Island - pohádka nás nečekala

Člověk může udělat špatné rozhodnutí, může udělat také dobré rozhodnutí, no a potom jsou tu ty, které prostě udělat musí. A o tom je celý tento příběh, ve kterém došlo k mnoha změnám, potížím, zdravotním komplikacím, ale i radosti a úžasu.

Myslím, že to bylo dokonce v roce 2017, kdy jsem přišel s nápadem zdolat nejvyšší horu Islandu. Hora Hvannadalshnjúkur není nějakým velikánem. S 2.110 m n.m. se řadí naopak mezi nižší vrcholy států v Evropě. Jenže zde vše komplikuje sníh, respektive ledovec, který začíná okolo 1.150 m n.m. První polovinu tedy člověk jde sice normální cestou, ale ta druhá už je značně komplikovaná. Takto začala naše debata, která se zdála být spíše vtipným rozhovorem. Jenže já se nápadu chytil a tím začala naše trnitá cesta.

Pro toho, kdo nemá rád čtení, jsem připravil opět několik cestovatelských videí

• Výstup na nejvyšší horu Hvannadalshnjúkur           https://youtu.be/3r0Zko1b18A
• Duhové hory "Laugavegur trail"                                        https://youtu.be/t86364I09Ok
• Kompletní video z Islandu                                                    https://youtu.be/sPeWGA3Mvr8
• Ledovcový kurz v Rakousku z roku 2019                        https://youtu.be/FYsPDlB-rTg

O necelý rok později jsem koupil letenky za super cenu. Kupoval jsem je 11 měsíců před odletem a celé partě bylo jasné, že máme dost času na přípravu. Finální termín byl stanoven na začátek srpna 2019. Věděl jsem, že do té doby bude potřeba zajistit ledovcový kurz. Přišlo mi totiž fajn ušetřit pár tisíc za průvodce a místo toho je utratit za vlastní výbavu a třídenní ledovcový kurz. Celkem nás mělo jet 5 a každý souhlasil, že se bude účastnit kurzu a tedy si otevře možnost jít se mnou na nejvyšší horu. Případně to byl zlomový moment pro rozhodnutí, zda vůbec s námi na ní jít. V březnu 2019 se uskutečnil onen ledovcový kurz. Pro mě osobně to byla velká úleva, protože jsem si ověřil, že to určitě zvládneme. I když jeden z naší party se rozhodl, že na vrchol hory s námi nepůjde, já věděl, že ve 4 je to pro nás stále reálné. No a kdyby někdo spadl do trhliny, ostatní 3 jej pomocí rukou vytáhnou. O bezpečnost jsem tedy strach neměl. Ne tedy v tento moment. 

Ledovcový kurz v Rakousku - lanovka

Ledovcový kurz v Rakousku - chata

Ledovcový kurz v Rakousku - pohled na krajinu

Koncem března jsem již věděl, že na nejvyšší horu půjdeme a stačilo pořídit pár karabin, podsedák, helmu, cepín, mačky a nějaké to další vybavení. Jeden parťák však začal přemýšlet o alternativě nejen kolem výstupu na nejvyšší horu a začal plán mírně komplikovat. Předpokládal jsem, že ostatní plán cest normálně zvládne a pojede s námi celý trek, jen vynechá nejvyšší horu. Místo toho jsem s ním měl delší rozhovor o tom, co přesně plánujeme. Finále z toho bylo, že mu kouknu na možnosti dřívějšího odletu zpět.

No a v ten moment došlo k další velké komplikaci. Letenky jsem kupoval se společností Germania z Drážďan přímo na Island s odbaveným zavazadlem za 3033 Kč na osobu. Cena to byla naprosto super, ale jen do této doby. V daný den jsem se dozvěděl, že letecká společnost Germania vyhlásila bankrot. Začal jsem zjišťovat co a jak je možné, jenže čím více jsem toho věděl, tím hůře se situace jevila. Koncem dubna jsem již přestal doufat, že se mohou lety obnovit a začal jsem pomalu počítat ztráty. V té době šlo alespoň auto a ubytování stornovat bez sankcí, takže se zdálo, že každý z nás přijde "pouze" o peníze za letenku. Nehodlal jsem to však vzdát a drobnost, která rozhodla o tom, že jsem o peníze nepřišel, mě dodnes překvapuje. Do té doby jsem neřešil, zda platím kartou, převodem či v hotovosti. Bral jsem to tak, že kartou je to jednoduché a proto jsem jí hlavně využíval. Jenže v tento moment to bylo důležité, u karty je totiž možné reklamovat službu, kterou si zaplatíte a nedostanete jí. No a tak se stalo, že každému z nás MasterCard vrátil úplně vše na korunu. Jenže zpáteční letenka s odbaveným zavazadlem v té době byla řádově dražší a s každým z nás to zamávalo tak, že nakonec nedošlo na koupení nových letenek. 

Jenže já jsem se nehodlal vzdát takto snadno a o pár měsíců později jsem přišel s několika nápady. Pro komplikovanost jsem zamítl lowcostové varianty a zůstala mi možnost letu s ČSA přímo z Prahy. Akorát cena byla už o více jak 5 tisíc korun vyšší (8.500 vs. 3033). Bral jsem to však tak, že kdybych původní peníze nedostal zpět, tak za 5 tisíc jsem spokojen. Od začátku podzimu jsem sledoval, kdy se otevřou lety na léto 2020 a čekal jsem na možnost koupení.  Výhodou vyšší ceny bylo to, že si lze vybrat ideální termín pro výstup na nejvyšší horu Islandu. Tedy na první polovinu července. Postupně jsem otravoval ostatní a přemlouval je k tomu, ať s námi jedou. Jenže jeden to zamítl rovnou a naše silná čtveřice dostala pár trhlin. Nechci zacházet do detailů u svých kamarádů, ale v rozhodný den nákupu, jsem zůstal jen já a Tomáš. Osobně jsem věděl, že i ve dvou můžeme ledovec zvládnout, jenže už to nebude taková pohádka, jakou jsem původně plánoval. Naopak jsem si uvědomil, že dalších 9 měsíců je potřeba pracovat s tělem, aby nedošlo k nějaké nehodě. Jeden člověk totiž jen pomocí rukou druhého z trhliny nevytáhne.

Jenže během těch 9 měsíců se odehrálo mnoho. Nejdříve se přidala jedna slečna Lucka a v lednu se začal rozhodovat jeden můj známý Martin, že by také rád na Island jel. Jenže nikdo z nich nechtěl jít na nejvyšší horu. Akorát Martin chtěl počkat na rozhodnutí po mém návratu z Asie. No a to je přesně ten moment, kdy začala koronavirová doba. Nepotěšilo nás ukončení všech letů a začínalo se zdát, že i tento rok pro nás Island bude nedostupný. Já jsem tedy stále věřil, Lucka už trochu méně a Tomáš se pomalu smiřoval s tím, že nepojede. Martin vyčkával, co se bude dít, zda má smysl vůbec letenku kupovat. 

Štěstí nám však bylo nakloněno. Svět se začal mírně vracet do normálu a jedinou komplikací se stal test na koronavirus, který každý z nás musel podstoupit po příletu na Island. I když se to zdálo jako pohodové řešení, úplně ideální to nebylo. Přibližně 10 dní před odletem jsem si začal uvědomovat, že by možná nebylo špatné si udělat test v ČR a odletět jen pokud bude negativní. Jenže to by prodražilo dovolenou a ve finále ničemu nemuselo pomoci, protože test by si člověk pro uklidnění dělal dva dny před odletem, aby stihl dostat výsledky. Mezitím se však teoreticky může stát mnoho. Nakonec jsem zůstal u rozhodnutí, nechat si udělat test po příletu a věřit, že bude negativní. Jenže to nebyla jediná starost, kterou jsem měl. Pár dní před odletem jsem s Tomášem podrobně sledoval počasí a věřil, že se bude vylepšovat. Opravdu se na náš den D počasí lepšilo, ale stejně jsem měl strach z toho, jak náš výstup dopadne. 

Ve středu 1.7. přijíždím k letišti, kde už čeká Lucka s Tomášem. Martin je nějaký ten autobus za mnou a vím, že tento den odletíme na Island. Jednalo se o noční let a díky dvouhodinovému časovému posunu jsem se s celou skupinou na Islandu ocitl ještě ten samý den. Přišla první úleva z toho, že stojím na onom ostrově, který se ještě před pár měsíci zdál, že pro nás bude prokletím. Jenže teď mě čekal test na COVID. No upřímně mohu přiznat, že jsem horší přílet nezažil. Onen výtěr z nosu byl velmi nepříjemný. No a potom bylo potřeba věřit, že test bude negativní. 

Gullfoss

Národní park Þingvellir

Seljalandsfoss

Skógafoss

Zarazilo mě světlo, když jsem přebíral auto. Bylo přibližně po druhé ráno a sluníčko mělo vycházet přibližně za hodinu. Jenže noc nikde. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že si na tomto ostrově spánek extra nevychutnám, teda ne, že bych měl v plánu mnoho spát. Mělo to však i svá pozitiva. Věděl jsem, že za tmy stany stavět nebudeme. První noc nás však čekala v autě, teda pokud to lze nocí nazvat. Reálně se spíše jednalo o pár hodin kroucení se na sedačce. Po přežití oné noci, jsem chopil otěže našeho půjčeného SUV a vyrazil na cestu po zlatém okruhu. Několik fotek je výše, ale to nejvtipnější místo pro mě byl Gejzír. Normálně jsou tam prý davy turistů a já se rozčiloval nad tím, že mi do záběru na kameře vlezl jeden člověk. Bylo tam asi 15 turistů i s námi, když mi pak později Tomáš ukazoval fotky jiných lidí, pochopil jsem, že máme ideální podmínky pro cestování bez zástupů turistů. Druhým plusem, které přispělo k pozitivní atmosféře u Gejzíru byl fakt, že byl každý z nás negativní. Alespoň co se výsledků na COVID týkalo. I když já v sobě měl stále nejistotu ohledně následujícího dne. 

Podařilo se mi krásně vyspat v prvním ubytování a nyní mě a Tomáše čekal den D. Od úpatí nejvyšší hory Islandu jsem zahájil výstup v 6:13. Tomáš teda čas mírně korigoval, ale plus mínus to sedělo. Bylo pod mrakem a ledovec nebyl vidět, i když se Tomáš snažil výstup idealizovat možností vystoupat nad mraky, reálně tomu ani jeden z nás nevěřil. Bohužel pro nás, ne tedy v ten moment, se nám opravdu podařilo nad mraky vylézt. Ten pocit byl úžasný a nemohl jsem se nabažit pohledů. Plusem bylo také to, že jsem již věděl, jak se vyhýbat trhlinám a nespadnout do nich. Před vrcholem je krásná rovinka, kde se jde přibližně dva kilometry a nejvyšší vrchol se krásně přibližuje. Jenže po rovině v mačkách se nešlo úplně lehce, nepomohl ani silný boční vítr a před nástupem na vrchol (první fotka níže), jsem neměl žádné síly. Tomáše jsem poprosil o zastavení a v ten moment jsem viděl, že je na tom podobně jako já. Ještě pár minut před tím jsem přemýšlel nad tím, zda posledních 200 výškových metrů zvládnu a zda by nebylo lepší zůstat pod vrcholem a otočit to. Jenže když jsem viděl, že parťák je na tom podobně a že cíl máme na dosah, nehodlal jsem to otočit. Nikdo z nás totiž nemohl jít kvůli trhlinám sám. Pomohla také krátká pauza. Získal jsem pár sil a věděl, že více odpočívat nedává smysl. Mráz, led a vítr není ideální kombinace pro relax v horách. Poslední metry jsem úspěšně pokořil a najednou jsem stál na vrcholu. Byl to úžasný pocit, akorát vítr nám nedovolil si zde dát odpočinek a vypít vrcholové pivo. Na něj však došlo hned pod vrcholem, kde byla předchozí pauza. Potom jsem rozhodl, že sundáme mačky a vyrazíme jen v botách. Ukázalo se to jako ideální řešení. Sníh se totiž odpoledne začal bořit a z kopce se šlo doslova samo. Návrat byl tedy rychlý a žádná komplikace nenastala. Kolem půl 7 večer jsem byl už zpět u auta a myslel jsem si, že to nejhorší mám již za sebou. Jenže to jsem se šeredně pletl, protože ledovec mi chtěl ukázat, že ani malé chyby neodpouští. 

Hvannadalshnjúkur

Já na vrcholu

Tomáš jako "Sněžný muž v pohybu"

Hned ráno jsem poznal, že něco není, jak má být. Úvodní pálení očí jsem překonal a šel jsem vyřešit ranní hygienu. Sociální zařízení nebylo v chatce a musel jsem popoběhnout přibližně 100 metrů venku. V prvotní myšlence mě napadlo, že je jen hustá mlha, ale v hlavě mi proběhlo "jak může být mlha, když svítí sluníčko". Došlo mi, že problém musím hledat u sebe. Před zrcadlem jsem viděl své rudé oči. Tak to rudé oči pravděpodobně neměl ani nikdo z minulého režimu v ČR. Jenže já v ten moment moc náladu na smích neměl. Začal jsem totiž přemýšlet co s tím. Nejdříve jsem rozhodl, že předám řízení. Bylo jasné, že já nás určitě na další 200 km vzdálenou zastávku nedovezu. Ty dvě hodiny jsem využil k polospánku. Hlavně bylo potřeba mít oči zavřené. Po dvou hodinách, konečně přijíždíme do městečka Hvolsvöllur, kde nás měl nabrat autobus. Lucka zkusila zastavit u lékárny, jenže byla sobota, takže zavřeno. Následně čekáme na autobus a já si říkám, že to nějak zvládnu. Kousnu se a prostě první den bude náročnější. Akorát v té době se připomněla druhá chyba. Zapomenout si opalovací krém není úplně ideální a člověk to na sobě pozná hned druhý den. Především, když byl sežehnutý celý nos a kvůli pálení očí se spustí i rýma. Věděl jsem, že toto bude náročný den, jenže nevěděl jsem, jak moc náročný bude.

Cesta autobusem byla zajímavá, ale já jsem z ní tolik neviděl. Jen jsem si byl jistý, že tohle by naše půjčené auto nezvládlo. Řidič zastavil na trochu jiném místě, než byl můj plán, ale ničemu to nevadilo. Vše bylo vzdálenostně prakticky stejné. Takže už jen dát batohy na záda a vyrazit. První dva kilometry se šlo docela dobře. Jenže potom přišel brod. Sundat si boty bylo jediné řešení. Musím se přiznat, že studená voda bodala do nohou jako malé jehličky. Díky vodě jsem zapomněl na pálení očí a ještě jsem si pochvaloval, jak to pomohlo, akorát ne nadlouho. Při obouvání se opět ozvalo pálení v očích. Během několika desítek vteřin jsem prožíval nesnesitelnou bolest v očích. Martin si vzpomněl, že má v batohu kapky, které se dají použít i do očí. S vděkem jsem je přijal a nakapal si je. Pálení neustoupilo, ale přeci jen malá úleva přišla. Bolest měla alespoň klesající trend. Tomáš mi půjčil své lepší brýle a já mu dal za to mé. Měl je přeci jen lepší a hlavně přiléhající více k očím. To se hodilo kvůli větru, který byl ten den velmi silný. 

Po dalších dvou kilometrech jsem věděl, že oči prakticky používat nemohu. Dokonce má hlava začala přemýšlet o alternativách. Zda by přece jen nebylo lepší to otočit a dojít si za lékařem. Část mě s tím naprosto souhlasila a věděla, že nemá cenu jít dál. Prakticky jsem nemohl koukat na levé oko a pravé jsem otevíral na každý třetí krok. Takže vizuální zážitek byl téměř nula. Plus takto chodit v kopcích není ideální, cesta se nerovná ani rozbitému chodníku a špatný krok mě mohl stát konec chození po Islandu. Bylo potřeba našlapovat opatrně. Nevýhodou otočení se, by bylo, že zpět by někdo musel jít se mnou. Tím bych pokazil plán a zároveň už bych stejně nestihl poslední autobus. Asi bych zůstal ležet někde na chatce u zdravotníků do rána. 

Vyhrála však moje bojovnost. Ostatně jako vždy. Pokračoval jsem v cestě a kolem 5 večer se nám podařilo dojít k prvním chatkám. Samozřejmě jsem v batohu nesl stan, takže žádné nocování v chatce. Při placení za kemp jsem od slečny vyžebral další kapky do očí. Jednalo se o dezinfekci, která se hodila na vyčištění očí. Silný vítr totiž zvedal prach a ten oči také velmi potrápil. Mezitím se Martin pokoušel postavit stan, ale nějak déle nad tím přemýšlel, než jsem byl v ten moment schopný unést. Mírně jsem ho okřikl, aby už jej postavil a já si mohl jít konečně lehnout. Tímto se mu omlouvám, pokud to bylo přes čáru, ale v ten okamžik jsem opravdu velmi trpěl. I když ve finále stavěl stan Tomáš s Luckou, protože Martinovi se do stavění moc nechtělo. Následně jsem skočil do stanu a snažil se ležet. Lucka mi několikrát přinesla čaj, Tomáš udělal večeři a já byl jak lazar co je rád za vše. 

Chata Emstrur

Pohled zpět na první den

Cesta od chaty

Naše třetí brodění řeky

Výhodou na Islandu bylo, že nebyl potřeba žádný budík. Nevýhodou naopak to, že se člověk celou noc ve stanu snažil vytvořit tmu. Podařilo se mi to tak, že jsem si přes hlavu dal bundu, jen teda nebyl příjemný dotek spálené kůže s bundou, ale přeci jen jsem věděl, že co nejvíce potřebuji pomoci očím. To bylo to hlavní, co mě trápilo. A ani ráno to nebylo o moc lepší. Hned po ránu došlo opět na kapky a následně na hodinové rozjímání. Po něm jsem udělal jednu drobnou hloupost, ale za ty fotky to prostě stálo. Dron splnil svůj úkol a já s ním klesal do své ruky. Akorát těsně nad ní jsem potřeboval mrknout, ale vítr s dronem malinko uhnul do boku. Na mou ruku dosedal tedy ne úplně přesně. Motor se vypínal a já cítil, že by z ruky mohl spadnout. Stiskl jsem ho tedy tak, jako se drží například jablko. Odnesl to malíček, který se dotkl vrtule. Samozřejmě z něj začala téct krev. Nadávat jsem mohl jen sám sobě. Krvácení se podařilo zastavit kapesníkem, ale škoda již byla napáchána. Další let jsem totiž věděl, že takto na půl slepý člověk nemůže provést kompletně sám. Ale dobrovolník, který chtěl chytat dron nebyl. Naštěstí jsem přesvědčil Tomáše, že pokud dodrží hlavní zásadu o natažené ruce, nic se mu nemůže stát. 

Po pár kilometrech a dalších dvou brodech, ten celkově třetí byl obzvláště komplikovaný, jsem začal zjišťovat, že tento den zvládnu ujít. Nebyl to zrovna lehký den. Čekalo nás 25 km a více jak 1000 výškových metrů. Jenže čím více jsem šel, tím jsem cítil zlepšení. Jako by mi příroda dávala lék a říkala, tohle si nesmíš nechat ujít. Opravdu to byla nádherná podívaná. Dokonce i příchod k chatě, kde nás čekalo rozkládání stanů, byl naprosto úžasný. Už samotná cesta sněhem napovídala, že se bude jednat o úžasné místo pro nocování. Opravdu tomu tak bylo. Jenže mělo to i své stinné stránky. Celou noc poměrně silně foukalo, byla velká zima a můj spacák přeci jen nebyl určen do mrazu. Při usínání jsem zjistil, že mě nepálí jen oči a obličej od sluníčka, ale také se do toho přidalo ošlehání od větru. Musím říct, že tento pocit zaručoval ideální předpoklady pro nepohodlný spánek. Plus jsem si nemohl hlavu zakrýt bundou, tu jsem totiž musel mít na sobě. 

Další brodění řeky

Výstup do 1000 m n.m.

Krásné to duhové hory

Chata Hrafntinnusker

Poslední den v duhových horách nezačal úplně ideálně. Nikdo z nás nevěděl, jak se rychle dostat ze stanu ven. Venku byla taková zima a vítr, že se opravdu nikomu nechtělo. Jediné štěstí bylo, že se člověku chce zpravidla ráno na záchod. Kdyby tomu tak nebylo, ležíme tam možná ještě dnes. Následovalo rychlé balení stanů a honem rychle k chatě. Na smradlavých záchodech provést ranní hygienu a hurá na cestu. Rozejít se bylo vysvobozením. Díky pohybu tělo začalo produkovat více tepla. To mi pomohlo kompletně rozmrznout. Samozřejmě jsem už na oči viděl velmi dobře, tak nějak jsem to s Martinem předpokládal, že by se mi mohlo udělat lépe na konci cesty. Byl to dobrý pocit, jen mě mrzelo, že jsem přišel o část duhových hor. V Landmannalaugar nám zůstalo ještě moře času, který jsem velmi rád využil na koupání v horkém prameni. Byla to opravdu úleva po celém treku. 

Bublající země

Závěrečné klesání

Moře lávy

Landmannalaugar 

Ještě ten samý den v podvečer, pokud jde takto nazvat slunné noci na Islandu, se nám stala jedna nepříjemnost. Auto na nás naštěstí čekalo, ale zhruba po 30 km si Tomáš všiml, že máme benzínu pouze na dalších 70 km. Rychle jsem koukl na mapu a další možnost tankování byla za 69 km. Plus nás čekala menší zajížďka k hotelu, kde měl končit náš den. Ve finále nám nezbylo nic jiného než se otočit a jet zpět do městečka natankovat. Příjezd na hotel se tedy opozdil, ale i tak bylo fajn si na pokoji večer udělat tmu a konečně si lehnout na normální postel, tedy v mém případě se jednalo o gauč, ale i tak to bylo dostačující. Nejvtipnější na tom všem byl fakt, že na pokoji nebyl vařič. Prostě to byl normální hotelový pokoj, kde se nepředpokládá, že hosté budou jíst na pokoji. Tento den se tedy zapsal do mé historie jako den, kdy jsem si poprvé v hotelu vařil jídlo na plynovém hořáku. 

Tohle probuzení bylo nádherné. Cítil jsem, že odpadl stres a že jedna z těžkých výzev je za mnou. Ráno se nám sice nepodařilo odjet podle plánu, ale moc to nevadilo. Nečekal nás totiž hektický den. Teda neměl nás čekat hektický den. První zastávkou byl vrak letadla DC-3. Před námi akorát opustil místo jediný turista co tam byl a celý vrak patřil jen nám. Při cestě zpět k autu se akorát na cestu chystala další skupinka turistů. Střídání tedy probíhalo ukázkově. Následně nás čekalo přibližně 200 km k dalšímu bodu cesty. Mezitím jsem začal hledat možnosti, kde nakoupíme alkohol. Na Islandu jsou totiž specializované obchody, které mají poměrně omezený otevírací čas. Především v malých městečkách. První možnost nám nehrála do karet, protože dopoledne bylo zavřeno. Druhá a pro nás jediná možnost byla ve městě Höfn. Jenže prodejna zavírala v 18:00. To nám mírně komplikovalo plány. Nechal jsem tedy skupinu hlasovat, zda pojedeme na pohodu a případně nebudeme mít co pít, pravděpodobně ne jen pro tento den, ale i na ten další. A nebo budeme malinko spěchat a pokusíme se stihnout otevírací dobu. Hlasování proběhlo celkem jednoznačně a já musel tedy detailně naplánovat, kde kolik času můžeme trávit. Proto cesta k vodopádu Svartifoss byla poměrně svižnější. A stejně tak i návrat k autu. U ledovcového jezera Jökulsárlón nám zůstalo přibližně 60 minut na blbnutí. Jenže foukal tak silný vítr, že se tam ani tuto dobu nedalo vydržet. Příjezd do Höfnu se tedy podařil přibližně okolo 17:30 a následně jsem vzal obchod s alkoholem útokem. Ostatní jsem informoval, že další možnost nákupu piva bude až za 3 dny. Takže bylo důležité zvážit, jak velké zásoby si člověk má nakoupit. Zároveň to dohadování se, byla velká sranda. Hned vedle byl i klasický supermarket, takže i na nákup jídla došlo a následně se sedlo na menší piknik u moře. Sluníčko nádherně svítilo a teď už nebylo kam chvátat. Proto se nám zpozdil příjezd do kempu, ale to už nebylo tak důležité, protože na Islandu byl i v 9 večer krásný den. Teda zpoždění bylo i kvůli zastávkám v několika fjordech. 

Vrak letadla DC-3

Vodopád Svartifoss

Ledovcové jezero Jökulsárlón

Průjezd fjordem

Z krásně vyhřátých stanů se nám ráno vůbec nechtělo ven. Určitě si umíte představit, jaké je to spát ve stanu kousek u moře. Hned po ránu by se nejradši člověk došel smočit. Abych byl zcela upřímný, na Islandu je vše prostě jinak. Venku bylo něco kole 3 stupňů a já myslel, že v noci umrznu. Na moře jsem neměl ani pomyšlení a byl jsem následně velmi rád, že sedím v autě, kde šlo zapnout topení. Každopádně aspoň nás čekal poklidný den. První zastávku změnila Lucka a jelo se do městečka Seyðisfjörður, které jako první místo na Islandu uvidí člověk přijíždějící na trajektu. Následně cesta směřovala na západ přes město Egilsstaðir, kde proběhl drobný nákup potravin. Jinak zde není nic k vidění. Další zastávkou byl až nejmohutnější vodopád v Evropě Dettifoss. Cesta pokračovala k propadlině Ásbyrgi. Poslední zajímavostí ten den byl velmi divný čedičový útvar Hljóðaklettar. Při nástupu do auta jsem po očku mrknul na možnosti ubytování a nechal o tom hlasovat celou skupinu. Vzhledem k tomu, že cenově vycházelo ubytování o pár stovek více, skupina opět jednomyslně rozhodna, že se tentokrát spát ve stanech nebude.

Výhled na fjor při městě Seyðisfjörður

Konečně začala ta pravá dovolená u jezera Mývatn. Nikdo nikam nechvátal. Výstup na vrchol sopky Krafla nám nedělal žádné potíže, povedla se také zastávka u bublající země Hverir. Krásný pohled byl i na jeskyni Grjótagjá. Procházka přes útvary Dimmuborgir nás sice nějak extra nenadchla, ale zavedla nás až k okraji kráteru sopky Hveefjall. Byl to celkově krásný den ještě s pár zastávkami kolem jezera. Časově nám vše vycházelo ještě lépe než dokonale. Skupina rozhodla tedy opět o ubytování a nocování ve městě Akureyri, které je druhým největším městem ostrova. Při cestě směrem k městu se nachází vodopád Godafoss. Jedná se o nádherný vodopád, u kterého by byla škoda nezastavit. Plus hodinové zdržení nás vůbec netrápilo.

Výhled z vrcholu sopky Krafla

Dimmuborgir

Kráter Hveefjall

Vodopád Godafoss

Na cestě ke krávě v moři. Tak by se dal nazvat předposlední den. I když to zní trochu zvláštně, no popravdě asi hodně, tak na nás čekala tato kráva. Měl jsem naplánováno, že objedeme celý poloostrov Vatnsnes. Ještě po cestě proběhla zastávka v skanzenu Glaumbær a u malého kostelíka. Po těchto zastávkách už na nás čekala první atrakce poloostrova Vatnsnes, čedičová pevnost Borgarvirki. Druhou atrakcí ostrova byla právě ona "kráva v moři". Ve skutečnosti se jedná o kamenný útvar Hvitserkur, který dostal tuto přezdívku. Na druhé straně poloostrova je možné pozorovat tuleně. Lucka sice nevěřila, že nějakého vůbec uvidíme, ale na malých ostrůvcích jich bylo opravdu hodně. Sám jsem byl překvapen počtem, který pravděpodobně sahal až k hranici 100. Já jich napočítal tedy jen asi 70, ale neviděl jsem na druhé strany ostrůvků. Závěr dne nás navedl zpět na hlavní silnici mířící do Reykjavíku. Tam ale dnešní cesta nemířila. Naopak jsem po cestě zamluvil ubytování na jednom ranči. Před ubytováním na nás čekal ještě jeden menší výšlap do kráteru sopky Stóra Grábrók. A když už se Island měl zapsat do mé historie několika prvenstvími, tak zde přišlo další. Poprvé ve své historii jsem stál na "dně" sopky. Ze všech stran jsem byl obklopen její stěnou. Byl to velmi intenzivní zážitek.

Kostelík Þingeyrakirkja

Čedičová pevnost Borgarvirki

Hvitserkur "kráva v moři"

Sopka Stóra Grábrók

A bylo to tady, poslední den a loučení s Islandem. Hurá do Reykjavíku. Bohužel pro nás, město bylo celkem nudné. Za zmínku stojí místní kostel Hallgrímskirkja. Velkým plusem dne se stalo jídlo Fish stew (místní pokrm z ryb podobný kaši) v 101 Reykjavik Street Food. Následně jsem se chopil řízení a dovezl nás ještě ke krámu s alkoholem, kde jsem chtěl koupit nějaké to pivo domu. Akorát jsem nevěděl, že na letišti to bude o přibližně polovinu levnější. 

Odevzdání auta proběhlo bez komplikací. Zaplatil jsem cestu na letiště, protože po svých se nám nechtělo a MHD by vyšlo ve finále dráž. Naše půjčovna totiž sídlila asi 4 km od letiště. Když jsem prošel sekuritkou, namátkově jsem koukl do duty free, abych se podíval na nějaký ten alkohol. Nevěřil jsem tomu, co vidím. Ceny byly opravdu nízké. Vzal jsem místní vodku Reyku a láhev lokálního pití Brennivín. Stále nevím, k čemu bych Brennivín přirovnal. Dodnes si myslím, že se jedná o kompletně originální pití. To zda je dobré nebo ne, nechám na zvážení každého, kdo má možnost toto pití ochutnat. Proběhlo poslední rozloučení s Islandem a poté již následoval let ránem. Jinak jsem jej nemohl pojmenovat, protože vlivem posunu času a zaoblením země nám svítilo sluníčko kolmo do oken letadla po celou dobu letu. Kolem 9 ráno jsem přijel na byt a i přesto, že jsem byl doma, dostavila se velká radost a spokojenost. Jenže ta netrvala moc dlouho. Následující den se mě naopak zhostila bezmoc, strach a smutek. Jeden z naší výpravy totiž ten den, den po Islandu, skončil v nemocnici. Celým tímto textem dané osobě přeji brzké uzdravení a věřím, že se ve stejném složení ještě někdy potkáme nejen na horách.