Cestopis

Jávské sopky a vodopády

Famózní rodinný výlet k "Tisíci vodopádům" a 2 sopky za 20 hodin s hektickým přesunem navrch.
Avatar uživatele Jiří Macháček
Cestopis z výpravy „Toulky Indonésií“ z roku 2018 napsal Jiří Macháček

DEN 5: Hopsa hejsa, do Malangu pojedeme vláčkem...

Vstáváme opět brzy, protože už před osmou nám jede vlak do Malangu. Lístky jsem kupoval dva dny předem přes web Tiket.com a málem už jsme se nevešli. Na nádraží začínají naše trampoty s bankomaty - ani jeden ze čtyř strojů nemá peníze. No nic, tak se snad zadaří v Malangu.

Vlaková souprava je překvapivě moderní a na nejnižší třídu i celkem pohodlná. Sice chybí klimatizace, ale na kvalitě vzduchu se to projevuje až ke konci cesty! Projíždíme kolem sopek, džunglemi i pustými poli a po sedmi hodinách cesty už se nám ty výhledy začínají pomalu zajídat. Při vjezdu do Malangu ale opět třeštíme oči na čtvrť domečků vybarvených ve všech barvách duhy. A na druhé straně mostu jsou pro změnu vidět výhradně azurově modré fasády. Překvapení nekončí, neboť na nádraží na nás čeká řidič s cedulí s našimi jmény, no prostě jako ve filmu :-) Je to tatínek naší hostitelky a mluví perfektně anglicky, protože pracuje pro firmu zabývající se zaoceánskými turistickými plavbami. Hned se ptáme na barevné domečky - prý to bývala nejhorší čtvrť, ale pak někoho napadlo to takhle nabarvit a udělat z toho turistickou atrakci. A minimálně na oko to pomohlo.

Náš ocelový oř
Jede s námi i vojanda (vlevo)
Duhové a azurové slumy
Porušení autorských práv?

Projíždíme předměstím plném luxusních haciend, kde prý bydlí samí politici a podnikatelé. A z jednoho neméně pěkného domku v této lepší čtvrti nás vyhlíží naše hostitelka Irene (Inni Homestay). Máme pro sebe celé horní patro jejich domu a vše je tu krásně nově zařízeno. Po ubytování nám Irene s tátou pomáhají naplánovat náš program na další dny. Chceme určitě navštívit poměrně odlehlé vodopády Tumpak Sewu, ale nabízené ceny jsou přemrštěné. Náš řidič Andi z Yogyakarty nám tu doporučil nějaké své kolegy, se kterými si přes WhatsApp dopisuji o ceně, tatínek Irene obvolává zase své známé. Nakonec přichází s nápadem, že z toho zítra uděláme rodinný výlet a pojedou oba s námi jejich autem. A na další den nám vyjednává výlet na sopku Bromo. Senzace! Máme fakt štěstí. Táta nás ještě odváží do bankomatu, kde radostně vybíráme hned dvakrát, a poté do nákupního centra. Nakonec neodoláme a zkoušíme místní obdobu KFC zvanou NFC. Teda popravdě jídlo bylo dost hnusné. Zlatý warung!

Chuť si chceme spravit čerstvým džusem, ale narážíme jen na zavřené stánky, takže radši voláme taxi domů. S řidičem se chvíli naháníme po okolí. Přijíždí pro nás mladík nejspíš ještě s čerstvým řidičákem (jestli vůbec nějaký má). Téměř celou cestu včetně rozjíždění má zařazenou trojku a vůbec nepůsobí jistým dojmem. Trochu zápolí i s navigací, ale nakonec šťastně dojíždíme k našemu domku.

DEN 6: Pohádka tisíce a jednoho vodopádu

Naše čtveřice autem vyráží směr jihovýchod. Po vymotání se z městské ranní špičky se krajina i silnice začínají vlnit. Další bezmála tři hodiny projíždíme klikatými cestami lemovanými džunglí. Jako divočina to tu ale působí jen zdánlivě, neboť skoro celou dobu jsou podél cesty mezi hustou vegetací rozesety domky. Konečně přijíždíme k ceduli “Air Terjun Tumpak Sewu” (v javánštině “Tisíc vodopádů”), od které dostatečně zásobení vodou pokračujeme pěšky. Dneska je opravdu vedro a už se nemůžeme dočkat, až se zchladíme pod vodopádem.

Rychle klesáme po kamenité cestě zajištěné zábradlím (nejprve kovovým, poté už “budget variantou” bambusovým). Po dešti by ta pešina byla o dost zajímavější, ale od posledních srážek už uplynul nějaký pátek. Míjíme velkou zelenou ceduli s vyjmenovanými zákazy. Kromě jasných věcí jako zahazování odpadků a rozdělávání ohně se máme vyvarovat také “páchání nemravných činů.” Tento popisek je doplněn obrázkem panáčka a panenky držících se za ruce. Tak zase nic nebude… :-) Nejen s nemravy to ale místní myslí vážně - každých pár desítek metrů míjíme odpadkový koš. Přemítáme, kdo to odsud do toho kopce vynáší.

Věnujte pozornost druhému zprava
Jedny z nejhezčích kaskád
V botách do vody pohodička
Osvěžující sprška

Docházíme k prvnímu vodopádu s mnoha menšími kaskádami, kde se cesta rozdvojuje. My nasazujeme gumové boty do vody, které nám půjčili naši skvělí hostitelé, zajišťujeme batohy proti namočení, a vyrážíme za tatínkem Irene vzhůru přímo proudem vodopádu! Boty nám nejspíš zachránili život, protože na žabky by to fakt nebylo. Trochu nám to sice občas sklouzne, ale za chvíli už máme krok jistější. Pod nohama nám zurčí průzračný potok a ze skal kolem nás stékají proudy vody a prší kapky. Zastavujeme v mělkém rybníčku pod jedním z útesů, na jehož vrcholu se nachází Goa Tetes, doslova přeloženo “jeskyně kapek”. S tátou Irene si tam jdeme vylézt, zatímco holky nám budou dole hlídat záda. Stoupání sedmimetrovou vápencovou stěnou proti valící se vodě je naprostá lezecká lahůdka! I když není extra strmá a chytů je dost, tak každý krok do tekoucí vody je zážitek. Nahoře nás za odměnu čeká jeskyně s křišťálově čistým jezírkem po pás a nekonečným deštěm. Polední sluníčko atmosféru dotváří duhovými efekty. Fantazie.

Stejnou cestou dolů je to trošku složitější, ale po chvilkovém zaváhání na jednom místě se zase všichni shledáváme a pokračujeme zpátky na rozcestí. Dáváme se doprava a korytem jedné z nesčetných říček slaňujeme ještě hlouběji do údolí. Místo lana sem vynalézaví místní nainstalovali pneumatiku rozřezanou na dlouhý gumový “provaz”. Konečně jsme dole u hlavního koryta a pokračujeme pohádkovou krajinou podél bezpočtu vodopádů valících se z desítky metrů vysokých útesů. Ještě lepší je, že jsme v celém údolí sami. Mnohokrát si říkáme, že už jsme viděli ten nejhezčí pohled, abychom to o pár kroků později brali zpět. To nejúžasnější nás ale teprve čeká…

Nepopsatelné...
Průchod divokým kaňonem
Alternativní přístup

Po improvizovaném mostku překračujeme řeku a o pár kroků dále se nám za velkým balvanem naskytne opravdu neskutečný pohled. Před námi je kruhovité údolíčku, do kterého po celém jeho obvodu spadají stodvacetimetrové vodopády. Se spadlými čelistmi nevěřícně zíráme a vůbec nevnímáme, že jsme skrz naskrz promočení vodní tříští, která se proti nám válí jako nikdy nekončící liják. Po vstřebání se bez věcí jdeme podívat ještě blíž a po přebrodění řeky se ocitáme přímo pod útesem. Neodoláváme a na chvíli si stoupáme přímo do proudu nejkrásnějšího vodopádu na Jávě, který máme jen a jen pro sebe!

Jako v transu se vracíme zpět a stejnou cestou šplháme k autu. Na zápraží jednoho z domků si dáváme oběd - kuře s rýží, tempehem, tofu a zeleninou. Trochu překvapivě z toho bylo nejchutnější asi to tofu. Převlékáme se do suchého a vyrážíme zpět do města. Táta Irene ještě na rozloučenou prohodí pár slov s farmáři v javánštině, která je v této odlehlejší oblasti ostrova rozšířenější. Je to vhodné gesto úcty vůči místním obyvatelům. Zajímavé ale je, že Irene mu prý vůbec nerozumí, neboť z více než 700 dialektů indonéštiny ovládá jen tu oficiální (tzv. Bahasa Indonesia).

„Největší úspěch sklízíme s odhalením, že “babi” (v indonéštině “prase” či “vepřové”) je česky milovaná členka rodiny.“

Téma jazyků nám pak vydrží po značnou část cesty. Dozvídáme se například, že indonéština nerozlišuje rody ani osoby, zápor vyjadřuje jednoduše přidáním slova “ne” do věty a plurál se tvoří buď opakováním téhož slova nebo zvláštní předponou. Předpony a přípony obecně hrají velmi důležitou roli a často úplně mění význam slov. A i složená slova jsou častá, např. orangutan se skládá ze slov “orang” a “hutan”, doslova “lesní muž”. Na oplátku přihazujeme i pár zajímavostí z češtiny. Největší úspěch sklízíme s odhalením, že “babi” (v indonéštině “prase” či “vepřové”) je česky milovaná členka rodiny.

Řeč přijde taky na náboženství a politiku. Indonésie je největší muslimská země na světě a přesto (nebo možná spíš právě proto) tu prý panuje strach z radikálního islámu. Irene s tátou jsou dost překvapeni, když říkáme, že u nás je to stejné :-) Až na to, že těch muslimů máme o pár stovek milionů méně…

Na úzké cestě neustále objíždíme pestrobarevné náklaďáky naložené převážně cukrovou třtinou. Kromě výrazných barev na sobě často mají i nějaký humorný nápis jako třeba vtípek se záměnou podobných indonéských slov “manželka” a “náklad” (něco jako “Nevozte nadměrnou manželku”.). Mezitím se už stmívá a řidiči jeho úlohu po celodenním výletu rozhodně nezávidím. Cesta zpět nám nakonec trvá  skoro 4 hodiny a na jídlo se ven už nikomu nechce. Zkusíme si tedy něco přivolat chytrou aplikací přepravní služby GoJek, která kromě taxi na skútru a autem nabízí i rozvoz jídla. Zanedlouho už u nás zvoní chlápek na skútru v typické zelené firemní košili a předává nám naší nudlovou polévku s knedlíčky. Smějeme se, protože jsme polévku dostali nalitou jen v igeliťáku, takže to spíš vypadá, že jsme si ve zverimexu koupili rybičku :-) Po večeři ještě dolaďujeme poslední detaily našeho nočního a zítřejšího přesunu a kolem desáté si jdeme zabalit a na chvilku lehnout.

DEN 7: Hledíme do chřtánu sopky

Budík zvoní o půlnoci po necelých dvou hodinách spánku. Loučíme se s Irene, od které ještě na cestu dostáváme svačinku, a už tady máme odvoz. Auto nás prázdnými nočními ulicemi vyváží do v tuto hodinu prázdné restaurace za městem, kde spolu s další desítkou lidí vyčkáváme. Není rozhodně žádný hic, teplota se pohybuje kolem 10 stupňů a máme na sobě skoro všechno, co jsme si z Čech přivezli. Z klimbání nás zanedlouho vytrhává zvuk silných motorů z několika džípů, které zastavují na parkovišti. Vedoucí organizátor výletu naší skupince sděluje organizační informace. Přednesl to moc hezky, akorát nepovažoval za nutné to říct i v jiném jazyce než ve své mateřštině. Jsme tu totiž jediní přespolní… Nezbývá než doufat, že jsme nepřišli o žádnou životně důležitou informaci.

„Vedoucí organizátor výletu naší skupince sděluje organizační informace. Přednesl to moc hezky, akorát nepovažoval za nutné to říct i v jiném jazyce než ve své mateřštině.“

Spolu s dvojicí zahalených dívek se naloďujeme se do džípu, ve kterém je sezení uspořádáno klasicky do dvou dlouhých sedaček proti sobě. Za volantem sedí Timas, kterého jsme později prohlásili nekorunovaným králem místních řidičů. Startujeme sice jako poslední, nicméně Timas za sebou brzy nechává dva další džípy z naší původní skupiny. Rozbitá cesta vede v zatáčkách do kopce a pak pro změnu strmě dolů, kde vyústí do rozlehlé prašné savany, která vyplňuje několikakilometrovou kalderu sopky, která zde kdysi vybuchla. V temnotě před námi rozeznáváme světla dalších džípů. Timas se jim ale velmi rychle přibližuje, vymýšlí různé zkratky a kličky mezi křovinami, a zanedlouho je tak necháváme daleko za námi. Nejlepší kousek si náš řidičský virtuóz ale nechal na konec. Při opětovném výjezdu z kaldery v 30-stupňovém stoupání, ve 180-stupňové úzké serpentině, v plné rychlosti a v černočerné tmě předjíždí poslední džíp. Kája má z téhle jízdy druhé Vánoce, kdežto já tuhle “přidanou hodnotu” úplně nedocením :-).

Díky Timasovi jsme na místě brzy a nepřekvapivě i mezi prvními. Za pomoci rukou a google překladače se dohadujeme o čase návratu a pak už kolem stánků s čajem, suvenýry a dekami míříme na vyhlídkový vrchol Penanjakan, který se ve výšce 2700 metrů tyčí nad právě překonanou kalderou. Nahoře jsme úplně první a není divu, neboť jsou tři ráno a “něco” se začne dít až za půldruhé hodiny. Teplotu odhadujeme na 5°C, ale naštěstí nefouká vítr, takže třech až čtyřech vrstvách se to dá snést. Na planině hluboko pod námi se míhají světla džípů, z nichž jsme některé pravděpodobně cestou míjeli :-)

Gigantická kaldera Tengger s pěti sopkami uvnitř - z kráteru Bromo se kouří, v pozadí je Semeru (3676 m)
Gigantická kaldera Tengger s pěti sopkami uvnitř - z kráteru Bromo se kouří, v pozadí je Semeru (3676 m)

Pomalu přibývají další lidé a kolem půl páté se na obzoru začíná pozvolna rozednívat. Obloha z černé přechází do oranžové a nám se začíná odhalovat jedno z nejtypičtějších panoramat Jávy - sopky Bromo a Batok rozkládající se uvnitř rozhlehlé kaldery Tengger. V popředí stojící a dávno vyhaslá Batok kontrastuje s vedlejším vrcholem Bromo, z jehož odhalených útrob se zlověstně kouří. V dálce za nimi se jako na stráži tyčí majestátní masiv sopky Semeru. Se svými 3676m je nejvyšším vrcholem Jávy a zároveň aktivní sopkou, o čemž svědčí obláček kouře, který si každých 20 minut odfrkne (jako důsledek malinké erupce). Na Semeru se dá za 2-3 dny vylézt, ale něco si musíme nechat na jindy.

Rozednívá se a my si užíváme nádherné výhledy a možná ještě víc hřejivé sluneční paprsky. Na šestou se vracíme k džípu a sjíždíme do kaldery, kde absolvujeme povinný fotoshoot na kapotě. Poté písečným terénem vyrážíme k nedaleké sopce Bromo. Cestou míjíme spousty lidí, chrám a také poníky, kterých zde můžete využít jako přibližováku. Výstup rozhodně není žádný velký výkon, neboť na samý okraj kráteru dokonce vedou schody. Místo je sice turisticky neskutečně profláklé, nicméně návštěvy rozhodně nelitujeme. Nahoře s respektem hledíme do útrob aktivní sopky a pomalu nám dochází, kde že to vlastně stojíme! Osmělujeme se a po úzké pěšince popocházíme kousek dál podél okraje sopky, kde už žádní lidé nejsou a můžeme tu nerušeně vzdychat nadšením, fotit a natáčet. Kromě pohledu do nitra sopky nelze zapomenout ani na fantastické panorama kaldery Tengger, které se odsud rozkládá.

Savana na dně kaldery
"Na těžko" vybíháme na Bromo
Je to fakt díra
Jedna pro babičku

Sbíháme zpět k džípu, který nás odváží do vesničky Cemoro Lawang ležící hned nahoře na okraji kaldery. Zde na nás má čekat odvoz, který jsem včera sjednal přes WhatsApp.

Loučíme se s řidičem Timasem - je ho tady škoda, protože s jeho schopnostmi by udělal kariéru někde na závodním okruhu nebo ještě lépe na Rallye Dakar. Záhy se šťastně setkáváme s naším novým řidičem, který nás má dovést do Banyuwangi na východním pobřeží. Irene nám tam domluvila přespání v homestayi její tetičky Mayi. Nejprve se ale stavujeme na oběd v malinké místní jídelně, kterou by na Západě okamžitě zavřeli (i s jejím provozovatelem). Nemáme sil chodit jinam, takže volíme “bezpečnou” možnost v podobě kuře s rýží. Rýže je docela fajn, zato maso je tuhé jak podrážka. Nejdůležitější ale bylo, že to zasytilo a nic nám po tom nebylo.

Nádhernou krajinou plnou zelených kopců a ostrých hřebínků sjíždíme směrem k moři. Jsme fascinováni, na jak příkrých srázech jsou místní schopni obhospodařovat políčka. Aby na některých z nich mohli sklízet, tak tam snad musí slaňovat… Než dojedeme na magistrálu, která se táhne podél severního pobřeží ostrova, tak oba vyčerpáním odpadáváme. Probouzím se až za pár hodin, když zrovna projíždíme kolem obrovské tepelné elektrárny, která je podle řidiče největší na Jávě. I podle těch mohutných velehor uhlí rozkládajících se v přilehlém přístavu na tom asi něco bude.

„Jsme fascinováni, na jak  příkrých srázech jsou místní schopni obhospodařovat políčka. Aby na některých z nich mohli sklízet, tak tam snad musí slaňovat…“

Náš řidič praktikuje vytříbenou techniku jízdy “brzda-plyn”. Na kvalitní, ale bohužel jen jednoproudé silnici se těsně nalepí na vůz před námi, kraťoučkým zdvořilostním zatroubením mu oznámí svůj úmysl, při předjetí ho mine s rezervou pár centimetrů (jednou nebo dvakrát si ohnul zrcátko), dupne na plyn a rozjede to na stovku a stejně rychle zase dupne na brzdu za dalším autem. A takhle se to opakuje co každých 30 vteřin. Z téhle jízdy se nám po třech hodinách dělá špatně od žaludku. Naštěstí u silnice nabíráme stopařku, z níž se vyklube řidičova manželka. Po nástupu této nečekané pasažérky už jedeme o něco klidněji. Cestu nám natahuje práce silničářů, kteří pokládají nový asfaltový koberec. Poblíž těchto stavenišť sledujeme zvýšenou koncentraci oprsklých opiček, které čekají, co po dělnících zbude.

Jsme zase mezi kopci což znamená, že se blížíme do cíle. Sledujeme okolní sopky a hádáme, která z nich by mohla být Kawah Ijen, na kterou se už za pár hodin chystáme. V městě Banyuwangi trochu bloudíme, protože náš řidič ze staré školy to tady “zná” a nedůvěřuje navigaci. Po napínavém couvání ze super úzké uličky si už nechává poradit a konečně vystupujeme u brány našeho ubytování (Didu's Homestay). Na recepci nás vítá teta Maya, které vyřizujeme rodinné pozdravy z Malangu. Z ubytování jsme celkem zklamaní. Prostředí vypadá příjemně, je tu spousta klidných zátiší, okrasný vodní kanál a květiny, po dvorku se pocházejí kuřata a kočky. Mnohem méně se nám zamlouvá náš dřevěný domeček, který má škvíry mezi prkny, postel bez moskytiéry a koupelnu bez střechy. Na náš vkus jsme trochu víc v kontaktu s přírodou, než bychom teď chtěli.

Praktické nádobí!
Pálivá pasta s rybou

Náladu nám příliš nezlepšuje ani dovezené jídlo. Na moje satay (malé kousky masa grilované na špejli) kuchař použil snad všechny kusy kuřete s výjimkou masa. Ještě horší to má Kája s její rybou, která je napatlaná tlustou vrstvou pálivé omáčky, přes kterou není cítit žádná jiná chuť. Naštěstí jsem prozíravě objednal i dezert - 3 cm vysokou palačinku ze zvláštního těsta s čokoládou. Ta nám trochu spravuje chuť a ještě nám kus zbývá na noční svačinku. Od malé krizičky z únavy a jídla nás zachraňuje hodinová masáž za nepřekonatelných 80 kč přímo v ubytku. Jdeme to zaspat.

DEN 8: Z pekla na Ostrov bohů

Podruhé za sebou vstáváme uprostřed noci, navlékáme na sebe vše co máme a napůl v kómatu nasedáme do auta. Na shromaždišti u úpatí sopky Kawah Ijen dostáváme dýchací masky a svižným tempem vyrážíme po strmé cestě. Výstup je dost jednotvárný a jediné zpestření představují místní taxikáři, kteří nabízejí vývoz nahoru na trakaři. Skupinka mladých Němců tuto službu zakupuje pro svou silnější kamarádku a tři Indonésani mají co dělat, aby ji do kopce vytlačili. Po cestě si taky můžeme něco koupit ve stánku, ale pití i svačinku jsme si přibalili s sebou.

Po dvou hodinách se ocitáme na okraji širokého kráteru a do nosů nás naplno zasahuje charakteristický sirný odér. Nasazujeme masky a teď vzhůru dolů do temné hloubky, kde se mihotají světla baterek. Cesta po kamenech je snadno schůdná, ale v postupu nás zpomalují haldy ostatních návštěvníků. Těch 200 výškových metrů na dno kráteru se tak zdá být nekonečných. Neustále pokukujeme po slavných modrých plamenech - jedinečnému jevu, ke kterému zde dochází v důsledku vyvěrání sirných výparů. Štěstí máme až na jednom místě téměř u dna. Chvíli co chvíli se bílé výpary rozestoupí a odhalí koberce modro-fialových plamenů oblizujících skály. To se každý den nevidí!

Blíž k plamenům jsem se neodvážil
Je libo sír(u)?
Dusná atmosféra

Zážitek nám naneštěstí trochu kalí masy lidí, kteří celou podívanou narušují bezpředmětným focením s bleskem, a šílenci, kteří se pro pořízení toho nejlepšího záběru vrhají přímo do hustých výparů až k plamenům. Vůbec nechápu, jak to vůbec jsou schopni přežít, protože jsem se nechtěně trochu nadechl bílého dýmu zrovna když se změnil vítr. Ještě několik hodin poté mě to v krku škrábalo. Popocházíme ještě kousek dále k jezeru s vysokým obsahem kyseliny sírové. Vykoupeme se radši až v moři…

Stejnou cestou se škrábeme nahoru a potkáváme několik místních, kteří na ramenou ve dvou koších vynášejí kusy surové žluté síry. Po vynesení z kráteru s ní prý pokračují ještě 3km dále a tuto cestu absolvují dvakrát za den. Přemýšlíme, proč si tady nepostaví nějaký kladkostroj (ať už manuální nebo dokonce elektrický), neboť terén nám nepřijde nějak extrémně náročný. Ale zase by to nejspíš zaměstnalo mnohem méně lidí, v čemž bude zřejmě zakopaný pes.

Zpátky nahoře toho máme plné kecky, výpary se s přibližujícím se rozedněním zvedají výš a tak okraj kráteru promptně opouštíme. Cestou dolů si vychutnáváme první sluneční paprsky a kocháme se pohledy na okolní sopky, kopce a kopečky všech tvarů a velikostí, navíc nádherně nasvícené měkkým ranním světlem.

Kdo netahá síru, tahá turisty
Bohužel jsme neměli plavky :-)
Nač chodit, když vás můžou tlačit!

V ubytku ze sebe svlékáme úplně všechno - jsme nechutně nasmrádlí sírou skrz naskrz. Sprcha naštěstí pomáhá, dopřáváme si chvilku spánku a snídani a poté už zabalení přivoláváme taxík a šineme si to do nedalekého přístavu. Ochotný řidič nám ukazuje cestu k transportu do přístavu Gilimanuk na Bali, na který se naloďujeme a zanedlouho už se obrys čoudící sopky Kawah Ijen a celý ostrov Jáva vzdaluje v dáli. Bylo to všechno úžasné a teď nás čeká Ostrov bohů!

Vymotáváme se z přístavu a prodíráme se mezi dotěrnými taxikáři. Zkoušíme přivolat taxi přes Grab, ale podle očekávání se to nedaří. Na Bali taxikářská mafie drží služby typu Grab a Gojek na uzdě. Do většiny turistických míst je vůbec nevpouští a dokonce jsme četli o násilných incidentech mezi řidiči.

Pokračujeme ve vedru po svých - po 3 km máme podle instrukcí dojít na křižovatku, odkud odjíždí autobusy naším vytouženým směrem do Pemuteranu. Na široké silnici je čilý provoz a občas na nás někdo zamává, zatroubí nebo se ptá kam míříme. My ale statečně pokračujeme až na zmíněnou křižovatku, kterou akorát projíždí minibus. Máváme na řidiče a ten nám sděluje, že naším směrem něco pojede od nedalekého stánku.

V bankomatu jsme tentokrát vyhráli
Poslední ohlédnutí na Jávu (úplně vlevo Kawah Ijen)
Konečně moře
Jedna s hvězdou za servírování

Smlouváme cenu s řidičem prastarého omláceného minibusu zvaného “bemo”. Trošku se bojím přitlačit, protože v podstatě nemáme žádnou alternativu dopravy :-) Nakonec docházíme k částce, která uspokojuje obě strany, a prý vyrazíme hned jak řidič poobvědvá. Půlhodiny vyčkáváme v minibusu, kde nám společnost dělá místní stařeček s cigárem. Postupně se k nám připojují další tři Balijci, francouzský pár a konečně pár padesátikilových pytlů rýže a další cenné komodity. Minibus mimochodem nemá žádné dveře, takže to aspoň hezky větrá. Francouz si svou obří krosnu neprozíravě položil na sedačku právě před díru místo dveří. Nedlouho po odjezdu mu bágl skutečně málem vypadává z auta, ale před fatálním osudem ho zachraňuje má předvídavost a rychlá ruka. S Francouzi anglicky není moc domluva, dozvíme se akorát, že jsou z Grenoblu a nevědí, kde je Česká republika (doufám, že nám jen nerozuměli).

Za půl hodiny vyskakujeme v ospalé vesničce Pemuteran jen pár kroků od našeho guesthousu (PUTU Guest House). Na recepci se na televizi dívá čtyřletá dívenka, jinak nikdo není v dohledu. Na naše volání “hello” ale záhy odpovídá usměvavý mladík Putu, který to tu se svou ženou Komang vede. Uvádí nás do domečku skrytého mezi bujnou zelení, který disponuje i příjemnou teráskou s posezením. Ze všeho nejdříve odevzdáváme téměř všechno oblečení k vyprání, protože na ten sirný zápach by přemáchnutí v umyvadle nestačilo. A pak už vyrážíme k nedalekému moři, kde se procházíme po pláži s černým sopečným pískem, který je pro severní pobřeží typický. Po procházce se jdeme ještě smočit do bazénu, nad kterým je přidělený basketbalový koš. To je něco pro mě! Na večeři pak zkoušíme lepší restauraci a musím říct, že minimálně po stránce aranžmá to patřilo k nejlepším jídlům.

Pokračování ve 4. části - https://www.cestujlevne.com/cest...-a-dal-572

Avatar uživatele Jiří Macháček

Zážitky pro tebe sepsal Jiří Macháček

16. 02. 2019, poslední aktualizace 2019-04-09T22:28:54+02:00

Jiří Macháček žije v České republice a procestoval 22 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 4 cestopisy a pomohl sepsat 1 průvodce .

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

❤️ Oblíbené
Čtení na 29 minut
Roadtrip jihem Afriky
Avatar uživatele Vercavlcek
Vercavlcek 2019-05-23T13:41:46+02:00 2 komentáře
Jihoafrická republika 2017

Naše první cesta na africký kontinent vůbec, během které jsme navštívili 3 státy, ujeli 5 188 km, strávili 19 nocí ve stanu, viděli 4 zvířata z big 5 a snědli bezpočet steaků a konzerv Chakalaka.

Čtení na 3 minuty
Viva Cuba
Jaromír Volavý 2019-05-23T12:58:41+02:00 0 komentářů

Alespoň jednou v roce by se měl nechat unést člověk v režimu all inclusive

Čtení na 24 minut
"Il pampalini" aneb jak jsme za týden (trochu) poznali Maltu
Avatar uživatele Jan Chrastina
Jan Chrastina 2019-05-22T21:05:26+02:00 0 komentářů
Malta 2019

Týden na Maltě. Týden pohody. Týden krásných míst. Týden objevování.

Čtení na 4 minuty
Pohodové Vánoce na Lanzarote
Avatar uživatele Marek Sourak
Marek Sourak 2019-05-22T19:28:47+02:00 0 komentářů
Španělsko 2018

Minulé Vánoce jsem se rozhodl prožít právě na tomto španělském ostrově, který mě dlouho lákal. Když se naskytla možnost levných letenek, dokonce přes svátky, tak jsem vyrazil i s rodinou.

Další cestopisy