Cestopis

Kolem na kole I - z ČR do Itálie

První průkopnická výprava na kole, která na dlouhou dobu otevřela vnímání sebe samého, limity těla a mentálního odhodlání
Cestopis z roku 2012 napsal Jakub Pohůnek

    Psal se rok 2012 a já tou dobou studoval v Brně na Architektuře.  V létě, jako každým rokem jsem si přivydělával u táty v naší dílně v rodném Valašsku. To léto toho roku se ale v něčem lišilo. Musím se vrátit ještě o pár let zpátky a to přesně do roku 2009/10 kdy jsem prožil nádherný rok v Lisabonu jako erasmák a našel jsem si tam tehdy svou velkou lásku. Byla z Verony a nějak jsem si nedokázal představit vztah na takovou dálku, nicméně nějaký čas to fungovalo. Po pár letech se situace změnila a ten stereotyp, kdy každý druhý měsíc letím do Itošky nebo Itoška doletí k nám, začínal pomalu náš vztah rozkližovat. V to léto roku 2012, nejspíš po vypití několika piv a panáků na vesanské zábavě mně proletěla poprvé hlavou myšlenka zkusit to dojet na kole.  Nadšení nevymizelo ani po vystřízlivění a já si říkal, že to může být ta správná cesta udělat krok vpřed, udělat něco se svým životem.  

    Dobře, motivace by byla.  Teď už zbývá jen ten zbytek. Stanovil jsem si jen tři týdny na přípravu a jelikož jsem byl naprostý elév v oblasti fyzické kondice na dlouhé tratě, tak jsem "naštěstí" ani neměl tušení, do čeho to vlastně jdu. Kolo jsem si půjčil od táty - žádný vytuněný model, jen obyčejné trekové kolo. V té době ještě moc nefrčely chytré telefony, tak byla potřeba zařídit logistiku cesty po staru. Mapy jsem tedy objednal z Německa. Celou cestu jsem se snažil naplánovat do posledního detailu, dokonce i kempy na každém úseku jsem si s předstihem prohlédl na netu. Nakonec tu bylo ještě to kolo. Neměl jsem moc tušení, jak se co opravuje. Prošel jsem si rychlokurz u mého kamaráda Petra, který mě do všeho zhruba zasvětil.  Bylo na něm vidět jak jen doufá, ať se mi po cestě nic neposere, ale to mi elán z cesty přece nevezme. Kupuji své první brašny na kolo, učím se jak to tam všechno narvat. Během toho stále jezdím delší a delší trasy a po večerech studuji mapy.

 

   Konečně den odjezdu. Jelikož jsem nic takového předtím ještě nepodnikl, tak jsem  z cesty náležitě nervózní. Do plánů zahrnuji i několik přejezdů vlakem. Má cesta na kole tedy začíná až v Bratislavě. Odtud je plán dostat se do mého prvního kempu poblíž vídeňského Nového Města během jednoho dne. Celý den svítí slunce a já pociťuji jeho sílu. Projíždím kolem nádherného jezera Neusiedler See na hranicích s Maďarskem. Kolem se rozprostírají staré židovské vesnice o kterých do té doby nemám ani tušení. Do kempu dojíždím značně vysílen. Už teď zjišťuji, že to nebyl nejlepší nápad, naplánovat trasu dopředu, protože realita je někde jinde.

Bratislava
Židovská vesnice
Vinice u Neusieder See

       Druhý den je ještě větší horko. Už v kempu pociťuji značně divnou únavu. Plán je dostat se přes horské sedlo Semmering až do Bruck an der Mur.  Mám naplánovaný jeden vlak, který mě vyveze na sedlo do Semmeringu. Šlape se mi čím dál hůř a v podvečerních hodinách moje tělo začíná stávkovat a já mám co dělat, abych došel vůbec někam do kempu. Ještě předtím ale mé nohy vypověděly službu a jediné co můžu udělat je si lehnout a nechat ho napospas osudu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že jsem si uhnal úžeh i úpal dohromady a šlo mi opravdu o krk. A to hned druhý den. Prostě začátečník se vším všudy. Nezbývá mi nic jiného, než věřit, že se budu moct ráno pohnout a třeba i nasednout do kola a dostat se do mého plánovaného kempu. Snažím se usnout.

Řeka Mur
K Alpám

     Probouzím se a k mému údivu tělo začíná pracovat. Snažím se dostat aspoň těch několik km do kempu, abych si pořádně odpočinul. Musím říct, že tato zkušenost mě dala pořádný kopanec. Naučil jsem se tehdy, že stejně je všechno jinak, než si naplánujeme a tím pádem je lepší tomu nechat volný průběh. Ostatně, zkušenosti jsou tu od toho, aby člověk nedělal ty samé chyby. Trávím jeden celý den v kempu a nabírám síly na další cestu.

   Čtvrtý den vyrážím směr Štýrský Hradec. Čeká mě štreka něco do 100km a mělo by to být stále z kopce. Navíc počasí mně přeje - je zataženo a prší. Úsek vede hlubokým údolím, kde se nachází jen několik vesniček. Příroda je tu nádherná. Z Hradce mám v plánu chytnout vlak do Klagenfurtu, nicméně zjišťuji, že trasa vede zase pře Bruck, ve kterém jsem trávil poslední noc a pak dále pře jiné údolí. Další chyba v logistice. Co se dá dělat. Ve večerních hodinách se dostávám do Klagenfurtu, projíždím městem a kempuju  u nádherně zeleného jezera Worthersee, nad kterým se právě odehrává bouřka pod nízkým, zapadajícím slunečním svitem. Nádherná podívaná. V noci se někdo pokouší vzít mé kolo. Je to banda místních puberťáků, nicméně má až posedlá přehnanost plánování zapříčila, že nic nenechávám náhodě. Kolo mám nejenom zamčené ale taky přes kus prádelní šňůry přivázané ke stanu. Takže na jednu stranu mě to vzbudilo, na tu druhou jsem stan vlastně musel stavět znovu. Tím, jak ti kluci nějakou chvíli s tím kolem utíkali, tak utíkali i s mým stanem, ve kterém jsem spal.

 

Outfit do deště

   Pátý den mě čeká přejezd kolem jezera Worthersee. Tak zelenou barvu jsem snad ještě na vodní hladině neviděl. Měním proto trasu a vyrážím na místní vyhlídku Pyramidelkogel. Odsud je vidět nejenom celé jezero, ale na druhé straně i slovinský Triglav. Kousek od Villachu stavím stan a chystám se na zítřejší průjezd průsmykem Alto Adige až do Itálie.

 

Worthersee

   Je to tady. Můj nejočekávanější den. Na cyklostezku Alto Adige se opravdu těším. Dříve tudy vedla železniční dráha, která je nyní jinde a namísto kolejí vznikla cyklostezka, která prochází vysokým údolím a vede přes tunely dlouhé i 500 metrů. Oči neví, kam se dívat dřív.  Nad mou hlavou se stejným údolím táhne jako had dálnice, pod ní silnice I. třídy a pod tou ještě silnice lokální, která se skoro jakoby dotýká horské řeky a všechno to dohromady vytváří úžasnou scenérii.  Asi po 100 km cesty se ocitám v Itálii, ve městečku Venzone, kde se nachází trh s Levandulí. Místo kempu si stelu v místní opuštěné autobusové zastávce a naplňen dojmy usínám.

 

Poslední den se rozhoduji vyzkoušet místní vlaky a dostat se do Verony co nejdříve. Cesta vede přes Benátky, kde se symbolicky dotknu moře a už pádím směr Caldiero, což je vesnice nedaleko Verony, kde má přítelkyně bydlí. 

 

   A tím vlastně i končí můj první příběh, díky kterému jsem se hodně naučil, zjistil, co vše tělo dokáže vydržet a jak síla mysli závisí jen na nás samotných. Zjistil jsem, že se dají dokázat věci, o kterých jsem do té doby jen slýchával od ostatních. Ještě ten den jsem si vytyčil za cíl to příští rok zdolat sám, bez pomocí vlaků. Mé velké cestování započalo.

Zážitky pro tebe sepsal Jakub Pohůnek

28. 09. 2018, poslední aktualizace 2018-11-11T19:55:37+01:00

Jakub Pohůnek žije v České republice a procestoval 27 zemí světa, nejvíce Evropu a Jižní Ameriku. Na Cestujlevne je už 1 měsíc, napsal pro tebe 2 cestopisy .

Další cestopisy

Čtení na 4 minuty
Na kole k Balatonu a zpět
Zuzana Evropa

Koho by napadlo jet na dovolenou k Balatonu na kole, může si přečíst zážitky z cesty mého pubertálního pětapadesátilétého otce.

Čtení na 8 minut
Za vodopády a traily Východní Kanady III

Úchvatná krajina Peggys Cove, drsná krása Cape Breton, rybí koláč a magnetický kopec v Monctonu.

Čtení na 8 minut
Okruh kolem ostrova Gran Canaria

Trip po Gran Canaria trval 8 dní včetně cesty a vše začalo odletem z Berlína. Nebo spíše zveřejněním akční letenky na cestujlevne?

Další cestopisy

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Pěkné a poučné čtení. Díky.

Odpovědět
před měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)