Jak jsem vzal svoji holku do Mauretánie

Někdy v zimě jsem si při prokrastinaci mezi učením projížděl mapu a říkal jsem si, že bych se chtěl v cestování trochu posunout. Volání neznámých dálek bylo čím dál tím silnější a shodou různých okolností (Od ceny letenek až po náhodu) jsem nakonec zakotvil svůj pohled na (severo)západní Afriku. Všechny moje myšlenky jsem ve svém cestovatelském plánovacím flow soustředil mezi dva body na mapě - marocké letovisko Agádir a Banjul, hlavní město Gambie. Bylo rozhodnuto! A s kým jet? No, přece s přítelkyní, aniž bych se jí ptal, věděl jsem, že pojede. O Senegalu a Gambii toho bylo už napsáno hodně, takže se pojďme přemístit na hranice mezi Marokem, chcete-li Západní Saharou, a Mauretánií.

Jsme na cestě z Dachly něco přes pět hodin a akorát přijíždíme na hranice. Ty jsou z marocké strany tvořeny vojenskou základnou, mešitou a pár domy. Vůbec nevím, co mám od přechodu hranic očekávat, obzvlášť když jsem si přečetl, že úsek mezi marockou a mauritánskou hranicí je zaminovaný a všude se válí vraky snad všeho, co kdy jezdilo. Vědomí zaminované hranice mě tak vrací z pocitu klidné Západní Sahary do kruté reality, kdy povstalecká Fronta Polisario stále bojuje proti Maroku za osvobození Západní Sahary resp. Saharské arabské demokratické republiky.

Vystupujeme z autobusu společně s našemi dvěma novými francouzskými kamarádkami. S nimi je i nějaký místňák, který jim má pomoci s přechodem hranic, „Další jejich výhoda" říkám si, když se zamýšlím, jak jim jejich rodný jazyk ulehčuje cestování v této části frankofonní Afriky. Sotva se vydáváme s pasem v ruce k výstupu z Marockého království, dostává se nám od Lisy a Melissy informace, že celníci šli akorát na oběd a hranice teď budou na hodinu uzavřené. Tak tedy také jdeme na oběd do restaurace, kde se podává tažín s výbornými plackami. Díky povídání si s kámoškami, během kterého zjišťujeme, že jedna z nich jede taky do Gambie a druhá možná i dál do Guinea Bissau, plyne čas velmi rychle. Zvedáme se od stolu připraveni na administrativní maraton přechodu hranic. Aspoň to takhle vyplývalo ze zkušeností spousta cestovatelů, někteří dokonce tvrdili, že přechod hranice zabere kolem čtyř hodin, jiní zase, že v Mauritánii budou chtít úplatky, jinak nás nepustí. Obrněni trpělivostí přicházíme k prvnímu marockému policajtovi, ten na nás nejdřív pošle psa, aby se ujistil, že v našich dvou batozích nic nepašujeme, a poté nás posílá k okýnku, kde nám do pasu přistálo výstupní razítko z Maroka. Jdeme k poslednímu policajtovi v pořadí, který nás definitivně propouští z Maroka. Ještě než nás pouští, tak mhouří oči na naše pasy, usmívá se a říká: „Ahhhh, Czechoslovakia, see you next time." Oficiálně se ocitáme na území nikoho. Akorát nevidím žádné autovraky a nebýt cedule „Pozor, miny", nevšimnu si ničeho zvláštního. Čeká tady na nás minibus patřící stejné společnosti, která nás přepravila z Dachly na hranici, dokonce i stejní dva řidiči. Když nasedá poslední spolucestující, zavírají se dveře a vyjíždíme na silnici vedoucí skrz minové pole. Krajina zde je pro tuto oblast typická kamenitá poušť. Minibus se prodrncává k mauritánské hranici, kde nás krom vojáka v olivově zelené uniformě se stejnobarevným šéšem (turbanem) a černými slunečními brýlemi vítá i skupinka prodejců ukíji, místní měny. Ti nás ale se svým naléháním nezaskočí a trpělivě je odmítáme. Příslušník pohraniční stráže nás nejprve posílá do budovy, kde nám jeho kolega ve svý velký kanceláři s jedním stolem a židlí v polospánku kontroluje pasy. Po chvilce vycházíme a čekáme, než si nás přehodí s dalším kolegou. To už vcházíme do kulturněji lépe zařízené kanceláře. Celá zeď je polepena samolepkami různých expedicí, a protože mi žádnou nemáme, tak se aspoň na zeď podepisujeme propiskou, pro ten pocit... Sedíme na gauči před pravděpodobně imigračním úředníkem, který si nás fotí na skypovou kameru. Fotí nás, protože ke vstupu do Mauritánie je potřeba vízum při vstupu. Při placení víza nástává první problém, ačkoliv avizovali, že na hranicích berou eura i dolary, americkou měnu si od nás vzít nechtějí. Jestli mě arabský svět něco naučil, tak je to neodbytnost. Prostě jim dáváme dolary s přístupem „kluci vydealujte si to mezi sebou, nám to je jedno, jen nás pustťe". Naštěstí se ozývá jeden z našich řidičů, přebírá iniciativu a do patnácti minut si ty dolary berou. No ale pasy, co si pro vlepení víz nechali, ty nevrátili. Já vím, já vím, nikdy nikomu nenechávat pas, ale možná to je tím, že oba jsme u sebe měli dva pasy, tak jsme to tolik neřešili. Nasedáme do minibusu a projíždíme hranici, to se nám bez těch pasů úplně nelíbí. Naštěstí za vraty hraničních budov řidič zastavuje, vyskakuje a kamsi odchází. Je jedno kam, hlavně aby nám přinesl ty pasy. Uběhly dvě minuty a držíme pasy v ruce. S přítelkyní se koukáme na víza, na sebe a štěstím se usmíváme. Teď už můžeme vyjet vstříc našemu mauretánskému dobrodružství. Všehovšudy nám zabralo asi něco přes hodinu a čtvrt dostat se přes mauritánskou stranu hranice.

Opouštíme Maroko

Přejezd přes území nikoho

Fotka na tajňačku na mauritánské hranici

Jsme tu!!!

V Mauritánii se poušť začíná více přibližovat mainstreamovému vnímání, už není tolik kamenitá, ale skutečně písčitá, už tomu chybí jen moře dun. Po chvíli křižujeme jedinou vlakovou trať v Mauretánii, a tou není nic jiného než „Iron Ore Train". Přes 700 kilometrů dlouhou trať vedoucí skrz Saharu z přístavního města Nuadhibú do průmyslového centra Zouératu. Silnice vede chvíli podél trati, takže společně spatřujeme samotný vlak, který při nejdelším řazení dosahuje délky přes dva kilometry. Vlak necháváme vlakem, ostatně na něj ještě dojde a spolu s přítelkyní si vyměňujeme dojmy jaký z týhle země máme. Však to je taky země, která zrušila otroctví až v roce 1981 a až v roce 2007 se stalo otroctví ilegální. Celá třetina obyvatelstva Mauitánie je i v době největšího světového vědeckého pokroku negramotná.

Projíždíme pár vojenských checkpointů, ani fiché po nás nechtějí a vjíždíme do druhého největšího města Mauritánie Nuadhibú. Ačkoliv jsme od okolního světa oddělení dveřmi minibusu, doléhá na nás všudy přítomná bída. Místy to až nelze popsat slovy. Minibus nás zaváží na jakýsi pochybný dvorek, ze kterého se vyklube konečná minibusu. Zde si měníme peníze a snažíme si sehnat taxi. K nám si sedají i naše kámošky, což se později ukáže jako štěstí pro nás. V osmdesátkovém autě německé výroby vyjíždíme opět do ulic. Plechy má auto značně oklepané, interiér kromě sedaček neexistující a okna zatmavená, ne schválně, ty zatmavila všudy přítomná špína. Na městě je vidět, že je to celkem nedávno, kdy velká část populace ještě žila kočovným životem. Míjíme oslí povozy, obchody nabízející matrace na špinavé ulici a stánky s ovocem. Může se to zdát paradoxní, ale právě stánky s pestrobarevným ovocem prosvítily ulici a dodaly jí aspoň v něčem pozitivní nádech. Většina severoafrických měst mají krásnou medinu nebo parky bující životem. Ty byste ale v tomhle městě hledali marně. Největší vymožeností hlavní ulice města s více než stotisícemi obyvateli je asi deset semaforů, jenž mají v těchto zemích velmi spekulativní význam. Nevím, čím to bylo, že jsem v arabský zemi nasedl do taxíka a udělal jsem školáckou chybu, když jsem si dopředu nesjednal cenu, navíc jsme se nechali odvézt před jeden z těch „luxusnějších" místních hotelů, což taxikářovi dodalo nutné sebevědomí při vyjednávání. Francouzky se už za nás pět minut hádají, ať kouká slevit. Původně nabídl cenu, za kterou by se ani pražský podvodný taxikář nemusel stydět. Zde opět patří dík našim francouzským kámoškám, které nám za taxík vyhádaly nižší cenu. Se slovami „Bon Voyage" se loučíme s Lisou a Melissou a jdeme se ubytovat do místního čtyřhvězdičkového hotelu. Milý recepční s dobrou angličtinou nás vítá a nabízí nám mauretánský čaj. Automaticky kýveme a zařizujeme administrativu. Kdybych měl po prvním doušku srovnat místní čaj třeba s marockým, tak mauritánský je skoro stejný, jen o poznání sladší.

Dopřáváme si odpočinek v našem apartmá, než vyrazíme do města. Hledám na TripAdvisoru nějakou restauraci, kde bychom si mohli dát večeři. Nakonec si ale necháváme doporučit od recepčního místní nejlepší restauraci (i podle TripAdvisoru). Opět se ocitáme na písčitých ulicích města. Po celém městě se vyskytují velké bílé stany, jak se později dozvídáme, tak to nejsou pohrobci kočovného života, nýbrž jsou součástí politické kampaně. Cestou na jídlo se snažíme nacházet krásu v maličkostech, zalíbení nacházíme v mešitě s akvarelově modrými liniemi, ve sloupech domu ladících s outfitem mé slečny nebo ve spokojených dětech hrajících fotbal na písčitém plácku. Večeři si vychutnáváme v restauraci Galloufa při kulise zápasu Realu Madrid proti Manchesteru City za přítomnosti švábů, ale nestěžujeme si, paella je dobrá, dovozené portugalské pivo za 15 euro ujde a se šváby se počítalo. Hrozně mě láká zkusit místní bramborový salát, který na menu vypadá identicky jako ten náš vánoční, ale nechávám si přejít chuť... Vracíme se na hotel za tmy, někde dokonce potkáváme náznaky jakéhosi nočního života a rozhodně se necejtíme nebezpečně, přestože se údajně nedoporučuje vycházet za tmy. Oba nás mimo jiné překvapuje, že jsme nenarazili na jediného žebráka, jak je to zvykem třeba v Maroku nebo v Tunisku

Zákoutí vedle letiště

Hlavně ladit!

Politický stan

Je to kampaň!

Rychle dojídáme vydatnou hotelovou snídani, abychom si stihli sehnat simku, projít se v přístavu a nakoupit jídlo, než se vydáme vstříc nekonečnému pouštnímu prostoru. Jako fotbalový nadšenec si nezapomínám v nedalekém obchodu koupit dres mauritánského nároďáku, jeho kombinace svítivé zelené a žluté je kontrastní s jinak barevně nevýrazným životem města (Při editaci od mojí slečny mi bylo vytčeno, že jsem si dres nekoupil, ale byl mi koupen, takže napravuji faktickou neznalost :)). Místní nám jsou nápomocní a radí nám, kde získat simku, protože sami bychom to asi nezvládli. Máme ji, máme data, jsme ve spojení se světem, víc než pro nás je to uklidňující pro naše rodiče, kteří si tak na chvilku můžou oddechnout. Se čtyřmi giga dat se tak vydáváme k přístavu. Rybolov je pro Mauritánii důležitý vývozní artikl, tomu nasvědčuje i nekonečné množství rybářských lodí v přístavu. Kromě stánků s rybami nás obklopuje i nechutný smrad. Moje slečna je statečná, ale já jsem na čich moc velká citlivka, takže nosem radši vůbec nedejchám. Na ulici se doslova mačkáme s místními, kteří si přišli nakoupit pochutiny z moře. Naše návštěva přirozeně přitahuje pozornost místních, neboť Evropané se zde asi moc často neprochází. Pozornost to je ale vesměs pozitivní, hodně lidí nás zdraví nebo se aspoň snaží usmívat. Najdou se ale i tací, kterým radši hbitě uhýbám pohledem. Mám hroznou chuť dělat spoustu fotek, ale na místech s větší koncentrací lidí pro jistotu mobily nevytahujeme, když nemusíme. Pomalu se blíží poledne a my se musíme přemístit na nádraží. Jdeme si nakoupit jídlo na cestu do místního solidně vypadajícího supermarketu. Jeho úroveň vypadá tak na lepší vietnamský supermarket v Česku. Přítelkyně si dokonce kupuje čelovku. Pití, vodu a sušenky máme, jdeme shánět tágo, což je občas běh na dlouhou trať. Po taškařicích s několika taxikáři, kdy se nemůžeme dohodnout na ceně a ani si nerozumíme o naší destinaci, nás vyzvedává Raúl, třiadvacetiletý Španěl a majitel restaurace, ve které jsme byli včera na večeři. Teda alespoň to o sobě tvrdí stejně tak, že má další business v Senegalu a ve Španělsku. Nějak nechápu, co mladého Španěla přinutilo zapíchnout to v téhle části světa, možná to ani radši vědět nechci. Zatímco se bavím o včerejším fotbalovém zápase, moje slečna si zvyká na pohodlí v nákladovém prostoru, jenž je od nás oddělen klecí. Loučíme se s Nuadhibú a necháváme se odvézt na místní „nádraží". Vystupujeme doslova v „Middle of Nowhere" s pár budovami a tratí za plotem. Než se stíháme s Raúlem rozloučit přichází za ním patrně jeho kámoš. Mladý Španěl nás představuje a dodává, že to je jeho člověk a že mu dal za úkol se o nás postarat. To jsou dobré startovací podmínky pro náš výlet na Saharu, o nichž jsme ani nesnili. Na vlak nečekáme sami, je tady asi dalších 40 spolucestujících ve všech věkových skupinách. Vůbec nevím, na jak dlouho tady zkejsnem, máme jenom informaci, že vlak by zde měl být někdy mezi 14:00 a 22:00, jestli vůbec. Na vlak čekáme v mini hale jejíž součástí je i modlitebna. Ženy s dětmi si rozbalují koberce a asi s předtuchou dlouhého čekání se pouští do jídla. Všichni jedí neumytýma rucema Thieboudienne (rybu s rýží na rajčatovém protlaku) z jednoho obrovského talíře. Já si zkracuji čekání četbou o Frontě Polisario. Dozvídám se, že Polisario občas překračuje hranice a pohybuje se i v Mauritánii. Klid mi dodává zjištění, že se vedení povstaleckého hnutí zavázalo útočit primárně na marocké strategické cíle...

Ani v bídě se nezapomíná na módu

Krásné zbarvené lodě typické pro místní přístavy

Nepřeberné množství lodí

Vozový park na rybářském trhu

Mauritánská cukrárna

Tu a tam moje čtení nebo vyměňovaní pocitů z Mauretánie s přítelkyní přerušuje náš nový kámoš. Oba nás oslovuje „Amigo", možná mu dělá radost znalost cizího slova, protože jinak umí kromě arabštiny jen pár slov francouzsky a anglicky. Další lidé s námi sdílejí datle nebo alespoň úsměv. Opět tu jsme jediní Evropané a určitě si nepřipadáme nevítaně. Když se ptám našeho „Amiga", jestli tuší, kdy přijede vlak, tak soustavně odpovídá za deset minut. Takhle mi odpověděl asi pětkrát. Chápu, že Maurové nikam nespěchají, ale já jsem nedočkavý a totálně se těším, až tu vlak bude. Koukám na mobilu na čas, když vtom začínám v hale cítit neklid, lidé kolem nás se dávají do pohybu. Amigo nás vede z haly směrem ke koleji, kde si sedáme na papírové obaly a čekání pokračuje. Vzápětí nás ujišťuje, že do 15 minut bude vlak tady. Nedaleko od nás se začíná formovat menší pouštní bouře, takže si pro komfort nasazujeme sluneční brýle. Během chvilky se počet lidí na nádraží asi zdvojnásobí, což nejspíš naznačuje, že vlak tu už opravdu brzy bude. Do naší partičky se ještě přidává vysoký Maur se širokým úsměvem a dobrou náladou. Ten také jazykovou bariéru moc neprolamuje, dokážu s ním vést chvíli small-talk ve francouzštině, ale brzo mi dochází slovíčka. Vlak stále nikde, tak se zabavuji přemýšlením o určité životadárnosti vlaku. Právě nákladní vlak časem vyměnil kočovné velbloudí karavany a stal se tepnou ekonomiky nejen pro Mauretánii jako celek, ale i pro mnohé jednotlivce a domácnosti. Spousta lidí pochází z vnitrozemí a jezdí za prací na pobřeží a naopak. Častým nákladem je například „lednička" s rybami, kdy ulovené ryby jsou převáženy do vnitrozemských měst a tam jsou prodávány. A tak jako si nelze představit tělo bez tepen, tak si bezesporu spousta Mauretánců sotva dokáže představit život bez vlaku.

V dálce se začíná zvedat písek. V ten moment spatřuji několik set metrů dlouhý kolos valící se k nám. Vlak pomalu zastavuje a začíná jeden velký šrumec. Všichni lidi míří na konec vlaku, protože tam jsou dva vagóny pro lidi. Tam se brzy strhává rvačka o místa a taky nás tam vede Amigo, my mu ale vzápětí našimi kroky na opačnou stranu naznačujeme, že naši cestu si rozhodně v osobním voze nepředstavujeme. S údivem ve tváři nám pomáhají spolu s vysokým Maurem s taškami. Chytám se za vagón a s nedočkavostí šplhám a přelézám jeho hranu. Už takhle mám celou dlaň černou a to naštěstí jedeme bez železné rudy. Přítelkyně mi podává tašky a leze za mnou. Mezitím se do vagónu dostávají i naši dva spolucestující. Ti nám připravují pelech, abychom se neumazali. I tak si ale zbytky železné rudy nachází cestu na naše oblečení. Na papírové obaly rozkládají deky, do kterých se následně sami zamotávají. My mezitím neklidně očekáváme odjezd vlaku a naši životní cestu vlakem skrz kousíček Sahary. Naposledy se s námi loučí borci, který nás čistě náhodou jako řidiči doprovázeli z Dachly až sem. Zůstává po nich takový menší pocit prázdnoty, protože už tu nemáme lidi, na který se můžeme na 100 % spolehnout. Z podobných pocitů mě ale vytrhuje silné trhnutí vagónem, po němž se vlak dává do pohybu...

Vlak přijíždí, chaos začíná

Boarding

Habibi čeká na vlak

Řidiči z Dachly

So it begins

Aby můj text nebyl příliš dlouhý a nenudil tolik, tak to tady utnu a pokračování bude příště. Však jízda vlakem je tak velký zážitek, že si zcela jistě zaslouží samostatný příspěvek.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 2 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 3 x Rozesmál jsi mě!

📖 7 x To chci taky zažít!

❤️ 11 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Ondra_LKKO

Cestopis byl naposledy aktualizován 2026-06-25T15:25:21+02:00

Ondra_LKKO procestoval 0 zemí světa světa, nejvíce . Na Cestujlevne.com se přidal před 3 lety a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

divan

před 10 měs

Tady je pro zajímavost čerstvé video českého cestovatele z jízdy nákladním vlakem v protisměru . Tedy 21 hodin na železné rudě z vnitrozemí až k Atlantiku. Docela síla... https://youtu.be/KmMT6ncs1VE?t=0