Jarní prázdniny v Maroku aneb šest měst za sedm dní

Během plánování našich dovolených jsme se rozhodli, že si dáme menší „odpočinek“ od dálkových letů a cest, které až na místo určení trvají 24 hodin. Jarní prázdniny nám přišly jako ideální příležitost, jak si projít nějaká exotičtější města, ve kterých by během léta bylo k nevydržení. Vždy nás lákalo blíže prozkoumat nějakou arabskou zemi, a tak volba padla na Maroko. Bohužel jsme zjistili, že přímé spoje z Prahy do Maroka (do měst, která by nás zajímala) nelétají. Podařilo se nám ale z nevýhody udělat výhodu a přidat další dvě města po cestě do itineráře. Plán byl nakonec následující:

Praha-Pisa (Ryanair) – šest hodin na prozkoumání šikmé věže
Pisa-Marrákeš (Ryanair) – dvě noci v Marrákeši
Casablanca – jedna noc
Rabat – dvě noci
Fez – dvě noci
Fez -Barcelona (Ryanair) – jedna noc v Barceloně
Barcelona-Praha (Vueling)

Obě nízkonákladové společnosti nás mile překvapily, všechny lety odlétaly relativně načas. V rámci přípravy jsme si ještě pořídili pohodlné batůžky, které splňují požadované rozměry kabinového zavazadla. Jsme zvyklí cestovat nalehko jen s krosnami, tak byla menší zátěž na zádech jen přínosem.

Plán cesty

Den 1, sobota 3.2.2024: Praha-Pisa-Marrákeš

Naše výprava se skládá se tří členů: dva dospělí a jedenáctiletý syn. Bydlíme deset kilometrů od letiště a z tohoto důvodu vždy při našich cestách hledáme spojení z Prahy. Přeci nedává smysl koukat z okna bytu na přistávající a startující letadla a na cestu se vydávat odjinud. Cesta brzy ráno na letiště nám trvá cca 15 minut. Začátek dne jsme si zpříjemnili v pražském salonku na terminálu 2. Křupavá bagetka, lososová pomazánka a kvalitní káva nás zasytily a během krátkého letu, na kterém není zdarma žádné občerstvení, jsme byli spokojení.

Snídaně v pražském salonku

Letiště v Pise je malinké a strategicky umístěné přímo ve městě. Přiletěli jsme včas, a proto jsme zvolili cestu na náměstí Piazza dei Miracoli pěšky. Během čtyřicetiminutové trasy jsme si koupili v malém krámku sicilské cannoli a pozorovali probouzející se městečko.

Letiště v Pise

Občestvení po cestě na Náměstí zázraků

Dobré ráno, Piso

Bylo krásné svěží ráno, rozpouštěla se mlha a slunce začínalo nabírat na síle. Na Náměstí zázraků nás překvapilo množství turistů a říkali jsme si, jak to na tomto náměstíčku asi vypadá v sezoně. Lístky na šikmou věž jsme měli koupené online dopředu na konkrétní čas, v rámci vstupného do věže dostane návštěvník možnost navštívit zdarma ještě katedrálu. Vzhledem k omezenému množství času jsme si nekoupili vstup do dalších pamětihodností. Vyfotili jsme pár ikonických snímků, při kterých jsme se snažili obelstít objektiv telefonu, který stále nezobrazoval na fotkách šikmou věž tak šikmou, jak na člověka působila ve skutečnosti. Nakonec jsme se řídili radou jiného cestovatele: vyfotit ji současně s nějakým jiným objektem, který je rovný. Odchylka pak na fotce lépe vynikne.

Náklon věže jsou "jen" 4°

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie

Byli jsme zvědaví na pocit, který v nás vyvolá stoupání po točitých schodech na šikmou věž. Mnoho lidí říká, že si náklonu věže ani nevšimli. My si všimli hodně, až se nám ze stoupání a klesání po schodech, které byly vychýlené chvíli doleva, pak doprava, z kopce a do kopce, motala hlava. Pro mě byl nejvíc zvláštní pocit, když jsem stála na ochozu balkónu. Normálně mívám strach z výšek a tato nerovná podlaha ho ještě násobila. Neustále jsem měla pocit, že se věž musí zřítit. Uznávám ale, že kdybych nahoru nevystoupala, přišla bych o dechberoucí výhled na náměstí a celé městečko koupající se v zimním slunečním dni. Jen ten sluneční svit vyvolával v člověku pocit, jak je úžasné, že opustil zachmuřenou střední Evropu a vydal se za hranici všedních dní.

Výhled na katedrálu

Pisa jako na dlani

Po sestoupání zpět na rovnou zem jsme prošli sluncem zalitý areál, prohlédli si katedrálu, která byla také moc působivá, a vyrazili procházkou zpět na letiště. Po bezpečnostní kontrole jsme celkem rychle našli cestu do letištního salonku, kde jsme ochutnali absolutně delikátní lasagne, doplnili tekutiny a pokračovali do odletové brány.

Salonek v Pise

Odlet byl lehce opožděn, ale při přeletu na africkým kontinentem nastala zrovna „zlatá hodinka“, tak jsme menší zpoždění nakonec Ryanairu odpustili. Pozorovali jsme z okénka kamenité pouště, zemědělské usedlosti, prašné cesty, vše zalité zlatavým sluncem. V Marrákeši jsme přistávali se západem slunce.

Západ slunce nad Afrikou

Letiště v Marrákeši

Po hodinové frontě na pasové kontrole jsme v letištní směnárně vyměnili jen minimální částku (kurz byl opravdu nevýhodný) 20 EUR za 200 MAD (1 MAD odpovídá 2,32 Kč). Během odchodu z letištní haly se na nás seběhl klasický dav taxikářů. Sebevědomě jsme zástup prošli a mířili na parkoviště, odkud dle našich informací měl odjíždět autobus č. 19. Měli jsme štěstí, autobus čekal na viditelném místě a už se plnil cestujícími. Za 20 MAD / os. jsme se usadili a za chvilku vyrazili na konečnou zastávku: náměstí Jemaa el-Fnaa. Autobus nás vysadil (vystupovali zde všichni) na strategickém místě, cca 100 metrů od nejvýhodnější směnárny ve městě – v hotelu Ali. Směnárna byla jednoduše k poznání, stála u ní fronta turistů i místních. Podle našich výpočtů vzhledem ke kurzu CZK/EUR a EUR/MAD vycházela směna výhodněji než výběr z bakomatu z našich cestovatelských karet Revolut a Msvět.

Směnárna v hotelu Ali

Po výměně peněz jsme zamířili podle mapičky, kterou nám zaslali z ubytování, přes náměstí Jemaa el-Fnaa. Oči nám přecházely. Náměstí se probouzí se setměním. Je tu spousta stánků, pouličních umělců, jídelních možností, jen co člověka napadne. My už ale měli naspěch. Čekali na nás v ubytování, slíbili jsme, že dorazíme kolem deváté a už bylo téměř deset hodin. Ubytovali jsme se přímo v centru starého města (medině) v riadu (tradiční městský dům). Naše představa na cestách je bydlet, pokud možno, tak, abychom umocnili náš zážitek. V Maroku to tedy nešlo jinak. Místní riady mají často velmi bohatou historii a provozují je majitelé, kteří si rádi s hosty povídají. Byla by tedy škoda ve starověké Marrákeši bydlet v hotelovém řetězci. Tento riád byl postavený v šestnáctém století a přestavěný na penzion až v osmdesátých letech minulého století. Do té doby sloužil jako rodinný dům po staletí. V marockých městech je potřeba zohlednit jednu základní věc – v medinách jsou uličky tak úzké a je jich tolik, že google mapa člověku neposlouží. Některé ulice v ní vůbec nejsou a GPS člověka neustále lokalizuje špatně. Ztratili jsme se samozřejmě okamžitě po opuštění náměstí. Naštěstí jsme narazili (zřejmě náhodou) přímo na hlavní ulici, která nás k riadu dovedla. Jako záložní aplikaci ke google mapám jsem od této chvíle používala maps.me, která funguje i v offline režimu.

Riad La Cigale

Riad La Cigale jsme nakonec i s pomocí mapičky od ubytele našli. Uvítání bylo velice vřelé, ujal se nás majitel Nael společně se svou kolegyní Kevirou, která se pak o nás celý pobyt starala. Usadili nás ke stolu, kde na nás čekal marocký čaj a čajové pečivo. Říkali nám, že už se o nás báli, jestli jsme se neztratili. Probrali jsme společně naše plány na další dny, Nael nám dal mapu Marrákeše, kterou si s hotelovým logem nechali pro hosty vytisknout a přidal velmi důležité postřehy. Jedním z nich bylo, že vstup do jedné z marrákešských pamětihodností se dá koupit jen na internetu, tak ať na to myslíme. Kevira mezitím dolévala vynikající čaj, který si náš syn Tomík na první dobrou zamiloval. Upozorňovali nás také na to, že v davu na náměstí je jednoduché se rozdělit nebo ztratit. Dali Tomíkovi proto do kapsy bundy vizitku, kdyby se to stalo, aby věděl, kam mu mají pomoct místní se vrátit. Nael nám dal ještě pát tipů, kde si dát výborné marocké sendviče (pouliční stánky je prodávají za 15 MAD) a kde si ráno koupit místní sim kartu, abychom měli cenu jako pro místní. Po moc milé instruktáži a občerstvení jsme si nechali věci na pokoji a ještě zaběhli pro sendviče a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu k pozdní večeři.

Stánek s marockými sendviči

Riad La Cigale

Den 2, neděle 4.2.2024, Marrákeš: Bahia Palace, Badi Palace, Mešita Kasbah, Saadian Tombs, Mešita Kutubíja

Tento den jsme začali stylově, úžasnou snídaní na střeše riádu při východu slunce. Když jsme v půl osmé ráno mířili na střechu (měli jsme snídani na tento čas předem domluvenou), oblékli jsme si všechny vrstvy oblečení, které jsme měli. I když tu přes den šplhají teploty k 25°C, noci a rána bývají chladná. Teplota klesá k deseti stupňům. Měli jsme ale předem vybraná ubytování, ve kterých hostům nabízejí přímotop nebo mají výkonné klimatizace, které pokoje vytopí. Nejinak tomu bylo i zde. Na pokoji jsme měli přes noc puštěný přímotop a zachumlaní v peřinách jsme spinkali jako v pohádce. Snídaně zde byly beze sporu nejlepší, jaké jsme v Maroku měli. Nešlo jen o jídlo samotné, které bylo naprosto skvělé, ale o celkový zážitek. Měli jsme centrum Marrákeše jako na dlani. Vycházející slunce vše halilo do zlatého závoje a to ticho! Slyšeli jsme jen zpěv ptáků. Ve srovnání s divokou Marrákeší, kterou jsme poznali večer, jsme se ocitli v úplně jiném světě.

Dobré ráno, Marrákeši

Stůl byl prostřený s krásnými látkovými ubrousky, které měli vyšité jméno riádu. Kevíra nám přinesla konvici čaje a kávy, každému mističku s jogurtem a nakrájeným ovocem. Po chvíli přinesla ještě vynikající teplé bramborové placky, máslo, džemy a vaječné omelety pro každého připravované v tajinu (kameninovém hrnci). Ty vejce byly úplně nebeské! Kameninový hrnec držel teplotu, takže vajíčka nevychladla ani při chladnějším počasí.

Čajový servis

Vaječné omelety připravované v tajinu

Na dnešní den jsme měli naplánovaný průzkum jižní části města. Sbalili jsme si jeden batoh na odkládání svršků, protože teplota měla začít brzy stoupat. Vzali jsme s sebou lahev s vodou, powerbanku a peníze a byli jsme připraveni vyrazit do víru. První zastávkou byl malý obchůdek, do kterého nás poslala Kevíra koupit sim kartu. Vonělo to tam čerstvým marockých chlebem a pán nám za 30 MAD simkartu uvedl do provozu, za dalších 20 MAD jsme si od něj nechali dobít 2 GB dat na týden.

Uličky Marrákeše

Čerstvá šťáva z granátového jablka

Procházeli jsme úzkými uličkami, prohlíželi si krámky a na cestu si do ruky koupili čerstvě vymačkanou šťávu z granátového jablka. Do Bahia Palace jsme dorazili asi za 20 minut a nemile nás překvapila dlouhá fronta na lístky. Palác z devatenáctého století jsme si prohlédli, ale neodcházeli jsme zrovna nadšení. Vstupné bylo na náš vkus dost vysoké (70 MAD dospělý, 30 MAD dítě), v paláci davy turistů, a přitom k vidění byly jen stropy a átria. V místnostech nebyl vystavený vůbec žádný nábytek. Dveře, okna a mozaiky byly krásné, ale místnosti působily prázdně.

Bahia Palace

Teplota v ulicích začínala šplhat a my zamířili na střešní terasu přilehlé restaurace La table de Marrakech. Potřebovali jsme se občerstvit a zchladit. Objednali jsme si tajin s kuřecím masem na citronu a olivách a marocký tuskus. Čerstvé freshe nesměly chybět. Ochutnali jsme pomerančový a avokádový. Porce byly veliké a pro nás tři stačily dvě. Platili jsme 200 MAD.

Restaurace La table de Marrakech

Pokračovali jsme do blízkého Badi Palace postaveném v 16. století za vlády Saadů jako sídlo sultána. Vstupné bylo stejně vysoké (70/30 MAD), ale toto místo na člověka dýchlo atmosféru a bylo zde mnohem méně lidí. Na prostorném nádvoří jsou kromě všudypřítomných pomerančovníků také bazénky, které v sezóně napouštějí vodou a tím nádvoří ochlazují.

Badi Palace

Další památkou na naší cestě byla mešita Kasbah. Jak nám říkal Nael, v Maroku se do mešit nemuslimové nedostanou. Prohlédli jsme si ji tedy zvenku a zjistili, že je stejně uzavřená, protože byla poničena nedávným zemětřesením a Maročané ji intenzivně opravují. Zezadu mešity je vstup do hrobek Saadů, kam jsme měli také namířeno. Po zaplacení lístků (opět 70/30 MAD) jsme si vystáli asi půlhodinovou frontu, abychom si mohli hrobku prohlédnout a vyfotit.

Mešita Kasbah

Hrobky Saadů

Přímo naproti vchodu do hrobek jsme našli (s pomocí google recenzí) další restauraci Kasbah Café. Uvelebili jsme se na střešní terase s výhledem na mešitu, dali si mátový čaj, kávu, okurkový fresh a vynikající marocký zákusek.

Kasbah Café

Bylo už cítit, že se blíží večer. Vzduch se začal ochlazovat. Oblékli jsme si jednu vrstvu navíc a vydali se okružní cestou zpět k náměstí Jemaa el-Fnaa. Během cesty jsme ještě (také zvenku) obdivovali mešitu Kutubíji, bohužel také poškozenou zemětřesením a v rekonstrukci. V okolí této mešity se nachází několik pouličních prodejců a umělců. Podařilo se nám tam usmlouvat krásnou dřevěnou sošku kobry za 90 MAD.

Mešita Kutubíja

Přes náměstí Jemaa el-Fnaa jsme se vrátili na ubytování, kde jsme se na západ slunce uvelebili na střešní terasu. Po cestě jsme si koupili palačinku z bramborového těsta plněnou medem a míchaný fresh z několika druhů ovoce. Na street-food je okolí náměstí naprostá pecka. Po západu slunce, kdy se má náměstí teprve úplně probouzet, jsme se vydali zpět do víru. Procházeli jsme uličky, obdivovali krásné kožené výrobky, obrázky, sošky, koberce, oblečení, bylinky a koření…až nám ze všech těch věcí oči přecházely. Koupili jsme si s sebou domů marocký čaj a několik krystalek eukalyptu, který by měl být vhodný k inhalování v případě nachlazení. Když se nám podařilo vymotat se z uliček na náměstí, sledovali jsme místní cvrkot. Pouliční umělci se na tomto náměstí scházejí již několik staletí. Viděli jsme cvičené opičky v legračních kostýmech, mágy s kobrami, různé tanečníky a muzikanty, nepřeberné množství oživlých soch a masek. Když jsme se unavení mačkali v přeplněné boční uličce, neodolali jsme opět sendvičům za 15 MAD. Na ubytování jsme poprosili Kevíru ještě o jednu konvičku čaje, který nám s úsměvem na tváři přinesla do pokoje i s talířky na sendviče. Přidala k tomu ještě čajové pečivo pro Tomíka. Když spočítám, kolik čajů jsme u nich měli, musím se pousmát. Samozřejmě nám jej vždy přinesli zdarma a s úsměvem a s dotazem, jestli ještě něco nepotřebujeme, či jestli něco nechceme poradit. Tento riád byl opravdu pohádkový.

Čajový servis v riádu

Den 3, pondělí 5.2.2024, Marrákeš: Jardin Majorelle; přesun autobusem do Casablancy

Druhé nádherné ráno v Marrákeši, báječná snídaně na střeše při východu slunce. Na to by se dalo zvyknout. Kevíra nám přinesla trošku jinou variaci snídaně obsahující ovoce, pečivo, arašídové máslo, marmelády a míchaná vejce s tím, že se snaží snídaně obměňovat, aby nebyly každý den stejné. Trochu jsme se zapovídali. Kevíra nám o sobě prozradila, že studuje práva, aktuálně si dodělává doktorát. Ženy v této arabské zemi žijí relativně svobodný život a mají téměř stejná práva jako muži.

Druhé ráno v Marrákeši

Po snídani jsme zabalili naše batůžky a vyrazili dalšímu dni vstříc. Proplétali jsme se ranními uličkami mediny směrem na sever, prohlíželi nabídku obchůdků a vstřebávali poslední chvilky marrákešské mediny.

Obchůdky v medině

Jakmile jsme opustili hradby starého města a přešli do jeho nové části, už na nás Marrákeš tak romanticky nepůsobila. Prošli jsme kolem ulice, kde místní prodávají staré (ale doslova staré) věci, jako jsou použité boty, rozbitou elektroniku (zřejmě na náhradní díly) a všelijaké harampádí. Takový bleší trh. Tady nás chudoba těchto prodejců udeřila do očí jako náhlé prozření. Marrákeš je město plné kontrastů. Cesta k botanické zahradě, ke které jsme mířili, trvala asi 40 minut. Na místě jsme byli moc brzy a nechtěli nás dříve pustit dovnitř. Strávili jsme tedy přebývající čas v kavárně s marockým čajem. Vstupné do Jardin Majorelle bylo na náš vkus dost vysoké (155 MAD dospělý, 80 MAD dítě), ale vidět jsme toto místo chtěli. Jedná se o uměleckou zahradu s exotickými rostlinami, vodními prvky a muzeem berberské kultury. Lístky jsme si koupili předem online a nemile nás překvapilo, kolik tu bylo lidí. Místo by to bylo určitě krásné, ale kdyby tu nebyly ty davy…během prohlídky nastávaly takové vtipné momenty. Na některých místech se vytvářely fronty a člověk nevěděl, z jakého důvodu, protože neviděl na konec. Do jedné jsme se postavili s tím, že to bude fronta na vstup do muzea. Nebyla. Byla to fronta na fotku u jezírka, což jsme zjistili až po dvaceti minutách v ní. Udělali jsme si fotku, kterou jsme ani nechtěli a pokračovali dál 😊

Jardin Majorelle

Jardin Majorelle - jezírko

Jardin Majorelle - vzrostlé kaktusy

Jardin Majorelle

Po zhlédnutí zahrady jsme pěšky pokračovali přes novou část města směrem k autobusovému nádraží. Lístky jsme měli koupené předem online. Měli jsme ještě dost času, tak jsme se rozhodli pro pozdní oběd v jedné pizzerii po cestě. A že maročané pizzu opravdu umí! Se spokojenými bříšky jsme úspěšně našli nádraží. Překvapilo nás, jak bylo vzhledem k velikosti města malinké. Lístky stály 108 MAD na osobu s tím, že jsme zvolili komfortnější autobus s větším místem pro nohy, protože nás čekala tříhodinová cesta do Casablancy.

Nová část Marrákeše

Autobusové nádraží v Marrákeši

Mám ráda i cesty jako takové. Člověk při cestě může pozorovat krajinu a udělat si představu o tom, jak je která oblast situována. Krajina kolem Marrákeše je prakticky jen kamenitá poušť občas přerušená zavlažovanými zemědělskými políčky. Jakmile se ale autobus blížil k Casablance, krajina se změnila. Jako mávnutím kouzelného proutku se všude kolem zazelenala zemědělská pole, pomerančové háje, olivovníky a palmy.

Když se autobus zdárně probojoval skrz odpolední dopravní špičku, už se stmívalo. Podle informaci v mapách by nám cesta pěšky do hotelu Melliber měla trval přibližně půlhodinku. Trefili jsme se přesně do času, kdy ožívají trhy ve staré medině. Mapa nás protáhla úzkými uličkami ucpanými stánky a nakupujícími. Zde ale na rozdíl od Marrákeše nakupovali jen místní, turistů bylo pomálu nebo žádní. Obklopil nás zmatek, spousty lidí, volající prodejci, motorky se zbožím a různé vozíčky. Neplánovaně jsme se opět ocitli v centru dění a vstřebávali atmosféru. Ve stáncích samozřejmě nechyběl streetfood a my se nechali zlákat malým občerstvením s mastnými stolečky, kde zrovna večeřela rodinka místních. Objednali jsme si jednu pizzu za cca 30 MAD, ale byla tak veliká, že stačila pro naše tři žaludky bohatě. Byli tak milí a jídlo tak dobré, že jsme si ještě nechali zabalit s sebou tři bagety s mletým masem a limonádu.

Večeře v Casablance

Pokračovali jsme dál uličkami se stánky, až jsme dorazili na rozcestí, ze kterého jsme v dálce už viděli osvícenou mešitu Hassana II. Náš hotel měl být přímo u ní. Tato mešita je největší mešitou v Maroku a sedmou největší na světě. Má také nejvyšší minaret na světě, vysoký 210 metrů. Do hotelu jsme nijak zvlášť nepospíchali, tak jsme se rozhodli, že si krásně osvícený noční areál prohlédneme. Zrovna z minaretu svolávali věřící k modlitbě. Mešita stojí přímo u moře, vzduch byl prosycený solí a slabou mlhou. Prostorné až obrovské prostranství působilo magicky. Samotná stavba je neuvěřitelná, monstrózní. Ten pocit se bohužel nedá zachytit do fotografie. Večer u mešity nebyli žádní turisté, jen věřící, kteří se trousili obrovskými vstupními dveřmi dovnitř. Ostraha nás upozornila, že dovnitř během modlitby smějí jen muslimové, tak jsme stáli u dveří a jen tiše pozorovali ten duchovní moment. Nejsme věřící, ale musíme říct, že tento okamžik na nás nějakým způsobem zapůsobil. Pokochali jsme se také pohledem na obrovský osvícený minaret a pomalu se vydali hledat hotel.

Mešita Hassana II.

Chtěla bych se ještě zmínit o nabídce ubytovacích kapacit v Casablance. V tomto moderním městě jsme bohužel žádné typické ubytování s marockou atmosférou nenašli. Na naši jedinou noc jsme proto zvolili z praktického důvodu dobře hodnocený hotel přímo u mešity, protože mešita Hassana II. byla jediná pamětihodnost, kterou jsme zde chtěli navštívit. Hotel Melliber byl určitě dobrá volba, pokoje jsou prostorné s vlastní kuchyňkou, check-in byl možný až do noci a zaměstnanci milí – manžela neustále oslovovali „my brother“.

Hotel Melliber

Hotel Melliber - výhled z balkónu

Den 4, úterý 6.2.2024, Casablanca: mešita Hassana II.; přesun autobusem do Rabatu

Po vydatné snídani evropského typu jsme si sbalili batůžky, proběhl rychlý check-out a zamířili jsme si koupit lístky na vstup do mešity (130 MAD dospělý, 30 MAD dítě).

Hotel Melliber - snídaně

Otevíralo se v 9:00 a my chtěli být mezi prvními, abychom měli dost času na prohlídku, než budeme muset vyrazit zpět na autobusové nádraží. Množství turistů ve srovnání s Marrákeší výrazně kleslo. Mešita byla působivá, vypracovaná do sebemenších detailů. Všude mramorové sloupy, nádherné vyřezávané stropy, luxusní lustry. Pod mešitou se nachází vysokokapacitní lázně pro věřící, aby se mohli před modlitbou očistit. Mešita má kapacitu 25 000 věřících, dalších 80 000 se může účastnit v přilehlých prostorách. Když jsme si vše prohlédli, ještě jsem si stavbu vyfotili z nádvoří – zde nebyl problém najít záběr bez skupinek turistů.

Mešita Hassana II.

Mešita Hassana II. - lázně

Ranní mlha se mezitím rozpustila a slunce opět nabíralo na síle. Svlékli jsme si svršky a vyrazili pěšky po hlavní třídě pomalu zpět na autobusové nádraží. Překvapily nás moderní kancelářské budovy ihned v sousedství starověkých hradeb, které lemovaly starou medinu. Lístky na autobus jsme měli koupené předem online na 12:00, cena byla 27 MAD/os. Cesta do Rabatu měla trvat 1 hodinu. Autobus byl vcelku plný a odjížděl ze stejného nádraží, kam jsme včera večer přijeli. Projížděli jsme Casablancou, městem, které nepůsobí ani malebně, ani romanticky. Moderní město plné aut a vysokých budov. Cestou po pobřežní dálnici jsme si prohlíželi tuto oblast. Je vidět, že zde peníze nechybí. Staví se zde jedna vilová čtvrť s výhledem na oceán vedle druhé. Hlavní město Maroka, Rabat, nás překvapilo hned na příjezdu novým moderním autobusovým nádražím. Jediná nevýhoda byla, že nádraží není v centru a (zřejmě zatím) na něj není navázaná hromadná doprava ale jen taxíky.

Autobusové nádraží v Rabatu

S pomocí google mapy, která zde fungovala na jedničku, jsme si na mapě našli zastávku autobusu č.6. Tento autobus nás měl odvézt do centra města, cesta na zastávku trvala asi 15 minut. Autobus jel hned. U řidiče jsme si koupili lístky (6 MAD/os.) a mířili do centra. Rabat nás okouzlil. Určitě dělalo hodně i počasí, svítilo slunce a bylo teplo. Moderní, čisté město, široké silnice a hodně zeleně. Ve městě jezdí krásné nové tramvaje. Na rozdíl od Casablancy zde nejsou budovy tak vysoké a téměř všude rostou pomerančovníky. Celkově město působí vzdušně, čistě, sympaticky. Vystoupili jsme na konečné a vyrazili rovnou do ubytování. Riad Meftaha jsme vybrali kvůli jeho strategické poloze kousek od mediny, ale také kvůli výborným recenzím. Uvítání nebylo tak vřelé jako v Marrákeši, ale zato jsme měli mnohem větší pokoj s prostornou koupelnou. Budova nebyla tak stará, postavená byla ve dvacátém století, ale určitě dýchla na člověka také svojí osobitou atmosférou. Zaujaly nás dekorace s výraznými berberskými písmeny na zdi. Na uvítanou jsme dostali marocký čaj a na pokoji byla jako malá pozornost mistička se sušenými datlemi a fíky.

Riad Meftaha

Převlékli jsme se a vyrazili na pozdní oběd do mediny. Měli jsme vyhlednutou restauraci nebo spíše takovou místní kantýnu Restaurant Taghazout přímo uprostřed mediny. A byla to skvělá volba. Objednali jsme si marocký čaj, tajine se švestkami a marockou polévku hariru. Obrovské porce, spousta marockého chleba, roztomilá obsluha a nízké ceny vše jen podtrhlo. Obrovskou výhodou bylo, že se na jídlo téměř nečekalo.

Restaurant Taghazout

Po opuštění restaurace už bylo ve vzduchu cítit, že se blíží podvečer. Rabat je přímořské město, chladný vánek nás donutil se přiobléci. Prohlíželi jsme si místní obchůdky, nechali se zlákat ke koupi krásného obrazu a několika suvenýrů. Mířili jsme do oblasti Oudayas. Zrovna nastala podvečerní zlatá hodinka. Procházeli jsme typickými úzkými uličkami mezi bíle natřenými historickými domy, ve kterých místní lidé stále bydlí. Došli jsme až na vyhlídkové místo na hradbách, odkud byl překrásný výhled na pláž, moře a protější město Salé na druhém břehu řeky. Jakmile slunce zapadlo, dala se do nás vcelku zima. Schovali jsme se do závětří uliček mediny a ochutnávali streetfood. Plněný arabský chléb vejci a sýry, různé zákusky s oříšky a sirupy. Koupili jsme 100 ml lahvičku arganového oleje za 10 MAD. Viděli jsme čerstvé ústřice a jiné mořské plody, spoustu ovoce, zeleniny, freshů. Medina v Rabatu nás chytila za srdce. Obchodníci nebyli dotěrní, ceny byly příznivé. Ucouraní jsme se za tmy vrátili na pokoj a ještě si přinesli pár trojhránků pizzy s mořskými plody. V Maroku člověk opravdu hlad nemá 😊 Na pokoji jsme si uvařili čaj z rychlovarné konvice, kterou jsme měli k dispozici, vyhřáli pokoj s pomocí klimatizace a zachumlali se do peřin.

Obchůdky v rabatské medině

Rabatská medina

Nábřeží v Rabatu

Oudayas

Rabat - výhled z hradeb

Den 5, středa 7.2.2024, Rabat: park Nouzhat Hassan Garden, Hassan Tower, Mausoleum of Mohammed V, Chellah

Ráno jsme se opět bohatě nasnídali. V tomto riádu byly snídaně formou bufetu. Nejvíce nás zaujaly palačinky z bramborového těsta s domácí citronovou marmeládou. Vynikající byly také olivy, domácí čerstvý sýr a čerstvá pomerančová šťáva.

Snídaně v Riadu Meftaha

Dnešní program byl pěšky prozkoumat hlavní pamětihodnosti centra. Krásnou moderní síť MHD jsme nevyužili. Prvním cílem bylo prostranství okolo nedostavěného minaretu Hassan Tower. Po cestě jsme prošli přes překrásný park Nouzhat Hassan Garden. Vítalo nás opět krásné počasí, ranní mlha se již úplně rozpustila. Park byl moc hezký, udržovaný. Spousta laviček, dětská hřiště, místní ho využívají k běhání i odpočinku s knihou na lavičce ve stínu palem.

Rabat

Do areálu Hassan Tower je vstup zdarma a pro Maročany se jedná o velmi významné místo, jelikož právě zde sultán Muhammad V. v roce 1956 vyhlásil nezávislost. Z tohoto důvodu mu zde nechali vystavět mauzoleum, které je dodnes velmi duchovním místem. Na stavbě mauzolea se podíleli i vietnamští architekti – stavba sama o sobě na nás totiž dýchla úplně stejnou auru jako hrobky ve Vietnamu, které jsme navštívili před rokem. V mauzoleu vedle rakve s ostatky sedí na polštáři duchovní, který předčítá korán. Samotná Hassan Tower se začala stavět ve 12. století jako minaret mešity, jenž měla tehdy být největší v Maroku, nikdy ale nebyla dokončena. U každých dveří mauzolea i uvnitř stojí stráž v tradičních uniformách. Vchod do areálu hlídají stráže na koních.

Stráže u vstupu do areálu

Hassan Tower

Nedostavěná mešita ze 12. století

Mauzoleum Muhammada V.

Po prohlédnutí tohoto duchovního místa jsme se občerstvili čerstvým pomerančovým frešem a pokračovali v naší cestě směrem k opevněnému pohřebišti Chellah. Už dopředu jsme věděli, že toto místo je bohužel uzavřené pro veřejnost, protože zde již od Covidu probíhá rekonstrukce. I tak jsme si procházku okolo hradeb opevnění užili. Byl krásný sluneční den a přímo u hradeb hnízdili desítky čápů. Stejně jako u Hassan Tower, ani zde nebyli téměř žádní turisté. Slyšeli jsme jen klapání zobáků mnohých čápů, někteří na nás shlíželi z hradeb, jiní měli hnízda na stromech. Vtipné je, že naši čeští čápi sem přilétají strávit zimu. Přemýšleli jsme, který z nich je z Čech. Okolí hradeb vypadá jako krásně udržovaná botanická zahrada a je odsud moc hezký výhled do okolí včetně zatím nedostavěné věže Mohammed VI.

Občerstvení

Chellah

Chellah - čápi na hradbách

Chellah - čápi

Chellah

Skrz hradební bránu Bab Zaer jsme se vrátili zpět do města, prošli okolo vládních budov a různých velvyslanectví, okolo mešity Assounna. Zastavili jsme se na pozdní oběd do jednoho bistra. Brambory zapečené v kameninovém hrnci s mletým masem a spoustou sýra byly vynikající, třešničkou na dortu avokádový fresh.

Pozdní oběd v Rabatu

Prohlédli jsme si moc hezké a zelené náměstí Alawite Square, kde jsme zamířili na vlakové nádraží, abychom si koupili lístky na vlak na zítřejší cestu do Fezu. Pak jsme neodolali zákusku a zamířili do jedné marocké kavárny. Zrovna dávali fotbalový přenos Íránu proti Kataru, tak bylo zajímavé sledovat, jak místní muži chodí na fotbal do kavárny místo do hospody. Dali jsme si vynikající citronový koláč, kávu a marocký čaj. Ve srovnání s Marrákeší jsme za tento den neutratili téměř žádné peníze. Rozhodli jsme se tedy ještě jednou vrátit do mediny a prozkoumat nabídku oblečení. Pořídili jsme značkovou teplákovou soupravu pro Tomíka a opravdu hezký fotbalový dres FC Barcelona (v Barceloně jsme měli naše putování zakončovat, tak nám to přišlo symbolické). Ještě jednou jsme se šli podívat na zlatou hodinku na hradby, protože se nám tam předchozí den moc líbilo. Nakoupili ještě nějaké zákusky a šli se zahřát a odpočinout na pokoj. Další den nás čekalo další náročné cestování, tak abychom nabrali síly.

Rabat - Alawite Square

Občerstvení v kavárně

Podvečerní medina

Den 6, čtvrtek 8.2.2024, přesun vlakem z Rabatu do Fezu; The Royal Palace, Aben Danan Synagogue, koželužny, Univerzita Al-Karaouine, Bab Boujloud

Po vydatné snídani jsme opustili ubytování a v předstihu dorazili na vlakové nádraží v Rabatu. Vlak do Fezu měl odjíždět v 10:27, za tříhodinovou cestu jsme platili 85 MAD za dospělého, 50 za dítě s tím, že jsme jeli druhou třídou a měli místenky. Vlak jel trochu oklikou přes celou aglomeraci Rabatu, přes Salé až do Kenitry, kde se začaly koleje stáčet do vnitrozemí. Krajina se zelenala, všude rostly pomerančovníky, mandarinkovníky, olivovníky, pásly se ovce. Projížděli jsme i lesy, pak vjeli do skal. Viděli jsme malé chudé vesnice i relativně bohaté farmy.

Nádraží v Rabatu

Nádraží ve Fezu bylo malé, stejně jako v Rabatu. Už na peroně jsme odmítali prvního průvodce, který se nám nabízel, že nás provede medinou. Není se čemu divit, Fez je druhým největším městem Maroka, hned po Casablance a je nejstarším a nejvýznamnějším ze čtyř královských měst Maroka (k těm dalším patří Marrákeš, Meknes a Rabat). Čítá přes milion obyvatel a najdete v něm kolem 10 000 ulic a uliček. Město bylo založeno roku 789 a krátce bylo dokonce největším městem na světě. Historická část je největší dochovanou středověkou medinou na světě dodnes.

Nádraží ve Fezu

Jelikož jsme na předpovědi počasí viděli, že se má další den drasticky změnit – má foukat silný vítr a pršet – rozhodli jsme se, že se pokusíme co nejvíce zajímavostí vidět ještě tento den. A udělali jsme dobře. Navíc má cestování s malými batůžky obrovskou výhodu, už při přemísťování se dá navštívit hodně věcí, protože batůžky člověka téměř neomezují a nebolí na ramenou, jak tomu bývá u krosen.

Při cestě z nádraží již bylo cítit, že je zde chladněji, než bylo na pobřeží. I když svítilo slunce a byly dvě hodiny odpoledne, horko nám nebylo. Z nádraží jsme vyrazili pěšky nejprve ke královskému paláci, který je střežený vojenskou policií. Zeptali jsme se strážce, jestli si smíme vyfotit nádherné zlaté dveře paláce a s úsměvem nám ukázal, kde bude nejlepší záběr. Vládní budovy totiž v Maroku nejsou turistickými místy. Dále jsme měli na trase židovskou čtvrť. Neodolali jsme jednomu malému občerstvení a dali si marocký sendvič a čaj. Zajímavé bylo vrchní patro, kam nás usadili. Vypadalo to tam jako taková „zašívárna“ pro marocké muže – opět byl v televizi puštěný fotbal a na vlastní oči jsme viděli muže, který si do cigarety k tabáku přibalil kousky hašiše a pak si ho zapálil.

Královský palác ve Fezu

Po této kulturní vložce jsme pokračovali židovskou čtvrtí k Aben Danan Synagogue, která byla několikrát stržena a opět postavena místní židovskou komunitou. Zaplatili jsme vstupné 20 MAD, za Tomíka vstupné nechtěli. V synagoze jsme byli úplně sami. Paní správcová nám vše ukázala a řekla nám, že se můžeme podívat i na střechu, že je z ní vidět i židovský hřbitov. Místo to bylo zajímavé, synagoga je maličká a vtěsnaná mezi další budovy. Ze střechy jsme kromě výhledu na hřbitov a část města viděli i prádlo, které si tam paní sušila na šňůře, včetně toho spodního. Připadali jsme si jako na návštěvě u příbuzných než jako na turistickém místě. Když by člověk pomalu začínal srovnávat, jak se ve kterém městě cítil, tak Fez působí nejméně turisticky. Vše je takové klaustrofobické, schované v zástavbě, takové rodinné, autentické. Rabat byl prostorný, vzdušný, čistý. Úplně jiný svět. Každopádně historie tohoto místa je nepopsatelná. Některé domy staré více než deset století stále slouží lidem, stále se v nich žije, bydlí, studuje, pracuje. Nestaly se jen bezduchými muzei jako na jiných místech světa.

Aben Danan Synagogue

Po prohlídce synagogy jsme vyrazili na ubytování. Riad Dilar se nachází co by kamenem dohodil od staré mediny, ale ne přímo v ní. Už na nás čekala paní majitelka spolu s dalšími zaměstnanci. Vyřídili jsme potřebné papírování u konvičky marockého čaje a čajového pečiva, převlékli se, uložili batohy v pokoji a vyrazili do mediny.

Riad Dilar

Chtěli jsme ještě do západu slunce vidět koželužny a univerzitu. Vyzbrojeni maps.me jsme se ponořili do spleti uliček. Snažili jsme se tvářit, že přesně víme, kam jdeme, abychom odradili samozvané průvodce, kteří při pohledu na ztracenou bledou tvář okamžitě „pomáhají“ a každý z nich je „syn muže, který pracuje v koželužně“ a podobně. Už z dálky jsme na každého samozvaného průvodce volali, že průvodce nepotřebujeme. Někteří se nedali tak jednoduše odradit, tak jsme museli přitvrdit a napřímo jim říct, že jim za služby děkujeme, ale nezaplatíme. Pak nás nechali být. Cesta do koželužny se dá najít celkem snadno – když jde člověk správným směrem, narazí na směrovky, které ho dovedou až na místo určení. Koželužny jsou postaveny uprostřed zástavby, je proto zapotřebí vlézt do domu, který k ní přiléhá a z jeho terasy na ní uvidí. Místní si v přilehlém domě, ke kterému nás dovedly směrovky, zařídili několikapatrový obchod s koženými výrobky. Když jsme vyšli na terasu, byl tam pan domácí, který zrovna jiným turistům povídal o historii koželužny, která pochází z devátého století a byla založena společně se vznikem města Fez. Poté pan domácí zašel s turisty zpět do domu, takže jestli mu za jeho výklad něco platili nebo zda si něco koupili, nevíme. Vzápětí se přišel věnovat nám. Mluvil o postupu, jakým kůže zpracovávají. Nejprve je natřou vápnem a nechají působit. Potom vápno smývají s pomocí amoniaku obsaženém v holubím trusu (jakmile to dořekl, pochopila jsem, proč to tu tak páchne) a posléze kůže barví s pomocí přírodních barev v jednotlivých kádích. Postup se nezměnil od 12. století. Pán nás po výkladu na terase nechal samotné, abychom si mohli koželužnu vyfotit. Bylo to opravdu zvláštní místo. Všudypřítomný zápach, hluk z vodního kola, které čerpalo vodu z blízké řeky do kádí a hlavně, byli jsme tu úplně sami. Slunce pomalu klesalo k západu, obklopovaly nás hliněné domy z devátého století. Když jsme koželužnu opouštěly, pán na nás čekal v obchůdku s otázkou, jestli si něco od něj koupíme. Poděkovali jsme a šli ven. Tam jsme „jednomu z jeho synů“ alias samozvanému průvodci dali 20 MAD jako všimné za vstup do jejich soukromého domu a výklad. Celou dobu jsme totiž čekali, kdy si řeknou o „vstupné“, ale nestalo se.

Koželužna

Dalším cílem tohoto dne byla univerzita Al-Karaouine, která byla založena v roce 859 a jedná se o nejstarší nepřetržitě fungující univerzitu na světě. Univerzita bohužel není turistům přístupná, a to ze dvou důvodů: je stále v provozu a také protože je součástí mešita, a tam v Maroku nemuslimové nesmějí. Pátrali jsme po důvodu, proč nemuslimové nesmějí do mešit a bylo nám řečeno toto: když Francouzi obsadili Maroko, tak se báli toho, že by lidé z jejich vlastních řad (křesťané) konvertovali k Islámu. Proto toto pravidlo zavedli. Historicky je tedy v marockých zákonech zakořeněno, ale není to tak, že by maročtí muslimové byli tak uzavření. Když se turista pokusí jít do budovy, kam nesmí, s úsměvem mu řeknou, že tam nemůže, ale necítíte z nich, že oni by vás tam nechtěli. Spíš je to pravidlo, které v nich zůstalo z dob minulých a oni se jím řídí.

Vchod do univerzity je vměstnaný v uličkách

Univerzita Al-Karaouine

Do nitra univerzity, jejíž budova je jako všechny ostatní vměstnaná v zástavbě okolních budov, jsme mohli jen nahlédnout hlavní branou. U jejího vchodu si nás všiml jeden místní muž a začal nám říkat, že dovnitř se nemůže, ale můžeme se na univerzitu podívat ze střechy vedlejšího domu a už se nás chystal ke vchodu toho domu vést. Začali jsme se bránit s tím, že pokud je průvodce, tak děkujeme, ale žádného nepotřebujeme. Řekl nám, že průvodce není a že teď stejně nemá nic lepšího na práci, protože je v práci, a že nám výhled na univerzitu rád ukáže. Kdybych tam nebyla ještě se svým manželem, který muže převyšoval o hlavu, pravděpodobně bych se nikam odvést nenechala. Uzounké uličky, různé skryté průchody a málo turistů ve mně moc nevzbuzovalo důvěru. Prošli jsme schodištěm v nějakém domě a ze střechy (na které jsme byli úplně sami) jsme viděli střechy budov univerzity i její nádvoří. Muž na nás čekal venku před domem. Ptal se nás, jestli se nám výhled líbil a my opět čekali, kdy řekne, že máme zaplatit vstupné, že jsme prošli přes soukromý dům nebo něco takového. Muž ale nic nechtěl a pokračoval ve výkladu. Začal s historkou, které jsem se pod vousy trošku zasmála, že jeho babička pracuje v berberské lékárně poblíž. Že to ale není obyčejná lékárna, že je to lékárna přírodní a že bychom se tam určitě měli podívat a alespoň si to zajímavé místo vyfotit. Mně už bylo úplně jasné, že muž není průvodce ale „naháněč“. Manžel se ale nechal zviklat a muže následoval. Kudy nás ten muž provázel mi už opravdu nahánělo strach. Říkala jsem si, že tady nás někde zabijí 😊 uzounké průchody užší než na šířku ramen, uličky neexistující na mapách, nádvoří obytných budov. Muž se s úsměvem otočil a říká: „toto je zkratka“. Nakonec jsme přežili a opravdu se objevili v prostorné lékárně, kde – světe div se – byli nějací další turisté. Oddychla jsem si. Muž nás předal nějaké paní (své babičce), která nás místem prováděla, všechno ukázala, vysvětlila, jak se vyrábí arganový olej a k čemu všemu se používá. Dala nám ovonět různé parfémy, bylinky, mýdla. Pak se zeptala, co si koupíme. Vysvětlovat jí, že jsme sem původně vůbec jít nechtěli, nám přišlo hloupé. Tak jsme se jen zeptali, kolik stojí jeden tuhý parfém, jehož jméno bylo Amber. Paní nám s ledovým klidem odpověděla, že 150 MAD. S poděkováním jsme se rozloučili a odešli. Venku na nás zase čekal ten muž. Zeptali jsme se ho, že se potřebujeme dostat k Modré bráně (Bab Boujloud), jestli by nás nasměroval. Ukázal nám, kudy pokračovat a zeptal se, jestli jsme nakoupili dárky. Odpověděli jsme, že jsme nic nepotřebovali, ale že mu děkujeme za to, že nás tady provedl a jsme rádi, že neočekává žádné peníze, protože nám sám na začátku řekl, že není průvodce. Trochu smutného jsme ho nechali svému osudu a po hlavní ulici obsypané obchůdky jsme se vraceli do více turistické oblasti mediny k Modré bráně, kde jsme měli předem vytipovanou restauraci. Po cestě jsme zabrousili do jednoho krámku, který nabízel stejný sortiment, který nám ukazovala paní v lékárně. Manželovi se podařilo usmlouvat úplně stejný pevný parfém Amber za 20 MAD 😊

Uličky Fezu

Slunce už téměř zapadlo a my byli ucouraní. Našli jsme moc příjemnou restauraci Bouanania, kde jsme si dali klasický marocký slaný koláč s kuřecím masem a oříšky Bastilla, tajine s jehněčím masem a švestkami a marocký čaj. Platili jsme zase kolem 200 MAD. Po cestě zpět na ubytování jsme ještě v malé boční uličce narazili na malou pekárničku, odkud jsme si na pokoj přinesli závin plněný pudinkem a posypaný oříšky. V riádu na nás čekala usměvavá recepční, se kterou jsme probrali, kde jsme byli a co jsme viděli. Říkala nám, že parfém Amber má také moc ráda a že cestu uličkami mediny lze najít polopaticky. Když člověk ví směr, má následovat uličky, které tím směrem vedou, protože jsou nakonec všechny propojené. Že tímto způsobem se ve městě orientuje ona. Poprosili jsme ji ještě o jeden marocký čaj na pokoj k zákuskům a postěžovali jsme si, že jsme si všimli zítřejší předpovědi – že by mělo celý den pršet. Odpověděla nám, že pravděpodobně pršet bude, protože tu už na déšť čekají jako na smilování, už nepršelo dlouho. Snad ale nebude pršet celý den vkuse. Drželi jsme si tedy palce.

Restaurace Bouanania

Bab Boujloud

Den 7, pátek 9.2.2024, Fez: palác El Glaoui, vodní hodiny, univerzita Bou Inania Madrasa, hrobky Marinidů

V noci začalo pršet a ráno pořád pěkně lilo. Na moc příjemné snídani se nás slečna z recepce zeptala, jak jsme se vyspali a co plánujeme.

Snídaně v riádu Dilar

První bod dnešní dne byl vybraný úmyslně - palác El Glaoui byl totiž velmi blízko našemu ubytování a na prohlídku interiéru nebylo potřeba pěkné počasí. Palác byl postavený na začátku 19. století velmi mocnou rodinou Glaoui. Palác zběžně připomíná palác Bahia v Marrákeši, liší se ale v jedné podstatné věci. Nyní je již jen stínem svého původního stavu. Prakticky je to stojící ruina. Vstupné bylo 20 MAD za dospělého, za Tomíka se nic neplatilo. Hned u vchodu ležel na posteli ve spacáku správce a majitel v jedné osobě. Tento pán je zajímavá osoba. Jedná se o nadaného malíře, který byl ve své době velice slavný. Psali o něm francouzské plátky jako Le Figaro. V paláci pořádal výstavy jen pro vybranou společnost, dokonce hostil i marockého prince. Nyní však na návštěvníka, který nezná podrobnosti, pán působí jako bezdomovec na kavalci obývající rozpadající se dům. Byli jsme od něj instruováni, že má v každé místnosti natažená světla, takže si můžeme rozsvítit, abychom si vše mohli prohlédnout. Paradoxní je, že tento palác byl kdysi první budovou ve Fezu, do které byl elektrický proud přiveden. Na člověka ihned padá poznání, jak je sláva a bohatství pomíjivé. Prošli jsme všechny místnosti. Krásné ale chátrající nádvoří s kašnou skrápěl silný déšť a nám byla zima. Prohlédli jsme si nádherné vyřezávané stropy, smutně se dívali na ornamenty na hnijících dveřích. Na konci smutné prohlídky, při které jsme si říkali, jak by tu bylo krásné muzeum nebo hotel, jsme narazili na poslední místnost. Majitel zde měl vystavené obrazy, které se neprodaly, společně s novinovými výstřižky z novin a časopisů, ve kterých se o něm psalo. Fotil se s celebritami a byl oblíbený. Nyní přespává v chátrajícím paláci a za vstupné od pár zatoulaných turistů přežívá. Jakoby tento palác vyprávěl příběh samotného Fezu. Ve své době býval sídlem panovníka, učenců a bohatých rodů. Tito se pak přestěhovali do hlavního města Rabatu a od té doby město přežívá, pomalu chátrá. Turistů sem za touto dalekou historií moc nejezdí.

Palác El Glaoui - správce a majitel

Palác El Glaoui

Po prohlídce tohoto smutného místa jsme se promočení vrátili na pokoj a poprosili o marocký čaj na zahřátí. Zapnuli jsme klimatizaci na 30°C a nechali si uschnout mokré věci. Asi za hodinu jsme slyšeli, že déšť ustává. Rozhodli jsme se vydat zpět do Mediny na další dvě místa, která jsou hned u sebe: vodní hodiny a univerzita Bou Inania Madrasa. Ani do jedné z těchto budov se bohužel turisté nedostanou. Zajímavostí ale je, že obě stavby patřily k jednomu komplexu vybudovanému v letech 1350-1355 dynastií Marinidů, která od 13. do 15. století vládla Maroku, Alžírsku, části Tuniska a dokonce i části Španělska v okolí Gibraltaru. Fez byl v té době hlavním městem této říše.

Vodní hodiny u univerzity Bou Inania Madrasa

Když jsme si obě budovy prohlédli zvenku, už téměř nepršelo. Foukal stále silný vítr, ale ten nám nezabránil pokračovat v našem dnešním plánu – výstup na kopec k hrobkám výše zmíněných Marinidů, odkud má být pěkný výhled na celou medinu a okolní kopce. Po opuštění mediny jsme stoupali proti větru do kopce okolo velikého hřbitova do novější části Fezu. Okolí bylo takové neutěšené, atmosféru umocňovalo podmračené počasí a silný vítr. Šli jsme po hliněné cestě, pod námi pasáček pásl ovce. Výhled na historickou část města byl úchvatný. Široko daleko jsme tu byli jen my a ten pasáček. Z výšky bylo patrné, jak je celá historická část obehnaná hradbami. Viděli jsme místa, která jsme navštívili předchozí den: koželužnu i univerzitu Al-Karaouine s jejími výraznými zelenými střechami. Vítr ještě zesílil, tak jsme se radši vydali zpět do města. Po cestě dolů z kopce opět začalo silně pršet.

Jedna z bran do mediny

Výhled na Fez

Hrobky Marinidů

Výhled na Fez

Mířili jsme do restaurace, kterou jsme měli předem vybranou. V medině byly v ulicích natažené plachty, tak už se před deštěm dalo schovat. Narazili jsme na stánek s krásnou keramikou. Usmlouvali jsme dva hezké suvenýry za dobrou cenu a popovídali si s prodavačem. Říkal, že aktuálně je ve městě ještě hodně málo turistů, protože není sezóna, ale že brzy začne.

Obchůdek s keramikou

Restaurace se jmenovala Sunshine a byla kousek od Modré brány. Přivítal nás moc milý majitel ve svém riadu. Kvůli počasí jsme nešli na střešní terasu, ale zůstali uvnitř. Objednali jsme si marocký čaj, polévku harira a tajine s jehněčím a švestkami. Polévka byla tak vynikající, že jsme si objednali ještě jednu. Pan majitel nám říkal, že jejich jídlo je tak dobré, protože ho vaří jeho maminka a sestra. Po cestě na ubytování jsme si opět koupili nějaké sladkosti na pokoj a nechali si přinést od zaměstnanců čaj. Také jsme je poprosili, jestli by nám mohli vytisknout palubní lístky na odlet, Ryanair to při odletech z Maroka vyžaduje.

Restaurace Sunshine

Den 8, sobota 10.2.2024: Fez – Barcelona

Opět jsme se probudili do deštivého dne. Pršelo hodně, ale slečna z recepce říkala, že místní jsou rádi. Že město má tak málo vody, že už dokonce omezují svůj provoz i městské lázně jen na 3 dny v týdnu. Po vydatné snídani jsme chvilku balili věci a slyšeli, že prší už méně. Vydali jsme se tady ještě naposledy do mediny okouknout krámky a nakoupit poslední suvenýry. V 11 hodin jsme opustili pokoj, rozloučili jsme se a vydali se najít odvoz na letiště. Odmítli jsme červené taxi za 150 MAD a řekli si, že vyzkoušíme aplikaci in-drive, která sice není úplně košer, ale lidé ji hojně používají. Přes tuto aplikaci zákazník nabídne, kolik by byl ochotný za zadanou cestu zaplatit a čeká, jestli ji nějaký řidič akceptuje. Pak se může stát, že vám řidič volá na waasup a smlouvá, že chce víc. Platí se řidiči až po skončení jízdy v hotovosti. Chvíli jsme s aplikací zápasili, s jedním řidičem jsme se nemohli najít, druhý dlouho nejel, tak jsme jízdu stornovali. Třetí řidič už dorazil a za jízdu jsme nakonec zaplatili 70 MAD. S řidičem jsme se skamarádili, při další návštěvě prý máme bydlet u něj, že jeho maminka skvěle vaří 😊

Na letišti jsme po bezpečnostní a pasové kontrole navštívili letištní salonek, který sice neměl dobrá hodnocení, ale pán se o nás postaral skvěle. Dobře jsme se najedli a po jeho svolení jsme si i zabalili nějakou bagetku, vodu a limonádu v plechovce s sebou.

Salonek ve Fezu

Let do Barcelony byl trochu zpožděný, ale na příletu nakonec jen cca 15 minut. K našemu cestování po Barceloně se váže vtipná historka spojená s lístky na MHD. Na internetu jsme si našli, že výhodnější než kupovat lístky pro každého z nás na každou jednotlivou jízdu, je možné si zařídit přes jejich aplikaci rodinnou jízdenku na 8 jízd, tzv. T-Familiar, která by měla fungovat i na vlaky z/na letiště, autobusy i metro, jedna jízdenka vždy na 75 minut jízdy, přestupní pro libovolný počet osob, prioritně určené pro rodinu. Aplikaci nebylo jednoduché „rozchodit“, registrace se nakonec podařila jen u mě. Manželova registrace se nepropojila s druhou přidruženou aplikací, ve které je potřeba ověřit identitu. Po dlouhém martýriu jsme ale úspěšně koupili zmíněných 8 jízd za cca 11 EUR a věřili, že vše bude fungovat. Spletli jsme se. Hned na prvním turniketu na letišti nešel načíst QR kód karty. Naštěstí se nad námi zaměstnanci slitovali a po několika marných pokusech donutit systém ke spolupráci nás přes turnikety pustili. Další problém nastal při příjezdu na místo určení na zastávce Passeig de Gràcia. Nemohli jsme se dostat ven přes výstupní turnikety. Říkali jsme si, že to snad není ani pravda, že si připadáme jako nějací zloději, ale přitom jsme si za lístky zaplatili…nakonec nás nějaký zaměstnanec přes turnikety pustil, ale nebyl to moc příjemný pocit.

První zajímavost, na kterou jsme narazili ihned při výstupu z vlaku byl jeden z domů Antonia Gaudího - Casa Batlló. Za tmy byl působivě osvícený, ale těch lidí…docela nám vyrazilo dech, kolik turistů bylo v únoru v Barceloně. Pokračovali jsme gotickou čtvrtí kolem Palau de la Música Catalana, kostela Santa Maria del Mar, klikatícími se uličkami osvícenými romantickými lampami okolo El Pont del Bisbe až k Barcelonské katedrále. Pak jsme zamířili směrem k nábřeží, kde jsme si prohlédli Kolumbův památník a zpět do centra ulicí La Rambla. Odbočili jsme ještě do bočních uliček a prohlédli si Basílica de Santa Maria del Pi. Unavení a vcelku zmrzlí (i když jsme na sobě měli všechny vrstvy, které jsme měli s sebou) jsme zhodnotili, že je nám zde největší zima z celé naší dovolené a že bychom užili zimní bundy. Zakusoval se do nás ledový vítr a pomalu začínalo pršet. Schovali jsme se do jedné z restaurací ulice La Rambla poblíž Plaça de Catalunya, dali si zasloužené pivo, pizzu se sušenou šunkou a hamburger. Jídlo bylo vynikající, porce veliké. Když jsme restauraci opouštěli, už venku stála fronta lidí na náš stůl. Unavení ale najedení jsme zamířili do našeho ubytování hotelu Ronda House, který byl vzdálený přibližně deset minut chůze.

Casa Batlló

Palau de la Música Catalana

El Pont del Bisbe

Barcelonská katedrála

Kolumbův památník

Večeře v Barceloně

Den 9, neděle 11.2.2024, Barcelona: nemocnice Sant Pau, Sagrada Família

Ráno jsme se vydatně nasnídali, sbalili batůžky, odhlásili se a vydali se čtyřkilometrovou procházku probouzející se Barcelonou. Cílem byla nemocnice Sant Pau, kam jsme měli koupené lístky na prohlídku od 9:30. Stále foukal silný studený vítr, ale sluníčko pomalu nabíralo na síle. V nemocnici jsme si nechali batůžky v uzamykatelných schránkách a vydali se na prohlídku. Nemocnice svatého kříže (Hospital de la Santa Creu, později přejmenována na Sant Pau) byla založena v roce 1401 spojením 6 menších nemocnic. Jako nemocnice plně fungovala až do roku 2009, kdy byla vedle otevřena nová nemocnice a stavba následně prošla celkovou rekonstrukcí. Jako muzeum a kulturní centrum byla znovu otevřena v roce 2014. Prohlédli jsme si zpřístupněné budovy a tunely. Působivé je náměstí plné plodících mandarinkovníků.

Nemocnice Sant Pau

Nemocnice Sant Pau - zpríštupněné budovy

Nemocnice Sant Pau

Poté jsme pokračovali do asi deset minut vzdálené Sagrady, do které jsme měli také předem online koupené lístky, tentokrát na 12:00. Zde množství turistů vzrostlo téměř exponenciálně. Katedrála je obrovská, zatím stále nedokončená, velice působivá, ale přeplněná turisty. Jsme rádi, že jsme zavítali dovnitř, i když vstupenky byly nekompromisně nejdražší z celé naší dovolené. Určitě stojí za to interiéry si prohlédnout. K vidění je spousta detailů. Například barevné vitráže, skrz které sluneční paprsky vytváří barevné průsvity. Také moderně pojaté křesťanské symboly – kázající kněz s hranatými obrysy a mnohé další. Stropy stoupají téměř do nekonečných členitých výšin. Trošku nás zamrzelo, že jsme si nekoupili lístky i do věží, ale nemohli jsme vědět, že prohlídka nezabere tolik času.

Sagrada Família

V parku před katedrálou jsme si ještě pořídili několik fotek a vyrazili jsme pěšky kolem dalšího domu od Gaudího - Casa Milà. Shodli jsme se na tom, že Casa Batlló se nám líbil víc. Měli jsme ho zase na trase, prohlédli jsme si ho tedy ještě za denního světla. Směrem k vlezu do metra na Plaça de Catalunya, kde jsme měli v plánu již opustit toto krásné město, jsme narazili na fanshop FC Barcelona. Manžel se před ním nezapomněl vyfotit ve dresu, který si koupil v Maroku za zlomek ceny, kterou by za něj zaplatil zde. Dres byl od originálu k nerozeznání. Při vstupu do metra jsme opět narazili na nefunkční aplikaci, ale zaměstnankyně nás opět přes turniket pustila. Vystoupili jsme na Plaça d'Espanya, odkud jsme na letiště pokračovali autobusem TMB 46. A světe div se, v autobuse v posledním dopravním prostředku, který jsme zvolili, nám aplikace fungovala! Po přiložení ke čtečce se konečně jízdy aktivovaly 😊

Casa Milà

Casa Batlló

Na terminálu 1, odkud nám letěl náš spoj domů se společností Vueling, jsme ještě na asi hodinu a půl navštívili letištní salónek. Musíme vyzdvihnout, že tady bylo jídlo a pití naprosto delikátní! Mnoho druhů chodů v malých mističkách, vynikající sušené šunky, salámy, sýry, olivy. Neodolali jsme také proseccu a pivním speciálům. Barcelonský salónek můžeme jen doporučit.

Salonek v Barceloně, terminál 1

Na závěr bych ráda zhodnotila celou naši týdenní výpravu. Viděli, zažili, poznali a ochutnali jsme toho hodně. Ne všechny zážitky byly příjemné, občas pozlobilo počasí. Zpětně bych asi s sebou vzala teplejší oblečení, hlavně do Fezu a Barcelony. Musíme také uznat, že Maroko nás moc mile překvapilo. Každé z měst bylo něčím výjimečné a určitě bych žádné z itineráře nevynechala. V Marrákeši nás za srdce chytily pitoreskní uličky, výhledy ze střešních restaurací a všudypřítomné slunce. Z Casablancy bych určitě vypíchla mešitu Hassana II., kterou stojí za to vidět osvícenou za tmy. Rabat okouzlil svojí čistotou, prostorem a nezapomenutelnou zlatou hodinkou na hradbách, odkud jsme pozorovali západ slunce. Ve vzpomínkách také zůstanou desítky čápů, které zde tráví zimu. A Fez – město, které si získalo navždy místo v našich srdcích kvůli své autentičnosti. Především tím, že ve městě starém dvanáct století lidé pořád bydlí v původních domech, studují v původních univerzitách, zpracovávají kůže v původních koželužnách. Toto město ze sebe nenechalo udělat neživé muzeum, pustí turisty mezi sebe, ale nepřizpůsobuje se jim. Bohatí a vlivní ho již dávno opustili, ale duch místa zůstal a ti, kteří neodešli, stále o svůj poklad pečují a udržují ho, pokud je to v jejich silách.

Potěšilo nás, že Maročané jsou moc milí lidé, otevření turismu, ochotní pomoci a poradit. Všichni mluví francouzsky a většina i anglicky. Pro zážitek více do hloubky určitě doporučujeme bydlet v riádech, pokud je to možné. Majitelé i zaměstnanci dodají zážitkům „celistvost“, doplní informace, které si na internetu člověk nenajde.

K dopravě mezi městy autobusy/vlaky bych ještě dodala jednu důležitou informaci – při plánování itineráře je potřeba si dát pozor, kde v tom konkrétním městě je umístěna zastávka autobusu/vlaku. Na základě tohoto jsme přesuny plánovali my. Nechtěli jsme totiž po tříhodinové cestě pak ještě za tmy hledat taxi nebo zastávku MHD. Naším cílem bylo mít po opuštění daného dopravního prostředku centrum, případně riád, v docházkové vzdálenosti.

Mezizastávky v Pise a Barceloně byly moc příjemné. Bohužel Barcelona by si zasloužila více času – ale ten jsme neměli. Třeba příště 😊

A kolik nás naše putování stálo? Cena za 3 osoby komplet, tzn. letenky, jídlo, ubytování, vstupy, suvenýry, doprava, atd. za 9 dní 43 000 Kč. Z toho ubytování Maroko 11 250, ubytování Barcelona 3 715; letenky 9 600, doprava 1 468, vstupy 4 564.

Konec

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 3 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala ChocolateLady

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-03-05T18:17:48+01:00

ChocolateLady procestovala 18 zemí světa světa, nejvíce Asii a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 měsíci a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

8 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

ChocolateLady

před měs

Děkuji za reakce a jsem ráda, že se cestopis čte a hlavně někomu líbí :)
Maroko má skutečně tu velkou výhodu, že se tam dá cestování řešit hromadnou dopravou, která funguje skvěle a není drahá. V samotných městech je pak skvělé, že se dá denní program naplánovat jako peší okruh a tím pádem se nemusí řešit ani žádné taxíky. My byli z Egypta připraveni na takový ten pocit chodící peněženky, ale Maroko nás v tomto ohledu neskutečně překvapilo. Doslova jsme čekali, kde nás někdo z místních bude chtít obrat či podvést, ale opak je pravdou. Lidé jsou tam neskutečně milí a empatičtí. Pro rodinnou dovolenou ideální ochutnávka africké exotiky.

Jitka _8

před měs

Moc hezký cestopis :) Maroko mě láká dlouho, tak snad na něj v nebližší době taky přijde. Překvapilo mě, jak hezky tam funguje veřejná doprava a není tak potřeba půjčovat auto.

Ala

před měs

K tomu se přidávám, super cestopis a vůbec jsem netušila, že by rodinná dovolená v Maroku šla v pohodě (tím myslím bez vyšší míry "afrického dobrodružství") udělat bez auta.

Libor_S

před měs

Pro přesun mezi městy (od Marrákeše na sever) mě nepřekvapuje, že je veřejná doprava v pohodě. Ale kdo chce cestovat od Marrákeše na jih a východ, kde se navštěvují hlavně hory, soutěsky, ksary jako Ait Ben Haddou, písečné duny a pláže, tam bez auta podle mě nemá smysl jezdit.

torpy68

před měs

Tak ak sa clovek autom netrufa vzdy sa tam da dostat s miestnou cestovkou. My sme tak boli na 3 dni s Marrakesa cez Atlas smer Ait Ben Haddou, Ourzazate Atlas Studios. Noc pri Todra Kanone, rano prehliadka kanonu, a cez udolie ruzi do Merzougy. Odtial cca hodinku na Tavach do puste kde sme prenocovali. Potom navrat do Marrakesa. Bolo to fajn, ale nabuduce by som to uz dal autom.

Libor_S

před měs

Dobře, vícedenní výlet s místní CK je pro někoho vhodná alternativa. Nemá smysl ale uvažovat o veřejné dopravě na většinu zajímavých míst jižního Maroka.

Azul

před měs

Před cca 17 lety jsem se bez auta dostala v pohodě do Zagory, M´Hamidu, Ourzazate, Aït Benhaddou, Boumalne du Dadès a soutěsky Todra. Vše sdílenými taxíky, nikdy jsem nemusela čekat příliš dlouho, jako bonus jsem dostala pozvání do tří různých rodin a jedna mě na několik dní adoptovala.

Nevím, jestli teď sdílené taxíky jezdí méně, protože lidi jsou bohatší (?) a mají víc aut (?).

Jinak cestopis je moc pěkný, jsem ráda, že jste si Maroko takhle užili, ne každý je spokojen.

Libor_S

před měs

Pro dobrodružnější cestovatele (a spíš individuálně cestující) by to asi šlo takto stále. Zmíněná místa jsou všechna v jednom regionu a na marocké poměry blízko sebe a do Ouarzazate se dá dojet z Marrákeše busem. Spojit tento region s pobřežím by znamenalo jet busem přes Marrákeš do města na pobřeží a pak takto cestovat, ale nechtěl bych zkoušet jet sdílenými taxíky z Ouarzazate třeba rovnou do Sidi Ifni nebo dokonce na známou pláž Legzira.

K aktuální situaci se sdílenými taxi v Maroku jsem našel tuto loňskou odpověď na travel.stackexchange.com:

The shared taxis usually wait in a group, and each driver calls out their destination, which will be another town. When the taxi is full, they leave. The Merc saloon cars (sedans) take 6 passengers: 4 across the back and 2 in the front. The guys crammed in the back sit kipper-fashion, each with one shoulder forward, and by mutual consent they all flip the other way. I recommend you buy both the front seats for comfort. Also, in Morocco French is more useful than English.