Kopcovité Amalfské pobřeží a na skok do Říma

Na naši druhou letošní cestu jsme se vypravili jen sami s Tomášem. Za cíl jsme si dali opět Itálii, ale tentokrát jsme se rozhodli objevovat italské regiony Lazio a Campanii. Nebudu vám lhát, naše podzimní cesta do Itálie rozhodně nebyla poháněna touhou po poznávání historie nebo přírody těchto krásných krajů. Snad poprvé v životě jsme jeli někam hlavně kvůli jídlu, a ač se to může zdát v mém případě k nevíře, netoužila jsem po ničem jiném, než se hodiny válet a procházet po italských plážích. Moje plážové poflakování samozřejmě dopadlo úplně jinak, než jsem si ho vysnila, ale gastronomie těchto dvou regionů si opravdu zaslouží označení „food porn“. Tolik pizzy a všeho možného jako tady jsme v Itálii zatím ještě neochutnali, a ačkoli nám tahle cesta provětrala peněženku víc, než jsme měli v plánu, rozhodně nelitujeme.  

Naší první zastávkou se měl stát Řím, ale protože po příletu do Říma lilo jako z konve a obloha rozhodně nevypadala, že by se měla brzy vyjasnit, rozhodli jsme se neztrácet čas a vyrazit do města Caserta, které je známé hlavně pro svůj královský palác Reggia di Caserta a jeho úžasný park. Tento královský komplex dokonce posloužil jako předloha pro známější francouzské Versailles. V Casertě jsme narazili na první covidové trable. Všechny vstupenky si budeme muset kupovat online a s angličtinou při nákupu raději nepočítejte. Samotný palác je impozantní stavbou a dlouhý park plný jezírek, fontánek a vodopádů určitě stojí za procházku. My jsme si tu nádheru prošli s bouřkou nad hlavou poměrně svižným tempem a pokračovali jsme do dalšího, pro Tomáše nejdůležitějšího cíle, kterým bylo městečko Caiazzo a především vyhlášená pizzerie Pepe di Grani, do které se bez předchozí rezervace dostanete jen velmi těžko, a kde prý mají tu nejlepší pizzu na světě. Rezervaci jsme sice měli, ale zrušili nám ji pár dní před příletem do Říma. Ubytování v Caiazzu už ale zrušit nešlo a my tak trávili první noc dovolené v domě, o jehož zabezpečení jsem měla značné pochybnosti, a před kterým byla ulice posetá velkou vrstvou holubího trusu.

Druhý den jsme se vypravili do Neapole. O Neapoli jsem toho slyšela hodně a většina informací rozhodně nebyla pozitivních. Nechtěla jsem se ale nechat otrávit ještě před příjezdem do tohoto špinavého města, a proto jsem snad prvně v životě jela někam naprosto bez očekávání. Jediné, co jsem měla s Neapolí spojené, byla vzpomínka na díl Toma a Jerryho, ve kterém zněla písnička Santa Lucia:

O dolce Napoli, o suol beato, ove sorridere volle il Creato.

O dolce Napoli, o suol beato, ove sorridere volle il Creato.

Myslím, že po prvních několika minutách v Neapoli jsme s Tomášem oba utrpěli lehký kulturní šok. Na nepořádek v ulicích jsme byli mentálně připraveni, mysleli jsme si, že jsme připraveni i na silniční provoz v Neapoli, ale na to se asi připravit nedá, prostě tam musíte vjet a doufat, že vy i auto projedete bez úhony. Chvílemi jsem měla co dělat, abych nevykřikla pokaždé, když se před nás odkudkoli narval řidič čehokoli. Chvíli jsme přemýšleli, jaká silniční pravidla v Neapoli platí, jestli mají všudypřitomné skútry nějakou speciální přednost nebo tak něco, ale Tomáš naštěstí rychle dospěl k závěru, že v Neapoli žádná silniční pravidla neplatí a vyhrává ten, kdo se nejméně bojí, případně má větší dopravní prostředek, se kterým zajisté souvisí i míra strachu. Taky jsme velmi rychle pochopili, že řidiči skútrů buď věří v to, že je chrání jeden z mnoha neapolských patronů nebo prostě musí věřit v reinkarnaci, protože nad kousky, do kterých se se svými stroji smrti pouštěli, nám zůstával rozum stát. Naše první kroky v Neapoli vedly k moři, a tady se to stalo. Naprosto jsem se do Neapole zbláznila. Vydržela bych věčnost stát v přístavu a pozorovat ruch města krčícího se pod mohutným Vesuvem. Hlavou už mi dávno nehrála Santa Lucia, ale Nessun dorma a Luciano Pavarotti a tohle italské opojení se mě drželo až do konce našeho pobytu, dokonce mě ani nějak výrazně nerozhodilo upozornění od místních chlapíků na parkovišti, abychom si dali bacha na peníze a vlastně všechny věci, pouze jsem pevněji chytla popruhy děravého batohu a užívala si cestu neapolskými ulicemi plnými balkonů ověšených ještě mokrým oblečením, ze kterého voda kapala přímo na chodník. Neapol jsme se rozhodli projít po svých. Jedli jsme zmrzlinu, užívali si bláznivou Itálii, dýchali výfukové plyny snad stovek skútrů a večer jsme se vypravili do další restaurace, kde prý také mají tu nejlepší pizzu na světě. Touto pizzerií je slavná L’Antica Pizzeria da Michele, ve které se natáčel slavný film s Julií Roberts, Jíst, meditovat, milovat, a podle mě tady mají opravdu tu nejlepší pizzu, která existuje. Cena pizzy je navíc směšně nízká, ale všechny tyto klady jsou vykoupeny příšernou frontou, která se před restaurací několik hodin tvoří. Bez turistů jsme ve frontě stáli jen necelou hodinu, ale během hlavní a normální turistické sezóny si tu postojíte ve frontě o několik hodin déle.

Dalších několik dní jsme se pohybovali mezi Vesuvem, Pompejemi a různými městy na Amalfském pobřeží. Výstup na Vesuv si rozhodně nenechte ujít, vstupenku si kupte raději předem, ať nebojujete s internetovým připojením u vstupu tak jako my. Pouze upozorňuji na to, že ačkoli se ze sopečného kráteru stále trochu kouří, neočekávejte divoké bublání lávy, vystřelování sopečných kamenů do výšky desítek metrů ani podobné výjevy z Pána prstenů nebo kreslených pohádek o dinosaurech, jako to mnoho návštěvníků dělá. Sílu Vesuvu si ale jistě uvědomíte při návštěvě Pompejí, ve kterých ještě stále probíhá odhalování budov pod několik metrů vysokou vrstvou sopečného materiálu.

Na Amalfském pobřeží určitě navštivte město Amalfi a jeho nádhernou katedrálu. Nevynechejte ani městečko Sorrento proslavené místními citrony, které najdete opravdu na všem a ve všem. Pokud toužíte po pořádné procházce, vydejte se na slavnou Stezku bohů, Sentiero Degli Dei, mezi vesničkami Bomerano a Nocelle, ve kterém ochutnejte tu nejlepší ledovou tříšť z citronů, kterou můžete v Itálii dostat. Ačkoli jsou pláže Amalfského pobřeží nádherné, věřte, že se k nim budete dostávat velmi obtížně. Vzdálenost na pláž se tu ve většině případů neměří v metrech, ale v počtech schodů, které často přesahují několik set, a tisíc schodů tady rozhodně není ničím neobvyklým. Pokud se nechcete po koupání v moři škrábat vysoko do kopců, vyrazte na jih až pod město Salerno např. do městečka Paestum, kde kromě nádherné pláže můžete navštívit také jedinečný archeologický park.

Při zpáteční cestě do Říma se nám povedlo znovu udělat rezervaci v Tomášově vysnění pizzerii, a tentokrát to vyšlo. Musím uznat, že si zde místní šéfkuchař rozjel slušný business, a ačkoli pizzu z Neapole ta v Caiazzu nepřekonala, určitě patří k tomu nejlepšímu, co může Itálie nabídnout.

Naší poslední zastávkou byl Řím. Měli jsme jasno. Využijeme minima turistů a projdeme si hlavně Vatikán, skočíme k fontáně, pak schody, koloseum a hurá domů. Ve Vatikánu jsme strávili skoro celý den. Vtipkování o tom, jak církev k penězům přišla, mě bavilo natolik, že jsem jim brzo odpustila i to, že mě donutili koupit si za 7 euro dva šátky, do kterých jsem se musela celá zahalit, abych náhodou nepobouřila odhalením svých nejintimnějších částí ramen a kolen nějakého věřícího. Čekala jsem, že holá ramena mi asi neprojdou, ale zakrývání kolen mi přišlo už vážně zbytečné. Nehledě na to, že mnohé ženy byly dovnitř puštěny se zakrytými rameny, ale výstřih až na břicho nikoho nenarušoval. Myšlenek o logice církve jsem měla celou dobu prohlídky plnou hlavu. Obzvlášť ve chvílích, kdy jsem stála zahalená v šátcích před obrazy, které, ač malované, vyvolávaly u mě červenání po celém těle. Nebo před takovými, jejichž násilnost téměř vháněla člověku slzy do očí. Všechny moje pochybovačné a ironické myšlenky nakonec zastínila Sixtinská kaple, tak impozantní církevní výzdobu jsem ještě nikdy neviděla. Zbytek Říma jsme proběhli opravdu ve spěchu, ale i tak jsem ráda, že jsme využili situace způsobené covidem a užili si krásy města na řece Tibeře.