Korálky z Maroka

KORÁLKY Z MAROKA

Maroko 2015 byla naše první cesta Brumbálem (Nissan K260) v úpravě expedičního speciálu, tedy jakási "testovací" záležitost. A vlastně vůbec první cesta mimo Evropu, i když pořád tak trochu s Evropou za zadkem. Ale byl to první větší krok k cestám, které    následovaly. Víza jsme získali bez problémů a karnet na auto jsem pro jistotu vezla vytištěnej s sebou. 

 Protože Vláďa měl před sebou hraní s R.A.C.R.em v německém Pasově, dost nás tlačil čas. Cíl byl jasnej, Maroko, jenže po cestě byla spousta dalších zajímavých věcí, který jsem si (zpočátku raději tajně) hodlala prosadit. A tak ta "přímá trasa bez zastávek a zdržování " (když velkoryse opomineme nechtěnou zajížďku k Ženevskému jezeru) nutně musela vést přes Avignon a Carcassone a to jsem spoustu ostatního pro začátek opravdu oželela. Nakonec jsem si ale další z nich stejně  "vynutila" na zpáteční cestě (Provence a kaňon du Verdon)... Přímá trasa to byla až ve Španělsku, bohužel, protože i tam bych byla nejraději naplánovala milion dalších zajížděk a na Maroko by možná nakonec ani nezbyl čas. 

 Na fortně ve francouzském Serries se ukázalo, že se nám někde (?) povedlo najet na dálnici na Marseille bez lístku. V tu chvíli to ještě úplně problém nebyl, ten nastal až ve chvíli, kdy jsme z dálnice zase sjížděli. Francouzský policajti anglicky ani slovo, na fortně nám jen suše oznámili politováníhodnou skutečnost, že nás to bude stát necelejch třicet euro a že nám přejou pěknej den. Údajně jsme po dálnici ujeli 195 km, ale to se mi moc nezdálo. Takže spíš nás ve Frantíkově tak trochu oškubali.                               

Projíždíme Languedoc, vpravo nahatý kopce pohoří Garr, jinak je krajina kolem už jasně subtropická, je vidět, že se blížíme k moři. Cikády řvou a všude kolem se táhnou borovicový háje nebo suchý stráně kopců ze kterých svítí bílé kameny. Pás kopců vpravo běží vytrvale s námi a jako velká ochranná hradba obepíná vesnice a městečka v údolí. Jednomu se přibližujeme na dohled, je krásný už jen při pohledu z dálnice: domky s cihlově červenými střechami do kruhu natěsnané kolem bílé věže kostela, zelené kopce a za nimi modrá hradba Montagne D´Alaric. Blížíme se ke Carcassone...       

Carcassone, jihofrancouzská obdoba Mont St. Michele, první dojem samozřejmě úžasný, je to ale hlavně komerce ve středověkých kulisách. Pár fotek, pivo za tři stovky a pa. Na Gibraltar je to asi 1200 kilometrů...                                                         

Mataró, Barcelona, Tarragona, stavíme, jen když musíme a taky na noc, protože už docela spěcháme. Neplacená silnice A2 je celkem v pohodě, ale přes všechna městečka na pobřeží je to fakt opruz, všude semafory a rychlost nula, nula, nic. Promotali jsme se vcelku úspěšně přes Valencii a z A2 sjeli na A7 směr Alicante. Ne na dlouho, večer si libujeme na skoro prázdné silnici A 35 do Albacete. Míříme na Elda, do Allicante zbývá necelých 60 kilometrů, ale krajina kolem je tak úžasná, že na chvíli sjíždíme a následující půlhodinu strávíme na kopci s výhledem na okolní hory, za které právě zapadá slunce.             

Pokračujeme pořád dál na jih a kolem se střídají městečka, hory a kopce. V jednu chvíli se zdá, že nás silnice vede přímo proti masivu Sierra se las Estancias, cedule u silnice říká, že máme dát pozor na jeleny. Jsme v Andalusii.

Jak jsme se pomalu ale jistě přibližovali ke španělskému jihu, aktuálně se začala hlásit otázka nákupu lodního lístku na trajekt přes Gibraltar. Poprvé jsme měli možnost už někde za polovinou Španělska. Když jsme si ale vyslechli částku čítající cca 400 euro (přesně 396,- ), poté, co mě Vláďa vzkřísil, jsme tuhle úžasnou a jedinečnou nabídku (jak hlásala cedule na červené boudě s hrdým nápisem Tickets, Tanger Med-Ceuta-Melilla-Nador, s bílým trajektem Fast Ferry) zase rychle opustili. Nakonec jsme ten zatracenej lístek koupili jen pár kilometrů před Algecíras, jen o málo víc než za polovinu. Když jsme projížděli národním parkem Sierra Mágina, bylo opravdu nesnesitelný vedro a ke všemu hrozný stoupání. Ale ta nádhera kolem, ta za to stála.                                                    Druhý den dopoledne jsme konečně vjeli do přístavu v Algeciras. Na trajekt přes Gibraltar jsme si sice museli dvě hodiny počkat, ale to nás už nebolelo. Pak kontrola lístku, hoďka na palubě trajektu a pak už jen "مرحبا, المغرب", tedy možná něco jako "Nazdár, Maroko" a - byli jsme tam!               

Na celnici jsme absolvovali všechny ty klasický procedůry, od kontroly pasů, přes karnet až po auto samo. Tam tomu ale celník moc nedal, jestli máme na střeše nějakýho bubáka, asi mu to projde...

 Je to tak vždycky, když se přijíždí někam poprvé: člověk je ze všeho vyjukanej, neví a motá se jak vítr v bedně. To ale taky netrvá věčně a za chvíli už jsme brali jako samozřejmost i takové věci, jako setkání s prodejcem keramiky, co místo hrnečku nabídl Vláďovi pytel hašiše se slovy "Good price, police no problem, my friend!" nebo upřímnou mlaskavou pusu, kterou - opět Vláďovi - vlepil jeden policajt poté, co jsme ho jako stopaře svezli domů.                                                                       

Ještě v Tetouanu jsme stihli natankovat, vyměnit peníze, ztratit se a zase se najít a pak konečně vyrazit směr Fés. Vůbec mi nedocházelo, že jsme vlastně v Africe. Stoupání do osmnáctipromilových kopců nebo naopak jejich sjíždění se stalo stejnou rutinou jako mávání a troubení místních. 

V Ouezzane se nás ochotně ujal zdejší tkadlec. Pochválil nám fotbal a Nedvěda a pak nám oznámil, že je naším novým průvodcem noční medinou. Ukázal nám dílnu, nabídl čaj a hašiš, zprostředkoval nákup koberce, provedl nás uličkami starého města a jak se sluší na správného obchodníka, pohostil ve svém domě.                                                                               

Když jsme znovu vyšli do předtím tmavých uliček, užasli jsme, protože medina mezitím doslova rozkvetla do všech barev. Ještě před chvíli uzavřené dveře krámků teď zářily všemi barvami, všude plno světel, tkalcovské krámky, zlatníci, prodavači mosazného nádobí, výrobci dýmek na kouření hašiše, pulty plné ryb, ovoce, koření, zlatem zdobené tradiční oblečení, všude plno lidí a na 100% jediní cizinci - my.                                                                                                                                             

Druhý den jsme museli řešit nepříjemnost v podobě brzdových destiček. Potřebovali jsme nové, jenže, kde je vzít? Takže asi takhle: na pumpě jsme požádali, jestli tam můžeme nějakou dobu zůstat, protože ty zatracený destičky... a zeptali se, jestli je nějaká možnost je sehnat. Dva Maročani nám nabídli, že nám pro ně dojedou zpátky do Ouezzane, vzdáleného odtud asi 30 kilometrů. Pokud je přivezou, O.K., jestli ne, přišli jsme o 500 dirhamů a jsme dál bez destiček. Nejen, že nám destičky přivezli, ale jeden Vláďovi dokonce pomohl při jejich výměně! Než jsme zase vyrazili, od jednoho kluka jsem dostala velikou kytici pavích per...                                                                                                                                                        

Fes, nejstarší a zároveň nejvýznamější ze čtyř královských měst Maroka, v 8. století založené Moulayem Idrissem. Je snad přímo nutností tohle město navštívit, když už je člověk v Maroku, ale upřímně, byla to návštěva poměrně náročná. Medína Fes Al-Bali má údajně okolo 9000 tisíc uliček, takže je nám předem téměř jasné, že to bude chtít průvodce. Stejně jako v Ouezzane, i tady se nám nabídl vlastně sám, aniž jsme stačili nejen vystoupit z auta, ale dokonce zastavit. Jmenoval se Wafi a za 200 dirhamů nás provedl medínou, nechal nakouknout do mešity (po chvíli handrkování s několika místními, kteří z toho zrovna nadšením neskákali), do keramických dílen i do dílny, kde se vyrábí nádherná mozaika, ukázal nám Kairuánskou mešitu a univerzitu z 9. století, údajně nejstarší vysokou školu na světě a nevynechali jsme samozřejmě ani světoznámou koželužnu Derb Chaouwara. Tady musím říct, že snítka máty pod nos, kterou nám dali u vchodu, v žádném případě nestačila a obávám se, že by nestačil ani pytel máty, i kdyby-chom si ho narazili přímo na hlavu. Tradiční přísady jako kravská moč, holubí trus a vápno se dnes už prý téměř nepoužívají, ale smrad je i tak naprosto příšernej.                             

Promotali jsme se úzkými uličkami a aniž jsme tu cokoli koupili (z čehož Wafi moc radost neměl), asi po dvou hodinách zase vyšli ven, do ruchu současného města. Tam jsme se s Wafim rozloučili. Bylo určitě moc fajn, projít si tuhle nádhernou medinu, ale v pozadí jsem pořád cítila jakousi nevyřčenou povinnost něco si tu koupit, lahvičku argánového oleje, marocký parfém nebo zlatem vyšívané šaty. A protože ani jedno z toho jsem neměla v plánu, průvodcovký záměr tak Wafimu nejspíš úplně nevyšel.                                                                                                                                   

V horách za Azrou nás zastavila hlídka, tlustej a hubenej policajt, takoví marocký Laurel a Hardy. Laurel je trochu chytrej jak rádio a významně ukazuje na display radaru. Hardy je v pohodě a celou dobu se jen usmívá. Za překročení rychlosti máme zaplatit pokutu 300 dirhamů, ale cejtím, že to nebude tak horké. Dělám psí oči a říkám, že je to moc a že pak už budeme muset napořád zůstat někde v poušti... Hardy se směje, vrací nám pasy a můžeme jet...                                                  

Když jsme zase vjeli do hor, bylo to jako na houpačce - nahoru, dolů, nahoru, dolů..., Brumbál statečně, po způsobu místních řidičů náklaďáků zdolával prašnou silnici, čas od času jsme ho nechávali vydechnout a zase hurá nahoru, až do výšky 2107 metrů! Tady už jsou jen vrcholky hor, stáda koz a ovcí a nízké stanové přístřešky zdejších pastevců. Když zase sjíždíme dolů do údolí, kolem se zvedají mohutné hřbety Atlasu a podél silnice se táhne cedrový les. Vláďa zahlédl na silnici velkého černého pavouka, brrr, bůh ví, co všechno tady žije. Bůh to ví, tak ať mi to hlavně neříká!                                                   

Mířili jsme dál na Er-Rachidiu, silnice solidní a krajina kolem jedna báseň! Dokonce i na koupání došlo -.v řece sevřené z obou stran vysokými horskými hřebeny, s břehem lemovaným růžovými oleandry. To nejvíc nás ale teprve čekalo. Když jsme totiž dojeli k tunelu Legionářů, mimochodem jedinému tunelu v celém maroku, otevřel se před námi pohled na neskutečně nádhernou krajinu podivuhodně zvrásněných horských masivů, které jako by na jedné straně vystupovaly ze země a na druhé do ní zase klesaly, všechny odstíny hnědé, která se místy mění na temně oranžovou a červenou, široké říční koryto řeky Zíz, ze které zbyl jen úzký pramínek, svíjející se v zákrutech jako tenký hádek. Měla bych psát, ale v tu chvíli nemám slov, emoce se mnou pořádně cloumají. Jestli někde bydlí Bůh, je to asi tady...                                                           

V Er-Rachidii jsme se zastavili ve zdejším obchoďáku, ale bylo to celkem zklamání. Potřebovali jsme chleba a arabský bychom byli rádi ochutnali, kdyby si ovšem na něm už před námi nepochutnala plíseň. Vše je zapomenuto ve chvíli, kdy vjíždíme do soutěsky řeky Zíz. Je překrásná, z obou stran sevřená oranžovými stěnami Atlasu, koryto řeky tu zaplnily temně zelené datlové palmy, je to skutečná řeka palem, obrovská, vinoucí se v mohutných meandrech skalní soutěsky až k samotnému okraji Sahary. Večerní Erfoud plný světel, lidí a krámků, Rissany a dál směr Merzouga. Tam je náš cíl, Erg Chebi.     

V Merzouga jsme měli docela nepříjemnej zážitek. Původně jsme chtěli noc strávit v poušti. Nakonec jsme si to ale bohužel rozmysleli a zamířili do města. Hned na první pumpě nás odchytil párek naháněčů. Jasně, chápu, že místní se musí nějak živit a vytěžit tady turistu do mrtě je alfa a omega zdejšího podnikání. Ale co je moc, to je moc a ne je prostě ne. Jenže to oni právě nějak nemohli, nebo spíš nechtěli, pochopit a rozhodli se z nás něco dostat za každou cenu. Dopadlo to tak, že namísto klidné noci jsme se honili s místníma blbečkama v autě, s basebalkou připravenou k použití, pokřikujíce na sebe  česky, arabsky (oni) a anglicky cosi,  čemu stejně nebylo rozumět. Těžko říct, co by bylo, kdybychom zastavili, každopádně moc nás potěšilo, když se nám do cesty připletla jedna pěkná malá nehoda a u ní - policajti. Ti nás nakonec dotěrných blbů definitivně zbavili. Každopádně zážitek nic moc. Noc jsme jaksi z hlediska větší bezpečnosti (?) strávili raději na pumpě ve městě, ale kvílení muezzina ve čtyři ráno mi na náladě taky zrovna nepřidalo. Tu moc měla totiž jedině - Sahara...                       

Sahara, největší poušť světa. Před 6000 lety zelená, úrodná, plná zvířat a rostlin, dnes 5000 kilometrů dlouhá a 2000 kilometrů široká skalnatá pustina plná písku a kamení. Nebezpečná, zrádná, ale krásná. Při východu slunce růžová, v poledne zlatá, večer temně oranžová a v noci plná hvězd. "Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu..." Pro nás byla Sahara obzvlášť krásná hlavně proto, že byla úspěšným cílem naší první velké cesty. 

    Přestože taková cesta je vždycky hlavně o štěstí, my jsme to štěstí opravdu měli a za celou cestu jsme potkali spoustu milých a taky ochotných lidí, kteří nám pomohli, když jsme to potřebovali a nebo se prostě jen tak stali našimi samozvanými průvodci zemí, která se té naší vůbec nepodobá a bez nichž bychom mnohdy byli opravdu ztraceni. A pak taky, říká se (pardon), že svět patří těm, co se neposerou, takže ať s obtížemi nebo bez nich, jedno bylo po téhle cestě nad slunce jasnější, že totiž co nejdřív zase vyrážíme...

Díky, Maroko!

A ty korálky? No, ony to vlastně nejsou korálky, ale usušené a obarvené drobné kvítky, navlečené na nitce. Za pár dirhamů jsem je dostala od jednoho malého kluka, co je prodával u pumpy. Jedny visí na zdi v obýváku a druhé v kabině Brumbála na zpětném zrcátku, takže máme Maroko vlastně pořád s sebou. Ostatně, bylo by to tak i bez nich...

Tady začni psát svůj cestopis...