Indonésie 2026, část II. - Jáva

Tomuto vyprávění předchází desetidenní část přes Bali s návštěvou ostrovů Nusa Lembongan a Penida, o které si můžete přečíst zde: https://www.cestujlevne.com/cest...enida-5538

Plavba na Jávu

Posledních 70 km na severu Bali jedeme Grabem za 135 se sympatickou řidičkou přímo do přístavu. Cesta jde dobře, jsme tu za necelé dvě hodiny. Zase hraju hru na hledání prodeje lístků, který je schovaný uprostřed ničeho. Slečna je milá, prodává mi něco jako předlístek za 20 na osobu, ale zjistit, kdy trajekt jede, se mi nedaří ani s překladačem. Proč taky, prostě to pojede. Předlístek pak u turniketů měníme za skutečný lístek s QR kódem, abychom turniket obešli bokem, protože nefunguje. Turnikety tu nikdy nefungují, a tak je vedle nich volná ulička s obsluhou.

trajekty z Bali na Jávu

Trajekt je pěkná divočina. Pluje jedna loď za druhou, vyhýbají se dost na poslední chvíli a doprovází to hlasité dlouhé troubení. Vlastně jsem minimálně dvakrát měl jasno, že se srazíme. V duchu jsem vzpomínal na podobnou situaci v Bangladéši, kde jsme se pak vážně srazili, a také na postarší statistiky lodních nehod, ve kterých Indonésie hrála hlavní roli. To asi nebude náhoda.

V přístavu na Jávě je to úplný brutál. Trajekty závodí o místo u mola a z vody na nás křičí pár drzých klučíků, kteří záměrně blokují přistání a říkají si o peníze. Vědí, že je kapitán nesrazí, a tak prostě čekáme, až jim pár dobráků hodí do vody několik bankovek. Teprve potom tihle malí piráti odplavou prudit jinou loď a my komplikovaně manévrujeme k molu. Jenom tohle blbnutí před přístavem trvalo hodinu.

Cesta na Ijen

Hned jak se nám podaří vystoupit, objednávám Grab do nejbližšího zdravotního zařízení. Pro výstup na sopku Ijen je nutné mít zdravotní prohlídku, kterou vystaví kterýkoliv Puskesmas. Tak se místní polikliniky jmenují. Bohužel mají otevřeno jen dopoledne, což jsme nestihli, a to ani přesto, že oproti Bali je tady čas posunutý o hodinu.

kráter Ijen

Taxikář nám indonéštinou s několika málo anglickými slovíčky navrhuje jinou kliniku, která je po cestě a měla by mít otevřeno nonstop. Tím si domluvil nový kšeftík a my našli, co jsme potřebovali. Mladík, odhadem šestnáctiletý, nám změří tlak a teplotu a za deset minut a 25 Kč máme certifikát. Bez toho papíru nejde koupit lístek do Národního parku Ijen. Taky je potřeba mít plynovou masku, ale tu už mám slíbenou k zapůjčení v ubytování. Naopak průvodce povinný není.

Ubytování máme v Iglam stanech ve stylu glampingu přímo u vstupu do národního parku. Stany jsou zasazené do okolní džungle ve výšce 1 850 m, s výhledem do údolí, a jsou vybavené přímotopem, grilem a záchodosprchou s teplou vodou.

Dostat se sem vyžaduje trochu smlouvání. Grab ukazuje cenu 150 Kč. Ta cena v aplikaci je vždycky trochu předmětem diskuze, ale tady je úplně mimo. Tři řidiči chtějí 400 Kč a až čtvrtého utáhnu aspoň na 350. Chápu. Je to do kopce a cestou zpět pojede skoro jistě prázdný. Teď odpoledne tam není ani noha.

kráter Ijen

Výstup do kráteru

Majitel Iglamu nám zařizuje vstupenky a zapůjčuje plynové masky. Z ubytování máme soukromý vstup ke kráteru. Díky tomu přeskakujeme frontu u hlavní brány a vyrážíme s desetiminutovým náskokem už v 1:50. Cesta je nenáročná a široká. Až k hraně kráteru sjízdná s kočárkem. Dřevěné kočárky tu místní borci skutečně nabízejí jako taxi s pokřikováním: „Lamborghini, Lamborghini for one hundret only!“

Podél cesty jsou ze začátku stánky s občerstvením a kávou. Nechápu, na co bychom tady potřebovali horského průvodce. Je jasno, měsíc poskytuje tak akorát světla, že můžu nechat čelovku zhasnutou. V dálce jsou čitelné obrysy dalších sopek vystupujících nad mraky. Jdeme několik kilometrů krásnou hvězdnatou nocí. Zima, kvůli které jsme toho v Iglamu moc nenaspali, je pryč.

Na hraně kráteru jsme čekali kdovíco, ale nic jsme neviděli. Nechali jsme se předejít menší skupinkou s průvodcem a za ní sestupovali po již strmé, ale dobře čitelné cestě dolu do kráteru.

Asi v polovině hloubky vidíme tekoucí modrý oheň a průvodce u něj začíná postupně fotit své ovečky. Ve skutečnosti jsou to hořící sirné plyny, které unikají z puklin a hořícá tekutá horká síra. Zkouším se taky přiblížit, ale rychle dostávám ránu do nosu. Už chápu, k čemu že máme plynové masky.

modré plameny

V rychlosti a zmatku si ji nasazuju tak nešikovně, že hned strhávám uhlíkové filtry a musím se vrátit do dýchatelného prostředí a v klidu všechno nastavit. Zkouším ten plamen trochu fotit. Mezitím začínají přicházet další lidé a průvodci nějak rozdělávají další modré ohně. Nějakou dobu to hezky v plynových maskách pozorujeme, ale pak se z hrany kráteru začínají přibližovat hordy čelovek.

To je náš čas. Rychle se otáčíme a obtížně si razíme cestu zpět v protisměru valícího se davu. V úzkých místech vznikají téměř bitky. Jeden z průvodců na sebe berou roli semaforu. Čekáme, až přejde skupina s názvem Adidas. To je heslo, kterým se jeho ovečky hlásí, a zároveň slovo, které se pro nás stává symbolem nekonečného davu. Je jich přes sto. A následuje další skupina. Uff… rychle využíváme mezírky a mizíme pryč.

Pokračujeme dál po hraně kráteru k místu označenému jako „Sunrise View“. Stále je tma. Lidí je tu znatelně méně. Většina si hledá nějaký fajn spot a pak čeká na východ slunce. Je dost zima. Máme na sobě všechno oblečení a ještě deky z ubytování, a stejně nic moc.

východ slunce

hrana kráteru

sirný vývěr

Slunce vychází asi za hodinu a mně konečně dochází, k čemu je potřeba ten průvodce. Kdo jiný by vás fotil ve všech potřebných pózách pro sociální sítě? A kluci tu mají nacvičené úžasné fígle, včetně panoramat, videí a parádních průletů, ve kterých stojíte na skalní hraně. Obzvlášť klučina vedle mě se nadmíru snaží. Vyfasoval totiž bonusový materiál v podobě mladých dvojčat, slečen z Izraele, a tak si to náležitě užívá.

Jakmile se slunce vyloupne nad obzor, všichni jsou už tak zmrzlí, že zvládnou jen rychlé selfie a pádí zase pryč. Snad jen kromě několika zahraničních individuí se zrcadlovkami, kteří zůstávají a čekají, až se kráter zalije světlem.

Snažíme se zdržet také co nejdéle. Pohled do kráteru je fascinující. Dole je tyrkysové, silně zásadité jezero o teplotě 35 stupňů, přes které se rychle valí sirný mrak z dramatického vývěru kousek nad hladinou. Tam někde dodnes místní chudáci těží síru a pak ji na ramenou nosí na hranu kráteru. Za to mají pár drobných a zničené dýchací cesty.

Za kráterem je vidět vyšší vrchol Merapi, kolem kterého krouží mraky. Bohužel krouží trochu moc. Před osmou ranní se přehupují přes hřeben a pak je viditelnost jako v prádelně a nezbývá než taky jít.

nosič

Z kráteru jde chlápek s dobrými 80 kg na zádech. To nebude turista, ti už zmizeli. Zkoušel jsem si ty žlutý šutry potěžkat – vypadají jako z papíru, ale váží fakt dost. Jdu k němu. Se smíchem si říká o peníze a ukazuje mi mozoly na ramenou. Nahoře ty šutry složí a pak jde zase dolu.

Kdybychom se nemuseli rvát davem Adidasů cestou z kráteru, ani nevnímáme, že tu tolik lidí je. Jak všichni ve dvě ráno přijeli, tak do osmi zase zmizeli. Ranní výstup za to určitě stojí a super je využít soukromý vstup z ubytování Iglam. Průvodce je zbytečný. Plynová maska se hodí hlavně v davu, kde nelze před sirným kouřem nikam uhnout. Příště bych se asi nehnal tak brzo. Klidně bych vynechal modré plameny, to je turistická past, a užil bych si to co nejdéle nahoře. Škoda, že se tak brzy zatáhlo a neviděli jsme celé tyrkysové jezero ve slunečním světle.

Co dál?

V Iglamu na nás čeká snídaně. Jako vždy jde o méně pálivou verzi nasi gorengu – tedy smaženou rýži s volským okem. Sušíme propocená trička a objednávám odvoz dolů do města na vlak. Včera jsem si od řidiče vzal číslo na WhatsApp a domluvil cenu, protože sem nikdo přes Grab nepřijede.

Na nádraží zjišťuji, že můj jízdní řád není kompatibilní s realitou. Musíme pořešit, jak a kam pojedeme dál. Nejbližší vlak jede až za čtyři hodiny a akorát do Probolingga, kam jsem nechtěl. Já měl v plánu ještě vodopády Tumpak Sewu, ale k nim se dnes dostat nedá. Je to 200 km.

nádraží Banyuwangi

Taxíkem to je šest hodin, což se nám po nočním výstupu fakt nechce, a Grab mi navíc takovou vzdálenost neumožňuje objednat. Hlavní problém ale je, že od vodopádů nelze nijak rozumně dojet na Bromo. Je to sice docela blízko, ale po silnicích dalších šest jízdy, takže bychom příští dny akorát trávili v autě.  Tumpak Sewu vzdáváme. Bereme vlak za čtyři hodiny a jdeme navštívit všechny dva otevřené warungy v okolí – tedy stánky s občerstvením.

Obecně všude mají to samé a na Bali to nebylo jiné. Nasi goreng – smažená rýže. Mie goreng – smažené nudle. Obojí je s volským okem a kořením a jedí to všichni od snídaně do večera. A pak obvykle ještě mají nasi kampur – vařenou rýži s čímkoliv. Tu si právě objednáváme, čímž velmi potěšíme prodavačku v místním warungu. Za nás čtyři platím včetně pití 85 Kč.

Vlak je parádní. Drahý, ale parádní. Za lístek v první třídě platíme 350 Kč na 200 km. Jedeme krásnou zemědělskou krajinou, kolem rýžových políček, kávových plantáží a papájových sadů. A jedeme rychle. Cestou bookuju ubytko Happy House v Probolinggu za 400 pro všechny. Večeříme – jak jinak – nasi goreng v jídelním voze.

Vodopády

Nedá mi to a večer v ubytování hledám nějakou náhradu za zrušené vodopády Tumpak Sewu. A daří se. Při cestě na Bromo jsou jiné, celkem slibné vodopády Madakaripura. Zkouším kontaktovat zítřejší ubytování a za 700 Kč domlouvám půjčení auta i s řidičem. Ubytko máme totiž na hraně kráteru Bromo a je mi jasné, že taxíky se tam nepoženou.

cesta k vodopádům

vodopády Madakaripura

Na parkovišti u Madakaripury se převlékáme do plavek a přesedáme na motorky. To je turistický folklór tohoto místa. Každá atrakce má svůj folklór a každá úplně jiný.

Tady se to dělá tak, že autem přijedete na parkoviště, pak musíte tři kilometry na motorce za 35, povinný průvodce je za 100 a povinná přilba je zdarma. Jako fakt? Na motorku helmu nemají, ale do vodopádu se chodí s přilbou – takovou tou klasickou stavební.

Přilbu odmítáme a vyrážíme na poslední, asi kilometrový úsek hezkým údolím pěšky. Několikrát musíme brodit říčku. Průvodce nám nestačí, prý ho bolí nohy, tak mu slibujeme, že u vodopádů počkáme. První vodní stěnou se musí prostě projít, pak kousek podél skály za vodopády a na konci je úžasný skalní amfiteátr, kde padá voda snad ze sta metrů.

dlouhá expozice na noční Bromo

Jsme mokří a průvodce začíná být velmi užitečný, protože sám má pláštěnku a pod ní suché tričko, do kterého nám ochotně otírá orosené objektivy. A taky nás samozřejmě fotí. Neodoláme a v jezírku se krátce koupeme. Voda je studená. Místo parádní. Určitě ne jako Tumpak Sewu, ale jako improvizovaná náhrada více než dostatečné.

Cestou zpět to jde úplně stejně. Pěšky párkrát přes řeku, několikrát čekáme, až průvodce chytí dech, kus na motorce a u auta se převléct do sucha. Jízda na Bromo je dramatická. Stoupáme z nuly do 2 100 m. Krajina se mění a vegetace ještě víc. Na polích se objevuje cibule, brambory, zelí a podobně exotické plodiny. Přijíždíme skoro večer. Jsou mraky, špatný výhled a hrozná zima. Bydlíme v Cahaya Homestay, což jsou hodně jednoduché bungalovy s výhledem do kráteru vytápěné vlastním dechem.

Bromo před úsvitem

aktivní Semeru

Bromo při úsvitu

celkový pohled do kráteru

Bromo krátce po úsvitu

Kráter Bromo

Majitel vysvětluje, že ráno bude jasno. Každý den to tak je. Mraky přichází až odpoledne. A radí nám ať jdeme na vyhlídku Kingkong Hill už ve tři ráno, abychom tam za úsvitu byli. Takže zase vstávání a čelovky. Ondra odmítá, prý musí hlídat základnu, tak jdeme jenom ve třech.

A zase nový folklór. Tady jezdí zastaralé expedičně upravené off-roady, které vozí turisty od tří ráno na vyhlídku a do kráteru. A je jich fakt hodně. Všechny do jednoho jsou z doby předkatalyzátorové, takže smrdí a míjejí nás s ohromujícím rachotem podél silnice.

spodní vyhlídka pod King Kong hill

a pohled ze spodní vyhlídky

cesta na King Kong hill

Naštěstí se jich po prvních kilometrech zbavíme a pak stoupáme po pěkné malé pěšince. Na Kingkong Hill se dá vyjet taky, ale to je oklika, a tak všichni končí u spodní vyhlídky a nahoru se nikomu nechce.

Před úsvitem zabírám místo s výhledem někam do tmy a doufám, že tam někde je Bromo. Je fakt zima. Většina lidí přichází jen na chvilku. Zase bych řekl, že v tu nejlepší dobu tu skoro nikdo není. Markéta se Zuzkou někde nahoře loví čaj a já zírám do kráteru skoro dvě hodiny.

offroady pro turisty

cesta kráterem

A že je na co koukat. Tma rychle ustupuje. Bromo je v úžasném světle, lehké ranní mraky plují kolem, dým z kráteru dělá drama a Semeru se svými 3 600 m nad tím vším opakovaně vypouští prachový hřib.

Fotím to pořád dokola a mezi mačkáním spouště dělám dřepy, abych nezmrznul. Objektivně je odhadem deset stupňů, ale pocitově hodně míň. A naše oblečení rozhodně není ani na těch deset.

V osm ráno už jsme dole v ubytování, vyzvedáváme Ondru a jdeme snídat do luxusní hotelové restaurace v sousedství. Tam mají za 75 snídani formou švédských stolů s indonéským jídlem a teplými nápoji.

Přes den ještě jdeme k tomu kouřícímu kráteru. Cesta vede přes sopečný prach. Je to jako hodně jemný pouštní písek a trochu to vysvětluje ty off-roady. Na hranu kráteru vede rozpadající se schodiště a shora je působivý výhled do hlubokého jícnu sopky, odkud s hřmotem neustále stoupá dým. Když se trochu rozestoupí, je vidět dno plné síry.

pohled do Gunung Bromo

a poslední ranní výhled z ubytování

Surabaya

Další den se vracíme zpět do Probolingga a vlakem za 50 na osobu jedeme do Surabaye, kam přijíždíme na pohodu krátce po poledni. V Surabayi jsem nenašel na mapě ani na Googlu žádnou větší zajímavost, a tak trávíme čas návštěvou tržnic. Nejdřív jdeme na trh se zeleninou, kousek pěšky od hlavního nádraží. Ten je autentický a zážitkový.

tržiště se zeleninou

a ovocem

Zvenku vypadá jako černá díra, do které se bojíme i podívat a která vypadá, že z ní turista živý neodejde. Chvíli se rozkoukáváme a pak se ztrácíme v superúzkých uličkách mezi zeleninou a usměvavými prodejci. Všichni jsou samozřejmě zaneprázdnění přesouváním veškerého zboží někam jinam, pohazováním zelných listů na obrovské hromady, po kterých pak musí šlapat, anebo sušením papriček. Ty jsou cítit tak silně, že nás pálí všechny sliznice a slzíme. Tahle místa mám rád.

Pak se přesouváme do tržnice Atum, což je retro obchoďák ve stylu pražské Kotvy, kde prodávají hlavně hadry a jídlo. Taky značkové kabelky za směšné ceny, takže musíme utrácet. Na Borneo letíme další den hned ráno, a tak zkouším hotel Cordia přímo na letištním terminálu, což funguje docela dobře.

tržnice se zeleninou

Borneo a Komodo zase příště. Čeká nás tam pětihvězdičková plavba džunglí za orangutány a na Komodu další super plavba mezi ostrovy s veleještěry.