Z toho 2 stany jsou značky Husky. Ondra říká, že podle stanu to budou určitě Češi, tak jde poslouchat blíž a slyší, jak ženská uvnitř česky předčítá nějakou knihu. No upřímně jsme si mysleli, že tam nikdo nebude, nebo že tam budeme první. Ale nevadí, místo pro stan si vybíráme pěkné a očekáváme, že se budou všichni balit a pokračovat dál, když je 10 ráno a počasí se umoudřilo. Po chvíli spoluobčané ze stanů vylézají a zjišťují, že se tam objevil někdo nový. Nedáváme nic najevo a zdravíme je jen "Hello". Nejsme zrovna ten typ lidí, co se rád druží jen kvůli tomu, že obýváme stejnou zemi. Oni ale zrovna jsou ten typ, sakra. Hlavně tedy otec skupiny. Jakmile zjišťuje, že jsme Češi, tak začíná smršť otázek, dotazů a poučování. Pána posléze nazýváme jménem "Vševěd". Vševěd říká, že mají také namířeno do sedla Chaukhi a přes Jutu do Stepantsmindy (starší název je Kazbegi), ale že předpovídají bouřky, tak tu celý den zůstávají a zkusí to až druhý den. Ptá se, zda máme mapu a poučuje, kudy podle mapy vede cesta nahoru. Počasí je až do odpoledne příznivé, neprší a na vrcholcích se ani neválí mraky. Odpoledne slyšíme v dálce hulákání dvou lidí, kteří se blíží shora od sedla. Halekají jako na lesy nějaké rádoby vítězoslavné pokřiky, zní to jako ruština. Trapnost nad trapnost. Mezitím se schyluje k bouřce a začíná dost pršet. I přes désť pořád slyšíme ty dva, jak řvou po horách. S končící bouřkou přicházejí k jezerům a rozpoznáváme, že to jsou Poláci a ne Rusové. Ochomýtají se kolem. Doufáme, že si stan nepostaví vedle nás, když je kolem ještě tolik míst pro stanování. Na takové rozeřvané Poláky a rádoby macha fakt nemáme náladu. Naštěstí se vrací o kousek dál a stan si rozdělávají jinde. Chvíli před koncem dne se zase zatahuje a v dálce hřmí. Zničehonic od Roshky přicházejí další lidé. Jsou dost hluční a ano - opět to jsou Poláci. Skupina mladých, tak okolo deseti lidí, co jde dost nalehko a oblečeni jsou jako do města. Nikdo z nich nemá snad ani bundu, nebo cokoli do deště. Hlavně, že budou fotky na instagram. Zase začíná dost pršet a navíc už je skoro tma, takže si říkáme, že jsou tihle lidi fakt trochu mimo.

Bouřka a silný déšť trvá celou noc, což se nám nelíbí, protože brzy ráno potřebujeme zabalit a vyrazit do sedla Chaukhi a dál do Kazbegi, kde máme rezervované ubytování. Docela se bojíme, protože je to při bouřce jedna rána za druhou a stanujeme na vcelku otevřené ploše v širokém údolí. V jednu chvíli nám připadalo, jako kdyby uhodil blesk do stanu Vševěda. Dokonce jsem vykoukl, abych se podíval, jestli jim nedoutná ze stanu...:D

Délka trasy: 4 km

Cesta od Roshky k jezerům Abudelauri

Modré jezero Abudelauri

Tady dnes stanujeme

Zrcadlení masívu Chaukhi v jezeře

Den jedenáctý - přechod sedla Chaukhi a dochod do Stepantsmindy

Vstáváme s rozedněním, těsně po tom, co přestává pršet. Děláme si rychlou snídani a balíme mokrý stan. Po šesté ráno vyrážíme, abychom byli za sedlem dříve, než se začnou tvořit zase bouřky a abychom nešli s Vševědovou grupou. Všichni ve stanech kolem jsou ještě zalezlí. Vševěda vidíme vylézat, až když jsme na protější straně jezera. Jejich stany vidíme ještě docela dlouho a žádný náznak, že by se balili a brzkým přechodem sedla chtěli uniknout případné bouřce a dešti, které se báli už den předtím...

Nástup k výškrabu do sedla Chaukhi je vcelku pozvolný. Tím ale sranda končí a čeká nás jedna z nejprudších turistických cest v celé Gruzii. Na nejprudších 1,3 km musíme zdolat převýšení 600 metrů, což je průměrný sklon přes 45°. Cesta vede v jemném suťovišti. Suť mírně prokluzuje pod nohama a výstup je o to namáhavější, navíc nic moc nevidíme, protože se sem valí zespodu mraky. Výstup touhle sekcí nám trvá 2 hodiny a před desátou jsme úspěšně nahoře. Dost to tu fouká a bude nejspíš jen pár stupňů nad nulou. Na druhé straně sedla je ale úplně jiné počasí, slunečno a žádné mraky v údolí. V sedle opouštíme oblast Chevsuretie a vstupujeme do oblasti Kazbegi.

Celkem prudce sestupujeme ze sedla do pěkného údolí, které se táhne až k vesnici Juta. Scenérie vcelku připomíná italské Dolomity. Za sebou slyšíme bouřku a nad masívem se stahují mračna, takže Vševědovi to s počasím a pozdním vstáváním moc nevyšlo a asi se plazili nahoru v dešti. Čím více se přibližujeme k vesnici, tím více turistů potkáváme. Tady už je hodně turistično, protože do Juty se všichni mohou dostat auty, nebo maršrutkou. Během cesty údolím jsme potkali více lidí, než za celou dobu na treku. Přicházíme do Juty a já zjišťuji, že se to tu za dva roky docela změnilo, byla postavena nová silnice a mnoho budov, takže se nedivím, že je tu teď mnohem rušněji (pozn.: V Gruzii jsem byl už před dvěma lety, konkrétně ve Stepantsmindě na půlmaratonu a v Jutě na výletě na kole).

Teď už nám zbývá jen dostat se z Juty po silnici do Stepantsmindy, což je asi 20 kilometrů. Chvíli koketujeme s tím, že se necháme odvézt, ale nakonec si řekneme, že ty ušetřené peníze raději projíme a další 4 hodiny na cestě už nás nezabijí, zvlásť když je to jen z kopce a po rovině. Poslední asi 4 kilometry jdeme po hlavní silnici (Georgian Military Road) a najednou cítím odporný zápach. Za okamžik ve škarpě vidím mrtvého sraženého koně, což byl jeden z těch nejošklivějších pohledů. Koukl jsem tam snad jen na vteřinu, ale oči toho koně si pamatuji ještě teď. Na silnici je celkem velký provoz a přicházíme do Stepantsmindy, kde je celkem rušno, určitě víc než si pamatuji z minula. Všude jsou Rusové a Poláci. V jednom z malých obchodů si kupujeme něco k jídlu a míříme do kopce směrem ke guesthousu. Chvíli ho hledáme, ale podle adresy a mapy ho nacházíme. Už tu na nás čekají a dostaneme pokoj v patře, hned vedle schodiště. Těšíme se, že se vyspíme.

Délka trasy: 32 km

Ráno vycházíme od jezer Abudelauri

Sedlo Chaukhi - ze zamračené strany jsme se vyškrábali nahoru

Výhled ze sedla Chaukhi

Stádo koní v údolí pod masívem Chaukhi

Masív Chaukhi z údolí

Den dvanáctý a třináctý

Ve Stepantsmindě trávíme ještě dva dny, jeden odpočinkový, druhý si uděláme výšlap pod Kazbek. Máme tu takový menší konflikt kvůli nočnímu klidu se skupinou Poláků a ostrou výměnu názorů s jednou Polkou z té skupiny, ale nebudu tady sprostý a ušetřím Vás toho.

Druhý den si tedy děláme výšlap přes vesnici Gergeti, dále kolem kostela Tsminda Sameba a pokračujeme do sedla Arsha a k ledovci Gergeti. Tam a zpět je to celkem 22 kilometrů.Potkáváme celkem hodně lidí po cestě nahoru i dolů, ale jsme překvapeni, kolik lidí si batohy a veškerou výbavu nechává vyvézt na koních nahoru. Na jednu stranu je to přivýdělek pro místní, na druhou stranu nám to připadá jako lenost ze strany turistů a utrpení pro koně. Celkově je tu několikanásobně víc turistů, než před dvěma lety.

Délka trasy: 22 km

Tsminda Sameba v ranních paprscích

Tsminda Sameba

Výhled na Kazbek z našeho z ubytování

Cestou k ledovci Gergeti

Den čtrnáctý - návrat do Tbilisi

Ráno odcházíme z ubytování a míříme ke stanovišti maršrutek dole v "centru". Vidíme jednu, která jede do Tbilisi, tak se k ní hned hrneme. Do "zavazadlového prostoru" si dáváme batohy jako první a usedáme dovnitř. Čekáme až se maršrutka naplní. Když je plno, přijde k autu řidič a babka, která od každého kasíruje 10 lari. Pan Řidič vypadá jako Faltýnek a jelikož rádi pojmenováváme lidi, už mu to zůstalo. Jízdu sdílíme se dvěma Poláky, dvěma Francouzi a zbytek jsou nejspíš Gruzínci a Rusové. Sedíme vzadu, je nám horko a nemáme tu žádné okno, co bychom mohli otevřít. Tam, kde je nejbližší okno, sedí nějaký gruzínský děd a skoro celou cestu do Tbilisi s ním bojujeme o to, aby ho nechal aspoň trochu otevřené. O alespoň otevřenou škvíru bojujeme jak my, tak i Francouzi a Poláci, ale dědovi se asi nelíbí vlající záclonka.

Do Tbilisi přijíždíme asi za 2,5 hodiny na autobusové nádraží Didube, kde si připadáme jak v jednom velkém špinavém mraveništi. Využíváme místní veřejné záchodky, což je opravdu zážitek. Nedovedu si představit tam vykonávat velkou potřebu vedle ostatních do děr v zemi.:D Raději rychle na metro a do centra. Vystupujeme ve stanici Rustaveli a máme hlad. Nechce se nám nikde hledat slušnou gruzínskou restauraci a čekat na jídlo, takže neváháme a využíváme místní mekáč, který je hned u metra. Říkáme si, že v Tbilisi máme ještě jeden den a místní jídlo si užijeme ještě na večeři a druhý den také. Po jídle se jdeme ubytovat tam, kde už jsme byli jednou po příletu. Takový malý hostel v boční uličce, kousek od jedné rušné ulice v centru. Večer jdeme do této ulice na večeři do restaurace Vejineli, kde jsme byli už v den příletu a byli jsme spokojeni a ceny byly adekvátní. Po večeři se jdeme projít po městě a když se vracíme do uličky k hostelu, překvapí nás jedna Asiatka u domu, kde visí cedule "Masáže" a syčí na nás a začíná šeptat něco, čemu nerozumíme. Zní to jako "Tss-tss-Čikatsí?". Ondra se k ní otáčí a já mu říkám: „Ježiš, nemluv s ní!" Zasmějeme se tomu a jdeme spát:)

Den patnáctý - Opět v oblíbené restauraci

Poslední den v Tbilisi nic moc neděláme. Dopoledne couráme po městě, ale není mi moc dobře z horka, takže se vracíme do hostelu a spíme. Asi toho na nás bylo za ty dva týdny hodně. Večer jdeme na večeři opět do naší oblíbené restaurace, už nás tam vidí potřetí, a tak se na nás obsluha usmívá. Restaurace je v takovém hezkém vnitrobloku vedle menší synagogy. Venku je ale pořád šílené vedro a dusno, což mi zrovna nepomáhá a chuť k jídlu velkou zrovna nemám. Obsluha nám přináší jídlo a víno. Moc tomu tentokrát nedám, dojím sotva polovinu a je mi zase špatně. Mám nějaký návaly a říkám Ondrovi, že mi není dobře a jdu si lehnout radši do hostelu, když je to jen přes ulici. Ať zaplatí a přijde za mnou. Zvedám se, udělám pět kroků, zatmí se mi, kolabuji a padám na zem do jediné louže pod okapem. Vnímám jen tak napůl, sbíhá se ke mně několik lidí ze všech restaurací ve vnitrobloku a způsobuji pozdvižení. Kdosi mě chytá za nohy a dává mi je nahoru a Ondra mi dává napít vody. Přibíhá nějaká paní v šátku, která vypadá spíš jako čarodějnice a dává mi na ruku tlakoměr a měří mi tlak. Ukazuje mi na displeji hodnotu 80/50 a já nevěřícně koukám. Potom mi někdo dává tabletu kofeinu a paní nahaněčka z restaurace mě hladí na hlavě. Já už ani nevím, kdo všechno tam je a pomáhá mi. Majitel hotelu, patřící k restauraci, mi dává lahev vody a nabízí mi, ať si jdu lehnout na recepci do hotelu, než přijede záchranka. Tak si tam celý mokrý z kaluže lehám a doktorka se sestrou je tu za chvíli, už je mi lépe. Změří mi tlak a hladinu cukru, sepíší se mnou zprávu a ptají se, jestli chci do nemocnice. To odmítáme, protože za nějakých 6 hodin musíme na letiště a brzy ráno nám letí letadlo. Po odjezdu záchranky tu ještě chvíli ležím a když cítím, že už je to dobré, tak jdeme zpátky do hostelu. Ještě cestou děkujeme obsluze z restaurace, že se o mě postarali.

Den šestnáctý - odlet z Gruzie

Kolem druhé v noci už jdeme na autobus ke stanici metra Freedom Square, který nás odváží na letiště. Odlétáme opět s Turkish Airlines s přestupem v Istanbulu, kde na lavičkách v hale pospáváme. Po poledni našeho času jsme doma v Praze.

Shrnutí

Jsme rádi, že jsme si naplánovali trek v místech, které nejsou ještě turisticky tolik známé a kde příroda je téměř nedotčená. I za cenu toho, že občas musí člověk improvizovat a ne pokaždé jde po značené cestě. Během treku jsme spali ve stanu, kromě jedné noci v půlce cesty, kdy jsme si dopřáli guesthouse s polopenzí. Vařili jsme si instantní jídla, ráno to byla ovesná kaše a káva. K obědům a večeřím instantní těstoviny, instantní polévky a instantní bramborová kaše, ke které jsme první dny přikusovali trvanlivý salám ze supermarketu v Tbilisi. Z téhle stravy jsme měli občas zažívací potíže a po příjezdu domů jsme byli o 5 kilo lehčí.

Celkem jsme ušli 180 kilometrů. Nastoupali jsme 13 100 metrů, klesání bylo 13 300 metrů. Nejvyšší bod na trase bylo sedlo Atsunta (3500 m) a nejnižší bod u Anatori (1375 m). Trek jsme šli na přelomu července a srpna a počasí bylo vcelku stabilní, většinu dní pálilo sluníčko a bylo velmi teplo, posledních pár dnů byly v horách hlavně odpoledne a v noci časté bouřky.

Mapa naší trasy (vyznačena modře) z Omala (vpravo) do Stepantsmindy a pod Kazbek (vlevo)

ÚSEK 1

ÚSEK 2

ÚSEK 3

ÚSEK 4

ÚSEK 5

Ještě si dovolím takovou poznámku. Naše cesta končila v oblasti Kazbegi, kde je turistů už vcelku hodně. Před dvěma lety jsem byl v Kazbegi poprvé a když to porovnám, hodně se změnilo. Vyrostlo tu dost nových domů, silnice jsou rozšířeny a dostavěny tam, kde předtím nebyly. To dává větší možnosti, jak se sem dostat a tím pádem je tu i více lidí. V srpnu, když jsme byli u kostela Tsminda Sameba, sem vedla ještě jen prašná cesta. Od podzimu mohou auta až přímo ke kostelu po asfaltce, trochu to tím ztrácí kouzlo. Stalo se z toho spíš takový instagramový místo a apeluji na vás, ať nejezdíte na taková místa jen kvůli rádoby cool fotce v klobouku, nebo fotce, kde jste zabaleni do deky a něco předstíráte. Chci podotknout, že instagram sám mám. Nikdy ale nedělám výlety za fotkou. Fotky jsou pro mě takový bonus ke všem zážitkům. Tu dovolenou, cestu, nebo prázdniny si užijte a s někým se pak o všechny ty zážitky podělte, jako třeba já teď tady s vámi. Pózování na insta žádný příběh neřekne.

Tipy

Horská sedla překonávejte pokud možno hned ráno, dokud nehrozí bouřky. Pak se může stát, že čekáte tak dlouho jako Vševěd a nakonec vás déšť stihne, když nejmíň chcete.

Z túry jsme si vzali hlavně to, že je asi lepší brodit řeku ráno při nižším stavu vody a nezapomenout na to, jako v našem případě. Jinak to může skončit špatně a každý nemusí mít štěstí jako my. Ve vodě stačí špatně šlápnout na kámen a už vám proud podsekává nohy.

Po cestě je vcelku hodně potoků a pramenů, ale ne vždy jsme vodě úplně věřili a proto je dobré mít s sebou nějaký filtr na vodu, my používáme filtr Sawyer mini. I tak si nezapomeňte s sebou vzít probiotika, já je nechal v Praze.

Peníze si pokud možno vyměňte až ve městě a ne na letišti, kde je horší kurz. My tam měnili jen něco málo, abychom se dostali do centra. Ve městě jsou směnárny na každém rohu, takže s výměnou není problém.

A nebojte se vyrazit na trek do Gruzie.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 9 x Velmi praktické!

📷 15 x Krásné fotky!

😂 1 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 13 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal scaligero_

Cestopis byl naposledy aktualizován 2018-12-13T01:48:32+01:00

scaligero_ procestoval 21 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

7 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jiří

před 4 lety

Ahoj. Díky za prima čtení, možná se nechám inspirovat a v srpnu/září to zkusím také. Dovol mi dva dotazy. Jak se šlo v trailových botách v tomto terénu s těžším batohem? Já si asi nakonec vemu pevné kotníkové pohory kvůli zlobivému kotníku, ale zajímalo by mě, jak to šlo. A ubytování v guesthousu jste řešili dopředu přes booking?

Děkuji Jirka