Hakuna Matata!

Po Asii a Jižní Americe se Afrika tak nějak nabízela. Nejsem velký fanoušek fauny, natož té africké, ale říkám si, že vidět lva či žirafu v přirozeném prostředí může být fajn. Ano, vím, že se na ně můžu podívat i v zoo a nemusím proto cestovat kamsi do tramtárie, babi. Mrknu na akční letenky a v nabídce Keňa a Jižní Afrika. Znalostí o tomto kontinentu moc nemám, a tak googlím nějaké fotky. Jižní Afrika se zdá dost civilizovaná, a tak kupuju zpáteční letenky do Nairobi.

S nadšením blížící se další cesty zjišťuju první info. I když Keňa patří na africkém kontinentu k těm stabilnějším, stále je zde vysoké bezpečnostní riziko. Ať už loupeže, přepadení či ozbrojeného únosu, tak byrokratické místní zkorumpované policie. A to nemluvím o tom biologickém - nákaza komárem je snad nutností. Jen si vybrat mezi malárií a žlutou zimnicí. Nadšení ze mě trochu opadá, přesto se pouštím do vyplňování víza. Než člověk vyplní všechny položky včetně příbuzného z pátého kolene a velikosti boty, chce si to vzít alespoň půl dne dovolené. Součástí žádosti je i nutnost přiložení zpáteční letenky, itineráře celé cesty, rezervace ubytování a zvacího dopisu. Systém tyto dokumenty sice vyžaduje, ale jejich pravost dle zkušenosti nijak neověřuje. Po zaplacení 55 dolarů hláška že vízum je povinné, ale samotný vstup do země není zaručen, a záleží pouze na místním úředníkovi, vyloženě potěší. Každopádně vízum je do 24 hodin na mailu (je lepší použít nějakou světovou doménu jako třeba gmail.com - náš seznam.cz, email.cz apod. nemusí být pro keňskou správu dost dobrý a vízum nemusí přijít). S vízem už se plánuje lépe a obava z vysokého risk factoru pomalu odeznívá. Možná se i začínám trochu těšit. Až teda do chvíle, než mi Turkish Airlines oznámí, že ruší oba naše lety. Pokus o přebookování na stránkách je neúspěšný, protože prý není místo, i když znovu koupit letenku si můžu. Nechápu. A tak v jednu v noci (z důvodu domnělé menší vytíženosti) volám infolinku. Po asi hodinovém telefonátu znuděnému a unavenému turkovi diktuju číslo rezervace a čísla požadovaných letů o den později, když mě zklame baterka a hovor se přeruší. To už vážně uvažuju, jestli mi ten nahoře nedává znamení (a ne jedno ty slepá), že máme zůstat doma a na celou cestu se vykašlat. Pak si ale vzpomenu na motivační citáty typu "No pain, no gain.", " Cesta k úspěchu je vždy trnitá" a podobné, a tak v 6 ráno zase trpělivě vyzváním na infolinku. Po nějaké hodince a půl se mě ne o moc čilejší turek ptá, jestli nechci let na ten stejný den. Nějak mi uniká smysl toho zrušeného, ale ano, pokud je to možné v ten samý den, budu ráda. Už mi ale neřekl, že v ten samý den poletíme jen do Istanbulu, do Nairobi až fakt ten další. A tak musíme plány zase trochu překopat.

Víza máme vyřízená, očkování je povinné jen na Covid. Proti žluté zimnici je nutností jen při cestě ze země s výskytem této nemoci, což ČR rozhodně není. I tak jsme ho v rámci naší vlastní bezpečnosti chtěli podstoupit, ale pro světový výpadek vakcíny si budeme muset vystačit s tropickým tričkem a sprejem s vysokou koncentrací DEET, které na poslední chvíli nakupujeme. Už zbývalo jen dořešit pojištění a data. Náhodně jsem objevila appku Airalo, kdy lze ještě z pohodlí domova koupit a aktivovat eSIM dané země. Na výběr je několik balíčků asi 170 zemí světa různých velikostí a časových platností. Po příletu do dané země se po prvním připojení k místní síti data automaticky aktivují. Je potřeba jedině telefon s podporou funkce eSIM, což už má dnes každý novější telefon. Lze stáhnout několik eSIMek a libovolně přepínat podle aktuální polohy. Perfektní vychytávka, která bezvadně funguje. Akorát je potřeba mít na paměti, že po skončení platnosti (nebo vyčerpání dat), i když je zakoupený další balíček, je potřeba ho aktivovat a k tomu jsou nutná data či wifi. Když totiž data dojdou uprostřed parku nebo v kempu, kde není ani wifi, dochází k neurotickému pnutí (ověřeno).

Nezbytnosti vyřízeny, a tak v osm ráno odevzdáváme služební telefony a něco po půl deváté jednoho říjnového rána už sedáme na brněnském nádraží do Flixbusu, abychom ve dvě stihli letadlo do Istanbulu. Letenky byly sice koupeny jako garantovaný přestup, ale při layoveru více než 24 hod je potřeba zavazadla vyzvednout a udělat znovu check-in. Tahat se s velkým báglem po Istanbulu se nám ale fakt nechtělo. Ještě že jsme se na toto cíleně dotazavali u check-inu, jinak už bychom naši bagáž už asi nikdy neviděli. A tak nás paní odbavila rovnou na oba lety s tím, že batoh (snad) uvidíme za dva dny v Nairobi. Paráda. A tak po 2,5 hodinovém letu, kde jsme dostali i teplé jídlo (v dnešní době už se to příliš nevidí) jen nelehko hledáme bus z letiště. Stanoviště společnosti Havaist, která jezdí do centra co 20 minut, se nachází hned před příletovou halou. Platba kartou přímo v buse bez nutnosti rezervace a cena 3 dolary za 60-90 minutovou jízdu dle provozu činí cestu do centra až překvapivě snadnou. K hotelu Seahouse Suite nám zbývají necelé 3 kilometry, a tak nám menší procházka po prosezeném dni přijde vhod. To samozřejmě nechápe místní taxikář, protože cesta městem je prý velmi nebezpečná a jediná možnost jak přežít, je využít jeho služeb. Měl o nás takový strach, dobračisko jeden, že nám nabídl tu úplně nejnižší možnou cenu za odvoz. A my se přesto vydali do džungle velkoměsta po svých. Sebevrazi. Cestou k hotelu jsme v ulicích centra, kde se ze všech stran linula živá melodická hudba, vyzkoušeli Sütlaç (rýžovou kaši) a tavuk dőner (kuřecí kebab), tradiční přeslazený čaj, ještě tradičnější tureckou kávu (ne našeho turka, ale toho pravého vařeného v džezvě na rozehřátém písku), pistáciovou baclavu i Ayran (jogurt ředěný vodou, osolený a ochucený kořením). Po skvělé tečce za cestovním dnem jsme byli schopní s sebou tak akorát plácnout do postele.

Po ranní kontinentální snídani na terase s výhledem na Marmarské moře jsme se vydali na toulky starou čtvrtí. Všechny hlavní atrakce jsou nedaleko, a tak navštívit Hagiu Sofiu, vež Gelata, Modrou Mešitu Sultána Ahmeda či Cisternu Yerebatan je možné klidně i za půl dne. Všude se ale táhnou dlouhé řady, takže on-line zakoupené lístky jsou v časové tísni nutností. My patříme spíše k externím observátorům a obdivovatelům místní architektury, a tak nám stačila návštěva pouze Cisterny. Dříve (někdy za vlády Constantina II. kolem roku 350) se tyto prostory využívaly jako zásobárna pitné vody, ze které čerpalo celé město. Využívá se dodnes, i když už pouze do místních fontán a lázní. Na tu dobu neuvěřitelné technologické zpracování, vlhkost, ozvěna padajících kapek i magické nasvícení soch místního umělce, které však nemají se samotným místem nic společného, dodávají cisterně neuvěřitelné kouzlo a určitě stojí za návštěvu. Další zastávkou je Grand Bazar - kryté tržiště, kde je k sehnání fakt všechno. Vůně parfémů, vonných tyčinek a koření mísící se s barvami a nejrůznějšími vzory koberců a pozlaceného interiéru, v kombinaci s neustále pokřikujícími a vnucujícími prodavači s davy kupujících jsou tak intenzivní, že radši rychle hledáme cestu ven a jdeme do klidné stylové kavárničky na dýmku a kafe. Trochu (někdo i více) oblenění se v pozdní odpoledne vydáváme na bus zpátky na letiště, abychom po osmé hodině večerní usedli do letadla, které nás nad ránem vyplivne v keňské metropoli.

Cisterna Yerebatan

Pohodička...

Mešita Sultána Beyazida II.

Blue Mosque

Očista nutná (a v horku i příjemná)

A tady začíná naše africké safari. Nairobi. Už z pasové kontroly mám strach. Vyhazuju poslední plastové pytlíky do letištního koše (za pašování igelitu zde hrozí snad vyšší trest než za pašování drog) a jdu k okýnku. Víza, pojištění, zpáteční letenku, rezervace hotelů, itinerář cesty, zvací dopis, Covid pass, příjezdový formulář, jejich speciální covid QR, pasy i výpisy z bankovních účtů (ano, i taková zněla doporučení) jsem měla pečlivě nachystané. No týpek se podíval na vízum, pas, jeden pohled do kamery a sken několika otisků prstů a bylo hotovo. Teda tak rychlé to nebylo, protože "No rush in Afrika" poprvé. Každopádně razítko v pase máme a teď už oficiálně Karibu in Afrika! Potřebujeme nějaký cash na taxíka, tak vybírám v prvním bankomatu (bez poplatku keňský šilink vydává DTB). Bankomat v malé místnůstce, ve které leží bezďák moc důvěry nebudí, ale my ty prachy fakt potřebujeme. Bezďák si nás nevšímá, ale další pochybné individuum pravděpodobně ženského pohlaví, představující se jako "travel service", už ano. Tak prý náš hotel před dvěma týdny zkrachoval a ona nás může hodit do jiného. Máme to na ty spasitele ale štěstí, co? Když službičku velmi důrazně odmítáme, jde z ní strach, ale opět přežíváme. Data fungují, a tak bereme Uber k Bienvenue Delta Hotel. Hned u letiště nás vítají pasoucí se zebry - takhle volně u cesty je to fakt zvláštní. Vlastně jsem pochybovala celé ty dva týdny (než jsme je na cestě zpět potkali znovu na skoro stejném místě) jestli tam vážně byly nebo to byl jen únavový blud. Náš hotel je v provozu, v což jsme, vzhledem k potemnělému vylidnělému městu i hotelu, kde nesvítila jediná žárovka či okno, moc nedoufali. A dokonce funguje i recepce. První dojem ale teda nic moc - ošoupané staré vybavení, špína a močí zavánějící toalety v nás vyvolávají spíš úzkost než radost ze šťastného příletu. Ale i přes klasický odpolední check-in (že mají volné pokoje už není zase tak překapující) nás ubytují i v tuto velmi brzkou ranní hodinu, a tak si ten dojem trochu vylepšují. Jsme unavení, a představa, že v tomto stavu hledáme něco dalšího mě děsí víc než nějaký pavouk v posteli. A třeba bude samotný pokoj lepší.

Nebyl, ale odpočatí po 3 hodinách spánku, kdy jasné africké sluneční paprsky dodaly místu o něco veselejší barvy, odér moče zůstal v suterénu a pavouk jen v koupelně, už to tak tragicky nevidíme. A my přece chceme zažít tu pravou Afriku, žádná turistická pozlátka. A tak věci sice balíme, ale jen na první výlet. Bereme Ubra a nějakých 15 kilometrů jedeme do sloního sirotčince Sheldrick Wildlife Trust. Návštěva je možná každý den mezi 11-12 hod. a ke vstupu je potřeba lístek. Ten lze koupit pouze online a v dostatečném předstihu, protože se rychle vyprodají agenturami, které si pak účtují násobek. Koupeno jsem měla 2 měsíce dopředu, a tak se v této polední hodince seznamujeme se všemi členy sloní smečky, kteří byli zachráněni z rezervací po nějakém zranění či nemoci a jsou aktuálně v ošetřování. Nejdříve si jdou pro mléko z flaštičky s dudlíkem (pitný režim je až 24 l mléka denně) ti úplně nejmenší, nejroztomilejší, kteří se hašteří choboty a koupou se v blátě, nakonec se ukazují i ti starší. A soudě podle rozjařeného pobíhání se na nás dokonce i těší. Chtějí si hrát, a tak často zavítají až přímo k návštěvníkům pro nějaké to pohlazení. Je potřeba si ale dávat pozor, protože co je u slonečka přátelské pošťouchutí, může být u člověka crush syndrom. Až jim kondice dovolí, vozí je ošetřovatelé na několik hodin denně k nové smečce, aby se před vypuštěním na trvalo trochu oťukali. Nikdo prý neměl s adaptací na novou rodinu potíže. 5 let po vypuštění je jejich život sledován pouze na základě pozorování jejich individuálních znaků, bez nějakého čipování. Záslužná činnost, kterou těmi 15ti dolary vstupného rozhodně stojí za to podpořit. Sirotčinec je celkem z ruky, a tak se trochu obáváme cesty zpět. Zkouším Uber a svítí mi jediné autíčko. Ano, přesně to, se kterým jsme sem přijeli a řidiči se nevyplatilo jezdit prázdnému zpět. A tak se sám pasoval do role našeho dvorního řidiče pro dnešní den. To se hodí, aspoň nemusíme s prosíkem obíhat samé soukromé jeepy a agenturní minivany. A tak se po sotva dvou hodinách na podzimním africkém sluníčku vracíme s popáleninami prvního stupně zpět do města na první obhlídku. Je potřeba se zchladit, ale sehnat točené je nadlidský úkol a za každou radu se tu tvrdě platí. Afričani jsou milí, ochotní, úslužní, ale ne zadarmo. Kupujeme aspoň plech, který si chceme v klidu vypít někde na lavičce v parku. Nemožné. V centru není jediné lavičky, jediný park s trochou zeleně je trvale zabrán skupinou místích, se kterými se fakt družit nechceme, a mzungové (svahilské označení bělochů či tuláků) jsou pro místní jako chodící bankomaty. A tak sotva sedneme na obrubník a otevřeme keňského Guinesse (fakt dobrý), už se ze všech stran hrnou. Nejen žebráci, ale i normální lidé, co si chtějí nejdřív pokecat, pak dostat pivo (nebo aspoň lok) či nějaké drobné. Je to hrozně otravné a doslova na každém kroku, tak pivo nakonec dopíjíme za chůze se snahou ho před veřejností ukrýt. Samotné město za moc nestojí, nic zajímavého tady není a různá individua mu vůbec nepřidají. Vlastně vůbec nestojí za návštěvu, ale jako výchozí bod se na pár dní dá vydržet.

No aspoň že v tom mají soudruzi jasno...

Baby elephant

Made in Kenya!

Sheldricks Wildlife trust

Následující den opět využíváme služeb Ubera a vyrážíme na dopolední exkurzi Mbuni Coffee farm. Farma je mimo hlavní tah a samotný řidič se tváří, že v životě neslyšel o pěstování byť jediného zrnka kávy. Natož o celé farmě. Když sjíždíme z asfaltové cesty do terénu, kam nás vede GPSka a kde spodek Peugeotu drhne o šutry na každém metru, už poněkolikáté se nás nejistě ptá, jestli jsme si tím cílem opravdu jistí. Bylo vidět, jak toho kšeftu lituje, a tak se nám ho sželelo. Měli jsme ještě trochu času, podle map už by to nemělo být daleko, a tak nabídku, že dojdeme po svých s vděkem přijmul. Najít bránu fikaně zastrčenou byl oříšek, ale za odměnu nám místní asi vrátný nadšeně ukazuje to nějvětší avokádo, co jsem kdy viděla. Prý ke kávě rozjíždí nový business. Na farmě jsme úplně sami, a tak se nám Dunken, jeden ze synů vlastníků, může plně věnovat. Provádí nás kávovými plantážemi, vysvětluje, jak se zrna pěstují, zpracovávají, suší, třídí i praží a ukazuje nám svoji techniku snad ještě z první světové. Keňa je kávová velmoc a právě kafe je hlavním vývozním artiklem (hned za ním je čaj, ovoce/zelenina a květiny). Káva je ostatně i na keňské vlajce - zelená jako nezralý plod, červená jako ten zralý, bílá jako zrno nepražené a černá jako roasted. Najít v zemi dobrou kávu je ale problém, protože většina produkce je určená na vývoz. Nakonec si sami upražíme vlastní porci kávy, kterou nám Dunkan spolu s muffinkem naservíruje na terase nad plantáží a ochotně odpovídá na všechny naše všetečné dotazy nejen o kávě, ale i o životě v Africe obecně. A jako vzpomínku nám zabalí balíček voňavých zrn s sebou (a který já teď právě při psaní ochutnávám). Pro milovníky tohoto lahodného moku je návštěva zkrátka povinností.

Pěstujeme...

Diskutujeme...

Odslupkováváme...

Pražíme v malém...

Pražíme ve velkém...

Chladíme...

Protože máme dobrý čas, ještě stíháme odpolední prohlídku největšího slumu v Nairobi. Prohlídku Kibery člověk nechce z bezpečnostních důvodů absolvovat sám, a tak na jednu odpolední zamlouvám průvodce přes neziskovou organizaci, abychom podpořili rozvoj místní komunity. Cestou mi píše průvodce, že už je na místě, ale že nemusíme spěchat, protože přece "No rush in Afrika". Úplně jiné nastavení mysli než jsme zvyklí. Čas tady prostě plyne jinak. Sraz máme v nákupním centru, odkud veřejnou dopravou namačkaní jak sardinky v konzervě míříme ke slumu. Průvodci jsou dva učitelé místní školy, kteří přímo v Kibeře žijí. Dnes ale mají dbát na naši bezpečnost. Takoví sekuriťáci, které bychom přerazili párátkem. Popisují nám, jak se žije 200 000 lidí na 4 km2, jak v jednom plechovém domě bydlí klidně 8 lidí, kde děti spí na kuchyňské lince nebo jak chodí na veřejné toalety, protože doma žádnou nemají (dle zápachu okolí si o jejich využívání nedělám iluze). Bavíme se i o vzdělávání (děti chodí do školy už od 4 let a výuka probíhá v angličtině), zdravotní péči (tu mají, ale nijak valnou) nebo pojištění (to nemají vůbec). Většina lidí tuto chudinskou čtvrť nikdy neopustí a celý život prožije tady. Procházíme hlavní třídou, kde probíhá veškerý business (jenom ten legální, nelegální je schovaný v uličkách za tiché tolerance policie) a bezpečně se rozhodně necítíme. Pomáhá, že kluky místní znají, a tak nás většina míjí bez povšimnutí. A když už se někdo přiblíží, hned ho odstrkují pryč. Občas je ale i na nich vidět nervozita. Fotit osoby se nesmí, lidé si prý myslí, že pak fotky u nás prodáváme k nějakému nekalému obchodu s lidmi. Místo to není příjemné, všude odpadky, splašky a špína, ale díky kozám, které z odpadků vyjídají zbytky to tam smrdí o něco míň než bych čekala. Prohlídku končíme v místní škole. Než se dostaneme do lavic, musíme vyšlapat několik pater po rozpadlém schodišti, kde zakopáváme o kusy rozdroleného betonu nebo drátěné výztuhy. Takové naše staveniště, kam může jen osoba povolaná s bezpečnostním vybavením. Samotná třída vypadá úplně stejně, jen u stěny stojí tabule s malou násobilkou. Ve škole nás doprovází i prďolové, kteří nám zatancují a pak se jeden po druhém představují. Děti jsou zlaté. Vysmáté, spokojené a spontánní, a tak se na nás vrhají a chtějí se pomazlit. Z návštěvy máme dobrý pocit, protože byla vidět upřímná vděčnost, že jsme přišli a aspoň trochu pomohli k lepším zítřkům. Po celém dni jsme utahaní, a tak cestou zpět kupujeme kuku choma (grilované kuře), něco na spláchnutí a jdeme přemýšlet, co následující den. Šplhat na Mt Kenya (3 825 m.n.m) se nám nechce, Národní park Nairobi si necháme ujít, protože na safari jedeme následující den a Kakura Forest nás moc nezaujal (tady je to hit, ale nám les není zase tolik vzácný). A tak bookujeme školu vaření.

Kibera slum

Taneček dětí

Zlatíčka

Kozy spásající zbytky

Butik sp oslední módou

Školní třída

Sraz máme naštěstí až po poledni. Naštěstí, protože na snídani v hotelu si musíme nějakou dobu počkat. Objednáváme si to samé už 3. den, protože domluva, byť anglicky, je tady prostě složitá, a tak si s párkem a vaječnou omeletou v klidu pár dní vystačíme. Dnes ale asi bude něco speciálního, protože hodina pryč a stůl prázdný. Příprava probíhá v pomalém tempu neorganizovaným pohybem po celé kuchyni, až se po dvou hodinách konečně dočkáme. A máme vajíčka s párkem. A to jsme v jídelně celou dobu sami, ale prostě No rush in Afrika again. Po snídani jdeme nakoupit na Masai Market - tržiště s řezbářskými a jinými ručními výrobky pod širým nebem. Trh je barevný, pestrý, některé věci jsou i pěkné, že by se člověk rád podíval, ale zase jsme jak pěst na oko, tak na nás každý pokřikuje a nutí nás si něco (nebo spíš všechno) koupit. Tlaku neodoláme a nakonec bereme podtácky, které vlastně ani nechceme.

Masai Market

Suvenýr máme, a tak nás starý dobrý Uber veze na meeting point s naší hostitelkou Josephine. Poprvé se nás schází víc, a tak se po seznámení s rakouským párem na dovolené, angličankou pracující v Keni pro neziskovku šířící osvětu nižší spotřeby cukru (údajně má stejné množství jejich cukru vyšší kalorickou hodnotu než ten náš) a další angličankou a američankou na dovolené, vydáme nakoupit suroviny na trh. Už samotná cesta pověstným matatu autobusem je zážitek. Náhončí u otevřených dveří barevného autobusu láká cestující dovnitř za řvoucí hudbou jak na našem slušném fesťáku. Každé matatu má své téma - nejoblíbenější je tady asi Chelsea, ale i několik motivů La Casa de Papel jsme potkali. Pro naši partu zážitek, tak tasíme foťáky. Pro Afričany cesta s takovým množstvím bělochů asi taky, a tak tasí ty svoje. Slušný party bus - říkám Josephine. Prý houby party bus, toto je standardní městská hromadná, party busy mají jiné, s blikajícím osvětlením a obrazovkami. Jsem ráda, že vystupujeme, party bus bych asi nedala. Na trhu Kangemi market s ještě třeštící hlavou kupujeme čerstvé suroviny, ze kterých budeme vařit. Trh je na okraji města, kde na turisty nejsou úplně zvyklí, a tak vzbudíme trochu rozruch a "hey, mzunga" slyšíme ze všech stran. S plnými taškami se přesouváme k Josefínce domů, kde společnými silami se zapojením všech smažíme chapati (taková indická palačinka), připravujeme mukino (kaše ze sladkých brambor, hrášku, škrobovitých banánů a vařené kalokázie) a kuře (překvapivě tady patří k těm "lepším" jídlům). Večeři zakončíme africkým čajem - dost podobný tomu anglickému, akorát ten africký tvoří ze 2/3 mléko, takže o názvu "čaj" by se dalo polemizovat. Za tmy se vracíme na hostel, v ulicích pusto prázdno, protože kvůli bezpečnosti ani samotní (ti slušní) keňané po západu slunce na ulici raději nevychází.

Matatu

Náhončí

Babka zelinářka

Pracovní morálka

Kangemi market

Ráno si dost přivstaneme abychom pobalili všechny věci, protože v 8 nás má vyzvednout Ben na safari a my po zkušenosti s minulou snídaní nechceme riskovat prázdné žaludky. Plánování safari zabralo vůbec nejvíc času. Původní idea půjčení auta a projetí parků na vlastní pěst brzy padla jednak kvůli přemrštěné ceně vozidla, jednak kvůli představě jak odháním blížícího se lva, zatímco Laďa vyměňuje kolo při případném defektu. I když technicky to možné je, omezení pro jednotlivce nejsou (ale doporučují se minimálně 2 osoby z výše zmíněných důvodů). Jen některé parky vyžadují auta s náhonem na všechny čtyři, což zase výrazně navyšuje cenu. Jiní batůžkáři zase doporučují veřejnou dopravu – přijet matatu (za celou dobu jsem neviděla jediný) k bráně parku a tam si „jednoduše“ zaplatit průvodce s autem nebo doplnit nějakou skupinu. Jsem ráda, že vyhrála lenost a komfort, protože po hodinových trasách, které by se pro četnost dopravy mohly vyšplhat až ke dnům bychom přijeli do země nikoho – u brány je fakt jen hlídač, pokladní a někdy pár Masaiů snažících se prodat suvenýry za neskutečné prachy. Takže po zvážení všech faktorů byla tour přímo z Nairobi jasná volba a zpětně bych neměnila. Výhodou je určitě úspora času při přesunech, které jsou pro obrovské vzdálenosti dlouhé a únavné, cena (je mi jedno, jestli ve vozidle sedíme ve dvou nebo v sedmi) a k nezaplacení jsou i služby řidiče/guida, který je jednak ve spojení s jinými posádkami, takže pokud se objeví někde v houští třeba gepard, víme o něm, jednak je schopný rychle a relativně efektivně řešit technické (i jiné) potíže, kterých na naší cestě nebylo málo. A ke všemu je bezednou studnicí informací. Navíc součástí týmu je i vlastní šéfkuchař – každá posádka si veze svého, který pouze jí v kempech vaří z vlastních zásob – a kdo se může pochlubit osobním kuchtíkem, že. No, jet po vlastní ose, umřeli bychom hlady. V kempech kromě malého baru s pitím není k dostání vůbec nic. A nějaký obchůdek v rezervaci taky nečekejte. Cena takové výpravy je neuvěřitelně variabilní, záleží hlavně na typu ubytování. Je možné klidně bydlet v luxusní lodgi, ke které se dopravíte vrtulníkem. My vybírali trochu ekonomičtější variantu tented campů. Jsou to buď obrovské soukromé stany s betonovou podlahou, postelemi, vlastními toaletami a koupelnou s teplou vodou i elektřinou nebo klasické zděné pokoje. Kempy v divočině jedou na vlastní naftové generátory, proto je elektřina na příděl – vždy několik hodin ráno a večer (nabité powerbanky s sebou!), to i včetně svícení, takže po 22. hodině tmu a ticho narušuje pouze v noci lovící zvířectvo. Kempy jsou oplocené a je zakázané z nich vycházet, právě kvůli nebezpečí ataky nějakým zbloudilcem. Wifi nebyla nikde (ale při jedné návštěvě už ji montovali - bude líp!), ale data fungují spolehlivě. I tak se ceny za stejné služby dost liší. Při rezervaci on-line předem z relativně oficiálních stránek vychází tak na trojnásobek, a tak jsme s výběrem počkali až na místě. U pouličních prodejců (byť pod jménem nějaké agentury) jsme spíš sondovali nejnižší ceny a samotnou tour jsme si usmlouvali (museli jsme být hodně trpělivý) přes hotel kvůli alespoň minimální záruce. 1 safari den nás vyšel na 3 000 Kč. Je potřeba si pohlídat, aby byly zahrnuty i vstupy do parků (každý den v rezervaci vyjde na cca 70 dolarů, tak se to případně může dost prodražit), veškeré jídlo, kempy a balená voda v neomezeném množství (i když my vždycky ráno nafiltrovali Graylem ze dva litry a nikdy jsme se z toho nepo).

Všechno bylo (snad) domluvené, a tak pro nás krátce po osmé přijel jeep. Uvnitř už seděly dvě turistky, tak nasedáme, aby jedna za chvíli vystoupila. Těžko říct proč, ale už jsme ji nikdy neviděli. No hodinu jezdíme po městě, abychom zase zastavili u našeho hotelu. Nevadí, po krátké přestávce pokračujeme dál. Akorát opačným směrem, než měl být park. Projíždíme centrem Nairobi v největší špičce, takže po další hodině v zácpách nabíráme dva borce. Jo, to dává smysl. Ale jen do chvíle, než jedeme stejnou cestou a stejnou zácpou zpět, abychom po 11. hodině byli kde jinde než opět u našeho hotelu (a to jsme vstávali fakt brzo!). Organizační schopnosti holt nejsou silnou stránkou afričanů. Pak už ale nabíráme poslední dvě španělky a vyrážíme na 5ti hodinovou cestu k první rezervaci, rezervaci Masai Mara. Cestou se kocháme okolím, kde monotónní vyprahlou krajinu o pár stromech semtam přeruší pasoucí se zebry hledající poslední zbytky trávy, menší vesnička nebo skupinky žáčků, kteří v zelených stejnokrojích míří ze školy dlouhou přespolní cestou domů, a kteří na nás se širokými úsměvy vesele mávají. V podvečer v místech poslední civilizace zastavujeme na nákup surovin k večeři - jak jinak než po africku na minimálně dvě hodiny. Cestou do divočiny se mění i ráz silnice. Dosud to byla perfektní asfaltová transafricana, jakou jim naše dálnice může jen závidět, teď už je to jen šotolina plná kamenů a výmolů. Ale nehlídkují tady policajti, takže jedeme jako prasata. Zatímco obdivujeme kvalitu starých dobrých Landroverů, už za tmy (ale to je tady v tuto roční dobu relativně brzy) vystupujeme v Miti Mingi Eco kempu. Než nám šéf uvaří, jdeme se vybalit, osprchovat a po teplé večeři jdeme spát. Ráno musíme zase brzy vstávat, abychom dohnali dnešní manko a v parku byli při východu slunce.

A tak se po snídani kolem půl šesté scházíme u jeepu, když si všímám, že zadní levé kolo je trochu ufouklé. Upozorňuju na tento menší nedostatek Bena, který svým zkušeným okem zhodnotí, že Hakuna Matata (= No problem). Ale asi mu to nedá, a tak po pár kilometrech zastavujeme ještě za tmy v autoservise, ale nemůžeme vzbudit ožralého mechanika. Tak si Ben aspoň půjčí vercajk a kolo dofoukne. Prý vyřešeno, tak jedeme dál.

Autoservis

Dofukujeme

Ben

Slíbený východ opravdu stíháme, a tak za rozbřesku nadšeně pozorujeme první zebry, které Ben znuděně komentuje jako „common zebra“, pakoňe a občas i nějakého slona. Slunce už vyloženě pálí a my se kocháme gazelama (Thompsonkama i těma většíma), antilopama, prasatama, slony, žirafami, pštrosy… Fakt se snaží, abychom toho viděli co nejvíc, tak na nějaké nerovnosti na trati moc nehledí. Až to levé zadní dorazíme úplně. Hakuna matata podruhé, kolo měnil snad stokrát. Ani prasknutým křížákem se nenechal rozhodit a zastavuje projíždějící jeep s prosbou o nářadí. Všichni ale mají novější typy uchycovacích zařízení, takže nám nikdo nepomůže. Zastavuje snad každé projíždějící vozidlo s jízlivým úsměvem „Jste píchli, jo? Tak my vám teda pomůžeme.“ Až nakonec stejně všichni zase odjedou, protože ani nejrůznějšími technikami (a že jich bylo) se nedaří uvolnit kouslé šrouby (o počtu zlomených klíčů ani nemluvím). A tak Ben volá mechanika. V mezičase potřebuje Laďa na toaletu, tak míří k nejbližšímu keři. Ben si ho všímá a okamžitě ho zastaví, ať zásadně nikam nechodí, že tam může být lev. Není tam, před chvílí jsem ho v tom samém houští hledala já. Hakuna matata už nezní tak přesvědčivě, a tak se rozdělujeme do ostatních aut v parku než mechanik auto opraví. Projíždíme safari (s jiným řidičem o poznání opatrněji), až nás po dvou hodinách Ben dožene s naším jeepem. Už skoro nastupujeme, ale syčení z levé zadní nevěstí nic dobrého. Za další hodinu už opět sedíme ve svém, tak snad už to klapne.

Slon africký

Antilopa

Gazella Thompsonova

Masaiská žirafa

Už ne hakuna matata

Něco po poledni zastavujeme na hranicích s Tanzánií, kterou ilegálně překračujeme do Serengeti parku, který volně navazuje na ten Masaiský. Tady můžeme s místním hlídačem se samopalem i na menší procházku ke hrochům lebedícím si v Mara River, přes kterou každý rok migrují tisíce zeber a pakoňů za vodou. Po příjemném protažení nohou si na dece ve stínu stromů rozbalujeme obědové balíčky, které jsou velkým lákadlem pro drzé kočkodany. Chvilka nepozornosti a jsme bez oběda. I fruko si umí ty potvory otevřít! Zbytek odpoledne hledáme hlavně členy Velké pětky, ke které patří slon africký, lev, nosorožec dvourohý, buvol africký a levhart skvrnitý. A spatříme je všechny! Pozorujeme stáda zeber a pakoňů žijících v symbióze, lvice uprostřed večeře cupující zebru nebo hyenu lovící a poté i porcující antilopu v okruhu supů čekajících na nějaké ty zbytky. Sotva se jeden ze supů odváží udělat krok k hyeně, ta jen vycení zuby z krvavého čumáku a sup už zase poslušně couvá na své místo. Hierarchie má tady jasné místo, ale na lidi a vozidla jsou zvířata zjevně zvyklá. I když teda prý mění své zvyky a místo ranní aktivity čekají až na poledne, kdy jsou turisté na obědě a mají na lov větší klid. Když asi ze dvou metrů pozorujeme ve stínu stromu vedle torsa zebry ležícího lva, kterého ze třech stran obklíčíme, jen znuděně s plným břichem zvedne hlavu, mrkne na nás a zase se vyvalí. Ani leopard protahující se v koruně stromů nepůsobí nějak ve stresu. Jen gepard moc netoleruje naši přítomnost, a tak se zvedá a pomalu odchází pryč. Po celém dni rozmanité fauny už na mě padla cestovatelská únava, a tak se stmíváním, kdy se nám Ben snaží vynahradit dopolední zdržení, ho v duchu prosím, ať už se na toho geparda vykašle. Dle výrazů ostatních v tom nejsem sama, nahlas ale nikdo neprotestuje.

Hyena skvrnitá s gazelou a supem

Common zebra

Wildbeast - pakůňžíhaný

Lev s plným bříškem

Lvice s břichem asi prázdným

Zjevně jsou zvířaty všichni nasyceni, protože další den po snídani si mezi parkem a Masaiskou vesnicí všichni vybírají právě prohlídku vesnice. Je to taková past na turisty s tanečkem, kde nic nepůsobí úplně autenticky a kde se nám opět snaží vnutit kdejaké cetky. Ráda místní podpořím koupí nějakého tovaru, ale 30 dolarů za náramek mi přijde fakt přehnané. Navíc vybírají 10 doláčů za vstup, což mi za obhlídku jejich obydlí a ukázku jejich života přijde adekvátní, nějak se živit musí. Hrajeme jejich hru, a tak když se snaží rozdělat oheň dvěma dřívky, nabízíme zapalovač. Ale jejich otázka, za kolik krav mě Laďa vyměnil, pobaví.

Masai kmen

Sice bez boty, ale ty pastelky!

Po prohlídce míříme na sever na opět asi pětihodinovou cestu do národního parku Nakuru. Ještě před opuštěním hranice Masai Mara nás staví místní policie. Nějaký dobrák z druhého auta nás prásknul, že jsme při honbě na geparda sjeli mimo cestu. Vyřešeno, hlásí Ben, když se vrací do auta a zastrkuje peněženku do kapsy. Tohle je řešení na všechny problémy tady. Krajina se mění, vyprahlá písečná pláň se na severu začíná zelenat, cestu lemují zemědělská políčka a dokonce i chvíli zaprší. Příjemná změna, i když nervozita je z divoké jízdy o to intenzivnější. V dešti a mokru valíme jak blázni, ale když pršet přestane, vysvitne slunce a cesta je suchá, všechna auta nás začnou předjíždět. To je nám vzhledem k dosavadnímu Benovu stylu jízdy divné, ale když v autě začíná být cítit spálená spojka, pochopíme. Popolední zastávka na oběd v místní restauracče se tedy opět protáhne. Tentokrát je zvednutá celá kapota, pod kterou se hrabou dva týpci, pod autem leží další dva a Ben. Optimističní moc nejsme, vypadá, že už neodjeme. Nakonec se po asi třech hodinách spojku přece jen podaří vyměnit, a tak pokračujeme dál a kolem čtvrté odpolední stojíme před bránou rezervace Nakuru.

Vstupenky koupené, tak se chystáme vjíždět, ale hlídačka se samopalem v ruce kroutí hlavou. Co zas? Ale ani se nemusíme jít dívat. Opět měníme auto, tentokrát přestupujeme do jeepu strážců parku, a Ben zase shání mechaniky k výměně levé zadní. Jeep je po stranách otevřený, a tak při kochání se nestihneme uhnout větvi, která Laďovi trhá čelo. Rána je zhmožděná a hluboká až na kost, tak nabízená náplast nepomůže. Desinfekci sice nemáme, šití naštěstí ano, a tak čelo a nos pár stehy spravuju za podpory bledého zbytku party. Už se stmívá a my začínáme být nasraní. Všechno se nemusí vydařit, ale co je moc, to je moc. Kvůli vlhkosti od zdejšího jezera v ubytování oceňujeme moskytiéru, na řadu přichází tropická trička a repelenty. Několik komárů se mění v krvavé fleky na zdi přesně mířenou ránou botou. Jdeme brzy spát, noční prohlídka parku nás úplně neuspokojila, a tak chceme ráno opět stihnout východ slunce. Rezervace Nakuru je malá, asi 200 km2, takže dopoledne na projetí úplně stačí. Dominantou parku je Lake Nakuru, které je pro svou mělkost domovem mnoha pelikánů a plameňáků. Pří toulkách úplně jiným terénem než v Masai Mara potkáváme nosorožce, slony, zebry, buvoly i hrochy, a pak už se vydáváme na celodenní přejezd do údajně nejkrásnějšího parku Amboseli, kde se nad jižní hranicí tyčí nejvyšší hora Afriky, tanzanské Kilimanjaro (5 895 m.n.m.).

Boj na život a na smrt

Antilopa travní

Pelikán

Pelikáni a plameňáci

Nosorožec dvojrohý

Šijeme

Cestou ale začíná houstnout atmosféra. Spolucestující španělka se včera při Benově divoké jízdě narazila hlavou o střechu jeepu a volala na španělskou ambasádu, že jsme měli nehodu. Ambasáda to začala řešit a kontaktovala Bena. Během jízdy proběhlo snad tisíc hovorů mezi ním, ambasádou a španělkami. V Nairobi, přes které jsme projížděli a kde jsme vyhazovali kluky, přistoupil druhý Ben (ten z agentury, od kterého jsme výlet bookovali), který měl situaci uklidnit. Pojede s námi až do konce, tak na řešení stížností má fůru času. Cestou zastavujeme na oběd formou bufetu a konečně zkoušíme národní jídlo njama čoma (grilovanou kozičku), sukuma wiki (dušený špenát; ve svahilštině toto spojení doslova znamená „natáhnout týden“ do další výplaty) i ugali (kukuřičná hmota, která v žaludku leží ještě týden). Ben se snaží naši podrážděnost z neustálých prostojů a oprav a španělskou bolístku kompenzovat upgradem na lepší kemp, ve kterém ale sám nikdy nebyl. A tak asi dvě hodiny, už samozřejmě za tmy, bloudíme po savaně, než v písku najdeme tu správnou vyjetou kolej směřující k Nyati Safari Camp. Po večeři uleháme v pěkných pokojích a ráno v 9 stojíme na značkách. Teda než v rychlosti sbalíme věci, abychom se přestěhovali do jiného pokoje, protože se v zámku zaseknul klíč. V novém pokoji zase nefunguje toaleta, tak balíme podruhé. Dostáváme místo pokoje apartmán a ten je super. Pak zase čekáme, tentokrát než si španělka nechá namasírovat svůj bolavý krk. Vznáším námitku, že nemůže celé auto čekat kvůli jedné osobě. Námitka je akceptována, a tak vyrážíme do posledního parku, rezervace Amboseli. A takovou zkázu jsem opravdu nečekala. Pro největší sucho za desítky let, které tady panuje, je park úplně vyschlý, bez stébélka trávy či tůňky k napití. Když už nějaké jezírko se zelenou trávou okolo zahlídneme, zvířata se tady maximálně koupou. Prý je voda tak slaná, že je k pití nepoužitelná. Derou se mi do očí slzy, když vidím jednu mrtvolu vedle druhé. Zvířata, která se zatím drží, jsou malátná a letargická. Oproti rezervaci Masai Mara, kde bylo živo a lev musel vynaložit nemalé úsilí, aby měl co žrát, tady si jen vybírá, jak moc „vyzrálou“ zebru si dá. Potkáváme i odklízecí četu – když zvíře umře na cestě nebo těsně u ní, přijede auto, mršinu přiváže za lano a odtáhne ji o něco dál. Dle Bena nechtějí, aby mrtvoly vyloženě bránily průjezdu, na druhou stranu je neodklízejí úplně, aby šířili osvětu o dopadu klimatických změn. Luxusní lodge se zelenou a udržovanou travičkou v areálu, kde stavíme k odpočinku, v kontrastu se zbytkem parku působí pokrytecky. Vážně necháme zvířata umírat žízní a hladem a sami si budeme kropit trávníček, abychom se cítili pěkně? Španělka se pořád dožaduje doktora. Jeden byl přivolaný ráno do kempu, další v místní luxusní lodgi. To jí však nestačí, chce do nemocnice do Nairobi a odmítá nastoupit do jeepu. Dost přihrává a obě už to přehání. Nejen my, ale i ambasáda už jich má plné zuby, tak radí Benovi, ať je posadí na bus a kašle na ně. A tak jedeme dál bez nich a španělky už nikdy nevidíme. Na oběd si vyšlápneme na menší kopeček s parádním rozhledem po vyschlé krajině. Protože už nám kochání stačilo, jedeme zpátky do kempu. Myslím, že je nám Ben vděčný, protože už nás má plné zuby. Po dlouhé době klidné odpoledne u karet při západu slunce pod siluetou Kilimanjara přijde více než vhod.

Dopoledne ještě poslední projížďka parkem, poslední rozloučení, poslední zvířátka a už nabíráme směr zpět do Nairobi. Plán je přesunout se do přístavního města Mombasa a odtud dál na pláž. Původně jsme chtěli přiskočit na ranní vlak Nairobi-Mombasa v půli cesty ve stanici Emali, ale i když nám Ben slíbil, že vlak určitě stihneme (dělá to tak přece 20 let), moc jsme mu po našich zkušenostech nevěřili. A dobře jsme udělali. Máme ještě asi 3 dny do odletu, a tak cestou přemýšlíme, jestli se nám vůbec chce cestovat přes půlku země kvůli pláži, když vlastně úplně nejsme plážové typy, nebo jestli vydržíme do odletu v metropoli. Prosíme Bena, ať nás vyhodí na letišti, kde něco po poledni zjišťujeme stav. Rozhodujeme se držet se původního plánu a bereme jedny z posledních volných míst v letadle ve tři. A po čtvrté odpolední už vysedáme v Mombase. Teploměr ukazuje stejně jako v Nairobi 28 stupňů, ale přímořské podnebí je znát. Tak jak jsme v Nairobi chodili v jeanech, tady z nás leje jako z vola. Rychle vybírám hotel City Centre z asi padesáti dostupných a jedeme se ubytovat. Sladká voda z kohoutku je tak slaná, že se s ní dá maximálně umýt. A stejně se umytí necítíme. V hotelu jdeme na večeři (místo tuna steak, který došel, bude prý celý tuna a do mangového freshe ještě rozmrzá ovoce), když zrovna přijela skupina Čechů (jak já ty Čechy na dovolené nemusím), když ke stolu vedle usedá kolega z práce. Ten svět je fakt malý a o náhody v něm není nouze.

Brzy ráno nás budí hlasité „Allah akbar“ lákající do mešity přes ulici, což v kombinaci s pokojem s výhledem na hřbitov vede k brzkému probuzení a procházce muslimskou Mombasou. Zrovna dobrý pocit z ní nemáme. Moje kraťasy tady přitahují nežádoucí pozornost, místní guidi nám zase vtíravě vnucují své služby, a tak brzy bereme tuk-tuk k přístavu, kde se naloďujeme na přívoz a po výstupu se necháme vlákat do prvního matatu směr Diani Beach. Údajně nejkrásnější pláž v Africe a jedna z nejhezčích na světě. No, jsem zvědavá. Po hodince busem vysedáme někde u cesty a k hotelu je to ještě 4 kilometry. Nabídek ke svezení mámě několik, ale jdeme pěšky. Cestou se k nám sbíhají děti, které natahují ručičky a dožadují se sladkostí. Je to roztomilé do doby, než jim starší a zkušenější poradí „money, money, money.“ Pláž je skvělá – bílý jemný píseček s tyrkysově modrým Indickým oceánem teplým jako kafe. Nekecali. V našem beach baru Cocconut Village Beach Hotel neberou kreditky, tak jdeme na jídlo po pláži ke konkurenci. Skvělá chobotnička a muzikant hrající západní hity při západu slunce jsou vyloženě pohlazením po duši. Až tady nám dochází, k čemu místní ochranka nosí prak – stačí ho jen ukázat otravné opici a ta hned maže pryč.

Ráno je odliv, a tak se nám místní Madagaskar, jak pláži říkají zdejší, ukazuje v celé kráse. Po kolena se brodíme ve vodě, kde nám místní omladina vylovuje nejrůznější hvězdice, učí nás rozeznávat její pohlaví, ukazuje mořské ježky (i těhotnou ježici) a další živočichy – prostě takové jejich safari (to skutečné nikdy nenavštívili). Je krásné je pozorovat, jak si své přírody váží, jak láskyplně se k živočichům chovají, jak je neustále polívají vodou. Povídají o svém životě, který je po covidu ještě těžší než dříve a jak trpí odlivem turistů. Nejsou vtíraví, nic nechtějí zadarmo, a tak si na odpoledne objednáváme rybářskou výpravu na katamaránu. Prý co si chytneme, to si rovnou ugrilujeme. Projížďka na ručně ztlučeném plavidle z mangového dřeva, kde jsou jednotlivé kusy svázány šňůrou na prádlo, je na otevřené vodě zážitek, i když místy ne úplně příjemný. Rybu k velkému překvapení kapitána ani nevidíme, natož abychom nějakou chytli, ale to nijak nekazí nádherné odpoledne.

Večer opět skvělá večeře, ráno poslední poležení na pláži a dopoledne už tuk-tukem (chtěli jsme si to užít) zpět na přívoz a odtud na vlakové nádraží v Mombase. Dostat se do vlaku je horší než do letadla. Všechny zavazadla musí nejen projít skenerem, ale musí být i očichány psi. Neprošla nám ani poslední plechovka Guinesse, kterou jsme museli z batohu vytáhnout a na místě vypít. Přece ji tam nenecháme! Vůbec na bezpečnost se v Africe dbá – i pro nákup ve větším supermarketu je při vstupu potřeba se podrobit ohledání ručním detektorem, každé auto musí otevřít všechny dveře včetně kufru a je zrcadlem zkontrolováno, jestli na podvozku není bomba. Vlak Nairobi-Mombasa a zpět jezdí třikrát denně, cesta trvá něco přes 5 hodin, kdy během cesty prochází policie se samopaly a asi 3x během jízdy uklizečka umývá podlahu. Koleje vedou mezi parky Tsavo East a Tsavo West, a tak cestou pozorujeme poslední afické slony a žirafy, než už za tmy vystupujeme na nádraží v Nairobi. Tady bereme posledního Ubera na letiště, kde zabíjíme čas až do čtvrté hodiny ranní, kdy se s Afrikou loučíme. V Istanbulu máme trochu zpoždění, a tak se obáváme té hodiny na přestup. Přesun na druhou stranu obrovského letiště zvládáme za patnáct minut (a pak že hodina je málo) a po jedné odpolední vysedáme ve Vídni, kde bereme stylově GepardExpress ke šťastnému návratu domů.

Říká se, že Afriku člověk buď miluje, nebo nenávidí. Je to divoká a barevná země, kde se ale nespěchá a všechno má svůj čas. Lidé jsou milí a i přes těžké podmínky k životu veselí a usměvaví. A možná i šťastnější než bychom si mysleli. Je to úplně jiný svět, který stojí za to navštívit. A safari je jeho přidanou hodnotou...

A na kolik to celé vyšlo?

Letenky vč. 23 kg zavazadla (mezinárodní i lokální přelet) 15 386 Kč/os
Ubytování 2 882 Kč/os
Víza, pojištění, SIM 2183 Kč/os
Safari (vč. ubytování, plné penze, vstupů...) 17 200 Kč/os
Vstupy (Yerebatan, sirotčinec, Coffe Farm, Slum, škola vaření, katamarán) 4080 Kč/os
Utracené dolary (jídlo, pití, suvenýry) 2798 Kč/os
Doprava (autobusy, taxi, vlak) 1943 Kč/os
Celkem 46 463 Kč/os

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 3 x Velmi praktické!

📷 7 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 6 x To chci taky zažít!

❤️ 15 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala conic30

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-01-30T12:14:23+01:00

conic30 procestovala 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 6 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Betsy

před 2 měs

Prosím, byl by nějaký odkaz nebo kontakt na Mbuni Coffee farm? Ráda bych se vámi inspirovala, ale nic mi to nenechází 🤔

Tomáš Cibulka

před 2 lety

Pekny cestopis, super fotky! Jak dlouho pred planovanym odletem "zrusili" Turkish Airlines ty vase lety?

conic30

před rokem

Bylo to těsně nad 14 dní, takže bez možnosti kompenzace…

Petr _45

před 2 lety

Super cestopis! Také jsem zvažoval, ale asi se mam rád, takže spíše zatím do jiných destinací, tohle tak na stará kolena... :-D Táta má štěstí, fiklé čelo ještě jde, kamarád si přivezl (teda z Madagaskaru) horečku Dengue, no není o co stát. Držím palce na další cesty.

conic30

před rokem

Diky! Čelo už je zahojene, takže zbyla jen mala památka… A nebylo to tak zlé, jak by se mohlo zdát 😉 Takže pokud Afrika láká, směle do toho! 😉