Island - cesta kolem ostrova ledu a ohně za 7 dní
Na Island jsme se vydali ve třech. Podařilo se nám si vše naplánovat tak, abychom ostrov objeli dokola a viděli co možná nejvíce. Vše podařilo a my si užili nádherný týden v autě na Islandu.
Cestopis z roku 2018 napsal Patrik _6
Rád bych se touto cestou podělil o svou týdenní cestu po Islandu, která se uskutečnila závěrem srpna 2018.
Ring Road nebo taky Hringvegur, popřípadě Þjóðvegur 1 je hlavní silnice kolem celého ostrova mající necelých 1400 kilometrů. Je to taky možnost jak vidět to (skoro vše) nejznámější a možná i nejkrásnější z celého ostrova. Stačí mít k tomu cca týden volna a auto nebo více času a projet pak ostrov jiným způsobem.
Stačilo 7 dní? Ano i ne. Záleží, co člověk chce vidět a zažít. Za týden lze toho stihnout hodně, ale určitě ne všechno (nějaký trek v Duhových horách, vnitrozemí, veškerá ta místa mimo hlavní silnici atd.).
Než jsem zde odjel, řešil jsem co vidět, co zařídit, jak ostrov projet, co mít s sebou apod. Všechny tyto mé poznatky spolu s tipy z cesty po Islandu popisuji jinde. Pokud o Islandu někdo uvažuje, na otázky mu může odpovědět zbytek článku, který mám u sebe na blogu. Důvodem proč to neuvádím zde v textu není zviditelnění mého "blogu", ale to, že tento text je snahou o cestopis, který popisuje jednotlivé dny na Islandu :) Cestopis je psán nestručně stručně s připsanými faktickými informacemi o daných lokalitách. Beru ho jako takový přehled pro někoho, kdo by si chtěl udělat obrázek o tom, co lze stihnout za týden. Tak mě za text neukamenujte :)
Itinerář
Můj stručný itinerář na celých sedm dní. S příletem první den hned po půl noci. S vyzvednutím auta hned po příletu okolo půl druhé ráno (v noci). Odlet po půlnoci sedmého dne - auto odevzdáno cca kolem osmé večerní, zbytek času do odletu strávený na letišti.
1. den: Þingvellir -Kerið -Strokkur + Geysir-Gullfoss -Seljalandsfoss -Skógafoss -Vík (kemp v městečku)
2. den:Plane Wreck -Kirkjufjara beach -Dyrhólaey -Black Sand Beach -Fjaðrárgljúfur -Skaftafell (kemp v národním parku)
3. den: Skaftafell (trek v národním parku) -Hofskirkja -Jökulsárlón -Djúpivogur (kemp v městečku)
4. den: Dettifoss -Krafla -Dimmuborgir - Mývant - Laugar (kemp v městečku)
5. den:Góðafoss -Grábrók -Hraunfossar -Ólafsvík (kemp v městečku)
6. den: východní výběžek v okolíSnæfellsjökull: Arnarstapi - Gatklettur - Londrangar - Malariff lighthouse - Kirkjufell - Reykjavík (kemp v hlavním městě)
7. den: Reykjavík - Keflavík (letiště)
POPIS CESTY PO ISLANDU
1. DEN
Z Prahy odlet proběhl dle plánu. Přílet do Keflavíku také. To znamená něco po půlnoci jsem stál společně se dvěma ženskými spolucestovatelkami na islandské půdě. Tak jako vždy však cestu budu popisovat pouze z pohledu mé osoby.
Hned u letiště se nachází snad všechny autopůjčovny, které na Islandu najdete. Pěšky max 5 minut, my využili autobus, který jezdí zadarmo. Lotus Car Rental funguje nonstop, takže něco kolem půl druhé jsme byli na cestě. I když jsme všude četli, že v tomto období není na Islandu noc, opak byl pravdou. Hned po výjezdu z Reykjavíku se nám podařilo vidět malinkou a krátkou polární záři. Na parkoviště národního parku Þingvellir jsme dorazil brzo, ještě za tmy. Takže jsme se rozhodli, že se v autě trochu prospíme. Parkoviště je zpoplatněno 500 ISK avšak jen mezi 9. - 20. hodinou. Hned naproti parkoviště se staví informační centrum, které však podle cedule má být dostavěno v roce 2018.Jakmile začalo svítat, my se vydali na krátký okruh po Þingvelliru.
Þingvellir je národní park na jihozápadě Islandu u poloostrova Reykjanes. Bylo to právě v této oblasti, kde vznikl Althing, jeden z nejstarších parlamentů na světě. Dosud se zde nacházejí jeho pozůstatky, pročež byla oblast v roce 1944 vyhlášena za národní park. Od roku 1983 pak byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.Parlament, případně althing byl v Þingvelliru založen v roce 930 a fungoval zde až do roku 1789 (zdroj: wikipedie.com).
Příjemné první seznámení s Islandem. Jelikož jsme přijeli na horní parkoviště, měli jsme NP jako na dlani. Ranní mlha se střídala s dalekými výhledy každou chvíli. Dole se nachází také kostelík a pozůstatky jednoho z nejstarších parlamentů. Park je rozlehlý, je zde možné strávit hodně času, my však po cca max dvou hodinách byli na cestě dál.
Následně nás čekal Kerið. Vulkanický kráter hluboký 55 metrů. Dá se obejít po horním okraji dokola v jednom místě je možné sejít k vodní hladině, která je hluboká max 14 metrů. Kráter je zbarven do hnědo-zeleno-červena s tmavě modrou hladinou. Jedná se o jedno z mála míst, kde jsme platili za "vstup" a to 400 ISK.
Cesta pokračovala k pradědečkovi všech gejzírů ke Geysiru. Ano, gejzírům se říká podle islandského Geysiru. Aktivita gejzíru je nepravidelná a závislá na sopečné aktivitě celé oblasti. Zaznamenána byla jeho aktivita v roce 1630, kdy se probudil k činnosti po téměř 40 letech. Také v roce 1896 začal chrlit vodu a páru po dlouhých letech klidu. V letech 1910 - 1915 byla naopak jeho frekvence jen asi 30 minut. V roce 1915 činnost gejzíru ustala, ale následná zemětřesná aktivita v oblasti ho opět v roce 1935 probudila k životu. Po sérii zemětřesení, která zasáhla oblast v roce 2000, Geysir opět chrlí vodu (zdroj: wikipedie.com).
Větší atrakcí je zde jiný gejzír a to Strokkur, který vodu chrlí pravidelně co zhruba 10 minut do výšky až 20 metrů. Strokkur (v islandštině znamená chrlit) je gejzír v geotermální oblasti u řeky Hvítá na Islandu (zdroj: wikipedie.com).
U těchto gejzírů se nachází také větší turistické zázemí - restaurace, obchody.
Cesta pokračovala k prvnímu vodopádu. To už byl den v plném proudu, takže i parkoviště a pohyb turistů u vodopádu byl značný. Vodopád je možno vidět z jedné strany a dojít až k rozbouřené řece v místech, odkud voda nezadržitelně padá dolů. Gullfoss je vodopád v horní části řeky Hvítá. Voda stéká kaskádovitě dolů ve dvou fázích. V první fázi je spád 11 metrů vysoký a druhý spád 22 m, obě fáze ústí do 2,5 km dlouhého kaňonu. Kaňon byl vytvořen na konci doby ledové působením povodňových vln a každý rok je erozí prodloužen o 25 cm. Patří mezi nejznámější vodopády Islandu a patří do chráněné oblasti (zdroj: wikipedia.com).
Asi nejvíce z prvního dne jsme se těšil na další vodopád Seljalandsfoss. Vodopád, který není tak velký, ale je zajímavý tím, že se lze dostat za samotnou padající vodu. I samotná první fotka (viz pod textem) může znamenat trochu toho obětování se. Dopad vody je silný a s přispěním větru může člověka pěkně opláchnout. Seljalandsfoss (česky Vodopád prodané země) je jedním z nejznámějších vodopádů na Islandu. Leží nedaleko pobřeží na jihu ostrova mezi městem Selfoss a vodopádem Skógafoss. Poblíž něj odbočuje z Hringvegur cesta do údolí Þórsmörk. Je napájen řekou Seljalandsá. Padá z bývalých útesů do hloubky 60 metrů (zdroj: wikipedie.com).
Po cestě k třetímu a závěrečnému vodopádu prvního dne zastavujeme u krajnice a hledíme na vzdálené "kopečky". Ty "kopečky" patřily dnes snad nejznámější sopce světa - Eyjafjallajökull. Eyjafjallajökull (výslovnost [ˈɛɪjaˌfjatlaˌjœkʏtl̥], v překladu „ledovec ostrovních hor“) je název sopky a ledovce na Islandu. Leží severně od vesnice Skógaru a západně od většího ledovce Mýrdalsjökullu. Sopka pokrytá ledovcem je vysoká 1666 metrů a od doby ledové je poměrně aktivní.
Jižní konec hory byl kdysi součástí atlantického pobřeží Islandu. Poté, co moře ustoupilo o přibližně 5 km, dřívější pobřeží vytvořilo strmé útesy s početnými nádhernými vodopády, z nichž nejznámějším je Skógafoss (zdroj: wikipedie.com).
Poslední turistickou zastávkou byl další neméně krásný vodopád Skógafoss. Vodopád Skógafoss (česky Lesní vodopád) na řece Skóga leží na jihu Islandu poblíž města Skógar. Padá z bývalých pobřežních útesů, které se dnes nachází asi 5 kilometrů od moře. Táhnou se stovky kilometrů a oddělují pobřeží od islandské Vysočiny.Je 25 metrů široký a 60 metrů vysoký. Napájí jej řeka Skógá, na níž je vodopádů více.Díky vodní tříšti, která vodopád obklopuje, lze za slunného počasí pozorovat jednoduchou či dvojitou duhu (zdroj: wikipedie.com).
Byť hned první den jsme viděli tři vodopády, každý z nich byl jiný, něčím specifický a zajímavý. Na Skógafoss jde i vylézt a shlížet na něj z výšky, kde také začíná turistická stezka do vnitrozemí. U tohoto vodopádu je možné kempovat, což taky jen tak nezažijete. My však pokračovali dál po jihu ostrova až do městečka Vík.
Městečko Vík je typickým shlukem vícero budov, díky kterým si na Islandu připomenete, že zde existuje i nějaký lidský život.
Vík í Mýrdal (v překladu „záliv v bažinatém údolí“), zkráceně Vík, je nejjižnější vesnicí na Islandu. Leží asi 185 km jihovýchodně od Reykjavíku; tvoří největší sídlo obce Mýrdalshreppur. V roce 2005 zde žilo 285 obyvatel, v lednu 2011 pak 291 obyvatel. Protože se ale v okruhu asi 70 kilometrů nenachází větší osídlení, je Vík í Mýrdal i přes svoji malou velikost důležitou zastávkou na Hringvegur (silniční okruh procházející celým Islandem) (zdroj: wikipedie.com).
V městečku jsme si poprvé vyzkoušeli úroveň kempování na Islandu. To zde obsahuje jednu oválnou budovu s info centrem správcem, společenskou místnosti a wc se sprchami. Kemp pro osobu vychází na 1500 ISK, sprcha zvlášť za 200 ISK. Společenská místnost byla jedna z těch větších, které jsme poznali. Byla zde možnost dobít své elektronické zařízení, stejně tak využít varnou konvici či mikrovlnku. Jen ta voda ve sprchách byla spíše vlažná. Po dvou dnech bez sprchy trošku zklamání, ale zároveň jediná studená sprcha za celý pobyt na Islandu :)
Jak už bylo z wiki napsáno, je Vík důležitou zastávkou při pobytu na Islandu. V jeho blízkosti se totiž nachází další zajímavé místa, které jsme měli naplánované další den navštívit.
2. DEN
Vyzkoušeli jsme si první pořádný islandský nocleh v autě. Vík se nachází hned u moře, o vítr tedy není nouze. Auto naštěstí tyhle povětrnostní podmínky eliminuje, takže první noc byla pohodová a nějak jsme se i ve třech do auta naskládali.
Z Víku jsme se vrátili kousek na zpět, protože jsme předešlý den vynechali hned tři důležitá místa - vrak letadla, známý maják a pláž s černým pískem a skálou podobnou varhanám.
První zastávkou byl vrak letadla Douglas DC-3 Dakota. Je to jediné místo na Islandu, ke kterému jsme museli absolvovat cestu pěšky delší než pět minut. Ono tohle místo lze velmi jednoduše přehlédnout. Jak je vše značené nebo viditelné, vrak je pravým opakem. Uprostřed ničeho po hlavní silnici cca 20 km před Víkem je obyčejné parkoviště, které se však neliší od okolní krajiny. Nic víc, nic míň. Následuje čtyřiceti minutová procházka černou planinou k moři. Člověk se až obává jestli jde správně, vrak letadla jde vidět teprve až k němu dorazíte. Že jdete správně zaručuje pouze jasně viditelný a široký "chodník" černou pouští. Určitě stojí za "námahu", zvlášť pokud k letadlu vyrazíte jako my hned brzy ráno. Vrak budete mít pouze pro sebe a fotky nebudou rušit další turisté.
Letadlo Dakota v listopadu roku 1973 letělo z USA na Island. Ve špatných povětrnostních podmínkách a mlze piloti nenašli letiště v Keflavíku, zmatení přeletěli 100 km na jih a ve stresu přepnuli přívod paliva na záložní prázdnou nádrž. Nezbylo jim nic jiného, než s letadlem nouzově přistát na černou pláž Sólheimasandur poblíž města Vik. Naštěstí to přežili všichni. Nejvíce se však radoval z události farmář, na jehož pozemek letadlo přistálo. Ještě rok poté jezdil se svým traktorem na benzín z toho letadla (zdroj: zivotnacestach.cz).
Vracíme se směrem k Víku, čekají nás ještě dvě zastávky. První je Dyrhólaeys přilehlou pláží Kirkjufjara. Jedná se o krásný mys se strmými skalisky, bouřlivým mořem, majákem a nádhernými papuchalky, kteří se zde vyskytují. Protože jsme nebyli líní, auto jsme nechali u pláže Kirkjufjara, odkud jsme se vydali na krátkou procházkou podél útesu k majáku. Pro lenivější je možné autem vyjet až k majáku. Cesta je však prudká, polního ražení. Takže pozor na auto. Místo je o to kouzelnější, že se zde nacházejí nádherní papuchalkové neboli také mořští papoušci. Nádherní opeřenci, které uvidíte i na mnohých magnetkách a dalších upomínkových předmětech, které si můžete z Islandu přivézt. U majáku se také nachází tzv. brána Islandu. Skála, kterou zdobí mohutný oblouk připomínající právě bránu.
Z nejjižnější části Islandu nedaleko vesničky Vík vyčnívá krátký mys Dyrhólaey, v podstatě se jedná o útes o výšce 120 metrů nad mořem, který tvoří součást významné přírodní rezervace. Tím nejkrásnějším, co tento poloostrůvek nabízí, je výhled do ptačí kolonie a okolní krajiny.
Maják Dyrhólaey je čtvercová červeno-bílá betonová třináctimetrová věž, která na tomto místě stojí již od roku 1910 (zdroj: radynacestu.cz).
Poslední zastávkou, kterou jsme předešlý den vynechali je černá pláž viditelná již z předchozí zastávky. Anglicky Black Sand Beach je kromě svého černého písku navštěvovaná také kvůli skalním výběžkům Reynisdrangar a skále, jenž vypadá jako zkamenělé varhany.
Reynisdrangar – jsou skalní útvary zformované do tvaru ostrého hrotu. Tyčí se nedaleko osady Vík-í-Mýrdal na západním konci pláže s černým pískem. Z moře vyčnívá těchto kamenných prstů hned několik, nejvyšší skalní jehla je 66 m vysoká. Útvary jsou v českém překladu známé jako Trolí skály. Podle místní legendy jde o zkamenělé postavy horských skřetů, kteří byli proměněni v kámen paprsky vycházejícího slunce právě ve chvíli, kdy se snažili dostat loď se třemi stožáry z moře na břeh (zdroj: mundo.cz).
Konečně jsme mohli pokračovat dál na východ. K nádhernému kaňonu Fjaðrárgljúfur. Cesta již v některých místech měnila svůj vzhled a pomalu nelze slovně ani popsat, jaké krásy může sopečný povrch vytvořit. Na jihu je také snad nejvíce ovcí, které nám (mi) připravily jediné nebezpečí (vlastně jedno ze dvou). To když jsem se držel za autem přede mnou, které z ničeho nic prudce zabrzdilo. Jen díky rychlé reakci a volnému pruhu v protisměru se nic nestalo. Samozřejmě... ovce si usmyslily, že přejdou na druhou stranu silnice. Fjaðrárgljúfur se nenachází hned u "krajnice" Ring Road. Je trochu bokem a je třeba se nebát osobákem ke kaňonu vyrazit. Polňačka je plná nerovností, děr a prudkých míst. Není to však zároveň nic, co by se nedalo zvládnout. Odměna je pak velká!
Temný, 100 metrů hluboký a 2 km dlouhý kaňon Fjádrárgljúfur vyhloubila do okolní krajiny řeka Fjardrá. Nachází se nedaleko vesnice Kirkjubæjarklaustur, v oblasti jihovýchodního Islandu. Kaňon, který vznikl působením eroze a vody, jež odtékala z ledovců, se řadí mezi nejvýznamnější místa turistického ruchu na ostrově. Jeho výhodou je totiž relativně dobrá dostupnost, leží pouze 3,5 km od Ring Road, která je hlavní dopravní tepnou celého ostrova. Až k parkovišti přitom vede udržovaná silnice a odsud se pak můžete vydat na výšlap. Cesta se vine po jižním okraji kaňonu a během chůze můžete obdivovat strmé svahy staré údajně až dva miliony let (zdroj: mundo.cz).
Druhý den zakončujeme v kempu národního parku Skaftafell. Do kempu je možné vjet zadarmo, přesto zde chodí pracovníci kempu, kteří kontrolují zdali je zaplaceno. Cena za osobu je 1800 ISK za osobu, sprcha za 500 ISK. Sprcha byla konečně horká, jak jsem si ji představoval, ale pouze na pět minut. Kemp nemá žádnou budovu, kde by bylo možné v teple pod střechou udělat jídlo. Kemp je jinak zároveň informačním centrem a pomyslným vstupem do národního parku, kde člověk může zůstat i několik dní. To platí zejména pro nadšence treků. A my se na jeden krátký chystali další den...
3. DEN
Vybral jsem jeden z treků, který jsem si našel v jedné chytré turistické knížce. Okružní túra se ukrývá pod názvem Morsárdalur. Zabere maximálně 5 hodin po vesměs rovinatém terénu, krom zpáteční cesty, která v jedné pasáži obsahuje delší, ale ne prudké stoupání. Člověk díky ní zažije hodně. Procházku po klasické islandské planině, nedotčené hory, toulající se divoké ovce, výhledy na zasněžené vrcholky pohoří, ale také "varhanovitý vodopád" Svartifoss.
Po snad jediné větší fyzické námaze na Islandu jsme vyrazili dál, abychom ukousli další kilometry po Ring Road. Málokdo ví, že se po cestě nachází ani ne vesnice jako spíš osada s jediným dochovaným kostelem s travnatou střechou - Hofskirkja. Kostel je doopravdy kouzelný (připomínající život hobitů z Pána prstenů) a prohlídka nezabere více než pár minut.
Pokračujeme dále k jednomu z nejznámějších míst na Islandu - jezeru Jökulsárlón. Jezero zdobící ledovcové kry, na kterých je možné spatřit spokojené tuleně. Led taje z ledovce Breiðamerkurjökull, který pozvolna míří do moře. Měli jsme i to štěstí, vidět jak se v jednu chvíli obří kra rozlamuje na dvě části. Na jezeru je možné podniknout výlet obojživelným člunem (cenu však nevím).
Krásou a rozmanitostí ostrova je také to, že jsme tento den zažili v ledovcovém prostředí a hned následný den nás čekal opak - vulkanická oblast Krafla. Den jsme však zakončili ve vesničce Djúpivogur, kterou jsem označil za to nejkrásnější obydlené místo na Islandu (z toho co jsem navštívil). Typické domečky s malinkým přístavem. Večer lze z malého kopečku u kempu sledovat vesnici jako na dlani i se zapadajícím sluncem na jedné straně a hned ráno sledovat svítání z druhé strany. Navíc kemp byl rodinného a velmi příjemného typu. Vytopená malá budova s vybavenou kuchyní i gaučem. Elektřina pro mobily, foťáky a další zařízení taky nechyběla. Cena za osobu s nějakým poplatkem pro vládu byla 1700 ISK.
To nejlepší jsem však z celého dne vynechal! Konečně jsme využili chytré mapy a stránky HotPot a našli si jen pár kilometrů před vesnicí termální pramen. Nebyl snad lepší zážitek na Islandu. Představte si, že kousek od cesty se za kopcem ukrývá podélná káď s horkou přírodní vodou a výhledem na nedotčenou krajinu kolem. Ke všemu při západu slunce. Aby toho nebylo málo, jde vidět, že o místě nevědělo moc lidí, protože jsme zde cca hodinu byli úplně sami. Až jsme odcházeli, objevil se český manželský pár a skupina Rusů.
4. DEN
Po jižní části, která je nejfrekventovanější a nachází se zde mnoho zážitků, jsme ze začali stáčet po východní straně na sever. To znamenalo také časově delší pasáže autem. A první taková nás čekala v tento den. Do teď jsme v autě strávili z místa A na místo B maximálně necelé dvě hodiny. Dnes to byly skoro čtyři hodiny. Navíc se při této etapě (na východě ostrova) objevila jediná ne-asfaltová část. Část, která byla v některých pasážích hornatá a cesta tak vedla serpentinami. Naštěstí hliněná cesta byla poměrně dobře "udusaná" a pevná. To nejhorší nás teprve čekalo.
Prvním cílem byl po denní pauze další z řad vodopádů - Dettifoss. Zde jedno důležité doporučení! Pokud pojedete z jihu, neodbočujte k vodopádu před velkým, viditelným jednosměrným bílým mostem, ale až za ním! My odbočili před a naskytla se mi tím jediná dlouhá chvíle, kdy jsem se doopravdy bál, aby se auto nerozpadlo nebo nebylo pošramoceno žádným zbloudilým kamínkem. Čekala nás totiž 26 km dlouhá cesta po štěrkové, rozbité cestě (po stejné cestě zpátky). Že cesta není úplně ok nás přesvědčil i jeden ne-starý vrak Hyundai i30. Kdybychom odbočili až za mostem, dostali bychom se k vodopádu po krásné asfaltce. Ale zpátky k vodopádu. Ten byl opět úplně odlišný. Jako vystřižený z měsíční krajiny.
Dettifoss je vodopád, jenž se nachází v oblasti Mývatn na severu Islandu na řece Jökulsá á Fjöllum, která je ledovcového původu. Je pokládán za nejmohutnější vodopád v Evropě s průtokem vody mezi 200 až 500 m3 za sekundu (průtok závisí na roční době, zejména v létě je značně vysoký díky tajícímu ledovci). Vodopád je široký 100 metrů s převýšením 44 metrů (zdroj: wikipedie.com).
A jak jsem již uváděl, předchozí den to byl led, dnes nás čekal oheň v podobě Krafly. Již z dálky, když jsme stáli u vodopádu, jsme měli pocit, že v dáli skrze hory vidíme něco jako činnou sopku. Jednalo se o Kraflu.
Krafla je vulkanický komplex dlouhý přibližně 100 kilometrů na severu Islandu. Stejnojmenný centrální vulkán s nadmořskou výškou 818 metrů s četnými krátery dominuje celé oblasti Mývatn. Přibližně 10 kilometrů široká kaldera vznikla asi před 100 000 lety, což dokládají formace ryolitových tuffů z tohoto období. V nedávné minulosti byla aktivní v letech 1724 až 1729, naposledy v letech 1975-1984. Kalderu protíná zlomový systém v směru sever-jih, který je příčinou všech sopečných aktivit v regionu (zdroj: wikipedie.com).
Už jak člověk vystoupí z auta, cítí všudypřítomnou síru, jako by držel v ruce petardy nebo zkažená vejce.
Tam, kam jsme se dostali, se změnila i krajina. Ta je už při příjezdu přes pustý hornatý povrch oranžová, hněda, žlutá a černá. Člověk zde má pocit, jako by chodil nad vchodem do pekla. Ze země se všude kouří, cestičky vedou přes lávovou horninu, o kterou je jednoduché si zničit boty. Člověk si tady uvědomí jak je příroda rozmanitá a co lze na "pár desítkách kilometrech" vidět.
Pokračujeme dál, k pro mě nejméně zajímavé oblasti Islandu. A tedy oblasti kolem jezera Mývant. Možná proto, že mi nejvíce připomíná obyčejné české prostředí. Po cestě toto komáří jezero objíždíme, na chvíli zastavujeme i u Dimmuborgiru.
Mývatn (česky v překladu Komáří jezero) je jezero na severovýchodě Islandu. Má rozlohu 38 km² a dosahuje hloubky maximálně 4,5 m, průměrně však jen 2,5 m. Leží v nadmořské výšce 277 m. Vyplňuje starou ledovcovou kotlinu zahrazenou lávovým potokem. Nad hladinu jezera vyčnívá zhruba 50 vulkanických ostrovů a ostrůvků, oddělených krátery. Jsou vysoké 20 až 30 m. U východního pobřeží jsou fumaroly.
Dimmuborgir ([tɪmʏpɔrcɪr], dimmu „temná“, borgir „města“ nebo „hrady“) je rozsáhlé území neobvykle tvarovaných lávových polí východně od jezera Mývatn na Islandu. Oblast Dimmuborgir se skládá z rozličných vulkanických jeskyní a skalních útvarů, připomínajících zřícenou starověkou pevnost. Dimmuborgir je jednou z nejpopulárnějších islandských turistických atrakcí (zdroj: wikipedie.com).
Večer končíme v tom nejpodivnějším kempu, který jsme po cestě zažili. Kemp se nachází ve vesničce Laugar. Chvíli jsme ho hledali a nevěřili jsme, že se nachází tam, kde se nacházel. Nejprve nás překvapilo to, že zde vůbec nikdo nebyl. Základna se nacházela v budově atletického oddílů, do kterého byl volný přístup. To znamená, že kdokoli zde mohl odcizit například jakékoli náčiní. Všechny dveře (i do jediné "kanceláře" byly odemčené). Pouze na hlavním dveřích bylo napsáno něco v tom smyslu, že se zde většinou večer zastaví někdo zkontrolovat stav kempu - zdali zde přenocuje nějaký turista (a případně tedy zaplatí 1100 ISK za osobu). Jinak sprchy a prostory jsou volně k využití ve vší slušnosti. Připadalo nám divné sedět v malém prostoru atletického oddílu, kde různě viseli třeba i ručníky sportovců. Ale ok. Večer nás nikdo nekontroloval, byť nám připadalo, že jediné další přítomné auto na paloučku někdo kasíroval.
5. DEN
Vyrazili jsme opět časně ráno abychom si užili další místo bez lidí. Dnes to byl také první chladnější zamračený den. Na mapě jsme se také posunuli o kus dál a pohybovali se někde ve středu severní části Ring Road.
Kousek od vesnice se nachází Góðafoss. Vodopád lze sledovat z obou horních stran, z jedné strany lze sejít skoro až pod vodopád.
Goðafoss (Godafoss) – patří k nejkrásnějším vodopádům na Islandu. Vodní tok ledovcové řeky Skjálfandafljót tu spadá z výšky 12 m a tvoří tak vodopád ve tvaru podkovy široký kolem 30 m. Právě tato část říčního kaňonu byla vytvořena v 8 000 let starém lávovém poli, které tu vytvořila dnes již vyhaslá sopka Trölladyngja. Vodopád Goðafoss vstoupil také do dějin Islandu. Kolem roku 1000 zde zákonopravce Þorgeir Ljósvetningagoði rozhodnul o tom, jaké náboženství budou místní obyvatelé vyznávat. Při cestě kolem vodopádu do něj odhodil pohanské rytiny severských bohů a tím ustanovil, že se obyvatelé země stávají křesťanským národem (zdroj: wikipedie.com).
Grábrók je jeden z mnoha kráterů, který lze po cestě navštívit. A protože se nachází hned pár metrů od hlavní silnice, udělali jsme si zde přestávku.
Sopečný kráter s poetickým názvem Šedé kalhoty je výraznou dominantou západní části Islandu, jenž je za hezkého počasí viditelný až ze 120 kilometrů vzdáleného Reykjavíku. Ve skutečnosti je Grábrók součástí souboru tří spících kráterů, které před více než 3 000 lety zformovala sopečná erupce. Okolní krajina, která již postupně zarůstá zelení, je mnoha ostrovany považována za nejkrásnější místní přírodní scenérii (zdroj: radynacestu.cz).
Ukrojili jsme další velkou část cesty a už se stáčeli na západ.Hraunfossarje velmi specifický vodopád (nebo desítky malých vodopádů?).
Hraunfossar (Borgarfjörður, západní Island) je několik vodopádů, které jsou tvořeny menšími potůčky tekoucími z lávového pole ze sopky, která vypukla pod ledovcem Langjökull. Vodopády se vlévají do řeky Hvítá. Skála je velmi pórovitá, proto umožňuje, aby voda tryskala zpod lávy a tvořila kaskády přes neobvykle tvarované skály (zdroj: wikipedie.com).
Kdybychom pokračovali po Ring Road dále, již 5. dne bychom dorazili do Reykjavíku. My však měli času dost a tak jsme odbočili na západ od Ring Road na poloostrov Snæfellsnes do městečka Ólafsvík, kde jsme také zakotvili. Tento den byl asi nejchladnější a také jsme "konečně" zažili ten pravý islandský vítr a déšť. Ólafsvík je dalším z řady klasických islandských městeček. Rybí odér ve vzduchu nešlo necítit, mělo to však své kouzlo i se silným větrem a deštěm. Navíc se Ólafsvík skrývá v obklopení zeleně zbarvených kopců. Kemp byl velmi malinký, ovšem opět nechyběla společenská místnost a teplá sprcha. Za osobu si v kempu účtovali 1100 ISK.
6. DEN
Z Ólafsvíku se vypravují výlety na pozorování velryb. Den předtím jsme se dohodli, že bychom i této možnosti využili. Počasí se uklidnilo a tak jsme do 13. hodiny měli čas projet si kus tohoto poloostrova. Prakticky jsem neměl naplánované nic konkrétního. Podle mapy jsem zjistil, že se na poloostrově nachází plno malého i většího objevování a tak jsem tento den nechal na náhodě s tím, že zastavíme tam, kde nás Kia zaveze.
Byť bylo počasí lepší než včera, neznamenalo to, že by bylo slunečno a tak třeba takový Snæfellsjökulla "vnitrozemí" poloostrova(stejný název pro národní park a horu na tomto poloostrově) bylo celý den pod hustou mlhou. Tudíž jsme cestovali podél pobřeží a výsledkem byly níže uvedené zastávky.
Arnarstapi, vesnička na pobřeží se skalní bránou Gatklettur.
Tak jako Black Sand Beach má své skalní výběžky (Reynisdrangar), tak i tento poloostrov ty své - Londrangar.
Po cestě kolem Islandu člověk také uvidí mnoho opuštěných obydlí, u jednoho takového jsme konečně zastavili i my.
Co by to bylo za cestu po pobřeží, kdyby zde nestál žádný maják. Zde konkrétně Malariff lighthouse.
Čas ubíhal a my spěchali na jednu odpolední zpět do Ólafsvíku. První věcí bylo, že jsme si nekoupili lístky předem. Ačkoli stránky hlásily plno, prý to většinou není tak špatné, jak to vypadá. Jenže... Utekla jedna hodina a v přístavu stála pouze rodinka Američanů a jeden mladý pár. Loď k sledování velryb prázdná, bez kapitána. Rodinka Američanů našla telefonní číslo a zavolala aby zjistila, že dnes se výlet nekoná. Nevím, zdali to tak mají všichni Islanďané na háku, ale takhle rychle skončil náš výlet s pozorováním velryb. Docela by mě zajímalo, jak se s nimi vypořádali s proplacením. Mě to tak ani nemrzelo, původně jsem s tímto ani nepočítal.
Nyní už chyběla pouze poslední zastávka. Tou je hora Kirkjufell, prý nejfotografovanější hora Islandu. Svým tvarem je velmi ojedinělá, dá se po stezce obejít a na fotkách na internetu uvidíte snad vždy stejnou fotku ze stejného úhlu s blízkým malým vodopádem Kirkjufellsfoss.
Po této zastávce už následovala cesta do hlavního města Islandu, tedy do Reykjavíku. Cesta ze severu po Ring Road vede také 6 km tunelem pod povrchem země (tato část je zpoplatněna 1000 ISK). I v hlavním městě se nachází velký a dobře vybavený kemp. Jde vidět, že kemp je základnou pro mnohé přijíždějící, ale i odjíždějící turisty. V kempu zaplatíte za osobu 2200 ISK, čemuž odpovídají i služby. Se sprchnou nečekáte, je jich zde dostatek, stejně jako toalet a umyvadel. Plné jsou vždy společné prostory pro vaření a posezení, což se však dá očekávat. Najdete zde také mnoho nepotřebných věcí, které již turisté nepotřebovali. Od knih, přes oblečení či vybavení až po jídlo a příslušenství k vaření. Takže pokud někdo uvažuje, že po příletu zde stráví první den, může tak ušetřit například za kartuši, případně něco malého k snědku :)
7. DEN
Poslední den na Islandu byl celý vymezen pro hlavní město Reykjavík. Co vidět v Reykjavíku? To hlavní lze určitě stihnout i pěšky během jednoho dne. My tak viděli Sun Voyager (jakousi uměleckou stavbu vikingské lodě), koncertní halu Harpu, symboliku Reykjavíku kostel Hallgrímskirkja, navštívili jsme také muzeum penisů (vstup 1500 ISK), ale objevovali také uličky tohoto města, které jsou plné obchůdků s typickými výrobky z islandské vlny. Už před cestou jsem uvažoval o klasickém svetru, ale ceny začínají někde na 5500 Kč. Takže jsem nakonec skončil u ponožek. Také mě rozesmál prodej islandského vzduchu v plechovce.
S blížícím se večerem jsme nasedli do auta. Zbývalo už jen vyjet z Reykjavíku a klidnou dvou proudovkou dojet do Keflavíku. Pokud někdo zažil Reykjavík z pohledu řidiče, dá mi za pravdu, že je to město kruhových objezdů, zvlášť těch s dvěma pruhy. Zbýval poslední kruhový objezd. A zbývalo také jen pár centimetrů do obrovské smůly a bouračky. Jen díky dobrým brzdám Kie a bleskurychlé reakci řidiče (pozn. řidičem jsem byl já) se nic nestalo. Tím chci jen říct, že nepřítelem a velkou obavou na cestách nemusí být jen kamínky štěrk prach, ale i řidiči neznajíc pravidla provozu. Na cestách tedy buďte pozorní až do samotného zaparkování a vrácení auta. Jak byl poměrně bezpečný a bezproblémový celý týden, tak poslední hodina v autě mohla znamenat nemalé problémy. Každopádně jsme nakonec v pořádku dojeli do Keflavíku, kde jsme trochu opláchli a zkontrolovali auto, které jsme poté na letišti bez problémů odevzdali. Závěrečné hodiny byly ve znamení čekání na letišti a v hlavě si promítání zážitků z týdne na Islandu.
ZÁVĚREM...
Island je nádherná země s kouzelnou, ale i depresivní krajinou. Krajina ledu, ale i ohně. Je to země vodopádů, kráterů, planin, ale i hor. Je to místo chladné, někdy nepřívětivé, ale ten kdo se naladí na zdejší prostředí, tomu se toto místo odmění nezapomenutelným zážitkem. Je to země pro ty, co hledají krásy přírody.
Jak se ti cestopis líbil?
Patrik _6 procestoval 0 zemí světa světa, nejvíce . Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
"I když jsme všude četli, že v tomto období není na Islandu noc, opak byl pravdou. "
A co je "toto období", to ať si laskavý čtenář vycucá z křišťálový koule, ne? ;)
Jinak hezký, já to vzal taky po R1, ale opačným směrem. U kostela v Hofu jsem přenocoval, pěkný klidný místo. U Dettifossu je sice západní strana přístupná po asfaltce, ale mně se rozhodně víc líbil východ - dá se tam dostat na dosah ruky ke spádu, a mj. je to tahle strana, kde se točila úvodní scéna Prométhea.