1. Cestopisy
  2. Asie
  3. Indonésie
  4. Z pláží severního Bali do Ubudu a dál

Z pláží severního Bali do Ubudu a dál

Kde na Bali najít pláže bez lidí? No přece na severu! A kde najít davy? Třeba právě ve "spirituálním" Ubudu a na sopce Batur :-)
Avatar uživatele Jiří Macháček
Cestopis z výpravy „Toulky Indonésií“ z roku 2018 napsal Jiří Macháček

DEN 9: Konečně dovolená!

Prvního rána v Pemuteranu nás z hlubokého spánku vytrhává klepání na dveře - to nám servírují snídani, kterou jsme si optimisticky objednali už na 9:30. Snídaně tu jsou určitě nejlepší za celou dovolenou: pořádná banánovo-ananasová palačinka s medem (ale v nabídce je i rýže či nudle), velká porce ovoce a navrch čerstvý ledový džus.

Po pár hodinách spánku a dvou sopkách za poslední dva dny máme v plánu odpočívat ze všech sil. Takže přirozeně hned po snídani si půjčujeme šnorchlovací vybavení (zdarma v ubytování) a míříme na pláž. Černý písek je neskutečně žhavý, až se to pomalu nedá ani přeběhnout. Šnorchlování je v Pemuteranu populární mimo jiné díky unikátnímu projektu obnovy korálových útesů. Nedaleko od břehu se tu pěstují různé druhy korálů. Růst korálů tu dokonce podporují slabým elektrickým proudem, o čemž svědčí přes pláž natažené kabely. Je to vážně zajímavé, obzvlášť se nám líbí “mořské školky”, kde jsou na kovovém roštu vedle sebe “vysázené” desítky malinkých korálů. Skvělá zpráva je, že se sem vrací podvodní život - kolem korálů a sasanek pozorujeme hvězdice a rybičky, z nichž poznáváme například Pixarem proslavené klauny. Zbytek dne už jen poléháváme a Kája si konečně začíná užívat dovolenou :-) Je pravda, že ten uplynulý týden byl plný náročných výletů a přesunů a musíme to všechno vstřebat. Na pláži rozhodně nejsou žádné davy a panuje tu příjemný klid.

Nejlepšejší snídaně
Obludy z hlubin
Je libo rybí filet?

Na večeři vyrážíme do další vyhlášené restaurace, která je úplně narvaná, ale někam se nám daří se vmáčknout. Dáváme si spousty džusů a zdravotní kolu, výborný rybí filet a jako dezert jakési bramborové šišky s kokosem, které jsme navzdory značnému sebezapření nedojedli. Ne že bychom už nemohli, ale bylo to fakt nedobré. Mangový džus nám ale jako vždy spravuje chuť i náladu a domů odcházíme spokojení. Paní domu akorát roznáší po zahradě vonné tyčinky a malé obětinky. Tyto mističky z banánových listů tady najdete na každém kroku a musíte dávat pozor, abyste nějakou nerozšlápli a nezpůsobili náboženské faux-pas.

DEN 10: Další náročný den na pláži

Dneska už jsme na snídani včas a připravujeme se na další náročný den na pláži. Válení ve volném stylu a další leháro disciplíny prokládáme koupáním, šnorchlováním a jídlem. Cestou na oběd dáváme řeč s postarším chlapíkem s nezaměnitelným skotským přízvukem. Žije prý v Austrálii a na Bali často vyráží na dovolenou. Srdečně se zasmál svým mírně rasistickým vtípkům na adresu muslimů a šel dál svou cestou :-)

Během dne sháním řidiče na zítřejší přesun do Ubudu. Majitel guesthousu Putu nám nabídl služby svého bratránka Putu. Nakonec se ale domlouvám s řidičem doporučovaným na tripadvisoru a rovnou dáváme dohromady itinerář míst, které chceme cestou navštívit.

„Příliv přinesl spousty plastových obalů a sáčků… No prostě nechuťárna, asi si to dokážete představit.“

Odpoledne se vracíme na pláž a chceme si ještě zašnorchlovat. To co najdeme ve vodě nám poněkud zkazilo dojem z jinak krásného místa. Příliv přinesl spousty plastových obalů a sáčků… No prostě nechuťárna, asi si to dokážete představit. Někde jsem četl, že většina odpadků prý pochází z Malajsie, ale je to ve výsledku fuk. Místo koupání se jdeme radši projít podél silnice k bankomatu a nahlížíme do nemnohých krámků se suvenýry. Před večeří, při které jsme tentokrát dezert vynechali, si ještě dáváme masáž nohou a pak už se vracíme domů balit.

DEN 11: Hřebíček, rýže a dvoje dvojčata

Loučíme se s naším zatím nejoblíbenějším ubytováním a naskakujeme do bílé Toyoty Avanza. Náš mladičký řidič Gusti je hrozně milý a řeč rozhodně nestojí. Akorát se pořád omlouvá za svou nedobrou angličtinu, ale ujišťujeme ho, že vpravdě nemá za co. Dozvídáme se více o pozitivním přístupu k životu balijských hinduistů, modlitbách a rituálech a také odkrýváme záhadu, proč se skoro všichni Balijci jmenují Putu, Wayan nebo Komang. Tahle jména jsou přidělována podle pořadí sourozenců v rodině.

Buddha, sedící
Hlavní část komplexu
Uvnitř je to nablýskané
Pro změnu hinduistická stavba

Od moře se záhy vzdalujeme a stoupáme do kopců, kde zastavujeme před buddhistickým klášterem Brahma Vihara Arama. Po zaplacení dobrovolného vstupného procházíme rozsáhlý areál plný chrámů, soch a rybníčků s lekníny. Oproti chrámům co jsme viděli v Thajsku je tady jasně znatelný vliv hinduistické architektury. Dobře patrné je to třeba z charakteristické kamenné brány. Kromě staveb se kocháme i výhledy na okolní kopce a mořský horizont.

O pár desítek minut později auto nadskakuje po rozbitých betonových blocích uprostřed džungle. Gusti někde špatně zahnul a zase se nám pořád omlouvá. Nám to ale vůbec nevadí, naopak si užíváme nečekaně blízký kontakt s místní flórou. Ve vzduchu se vznáší povědomá aromatická vůně a k našemu úžasu zjišťujeme, že projíždíme lesem hřebíčkovců. Ze stromů si utrháváme pár zelených květů. Některé už začínají i červenat, což je prý znamení času sklizně. A skutečně když zanedlouho projíždíme kolem domečků, na plachtách se tam suší pořádné hromady už tmavého hřebíčku. Přiznám se, že jsme vůbec netušili, že roste na stromech. Osobně jsem si to představoval spíš jako keř. Tohle poznávání maličkostí je ta nejkrásnější část cestování :-)

To je vůně!
Banyumala Twin Waterfalls
Menší opuštěný vodopád stranou
Vyhlídka Twin Lakes

Na hlavní silnici nás naše zkratka na hřebíček vyplivuje skoro hned u vyhlídky na Twin Lakes. Oceňujeme pěkný, i když ne zrovna dechberoucí výhled a jedeme dále k dalším “dvojčatům”, tentokrát jde o nedaleké vodopády Banyumala. Prašná cesta je pro dvě auta dost úzká a na motorce by to rozhodně bylo lepší. Z parkoviště po deseti minutách chůze přicházíme k vodopádům, které bych mohl nazvat úžasnými, pokud bychom dříve nenavštívili Tumpak Sewu na Jávě. A taky nebýt všech těch lidí na tomhle instagramable místě. Trochu si pobrouzdáváme v osvěžujícím jezírku a vracíme se k autu. Po cestě narážíme ještě na jeden menší ale pěkný vodopád skrytý mezi stromy.

Úplně vpředu vpravo je cibetka
Degustace
Kávovník robusta

Další zastávkou dnešního výletu je kávová a čajová plantáž. Ještě předtím se posilujeme ve warungu, abychom pak to kafe nepili nalačno. Se slečnou průvodkyní procházíme plantáží a dozvídáme se o různých druzích kávy, mimo jiné samozřejmě i o proslulé cibetkové kávě (luwak coffee). Jednu cibetku v kleci nám i slečna ukazuje. Následuje návštěva malé pražírny, kde si prohlížíme a očicháváme rozličné druhy kávových zrn a také koření. A na závěr se dočkáme i ochutnávky místních produktů - v roztomilých malých skleničkách je nám naservírováno deset vzorečků kávy a čaje. Z čajů nám nejvíc zachutnal lemon grass, z kávy bych diplomaticky vybral právě tu balijskou. Poslední zastávka je v obchodu se suvenýry, kde nakupujeme jako suvenýry ochucené i neochucené čaje a kávy. Prohlídka a degustace byly jinak zcela zdarma.

Komu se nelení, tomu se zelení
Komu se nelení, tomu se zelení

Připozdívá se, avšak před námi už je jen poslední dnešní zastávka - rýžové terasy Jatiluwih (Unesco). Gusti s námi zastavuje na vyhlídce mimo placený areál. Nevypadá to tu (naštěstí) jako na přesaturovaných fotkách a pohlednicích. Ve skutečnosti je to mnohem krásnější! Nevím, jestli mám dříve obdivovat všechny ty odstíny zelené nebo důmyslnost celého zavlažovacího systému. Rýže je čerstvě vysázená a stonky sotva vyčuhují z vody. Až se za pár týdnů trochu vytáhnou, bude to tu ještě nádhernější. Neméně skvělé je, že to člověk všechno nemusí sledovat jen z cesty, ale může se terasami přímo procházet, což samozřejmě podnikám a fotím přitom o sto šest. Nakonec mě odsud Kája musí pomalu odtrhnout a nacpat do auta :-)

Musí to být piplačka
Důmyslný systém žlábků a vodopádků
Stonky sotva vyrašily

Za šera přijíždíme do ubytování na okraji Ubudu (Green Papaya House), loučíme se s Gustim a děkujeme mu za krásný den plný zážitků. Jdeme se ubytovat do útulného domečku v tomhle rodinném podniku, vyrážíme na rychlou večeři a džus a pak už jen odpočíváme a vstřebáváme. Ani ten bazén jsme nestihli využít, ale určitě bude ještě příležitost...

DEN 12: Adrenalin na raftu i motorce

Na dnešní dopoledne máme naplánovaný adrenalinový zážitek v podobě raftování na divoké řece Ayung. Po snídani se přesouváme shromaždiště, kde fasujeme raftařský vercajk. Bohužel nám nenabídli žádné vhodné boty, ale nevadí, snad nebudou potřeba. Autem nás vezou ještě o kus dále a dalších 25 minut pokračujeme po svých. Velkou část cesty strmě klesáme - naštěstí nemusíme nést i raft :-)

„Žasneme, jak někteří rafťáci odněkud z útrob promočených svršků a plovacích vest vytahují cigára.“

Konečně jsme na dně kaňonu a do raftů se spolu s námi naloďují desítky dalších lidí od různých společností. Sedám si na levého háčka a po krátké instruktáži vyrážíme. Zkušený vodák by se tady unudil k smrti, neboť řeka je relativně klidná a pomalá, vody je málo a jen občas projíždíme zajímavějším úsekem. Na jednu stranu je to dobře, protože z naší posádky jsme asi jen my dva už někdy v ruce drželi pádlo. O to víc času máme na kochání se krásným okolím. Všude kolem nás džungle, sem tam po skalách stéká a romanticky hučí vodopád… Výhledy skvělé, nicméně v pádlovacích úsecích je ta plavba kvůli absenci jakéhokoliv rytmu místy frustrující. V polovině cesty je zastávka u improvizovaného bufetu, kde je možnost se občerstvit instantní nudlovou polévkou. Žasneme, jak někteří rafťáci odněkud z útrob promočených svršků a plovacích vest vytahují cigára. Po nudlové a cigárku (bez naší účasti) řeka v podobném duchu pokračuje dále. Veselou tečkou na závěr plavby je dlouhá úzká šlajsna.

Vracíme se do ubytka na oběd a po poledním klidu a koupání si tu poprvé půjčujeme skútr. Doposud jsme jezdili jen vloni na Koh Lanta, kdy nebyl prakticky žádný provoz. Ale tady to taky určitě zvládneme bez úhony. Role máme jasně rozložené - Kája řídí a já se bojím (za oba) :-). Bez ztráty kytičky přijíždíme na tržnici Sukawati na okraji Ubudu, kde procházíme desítky stánků ve velké budově či jen tak na ulici. Hraje to tu všemi barvami a Kájina pozornost se zaměřuje hlavně na sarongy a kalhoty. První kupujeme od mladičké slečny, která smlouvala celkem málo. Další potom od protřelé postarší prodavačky, kde se transakce protáhla na 15 minut. Na konci už jsem oznámil, že odcházíme, a uvěřila mi nejen trhovkyně, ale dokonce i Kája. Takže nakonec dostáváme cenu jakou jsme požadovali (později jsme zjistili, že i tak přestřelenou, ale ten momentální pocit vítězství byl fajn).

Campuhan Ridge Walk
Jeden z milionu stánků na tržišti Sukawati
O tuhle rostlinu se nechcete otřít

Z tržiště objíždíme centrum města, abychom se vyhnuli špičce, a kolem Monkey Forestu sjíždíme k výchozímu bodu na Campuhan Rigde Walk. Skútry stojí úplně všude a ten náš vmáčkneme na malé parkovišťátko k desítkám dalších. Necháváme odemčené řízení, aby skútr případně někdo mohl posunout. Vyrážíme za davem a záhy se všichni vracíme skoro na začátek a tentokrát už volíme správný směr. Užíváme si příjemnou procházku po travnatém hřebínku při západu slunce. Jako všude v Ubudu je tu spousta turistů. Za půl hodinky pomalé chůze jsme na konci a vracíme se stejnou cestou zpátky. Mezitím se setmělo a my s baterkami hledáme náš skútr na parkovišti. Nakonec ho nacházíme až vzadu u zdi, kam nám ho kdosi přeparkoval. No oddechli jsme si…

Cestou zpět se zase vyhýbáme centru. Všichni jezdí až překvapivě ohleduplně. Před předjetím krátce zatroubí a celkově se člověk na silnici cítí bezpečně. Kája provoz výstižně přirovnává k vodě - všichni rychlejší kolem vás prostě tak nějak protečou. Chvilku trvá zvyknout si na jízdu vlevo. Nejvíc matoucí je to při přejíždění křižovatek a nutnosti zařazení se na správnou stranu silnice. Na jedné frekventované křižovatce potřebujeme jet doprava a Kája najíždí do provozu už tak nekompromisně jako členka místního motorkářského gangu. Po cestě dáváme večeři, já jdu na jistotu do mie goreng ayam, kdežto Kája zkouší salát gado-gado. Jdeme si trochu dříve lehnout, protože nás čeká třetí a poslední noční výstup na sopku Batur.

DEN 13: Odškrtáváme si třetí sopku

Budíme se kolem půlnoci a nabalení a rozespalí nasedáme do auta. V základním táboře čekáme na zbytek naší skupiny a zahříváme se čajem. Naštěstí je mnohem tepleji než na Bromu. Zanedlouho naše česko-německo-britsko-ruská skupina vyráží do hory vstříc vrcholu sopky Batur. Náš balijský horský vůdce nasazuje šílené tempo téměř bez přestávek, takže rychle stoupáme a krátce zastavuje jen když si svlékáme další vrstvu oblečení. Delší přestávka je až u chrámu, kde si průvodci odskakují na noční modlitbu.

Cesta je čím dál strmější a krátký úsek vede i sopečným prachem, kde se jde ve stylu “uděláš krok, zaboříš se po kotník a sjedeš o půl kroku zpátky”. Konečně stojíme na okraji kráteru sopky Batur ve výšce 1717 metrů. Do východu slunce zbývá pár desítek minut a náš průvodce nám servíruje svačinku: sendvič s banánem a s vajíčkem na tvrdo. A poté už na horizontu startuje světelná show. Sluníčko nám odkrývá siluety dvou kopců a obrovského jezera Batur u jejich úpatí. Za vyšším z kopců se v dálce rýsuje obrys činné sopky Agung, nejvyššího bodu na Bali. Zanedlouho dosáhnou teplé sluneční paprsky i na nás a kráter je osvětlený oním magickým oranžovým světlem, které svítí jen pár chvil denně. Ještě chvíli rozjímáme a pomalu míříme dolů. Cestou potkáváme opičky, které se až sem na kopec vyšplhaly pro naše zbytky. Náš horský vůdce nám ještě ukazuje místa, kudy z hory uniká teplý vzduch a pára. Prý se v tom dá i ohřát jídlo, ale nemáme už nic, na čem bychom to otestovali.

Už vychází...
Kráter sopky Batur
Úklidová četa

Domů se vracíme akorát na pozdní snídani, na odpoledne sjednáváme regenerační masáž a pak nás čeká zasloužený spánek. Zbytek dne relaxujeme ve stínu pokoje a u bazénu. Dáváme se do řeči s Blonďáky - krajany z Jevíčka, kteří s námi sdílejí homestay. Jsou na Bali už přes měsíc a koketují s myšlenkou zůstat a vybudovat tu nějaký byznys. Domlouváme si společné večerní posezení, až se vrátí z města. Sami jsme líní někam jezdit a radši si přes GoJek objednáváme pizzu. Dodávka trvala sice půldruhé hodiny, ale pizza byla obrovská a výborná. Ještě víc potěšila následná třešnička na dortu v podobě masáže.

Příjemně najedení a zrelaxovaní vyrážíme s Blonďáky na pivo. Po těch dvou týdnech je moc fajn pokecat v mateřštině. Vyměňujeme si dojmy dáváme si navzájem spoustu tipů. Zejména oceňujeme doporučení společnosti, která nás za dobrý peníz dopraví na ostrov Nusa Penida. Do postele tak odcházím rád, že nemusím dělat další průzkum trhu :-)

DEN 14: Na dvou kolech po chrámech Ubudu

Po snídani nasedáme na skútr a míříme objevovat chrámy a další zajímavosti v Ubudu. Nejprve míříme do “sloní jeskyně” Goa Gajah, která je od našeho bydlení jen pár minut jízdy. Vchod je dokonce tak blízko, že jsme ho samým překvapením přejeli. Nechce se nám v provozu otáček a tak na maps.me nacházím “sneaky entrance”, tedy neoficiální zadní vchod do chrámu. Včera ho zmiňovali i Blonďáci, takže to jdeme zkusit.

Parkujeme skútr ve stínu na hlavní a pokračujeme prázdnými postranními uličkami. Nacházíme pěšinku vedoucí kamsi do džungle přibližně ve směru k chrámu. Ani jednomu se nám tudy moc jít nechce, ale přece se nebudeme vracet (později jsme konstatovali, že jsme se radši měli vrátit). Pěšinka se chvílemi rozdvojuje či ztrácí, vegetace kolem nás houstne a sem tam kolem něco zašustí. Na větvi přes cestu sedí jakýsi velký zástupce hmyzovitých, kterého velmi opatrně odsouváme klackem. Pohled na zeď ohraničující komplex svatyně je nadmíru vítaný. Nenápadně je přelézáme a dušujeme se, že příště už jdeme hlavním vchodem. Za to trauma a výčitky svědomí to fakt nestojí :-)

Zátiší Goa Gajah
Z džungle v pozadí jsme vylezli
Postaveno mimo jiné z jídla
Brouzdaliště

Goa Gajah je podlé mého názoru typickým příkladem toho, že nelze věřit všem superlativům v recenzích. V malém zeleném údolíčku je rozprostřeno pár nefotogenických malých svatyní a rybníček s lekníny. Hlavní “atrakce” v podobě jeskyňky se vstupem v podobě úst boha (nebo démona?) nás vysloveně zklamala - uvnitř malého prostoru není zhola nic. Příjemné zátiší tu naopak vytváří zurčící říčka s mechem porostlými skalami a také stromy s mohutnými povrchovými kořeny. Ale i tak největším zážitkem spojeným s návštěvou zůstane naše originální cesta dovnitř.

Přesouváme se do kilometr vzdáleného chrámu Pura Samuan Tiga. Projíždíme mohutnou kamennou bránou a úplně sami se procházíme mezi chrámy a svatyněmi. Má to tady úplně jinou “intimní” atmosféru a ze zdí doopravdy dýchá historie - chrám byl založen již v 10. století, ale je úžasně zachovalý a citlivě restaurovaný. Zároveň lze podle aktuálního obsahu nástěnek poznat, že se místo aktivně užívá k obřadům. Už jsme na odchodu a v tom z jedné budovy vylézá místní správce/duchovní a zdálky na nás volá. Mírně nás napomíná, že nemáme uvázané sarongy (dlouhé kalhoty v hinduistických chrámech z nějakého důvodu nestačí) a vybírá od nás drobný milodar.

Po silnici vedoucí malebnými políčky míříme směr sever a parkujeme pod odbočkou ke Gunung Kawi. Na cestě k tomuto chrámovému komplexu míjíme placené parkoviště, u kterého parkovné vybírá šest Balijců. Posedávající skupinky mužů jsou tady obecně velmi častý výjev. V lepším případě (jako právě v tomto) aspoň provádějí nějakou činnost (kterou by normálně v pohodě zastal jeden člověk). Úplně stejné to je o pár set metrů dále na pokladně chrámu. První pán od nás vybírá peníze, druhý nám předává vstupenky a třetí stojící o dva metry dál nám je kontroluje :-).

Cesta je lemovaná desítkami stánků se sarongy, oblečením, kamennými soškami a dalšími tretkami. S prodavačkami si hezky zasmlouváme a pořizujeme nějaké suvenýry. Překvapilo mě, že ceny ve stáncích kolem turistických památek se dají usmlouvat ještě níže, než třeba na tržišti či v pouličních obchodech.

Zelené údolí Gunung Kawi
Neobsazené hrobky
Schovávaná v ruinách chrámu
Jedna z milionu obětinek na Bali

Po schodech klesáme do rozložitého údolí pokrytého zelenajícími se políčky a roztroušenými svatyněmi. Areálem protéká divoká řeka, kterou po mostě překračujeme a prohlížíme si do skály vytesané hrobky. Údajně mají pouze symbolický charakter a žádné ostatky zde nikdy uloženy nebyly. Kromě hrobek si míjíme spousty kamenných zídek, bran a oltářků v typickém hinduistickém slohu. Po cestičce kolem malého vodopádu pak vycházíme na kopec, ze kterého lze celý komplex pěkně zhlédnout. Zaujaly nás střechy svatyní vyrobené z jakési chlupaté tkaniny nebo přírodniny - co to asi je?

Cestou zpět doplňujeme tekutiny ve warungu u parkoviště a přejíždíme k chrámu Tirta Empul, který je odsud co by kamenem dohodil. Na obrovském parkovišti před vstupem po nás nějaký Balijec chce parkovné. Musím mu přiznat snahu - pořídil si jako rekvizity papírky s čísly (jako fake účtenky) a dokonce si vytiskl a připnul jmenovku. Zdvořile odmítáme a o pár desítek metrů dále nám skutečný zaměstnanec parkoviště pomáhá najít místo na narvaném parkovišti. Přijde nám zvláštní, že s těmihle scamy něco neudělají. I když zrovna ty poplatky za parkování jsou prkotiny (setkávali jsme se s tím na Bali a později Nusa Penida), tak to poněkud kazí celkový dojem z návštěvy.

Očistný rituál v Tirta Empul
I sochy tu chodí zahalené
Typické oltářky s chlupatou střechou

Uvnitř Tirta Empul je hodně lidí, jako fakt davy, a to jak místních, tak cizích. Komplex procházíme za půlhodinku, neboť po návštěvě předchozích chrámů tady není k vidění nic extra jiného. Pořád zakopávám o sarong, který zde musí mít uvázaný nejen návštěvníci, ale z nějakého důvodu dokonce i kamenné sochy. Chvíli sledujeme očistný rituál v křišťálově čistém jezírku. Lidé oblečení ve vypůjčených zelených hábitech procházejí pod chrliči se svatou vodou a u každého provádějí krátkou modlitbu. Chceme se vrátit stejnou nejkratší cestou ke skútru, ale na bráně nám oznamují, že východ je jinde - zcela náhodou vede skrze labyrint stánků se suvenýry :-) Vymlouvám se, že se chceme jen jít vyfotit támhle s tou sochou, a poté promptně bereme roha.

Na závěr výletu navštěvujeme rýžové terasy Tegallalang. Doteď nevím, jestli k nim z hlavní silnice vede nějaká oficiální cesta. My jsme prošli skrze drahé vyhlídkové restaurace a kolem obří houpačky. Stejně tak nechápu, jestli se něco oficiálně platí za vstup nebo ne. Narážíme na pána ve stánku, který vybírá dobrovolný příspěvek prý na údržbu teras. Pár šupů mu do kasičky házíme výměnou za poměrně oficiálně vypadající vstupenky. O pár kroků dále ale narážíme na další “kasu”, kde po nás paní chce totéž. Dál se nám stejně jít nechce, tak se s ní nehádáme a jdeme zpátky. Terasy jsou sice krásné, ale kdybych si měl vybrat, tak bych radši navštívil jen Jatiluwih.

Zelený Tegallalang
Chcete se zhoupnout?
Halal burger a výhledem na rušnou ulici
Ubud Pride

Jedeme se konečně mrknout taky do centra Ubudu. Místem nalezení vnitřního klidu ho lze nazvat už jen ironicky. Hlavní ulice plné luxusních obchodů a restaurací nám připomínají spíš západoevropské turistické centrum. Pod vlivem těchto dojmů volíme jídlo - stavujeme se na halal hambáč, který není vůbec špatný.

Cestou domů se na 15 minut úplně zastavuje provoz. Městem za zvuků prazvláštní hudby prochází mnohasethlavý průvod slavnostně nastrojených Balijců. Vypadá to tu jak na prvního máje, akorát převládá oranžová a žlutá barva místo rudé. Když se provoz opět začne hýbat, vracíme se k naší oblíbené bojové hře po městě "najdi bankomat co vydává peníze". Tentokrát vyhráváme na sedmý pokus :-) Večer už jen rezervujeme bydlení na příští dny a jdeme si odpočinout na zítřejší přesun na Nusa Penida.

Pokračování v 5. části - https://www.cestujlevne.com/cest...bongan-721

Avatar uživatele Jiří Macháček

Zážitky pro tebe sepsal Jiří Macháček

09. 04. 2019, poslední aktualizace 2019-09-14T20:41:18+02:00

Jiří Macháček žije v České republice a procestoval 23 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 6 cestopisů a pomohl sepsat 1 průvodce .

Máš taky co říct? Napiš svůj cestopis na Cestujlevne.com

Krásné cestopisy bez znalosti
a nutnosti programování

Zaručená čtenost u cílové
skupiny z řad cestovatelů

Staneš se plnohodnotným
členem komunity

Poděl se o ně se svým prvním cestopisem ve světě cestovatelů na Cestujlevne.com.
Vytvoř si cestovatelský profil a staň se součástí komunity.

Vytvořit cestovatelský profil

Komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Jiří Macháček

Čtení na 15 minut
Amed - oáza klidu na Bali
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-09-29T22:08:48+02:00 1 komentář
Indonésie 2018

Kdepak Ubud... Místo největšího relaxu jsme našli pod hrozivým vulkánem Agung na východním pobřeží.

❤️ Oblíbené
Čtení na 17 minut
Drncání po Nusa Penida a Nusa Lembongan
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-09-13T21:10:38+02:00 4 komentáře
Indonésie 2018

Od ostrůvků, které vypadají jako "Bali před 30 lety" byla velká očekávání. A jak to bylo doopravdy?

❤️ Oblíbené
Čtení na 21 minut
Jávské sopky a vodopády
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-02-16T22:08:48+01:00 0 komentářů
Indonésie 2018

Famózní rodinný výlet k "Tisíci vodopádům" a 2 sopky za 20 hodin s hektickým přesunem navrch.

❤️ Oblíbené
Čtení na 10 minut
Za posledním sultánem do Yogyakarty
Avatar uživatele Jiří Macháček
Jiří Macháček 2019-02-01T19:43:38+01:00 0 komentářů
Indonésie 2018

Jak jsme málem nenastoupili do letadla, málem nevystoupili z busu a málem se stali hvězdami sociálních sítí. A taky o dechberoucích chrámech :-)

Další cestopisy