Jednosměrná letenka z Bishkeku
Rozhodl jsem se jet stopem ze Strašnic na východ. Občas byl i vlak. 33 dní, veliká zima a spoustu nezapomenutelných zážitků. Psáno jazykem 23 letého Pražáka.
Cestopis z roku 2023 napsal Jakub Stanko
Předmluva - pokud chceš číst jenom cestovací info, tak skipni za první dva odstavce.
Tak jo! Ve škole jsem měl vždycky ze slohovek za 3, takže vůbec netuším, jestli to co tady píšu bude dávat nějaký hlubší smysl. Upřímně mi to je ale jedno, píšu to hlavně pro sebe a svoje kámoše. Pokud tím třeba někoho inspiruju, tak budu rád, ale o to tady v první řadě nejde. Spíš bych nerad vyprávěl to stejný pořád dokola a taky se těším, že se na to třeba za dvacet let podívám a lépe si na všechno vzpomenu. Protože tbh to byla fakt celkem jízda a nerad bych, aby to upadlo v zapomnění. Jdeme na věc.
Ok, všechno vlastně začlo někdy na konci srpna. Už klasicky jsem stál jednou nohou v postupu do dalšího semestru na nejmenovaný vejšce, druhou v nelítostným padáku. Ale asi mě to dostatečně nebavilo a v hlavě jsem pořád cítil takový nevinný hlásek říkající mi, že je na čase vypadnout pryč. A světe div se, snad poprvý v životě jsem svojí hlavu poslechl a vydal se do neznáma. Na učení už se skoro nešlo soustředit, mozek jel na plný obrátky a viděl se někde u silnice v cizině. Logicky tedy přišel fail a mohl jsem jet. Respektive nic až na peníze mi nebránilo. Dva měsíce jsem tedy strávil prací a hustlením. Občas to bylo i dost na hraně, ale co už, žijeme jen jednou a občas je potřeba jít do risku a práce ti nevadí v jakémkoliv množství, pokud máš reálný důvod. Úplně random jsem si na začátku září stanovil den odjezdu na 13. listopadu. Fast forward dva měsíce, je 12. a úplně klasicky nemám vůbec nic. Žádný vízum, skoro žádnou vakcínu a zabaleno? Pffff, to nechám na ráno, přece nejsem žádná močka. Nakonec se mi podařilo vyjet až o dva dny později, protože jsem kromě balení nechal na poslední den i spoustu restů a den má překvapivě jen 24 hodin.
První stop a hned kamion
Let's go!
Je 15. listopadu, prší a bez nějakého konkrétního plánu co se bude další měsíce dít mě dle domluvy vyzvedává chábr doma. Jediný co vím je, že chci jet stopem na východ a ideálně dojet do Indonésie. Pojedu buď dokud mi nedojdou peníze, nebo dokud nezešílím sám ze sebe. Nejdýl jsem byl takhle pryč sám týden, takže sám o sobě pochybuju, jak dlouho mě to vůbec může bavit. Dávám si rozmezí výletu týden - 6 měsíců s tím, že bych rád byl na Vánoce v Česku, ale jen pokud to levné letenky dovolí. (Tímto chci vzdát hold flypgs a jejich Black Friday, o tom ale později). První stop ze sídláku je tedy domluvený. Chábři mě původně chtěli vzít až na hranice, ale protože jsem kokot a mám dva dny a dvě hodiny zpoždění, tak jsem rád za Molku někde na D1 na Vysočině. Pro hlavu je to fakt těžký takhle ze dne na den opustit všechny lidi a známý prostředí - jsem extrovert a doslova mě přítomnost ostatních nabíjí. Na pumpě si tedy s kámošem dáváme poslední sbohem a that's it. Odteď je to jenom na mě. V Česku jsem stopoval párkrát - většinou v létě když jezdíme na vodu, takhle v zimě a ještě k tomu na dálnici nikdy. V cizině se stopem zkušenosti mám - Island, USA a Norsko. Usmálo se na mě ale štěstí a doslova minutu od chvíle, kdy jsem si stoupnul k silnici přijíždí ukrajinský kamion a jedu. Vždycky jsem se chtěl svést kamionem a hned se to plní! Dopaminu by se ve mě nedořezal:). Jsem vyhozen kousek před Brnem, kde mě po chvilce nabírají dělníci co jedou na Mikulov - ideální. Při rozhovoru kam jedu dostávám velký výsměch a k tomu dvě tyčky na cestu. Navíc mě dovezli do Pasohlávek a ukázali mi místo kde v létě rybaří a kempují. Prý mě tam nikdo nebude vyhánět a k tomu je to hned vedle Aqualand Moravia. Kdo mě zná, ví, že miluju bazény a sauny - první den asi nemohl dopadnout o moc lépe. Na doporučení využívám sauny a lázní v přilehlém hotelu - stojí to asi 250 na dvě hoďky a to se vyplatí. Stan stavím jako prvotřídní dement až za tmy po sauně, ale to je klasika.
Very nice klasicky
Pomalu ale rychle
Další den se probouzím v 11 - času mám neomezeně, takže mi to je jedno. Balím stan, v hotelu dávám kapří hranolky a díky tomu se za celý den posouvám o vynikajících 15 kilometrů do Mikulova. V Mikulově mě nikdo nechce asi dvě hodiny vzít, začíná být zima a tma, takže stavím stan za zmíněným kasinem a jdu se projít na hrad. Jsem tady poprvé a je to krásný. V noci je velká zima. Spacák mám dobrý, byl jsem s ním v +2 na Islandu a bylo mi teplo. Na tenhle výlet jsem si ovšem nevzal karimatku a bez ní to je prostě blbý. Chybama se člověk učí. Asi ve 3 ráno se to už nedá, tak pod sebe hážu všechno oblečení co mám a světě div se - funguje to. Inženýrská hlava 101. Že bych se ještě vrátil do školy? Hahaha, netuším.
Značku jsem našel v pangejtu, řidiče to bavilo, ale stejně nechtěl nikdo zastavit :(
Konečně rychlý postup
Cílem třetího dne je dostat se do Maďarska. Vstávám tedy brzy a asi po hodině mě berou mladí Češi, co jedou do Vídně. To je super. Ve Vídni jedu na letiště MHD, protože tam vede dálnice do Maďarska. Mám štěstí a v 9 večer přijíždím do Budapešti. Město znám, i tak jdu na procházku a potkávám 3 borce okolo 20 let. Long story short - na hostel se po kalbě dostávám asi ve 4 ráno. Není nic lepšího než tahle náhodná setkání, moc mě to baví. Po celém městě je neskutečný bordel a vypadá to fakt hrozně. Až během párty mi je vysvětleno, že každý měsíc lidé jeden večer vyhážou věci co už nepotřebují před domy a každý si může vzít, co se mu zlíbí. To je super nápad, udržitelnosti vpřed!
Bordel
Cesta do neznáma
Ráno jedu vlakem na předměstí Budapešti opět k dálnici. Vzhledem ke ztrátám z předchozího večera a celkem pobolívající hlavě jsem fakt rád, že mě nějaký důchodce bere asi po 5 minutách vyčkávání na pumpě. Blíží se večer a tak 130 kilometrů a Sziged zní více než dobře. V Szigedu jdu nejdřív do lázní (kdo zná lázeňskou kulturu Maďarska ví, že to je Banger), pak klasicky na dlouhou procházku městem. Odteď se nacházím převážně v končinách mě zatím neprobádaných.
Očarován cykloinfrastrukturou Segedínu
Banát?
Dnes bych rád Banát. Haha, jak sebevědomé. Tento den nejde nic podle plánu - odpočívadlo na dálnici kam se asi 3 hodiny dostávám je zavřené, stopovat na dálnici se nesmí, takže se vracím zpět na okresky a nakonec mě celkem slepý a zmatený důchodcie dováží až na hranici s Rumunskem. Tam jako pěšák předbíhám frontu aut. Celník se mě ptá na důvod cesty - když mu říkám o plánu dojet do Indonésie tak nejdřív nevěřícně kouká, zeptá se mě znovu a nakonec mě se slovy ,,good luck man" vpouští mimo Schengen. Hned za hranicí mě nabírá fajnová mamka co jede do Temešváru. Umí suprově anglicky, takže cesta uteče jako voda. V Temešváru už je tma a tak volím hostel, kde potkávám 3 borce ze Sýrie.
Nakonec se nám felí tak dobře, že v Temešváru zůstávám dvě noci. Město je to fajn, navíc Rumunsko je první země, kde se dá v každém obchodě koupit Ayran a to je pro mě jako milovníka této lahůdky požehnání. Jo a svítí slunce, venku je teplo, prostě ráj. V Temešváru se díky vám tady dozvídám o akci Pegasusu. Za 5 minut už mám letenku z Bishkeku do Prahy na 18.12.. Po dalších pár minutách mám i letenku zpátky, tentokrát ale do Basry v Iráku, odkud to chci po Vánocích dojet. Celkem za 2800 - no neber to!
Vítej mimo Schengen
Kostel?!
Real
Společné objevování
Banát!
Další den se konečně odhodlávám k cestě do Banátu. Cílem je vesnice Eibental. Banát jsem s kámošem, co mě vezl na pumpu navštívil před 7 lety a tak jsem se chtěl podívat do jiných vesnic, než minule. Taky jsem vždycky chtěl navštívit důlní šachtu a těch tam má být požehnaně. Long story short - nevyšlo to. No a co, nakonec mě asi v 7 večer vyhodí místní rozvozce zeleniny pod kopcem u Svaté Heleny. Venku je extrémní déšť, větrno a všude jsou slyšet štěkající psy ze Salaší. V Rumunsku je volně pobíhajících psů pořád dost a tak jsem posranej až za ušima. Jdu tedy bez světla, s klackem v ruce 3,5 kilometru do kopce a k mému překvapení, ten klacek ani nebyl potřeba. Ubytování dopředu domluvené nemám (to už nikoho nemůže překvapovat) a hospoda na kterou si vzpomínám z minula, kde se dalo spaní sehnat je zavřená. Super, promočenej jak houbička na nádobí však nacházím další hospodu. Vypadá zavřeně, ale nezbývá mi, než zkusit otevřít vrata k ní vedoucí. Otevřeno! Jsem tam sám s výčepákem a jeho manželkou. Asi hoďku se bavíme česky, dáváme pár pivek a poté jsem poslán do baráku nad hospodou za ,,tetou". Teta mě ubytuje a vyčerpáním padám do jiné dimenze.
Pořád prší, ale už méně. Pohrávám si s myšlenkou odjezdu, nakonec volím celodenní hike po okolí. Teta mi mezitím vypere a navíc dělá se sousedy zrovna zabíjačku. To zní dost dobře a zůstávám do dalšího dne. Jídlo a pokec byly super. Nikdy jsem třeba neměl marmeládu z kdoulí. Lahoda.
Baráky v lepším stavu než si vzpomínám
Kostel v Heleně
Hospoda spásy druhý den pobytu
Já vs pejsci 1:0
Je čas se vydat dál. Ráno odcházím tam odkud jsem přišel před dvěma dny. Tentokrát ale dochází k překvapení 3 pasteveckými psi co na mě naběhnou zezadu. Já bez klacku, krve by se nedořezal. Během vteřiny volím taktiku fight till the end a místo útěku volím protiútok! Začnu řvát jak to jenom jde, ruce nad hlavou a běžím proti nim. Vyšlo to, nejsem pokousán. Asi to muselo vypadat komicky, s krosnou na zádech, takhle zpětně na to rád vzpomínám. Nicméně po téhle zkušenosti se vybavuji klackem a kameny. Obojí se hodí a kameny nakonec využívám jen na fake hody mimo pejsky, aby věděli, že zbraň i střelivo mám a nebojím se je použít. Celkem bylo tenhle den psů fakt hodně, asi nejvíce za celý výlet. V údolí Dunaje si nejprve stopnu školní bus, kde mi je všemi vysvětleno kdy a kde mám vystoupit. Ve vesnici, kde vystupuji mám velkou žízeň a tak chci do obchodu. Ten je však u vstupu blokován dalšími 4 divokými psi. Voda a energeťák ale fakt potřebuju a task je zvládnut na jedničku. Po asi hodině mi zastavují důchodci, co jedou až do Bukurešti. Very nice.
V Bukurešti nakonec trávím dva dny. Užívám si typická places of interest. Mezi nimi je nejužší stanice metra na světě, zničený barák ve kterém sídlily noviny a teď je z něj taková zřícenina přímo v centru. Je celkem těžký se tam dostat - na netu píšou, že se musí uplatit hlídač, kterého však nemůžu najít. Nakonec se tedy do budovy vloupám na vlastní nebezpečí - je odemčeno, nikdo neodpovídá, tak co. Večer jdu na drumce do klubu a jsem upřímně naštván, že jsem tu nebyl o dva týdny dříve - byl tady Chase & Status. Teď to za moc nestojí, vlastně to ani není DnB, ale nějaký místní DJ co hraje něco mezi Lucernou a Rumunskými odrhovačkami. No a co, chuť si jdu spravit na Ramen.
Nejužší nástupiště v metru na světě
Urbex
Taky
Paráda
Ztracen v Ruse
Další den vyrážím do Bulharska. Je celkem zima. I tak se chci přes hranici projít. Na netu jsou takové podivné informace ohledně toho, jestli to jde nebo ne. Jde to. Procházka přes Dunaj je famózní a já jsem rád, že se dostávám do Bulharska. Pohraničník opět vysmátej, já trochu míň, protože při přelézání mostu si mě čidlo spletla s autem a dostávám plnou dávku nemrznoucí směsi do ksichtu. Navíc mi nikdo nechce zastavit, tak to balím a přespávám v Ruse. Město je to fajn, obzvlášť pro milovníky rozpadlých paneláků (což já jsem). Centrum má super atmosféru a já si říkám, že se mi tenhle způsob cestování líbí asi ze všeho nejvíc. Zvlášť, když nejsem limitován časem. Úplně upřímně bych totiž spoustu takových míst nenavštívil.
Následující den se nese ve smyslu beznaděje - u silnice stojím s cedulí TR asi 5 hodin a nikdo ani nezastaví. Už si začínám říkat, co se to děje, vždyť jsem na hlavním tahu Rumunsko - Turecko, tak co je špatně? To se dozvídám asi ve 4 odpoledne. Kvůli sněhu je zasypána silnice a tak prostě nic nejezdí. Po krátké úvaze volím noční vlak do Dimitrovgradu. To se ukazuje jako jedno z těch lepších rozhodnutí. V kupéčku jsem sám, je přetopený jako u nás za starých časů a vlak navíc jede ve výšce až 1000 metrů. Výhledy z okna jsou tak skvělý, že usínám až ve 3 ráno. Bohužel to nešlo vyfotit, protože mám spíš kalkulačku než mobil. Původně bylo v plánu si koupit nový mobil před cestou, ale nakonec jsem si říkal, že mě určitě beztak někdo okrade a s tímhle mobilem mi to aspoň nebude líto. + 7000 taky znamená alespoň 10 dní na cestě navíc a tak se mi to líbí!
Most přes Dunaj (RO-BG)
Giurgiu, RO
Beznaděj u silnice
Treky a vlaky
Ruse
Si připadám jak v Dubrovníku
Konečně mimo EU
V Dimitrovgradu jsem vyhozen přesně v 5:29 ráno - dle jízdního řádu. Super. Vodu nemám, obchody otevírají v 7 a to už bych byl rád ve vlaku dalším, co by mě hodil asi 30km od hranice s Tureckem. Mobil mám vybitý a poslední vodu jsem vypil asi o půlnoci, takže žízeň veliká. Jdu tedy objevovat město a nacházím fontánku asi 200 metrů od nádraží. Dokonce i funguje! Hltám tedy asi litr vody a můžu dál fungovat. Super. Vlak stíhám a po hodině vystupuji kousek od hranic. Mám hlad, takže jdu do města. Nechci utrácet za tágo, ani stopovat, chci se projít, takže 5km z vlakáče, bez spánku, s potulujícími se psy... Fajnovka! Po cestě mě asi 5x zastavuje pohraniční stráž, jestli nejsem náhodou imigrant. Vůbec mi to nevadí, jsou vpohodě a dělají svojí práci. K snídani si dávám kebab a stopuju k hranici. Po asi 30 minutách mi zastaví veterinář a veze mě až na kontrolu, i když to vůbec nemá po cestě. Bulharsko opouštím úspěšně pěšky, do Turecka mě nechtějí jako pěšáka pustit. Navíc ten borec z TR je pěkně nepříjemnej a já začínám propadat beznaději, protože stopovat mezi hraničními kontrolami je trochu na sílu haha. Nakonec mi ale nic jiného nezbývá a tak si na tabulku píšu, ať mě někdo vezme přes hranici. Stoupám si asi 10 metrů od toho borce, co mě před chvílí poslal do háje a do 10 minut mi zastavuje děda, který mě hodil nakonec až do Istanbulu. Na hranici nedostávám Turecké razítko, musím si o něj říct, což se později ukáže jako skvělé rozhodnutí. Děda mě zve na asi 3 čaje po cestě + na [kůbidů] kebab z jehněčího. Super! Do Istanbulu se dostávám večer a trávím tu dva dny.
Odmítám podporovat turistickou mafii jménem vláda Turecka. Každý vstup do památky je okolo 400 korun a tak chodím jenom tam kam můžu za free. Celý den prší, ale ani to mi nebrání v konzumaci velkého množství kebabu, Baklavy a Ayranu, společně s návštěvou hlavních míst ve městě. Už se pomalu chystám zpátky na hostel, když potkávám fanoušky Galatasaraye jedoucí na zápas. Po informaci, že hrají s United se vydávám s davem. Jsem odchycen 4 německými Turky, co přiletěli speciálně na tenhle zápas. Dáváme jídlo, pivko a jdu s nimi až k hale, kde tak půl hoďky vychutnávám atmosféru a pak se vracím na hostel. Celý večer na hostelu trávím s Jordánci velmi zajímavou diskuzí na téma Palestina - Izrael. Vzhledem k tomu, že Palestince chápu, tak je to debata pro mě hlavně vzdělávající a rozšiřující obzory.
Baklavy miluju
Za mě to vypadá stejně j
Modrá mešita, za 400 ne díky
Welcome my friend!
Krásy Turecka
Po probuzení si začínám uvědomovat, že za 21 dní mi letí letadlo z Bishkeku a tak začínám být lehce nervózní. Chci totiž stihnout nákladní loď mezi Baku a Aktau, která však nemá jízdní řád a jezdí, když se naplní. Potřebuju tedy nějakou rezervu a proto přemýšlím, co dál. Koukám logicky na Pegasus a v tom mi to dojde. Z únorové cesty do Íránu mám ještě nějaké jejich body a ty se dají přeci měnit za letenky! V zimě stojí vnitrostátní letenka 5000 bodů + taxy, a to i den před odletem. Já mám bodů 10000, takže pohodka. Volím tedy odlet následující den do Karsu - to je nejvýchodnější letiště, kam se z Istanbulu létá.
Ok, moje vlastní neinformovanost a absence plánu mě dostává do šoku. Celou hodinu totiž nemůžu přestat koukat z okna na zasněžené hory nad Tureckem. V letadle jsem jediný cizinec, kupuju si bagetu s fetou a olivovou pastou. O Karsu jsem nikdy neslyšel a ani si nic negooglil. Po příletu tedy následuje šok. Ve městě je velký hrad, který je hlídán potulnými psi. Ti jsou však o dost víc v chillu, než jejich rumunští a bulharští kolegové. Na hrad je vstup zdarma a jsem tam sám, přitom minimálně za mě to je asi tak 100x zajímavější než modrá mešita v IST. Naproti jsou navíc hory, zasněžené a vysoké až 3000 metrů. Naprosto šílenej výhled. Několikrát mi prochází hlavou myšlenka, jaktože tu doháje nejsou žádní turisti. Proč se všichni tlačí ve frontách v Istanbulu. Nakonec se smiřuji s tím, že lidi asi jako druh prostě nechápu a že to je každého věc. Jen ať se tam hezky předbíhají, aspoň zůstanou taková místa pro nás - ztracené dobrodruhy. Dávám další kebab a ayran, vlastně nic jiného během pobytu v TR nejím. Stoupám si k silnici a chci dál na východ. Nakonec mi zastavuje mikrobus. Smiřuji se tedy s platbou 50 Kč za cestu do města Ardahan. Po cestě je několik kontrol vojáků se samopaly společně s tureckou policií. Jedna z nich nás zastavuje a já se jim nelíbím. Vidí totiž zřetelná razítka z letiště SAW z února (po návratu z Íránu jsme měli čas a šli na snídani do města během přestupu). Razítko z přechodu z předchozích dní je však nečitelné a není vidět datum. Chtějí po mě tedy víza, která pochopitelně nemám. Anglicky neumí, po cca deseti minutách je ale rukama nohama přesvědčuji, že to razítko je opravdu pár dní staré. Může se jet dál. Výhledy z okna na hory jsou parádní. Večer přijíždím do Ardahanu a online si chci zajistit ubytko. V celém městě však na bookingu není jediné místo. Jako v době kamenné se tedy procházím po ulici. Když najednou mě jeden z místních odchytne a zeptá se mě co tu dělám a jestli potřebuji pomoc. Odpovídám, že ano a odvádí mě za svým dědou co má hotel. Děda navrhuje cenu 250 za noc, s čímž souhlasím. Za tuhle cenu získávám 3 pokojový apartmán sám pro sebe. I s pračkou, což je super. Odsypává mi tedy prací prášek a zpětně tento den hodnotím jako nejlepší so far. Cítím se v Ardahanu jako doma - ta atmosféra je naprosto nepopsatelná. Akorát je tu teda přes den 3 pod nulou, ale to mi neva.
Kars - bomba
Mix Turecko x genocida Arménů
Chvíli před kontrolou
Přiblížení
Neomezený chilli? Supr!
Honem do Gruzie
Další den se vydávám směr Gruzie. Překonávám sedlo ve výšce 2400 metrů. Venku je slunečno, zima, nádhera. V poslední vesnici před hranicí si dávám super jídlo, chuťově takovej Tureckej guláš, celkem pálivej. Hranici překonávám úspěšně, dokonce vidím po cestě Šakala! Do nejbližšího města stopuju, dál ale pojedu maršutkou. Je totiž asi 4 odpoledne, do Tbilisi zbývá ještě 250km a další den v 8 ráno mi letí letadlo do Baku. Do Ázerbájdžánu se v tuhle chvíli ani jinak dostat nedá, pozemní hranice jsou mimo náklad uzavřený.
Jedno z nejlepších jídel tripu
Arndahar
Hranice s Gruzií
Posof (poslední vesnice před hranicí)
Dny beznaděje
Ráno se probouzím s šílenou bolestí v očích. Jsem debil - zapomněl jsem si vyndat čočky. Říkám si, že to za pár hodin přejde, ale ono to nepřestává. Na imigračním v Baku mě fotí asi na 10 pokusů, protože nedokážu otevřít obě oči naráz. Můžu být rád, že mě vůbec pustili. Po příjezdu na hostel, kde bydlí indičtí rozvozáci jídla mi dochází, že to asi bude vážnější. Nakonec se s pomocí rodiny a umělé inteligence dovtipuji, že jde o první životní zánět spojivek. Vynikající. Okamžitě mě to složí, brečím a sen o cestě do Asie se rozplývá. Jde jednoznačně o nejtěžší moment celýho tripu. Chci to vzdát a sednout na letadlo a být doma. Znamená to totiž, že nemůžu používat alespoň dva týdny čočky, což je pěkně debilní, když jsi někde sám a bez brýlí. Nakonec se ale rozhoduji, že to zkusím 2-3 dny přečkat a pak se uvidí. Hned v ten den si kupuju za pomocí překladače lék na zánět, shodou okolností stejný, co se dá u nás sehnat jen na předpis. Taky sháním brýle, což se daří s dodáním další den. No super, tak to nějak půjde. Dva dny nevytáhnu paty z hostelu. Zachraňuje me mimochodem majitel, co mi za pár korun zprostředkuje plnou penzi.
Ázerbájdžánská baklava nesahá té z Turecka ani po kolena!
Plná penze 130Kč/den
Tady se snažím mít otevrený oči xD
Baku
Třetí den se již cítím sebevědomě a jdu na procházku po Baku. Je to dost zajímavý - pojmenoval bych to městem kontrastů. Odpoledne vyrážím do přístavu, odkud má jet ta nákladní loď do Kazachstánu. Snažil jsem se tam volat, ale nikdo to nebral a podle dostupných informací se musíš prostě stavit osobně a čekat. Po 3 hodinách na cestě se dozvídám nepříjemnou informaci - fouká a dva týdny nic nepojede. Masakr. Konstatuju, že prostě nemůže nic vyjít. No co, cestu zpátky trávím ve velmi příjemné společnosti jedné Ázerbájdžánky. Jsem i pozván k ní, což však s díky odmítám. Dochází mi totiž čas a kupuju si letenku s nočním odletem do Aktau, kam jsem měl dojet tou lodí. Na zkrácení dlouhé chvíle před odletem si dopřeju skluzavku v obchoďáku. To děcko ve mě pořád je, navíc mi připadá, že je to s časem pořád horší.
Historické centrum
Security přístavu
Kontrasty
Výhled na Baku
Poslal jsem tu modrou
Kazachstánská odysea může začít
V Aktau plánuji strávit dvě hodiny. Nakonec tam trávím 4 dny. První den mi ujíždí vlak k Aralskýmu jezeru, protože odjezdy vlaků jsou v časovém pásmu Almaty, což je hodinový posun. Naštvaně se vracím z nádraží do města (v Aktau je nádraží od města asi 15km). Autobus z nádraží je tak narvaný, že mi dělá problém vystoupit, i když se o to pokouším už od chvíle, co jsem 3 zastávky od cíle. Lokty však nakonec zafungují a úspěšně vystupuji. Jo a v autobuse je místo automatu na lístky a hlášení zastávek fyzicky průvodčí, co zjebává všechny cestující a huláká názvy zastávek. Trochu mi to připomíná umělou přezaměstnanost známou z arabských zemí. Vzhledem k probdělé noci se po návratu do města ubytovávám. Celý den a noc spím.
Následující den zaspávám vlak, takže zjišťuji, co se tu dá dělat. Ve výsledku vlastně vůbec nic. Ještě v roce 1950 tu byla poušť a pár kočovných lidí. Pak se ale zjistilo, že tu je fakt hodně ropy. Postavilo se tedy nové město pro cca 300 000 obyvatel. V Aktau je jen jedna ulice co má název, zbytek je rozdělen na tzv. mikrorajony. Každá adresa sestává z čísla rajonu, domu a apartmánu. Nějak tak si představuji, že musel vypadat třeba Havířov v době největšího rozkvětu. Po zvážení možností se vydávám do Banye - taková vymakanější sauna. Nechávám se zmlátit větvemi, polít pivem, k tomu se dávám do řeči s místními. Součástí Banye je i hospoda. Tam si dáváme uzený ryby, pivo co se jmenuje Praha a úspěšný den zakončujeme večeří ve městě. Následuje noc v apartmánu borce, co se jmenuje Bolat. Je nás tam asi 5 a kalba trvá dlouho do noci. Chtějí si se mnou dát špeka, to ale s díky odmítám, nechci tady žádnej průser. Co ale neodmítám je kvašený koňský mlíko. Prý to dává celkem dost, ale nepoznám to už, protože sauna a předchozí piva se na mě značně podepsaly.
Chill po sauně
Snídaně v hostelu
Miluju kopr, zakysku a pelmeně
Težké chvíle ve vlaku
Překvapivě opět zaspávám vlak. Jdu zas do sauny a dávám se do řeči s jinými lidmi. Znovu procházím gastroorgasmy. Koňský sýr, karbanátky z kaviáru, you name it. Jsem pozván na svatbu. K účasti nakonec nedochází, nevím, jestli se to ztratilo v překladu nebo co, ale druhý den se nevidíme, protože jsou prý ještě pořád moc. Fakt hodně se tady pije. Brutus.
Tak a hurá stihnuto! Jedu třetí třídou, to je prostě otevřený vagón s postelemi. Čekal jsem, že to bude na podobné úrovni jako v Gruzii, nebo na Ukrajině, ale tady je to o dost lepší. Například jsou tu jen dvě postele nad sebou, oproti třem ve zmiňovaných zemích. Po nástupu v 8 ráno okamžitě budím pozornost celého vagónu. Moji spolucestující mě sezvou okamžitě na vodku. Neodmítám a po 4 hrníčcích jsem dost mimo. Navíc na lačno. Oni ale pili celou noc a jsou na tom tak podstatě hůře. Dochází to do takového stavu, kdy jsou dva z nich odvedení železniční policií neznámo kam. Já jsem to uhrál a za doprovodu A.M.C jdu spát. Probouzím se asi o 6 hodin později s bolestí hlavy a totálně zpocenej. Z nějakého důvodu je totiž ve voze 32 stupňů a já spím na palandě, kde to je snad ještě horší. Ta vodka tomu asi taky nepomohla I guess. Zastavujeme na první zastávce, kde je delší pauza - 30 minut. Jdu tedy ven pro vodu a je tam hrozná zima. Procházím se kolem vlaku a asi po 2 minutách se to prostě nedá. Navíc mi ta voda v láhvi napůl zmrzla. Doprdele kde to jsem?! Jak asi zvládnu vystoupit u Aralu v 6 ráno? Potkávám jednoho Kazachstánce, co umí anglicky a vysvětluje mi, že v Aralu to je o ničem. Prý je to o dost zajímavější na uzbecké straně. Ok, ale jak si mám koupit lístek dál? Online nákup nepůjde, protože nemám Kazašské RČ a bez toho mě systém nechce pustit. (Jde to i bez, což ale zjišťuji až o pár dní později v Karagandě). Nakonec tedy uplácím průvodčího a za 250 korun můžu pokračovat ve vlaku u 14 hodin déle i bez lístku. Výhledy z vlaku jsou celkem monotónní, z placaté pouště s trochou sněhu se po dni stává step bez sněhu. Zajímavým zpestřením je ale kombinace velbloudů a té šílené zimy. Já k tomu popíjím kvašený velbloudí mlíko - perlivý a je mi krásně.
Doplňování uhlí probíhá na každý delší zastávce, cca každých 8 hodin
-39, bunda chrastí
Vlak je sice moderní, pro ohřev vody na čaj se ale používá uhlí. Dělá to v noci krásný jiskry, co jsou vidět z okna
Bajkonur bohužel taky padá, protože patří Rusku a nepřátelé Ruska tam nesmí. Respektive můžou, ale musí si vyřídit povolení dva týdny dopředu a i tak se dostanete jen do města, ne k launching site. Beztak se sem chci vrátit, takže mi to až zas tak nevadí. Před druhou nocí ve vlaku mám hlad a tak v 1 ráno vystupuju z vlaku (opět delší pauza). Venku je -39. Stačí se nadechnout a nos ti zevnitř mrzne. Další věc na bucket listu splněna! Taky jsem poučen o tom, jak se pozná zima: podle zvuku bundy xD. A ano, chrastí haha. Většinu času ve vlaku trávím povídáním si snad s polovinou vagonu. Tam kde sedím se vždycky nahrne hromada lidí a všichni na mě koukají, nosí mi jídlo, nebo čaj a cesta tak dost příjemně utíká. Do cíle - Turkestánu přijíždím po 37 hodinách v 9 večer. Jako ubytko mám nějaký homestay asi 2km od nádraží. Protože mě vždycky zajímalo, jaké to v takové zimě je, rozhodnu se jít pěšky. Po cestě si volám s taťkou, když z ničeho nic mobil zmrzne. Nejde zapnout, nevím kde jsem ubytovanej a venku je -30. Výborný. Neztrácím hlavu a říkám si, že dřív nebo později musím potkat nějaké lidí. To se taky asi po dvaceti minutách děje. Borci neumí anglicky, ale asi po chvilce se pochopíme, oni najdou ubytko a celých 20 minut mě k němu doprovází. Je jim asi 15 a celá naše výprava je live na jejich Instagramu. Na ubytování dorážím zmrzlý, ale happy. Místní babča mi připravila večeři a hoooodně čaje. Za pomoci překladače si povídáme dlouho do noci.
Feels like
Platzkart aka 3. třída
Vychovanější děti jsem nezažil. Tenhle prcek jel 66 hodin až do Almaty
Jeden z mnoha pokeců
Večeře od babi s domácí chilli omáčkou
Rozlučková fotka
Mekka Kazachstánu a starý letadlo
Po vydatné snídani se vydávám do města - Turkestán je taková Mekka Kazachstánu, prostě nejposvátnější město pro 64% muslimů z této země. Centrum je dost zajímavý, ale fouká a je pořád kosa. Nakonec to stihnu projít všechno, v chrámech se vždycky na chvíli ohřeju a vzdělám. Večer jedu na letiště si splnit další sen. Koupil jsem si totiž letenku do Karagandy a letim Antonovem-24. První let proběhl v roce 1959 a z 1000 vyrobených kusů jich 100 spadlo. Je to fakt velký retro. Vevnitř jsou záclony, sklopitelné sedačky (dopředu!). Máme zpoždění 3 hodiny, ale vzhledem k počasí je to pochopitelný. Celý den mi totiž chodily varovný smsky od vlády, že bude fakt hodně foukat. Na letišti nás je 6, takže samozřejmě poutám pozornost. Ředitel letiště mě provede všemi různými zákoutími, pozve mě na kafe (jednoznačně nejlepší kafe výletu - ze stánku na letišti se 4 lety denně.). Sen je překonán poté, co mi je dovoleno krátce po startu nahlédnout do pilotní kabiny. Stačilo se zeptat a usmát se. Cílem letu je Karaganda. Podle průvodce jde o město, které je ,,famous" ze dvou důvodů - uhlí a pracovní tábory. Po příletu jedu rovnou na hostel.
Centrum Turkestánu
Interiér An-24
Líná huba holý neštěstí
Cute záclonky
Skvělý
Golden ticket
Selfdate day
No a je to tady. Je 14.12. a nejen, že jsem to nevzdal. Dokonce mě to baví na tolik, že se nemůžu dočkat, až budu po Vánocích pokračovat. Těším se domů, na kámoše, rodinu a tak. Ale fakt dost se těším na to, co mě čeká potom. V Karagandě není nic a je tu -34, takže se rozhoduji strávit celý den randěním sám se sebou. Za odměnu, protože každej už ví že I made it. Jdu tedy na snídani do kavárny, pak se nechávám ostříhat. Kvůli tomu mi ujíždí bus do Almaty, ale nevadí mi to a plynule navazuji high endovou banyou. K večeři dávám Caesar salát s úhořem, pokecám s jednou slečnou ze sauny a o půlnoci se vydávám zpět na hostel. Po příchodu se mě recepční ptá, jestli jsem magor, že tady se bojí po setmění chodit i místní chlapi, protože tu často střílejí gangy. Něco jako ,,it's a city of criminals" mi říkala i babča v Turkestánu, ale nebral jsem to na velkou váhu. Každopádně jsem přežil, dokonce se mi povedlo dojít ty dva kilometry bez mapy, protože už klasicky mobil nemohl.
Caesar
Chálka
Karaganda
Poslední den v Karagandě trávím u věštce, kterého potkávám v kavárně. Prý že mi řekne minulost a budoucnost za free. Proč ne, nikdy jsem nic takovýho nezažil, tak si dopřeju. Po analýze data narození mi tvrdí, že letošní rok byl a bude pěkně těžký a plný životních změn, ale že příští rok budu sklízet super chvíle kosou. No nevim, podle mě je každý rok v něčem těžký a v jiném zas krásný. A bez změn to asi taky nebude, k čemu bychom jinak žili? Zajímavý to ale bylo a překvapivě i svůj slib o tom, že to bude zdarma plní. Zvu ho tak aspoň na kafe. Zbilý čas do odjezdu vlaku zabíjím opět v sauně. Kazašské dráhy se dnes přibližují těm českým - zpoždění 120 minut a přihazování hezky po deseti. To je asi všude stejný. Každopádně si dopřávám cestu druhou třídou, lístek byl k dispozici jediný. Lucky guy, představa, že místo noci ve spacím vlaku jedu 16 hodin busem a za stejnou cenu je naprosto příšerná.
Ranní Karaganda
Hromadný útěk na vlak
Almaty
S čtyřhodinovým zpožděním, ale vyspalý přijíždím do bývalého hlavního města - Almaty. Jsem plný očekávání, protože mi to tu Kazaši hajpujou od prvního dne. Navíc je dnes den nezávislosti. Ještě že ty Brity, Španěly a Rusáky máme. Kde by jinak půlka světa ten den volna navíc získala, že jo xD. Každopádně v Almaty jsou všude vlajky a ve vzduchu je znát slavnostní atmosféra. Slyšel jsem, že město je proslulé svou gastro scénou, což se rozhoduji prubnout. Nekecali, jídlo je skvělý, zkouším koňský Burgr a můžu si odškrtnout další středoasijské must have. Večer trávím nákupem dárků na Vánoce a také chozením po městě. Náhodou narazím třeba na pomník protestů z loňského ledna. Je mrazicí vidět něco takhle čerstvého. Po příchodu na hostel jsem odchycen partou asi 15 Indů, kteří se mě okamžitě ujímají. Říkají, že jdou pařit a jestli se nechci přidat. You bet! Vím ale, že to nemůže být na dlouho, protože další den se musím dostat za každou cenu do Bishkeku a můj kazašský kamarád mi píše, že ze stejné dálnice museli jeho přátele den předtím vyprošťovat po 3 dnech vojáci.
Pomník událostí nedávných
Na zimní velbloudy si asi nikdy nezvyknu
Poslední den
Vstávám o dvě hoďky později než jsem chtěl. Na autobusák se dostávám 3 minuty před odjezdem a daří se mi získat jedno z posledních míst. Fajn, teď už jen překonat hranici, což se daří. Hurá! V Bishkeku je extrémní smog a není skoro vidět na protější domy. Podotýkám, že tahle fotka je focená normálně přes den. Bishkek jsem si nechal jen takhle na odlet z důvodu, že do Kyrgyzstánu bych rád v létě do hor, takže na prozkoumání města ještě čas bude. Jdu tedy jen do supermarketu pro nějaké další suvenýry a potom dávám Lagman - středoasijské nudle se zeleninou a supr omáčkou. Cestou míjím hodně krásných socialistických paneláků (mám pro brutalismus fakt slabost). Spát na hostelu se mi nechce, protože mi to letí v 6 ráno a sám sobě absolutně nevěřím ve vstávání. Jdu tedy do Banye, která je tady otevřená 24/7. To je fakt skvělý. Teď už mi jen zbývá dojet na letiště a výlet je u konce. No a to je všechno.
Autobusák
Hranice Kazachstán - Kyrgyzstán
Langman
Poslední chábři
Kolik to všechno stálo?
- Víza - 650Kč (jen AZ)
- Ubytování - 8900Kč
- Jídlo - 10000Kč
- Sauničky - 1100Kč
- Vlaky - 1400Kč
- Letenky - 5000Kč
- Vstupy - 400Kč
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Stanko procestoval 49 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil4 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Takové cestovatelské vyprávění já čtu ráda. Je to vtipné, dynamické, neskrývá fuck upy. Do těhle zemí mě neláká se podívat, ale je fascinující o nich takhle číst. Jakube, držím palce na druhou část cesty a dávejte na sebe pozor. 👍
Tak tohle se četlo skvěle, těším se na pokračování.
Super čtení, přečteno jedním dechem .
Kubo, dobrej punk 😊👍 Na tohle jsem nikdy neměl koule to udělat a trochu závidím. Mě by v Budapešti okradli a volal bych tátovi, ať pro mě zajede 🤣