Indonésie 2026, část III. - Borneo a Komodo

Tomuto vyprávění předchází desetidenní cesta přes Bali s návštěvou ostrovů Nusa Lembongan a Penida, o které si můžete přečíst zde: https://www.cestujlevne.com/cms/...etail/5538 a pak týdení cesta přes východní Jávu s výstupem na sopky Ijen a Bromo, o které si můžete přečíst zde: https://www.cestujlevne.com/cest...-java-5540

Borneo - neboli Kalimantan

Z města Surabaya letíme hned ráno, proto spíme v hotelu Cordia přímo na letišti na terminálu. Přelet trvá asi hodinu. Letiště na ostrově Borneo neboli Kalimantan indonésky ve městě Pangkalan Bun je maličké. Jsme tu jediné letadlo, vystupujeme prostě na dráhu a do odbavovací haly jdeme pěšky. 

rybářský domek na řece

plavba na lodi Kelotok

nocování na lodi Kelotok

ranní řeka

snídaně

Na letišti už nás čeká odvoz do přístavu. Máme objednanou třídenní plavbu na tradiční lodi Kelotok s přespáváním v džungli. Je to jediný způsob jak je možné navštívit Národní park a vidět orangutany a samozřejmě další opice a jinou havěť. Akci jsem objednal u paní Dessy ze stránek orangutanapplause.com, o které jsem se dočetl zase v cestopisu denikcestovatelky.cz. Tímto děkuji za dobrý tip. S Dessy jsem se spojil několik měsíců předem přes whatsapp a za chvilku jsem měl program na míru a v termínu, který zapadá do našeho itineráře. A hlavě za cenu o více než polovinu nižší, než uvádí servery Viator nebo GetYourGuide. Za dvě noci a tři celé dny soukromou lodí s posádkou, průvodcem, kuchařkou a plnou penzí to dělá v přepočtu 5000,- Kč na osobu a určitě to zato stojí.

Na lodi nás s úsměvem vítá posádka, představí se a hned se servíruje výborná snídaně. Spát budeme na matracích přímo na palubě v moskytiéře. Posádka bydlí v podpalubí, kde je také WC a sprcha s teplou vodou. Na palubě máme polohovací křesílka, lehací vaky a jídelní stůl. Přístupná je i střecha pro lepší pozorování zvěře ve větvích. Je vrcholná sezóna a prý se tu s námi bude pohybovat dalších cca 50 podobných lodí.

kahau nosatý

kahau nosatý

kahau nosatý samice

Za chvilku vyplouváme. Nejdřív širokým kanálem mezi nákladními loděmi a pak po řece lemované mangrovovými palmami se slanou brakitskou vodou. Asi po hodině se džungle mění, brakická voda se stává sladkou a džungle se přibližuje k hladině. Plavba je příjemná a náš průvodce s velmi dobrou angličtinou vysvětluje vše co vidíme. Například ty divný domy podél přístavu jsou pro salangy, tedy ptáky, jejichž hnízda se sbírají pro výrobu proslulé polévky. Ta je prý vyhledávanou pochoutkou v Číně.

plavba na Kelotoku

rybáři

tlupa Kahauů

Stromy se podezřele kývou a to je znamení, že se něco děje. Zastavujeme. Je to orangutan. Čekáme, co se z té oranžové koule vyklube. Nakonec tu jsou tři. Samec se samicí a třetí samec někde na druhé straně řeky.  Samci předvádí sílu hlasitým lámáním co největších větví. Má se za to, že kdo udělá větší rámus je silnější a vyhrává. Po půlhodině je asi rozhodnuto a oba se vzdalují. Orangutani neplavou a přes řeku se nemají jak dostat, takže je jisté, že ten na straně vesnice je divoký a ti na straně národního parku mohou být polodivocí. Jsou tu totiž tři krmné stanice, kde byli do přírody v sedmdesátých letech vypuštěni orangutani ze zoo a jejich potomci jsou dodnes zvyklí na lidi a v době sucha se vracejí pro ovoce do těchto stanic.

Ale nic není jisté, pokud mají dost ovoce v džungli, tak nepřijdou. Pozvolna plujeme k první krmné stanici, kde už kotví asi deset lodí. Obědváme a pak jdeme necelý kilometr džunglí na místo s připravenou plošinou pro ovoce a sezením pro diváky. Už cestou míjíme orangutaní samici s mládětem a menším samcem. Čekají. Vědí že rangeři přinesou dobroty přesně o půl třetí a teď tam nic nenajdou. Přichází král Roger, alfasamec skupiny a vůdce teritoria. Prochází těsně kolem nás a leze na strom, kde se schovává za listí, aby jako nebyl vidět. To už se přibližují rangeři s ovocem a další tři skupiny orangutanů ze všech stran a taky přes nás. Dodržet zákaz chození pod orangutany se nedaří, protože to oni se pohybují přímo nad námi, což dokazuje sprška moči, kterou schytávám.

Orangutani

vůdce tlupy Roger

Na krmné plošině se střídají orangutani podle své vnitřní hierarchie, ale daleko zajímavější je děj na stromech okolo. Dva mladíci se perou, mládě se učí ručkovat, jiné zmateně visí na matce a ostatní se střídavě přibližují ke stanici. Napočítal jsem 15 orangutanů a asi máme štěstí, včera prý nepřišel žádný. Ve čtyři nás rangeři vyhání zpět na loď, kde nás čeká sladké překvapení v podobě pečených banánů a naší největší starostí se stává výběr pohodlné polohy na palubě pro sledování okolí. Stavíme pod stromem, kde se chystá ke spánku skupina proboscis – neboli kahau nosatý, což jsou opice s velkým nosem, které žijí endemicky jenom na Borneu. Ten velký nos mají jenom samci.

Večer po setmění podnikáme trek džunglí, kde s trochou adrenalinu nacházíme obří mravence, dva hady, spící motýly, živé větvičky, brouky, tarantule a štíry. Doprovod nám kromě průvodce dělá ranger z místní stanice. Ranger má s sebou mačetu. Prý je nezdvořilé, chodit do džungle neozbrojen. Zuzka po cestě odhaluje děsivýho brouka, co jí zalezl do kalhot a kousl do zadku. Chvíli to rozdýchává a pak statečně hledá tu nejkratší cestu zpět do lodi. S Ondrou se shodujeme, že ta procházka byla fakt hodně dobrá. Spíme na palubě za zvuků džungle, opice řvou jako hroši, teplota v noci je příjemná, akorát na spaní.

láčkovky

hnízdo tarantule

vosí hnízdo

cesta džunglí

Druhý den nás čeká plavba proti proudu řeky ke kempu Leakey, který je asi 40km ve vnitrozemí. Tam končí splavná část řeky. Cestou do kempu nás míjí několik červených hulmanů. Prý jsou velmi vzácní, ale taky dost rychlí, takže je sotva stíháme rozeznat ve větvích a už jsou pryč. Jdeme delší stezkou opět v doprovodu rangerů. V krmné stanici se dnes orangutani neukazují. Asi abychom si vážili toho včerejšího představení. Před setměním zpět v lodi potkáváme orangutaní samici úplně u vody a pak se na stromy k řece přesouvají opice z hloubi džungle. Míjíme desítky makaků i nosatých kahauů. Nosaté opice si ustlali hned nad naším nocovištěm. Ale místo podívané máme spíš nevyžádaný budíček. Před úsvitem vřeští a pak mizí někam pryč.

Poslední den nespěcháme, máme prodloužený program do odpoledne, protože neletíme rovnou pryč, jako většina turistů. Chci ještě zlehka navštívit město Pangkalan Bun. Stavujeme se znovu u první chovné stanice a sázíme každý jeden strom pro urychlení obnovy pralesa. Před sazeničkou necháváme cedulky s našimi jmény. Po obědě se loučíme s Dessy. Bylo to skvělé, jídlo senzační, posádka na jedničku a příjemný průvodce s velmi dobrou angličtinou. Dávám tomu alespoň dvanáct bodů z deseti a Dessy rozhodně doporučuji.  Kdo má zájem oslovte ji přímo na přes orangutanapplause.com, kde najdete kontakt a pak nejlépe přes whatsapp.

Pangkalan Bun

něco mezi náplavkou a obývákem

prodej durianů

warung

Pangkalan Bun

Odpoledne se nám už z hotelu na průzkum města ani moc nechce a musíme se přemlouvat kávovými nápoji a trochu se nutíme. Ale dobře že jsme nepodlehli lenosti. Centrum města je něco, co jsem hodně chtěl vidět i zažít. Polorozpadlé dřevěné domy na kůlech podél kalné řeky s dřevěným molem, které tvoří jakousi promenádu nebo náplavku. Děti na nás pokřikují, ti větší se s námi fotí, dospělí se usmívají, a někteří si nás taky pokoutně fotí na mobil. Však já je taky. Někdy se ta promenáda tak jako prolíná s něčím obývákem, kterým zvolna procházíme a stáváme se součástí. Jindy je to plovárna nebo loděnice, ale vždy je ten prostor plný úsměvů. Je to autentická část města schovaná za hradbou Starbucks a McDonald’s, které jsme viděli kolem letiště a je tu úžasná atmosféra. Zvláště teď v podvečer, kdy na několika místech hraje hudba a skupinka starších dam s nadšením tančí. Pomalu padá tma, my si vychutnáváme další kokos a pak padáme rychle pryč. Autentická atmosféra totiž neznamená, že je tu kdovíjak čisto. Z kanálu vykukují první krysy a pak už toho moc nevidíme, protože na veřejném osvětlení se tu nehraje.

Komodské ostrovy

Z Pangkalan Bun letíme do Labuan Bajo. Tomu říkám exotické destinace. Taky jsem byl dost nervózní, jestli vůbec letenka klapne, protože před týdnem mi na whatsapp z neznámého čísla přišel údaj o změně letu a nějaké věty v Indonézštině. V hotelu mi tehdy říkali, že to je OK, ať kliknu na souhlasím. A pak jsem myslel, že přijde nějaké potvrzení třeba na email a ono nic. Jdeme tedy na úplně jiný let, než jsem kupoval a kupodivu všechno ok. Palubní lístky máme a letíme.

Komondské ostrovy - vyhlídka na Padaru

Labuan Bajo je městečko menší než Pangkalan, ale turisticky určitě objevené. Mezi původními domky stojí několik ohromných hotelů, obchody s potápěčskými potřebami a italské předražené restaurace. Potkáváme dva sympatické Čechy, co shání plavky, ale jinak tu cizinci spíš dělají, že se nevidí. Na rozdíl od Bornea. Z toho je trošku smutno. A možná proto, ale taky možná kvůli tušenému výhledu, volím ubytko trochu stranou od centra v rozpadajících se bungalovech na kopci. Za odměnu máme v koupelně gekona velikosti mladého krokodýla a obří netopýři se nám těsně vyhýbají, když z bazénu sledujeme lodě v zálivu.

Ráno nás vyzvedává průvodce Gibran a veze nás asi kilometr do přístavu. Tam už čeká lodička s kapitánem a lodníkem a všichni vyrážíme na moře. Není to zrovna speedboat, ale nemáme kam spěchat a po zhruba dvou hodinách doplouváme k pomyslné bráně národního parku Komodo. V hezkém zálivu se průvodce zvedá a mumlá „where turtle, where turtle…. here turtle“ a hned rozdává šnorchly a ploutve.

Labuan Bajo

vesnice Komodo

Natěšeně skáčeme do vody. Jsou tu hned tři želvy a krásný korály. Množství rybiček nekomentuji. Moře je úplně klidné a jsme tu sami. Dál od nás je jedna další loď, jinak nikdo. Úplná paráda. Se šnorchlováním ve vlnobití na Bali se to nedá srovnávat. Pak se přesouváme k protějšímu ostrůvku, obeplouváme zátoku a průvodce mumlá „where manta, where manta… no manta“. To ale neberu. Dáme si pauzu na pláži a sem se ještě vrátíme. Manta tu určitě nečeká celý den. Na pláži si dáváme kuře s rýží, které nám Gibran zajistil v přístavu. V mělkých vodách tu kolem nás plave několik malých žraloků. Průvodce volá „baby sharks, baby sharsk“ a my s nimi plaveme a zkoušíme je obklíčit a pohladit. To samozřejmě nejde. Hodnotíme to tu jako nejlepší pláž ever.

Vracíme se na manta point a zkoušíme znovu štěstí. Průvodce už nadšeně volá „manta here, manta here“ a vybírá vhodné místo k seskoku do vody. Paráda! Pár minut plaveme s tímto nádherným tvorem, několikrát se otáčí a podplouvá nás a pak mizí kdesi v hloubce. Nejsme tu sami, jsou tu ještě další skupinky šnorchlistů, díky kterým jsme mantu našli.

Do vesnice Komodo na největším ostrově to máme další dvě hoďky plavby. Tam nás čeká majitel ubytování Jhojo, se kterým jsem celou tuto akci včetně nocování domlouval. Tři dny a dvě noci v homestay se soukromou lodí, průvodcem a posádkou za 3 500 Kč na osobu.

Jhojo je usměvavý mladík s dobrou angličtinou. Kecáme o vesnici a životě tady. Vesnice je podél pobřeží asi 700 m dlouhá, jedna cesta vede vesnicí, druhá po dřevěném molu před domky nad pláží, ve které si při odlivu hrají děcka a dospělí opravují všudypřítomné loďky. Na to, jak je to malá a odlehlá vesnice, je tu pěkný ruch. Ale cizinci jsme tu přes noc jediní. Jhojo se směje, místní lidé nikdy nechodí do kopců na ostrově, proto tam nejsou žádné cesty a vlastně neradi chodí pěšky vůbec. I po této vesnici jezdí na skútrech.

Do tmy je ještě čas a tak jdeme kousek za vesnici zkusit štěstí a najít komodskýho draka. Gibran si bere svou zbraň. Je to klacek dlouhý skoro jako on s vidličkou na konci. Máme tedy po zuby ozbrojený doprovod a jdeme na večerní kilometr dlouhý trek. Ve vesnici míjíme zakryté stánky se suvenýry, takže sem určitě přes den výletní lodě jezdí.

soukromá pláž

růžová pláž

plavba mezi ostrovy

Ani nebylo potřeba chodit daleko, pár kroků za vesnicí pod stromem leží obrovský samec. Gibran nás seznamuje s riziky těchto zvířat. Jsou rychlý, žerou jeleny, prasata, kozy a hady. Mají jedovaté sliny, když kousnou člověka, je to pade na pade. Bezpečná vzdálenost je tak pět metrů. Tenhle leží, nespí, číhá na kořist… Ok, respekt. Ustupuji o dva kroky a držím odstup několik metrů. Pro fotku sice cokoliv, ale kousnout nechci. Kousek dál se pere menší samice s nějakou kostí a chce ji polknout. Je to krutopřísný boj. Kost je snad větší než její hlava a rozhodně se do ní nemůže vejít. Vypadá to docela děsivě, ale nějak to dává a pak kráčí pryč. Jdeme samozřejmě za ní, ale brzy nám mizí do křoví. Je docela hbitá.

Jsme dost spokojeni s tím, co jsme viděli. Prý je teď špatná sezona na pozorování draků, protože samice jsou v březí a skrývají se. Na tom jednom kilometru kromě dvou draků stíháme ještě několik divokých prasat, papoušky kakadu žlutolící a mořské orly. A pár vesničanů, co ručně vyrábějí štěrk. Šílená práce.

baby shark

kareta

Další den brzy ráno jedeme na ostrov Padar, kde je ta fotografovaná vyhlídka z Komodských ostrovů, která na vás vyběhne z každého prohlížeče. Vyhlídka samotná je úžasná, ale samozřejmě plná turistů. Přijíždíme ještě včas, cestou nahoru to jde. Ale zpátky potkáváme jeden adidas za druhým. Pádíme odsud na Long Beach nebo Pink Beach. Nevím název. Růžové pláže tu jsou všechny od nějakého sytě rudého korálu. Ale tahle pláž na Padaru mě moc nebaví. Hodně lidí, hodně lodí a za pískem v trávě hodně odpadků. Šnorchlování průměrné. Vracíme se na náš ostrov a odpoledne kolem třetí vyrážíme na druhý trek za draky.

Tentokrát od stanice rangerů, kde dělá Gibranův bratr. Bere zbraň a jde s námi také. Plán je jasný nejdříve krátké kolečko a když nenajdeme draka tak dáme to dlouhé tříkilometrové. To je nejlepší motivace, protože místní průvodci udělají vše, jen aby nemuseli chodit takovou dálku. Situace začíná slibně, hned za stanicí na pláži pobíhá kromě jelena mladý asi metrový dráček. My ale chceme většího a musíme do lesa.

Les je krásný a magicky klidný, protože tu jsme zase úplně sami. Adidasi tu buď nebyli, nebo už odešli. Za krátko ranger najde pod stromem pěkného samce, kus dál potkáváme u cesty dalšího a pak další dva na volnějším prostranství. Je jasné, že tříkilometrový trek nebude. Průvodci si tajně oddychli. Ale to nám nevadí. Sledujeme draky z bezpečné vzdálenosti pěti metrů a taky sledujeme několik slepic a jelenů, co se motají kolem. Něco mi říká, že naše přítomnost je možná ušetřila.

komodský drak

číhá

samice se snaží polknout kost

V podvečer se vracíme. Stanice je asi 2 km od vesnice a jak jsem psal cesty tu nejsou, tak musíme lodí. A protože odjíždíme jako poslední, tak bereme i pár místních. Chvíli si hraji s představou, jaké to může být tady žít. Nikam se nehonit a být odkázán na svou loďku a jednou za čas zaplout do Labuanu něco nakoupit. Bohužel, většinou tyto úvahy ničí odpadky, které nemůžu nevidět všude kolem. Přemýšlím, co by to mohlo změnit. Co může motivovat lidi to všechno vysbírat. Snad vzdělání. Možná peníze, těžko říct. Místní je sice pálí na pláži a popel nechávají spláchnout přílivem, ale rozhodně ne všechny. Navíc to není zrovna dvakrát ekologická metoda. I Jhojo si to uvědomuje. On moc dobře ví, jak cizince ty odpadky odrazují. Nebýt jich, je to tady úplný ráj. 

Poslední den v Indonésii se loučíme s Jhojem a plujeme na jinou Pink beach, kde nikdo není. Zato to tu je další luxusní šnorchlování se želvami a nádhernými koráli. Nacházíme i skvrnitého rejnoka. Jsme tu dlouho, pak přijíždí nějaký hlučný Adidas, nám se dělá zima a pádíme dál. V plánu byla ještě Kelong beach s malými žraloky, ale stalo se tam nějaké neštěstí a ostrov zavřeli. Stavíme tedy znovu na té super plážičce u mant, kde jsme byli první den a blbneme s těmi pěti mrňousky, co tu tráví mládí. Až vyrostou, pustí se do hloubky a už s nima zábava nebude. Jsou tu další želvy a někde v dálce byla manta, ale tu jsme už nedoplavali.

komodský drak

Jhojova posádka nás doveze zpátky do Labuanu Bajo. Našel jsem nějaký easy hotel kousek od přístavu na poslední noc, ale pěšky jít nesmíme. Jednou byla slíbená doprava až do hotelu a tak musíme taxíkem… Pěšky by to sice bylo rychlejší, ale co naděláme.  Za oknem začíná večírek. Prý bude až do rána, tak hotel zase rychle měníme, protože se chceme před odletem trochu vyspat.  Se spánkem to poslední dobou nebylo úplně jednoduché, protože v půl páté ráno už od Jávy hlučí v každém městě muezzin. Včetně vesničky na Komodu. Ale tady to není takové to normální krátké svolání k modlitbě, jako ve většině arabských zemí, tady jede do reproduktorů celá hodinová modlitba. A samozřejmě z každé mešity jiná a všechny najednou.

A tady naše dovolenková cesta končí. Když to zpětně hodnotím, tak to za ty prachy stálo a většinu míst bych si klidně zopakoval.